Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Takže tenhle svět je obrovský. Páni, chci vidět všechno! Byla jsem neskutečně obklopena zvědavostí a chutí poznávat. "Už aby to bylo, rostu tak pomalu," postěžovala jsem si. I když bych si právě tohle dětství měla co nejvíc užívat. Nikdy se do těchhle let přece nevrátím, ovšem být dospělá, to je něco co bude taky velká sranda. Budu moct všechno a nebudu se neustále muset někoho na něco ptát. Poušť nebylo asi místo přímo pro mě, ale určitě bych za prohlídku stála. "Tak jo, ale myslím že bysme našli mnohem zajímavější místa, než je ta poušť." Podotkla jsem zamyšleně. Přece jen vyjmenoval nejedno zajímavé místo. Třeba ten zlatý les! Ten musel být kouzelný. Ty listy byly nějak obarvené, že byly zlaté? A existuje třeba modrý les? Spousta otázek se mi honila v hlavě a stačilo jen nějakou z nich vybrat a říct.
Zeiran si vyprávění o podivné smečce nechal na později, nebo na jindy. Zkrátka raději přesunul svůj střed zájmu na hory. To mi zase až tak nevadilo, přece jenom zážitky jsou mnohem víc, než samotné povídání. "Jé! Odvoz!" Zazubila jsem se nadšeně a poskočila si. Rozběhla jsem se za Zeiranem a zábavně po něm skočila. Ovšem mělo to jen za následek to, že jsem ho přeletěla a hodila záda na druhou stranu. Pobaveně jsem se smála. Ještě jednou a lépe. Nemotorně jsem se postavila na tlapky a vyškrábala se mu na záda. Frank nebyl pozadu a také zaujal své místečko. "Hurá za dobrodružstvím!" Očekávala jsem od toho moře věcí. Od divných zvířat až po nekonečný výhled.

"Pět? Páni, to je... to je jedna, dvě... tři..." Dívala jsem se na tlapku a při tom na drápky. "To je hodně!" Řekla jsem nakonec a zasmála se. "To je náš svět asi velký, co?" Naklonila jsem hlavu na stranu a zastříhala při tom ušima. Zvědavost mi asi nedá, abych se aspoň do pár z nich nepodívala a nezjistila, o co vlastně jde. Jedna smečka měla zlaté listy na stromech, další byla na poušti. Co je poušť? "Co je to poušť?" To mi bylo zatím záhadou. "Má to něco spojeného s pískem?" Písek jsem už viděla u vody, byl hrozný, zasekával se mi mezi prsty. Neudělal na mě příliš dojem, tudíž tuhle bych asi vynechala. Líbila se mi ale myšlenka té v horách. Jestli mě teda hory nezklamou, asi vím kam si jednou až budu velká udělám výlet! Určitě tam budou žít príma vlci! Zatím jsem žila jako v pohádce, v bavlnce. "Skupina? Jako.. jak to myslíš?" To bylo divné, složité. Když mě nazval čistokrevným tulákem, co je to skupina? Smečka? Něco mezi? To nezní tak, jak to popisoval. Chtělo to najít jednoduché řešení, abych ho pochopila i já.
Zavytí byl zvuk, který je pro vlka zcela přirozeným. Dokonce mi to i ukázal, vypadalo to moc dobře! Posadil se, zaklonil hlavu a prostě pustil zvuk. Wau. Projelo mi hlavou. Ihned jsem to chtěla vyzkoušet taky. Posadila jsem se, zhluboka nadechla, ale vyšel ze mě jen divný tón. Zavrtěla jsem hlavou a zkusila to ještě párkrát. Pištivý tón mi ovšem stačil k tomu, abych na to konečně přišla. Nechtěla jsem příliš tlačit na pilu, ale učenlivá jsem byla dost. Za chvíli už jsem to vychytala. "Je to zábava!" Sice mi to nešlo tak ideálně, ale budu na tom muset zapracovat. Pak už jsem vyskočila na tlapky a nedočkavě vyhlížela, kudy půjdem. Hor tu bylo habaděj.

