Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<-Svatyně přes mlžnou džungli

Rody odchází naprosto domlácený od Mistra. Ne, že by dostal rány pěsti, ale tak intenzivní trénink už dlouho nepodstoupil. Všechny svaly ho bolí, všechny kosti ho bolí, dokonce i místa, o kterých si myslel, že nemohou bolet… bolí. Okolo stále je slyšet padající déšť, unavený temný vlk ale tomu nedává moc pozornosti. Momentálně přemýšlí, kam by složil tlapky, ale jak se prohlíží po hustém pralese, nikde není útulné místečko.
Je tedy nucen jít dál, přestože ho tlapky pomalu přestávají poslouchat. Jeho vnitřní vůle je velká, a tak i přes málo energie postupuje pryč. Nějak ho znervózňuje, jak na každým rohu je spousta temných zákoutí. Jako kdyby tam někdo číhal. Dost možná i číhá a temný vlk opravdu nechce být ten, koho zaskočí v nepozornosti.
Vychází pryč s pralesa, míříc kamsi na jih.

->Křišťálové jezero přes Luka

svatyně | 9 mincí ->72 %
Vytrvalost 12 + 18=30
Rychlost 3 % + 14=17
Obratnost 8 %+22=30
Schopnost lovu 2+18=20
zbydou: 3 mince

× Zlepši své dovednosti
<-Les u mostu přes džungli

Rody zaplouvá hlouběji a hlouběji do lesa, dokud jehličnany nevymění vysoké, mohutné stromy. Zeleně je všude dosyta, skoro až Rodyho oči nestíhají zaznamenávat všechny ty odstíny. Vskutku dusno panuje v pralese, ale stále je tu snesitelněji, než ve většině míst na ostrovech, jelikož mu na hlavu aspoň nebubnují kapky deště. Ty zachytávají obrovité stromy a všechna ta zeleň rozeseta v několika lesních patrech. Tu narazí na jakousi stavbu z kamene, napůl zarostlou, jako úplně celé okolí a jelikož se zdá, že vevnitř najde nějaký úkryt, neváhá jít dovnitř.
Tam na něj čeká jakýsi vlk stařešina. Sic Rodion ho vidí poprvé v životě, je si jist, že starý vlk je velmi moudrý a schopný, mnohokrát více než on, takže mu všemi možnými způsoby naznačí, že z něj má respekt. Mistr se rád podělí o svá moudra a Rodion takové nabídky nemá ve zvyku takové nabídky odmítat. Nechá se proto učit.
Vytrvalost
Před temným vlkem se zjeví vysoká skála. Je teprve začátek výcviku a vlk dostává už co do sebe. Na nic nečeká a vyrazí za Mistrem, který na něj už na hoře čeká a snad až netrpělivě vyhlíží, zdali se k němu učedník blíží. Jde opatrně, aby neuklouzl, přidržuje se při zemi a s odhodláním šlape vpřed, vybíraje si pečlivě cestu. Možná mu to trvá déle, za to žádné jiné komplikace ho na cestě vzhůru nepotkaly. Nahoře Mistr jen kývne hlavou, jakmile uvidí Rodyho hlavu.
Rychlost
Před ním se rozprostírá celkem schůdná cesta. Mistr mu pokyne, aby s ním dal závod a vysvětlí cestu. Rody se připraví, protáhne po výšlapu všechny končetiny a jakmile uslyší start, vyrazí. Mistr možná už nepatří mezi nejmladší vlky, rozhodně je v té nejlepší kondici a Rody má, co dělat, aby mu vůbec viděl na záda. Tep se mu zrychluje a jazyk mu trčí ven z tlamy, div si ho neukousne. Mistr nepolevuje a Rody se snaží držet stejnou morálku, byť ho nohy už tuze pálí. Doráží do cíle. Na rozdíl od Mistra je Rody vyčerpaný a potřebuje pár minut na vydýchání.
Obratnost
Nová cesta už nevypadá tak přímá a vyšlapaná, naopak se zdá, že Mistr naschál vybral tu nejvíc zarostlou část džungle. Po vysvětlení další disciplíny se Rody pouští do houští. Prodírá se skrze kořeny, pichlavé keři, úzkými štěrbinami mezi stromy. Přeskakuje prohlubně, na jejichž dně mohou čekat predátoři. Jednou dokonce uvízne mezi šlahouny a Mistr ho musí vyprostit. Rody se cítí jako naprostý amatér, skoro se až diví, jak se mohl s takovou kondičkou dostat tak daleko…
Schopnost lovu
Jako poslední disciplína je lov. Mistr mu určí kořist, totiž lesní lasice. Dá mu pár rad, jak v pralese i jinde při lovu postupovat a dále již jen pozoruje, jak si Rodion vede. Ten nejdřív stopuje, dokud nenajde čerstvý trus lasice či ohlodaný kus ohlodané kořisti. Našlapuje zlehka, pohybuje se ve stínech obrovitých listů pralesa. Támhle je! hlavu pne vysoko, ale mezi všemi těmi zvuky pralesa se málokdo vyzná. Rody dle rad postupuje dále, číhá na vhodnou příležitost, a když se lasice nedívá, ze zálohy vyrazí a po krátké honičce vítězně drží lasici v tlamě.
A to je vše. Rody se Mistrovi ukloní a děkuje za všechny rady, avšak musí jít dál, je jasné, že není hoden delšího pobytu ve svatyni.

