Příspěvky uživatele

< návrat zpět

9.

Proč bych se obtěžoval s odpovědí, když mi bylo ve skutečnosti docela jedno, co si vlčice myslí. Bylo lepší šetřit dechem. Něco mi říkalo, že ho budu potřebovat. musel jsem přiznat, že mě trochu rozhodilo, když jsem viděl, jak rychle zlikvidovala loutku. bylo až příliš snadné představit si na jejím místě sebe. Ale nepřemýšlel jsem nad tím dlouho, tohle nebyl můj první souboj a měl jsme v plánu vyhrát. nechal jsem tedy loutku být, jako rozptýlení posloužila a teď už stejně k ničemu nebyla, bylo by snazší vytvořit novou, než se tuhle snažit osvobodit.
Sevřel jsem čelist, zakousl se jí do masa a zatřásl hlavou, abych způsobil co největší škodu. Cítil jsem její zuby na své noze, ale s tím jsem teď moc dělat nemohl. Nebo vlastně ano! Svalili jsme se společně na zem, až písek létal všude okolo. pokusil jsem se volnou tlapkou hrábnout po její tlamě a nasadit jí Tlamo chňap, stejně jako v našem posledním souboji (sama se rozhodni, jestli uhneš nebo ne). Potřeboval jsem se jí zbavit a to tak, že co nejdřív, než stihne napáchat příliš velké škody. Zlomená kost by jí poskytla značnou výhodu a já tohle chtěl přežít. Takže jsem ji pustil, abych měl volnou tlamu a prsknul proti ní oheň, abych ji přiměl mě pustit a ustoupit. Bojovat na zemi a na blízko, to jsem skutečně neměl v plánu.

8.

Stál jsem a čekal. Doufal jsem, že vyleze z vody ven na souš, kde jsem si já sám byl jistější. Měl jsme takové tušení, že tohle dobře nedopadne. "Proč? Proč by mělo mít všechno dobrý důvod? proč se vy schováváte na tom svém maličkém území a nejste jako my? Řekni mi, zlato, v čem se my vlci tak lišíme od zvěře, kterou lovíme? všechno jsou to životy. Taky ničíš rodiny, když se rozhodneš dát si k večeři srnku. V čem je to tak jiný?" zeptal jsem se. Zas někdo s těmi jejich svatouškovskými řečmi. Prosím! Těch už jsem si vyslechl dost a bylo to stejně vždy to samé. proč ubližuješ jiným, co ti udělali? Oni ale chtějí žít v míru! Jo, a já je chci zabít, proč by mělo mít jejich přání přednost před mým?
Stále jsem vyčkával, nechal jsme ji, aby udělala první krok. moment překvapení už dávno neměla, tak proč bych se namáhal? Věděl jsem, že je silná, ale netušil jsem, jak moc silná bude, když má tentokrát po ruce zdroj své moci. "Možná bys měla," zavrčel jsme na ni nazpátek. "Můžeš to rozhodně zkusit." tady nemělo smysl mluvit a snažit se tomu druhému ukázat, že máme pravdu. jaký má kdo názor, to už jsme si jasně vysvětlili při našem minulém střetu.
Nastavil jsem její vlně štít. Tak malý, že chránil skutečně jen mě, nechtěl jsem se vyčerpat předem, ale na jeho síle jsem rozhodně nešetřil. Následně, jakmile se vlna od mého štítu odrazila a rozlila se po zátoce, jsem přešel do vlastního útoku. Sáhl jsem po magii země a vytvořil dřevěnou loutku, kterou jsme proti Athai poslal zezadu, zatímco zepředu jsem proti ní vyrazil já sám, odhodlaný se zakousnout do čehokoli, co se mi dostane pod zuby. Tlapky se mi mírně bořily do mokrého místu, ale dobře jsem věděl, že se stejnými problémy se bude muset potýkat i ona, takže jsem možná nevyrazil tak rychle a zuřivě, jak bych chtěl, byl jsme opatrnější, ale zas tak mě to netrápilo. Podmínky byly stejné pro oba.