Vyprávěl o tom, že ve vedlejší smečka možná budou i jiné vlčata. Bylo by fajn najít si nějaké kamarády podobné výškou. Rozhodně by určitě nějakou hrou nepohrdly. Ale něco ve vzduchu stále viselo. Já nepatřila do smečky, byla jsem pro ně cizí, jak to asi vezmou? Možná proto jsem volila jinčí alternativu, aspoň prozatím. "No, právě že jsou sousedi, tak si tuhle možnost můžu nechat na později." Nevinný úsměv. Zeiran tu byl od toho, abych si s ním užila co nejvíc zábavy. A dokud tu byl, musela jsem z toho přece těžit. Nemůžu ho mít ve spárech navždy, i když by to bylo fantastické. Určitě bych si s ním užila spoustu zábavy. Vše trpělivě vysvětloval, což mi přišlo vhod. "A je tady hodně smeček? A jaké jsou?" Zajímala jsem se.
Přemýšlela jsem nad tím, jestli to rodičům nebude vadit. Ale Zeiran byl super, zatím jsem neměla jediný důvod se ho jen tak vzdát. "Já myslím, že ne," houkla jsem nenápadně a při tom mi zajiskřilo v očkách. V jeho hlase zněla naděje. Možná se poprvé podívám do pořádných hor! Tak moc se mi takové prostředí líbilo. Mé očekávání bylo neskutečně velké. Snad mě hory nezklamou. Z dálky to bylo obrovské, až kouzelné. "Kdyby snědl mého Franka, tak... tak uteču." Pozvedla jsem hlavu. Ach, ta nevina, ten pocit když jsem ani zdaleka netušila, jak složitý vlčí život může být.
Smečky mají území, necestují, na jednu stranu to musí být na pohodu. Ale zdržovat se na jednom místě a ochraňovat ho? "Zavytí? Co to je? Tím se nějak hlásíš? Jako mám zvednout tlapu a držet jí nahoře, dokud někdo nepřijde?" Vyskočila jsem na tlapky a rozběhla se napříč vodou směrem na souš. Radostně jsem vrtěla ocasem ze strany na stranu. Frank se ke mě okamžitě přidal. Běželi jsme jako splašení, snažila jsem se co nejvíc zbavit těžkého kožichu plného vody. "Taky mě těší Zeirane!" Zazubila jsem se, asi to byla slušnost. "Tak vyrážíme?" Zeptala jsem se, sklopila ouška do stran, vykulila oči... zkrátka tohle byl ten pravý, nefalšovaný výraz vlčete, které něco chce.

Vykulila jsem oči, barevní vlci? Ano, můj táta byl hnědobílý a měl na hlavě zajímavost. Maminka byla zase šedobílá, ale měla něco kolem krku. Zkrátka... vyrůstala jsem s nimi, tak mi to přišlo zcela přirozené. Zeiran měl černomodrou srst a něco se mu pohupovalo na krku. Nepřišlo mi to nijak zvláštní, protože to mají i mí rodiče. Akorát mi stále nedocházelo, že modrou barvu jen tak na zemi nenajdeš, aby sis ji mohl namalovat po těle. Naštěstí mi to Zeiran vysvětlil. Za to může také Wu, za modré oči i odznaky po těle. Ale dostala jsem pochvalu, co se mé srsti týkalo. Zazubila jsem se. "Děkuji! I mě se moc líbí a neměnila bych ho," a při tom jsem si prohlížela přední tlapky. Být mokrá byl divný pocit. Stále ze mě něco kapalo a i když jsem měla krátké chlupy, přišlo mi že vážím jako dospělá srna. Zeiran mi dovolil, že mu můžu pomoci najít jeho kamaráda, pro kterého sem přišel. A při slovech, že ve zdejší smečka budou určitě také vlčata jsem se usmála. "Vlčata? Jako že budou taky malý jako já?" Znala jsem jen své sourozence, takoví pidivlci. "Les? Les nebudeme zkoumat, co kdybysme šli hmm..." Jako bych úplně zapomněla na dohodu s tátou. Aneb, podejte mi prst a já vám sežeru ruku i s ramenem. "Do hor?" Táta mě tam vzít nechtěl, kvůli tomu že jsem byla malá a zbrklá. Hodila jsem po Zeiranovi očkem. Nebyla by to hlína? "Vlci ze smečky nemají rádi, když tam přijdeme?" Proč ne? Divné. Projelo mi hlavou, kdo by se nechtěl vytáhnout s tím, jak super domov má?
Zeiran se mi snažil vysvětlit něco ohledně důvěry. Snažila jsem se ho pochopit, ale zároveň jsem věděla, že mé rodině můžu věřit. Že kdykoliv přijdu budou rádi, nakrmí mě a bude na mě čekat vyhřátý pelech. Nezažila jsem nic špatného, tudíž jsem prozatím neměla problém s nedůvěrou. Ale kdo ví, může se stát cokoliv. "Mě říkají Scallia," řekla jsem zamyšleně, čas od času jsem své jméno zaslechla od otce, tudíž jsem si ho stačila zapamatovat. Sestra vždy řvala Míněj, takže je Míňák. A poslední? Bezejmenná, nebo ný?