->Les u mostu přes džungle

Schváleno

<-temný les přes most

Most se v záchvěvu větru kinklá a Rody má co dělat, aby se udržel. Tlapky pokládá opatrně a tělo drží velmi nízko, aby si udržel těžiště nízko. Všechno nějak klapne a brzo se vlk dostává na opačnou stranu mostu.
Vpluje do jehličnatého lesa, momentálně též velmi promočeného, nikterak zajímavého. Zvuk deště neutuchá a Rody už začíná být opravdu myslet na nejhorší. Není v nejlepší kondici, Jestli nějaká velká voda přijde, nebude mít šanci se ani udržet nějaké větve či obratně uskočit, když se vratká zemina propadne pod nenasytným proudem vody. Tento svět je tak nepřátelský, stejně, jako byla ona smečka.
Srdce mu buší, minulost ho neustále šlape na paty, a on jde rychleji a rychleji, skoro jako by se jí snažil utéct. Není kam, není kde se schovat, obličeje všech zrádců se mu zjevují před očima. Bratr a sestra. Vlčice, která měla být jeho družkou. Jsou vůbec všichni mrtví?

->Svatyně přes mlžnou džungli

<-tajga přes hraniční pohoří

Vlk se potácí téměř na hranici snu. Chodí bez cíle sem a tam, kolem něj snad končí svět. Kam se to dostal a proč má pocit, že toto místo ho chce vyhnat pryč? Proč nemůže najít klid v duši, stále poháněn vnitřními démony, nemoci si sednout a hledět na hvězdy. Tedy, teď asi těžko bude koukat na hvězdy, když slunce je nad horami, byť sotva jde vidět přes hustá mračna. Prší a prší a prší. Tam, kam se dostal, na něj nečeká nic dobrého.
Skoro jako by byl magickou silou táhnut do onoho lesa. Zatuchlý, tajemný a strašidelný. „Jsi skoro jako já…“ pronese tak nějak bez kontextu do prázdna. Nikdo ho však nemůže slyšet, je tu sám. Tedy, sám z vlků. Nezůstává tu dlouho, jeho cesta pokračuje přes most. Velmi pozorně si prohlédne konstrukci, než se po ní vydá. Není cítit jedinou živou duši, a tak pokládá tlapky na ztrouchnivělá prkna. Snad na druhém ostrově najde větší klid jak zde…

