Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Severní hory (přes Luku, Les u mostu> ob tři)

Dolů je to celkem nepříjemná cesta, byť teda voda stéká vedle tlapek a vlk musí dávat větší pozor, aby neuklouznul. Ale tady přece nemohou setrvat, brzo by tu opět plavali mezi rybami, ale kde k sakru může vlk najít suché místo, kde by ho nikdo nechtěj každou minutu stáhnout z kůže.
„Jo, to ony… umí,“ přitaká, taky má nějakou tu zkušenost s rysem a ti se perou opravdu zuřivě. Štěstí, že nešla po našich životech a jen po kořisti. Stejně ze zajíce zbylo jen pár cárů masa, za to se bít skoro ani nemělo cenu.
„Ještě že chlupů mám dost,“ což jako vlk z krutého severu dává smysl. Každopádně ano, nyní si oba navzájem pomohli. Aspoň bude mít Rody po nocích klid na duši.
Jak putují krajem, dostali se až… k tomu mostu. „Nevím, ale tady mě chtěli nějací vlci shodit. Jen tak. Jestli je ještě někdy uvidím…“ nedokončí větu, jelikož dává pozor, aby sám neuklouzl. „Taky bych ocenil jiný přechod,“ nakonec dodá, když jsou na druhé straně.

-> Hraniční pohoří (přes Temný les)

× Ubraň úlovek 3/3

Agresivně se snaží kočku z Ushari sundat, situace se chaotická a neméně nebezpečná. Tyhle bestie mají neskutečně ostré drápy i zuby, mnohem víc jak vlci, dělají hlubší a bolestivější rány. Dostane pohlavek, těžko říct od koho, než se skutálí na zem. Vstane rychle, ale to už Ushari vstává taky a oznamuje, aby se vlci dali v ústup. Nakonec, kus blbého zajíce je malá cena za život.
Rody tedy trhne tělem a vydá se pryč. Pryč od hor. Sic jeskyňka byla příjemná a celkově to vypadalo jako dobré místo na přečkání, očividně to nebyl nápad pouze těchto dvou vlků. Kam se ale mají vydat? Déšť nepolevuje a brzdí je v cestě. Ale následuje Ushari. Koutkem oka si ji prohlíží. „Nepoškrábala tě?“ ptá se, protože viditelné zranění nevidí. Což teda ještě nic neznamená…

-> Most (přes Luku, Les u mostu> ob tři)

Braň úlovek 2/3

Rys syčí a vypadá to, že je natolik drzý, že se chystá uloupit dvěma vlkům zbytek zajíce, místo toho, aby si ulovil sám vlastního. „Fen- co? Fena, euhm...“ velmi neobratně vysloví název pro pouštní lišku, kterou pro změnu on nikdy neměl šanci spatřit.
Než se naděje, rys prudkým pohybem útočí na Ushari. Taková divoká stvůra.
Rody není asi nejzdatnější vlk, co by po této zemi chodil, není si jist, zdali by přemohl takovou šelmu. Ve smečce by se takovým nezdvořákům vysmáli, buď před nebo poté, co by takového rysa rozcupovali na atomy. Ale teď je sám. Tedy, s Ushari, ale je rozdíl mezi smečkou dvaceti vlků a dvou, proti jednomu bystrému samotáři.
Rody naštvaně štěkne a skočí na rysa taky. Tak nějak se všichni tři zhroutí na jednu hromadu, přičemž Rody se ze všech sil snaží kousnout cokoliv, co připomíná světle béžové zbarvení kočkovité šelmy.