7.

Tak jsem si spokojeně odpočíval, užíval jsem si života a na chvíli se nestaral o všechny ty problémy, které na mě čekaly jinde, když tu mě z podřimování vyrušily cizí kroky, ale hlavně cizí hlas. Jenže mě to nerozzlobilo, naopak, na tváři se mi objevil spokojený úsměv, když jsem vstal a líně se otřepal, abych se zbavil písku ve svém kožichu. "Ale ale, koho to tu nevidím." Tuhle vlčici jsme svým způsobem... respektoval. Choval jsem k ní úctu. Byla v boji fakt dobrá, nenechala se snadno vyprovokovat, i když mě zjevně nenáviděla (a zaslouženě, což mě těšilo) a v boji používala mozek, místo aby se do něj vrhala naprosto bezhlavě. "Jsem z Chaosu, my si chodíme kam se nám zachce a kdy se nám zachce, zlato," odpověděl jsem na její otázku. "A co je mi známo, vám tahle zátoka nepatří, takže si tu můžu dělat co chci." nehrnul jsem se za ní, zůstal jsem prostě stát kde jsem byl. Pokud mi něco chtěla, ať přijde za mnou, do písku na suchou zem. Nebyl jsem hloupý. věděl jsem, co znamenají její tmavě modré oči a byl bych idiot, kdybych za ní skákal do vody. Tohle setkání ještě mohlo být zajímavé.

Jméno vlka:
Počet postů:
Postavení:
Povýšení: (Jestliže jste byli v tomto měsíci povýšeni a máte to odehráno, napište to zde, ať dostanete jednorázovou odměnu!) -> Povýšení ze sigmy na betu
Funkce: Pro chaos není důležité, but you can if you want to.
Aktivita pro smečku:
Krátké shrnutí (i rychlohry):
Bobříci- popis, kde byli získáni + výpis celé odměny a % kde je chcete, případně převést % na KŠM

Výplaty:
Květen:
Riveneth, Zeiran, Scar - 5 kšm
Červen:
Zeiran - 5 kšm
Noir - 2 kšm
Iridan - 2 kšm
Červenec:
Dail - 15 kšm + 1% (+ 10 kšm)
Favori - 15 kšm (+ 10 kšm + 5 %)
Noir - 15 kšm (Nepočítá se to. Průzkumník je pokud přineseš vyložně něco důležitého Chaosu, klasické projití území je jen do odznáčku Sportovce)
Iridan - 10 kšm
Rhysburr - 15 kšm
Thia - 12 kšm
Zeiran - 15 kšm + 1 kšm
Riveneth - 15 kšm + 1 kšm

6.

---> Kvetoucí louka

Přešel jsem louku. V jednom místě jsem musel přebrodit říčku (nepřipadalo mi jako dobrý nápad pokoušet na rychle tekoucí vodě schopnosti mého náramku), ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Naopak. Bylo příjemné se trochu schladit ve vodě, s vědomím, že mi pak v kožichu nezůstane zaschlá sůl, která bude nepříjemně svědit. Dál jsem pokračoval podél další řeky, která se pak rozšiřovala do delty a vtékala do zátoky. tehdy jsem se od řeky odpojil a vyrazil na pláž. Ve vzduchu byla cítit sůl, zvěstující přítomnost moře, a ve vzduchu křičeli racci. Jakpak by asi takový racek chutnal? Stálo by to za to jednoho takového sestřelit z oblohy? Vsadil bych se, že budou podobní jako bažanti, možná jen s příchutí rybiny a mořské vody. teď jsem však racka lovit nehodlal, naopak. Došel jsem na pláž, našel si hezké, prosluněné místečko a nastavil svůj tmavý kožich příjemným, slunečním paprskům. No nebylo to úžasné být na světě? Neměl jsem kam spěchat a že by mě spálilo slunce, toho jsem se jako vlk ohně taky nijak zvlášť neobával. Zahleděl jsem se na třpytivou vodu zátoky a dovolil svým myšlenkám, ať se toulají, jak se jim zachce. kdo ví, co ještě mohl dnešní den přinést.

