Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Že měl i další důvod se vody bát, na to teď nechtěl myslet. Možná byl zvyklý, že pozornost otce nedostává, ale že i jeho tělo vzalo moře... To bylo těžko snesitelné. Se vší tou řečí kolem smrti Athai mu to připomnělo i jeho osud. Odmítal se ve vodě cítit dobře, už jen z principu. S nespokojeností na tváři ze sebe vydrhl to nejhorší bahno a zamířil zpátky ke břehu. "Jo, taky bych něco snědl, pojďme na vedlejší louku," souhlasil. Vraceli se tedy k původnímu plánu. Už byla skoro tma, lov tedy bude obtížnější, ale určitě ne nemožný. Vždyť měli magie - vystopovat a zabít něco nebude problém. Měli magie. Ty dvě. Jen co vyšel z vody a setřásl ze sebe nezbytnou vodu, upoutal ho Alyannin tón. Brzy zjistil, co komentovala. "Co to má znamenat?" Mrtvé ryby, co uvízly na břehu, se mu nelíbily. A co pak teprve ta velká věc u Aly? Rychle se k ní přemístil, jen aby jí věnoval zmatený pohled. Vypadalo to mrtvě, bylo to mrtvé, ale nezraněné. "Udělal jsem něco?" Zeptal se téměř zděšeně. Mohl za to on? Že vstoupil do vody? Byl seznámen s tím, že blesky přináší smrt, ale teď si byl docela jistý, že magii nepoužil. Uškvařilo by to i jeho. "Hlad mám, to jo, ale tihle nevypadají jedle. Radši se od nich držte dál." Jaksi sebe postavil mezi mrtvého savce z moře a Alyannu, neptajíc se na cokoli. Kdyby to mělo obživnout nebo něco takového, nechtěl, aby byla první v cestě. Nechtěl, aby se těch stvoření dotýkaly. Pokud to bude nutné, bude to dělat on. "Doufám, že z toho nevznikne falešný povyk, ale... Nechceme ho zakopat?"

Díky za pěknou akcičku! Prosím připsat:
Dorya: 10 kšm + 1 rubín
Rhaax: 10 kšm + 1 rubín a za hádání:
- mám 20 + 2 bodů, za 20 magii pavučinu a zbytek = 2 kšm

Zapsáno.

Nikdy si příliš nevšímal toho, že oblasti zde mají názvy. Zlatý les byl jasný, vždyť to byl zlatý les - ale třeba taková Zubří pláň, to pro něj byla vždycky prostě louka vedle Zlatého lesa. Asi to byly pojmy používané pro dálkové navigování, a tak se snažil si je zapamatovat. Mangrovy, Sněžné tesáky. Hory, jo. Pohlédl na sever, kde vskutku spatřil vrcholky kopců. Chodit po rovině bylo obvykle jednodušší, ale jestli tam byl portál, určitě se tam podívá. Bude prozkoumávat a zjistí, jestli tady takových není víc. Mohlo to všechno souviset - a jestli to souviselo, potřeboval zjistit, jak. Alyanně za poskytnutí těchto informací s úsměvem kývnutím poděkoval.
Začínal litovat toho, že se nabídl, jelikož se toho obě vlčice chytly. Horský potok by zněl skoro i líp než otevřená plocha, ale když si představil tu teplotu... Ne. Jedno horší než druhé. Tak jako tak to byla voda a měl s ní osobní problémy. "Já se vody nebojím," zaprotestoval téměř dotčeně. Aby to dokázal, i přes veškerou nechuť se otočil a nakráčel si to do vln. Rychle, aby neměl čas si to rozmyslet. Zastavil se, když mu vlny sahaly po kolena. Rozhodně v sobě cítil napětí a chlad jakoby mu sžíral nohy. Jako ryba na suchu. "Blesky a voda si od přírody moc nerozumí... Vede to náboj nebo tak něco. Pro mě jakožto syna Risy jsou blesky téměř... Mou podstatou," vysvětloval s kapkou nechuti v hlase a kyselým šklebem na tváři, zatímco si ze sebe rychle drbal bahno. Trochu to bolelo, jelikož něco už stihlo zaschnout. Modrý plamínek předtím umístěný na jeho tlapce se překvapivě přesunul - teď mu plál na hřbetu místo toho, aby se obtáčel kolem tlapky. Jakoby se i on bál vody.