Oči mě fascinovali, měla jsem úplně nové, světlé. Bylo mi neskutečně divné, že jsem si toho ani nevšimla, že jsem změnila barvu. Takže taky za to může Wu-Fu. Zavrtěla jsem hlavou, budu si muset na nové oči zvyknout, ale už teď se mi to moc líbilo. Ten odstín mi sice nic nepřipomínal, netuším k čemu bych ho přirovnala, ale byl moc pěkný. "Zelené? A teď jsou modré a máš i modrý kožich, to je normální?" Naklonila jsem hlavu na stranu. To, že se vlkům mění oči už pro mě byla novinka. Má sestra měla třeba každé oko jiné. Což mi přišlo snad nejvíc ujeté.
Můj táta mě chtěl asi postrašit, abych se o svého společníka dobře starala. Ale brala jsem to hodně vážně, říct že mi sní kamaráda nebylo zrovna pěkné. Ale rozhodně to bylo dobré říct, abych si dávala pozor a nezapomínala na něj. "Frank se mnou zůstane navždy, nenechám ho nikým sníst! Budu ho bránit a vyhraju," i tak malá jsem měla sebejistotu a ego celkem vysoké. Jak v čem. Možná jsem se cítila líp z toho důvodu, že už jsem se novým věcem velmi rychle učila.
Vyprávění o smečkách mě zaujalo, proto jsem toužila vědět co nejvíc. Zeiran o tom věděl hodně, smečka měla svá pravidla. "To zní... zajímavě, půjdeme se do nějaké smečky podívat?" Jako na exkurzi, každý musí být přece nadšený z toho, když jim někdo zaklepe na dveře. "A smečky žijou jen v lese?" Měla jsem lesy hrozně ráda, vodu, jezera a úplně nejvíc se mi líbili hory. Hory a skály, táta mi sice zakázal na ně zatím chodit, ale byla jsem si jistá, že tam vypálím jak nejdříve to půjde. "Takže já voním jako jehličí?" Zavrtěla jsem hlavou a přičichla, ale teď jsem cítila jen mokrý kožich.
Cítila jsem na sobě, že už mi ve vodě začíná být trochu zima. Proto jsem vylezla a oklepala se. Hned několikrát. Frank stále zápasil s opeřencem, ale vypadalo to, že se dobře bavil. Sice byl malý a mohl být podělaný z velkého opeřence, tak ho to bavilo. "Takže nemám nikomu věřit? Ale ty... ty jsi hodný vlk," řekla jsem mu zamračeně a sedla si při tom na zadek.