× Ubraň úlovek 1/3

To nejmenší, co může Rody udělat, když místo toho, aby si mohl v klidu pošmáknout na obědě, mohl už několik hodin spinkat na dně jezera. Něco se v něm trochu v ten moment zlomilo, ale zatím nechává přemýšlení stranou, teď je čas jíst.
Vytrvale čeká, než Ushari zaplní břicho, samozřejmě na ní neciví, spíš popojde kousek dál a rozhlíží se po okolí. Ne, že by teda bylo vidět moc daleko, neustávající déšť velmi omezuje rozhled. Odkud se ta voda jenom bere? Zas a znovu se diví nad nadělením. Už to přestává být vtipný. Ne, že by teda někdy začalo.
„Tím komentuješ naši krvel… lačnost?“ naneštěstí nerozumí, jestli si dělá legraci a ve skutečnosti vypadali jako Pat a Mat, nebo jestli museli vypadat jako hrůzostrašně bestie, div zajíc z nich nedostal instantní infarkt.
Jak Rody nedává pozor, rysa si všimne až ve chvíli, co Ushari. Prudce se otočí a vidí, kdo se chce připojit do skromné hostiny. „Koška jedna hloupá… rys!“ takové občas v tajze pobývají. Většinou noční tvorové, nepozorovaně se objeví a zase zmizí. Vycení tesáky, avšak chlupy moc nenaježí, jelikož se mu mokrem lepí na záda.

Vítr mezi horami fučí a láme směr deště na všechny možné i nemožné strany, že má občas Rody pocit, že na něj prší i zespoda. Každopádně lov začíná a oba vlci jsou v pozoru. Po chvíli nalezne Ushari i nějaké stopy v bahně. Aspoň to je spravedlivé, nechává v sobě stopy všech…
Hnědá vlčice vymyslí plán a Rody se souhlasným „mhm,“ se vydá druhou stranou jak společnice, tiše našlapuje. A hle, támhle je jejich kořist. Jak Ushari štěkně, Rodion řezavě zavrčí na králíka z druhé strany. A vyrazí. Ani na vteřinu nesmí jejich kořist cítit, že má navrch. Lepší je se v poklidu vzdát, než v naději pokoušet utéct.
Synchronně naháníme zajíce k sobě, ze z další strany nám pomáhají samotné hory, které tvoří třetí stěnu. Je v pasti. Rody po králíkovi skočí a jedním rychlým škubnutím mu zlomí vaz. Nač ho trápit. „To šlo lépe, než jsem doufal,“ položí králíka na zem. Nic neříká, ale pohybem hlavy a tlap jemně naznačí, že nechá dámu jíst první. Však mu taky zachránila život!

Jo, vtipkovat. Rody snad ani jinak neumí mluvit. Když už mluví, většinou s kyselým výrazem povídá přesný opak toho, co se děje a prožívá. A občas se dokonce stane, že mu to někdo věří. Což naštěstí není případ Ushari.
Léčivé byliny. Zatváří se tázavě. Nejdřív má chuť říct nějakou další poznámku, ale pak raději zase zavře pusu a nahodí velmi přemýšlivý výraz. Kytky nikdy nejedl. Moc bylin na území jeho smečky ani nerostlo, nebylo teda ani z čeho vybírat. Ale co je vidět, že Ushari myslí snad na úplně všechny, zachraňovat a ošetřovat, že to snad skutečně má v povaze.
Nabídka na společný oběd vezme vlčice vesele, kdo by taky nebyl po takové túře hladov. Velmi tupě na její -možná signály- nereaguje o mnoho víc, než jen kývnutím hlavy a následně mlčky sleduje, jak si schovává býlí kolem sebe, aby mohli vyrazit.
Mlčí, zase, ale skoro až to není nějaké trapné mlčení, spíš trpělivé. Nemá, co by dodal, ale pokud vlčice něco začne vyprávět, naslouchal by, možná i odpověděl. Vychází tak z útulné jeskyňky s nakrčeným čenichem od znechucení. Voda mu normálně nevadí… když jí je ale jenom normální množství.
Zvěř se, stejně jako vlci, stahuje pryč z rozvodněných luk a nížin, už chvíli při stopování něco koutkem oka Rody zahlédně. „Támhle,“ řekne tiše, kdyby náhodou Ushari neviděla. Nejde jít úplně tiše, tlapy čvachtají na rozblácené zemi, ale ve dvou určitě něčemu brzo přijdou na stopu.

31 bodů - speciální magie
5 % prosím Rodymu do síly (a všechno na Rodyho)
díky díky

Zapsáno.

