Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<-Most přes Temný les

Rodion se neohlíží a klikatou cestou se ztrácí v tmavém lese. Ani v něm se nezdržuje, stále má pocit za týlem, že ho někdo sleduje, možná sadistická dvojice, která kdoví, co vůbec měla v plánu. Rozcupovat ho? Nemá ani dostatečně velkou představivost, aby vůbec vymyslel něco horšího.
Běží a běží, dokud mu dech stačí, dostane se až do velmi zvláštní části lesa. Už tu nebyla cítit zatuchlina a světlo se rozestoupilo. Okolo byly zčernalé spálené stromy, i když už vypadaly, že tu chvíli takto stojí.
Rody přejde do klusu, jazyk se mu plazí skoro až po zemi, dokud mu nedojde, že před ním stojí cizí postavy. Nejdřív mu srdce poskočí, že to jsou dva vlci, co se ani Rodymu nepředstavili, ale hned mu dojde, že je do někdo jiný. Najednou se to tu vlky hemží. Rody zastaví, ale už je moc pozdě, aby si ho vlčice nevšimly. Pohodí ocasem a sleduje další kroky.

Rodionovi v tuto chvíli došli, že má co do činění se zákeřnými tvory. Už slova od temného dala vlkovi obrázek o tom, jak asi přemýšlí. Z logického hlediska nebylo nic zajímavého na tom, když vlk spadne do proudu. Potopí se, bude se ve vodě otáčet a bude se posouvat ve směru proudu. Jestli to někomu přijde opravdu zajímavé, tak to nebude úplně morálně smýšlející jedinec.
„Rodion, a těším se v nové zemi na nové a nekonečné možnosti...“ pokrčí rameny na otázky, ani neví, co víc po něm chtějí vědět. Sem se dostal... Kdovíjak a nic víc než svou srst s jméno mu ani nezbylo. „Dobře,“ pomalu souhlasí s pohybem vpřed. Zhodnotí, že buď hi nechají v poklidu projít na konec mostu, nebo ho pro zábavu shodí rovnou. Slyší, kam mají namířeno, byť samozřejmě na žádné zdejší poušti nebyl. Jde pomalu a tu a tam koukne, jestli se po něm nechtějí vrhnou.
Dojde snad v poklidu na konec mostu, aby náhle svůj pohyb drasticky zrychlil a dál čáru někam dopryč dřív, než dvěma vlkům za ním vůbec dojde, že zdrhnul.

->spáleniště přes temný les

Docela krátká a nicneříkající odpověď hned nahraje do karet černobílému, jenž už naznačuje známky nadřazenosti. Rodion přidrží jazyk na patře a nepatrně zatne svaly. Tady nevyhraje, ani kdyby se snažil. Dva vlci ve velmi dobré kondici proti… vyhnanci? Jsem já vůbec vyhnanec? Spíš přeživší zrady, nevim, hah. „To tady shazujete cizí vlky na potkání?“ Poměrně jasně se mu povede vystihnout nynější situaci. Zatím se nesnažil blokovat průchod, a most, dle všeho, nenese pach žádný smečky, takže ani cizí území nenarušil.
„Jsem tu asi nový, neznám zdejší zvyklosti,“ říká přerývavě, zatímco se snaží držet rovnováhu. Je vidět, že se mu situace nelíbí, zároveň ale nechce couvat, kvůli rozhoupanému mostu. Tu náhle mu nabídne… něco. „Když to probereme na pevné zemi, třeba ano,“ a čeká, jestli houpání ze strany cizích vlků pomine.

Rodionův čenich byl schopen rozpoznat, že tito dva kumpáni patří k sobě. Je jich tu víc? Na mostě je taková mlha, že se v ní může slabší pachy jednoduše rozpustit. Samozřejmě i on byl spatřen a světlejší z dvou vlků neváhal promluvit. Vratký most se dá do pohybu a všechny svaly se instinktivně zpevní, jak se snaží udržet rovnováhu.
„Já, jen chci…“ dává důraz na druhé slabiky, což může znít cizokrajně, ale zároveň si toho nemusí jeden hned všimnout. Kam vlastně chci? Na druhou stranu? Tam byla za lesem ta smečka… Jsou z ní? Spojí si dvě a dvě dohromady. Chci domů? Domov se ztrácí v abstraktnu. „…jdu, hledám život.“ Řekne skoro až s poetickým podtónem. Sám si moc neuvědomuje, co to přesně má znamenat. Ale mlčel moc dlouho, až by to mohlo začít vypadat, že se snaží něco skrývat. Zatím zůstává v pozoru, čeká, jak reagují na jeho zvláštní slova.