5.

---> Nížina hojnosti (přes Hraniční pohoří)

Nechal jsem Riveneth za zády a spolu s ní brzy i celou louku. Měl jsem v plánu vyrazit na východ, podívat se, jestli náhodou nenarazím na někoho dalšího z Chaosu nebo ještě líp, na cestu na druhý ostrov, která nevedla přes les. měl jsem pocit že někde na jihu by se to teoreticky dalo i přeplavat, ale nijak zvlášť jsem se teď netoužil namáčet ve slané vodě a běhat přes vlny mohlo být poněkud riskantní. No, jako poslední možnost se to použít dalo, ale i tak jsem si myslel, že by mi neuškodilo objevit nějaké další taje ostrova.
A tak jsem tedy šel. Překonal jsem hory přes horskou stezku, na chvíli se zastavil na louce u říčky, abych svlažil hrdlo a pak už jsem pokračoval zase dál, směrem k zátoce. Tam někde tím směrem byl docela velký kus ostrova, který jsem dosud nenavštívil a možná byl nejvyšší čas to napravit. kdo ví, co tam můžu objevit?
Vždyť tohle byla svým způsobem především objevitelská výprava a vlkovi, obzvlášť vlkovi v mé pozici, se vždy hodilo mít přehled co se kde nachází. někdy bych si mohl udělat pořádný výlet a projít celý ostrov, prozkoumat každé zákoutí. Jednou. Někdy, až nebude takové horko.

---> Tichá zátoka

4.

Tahle vlčice mě ještě překvapí, to jsem cítil v kostech. Jistě se od ní daly očekávat velké věci. Jak se zdálo, budoucnost v sobě ještě skrývala zajímavé věci, na které jsme se mohl těšit. Ať už plánovala cokoli, byl jsem si docela jistý, že to bude něco, v čem ji docela ochotně podpořím. "Určitě přijdou i další," řekl jsem, v mysli poznámku Allavanté o tom tajemném ostrově, který stál za obsazení, alespoň podle ní, "ale já už jsem ve společenstvu dlouho, tak už jsem si s ním něco zažil." Nepřiznal bych to, ale vlastně mi tohle setkání docela zvedlo náladu. Byla to příjemná změna po všech těch vlcích, co kašlali na svá vlčata, vlcích, kteří ani nevěděli, že k nám patří a jim podobným existencím. Neudělali jsme všechno špatně a pořád jsem mohl věci napravit dřív, než se mi rozpadnou pod tlapkami. "Skutečně bychom mohli," zazubil jsem se. Vnukla mi kromě toho i pár užitečných nápadů, i když o tom možná nevěděla. Ano, v mnohých ohledech jsem vlkům nerozuměl, hlavně jsem tedy úplně nevěděl, jak dosáhnout, aby byla smečka stmelenější a rozuměla si. Mohl by lov skutečně pomoct? Za pokus to stálo. Přidá se, kdo bude chtít, kdo se nepřidá třeba alespoň pokecá, nikdo nebude reptat, že nechápe, proč bojuje proti jiným vlkům... ah, plný žaludek měl přece rád každý, nebo ne?
Přikývl jsme na její plán. "To bych měl taky." Možná jsem měl lepší přehled než ona, ale jako alfa bych neměl mít dobrý přehled, měl bych mít přehled perfektní. Tajemně jsme se usmál: "Ale to víš, něco tuhle, něco támhle..." ovšem zasloužila si normální odpověď. "Nejspíš se podívám, jestli se mi nepovede narazit na někoho jiného ze společenstva. Jestli chceš, můžu se jim o tobě i zmínit. Třeba zjistíš, že jsi nějaké členy už potkala a ani o tom nevíš." Vstal jsem ze svého místa a pokývl jí na rozloučenou. "Snad se zas někdy potkáme, třeba na příštím srazu." Rozhodně jsem v to doufal. S těmi slovy jsem se otočil a vyrazil pryč.

---> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

3.

"To sice ano, ale nejsem beta," řekl jsem. Nebyla to koneckonců lež, skutečně jsem nebyl beta. A skutečně jsem věděl všechno, co by beta měla vědět. "Ale řekl bych, že nebude trvat dlouho a z tebe beta bude, pokud poznáš ty správný vlky," zazubil jsme se na ni. Na mě rozhodně dojem udělala. Vypadala jako někdo, kdo umí plánovat a umí udělat co je potřeba, bez toho, aby nějak extra bral ohledy na ostatní. takových vlků jsme potřebovali víc. Skoro mě až mrzelo, že jsem to nemohl být já, kdo ji přijal, že už mě někdo předběhl. No, klobouk dolů tomu někomu.
Společný lov? Podle jejího výrazu jsem soudil, že by si něco takového užila. Já nejspíš taky. Zahrnovalo to krev? Zapište mě, hlásím se. "Až potkáme nějaké další členy, můžem jim to navrhnout, to by rozhodně mohla být zábava." jenže to chtělo nejdřív potkat jiné členy a kdo ví, kde těm byl konec. našel bych Azraela, Ayshi, možná pár dalších, ale třeba to, kam se poděl Černý, nebo někteří další členové smečky, mi moje kouzelná naušnice nechtěla sdělit. Možná mi ten šedý zmetek prodal vadný kousek. nebo někde zdechli. Jedna možnost lepší než druhá, vskutku.
"Zrádci většinou stihli pojít dřív, než jsme se o to postarali my, ale už jsme podnikli válečnou výpravu proti jedné smečce, jestli je to to, co tě zajímá. Byly tam i nějaké oběti. na jejich straně, samozřejmě," zazubil jsem se. Ano, válka byla tak trochu fiasko, ale byly tam i nějaké ty světlé momenty.
"Jo, říkej tomu investice do budoucna. Místní vlci za moc nestojí, tak si vychováváme budoucí generaci k obrazu svému." Nebo alespoň někteří se o to snažili. Jiní volili ponechat vlčata osudu. Ovšem proč zmiňovat to špatné, nehodlal jsme tu před vlčicí fňukat.
Když mi dala popis, přikývl jsem a v duchu tomu vlkovi složil poklonu. Ano, věděl jsme moc dobře, o koho se jednalo. "Azrael. Nebo Dobrodruh. Ten je teď nejnovější beta, i když jsem ho taky už nějakou dobu neviděl." Ovšem podle naušnice byl pořád někde na ostrovech, někde v lese alf, takže mě to neznepokojovalo.

2.

Skutečně nebyla hloupá, ale to už jsem zjistil dávno. Mohl jsme jí teď lhát a říct buď ne, nebo ano. Mohl jsme na ni rovnou vybalit, že fakt beta nejsem, že jsem alfa, ale neviděl jsem důvod, proč to udělat. "Ne, to fakt nejsem," odpověděl jsem podobně kousavě. "Máš snad ten pocit, že bych byl beta?" jen ať si to vyloží, jak chce. Ano, možná to ode mě bylo trochu dětinské, mohl jsem jí rovnou říct, jak se věci mají, ať už si tomu pak věří, nebo ne, ale... prostě se mi nechtělo. Možná jsem byl i trochu zvědavý, jestli se sama dobere k tomu, jak se věci skutečně mají, možná, ale skutečně možná, jsem tak docela nechtěl přiznat, že to já vedu tuhle ubohou omluvu pro temnou smečku. Každý má nějakou hrdost.
"Zavděčíš se věrností smečce, rozšiřováním povědomí a hlavně tím, že budeš mezi ostatními známá. Vůdce logicky nepovýší někoho, o kom ani neví," odpověděl jsem. Skutečně mě začínalo zajímat, jestli existoval způsob, jak vědět, kdo všechno k nám patří a kdo ne. nějaká magie, která by mi s tím pomohla. Nikdy bych si nemyslel, že to řeknu, ale nepřipadalo mi fér, aby se někdo přidal do smečky, jen aby pak měsíce tápal v temnotě a nevěděl ani kdo do smečky patří také a jestli celý ten Chaos nebyl jen nějaký vlk, který si z něj dělal dobrý den. Kde byl Angel, když jsme ho potřeboval? Kde byl Černý?
"Myslím, že tak do měsíce nebo dvou to bude," řekl jsem a konečně se jí odhodlal poskytnout i nějakou lepší informaci: "Mám z dobrého zdroje, že jedna z alf má teď vlčata a až trošku povyrostou, chystá se něco velkého." Co konkrétního to bude, o tom se ještě dohodneme. "Nepamatuješ si náhodou kdo tě přijal?" položil jsme jí pro změnu otázku i já.