Bydlel tu už od svého narození a bohužel stále neznal vše. Mihotavý ostrov ale neznal nikdo z nich, což ho uklidnilo. Dalo se tam doplavat? No, on by to nezkoušel. Kdyby ho o geografii poučil někdo z dospělých, asi by odsekl s tím, že nepotřebuje charitu, když ale o informaci žádal a Alyanna mu ji poskytla i s návodem, byl rád. Temný les si vybavoval, ale kvůli tomu mostu to neznělo jako inteligentní cesta. Moře riskovat nechtěl. Cesta portálem zněla mnohem zajímavěji. "Portál? Nevěděl jsem, že existují i takové, co přenáší jen v jedné dimenzi a ne... Mezi dimenzemi." Tak nějak měl zafixované, že portál byla brána mezi dimenzemi. "Sněžné tesáky jsou které z těch hor?" Doplnil rovnou otázkou. Byl si docela jistý, že takový portál by našel - obvykle to byl podivně zářící levitující kruh. Velmi viditelné, ano. Pohoří tu ale bylo víc.
"Asi se tam taky někdy zajdu podívat," dal na její doporučení. Zesílit potřeboval a ačkoli mu celé to jsem slabý, ale poradím si sám, stále rezonovalo v hlavě, po roce slepoty věděl, že na všechno sám nestačí. Vlastně se mu líbilo, že už dokáže prosit o radu. Cítil se dospělejší. Třeba ten Mistr bude vědět i něco o zvládání magií, když byl tak moudrý.
Vlčice s barevnými znaky mu pomohla v podpoření Alyanny. Možná to dcera alfy nedávala až tak najevo, ale Rhaaxin věděl, jaké to bylo, taková ztráta rodičů. Bolelo to uvnitř, ten fakt, že už s nimi nikdy nemůže vlk mluvit, lovit ani se zahřát v jejich jemné srsti. Nic, co by přál dalším, natož jí. Věnoval jí úsměv, když jim dala za pravdu. Poznámka Mireldis ho docela vytrhla z reality. Na tváři se mu objevila nervozita. Doufal, že si nevšimnou. Jak mohl být ale tak naivní? Že byl od hrudek bláta bylo přece docela dobře viditelné každému, kdo se díval jeho směrem. "Jó, to bláto..." Protáhl vyhýbavým tónem. Co jim má teď kruci říct?! Že se bojí vody? Že ho voda děsí a nenávidí i déšť? Ze vší té řeči si stoupající hladiny nevšímal, a tak ho náhlá vlna studené vody překvapila natolik, že se rychlostí světla klidil o pár kroků dál. "Já a voda nejsme zrovna kamarádi," vysvětlil s omluvným úsměvem a i on musel dát tichým smíchem za pravdu tomu vtipu. "Jenom když jinak nedáte."

Možná neznali každé zákoutí ostrovů, ale byl si jistý, že tam, kam nesahalo pole působnosti Zlaté, tam to měla na povel zase jiná smečka. Kolik tu vůbec žilo vlků? Obrovské množství, určitě. Otázka byla, kolik z nich je ochotno za svůj domov bojovat, kdyby to bylo nutné. Alyanna mu na jeho otázku ohledně území odpověděla. Zatímco ostrov v mlze i jemu byl kompletně neznámý, ta hora mu něco říkala. Nikdy na tom ostrově nebyl, to určitě, přesto ta hora byla povědomá. "Jak se tam dostanu?" Začínal mít plán. Možná nebyl průzkumníkem, ale stále měl potřebu lítat za neznámým. Smysl pro dobrodružství se vracel. Neuvědomoval si to, ale něco na tom, co říkala Renbli o jeho sebedestruktivních sklonech, byla pravda.
Sice netušil, jak to Aetasovi řeknou, ale mohl jen doufat, že to nějak pomůže. Aspoň rozpohybovat alfy k tomu, aby se lépe organizovalo, to by mohlo. Asi by se hned cítil lépe zapojený, kdyby dostal jasný úkol. Třeba by mohl i brzy povýšit! Jo, to by si přál. Alyanna byla také vysoko - těžko ale mohl říct, jestli kvůli tomu, že je dcera alf, nebo kvůli vlastní píli. Obojí, nejspíš. "Jiné plynutí času, říkáš?" Zamyslel se. Ani nebylo třeba odpovídat. Co mu to připomínalo? Jiné dimenze. Yalor i tu dimenzi cizáků. Bylo jich víc? Nepochybně, jen nevěděl, že jsou taková místa i na ostrovech. Prakticky přemýšlejíc, zrovna takové místo by bylo dobrým úkrytem pro nepřátele. "Občas se ve zdejším plynutí času ztrácím. Někdy udělám za jediný věc spoustu věcí... Jindy si dám šlofíka a bum! Je skoro konec měsíce." Podrbal se za uchem. Odletělo z něho pár kousků již téměř zaschlého bahna, které si tak nějak ne a ne umýt. Asi mohl být rád, že právě prožíval ten aktivnější den.
Konverzace mezi nimi se přesunula k vážnějším tématům. Poslouchal ji, oči na ní. Neměl slov. Celý ten příběh zněl jako něco, co se rozhodně mohlo stát, ale nikdy by neočekával, že se to stane zrovna jejich alfě. Athai respektoval a bral jako dobrou osobu, jelikož byla dobrá známá Barnatt. Novinka, že už není mezi živými, ho zanechala v šokované němosti. "Neměl jsem nejmenší tušení," vydechl po chvíli. Vrhl pohled po Mireldis. Věděla o smrti jejich alfy ona? Věděla, že Alyanna je teď bez matky? Přesměroval své žluté oči do písku pod svými nohami. "Je mi to líto." Potlačil slzy. Aly nepotřebovala někoho, kdo by s ní truchlil, na to měla rodinu. "Neviň se za něco, co jsi nemohla předvídat. Jestli to byla cesta, kterou pro Athai zvolili bohové, stejně by na to jednou došlo." Tvrdá realita, ale takový život byl. Rozhodně za to nemohla ona. Co kdyby při té tajemstvím zahalené události přišla o život taky?