Ještě jsem se na moment vrátila k tématu očí, které tady proběhlo. Tvrdila jsem, že mám sytě modré oči, jako voda. Měla jsem očka přece po mámě. Ale vypadalo to, že Zeiranovi se to moc nelíbilo. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Jo, modré jako nekonečná voda," promluvila jsem svým dětským tónem. Pak jsem se podívala na odraz ve vodě. Vlnil se a byl nepřesný. Snažila jsem se co nejvíce se zaměřit sama na sebe, ale nic modrého mi v mých očích nesedělo. Zamračila jsem se. "To nejsou moje oči!" Vyhrkla jsem trochu vyděšeně. "Pan Fu mi je sebral? A teď je má určitě na svém vozíku!" Obrázek toho, jak v nějaké nádobě jsou dvě oči bylo to celkem děsivé. Horko těžko by se tomu dalo věřit. Zavrtěla jsem hlavou a raději si celou hlavu opláchla. Pod vodou jsem se nadechla čumákem vody, čímž jsem se ihned rozkašlala. Přišla jsem na to, že pod vodou se dýchat nedá, i když k ní mám velmi blízký vztah.
Opeřenec se živí víceméně sám. "Takže se o sebe stará sám? Já se o Franka musím starat, jinak mi ho táta sní." Jak morbidní, ale i to byl fakt. Za jiných okolností se právě takový společníci papají. Ale já si nedokážu své cesty bez Franka ani představit. Byl to prostě můj přítel, který se mnou bude v dobrém i ve zlém. I když... teď spíše ve zlém, při pohledu na nálety ze strany opeřence na mého lasičáka, bylo jasné kdo v téhle hře vyhrává. "A a... a jak třeba poznám, že je to smečka a ně jen nějaká rodina?" Zeptala jsem se, pohybují se? Nebo sídlí na jednom místě? Máme jeskyni, nebo úkryt... ze kterého málokdy vylezeme. A já byla tak ráda, že jsem teď byla venku. Je tu tolik věcí, které jsem toužila zažít. Zatím jsem si ale užívala chlazení mého těla, které bylo kompletně dokousané od lesních mravenců. "Sám? To muselo být těžké, ale... ale zvládl jsi to!" Za to si zasloužil obdiv. Sice jsem neměla ani tušení, co je potřeba pro život vlka tam venku, ale... zatím jsem si mohla užívat bezstarostný život alias - mám hlad a chce se mi čůrat. "Sám sobě? Ale říkal jsi že přece máš kamaráda, ne? Tomu nedůvěřuješ? Když za ním cestuješ takovou dlouhou dobu, musí tě k němu něco..." To slovo mi právě vypadlo, nebo jsem neznala význam, co jsem vlastně chtěla říct.

Jo, pan Wu byl sice divný, ale něco z něj káplo. Vděčně jsem se podívala na svého společníka, kdo ví co ho vedlo k tomu dát mi pozemního kamaráda. Přece jenom, kdybych měla ptáka, může dávat pozor ze vzduchu. Takhle jsme byli oba na stejné úrovni. Černý pták, alias pan straka, nevypadal zrovna nejmenší. Co víc? Díval se na mého Franka, jako na potencionální jídlo. "Co... co takový velký pták jí?" Zeptala jsem se. Pro mě v tuhle chvíli bylo velké všechno, až příliš. Vypadal nebezpečně, nechtěla bych se mu dostat pod spáry. Viděla jsem jeho velké nohy, drápy. Nedocházelo mi, že i ten pták by mě dokázal zabít.
Lov s tátou mě moc bavil, dokázala bych si na to zvyknout. "Jo, je to hodný táta, má nás rád," usmála jsem se. Byla jsem štastná za své rodiče. Koukala jsem na Zeiranův krk. Tam se mu pohupovala zajímavá věcička. Pak jsem zase zaklonila hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Vyprávěl mi, jaký je rozdíl žít ve smečce, nebo být tulákem. Fascinovaně jsem nad tím začala přemýšlet. "Tuláci? A proč nejsme taky ve smečce? Vždyť to musí být bezva mít velkou rodinu," zeptala jsem se trochu zmateně. "Takže někde tady je smečka? A je jich tady víc?" Zeptala jsem se ho. On si však vybral život tuláka, aby mohl cestovat a poznávat svět. "A není ti smutno?" Zeptala jsem se. Přišlo mi, že je rád, že mě našel. Společnost se přece vždy hodí. I mě se to líbilo, tedy aspoň ta představa. Zeiran se rozhodl pro život v opuštěných duších, tudíž na tom byl stejně jako já? "Ty nemáš žádnou rodinu?" Vím, že se zmínil o kamarádovi, se kterým se snad i já brzy setkám. Ve vodě jsem i nadále zůstávala, příjemně to chladilo. Zůstávala jsem ale v bezpečí, nehnala jsem tam kam jsem nedosáhla. Frank zůstal na břehu, kde si chladil ťapky.