->les u mostu přes most

Rody se probouzí do studeného rána. Vše je takové nasáklé ledovou vodou, přestože večer ještě bylo v noře relativně sucho. Trochu se klepe. Kéž bych mohl vyjít ven a být pokryt slunečními paprsky… Na jeho podivné, až zbožné přání je mu však odpovězeno. Vzduch kolem něj se zahřeje, čímž se všudepřítomná voda začne měnit v teplou páru. Na sekundu si to Rody užívá, ale pak se začne bát, že se něco se zemí děje a vypálí na povrch rychlostí světla.
Z nory se za ním line ještě trochu páry, ale nic dalšího se neděje. Možná nějaká přírodní věc, úkaz, něco… Rody tomu vůbec nerozumí a tak to raději nechává být. Déšť… neustává. Povzdychne si a vyrazí, vzpomene si na velký les na druhé straně ostrova, kde byl, třeba stromy tam pojmou víc vlhkosti…

->Temný les přes Hraniční pohoří

Těžká víčka otevírám po přibližně třetím jemným kousnutím. Od mého bratra Zakhara, samozřejmě. „No co děláš, ospalče, slunce už je dávno nad horami!“ znovu kousne. Věnuji mu varovné zavrčení, ale po protažení a dvou zívnutí opravdu již stojím na nohou. V úkrytu je tma, proto mi nepřijdou jeho slova ani trochu divná, a potácím se ven. Teploučký pelech nechávám za sebou, avšak venku mě hřejivé sluneční paprsky nepřivítají. Sotva olizují okraje hor. Je stále tma a mně, rozespalému a stále zpomalenému, dojde, že si ze mě bratr udělal šprýmy. Pohybem rtů naznačím pár nehezkých nadávek, ale žádný zvuk nevydám.
Místo toho se naježeně vracím, abych bratra rozcupoval, a ten, drzoun jeden, se mezitím rozvalil jak přes své, tak přes moje místo. Na kousance, kopance odpovídá stejnou kartou, dokud se neprobudí i matka a nakáže nám oběma, abychom byli zticha, jinak nám vypeláší kožichy oběma. Jsem poražen. Jediný volný místo je na studeném kameni, kde se spí jen za trest.
Opět se, tentokrát uraženě, trousím ven, tentokrát jsou mé nadávky zaslechnutelné, byť stále tiché. Štiplavý vítr mi pročechrá kožich a obláček kouře se mi vydere z tlamy, jak vzdychnu. Sice ještě nejsem dospělý, nepotřebuji již za zadkem stálý dohled. Jdu proto na obchůzku po území smečky. Ptáci ještě nezpívají, vlastně obecně je krajina v tuto ranní hodinu tuze tichá. Tím se částečně i uklidním. Takové ticho a tolik prostoru pro mé vlastní myšlenky. Soustředím se na dech a každý krok. Země je ztvrdlá, ale sníh se ještě nedrží.
Očuchávám každý kout, projdu a označkuji má oblíbená místa. Zaslechnu šramot, zanedlouho mé oči postřehnou kunu. Nese si nějaký úlovek k sobě do úkrytu. Dneska naše smečka má taky naplánovaný lov, ale něčeho mnohem většího, co nasytí nás všechny. Nad představou čerstvého masa se mi spustí sliny, aniž bych si to uvědomil, dokud mi jedna nekápne na tlapku. Brr, otřepu ji. Ještě, že mě nikdo neviděl.
Když se vracím, většina smečky už byla vzhůru. Něco důležitého řešili, ale ne natolik důležitého, aby na to potřebovali přítomnost mě. Nevadí. Kývnu na pozdrav všem a beze slov se uklidím do ústraní, kde poslouchám hašteření. Průzkumník Sríkhyr se totiž vrací se zprávou o stádu losů. Jejich polohu a směr. Druhá průzkumnice, Amadal, se ostatní snaží přesvědčit, že by se raději měli zaměřit na stádo muflonů. Já čekám, jak rozhodne náš alfa, věřím mu. Je to můj otec, schopný a neskutečně moudrý. Pohodím ocasem, když vidím, že konečně přichází, aby do této nestrukturované diskuze přinesl řád.