Mireldis vypadala, že má radši cesty otevřené, než aby se upnula k jedné vlastní realitě. Opak toho, co dělal Rhaax. On možná věděl dost, ale spoustu si toho dotvářela jeho egocentrická mysl a značně členěná představa o tom, co je dobré, a co je zlé. "No, ostrovy lépe než my znát nemůžou," pověděl ve snaze do toho vpustit trochu světla. "Je to náš domov. Jestli se skrývají, blízko to nebude." Hledíc na obzor si všimnul dvou břehů. Jeden byl zahalený mlhou a téměř nerozeznával obrysy, druhý byl dále a mírně se skrýval za Zlatým lesem, mohl však rovnou říct, že na něm je vysoká hora. Vždycky věděl, že Mois Gris jsou ostrovy, teď si ale uvědomoval, že třeba tam nikdy nebyl. Jak to tu bylo velké? "Támhlety pevniny patří k Ostrovům?" Otočil se na své společnice, nenápadně přiznávajíc svou neznalost.
Sledoval, jak se obě umyly od bahna. Prostě vešly do mořské vody a vyšly čisté - jak to udělaly? Vypadalo to tak jednoduše, a přesto to Rhaaxinovi přišlo jako velký problém. Ew. Věděl, že to nebolí, přesto nedokázal udělat byť jen krok k té tekuté louži. Stál tam, asi metr od vody tupě zírajíc do vln, špinavý od bahna všude po těle, a přesto nevypadal, že tu smradlavou břečku ze sebe hodlá jít smýt. Byly jiné způsoby, jak se umýt? Jo, byly. Špinavý zůstat nechtěl. Kazilo to image. Zůstal stát na místě, zatímco rozhovor pokračoval.
"A dopadá to tak, že ani hloupá zvěř nerespektuje hranice," doplnil Alyanninu linku o nepřítomnosti členů na smečkovém území. Vlastně to dávalo smysl. Když smečka sama nestojí o svoje území, proč by mělo okolí? "Ale jo, ono se určitě prozkoumává. Jen mi nepřijde, že je to nějak organizované," poznamenal na poznámku Mireldis. "Můžeme to navrhnout Aetasovi."
Poslouchal, co dcera alfy měla na srdci. Měl pocit, že tu působí emoce. Něco si kladla za vinu. Jak měl odpovědět? "No, rozhodně jsi zesílila," dal jí za pravdu, že její výprava byla určitě úspěšná. Možná o ní nic nevěděl, ale ta síla a odvaha co předváděla stále, ta pevná vůle, kterou se snažila držet vlkům na očích, byla viditelná. Pak zmínila svoji matku. "Jak to myslíš?" Na jeho tváři se objevilo zamračené zmatení. Ó né, Rhaax in o tragické smrti Athai nevěděl.