1.

Naklonil jsem hlavu na stranu. "Doteď vždycky stačilo. Samozřejmě nikdy nepřijdou všichni, ale s tím se u Chaosu tak nějak počítá." Mívali jsme ale vždycky docela slušnou účast. ne tedy že by těch setkání zatím bylo mnoho. Vlastně bych se mohl podívat po Allavanté a mohli bychom svolat smečku, abychom jim přednesli svůj návrh. Jestlipak už byli ti její caparti dost velcí, aby je mohla na chvíli hodit na krk Alduinovi a jít alfovat? Hm, rozhodně bych se mohl zeptat.
Nemohl jsem však nesouhlasit, když řekla, že poznat členy je náročné. Měla v tom naprostou pravdu. Co bylo největší výhodou Chaosu, bylo i nějvětší nevýhodou. Měl jsem pocit, že ani v ostatních smečkách se nikdy neznají všichni, ale alespoň já, jakožto alfa, bych měl vědět, kdo k nám patří a nepatří. Jne škoda, že jsem zatím nezjistil, jak to zařídit, leda bych běhal po území sem a tam a pokaždé, když bych někoho potkal, se vyptával, jestli je z Chaosu. nebo že bychom si dávali pravidelné srazy s betami, abychom si vyměnili informace? To by ale nemusel být špatný nápad... "Máme zatím místo srazu, o kterém teď taky víš. A co se týče značky, s tím nápadem tě už někdo taky předběhl," ušklíbl jsem se. Jen už jsem si nebyl jistý, kdo to byl. "Kdybys byla beta, věděla bys to." nebyla to výtka ani nic takového, prostá oznamovací věta, sdělující: ta značka je pro bety. "Co se týče setkání, nebývá pravidelně, ale už dlouho žádné nebylo, takže bych řekl, že se brzy dočkáš." Jo, jedno bude, jen co najdu druhou alfu. nechtěl jsem však téhle vlčici zatím prozrazovat zbytečně mnoho, zkrátka jen tolik, kolik potřebovala vědět. Ano, možná mám trochu problémy s důvěrou i co se týče členů mého společenstva a ona ostatně nebyla beta, byla někdo, koho jsem teď potkal a o kom jsem toho moc nevěděl.