->Temný les

Uhnutím cizímu vlkovi z cesty se sice jednomu problému vyhnul, nikam se tak dál nedostal. Místo toho opět stojí před tím zatraceným mostem. Skoro jako by Rodyho přitahoval tajemnou silou. Blbost. Je to jen... Lávka neznámého původu. Rodionovi se furt nelíbí ta jedinečnost, preciznost, se kterou tato věc mohla být zkonstruována.
To nemohl udělat vlk. Jak by vůbec natáhl lana na druhou stranu? Samé otázky a žádné odpovědi. Sic tady odpověď nenajde, stále je to lepší myslet na nevyřešitelnou záhadu než na nedávnou skutečnost, jež se mu v jeho rodné zemi udála. Zahloubán do sebe, vlk si najednou všimne obrysu. Další cizí vlk. Jeden... Nikoliv. Už ho museli zahlédnout. Co teď, mám se vrátit k tomu prvnímu? Nebo se tu měli setkat a já jimi byl příhodně obklíčen... Rodion se rozhodl stát nedaleko vstupu na lávku, koukaje na převis. Snad během následujících minut nikdo neskončí za okrajem.

-> Les u mostu přes most

Rodion posledních pár dní moc toho neudělal, nikoho nepotkal, nic mu nestálo v cestě, vlastně ani sám nevěděl, co si počít. Byl tak trochu ztracen, okolo prostředí vypadalo cize, nepřátelsky a… jinak. Nedokázal popsat přesně, jak, obecně se mu zdály barvy jiné, vůně jiné, ne o moc, ale něco tam bylo.
Tahle prázdnota ho dělala celkem nervózního, že ho napadlo vrátit se úplně tam ,odkud přišel, šel po mostu, divný most nechal za sebou a… někoho vidí před sebou. Cizí duše. Rody nastaví uši dopředu a skoro samovolně se mu naježí srst. Nějak se stalo, že se těma dvěma zkřížily cesty. Zastaví a pozoruje vlka temnějšího, jak zdejší les. Nestaví se do žádné pozice, obranné ani útočné, druhý vlk dle pachu nenáleží do žádné smečky.
Stojí docela jako tvrdé Y, nemluví jako první a vlastně se zdá, že čeká, než vlk projde a bude dál kráčet vlastní cestou. Pokud však cizák pozdraví, asi mu vrátí nějaké to „dobrý den“ nazpět.

->Most

Děkuju za fajn akci!
21 bodů: 4 mince za 20 bodů, 2 kšm za 1 bod

Zapsáno

hlásím se jako kreslíř

<-Most

Vlčko pomalu přichází jehličnatým lesem, který ho úplně celý pohltil. Vůně borovic a smrků mu zastíní čich a opět ho přivede na myšlenky okolo domova. Nikdo nebyl okolo a nemusel si na tváři nosit kamennou tvář. Jak dlouho už tu je a potuluje se, bez začátku ani konce? Tlama se mu krapet zkřiví, až jsou vidět tesáky.
Stín stromů ho hladí po husté srsti, která pelichá z důvodu vysokých teplot. Jazyk má až na zem a obecně je vidět, že je vlk utahaný a přehřátý. Proto ho nedaleká voda naláká, aby do ní skočil a pořádně si začvachtal. Všude stříkají kapičky a vlk pravděpodobně vylekal veškeré místní obyvatele svým příchodem. Chladivá voda odplaví srst a také zchladí hlavu, která se dostává co minutu do módu naštvanosti. Nikde nikdo, aby mohl Rodiona vyrušit. Nebo snad ano?
Nedaleko byl cítit pach cizích vlků, bylo jich však tolik, že při případné konfrontaci by Rody neměl žádné šance. Rozhodl se tak pro otočku vzad.

->Temný les přes Most

<-Temný les

Jeho kroky ho vedou dál a dál a temnota ho nepřestává pronásledovat. Jeho tlapka občas začne bolet, pravděpodobně kvůli zatuchlému vzduchu, který na citlivou kůži působí poněkud dráždivě. Přemýšlí. Tedy, lépe řečeno, snaží se nepřemýšlet o tom, co se v nedávné době stalo. Hlavně na poslední dny, které strávil v jeho rodném území. Kouř a pak… probuzení úplně na jiném místě. Přenesla ho jeho smečka? Cizí? Ne ne ne… Rody se kousne do jazyka a upřeně hledí vpřed, rudýma očima hledaje cokoliv rozptylujícího. Zetlelá tráva, houby, čvachtavý mech…
Je tak zaujatý, že si ani nevšimne, že se dostal až na okraj jakési propasti. Mlha. Ale to není to samé, co pohltilo jejich les, když celý vzplál. Tahle je studená a hustá, že by se dala trhat tesáky. Jde podél propasti, dokud nenarazí na podivnou věc. Nevypadala přírodně, ten materiál, ty tvary, Rody je nepoznával. A taky ho dostatečně rozptylovala od jeho vlastních těžkých myšlenek, že se jednoduše rozhodne jít po lávce. Ať už vede kamkoliv…