Jde s ním i bratr Zakhar, vždy se takhle lepí na rodiče. Snaží se jim všemožně zavděčit, ale ku podivu všem se mu to často nedaří. Možná, je to tím, že je to v hloubi duše tak trochu narcista. Sice se snaží být nápomocen, jako ostatní, ale dělá mám skoro až pocit, že to dělá jen proto, aby z toho měl on nějaký užitek. V této smečce dostaneš vyšší postavení a respektu pouze, když ukážeš, jak moc věrný a schopný pomoci svým druhům jsi. Kdyby to bylo jinak, jistě by se snažil co nejvíce napasovat jinému systému. Bratra mám ale rád. Možná si o něm občas domýšlím věci, které nejsou pravda, jsme oba takoví soutěživí a rádi si o sobě myslíme, že jsme lepší, jak ten druhý. Kdo ví.
Otec nejdřív zamíří ke mně, po pozdravení ke mně jen krátce prohodí: „Slyšel jsem, že jsi byl na obhlídce hranic už brzo ráno. Výborně,“ daruje mi krátký úsměv. V překladu z otcovštiny to znamená obrovská pochvala. Usměji se a dále setrvávám na místě. Vidím bratra, jak se krátce zašklebí, ale pak opět nahodí úsměv. Sestru jsem ještě nezahlédl.
Poté, co alfa zjistí důvod hádky, velmi trpělivě si nechá vyslechnout nejdřív jednu, pak druhou stranu, poradí se s betou, a zvolí: jdeme lovit muflony. Měli by být na kopcovité pláni, málo nebezpečí, hlavně té v podobě větších predátorů.
Zanedlouho se celá naše smečka vydá na cestu. Jako první jde alfa s Amadal, která nás vede ke kořisti. Než jsme na místě, pěkně jsem si prošlápl tlapky. A ten nedostatek spánku taky cítím. Přede mnou jde sestra se sigmou, asi o rok starší než jsem já, o něčem horlivě diskutují. Ještě pár vlků si rozprává, avšak já jdu tiše sám. Můj jazyk se cítí v bezpečí za zuby, než ho vytahovat na lehká slova. Přemýšlím nad taktikou, jakou muflony budeme lovit, ale nepřijde mi, že bych byl zkušený natolik, abych mohl já vést celou smečku na lov. Už mi jsou dva roky, ale cítím se jako vlče, v porovnání s otcem.
Do čumáku se mi dostane pach zvěřiny. Už jsme blízko. Zastavíme všichni a alfa s betou rozdávají pokyny všem členům. Jsem ve skupině B, která má číhat v záloze, a jakmile skupina A dostane stádo do vhodné pozice, máme vystartovat my a uštvat společně nejslabší kusy. Zní to jako zábava a zároveň těžká práce. Protáhnu si prsty na tlapkách, bude třeba ze mě dostat pořádného výkonu, nemohu zklamat otce ani ostatní členy. Zima je krutá a rozhodně nemá slitování. Pokud nezvládnu takovou banalitu, jak si mám zasloužit místo ve smečce?
Čekáme na své pozici a trochu mě přepadává nervozita. Tu do mě čumákem žďuchne sestra a mile se usměje. Otřu se o ní zpět a vedle sebe mlčky čekáme dál. Ví, že nejsem moc na slova, ale i tak umí rozpoznat, kdy jsem nervózní a dokáže odlehčit situaci.
Je čas, dupot kopyt otřásá krajinou a mufloní bečení zesiluje. Připravíme se na své pozice a když beta zavyje, vyrazíme. Vytí a štěkot se rozléhá po louce. Jdu s proudem jako ostatní. Jsme jako jeden obrovský predátor, jenž svými tesáky a tlapami sápe po kořisti. Jeden, dva… a třetí, ale to je mládě, takže tak za půl muflona. Náš úlovek je vskutku bohatý.
Stádo muflonů odchází bez pár svých členů hluboko do lesa a situace se konečně uklidňuje. Alfa jako obvykle vzdává dík všem členům smečky, opravdu jsme si vedli dobře a všichni by to měli vědět. Panuje pozitivní atmosféra, mnoho vlčků mává spokojeně ocasy, včetně mě. Je čas na hostinu. Alfa samozřejmě má právo na nejlepší maso, dle mého zaslouženě. Já se spokojím s tím, co mi zrovna bude nabídnuto.
Už zapadá slunce, když se smečka vrací do úkrytu, nohy mě pekelně bolí, a o to menší chuť mám s kýmkoliv mluvit. Jediné, na co myslím, je moje vyleželé místečko. Jdu skoro první, aby mi ho můj bratr nesebral, avšak když vidím, jak se baví se sigmou Ketteraiou kdesi vzadu, trochu se mi uleví. Má teď jiné starosti.
Skoro ani nedám dobrou noc všem, když ulehnu do mého ďolíku a během vteřiny usnu.