<< Mangrovy přes Bažiny

Ač s neúspěchem, značně se mu ulevilo, když z té bažinaté oblasti vypadli. V Mangrovech měl pár momentů, kdy si myslel, že tu vodu nepřeskočí a bahno... Bylo bahno. Kazilo image. Ze všeho nejvíc ho ale těšilo, že aspoň měl šanci oddálit další setkání s cizáky. Nemuseli si připomínat trauma příliš brzo, ačkoli mu čelili v podobě vzpomínek. Dobrý krok k tomu, aby byl připravený příště. Nikdo proti plánu to na chvíli zakempit na pláži nic neměl, a tak zamířili tam. Přišlo mu to divné, že dobrovolně šel s někým trávit čas mimo důležitý quest, natož s někým, kdo nebyl jeho rodina, nabýval však pocitu, že je to tak správně. Vždyť to dělali od narození, ne? Smečka měla držet při sobě.
Poslouchal, co za téma vlčice nadhodily, ale respektoval, že tato otázka nebyla mířena na něho. Jeho názor byl jasný a nechtěl měnit. "Asi by to nebylo na škodu," zareagoval na Alyannina slova o výpravách. Nebyl sice velký fanda seznamování, ale znovu se smiřoval s tím, že to prostě k životu dospělých patří. Proč měl pocit, že to bylo těžší teď, když byl starší, než když byl vlče? To už je otázka. "Mohly by se vysílat hlídky po ostrovech, aby kontrolovaly dění a aby měla Zlatá pravidelný přísun informací," zamyslel se nad tématem. Bylo možné, že něco takového fungovalo, třeba funkce zvaná průzkumník, ale k němu samotnému se mnoho informací od takových nedostalo, pokud sám nebyl účastníkem. Nebo jen vypouštěl informace, druhá možnost.
Písek pod tlapkami byl příjemná změna od mokrého bahnitého povrchu. Sice se zrnka na tlapky kvůli té hnědé hmotě lepila, ale stále to příjemně hřálo. Obloha byla jasná a obzor se zbarvoval západem Slunce, který jistě brzy nastane. Na chvíli zavřel oči a jen poslouchal zvuky šumícího moře. "Proč si chceš sypat popel na hlavu za to, že se nevídáte?" Otočil se k Aly, pravděpodobně nechytajíc celý kontext. On Navina také nevídal, než se usmířili. A jak byl za to na něho naštvaný. Konec konců to ale nebyla vina ani jednoho z nich.

Fráze nemáme šanci se mu nelíbila, ale i přes veškerý odpor musel přiznat, že to je nejspíš fakt. Nic na něm nezmění a bude to tak, ať se mu chce nebo ne. Se svou tvrdohlavostí zlatý ale hledat nepřestal. Zvedal kameny, díval se pod kořeny... Jediná známka nečeho byla, že tu byly navalené kmeny poražených stromů, ale to o ničem nevypovídalo. "Kdybych mohl..." Ještě jednou se rozhlédl po okolí, jestli nezachytí ten pocit, co cítil při boji s medvědem. Tu neviditelnou zář kolem vlků, co zrovna používali magii. Nerozuměl tomu, ale cítil, že by to mohlo pomoct. Ve výsledku ale nebyl schopen říct nic. Nefungovalo to, nic necítil. Zavrtěním hlavy odehnal konspirační teorie.
Čas to vzdát. Ingrid předtím vytrval a něco našel, on neuspěl a to nebyl sám. Asi to ale bylo dobře. Ohledně Merlin se mu odpovědi nedostalo, a tak usoudil, že o tom Alyanna nechce mluvit. "Takze zpět," povzdychl si, ale zamířil za ní. "Nechcete zastavit u pláže? Mohli bychom si dát něco k jídlu nebo... Skoro vás neznám," navrhl s mírným úsměvem nějaký společný čas mimo misi. Že je kompletně neznal sice nebyla pravda, ale asi taky hledal výmluvy, jak nejít zpět do smečky. Stejně jako Aly se ani jemu zrovna nechtělo čelit následkům svého chování, i když bylo z jeho pohledu naprosto v pořádku.