-> Les u Mostu

Minulost:
Sice teprve končilo léto, každé ráno místní smečku vítal pichlavě studený vzduch a jehličkový vítr mezi smrky. Kromě toho se ale s překvapením všech v úkrytu objevili tři malí uzlíčci, noví členové smečky. Už od začátku bylo jasné, že žití tu nebude jednoduché, jelikož nepříznivé počasí je bude pronásledovat na každém kroku.
Otec, alfa smečky, vedl své potomky pevnou rukou a zakládal si především na disciplíně, poslušnosti a oddanosti jemu a smečce. Jsou rodina, jsou přátelé, jsou jedno. Sami v hluboké zimě jsou ztraceni a jejich oddanost jim zaručuje přežití. S tím také Rody celou dobu vyrůstal. Měl své sourozence rád, rodičům i ostatním členům smečky věřil a ti ho učili všemu důležitému. Lovení, hledání vhodné skrýše, jak poznat zkaženou vodu či stopy nebezpečného nepřítele.
Sic žili na severu, který občas býval surový a tu a tam se stalo, že nepřívětivým počasím nebo medvědovi nějaký člen smečky zahynul, smečka byla pánem svého území. Zažívali celkem dobu rozkvětu, jídla byla oproti předešlým letem dostatek a vypadalo to, že si Rody nemohl nic lepšího přát. Byl nejstarším synem alfy, brzo měl přijít na jeho místo, vybrat si svou družku a založit svou vlastní rodinu.
Avšak šťastná období nikdy netrvají věčně. Začalo to nenápadně. Cizí vlci průzkumníci. Tu a tam raněná zvěř, kterou našel Rody a jeho druzi ležet na trávě. Mezi pachy jeho smečky bylo cítit něco nového. A vůbec nic dobrého. Bylo těžké odhadovat, kolik členů cizí smečka měla, ale bylo až nadmíru jasné, že sem nepřišli s dobrými úmysly.
První rána byla, když našli matku Rodyho s prokousnutým hrdlem. Zanedlouho se objevilo pár dalších útoků, některé úspěšné, jiným se podařilo utéct. Bylo jich moc. Dvacet? Třicet? Hemžili se jako roztoči ze všech možných stran a nehodlali se sále dělit o kořist. Byl čas na otevřenou válku. Celá smečka i se starým alfou se připravovali, stopovali jejich úkryty a slabá místa. Jestli mají zahynout, cizáci to minimálně odnesou dvojnásob. Měli výhodu v tom, že své území znali nazpaměť.
Něco však silného ducha zlomilo. Zabili alfu, otce Rodyho. Ten se měl automaticky stát jeho nástupcem a pokračovat v tom, v čem začal, avšak opět věci nešly podle plánu. Rodionův bratr Zakhar měl trochu jiné vyhlídky a šel jedné temné noci vyjednávat s cizí smečkou. Rody se taky shodou náhod objevil ve správný čas na správném místě, aby zaslechl jejich plán: jejich smečky spojí do jedné, Zakhar a jeho sestra dostane vysoké postavení, ostatním se nic nestane. To vše výměnou za Rodiona.
To se nemůže stát. Po všech těch letech, kdy spolu všichni jako bratři a sestry žili, kryli si navzájem záda, aby Rodyho takhle sprostě vydali nepříteli. A co Rodion dělal? Nic. Věřil svojí smečce, že ho podrží a k takovým praktikám se neschýlí.
Čert aby to vzal, opak byl pravdou. Holt o svůj vlastní život byl silnější než pouto. Zanedlouho od jeho zjištění, že se ho bratr chystá zradit, ho jednoho letního večera celá smečka obklíčila, bojovala s ním a nakonec poloomráčeného ho dovlekli k alfě nové smečky, která se tedy stávala novou smečkou vládnoucí tomuto území. Rodiona čekaly poslední vteřiny života, které prožíval topený ve zradě ve všem, co doteď poznal. Viděl všechny, sourozence, svou milou, své přátelé, jak ho předávají jako kus masa, aby se sami vykoupili.
To ale nebyl konec. Možná hloupá náhoda, možná se někomu tam nehoře nelíbilo, jak se věci vyvíjejí. Mračna se stáhla, vítr byl silný a do nejbližšího stromu uhodil blesk, který začal ihned hořet. A vše okolo taky. Požáry ve zdejších končinách nebyly časté a o to víc vlci zpanikařili a rozutekli se. Někteří uhořeli, jiní utekli, někteří se dokonce navzájem rozcupovali.
Rody unikl. Sám si nese popálení na přední tlapce, avšak mnohem hlouběji se mu vypálila rána, která se jen tak nezahojí. Co je to rodina, přátelé a důvěra? Než kouř z lesa usedl, Rody se zatoulal a brzo přestával poznávat svou rodnou krajinu.