Mohlo být tak odpoledne. Ne o večer. Nebo klidně stále ráno. Mračna byla temná po celý den a slunce nemělo šanci strčit skrze oblohu víc jak minimum paprsků. To je děs. To má být něco jako soudný den? Ne že by Rody byl pověrčivý či dokonce pobožný, naopak nevěří ničemu, co na vlastní oči neviděl. Ale zraky ani ostatní smysly mu naznačují, že venku opravdu není normálně. Jak dlouho by tu měli zůstat, aby se konečně dalo venku žít?
Život vlka je nevyzpytatelný. Furt je unavený, furt by jen jedl a hledal družku. Nejednou to Rodymu přišlo až otravné, být uzavřen v takovém kruhu potřeb. Nemůžou tady být do alula.
Otázka vlčice trochu Rodyho probudí ze zamyšlení. „No to víš, mám načechranou srst od ranních paprsků a polštářky na nohou namasírovanou slimáky. Takovou péči jsem dostal v této chýši,“ nadzvedne obočí. Pro pořádek, ani světlo od slunce, ani slimáci tu nejsou. Ukáže zuby v něčem, co vzdáleně může připomínat úsměv. „U tebe… vše dobré?“ Už trochu méně květnatě se optá. Vždycky mu připadá strašně divný, ptát se ostatních, jak se cítí. Asi by ani nedokázal vysvětlit, proč.
Únava je pryč, ale za to se dostaví hlad. Mně se ven tuze nechce… „Myslíš, že v horách tu bude něco jedlého poskakovat?“ velmi nepřímo se ptá na… možná společný lov.

Nějaký čas tam leží, možná až spokojeně by jeden řekl. Tolik se toho zda jen za pár dní, že takový klid Rody si nemohl víc přát. Moc se nehýbe ani nepřevaluje, tak, jak ho Ushari nechala, ho i nalezla. Maximálně o dvě centimetry vedle.
Obdobně jako Rody se rozhodne dát dvacet a tak v jedné zapadlé horské jeskyňce odpočívají dva vlci. Kéž by prospali celou tu pohromu tam venku. Mračna houstnou a krajinu obdarovávájí deštěm čím dál víc. Toto je jeden z momentů, kdy takový dar může být pěkně k ničemu.
Rody po náročné noci a ránu se probouzí, očima ihned zaregistruje kopeček z písku Ushari, jak nedaleko též složila tělo a moc se nehýbe. Spí? Odešla vůbec? Než Rody usnul, sotva si pamatoval, co mu říkala. Něco o tom, že je z pouště a tady byly mrazy... Moc to nezvládal pobrat. Ale teď by se možná i trochu zakecal. Už dlouho s nikým neprohodil pár příjemných slov.
Nechce ale vlčici budit, pokud se sama nevzbudí. Potichu se zvedne a jde se podívat k okraji jeskyňky. Déšť. Celý vstup je promočený, že ani blíž Rody nejde. Povzdychne si a vrací se zpět k Ushari. Kroutí nechápavě hlavou.

Počká, dokud Rody neusne. Za normálních okolností by nad tím vlk dvakrát zapřemýšlel, napadly by ho tak tři různé možnosti, jak by ho na první pohled milá vlčice mohla zradit, ale únava byla silnější a tak temný vlk pochrupoval v suchém pelechu dřív, než by Ushari mrkla.
Zdají se mu sny, opravdu hodně. Stále někam prchá, dohání ho vlastní stín a kamkoliv se pohne, vsudejdou nepřátelé. Do toho všeho slyší hlas Mistra, který mu nařizuje, ať nezastavuje, Přestože ho nohy neposlouchají a každá si jde vlastním směrem. Nemůže utéct. Cosi ho chápe za zátylek a silou táhne po zemi. Jen se nechává táhnout, i kdyby chtěl, je moc slabý. Ta slabost ho ubijí. Sam je tuze sláb…
Na chvíli se probudí, v obavách, že je pod vodou ale jakmile se ujistí, že má tělo v suchu, pospává dál. Tentokrát již klidně. Takový klid a ticho. Nikde nikdo, v hlavě prázdno. Kéž by mohl takto spát na vždy, v míru a pohodě.