Nevěděl jsem, že v oceánu žijí zlaté rybky. Možná proto bylo to přirovnání tak trefné. Ale zpět k tématu: "A teď si představ snažit se z toho složit smečku vlků, který maj alespoň půlku mozku." Možná proto jsem tak rychle zvažoval, jestli se někoho pokusit naverbovat, sotva jsem potkal někoho, kdo se alespoň snažil tvářit inteligentně? Na co já tady nepřijdu. Každopádně tady už mě někdo předběhl, takže verbování bylo od věci. Přesto když jsem teď věděl, že je to sigma Chaosu (a byla to sigma, protože jsem si fakt nepamatoval, že bych ji někdy povyšoval), měl jsem pocit, že s ní můžu mluvit trochu otevřeněji, i když jsem jí stále na rovinu neřekl, co jsem zač já. Jen ať si spekuluje.
Někoho by možná poznámka o úchylovi mohla vytočit, ale já měl tak akorát chuť se tomu zasmát. ta vlčice neměla ani ponětí, jak je to trefné. A nebo možná věděla, když mě tak nazvala. "Lichotí mi, že si to o mně myslíš," věnoval jsem jí další ze svých nevinných úsměvů. Ovšem nebyl jsem tu, abych poslouchal, co si o mně myslí ostatní, i když to jednomu zvedlo náladu, být konečně oceňován pro něco, co jsem skutečně už párkrát udělal. "Nemáme území jako takový, ale bylo by hloupý, kdybychom neměli místo, kde se scházet, nemyslíš? Většinou když svoláváme smečku, scházíme se tam. Je tam i starý doupě, který může použít kdokoli ze smečky. Většina členů by měla být schopná ti ukázat vchod, pokud by tě to zajímalo." Koneckonců nebylo to nic tajného a zatajovat ostatním informace se ukázalo být spíš na škodu, jak už jsem dávno zjistil.

Tak teď rozhodně mluvila mým jazykem. Ovšem často jsem měl pocit, že pokud chceme, aby se smečka rozrůstala, tak je tu stěží z čeho vybírat. Někteří členové chaosu byli méně než ideální a i ti, o kterých jsme si myslel, že za něco stojí, končili jako zklamání. Jakkoli byla Ayshi odvážná a silná vlčice, ve výchově vlčat pohořela na celé čáře a to samé, zdá se, platilo i pro Krvavou a Angela, i když byl Angel jeden z nejlepších vůdců, které jsme si mohli přát, a Krvavá byla sama velmi schopná. Navíc oba zmizeli neznámo kam. Angel někde zařval a Krvavou nejspíš potkal ten samý osud, protože jsem o ní už pěkně dlouho neslyšel. Snad se alespoň postarala, aby umřela nějak důstojně a neslítla třeba ze skály, nebo tak něco... Ale to jsem odbíhal od tématu. "Koukám, že už jsi měla tu čest seznámit se s většinou místní populace," ušklíbl jsem se. Kvalitního materiálu pro Chaos tu bylo pomálu, jeden se pak nemohl divit, když jsme byli nucení mít... ne úplně velké nároky.
Ucítil jsem závan větru, který nepůsobil úplně přirozeně a měl až příliš dobré načasování, aby se jednalo o náhodu, a napodobil jsem její samolibý úšklebek. "Koukám, že ty víš naprosto přesně, jak získat, co chceš." S touhle vlčicí by to mohlo být ještě zajímavé. Také jsem tušil, proč jí ještě nikdo nerozbil tlamu... prostě proto, že uměla rozbíjet tlamy taky, a podstatně líp, i když na to nevypadala. Jo, silní a vysocí vlci byli fajn, ale když někdo uměl dobře skrývat svou sílu a v pravý okamžik ji využít, to bylo podstatně lepší. Takoví vlci většinou uměli používat mozek a mozek byl lepší zbraň, než hrubá síla. "Jo, to skutečně máme," řekl jsem. neměl jsme potřebu tajit, že k Chaosu patřím taky, i když jsem zatím nehodlal vytahovat z rukávu úplně všechny karty. Proč se taky chvástat něčím, co se neukázalo být až takovým úspěchem? Společenstvo mělo vzkvétat, ale místo toho v něm vládl zmatek a ona slibovaná jednota neexistovala. Místo aby vzkvétalo, skomíralo. Vlci nevěděli nic a oni důvěřiví tupci se nám posmívali. "Prosím, vypadám snad jak někdo, kdo by chránil ty důvěřivé idioty, co stejně slepě nakráčí do jakékoli pasti, a ještě jsou na tebe pak naštvaní, žes je nedržela za tlapičku a nezachránilas je před jejich vlastní tupostí?" Tohle se mě možná maličko dotklo. Zároveň mě ale zaujalo, že zmínila odboj. Skutečnost, že něco takového existovalo, sice nebyla dobrá zpráva, ale nebylo to svým způsobem i ocenění naší práce? Pokud proti nám existoval odboj, znamenalo to, že nejsme jiným vlkům úplně volní, nebo ne? Věděl jsem, že se chytám stébla, ale i to bylo lepší, než nic.