Schváleno, nahozeno.

Pomalu přežvykuje svůj kousek žvance, pohazuje ocasem v temnu, avšak pořád se mu vkrádá do mysli jedna nepříjemná myšlenka. Někdo ho sleduje. Jeho čenich však nic nedokáže zaznamenat, jen zatuchlý odér mrtvých rostlin a něčeho co kdysi možná bylo nějaké zvíře. Tu a tam i nějaký pach nějakého procházejícího vlka, ale ty byly buď daleké nebo hodně staré. Nic extra.
Ale ta myšlenka přetrvává. Přestože vzhledově se temný lesík Rodymu celkem líbí, něco na něm (jak jinak) nesedí. Po dojezení svého jídla tak opět stoupá na nohy a ráčí si to kráčet směrem k východu z podivného místa pryč.
Je to tady zvláštní místo, proměnlivé a vůbec… prázdné. Co to je tady za kraj, kam se to dostal? Potkal sotva jednoho vlka tady. Měl by to tu víc prozkoumat…

->Most

„Každá věc může být uvedena do souvislosti s něčím, žádná nemůže být uvedena do souvislosti se vším.“

//Nížina hojnosti
Černý vlk, osamocen a s temnou aurou pronásledujíc jeho kroky, se pomalu ubírá kamsi, kam vítr vane. Cestou stopuje nějakého chlupáče, který asi nemá svůj den. Plíží se, vyčkává a pak vyrazí naproti chlupáči. Honičku ukončí poslední skok a Rodion si v tlamě nese svou odměnu. Kráčí dál, kde by si zajíce mohl v poklidu sníst, dokud nenarazí na podivně vypadající les. Je temný, stejně jako kožich Rodiona. Kupodivu ho na první pohled zlověstně lesa ho neodradil od vstupu, naopak ho ovládla zvědavost a zvláštní závan klidu, který les může nabízet.
I s potravou se vydá vstříc bubákového lesa, několik desítek kroků od vstupu si vyhlédne dobré místo na odpočinek. Usadí se a souká do sebe svou kořist. Po chvíli, co se láduje, však jeho instinkty něco zaznamenají. Pohyb? Pohled? Něco tu nesedí. Vlk sedí uprostřed děsivého lesa a ještě aby vše bylo v pořádku. Rodion neklidně přehodí ocas ze strany na stranu, avšak nenechá se rušit od svého jídla.

Kdo se ptá, mnoho se doví. Čím víc Cyra prozrazuje o místu, kde se právě nachází, tím víc se mu do žaludku vlévá ledový pocit znepokojení. Jeho skrýš, jeho místečko k žití, smrkový les, houby, jehličí, a hlavně ten klid… „Nový domov,“ zopakuje spíš pro sebe citaci černé vlčice. Tady? A žádná cesta pryč. Poslední slova posadí Rodyho na zadek. Chvíli čumí do země, přemýšleje o své existenci, mizérii a vůbec.
„Je to zděs… veliké?“ už ani nepohlédne do tváře Cyry. Jak může být ještě tak šťastná, vždyť… Povzdechne si a opět se postaví. Vždyť… jeho tvář kamení. Je to fuk. Magie, čáry kouzla, čert to vem. Na slova, že by vlčice se zraněním ráda pomohla ani už neodpovídá, jen po ní hodí nepříliš příjemný výraz. Už toho má dost. Dneska toho má fakt dost… a to to vypadá, že je tady teprve ráno!
Poslední zodpovězené otázky, než se vlk prostě otočí na patě, s ještě horším výrazem než když přicházel. Takový typický bručoun. Pomalu nepozdraví, nepoprosí, nepoděkuje, jen ukazuje tesáky. Na takové kamarádíčkování nemá náladu. Teď fakt ne…
Avšak jedna otázka ho přeci jen ještě zastaví. Chvíli stojí. „Rodion,“ vydechne, a kráčí dál, směrem bůhvíkam.

//Temný les