>> Mělká pláž přes Bažiny

Když zjistil, že Alyanna úplně ten scénář plný mrtvol nemyslela, mírně se zastyděl. Přál by jim to? Věděl, že utrpení si nezaslouží nikdo, ani ti nejhorší... Ale jeho druhá strana, ta která byla tolik zasažená utrpením, kterým si prošel, si myslela opak. Styděl se za to, že by něco takového vůbec připustil, ale také za to, že s tím nic nedělal. Co si měl ve výsledku myslet? "Skoro se zdá, že je možné všechno," podotkl, ale nevyvracel tím pravdu ani jedné z vlčic. S povzdychem se pohyboval dál. Slova Mireldis ho přiměla připustit, že tady nejsou. Měla pravdu - proč by zůstávali tam, kde o nich každý ví? Toto ani nebylo strategické místo. Málo potravy, příliš vody. Tato teorie zněla lépe, než to, že se prostě vypařili - a to mu dávalo jistou útěchu, kdyby přeci jen nic nenašli.
Přeskočil další pruh vody. Mezi stromy před nimi už místy viděl prosvítat modrou plochu moře. A v okolí? Nic moc. "Opravdu?" Letmo se podivil nad sdělením o průzkumech Zlaté. "Stopy!" Nastražil zrak i smysly, když mezi kořeny zřel vlčí stopy. Mořský vzduch mu mírně znemožňoval efektivní identifikování pachu, no Alyannina slova mu však vysvětlila, že to byl planý poplach. "Merlin, jo." Zase mírně posmutněl a na tváři se mu objevila otrávenost. Ne, že by Merlin neměl rád - vždyť ji ani nepoznal - ale překvapivě by teď radši slyšel o cizích. Věděl, že je to dcera alf stejně jako Aly, ale to bylo asi všechno. "Ta na území moc času netráví, že?" Zeptal se, zatímco se před nimi otevřela velká plocha slané modři.

"Jakože ostatní jsou mrtví? Nebo se ho ostatní cizáci zbavili?" Nevěděl, co přesně myslela, ale přemýšlení o tom mu i tyto možnosti připouštělo. Dokázal si představit, že by vyhnali svého vlastního a ten v záchvatu vzteku působil destrukci na tom, co považoval za příčinu. Porážka cizáků pro jejich komunitu musela být značným selháním a změnou, to připouštěl. Nedivil by se, kdyby Nirana poslali k čertu. Nebo kohokoli jiného. Rhaaxin přeskočil pruh průzračné vody v místě, kde byla vzdálenost nejmenší a pokračoval v cestě. Momentálně se držel blíže k vlčicím. Sice tu bylo mnohem lépe vidět, než v bažinách, ale tohle byla oblast, kde už by nějaký odpor nebo aspoň stopy čekal, kdyby byli blízko k cíli. "Není možná," zavrtěl hlavu na možnost, že to byla náhoda, "v tomhle světě se nic neděje náhodou. Všechno musí mít svůj velmi složitý a zamotaný příběh... Všichni mají své důvody." A přesto nic nenacházeli. Zatím Z obav měl pocit, že je někdo sleduje. Ohlížel se i za sebe, ale vzduch byl čistý. Nechtěl přijmout, že by tady nebyli. Potřeboval vědět, kde jsou a jak na tom jsou. Co plánují. Ze zkušenosti totiž věděl, že když koná impulzivně, často koná hloupě. To nebylo vhodné pro boj proti soupeři, který proti vám obrátí i vaši výhodu. "Co máme?" Zeptal se. Měl za to, že nic, jen dávku nostalgie a trauma. "Jestli tu jsou, můžou se skrývat nějakou magií. Nemůže to být tak lehké... Pojďme to prohlédnout až na konec," navrhl, nevzdávajíc své snažení. Doufal, že i ty dvě zůstanou. Sice věděl, že nic dokáže najít i sám, ale byl si jistější s někým po boku.

<< Bažiny

Úplně si nedovedl představit, jak komunikovat s němým. Mluvit přece patřilo k vlčím přirozenostem, to muselo být hrozné, nemluvit! Jak se ta vlčice vůbec dokázala dorozumět s ostatními? Na chvíli se nad tím pozastavil, než promluvila i o jeho bratrovi. Teď už věděl, že se znali, ale dle jejích slov to vypadalo, že se neviděli ještě déle než co se stal slepcem. "Já ho viděl naposledy, když jsem odcházel s Barnatt k Wuovi," zamyslel se. Jak zjistil, jeho návštěva bohů netrvala den, ale pár týdnů. A Alyanna ho neviděl, přestože byla ve smečce. Snad je v pořádku, pomyslel si a po tváři se mu přehnala obava.
"Tahle místa mi jsou povědomá," odůvodnil svůj směr cesty Mireldis. Nebyl si jist zcela, ale nějaké obrazy z téhle perspektivy měl v paměti. Čím více však šel za svým pocitem, že jde správně, tím víc ztrácel linku. Přestože by se vsadil, že tu byl, vypadalo to jinak. Unikl čas, stromy rostly. "Tady?" Vrátil se k Aly a prohlédl si to kolem. Jelikož si pamatoval, že říkala, že se do tábora dostali portálem, vyhodnotil že následovat její cestu asi k ničemu nebude. Dostali se do oblasti, kde bahno nahrazovala mořská voda. Poznal to, protože sůl velmi výrazně prosycovala vzduch. Tak, že ve spojitosti s tlejícím zápachem bažin za nimi skoro nebylo cítit pachy. "Hmm." Zlatý se zastavil. Kromě vzdáleného šplouchání moře bylo ticho.