<-křišťálové jezero
× Zamiř do bezpečí

Jdou krajinou, pryč od té všudypřítomné vody! Tý má Rody doslova už plné všechny otvory. Ještě chvíli by na dešti stál a začal by vrčet i na mraky. Za to Ushari vypadá pozitivně. Možná až moc na to, jaké divoké počasí panuje. Snaží se navodit konverzaci, na tu bohužel nemá Rody úplně mozkové kapacity. Možná, že by se za normálních okolností o nějaký ten rozhovor i snažil, teď mu dělalo problém i chodit.
„Uh, no…,“ začne, nějak mu přemýšlení trvá dlouho. Všechny jeho myšlenky se upírají na cíl před nimi, totiž skrýš. Už už aby tam byl, otřepal se od vody, složil se do klubíčka a všechno pořádně v klidu zpracoval. Hodí po vlčici mírně rozpačitý pohled. „Nejsem, nevím, kam jít,“ teda, to možná znělo divně. Jdou do jeskyně, to ví… no, snad to pochopí. Asi je na Rodym vidět, že má dost, že si i na jazyk šlape. Snad Ushari pochopí, proč není tak mluvný. Taková dobrá duše, až by se jeden divil.
Dojdou k místu, kde by se něco mělo nacházet. Vskutku, jedna jeskyně, suchá, tak akorát na vydechnutí. Rody Chvíli stojí jako tvrdé y, pak se teda otočí k vlčici. „Na tohle ti nezapomenu,“ vděčně k ní řekne. Dokonce z kamenného obličeje na malý okamžik vykouzlí úsměv. Skácí se na zem. Svine do klubíčka. Tohle musí vydýchat. „Bylo mi ctí,“ zamumlá ještě.

Stejně jako Ushari se tváří nechápavě, Rody jí to vrací stejnou kartou. Proč se tváří, že bych si snad vymýšlel? Anebo jen blbě vidím… Ta voda všude, je úplně všude…! Znovu si promne oči, přestože opět to moc ničemu nepomůže. Aspoň pro ten pocit. Na jméno jemně kývne hlavou. Její hlas zní tak vřele. Vydechne hluboce, nutnost kašlat vodu už pominula a může opět normálně dýchat. „Rodion,“ prostě odpoví.
Na návrh trhne uchem. Ihned si vzpomene na tu drzou vlčici uprostřed spáleného lesa, jak se mu ještě vysmívala, když se ptal na cestu. Jako kdyby bylo samozřejmé, že celé okolí zná a má projitý kout. Tuze by rád se skryl do sucha, a vlčice, která mu právě zachránila život, mu jde zachránit celý den. Snad aby se znovu rozplakal.
Na venek ale tak dojatě nevypadá, tváří se skoro jako kus šutru. Přesto ale vstane, samozřejmě po menší pauze, a velmi neobratně. „Bude mi ctí,“ pronese. Neměl to být sarkasmus, ale jeho tón hlasu je spíš prázdný. Jde pomalu za vlčicí, která ho vede do hor. Pořádně si jí prohlíží, každý chlup, znak na zádech… Pokud na něj nepromluví, sám nic říkat nezačne. Typický Rody.

->Severní hory

Utírá si tlapami obličej, přestože je jasné, že toho stejně mokrou srstí moc nesetře. Je zmaten. Zatím všichni vlci tady se ho pokoušeli buď zabít, nebo minimálně ponížit. Už si udělal názor o ostrovech, ale ten se teď začal bořit. „Nedávno jsem potkal–“ kuck, „–dva vlky, kteří by mě rádi do rozbouřené vody naopak shodili,“ přerývavě vyslovuje slovo po slovu. Zahledí se na vlčici, přibližně na místo, kde by měly být oči.
Děkuju. Kdy to bylo naposled, co někomu poděkoval. Nebylo ani komu ani za co, vše si musel udělat sám. To je jak v tom přísloví: ‚co si sám neuděláš, to nemáš…‘ nu a teď tu je, živý a přibližně zdravý zachráněn před chřtánem vody úplnou cizinkou. Pár okamžiků uběhlo, než ze sebe Rody vydal ono: „Patří ti mé díky... Komu vděčím za svou záchranu?“ Dech se klidní a obsah vody v plicích je téměř nula.