Vypadalo to, že Zeirana mé vyprávění opravdu zajímá. Což mi dělalo opravdu radost, že jsem mohla i já mluvit. Nejen neustále poslouchat. "Jo, táta mě vzal do hor," přikývla jsem. "Tam jsme potkali podivného vlka s vozíkem, kde jsem viděla Franka." Zazubila jsem se s úsměvem na mého parťáka, který se i nadále vezl na mých zádech. Jen zkoumavě sledoval vlka vedle mě. "Pak jsme spolu ještě lovili srnu," vzpomněla jsem si na jeden z bezva zážitků. Bohužel ani u jednoho nebyla přítomna máma, nebo moji sourozenci. Ale nemohla jsem přece mít všechno, stačil ten fakt, že kdykoliv jsem se pohla, byl tam někdo z rodiny. "Akorát nepotkáváme jiné vlky," pokrčila jsem celkem smutně rameny. Být odkázaná jen na ně bylo pro mě sice milé, ale toužila jsem poznávat i nové tváře. A teď, když vím že i Zeiran je cizí, tak jich tu musí být více. A čím více vlků poznám, tím to možná bude jednou mnohem lepší! Poslouchala jsem slova, které padaly vlkovi z tlamy. Byly skvělé, tolik nových informací, o tom se mi ani nesnilo. "Slaná? Ta musí být pěkně nechutná," uvědomila jsem si, že takovou chuť jsem nikdy ani nezkoušela. Takže jsem mohla jen hádat, jestli to tak bude.
Toužila jsem poznat i další vlky, kór když tady měl nějaké kamarády. Třeba budu mít také nové kamarády. "Smečka?" Zastavila jsem se zamyšleně u tohohle slova. Pozvedla jsem hlavu a s nechápavým výrazem sledovala vlka nade mnou. Slovům jako smečka a tulák jsem nerozuměla. "Co to znamená smečka a tulák?" Nedalo mi to, musela jsem se zeptat. "Já mám jen rodiče, pak mám uřvanou sestru a pak ještě... něco co furt spí. A mámu a tátu, ale nic víc," Frank byl možná dar, abych to všechno zvládla zvládat lépe. I když jsem svou rodinu nade vše milovala. Zavrtěla jsem ocáskem a pomalu se dívala na vodu. Zeiran tam šel, vypadalo to celkem bezpečně. Nedůvěřivě jsem k vodě přičichla, ale nezdála se být nijak špatná. Šlápla jsem do ní, ten pocit jsem už zažila. "Mokré, ale voda je hezky modrá, jako moje oči!" Zazubila jsem se, to že jsem díky panu Wu měla oči už jiného tónu, to mi bylo prozatím záhadou, nikdo mě na to neupozornil. Až na matku, v době mého spánku. Pohodlně jsem se namočila, mravenci ustali, uplavali. To je siesta. Tohle jsem potřebovala!

Prohlížela jsem si Zeirana od vrchu dolů, včetně toho opeřence. Byl také černý, možná to bylo nějaké znamení. Černý vlk, černý kamarád. Já jsem hnědobílá, tak mám taky hnědobílého kamaráda. Otázka však zněla, kde Frank ztratil křídla. Na tuhle otázku se však zaměřím později. Hned po tom, co ho chtěla sníst má sestra, zkrátka jsem to jen nechala v ústranní. Aneb, řešit později.
Teď se mi líbilo, že se blíží další dobrodružství. Věděla jsem, že když půjdu ven, něco zase zažiju. Bylo to mnohem zábavnější, než sedět v jeskyni a pořád na něco čekat. "Tekoucí asi ne, ale viděla jsem velké louže," vysvětlila jsem a při tom se usmála. Byla jsem odvážná, strach mi nedělal problém, ten ve mě prozatím nevládl. Možná to bylo hlavně tím, že jsem strach ani zdaleka ještě nepocítila. A snad pěkně dlouhou dobu ani nepocítím. Můj duch byl bojovníkem sám o sobě, který toužil poznávat svět. "Tak mizíme!" Zazubila jsem se, jiskřička v oku opět nechyběla. Jo, co se nemělo to jsem dělala. A bylo to dobře, na jednu stranu jsem měla povolení, tak proč toho nevyužít? Otec byl velmi starostlivý, stejně tak i máma. Ale máma byla pryč a táta bude hlídat posledního prcka v jeskyni. Tudíž jsem měla volnou tlapku nad životem. "Tady žije víc vlků?" Rozhlédla jsem se. "A kde je ten kamarád? Najdeme ho!" Vyhrkla jsem nadšeně a zavrtěla ocasem. Proč nevyužít toho jít se seznámit i dál. "A kde bydlíš?" Zastříhala jsem ušima, to mě bavilo - právě teď jsem totiž přišla na to, že můžu hýbat ušima. Ta radost v očích byla nezapomenutelná. Za chvíli už jsem uslyšela hluk, který měla za následek ona voda.