Na problém s ovládáním svých magií ani jedna z jeho společnic neměla přímou odpověď. Jméno Sillarei si hodlal zapamatovat, měl pocit, že je to další z potomků alf, ale jistý si dvakrát nebyl. "Nemluví?" Zamumlal, spíše pro sebe. Nemluvila protože nechtěla, nebo to nedovedla? Úplně si nedokázal představit, že by ho učil někdo takový, natož někdo mladší než on. Celá ta neschopnost pro něj byla téměř horší, než když ty magie neměl vůbec, když jeho oči byly šedé. Cítil sice, že energie mu v těle proudí dobře a jaksi se to vše sbíhá do neviditelných proudů kolem toho černého kamínku, nebyl však sto to pochopit. O něčem takovém neslyšel a zatím si neuvědomoval, že by mohlo jít o něco lepšího a složitějšího, než otrávení. "Bratři... No, nevím. Vždycky jsem měl pocit, že bleskům vládnu lépe než Atrox, toho jsem je snad ani neviděl používat..." Haha, neviděl. Neviděl pěkně dlouho. "No a Naxin je pryč. Už hodně dlouho," povzdychl si. Snad si ani nepamatoval, kdy naposledy jednookého viděl. Byl vůbec živ? Nebo byl šťastně zpátky v Yaloru?
"Dobře... To je fajn," pousmál se taky, když Alyanna potvrdila, že se modrého plamene nebojí. Dobrá zpráva, protože by ho stejně nebyl schopný vypnout. On prostě existoval. Nechal problémy být problémy a i on se začal pohybovat do bažin. Nejdříve se držel s vlčicemi, pak se trochu odklonil, aby měli trochu větší plochu k prozkoumání. Terén nebyl nic, přes co by chtěl postupovat každý den. Už teď měl tlapky skoro po kolena od všudypřítomného smrdutého bahna. Vyškrábal se na menší kopeček a rozhlédl se. Všechno tu vypadalo stejně - stromy, bahno, stromy, bahno. Jedno místo, které odtamtud viděl, mu však přišlo povědomé. Upozornil obě vlčice a vydal se tím směrem.

>> Mangrovy

Dostalo se na sdílení příběhů. Možná si Rhaaxin úplně ve sdílení osobních příběhů neliboval, obzvláště pokud v nich figuroval jako slabší či poražený - to nenáviděl - ale na tomto něco bylo. Mělo podobné zkušenosti, ačkoli Alyanna měla to štěstí, že kvůli tomu neoslepla. Vlastně vypadala, že se to na jejím těle neodrazilo. To však neznamenalo, že se to neodrazilo na její duši. Všichni měli šrámy a v tomto případě si asi uměl představit, jak šíleně potupující taková zkušenost byla. "To jsem nevěděl," podíval se na vlčici svého věku. Vlastně mu to připadalo zajímavé, takový fun fact. Pro ni asi tak fun nebyl, on byl rád za každou informaci, kterou se o ní dozvěděl. Byla zajímavá. Ne jako on, být dcera alfy je méně zajímavější než být syn bohyně z jiné dimenze, ale... Byla zajímavá. "Doufám. Asi to nebude úplně brzo, takže... Nevíte, kdo by mi s tím dokázal poradit?" Byl si jistý, že někdo ve smečce nebo v okolí bude chápat takové magické věci. Bylo divné se na něco takového ptát, ale asi trochu dospíval, že už nechtěl všechno řešit sám. Ten rok slepoty ho o tomhle trochu naučil, ačkoli stále měl své chvíle, kdy ego vládne. Zamyšleně zvedl tlapku s tím, že se pokusí soustředit. Někde v hloubi cítil blesky jiskřit, ale nedokázal jejich tok přesměrovat do hmotného světa. Místo očekávaného jiskření tedy mohli poslouchat jen tiché syšení modrého plamene, který se otáčel kolem jeho levé tlapky. Jo, to je taky oheň, že? "Tenhle oheň ti nevadí, že ne?" Obrátil se na Alyannu, když si to uvědomil. Modrý plamínek byl pro něho jako součást těla. Nikdy ho nevnímal. "Je neškodný. Jenom světlo." Z nějakého důvodu cítil potřebu jí ujistit o tom, že s ním je v bezpečí. Ačkoli si to nemyslel že by tahle mise byla bezpečná, mohli mít aspoň pocit, že si kryjou záda.
Zpět k plánu, nejspíše. Jen přikývl na shrnutí i jeho myšlenek, co vyslovila Aly. Dnes si nebudou hrát na hrdiny. Příčilo se mu to, ale prostě ne. Neměl magii a svůj zrak si užil sotva jeden den, nebyl připraven ho opět riskovat. "Pojďme to prozkoumat," nahodil motivačně a pomalu se rozešel směrem na východ. Doufal, že budou pokračovat v tiché konverzaci, jeho oči už však měly jiný předmět pozornosti.