Rodion:
× Vydej se hledat bezpečné místo
× Ulov si na horší časy
× Pokus se plavat
× Projdi se po zatopeném území

Aerrav:
× Pokus se plavat
× Projdi se po zatopeném území
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

× Vydej se hledat bezpečné místo (5/5)

S úlovkem v tlamě ses dál potuluje po tajze. Je to tu krásné, teda, samozřejmě nebýt toho hrozného počasí, Rody by se aspoň na chvíli zastavil a zaposlouchal do zvuků přírody. Teď jich tu stejně ani tolik nebylo, kvůli katastrově, co tu sužuje krajinu. Čmuchá dál, kouká téměř za každý pařez a převis, který ve tmě dokáže zaznamenat. Nohy ho kvůli stálému chození bolí… což je dobré znamení, že mu ještě nezačaly umrzat. Ale dost špatné na to, aby Rody netrpělivě hledal nějaký suchý místečko.
Prochází se pod jednou vyvýšenou částí zeminy ze které trčí mnoho kořenů. Když tu – naráží na nějakou díru. Není moc velká, ale míří směrem mírně vzhůru, takže do ní nenatekla voda. Ah, vida, trocha štěstí se na mě usmálo. Zamává Rody ocasem a cpe se dovnitř. Je tu těsno, ale za to prázdno. Původní obyvatel buď musel nepříznivým počasím zahynout, nebo se ještě nevrátil. Či rovnou utekl. Každopádně nefouká tu vítr a hlína kolem ještě zvládne trochu vcucnout mokrost z Rodionova kožichu. Sic až vyleze, bude vypadat jako bahnitá stvůra, ale pro potřeby vlka naprosto dokonalá skrýš. Na pár hltů polkne svůj chudý úlovek a rozhodne se spát.

<-Ledové pláně

× Vydej se hledat bezpečné místo (4/5)
× Ulov si na horší časy

Rody vystřelí z vody jako blesk, celý se třese a pohybem po lese se snaží ze sebe dostat tu ledovou vodu. Aspoň třikrát se otřese, aby momentem síly ze sebe dostal přebytečnou vodu, a hned zas pošlapuje, i na místě. Nesmím se přestat hýbat, nesmím se přestat hýbat. Opakuje si v hlavě.
Dostane se do útulné tajgy. Stromy se k sobě významně tulí a Rody proplouvá skrze větvičky. Jehličnany zachytávají déšť. Takže mu alespoň neprší na záda. Žaludek se opět ozve. Ano ano, já na tebe nezapomněl! Sklíčeně utěšuje své břicho. Ale co by tu našel? Čumák skloní k zemi, až si na nějobtiskne trochu bláta. Něco k snědku něco k snědku.
Prodírá se kousek po kousku, dokud nenalezne stopu. Ha! Nic moc, nějaký hlodavec, ale každý kus masa se v těžkých časech počítá. Asi maličký měl stejně perný den jak já, možná mu byla vytopena skrýš, možná má taky hlad… Tak či onak, Po pár chvílí stopování, číhání a dobrému postřehu nyní Rody drží v tlamě nějakou potvůrku. Krysa, potkan, kdo ví, co to je, hlavně, když to utiší hlad.
Ale tady to přece jíst nemůže. V blátě. No neříkejte mi, že tu nebude nic, kam se může schovat jeden zbídačený vlk.