Jen těžko jsem udržela pozornost na onoho cizince, co tu postával opodál. Mravenci mě svědili, štípali a kdo ví co ještě. Zároveň jako bych zapomněla na ten fakt, že jsem toužila poznat nějakého jiného vlka, než byla má rodina. Jediný, koho jsem zatím viděla byl pan Fu, s tím směšným vozíkem. Ale teď se jednalo o něco úplně jiného. Jakmile jsem ale uslyšela hlas, strnula jsem. Na chvíli jsem se dívala na tmavého vlka s podivnou barvou na kožichu. Nepřišla mi nijak divná, neboť... tráva byla zelená, proč by nemohl vlk mít barvu moře? "Řeka?" Zeptala jsem se, vodu už jsem viděla, v jezerech, či na kraji břeh. Ale řeka? Bylo lákavé přemýšlet nad tím, že bych se mravenců mohla zbavit. Byli nesnesitelní. Byla jsem v úzkých já, i Frank. Ale co teď? Důvěra k cizincům? Co to bylo? Zatím jsem nedokázala rozeznat co je špatné a co dobré. Jako každé vlče jsem zkrátka důvěřovala jakémukoli slovu. "Táta říkal, že nesmím chodit daleko, ale... ale když budu mít doprovod, tak to nebude vadit, nebo jo?" Naklonila jsem hlavu na stranu a snažila se postavit na tlapky. Podařilo se mi to, ovšem ta svědivost neustávala. Musela jsem se pořád drbat. Všimla jsem si i podivného ptáka na zádech onoho velikána, který se představil jako Zeiran. "Ty tady taky bydlíš?" Bylo mi divné, že jsem ho v úkrytu ještě nepotkala. "Jsou kousek, odkud..." Zopakovala jsem, ale když jsem se rozhlédla, v tom ruchu jsem se nedokázala soustředit a cestu domů bych jen horko těžko našla. Každopádně nadšenost z nového kamaráda byla velká, i když jsem si chtěla instinktivně držet odstup. "Tak kudy?" Nedalo mi to, musela jsem se jich rychle zbavit!

// Úkryt v Lese Alf

Krkolomný, ale aspoň nějaký běh mi dopomohl k tomu ucítit čerstvý vzduch rychleji. Vyskočila jsem před náš úkryt a ještě balancovala na svých mohutných tlapkách. Frank běžel hned za mnou, vyskočil mi na záda a jako hrdý parťák sledoval, kde se co šustne. Měla jsem k němu vážně blízko a stala se z nás sehraná dvojka během chvíle. Bodejď by taky ne, když nás s tátou sledoval takový kus cesty.
Růžové očka se rozhlíželi a jiskřilo v nich něco šibalského. Slíbila jsem svému tatínkovi, že na mě stále uvidí. Ale když jsem se ohlédla, viděla jsem jen tmavou chodbu. Hehe. Cítila jsem se teď veliká. I když velikost bylo to, co mi v tuhle chvíli chybělo nejvíc. Mraveniště nebylo daleko a já chtěla prozkoumat, jestli tam ještě stále bydlí. A tak jsem svému tělíčku postupně zavelela kupředu. Neposedné nožky mě ještě plně neposlouchaly, ale bylo to den ode dne lepší. Ze zatáčky jsem se vyřítila jako stroj, v tom okamžiku jsem se zděsila. Vedle mraveniště totiž zaparkoval mohutný dlouhán, který nepřipomínal nikoho z mé rodiny. Nestačila jsem to už ubrzdit, měla jsem na výběr, buď vlk, nebo mraveniště. A v té rychlosti mi mraveniště přišlo jako výborné řešení. Nabourala jsem do domku plného malých tvorů, kteří mi během chvíle naskákaly do kožichu. "Vrr?" Lehký kňíkot spojený s pokusem o zavrčení se zrovna dvakrát nevyvedl. Malý lasičák Frank se začal drbat a stejně tak i já. "Útočí!" Vyjekla jsem a začala po zemi válet sudy, pár mravenců jsem střepala, ale velká část vládla mému i Frankově tělu.