<< Zlaťák přes Baštu

Od toho prokletého lesklého jezera se vzdálili, za což byl vděčný. Sice byl žíznivý, ale aspoň se historie neopakovala. Zatím. No, Mireldis, teda jestli si správně pamatoval jméno, toho moc o cizácích nevěděla, nebo aspoň neměla celý příběh. Co si budeme, to ani on, ale názor měl zcela jasný - cizáci byli ti špatní, oni byli ohrožení pro ostrovy. No a pak tu byl Havo a takoví, kteří ho mátli. Přátelé nebo ne? Po tom incidentu už skoro ani těm nevěřil, že by mohli být dobří.
Na řeči o smečce už nereagoval a Alyanna začala mluvit o svých zkušenostech s tím vším děním. Opravdu netušil, že se toho účastnila natolik a ještě víc netušil, že u toho byl i Atrox. Řekl mu o tom bratr někdy vůbec? Možná nechtěl, když viděl, co mu udělali. Měli o tom spolu mluvit více. Rád by měl pohledy z jiných očí, i když za ten správný stále považoval jen ten svůj. Když vlčice zmínila šedého vlka, nejdřív si nebyl jistý, ale pak si vzpomněl. Byl to ten samý, který se ho zastával tehdy na Spáleništi? Bylo to možné. O to víc nevěděl, co si myslet, když se dle popisu postavil proti jeho bratru a Aly. Ne jako přímo, ale nějak... Asi kvůli situaci. Táhnout za jeden provaz s nima přece nemohl. Koho poznával docela jistě byl přívěšek, co bral magie. A celý ten konec Alyannina popisu mu byl docela známý, jen ho viděl z jiného úhlu. Svým výbuchem myslel ten, který se tehdy z tábora dostal pryč. "Portál?" Zamumlal. To byly ty věci, které teleportovaly vlky, že? Sám takovými už prošel. Jestli ta věc, která způsobila výbuch, byla portál, mohlo to znamenat, že vchody do tábora byly uzavřené. Nebo... Že byl vchod do světa cizáků uzavřený. Bylo možné, že se rozprchli po zdejších ostrovech? "My jsme se do jejich tábora dostali také s doprovodem. S Ásleif a nějakou hnědou vlčicí... A možná ještě s někým, no bojovali jsme tady někde v bažinách nebo Mangrovech, takže," rozhlížel se kolem, jak vstupovali do bažin. Nechtěl se tu ztratit. "Ale na tom nezáleží. Byl jsem u toho jejich prvního příchodu na druhé straně ostrova taky... Ten vlk ověšený přívěsky mi sebral všechny mé magie a získal jsem je zpět až tady, když se někomu povedlo zničit ten... Zdroj?" Vlastně toho o fungování celého cizáckého systému moc nevěděl. I po mnoha interakcích měl více otázek, než odpovědí, a možná to bylo tím, že si některé přetvařoval pro lepší chápání.
Zastavil se na jedné z prostornějších cest. "Plán je..." Uvědomil si, že vlastně přesný plán neměl. Sice měl spoustu času na to s nějakým přijít, když dlouhou dobu ležel bez možnosti aktivity, ale teď, když stál v tom močálu znovu a s tlapkami od bahna, už to tak lehké nebylo. Většina jeho plánů bohužel vždycky začínala a končila tím, že nepřítele sejme bleskem. Šmitec. Hotovo, jednoduché. Ze zkušenosti a z toho, co mu tady ale řekla Alyanna, tak poznával, že ani to, čím si je jistý, pro něj nemusí být jistotou za deset minut. To, že byli tři, by jim v reálném setkání s cizáky nijak nepomohlo. Vlastně by tu radši byl i sám. Nebo lépe, vůbec. Celé to u Zlaťáku pro něj stále bylo čerstvou ranou, ačkoli už to bylo přes rok. Trauma. "Vlastně se musim přiznat," začal vyhýbavým tónem, "také doufám, že tam nebudou. A kdyby jo, nechceme se tam zdržovat a nerad to říkám zrovna já, ale jestli na ně narazíme... Pryč, nejspíš. Nechceme být objeveni." Zadíval se do blízkého tekutého bahna. Smrdělo to tady. Jak rád by se tomuto místu vyhnul. Teď už ale ustoupit nemohl, když tu byli společně. Aspoň měl psychickou podporu. Nebo se v jejich očích ztrapní navždy. Povzdychl si a popošel blíže k vlčicím, jakoby jim chtěl říct tajemství. "Popravdě... Od chvíle, kdy mě vlastní magie otrávená cizáky u toho zlatého jezírka oslepila... Nemám nad blesky kontrolu. Respektive jsem je nepoužíval tak dlouho, že už vlastně nevím, jak..." Ke konci ztichnul. Co to plácáš za nesmysly? Žádal o pomoc? Teď a tady? Nejspíš ano. Jemu samotnému to ale znělo blbě. "To je jedno," odbyl nakonec sám sebe. Pokud se někdo z nich k tématu nevrátí, už o tom nechtěl mluvit. Mrazilo ho z toho všeho na zádech. Myslet na to bylo těžké, natož o tom mluvit - cítil však potřebu je seznámit s tím, jak na tom je.