× top se a nech zachránit (2)

Rodyho síly nestačí, sám se jistě z vody nedostane. Je to jeho konec? Je to jeho vysvobození z tohoto nepřátelského světa? Voda se dostává všude, do nosu, očí, tlamy… Tak ničemná smrt. Bezcenný je život opuštěného vlka. Vlka, který nikam nepatří. Jeho smrt je zbytečná jako jeho život. Kdysi měl pro co žít, pro svou rodinu, severní smečku… Před očima se mu míhají obrazy z minulosti, ty krásné i ty nepříjemné. Poslední, co vidí, je škleb jeho bratra, když ho předhazuje jako výkupné nepřátelské smečce.
Ve vodě mohl být minutu, možná dvě. V tichosti zmizí vlk, který sem ani nepatřil…
Nebo ne?
Čísi tlapa rozevře divokou vodu a Rodyho kdosi chytne za zátylek. Srdce se Rodymu rozbuší, takový zvrat dodá vlkovi adrenalin do žil a naposledy zabere. Kope kolem sebe jako o život, však o ten tady právě jde! Jsou na hladině! Na břehu. Kašle vodu, voda mu teče i z nosu, nepříjemně štípe. Nohy selžou a on v pololeže snaží z plic vykašlat všechnu tu odpornou vodu. Slzy se mu z kašle nahrnmou do očí.
Kdo to je? Proč mu není souzeno ještě umřít? Když je většina vody pryč, ohlédne se, zdali uvdií svého zachránce. Má zamlžený zrak od slz, ale vidí hnědou vlčici. „Proč…“ vydere ze sebe, zatímco kašle.

<-Les u mostu přes Luka

× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody (1b)
× Pokus se plavat (1b)
Rody kráčí, skoro si neuvědomujíc, kam to vlastně jde. Prochází skrz les, ale nezastavuje. Tuší, že kdyby teď zastavil, asi by se už nezvedl. Déšť je neústupný. Není kde se schovat. Není kde se před vodou chránit. Temný vlk proklíná s každým dalším krokem toto nevyzpytatelné počasí. Proklíná toto místo, tyto ostrovy. Všechno je tak špatně. Nikde není světlá cesta, všude jen šero. Ledový vítr a voda.
Prochází skrze louku, skoro nevnímaje, kam jde. Je mu to už jedno. Únava a špatná nálada se v něm pomalu mísí, prorůstá mu skrze celé tělo. Tu koutkem oka zahlédne hory. Vysoké a snad i bezpečné. Možná tam by mohl najít úkryt? Své kroky zatočí směrem k hřebenům pohoří, rudá očka zapíchnuté směrem vzhůru. Kudy by tak do hor vešel, kde jsou nejschůdnější? Jak obchází krajinu, brzo začne být zemina promočenější a promočenější. Soustřeď se, země je proti tobě!
Obchází nebezpečné části, kde by mohlo být bahno tak promočené, že by v něm mohl až uvíznout. Je to zacházka, ale když bude trpělivý, určitě dosáhne svého cíle.
Že?
Rody zahučí do vody. Možná to bývala jedna z říček, která si prokousala loukou koryto, nyní bylo součástí něčeho, co skoro připomínalo moře. Vítr je neúprosný a déšť jakbysmet. Nepozornost vlka zapříčinila, že zahučel do hluboké vody. Břeh je blízko, ale svaly selhávají. Tvrdý trénink s Mistrem asi nebyl v tento čas nejlepší nápad, přestože kdyby si odpočinul… to je teď fuk.
Kope nohama kolem sebe, ale voda je divočejší. Hladina se nad Rodym uzavírá.