Všichni jsme se dali do pohybu, já se probudila a za mnou už to šla jedna velká báseň. Má drahá sestřička pozdravila také krásně a zřetelně. Zazubila jsem se na ni. Ovšem jakmile se zmínila o tom, že by nejraději Franka snědla, to už zrovna ideální nebylo. Maminka jí to naštěstí vysvětlila, že Frank je od teď rodinný přítel, nikoli večeře. "Frank! Je to Frank a bude tu bydlet taky," řekla jsem, doufajíc že to bylo dost srozumitelné. Ovšem dost často jsem se ještě zadrhávala a nějaké to slovíčko mi přece jenom trvalo trochu déle.
Maminka se sestrou se nakonec rozhodli odejít. Také jsem přiběhla k mámě, abych se s ní rozloučila. Mrkla na svou sestřičku, která se pyšnila každým očkem jiným. Jo, byla cool. Ještě, že mám tak super ségru. Bohužel to se o posledním sourozenci říct nedalo. Měla jsem za to, že já jsem největší spáč široko daleko, ale byl to omyl.
Nakonec mi to nedalo, toužila jsem jít prozkoumávat svět. A i když jsem měla jen slabé dva měsíce, touha zjistit, co je všechno venku byla větší. Chtěla jsem se cítit také o něco dospěleji a tak jsem poprosila o procházku o samotě. No, procházka... mrknout na sousední mraveniště a upalovat zpátky. Tatínek se zezačátku moc netvářil, ale nakonec povolil. "Děkuji, jsi nejlepší! Neboj, budu hned zpátky, pořád na mě uvidíš." Řekla jsem nadšeně, došla jsem k němu a ještě se otřela o bok. Pak už jsem se ale rozběhla ven, není čas ztrácet čas!

// Les Alf

Byla jsem až příliš unavená na to, abych dokázala své mamince odpovědět. Jediné, co jsem slyšela byl Wu. Jasně... Fu. Projelo mi hlavou nakonec. Spánek, několikahodinový mi pomohl k tomu doplnit mi potřebnou energii. Jako každé vlče mi stačilo jen chvíli na odpočinek, abych pak mohla provádět další a další lumpárny. Nevnímala jsem ovšem rozhovor, mezi svými rodiči. Šlo to jedním uchem tam a druhým ven. Nakonec jsem se začala probouzet. Ještě jsem neobjevila změnu na svém těle, ale ostatním už byla při prvním pohledu zcela jasná. "Dobré ráno!" Neměla jsem nejmenší tušení, jestli je ráno, poledne, nebo večer. Každopádně jsem musela ihned pozdravit. V očích mi jiskřilo nadšení, které čekalo až může pustit toho čertíka z krabičky. Unavený Frank vedle mě byl také schoulený do klubíčky. Ten si jen zívl a spokojeně odpočíval dál. I tento malý lasičák si potřeboval dáchnout, i když jsem ho celou předešlou cestu nesla. "Fu! Kdo je to Fu?" Přejmenování malého obchodníka bylo na místě. "Mami, sestřičko, venku je to zábava, potkali jsme obchodníčka!" Zazubila jsem se, jazyk se mi pomalu rozvazoval. Sice občas jsem zápasila s nějakým tím slovíčkem. Chvíli mi trvalo, než jsem dala dohromady smysluplnou větu. Určitě bych šla prozkoumávat nejraději svět s nimi. Ale nemohla jsem mít to privilegium. I když... Spiklenecký plán, který se mi pomalu rojil v hlavě pracoval ze všech sil. Zvedla jsem se ze země a pomalu začala prozkoumávat úkryt, jestli je všechno v pořádku. Nakonec jsem zamířila k poslední - ještě bezejmennému vlčeti. Svou mohutnou dámskou tlapkou jsem položila na tělíčko ležícího vlčete. Měla to být malá výzva ke hře. "Tatínku, nemohla bych jít chytat mravence? K tomu mraveništi hned vedle úkrytu! Nikam dál nepůjdu!" Zazubila jsem se, doslova americký úsměv hodné divadelní hry. Tvář andílka, ale na hlavě v tuhle chvíli vyrašily neviditelné rohy. Za zkoušku to stojí se zeptat!