<< Zubří pláň přes Baštu

Takže teď byli na misi tři. Nevadilo mu to, vlastně se mu myšlenky aspoň ustálily na tématu, kvůli kterému sem původně šel, a nemusely se motat kolem Alyanny a jejich docela společné filosofie. Hrozba pro smečky - ne, hrozba pro svět - byla teď přední, a jestli to byli opět cizáci, bude to ještě otravně těžký boj. Vlastně to v něm zvedalo vlnu obav. Bylo možné, že ten jeho incident s otrávenou magií měl být prostředkem pro větší konspiraci? Chtěli odstranit vládce blesků ze své cesty? Nebo ho nějakým způsobem využít k tomu, aby byl zbraní proti vlastním? Snažil se najít smysl v tom, co se stalo, tak moc se snažil. Byl z toho zmatený a cítil, jak beznadějný byl, když nad tím nemá kontrolu a neví. Neví nic. A ještě se blížili k místu, kde se to celé stalo, kde přišel o svůj zrak. Chlupy na zádech se mu zježily, zatímco na tváři se snažil udržet nezaujatý klid. Musí přijít na to, jak blesky ovládat a to bezpečně. Co nejdřív. A když se mu to nepovede... Asi už je nebude moct použít nikdy, aniž by neohrozil všechny kolem.
"Co když na tebe bude naštvaný, že jsi bránila smečku?" Hodil směrem k Alyanně žertovně. Ne, že by Aetase přiřazoval k té skupině aktivistů pro medvědí práva, ale viděl na něm spíše souhlas s nimi. Nebo ne přímo souhlas s radikálnějším řešením.
Dorazili k jezírku. Třpytilo se jako vždy. Vlastně vypadalo úplně stejně. Rhaaxin se díval na protější břeh. Na místo, kde se mu to stalo. Nechtěl se tomu přibližovat, ale když viděla Alyannu pít, přistoupil a aspoň se podíval na svůj odraz ve zlatém filtru. "Také nevím, co se stalo po tom výbuchu. Se mnou to hodilo o nějakou kládu a když jsem se probudil, byl jsem zpátky v bažinách... Vy jste viděli nějaké známky, že tam něco zůstalo? Respektive, co bylo poslední, co jste viděli?" Myslel nějakou strukturu, něco, co by jim mohlo na místě poradit, že tam jsou. Možná to bylo předčasné. Jestli tam jsou, pravděpodobně se to brzy dozví. A jestli ne, najdou jen trosky. Snad. Díval se na svůj odraz, ale nenapil se. Nové zbarvení nebylo tak špatné, ale vypadal jako nějaký rituálník. Asi i to byla vůle bohů, tak budiž. Co si všiml víc byla jizva táhnoucí se před levou stranu jeho krku až do boku. To se stalo tady. Úplně cítil tu bolest, tu paniku. Vycouval od jezírka a radši dále následoval Alyannu se zrakem zabodnutým v zemi.

>> Bažiny