× Vydej se hledat bezpečné místo (3/5)
× Pokus se plavat
Ačkoliv nejdřív se Rody snažil dostat zpět stejnou cestou, jakou sem přišel, silný vítr a stejnost celého místa zapříčinily, že se ztratil. Všechno vypadalo tak stejně. Tmavý sníh, který odráží jen minimum měsíčního světla, který zvládne proniknout skrze temná dešťová mračna. To by se jeden ani nestyděl, že se zvládnul ztratit. Všechen pach je fuč, vítr vane příliš rychle a jediný, co je schopen Rodionův čich zaznamenat, je ta štiplavá zima. Připomíná mu to tu domov. Teda, bez tý vody. Ale drsné podmínky, možnost umřít na každém rohu a jediné, co vlka často drží před smrtí je silná vůle a… rodina.
Rodyho píchne u srdce. Nemám už žádnou rodinu. Všichni jsou stejní zlí vlci. Hamižní, smlouvaví, jen aby oni by se měli dobře, i za cenu cizího života. Žádná čest. Žádné poutu. Brodí se ledovou vodou, naprosto ztracen. Tímhle tempem tu opravdu umrzne… Skončí přesně tak, jak začal. Jedné mrazivé noci.
…
Pravděpodobně ho z negativních myšlenek probudil až silný pud sebezáchovy, protože teplota těla se rapidně snižovala a Rodyho pálící tlapky od zimy pomalu přestávají být cítit. Ne, takhle neskončím… Všem ukážu! Zatne zuby. Probudí všechny své otupělé zbytky smyslů, nemůže to teď vzdát. Musí najít nějaké suché místečko, kde se může osušit a odpočinout. Jít dál. Ne že z něj zůstane kostka ledu. Cítí… jehličí. Vítr opět změnil směr a tu Rody zaznamenal nějaký les. Nemůže být až tak daleko, ale vody je mnoho.
Zkouší plavat. Jde to těžko, naštěstí stále tu a tam dosáhne na dno. Brodí se, kope, plave, jestli se to tak dá nazvat a pohybem se tak alespoň zčásti snaží rozehřát tělo. Naposled kopne.
Les je blízko. A vody ubývá…

->Tajga

<-hraniční pohoří

× Vydej se hledat bezpečné místo (2/5)
× Projdi se po zatopeném území

Rody prochází krajinou, kožich už je tak promoklý, že je až s podivem, že se nestihl ještě rozpustit nebo co. Jestli to takhle půjde dál, může i onemocnět a to bude teprve zle! Rody přidá do kroku. Žádná škvíra, žádný převis, a když už, tak je zatopen nebo nebo minimálně tak mokrý, že by do rána černý vlk odplaval.
No to si bohové zas něco usmysleli, kroutí vlk hlavou, přestože není nijak zvlášť nábožensky založený. I když takový jev by jednoho i přesvědčil, že to není jen matičkou přírodou. Packy jsou celé zabahněné, každý krok nepříjemně čvachtá a cíl v nedohledu. Vlastně, v dohledu je něco mnohem divnějšího. Za pohořím se před Rodym rozprostře pláň. Silný vítr mu profoukne mokrou srst, který, kdyby byl teplý, by snad mohl vlka osušit, opak je však pravdou. Div mu v té poloze nezmrzl.
A ta podívaná… Pláň, ale pod vodou. A pod tou vodou je led. Rody se prochází kolem, naději nezachází hlouběji do stejně-vypadající krajiny, beztak by zabořil nohu do té ledové vody a v tu chvíli by mu tam ještě přimrzla. Ne, tady rozhodně žádný bezpečný úkryt nenalezne. Jen holou pláň plnou ledové vody…