Vyslechla jsem tátu, další užitečná věc, která se mi bude hodit. Jestli si chci udržet úkryt jen pro sebe, je důležité ho značkovat. "Aha," řekla jsem prostě a jen s úsměvem přikývla. Jednou budu vést obrovskou jeskyni a bude jen moje! Sice jsem netušila, co budu vést, ale sebe určitě. Chtěla jsem všechny přivítat, ale pravda byla, že už jsem si neviděla ani na špičku nosu.
Unavené tělíčko se rozhodlo, že je na čase si trochu odpočinout. A tak jsem po očichání všech zamířila k tátovi, který byl v plném proudu odpočinku. Přitulila jsem se k němu a lehla. Frank se schoval někde mezi nás, ani nevím, nějakou žížalku jsem cítila, jak se cpe a hledá teplo. Ale víc jsem nepotřebovala. Však on si určitě mile rád poradí a já na něj budu dávat pozor. "Ta procházka dala zabrat." Pronesla jsem a pořádně si zívla. Div jsem si nevykloubila čelist. Teď se mi bude o něčem moc hezkém zdát. S úsměvem na tváři jsem položila hlavu na tlapky. "Už se těším na další-" znova dlouhý zívanec. "Výlet." Dodala jsem nakonec, oči se mi zavíraly. A já se tak během chvíle ponořila do říše snů.

// Les Alf

Zajímalo mě, jak to doopravdy vypadá vevnitř zvířete. Koho taky ne? Když se z toho má stát naše potrava, ráda zjistím, co je dobré a co špatné. A už teď jsem věděla, že srdce bude na celé zvěřině taková třešnička na dortu. Dále jsem pokračovala při cestě dál, k úkrytu jsme se blížili. Otec nechtěl pomoci s táhnutím srny a tak jsem si šla po svých. Byla jsem v tuhle chvíli vděčná, že měl zátěž a my tak mohli jít o dost pomaleji. Už jsem necítila ani nohy, jak moc mě bolely.
Pamatovala jsem si to opravdu dobře. Nepotřebovala jsem ani pomoc s hledáním správného vchodu do našeho úkrytu. "A tenhle úkryt jste našli s maminkou jak?" Zeptala jsem se zvědavě, když už jsme byli před tím u tématu jeskyň, tak i tohle místo museli přece objevit. "A jak zabránit, aby ho nenašli i jiní... vlci?" Podle čichu jsem dokázala poznat, že tady žila jen naše rodina. To už mě táta naučil, používat nos. Ale co když se bude po lese potulovat nějaký cizinec a čirou náhodou nám vtrhne přímo do obýváku?
Zavrtěla jsem hlavou a radostně se usmála, když jsem konečně vešla do vchodu našeho úkrytu. "Tak Franku, jsme doma." Šeptla jsem směrem k lasičákovi, který se schovával na mých zádech. Byl natáhlý a vykukoval zpoza mých uší. Těšila jsem se, až mého parťáka představím mámě a sourozencům. Každopádně Frank byl vystrašený, mladý lasičák se třásl, jako když šel poprvé někoho představit svým rodičům. "Mami jsme doma! A máme spoustu novinek!" Vyhrkla jsem nadšeně a vrtěla ocasem. Okamžitě jsem se rozběhla proti mé nejmilejší mamince, abych se s ní přivítala. Dávala jsem pozor na Franka, aby se mu náhodou něco nestalo, ten se mě ale držel zuby nehty. Radostí jsem přejela pohledem i sourozence, byli tu všichni.