<-Spáleniště přes temný les
Vydej se hledat bezpečné místo (1/5)
Nadávaje v cizím jazyku pod vousem se Rody promenáduje pryč z dosahu těch dvou vlčic. To opravdu tady všichni vlci jsou tak… nepříjemní? Divní? Buď si z každého tvého slova udělají srandičky, nebo tě rovnou chtěj zabít. A to počasí… všechno je tak mokré, tolik, div už celý tenhle divný svět nevězí pod vodou! Rody opravdu nepřekypuje dobrou náladou, ještě že nikoho v okolí nezahlédne. Ten by to schytal.
Žaludek se ozve, Rody už ho nemůže dál ignorovat. Rozhodne se teda aspoň něco k snědku najít, třeba mu to půjde lépe, jak skrýš. Jde po kraji, ale všude je takové mrtvolné… nic. Jen vlhko. Rody začmuchá, ale nic kromě bahna a hniloby není schopen vystopovat. „No to je zase den,“ zanadává si ještě jednou a naštvaně pokračuje směrem, který je mu nejznámější. Víc na sever. Tam to má rád. Sníh a hory. A možná jídlo. A úkryt. Nějaká pěkná puklina v hoře, kam se nedostane ani vítr, ani sníh, nic. Jen klid. Na sever se přece ta voda dostat nemohla!

->Ledové pláně

Je vidět, že přívětivého zacházení se nedočká ani od společnosti vlčic. Jeden by řekl, že by něžné pohlaví mohlo být skutečně víc …něžné…, ale to bude asi jen takový slovní obrat. „No tak teda dobrá,“ napůl se zamračí, když se doví, že jeho kroky vedou do slepé uličky. „Ať už budu plánovat cokoliv, cizinci do toho může být buřt,“ už skoro zavrčí, jelikož jeho trpělivost je na hranici.
Kdyby tolik nelilo, možná by si to mohli vyříkat i jinak než kyselými slovy. Proto udělá asi tu nejvíc rozumnou věc. Stále se zamračeným obličejem se pomalu otočí, během toho, co do něj společnice pálí další a další zbytečná slova, jí ukáže záda a (s)prostě odchází. Bez pozdravu, bez otočení. V nitru doufaje, že bude moct v poklidu opravdu odejít.

->Hraniční pohoří přes temný les

Temný vlk, nebo spíš takový zmoklý brownies, s nepatrně otráveným pohledem přejede obě vlčice. „A kam to vede tamtím směrom, nějaký les...?“ basovým hlasem jde rovnou k věci, místo toho, aby rozebíral, že tady nic není. Tlapou ukazuje na opačnou stranu, než je temný les. Letmo se ohlédne, zda-li opravdu není nikým pronásledován, a skutečně, přišel sám. Když by šli nějakou oklikou, třeba by se bezpečně dostali někam na suché místo.
„Necestuju,“ zachmuří se Rody. Však nemá nikam namířeno, možná jen najít nějaké bezpečné místo bez vlků a přebytečného vlhka, kde by mohl promyslet další kroky a obecně... Prostě promyslet.
Nad další narážkou Odeliah se Rody pozastaví. „A vy snad ano?“ pálí stejná slova zpět. Nemá chuť se tady dohadovat, buď tu úkryt nenajde a bude muset jít dát, anebo něco s vlčicemi společně vymyslí. Holt v těžké době Rody musí konat nepříjemné činy. Jako je spolčovat se s cizáky. Je úplně sám. Kdoví jak dlouho bude trvat, než nějaká nepřátelská smečka ho vyčmuchá a roztrhá na kousky.

Rodiona si samozřejmě vlčice všimnou. Jsou zrovna uprostřed rozhovoru, který udýchaný Rody možná trochu narušil. Prší jako z konve a nevypadá to, že v nejbližších chvílích by mělo polevit.
„Já…“ začne poněkud zmateně, jelikož není zvyklý na tolik otázek. Celý život obklopen pro něj známými tvářemi a cizinci… to byli buď zatoulaní samotáři a pak nepřátelské smečky. Pak se nějak objeví v nové zemí aby… napadla ho taková zvláštní věc. Neumřel on? Všechno hořelo, všichni utekli nebo zemřeli a on sám se zatoulal v mlze, dokud se neobjevil v nové zemi. Tuto myšlenku prozatím musí odsunout stranou, jelikož ani neskončil větu.
„Já hledám úkryt,“ řekne neurčitě. „Ten temný les za mnou není úplně vhodný,“ pokrčí rameny a koukne na obě společnice. Mají se taky k odchodu? Jsou z jedné smečky nebo tulačky, jako on?