Provlka, ta byla příjemná jak šmirglpapír. Jo, prořízlou tlamu měla pěkně, ale začínal jsem se divit, že se jí ten její drzý čumák ještě nikdo nepokusil zavřít. Věnoval jsem jí další z jejích úsměvů, jako by se mě její slova vůbec nedotýkaly. Jen si o mně mysli, co chceš, věř mi, já o tobě měl taky lepší mínění, ale zjevně umíš jen otevírat tlamu a urážet všechny okolo. Ovšem počkat, ona už k nám patřila? Tedy ne, že by se k nám nehodila, ale rozhodně jsme ji neznal. Možná ji přijala Avanté nebo některé z bet? Zajímavé. Alespoň jsem nebyl jediný, kdo se trochu snažil se smečkou něco udělat. Co mě ale trápilo bylo, že svým způsobem měla pravdu. Já taky sotva potkal někoho ze smečky a začínalo mi připadat, že všichni buď vzali roha a nebo se nechali přijmout a teď někde pohodlně seděli na zadku a doufali, že za ně někdo udělá všechnu práci a oni pak jen slíznou smetanu. To byla ta slíbená jednota a spolupráce, prosím pěkně. "Možná se k tobě jenom nehlásej," zamumlal jsem si pod vousy. "A řekla bys mi, proč ses teda k takové bandě idiotů přidávala, hm? Zjevně o nich nemáš zrovna dobrý mínění a myslíš, že bys to zvládla líp." Byl jsem upřímně zvědavý, co mi k tomu řekne, i když jsem docela čekal odpověď typu: "co je ti do toho". Ale za pokus nic nedám, že? Navíc... pokud by skutečně měla nějaká plán, byl bych hlupák, kdybych si ho nechtěl vyslechnout. Chyb jsem už za tu dobu, co se Angel zdejchl a většina vedení smečky připadla mně, udělal dost. Byl čas je konečně začít napravovat, než bude příliš pozdě.

Těžko říct, co si o tom celém myslela, z jejího postoje jsem toho pro jednou moc vyčíst nedokázal. Možná jí to bylo jedno? Asi bylo dobře, že jsem se tu nesnažil vydávat za nějakého miloučkého, nudňoučkého tuctového vlka, protože i já sám dokázal říct, že kdybych se o to snažil, tak jsem pohořel už ve chvíli, kdy jsem otevřel tlamu. Zazubil jsem se na ni. Jo, i to se klidně mohlo stát, ale to bych si já pak hryzl taky, a pořádně. nenechám se okusovat nějakou vlčicí. "Budu muset doufat, že toho srnčete bylo dost, abys už byla nažraná a neměla potřebu okusovat ještě něco jinýho." Na někoho její velikosti měla docela kuráž, to se mi líbilo, A taky pěkně prořízlou tlamu. Svým způsobem mi připomínala Azzip a Misery, všechny byly mrňavé a nejspíš pěkně zákeřné.
Pokud si vlčice myslela, že mě její poznámka popudí, myslela si to marně, protože já se nepřestával usmívat a ani to se mnou nehlo. "Je to ve skutečnosti přezdívka, ne jméno. O Chaosu jsi už někdy slyšela?" Tohle byla docela dobrá příležitost, jak stočit téma rozhovoru tam, kde jsem ho chtěl. proč také tančit okolo, když jsem mohl jít přímo k věci. Pochyboval jsem, že bych udělal zrovna dobrý první dojem, ale zato alespoň viděla přesně na čem je a koho potkala. na tom přestat se přetvářet bylo něco docela osvobozujícího. Lhaní a triky byly legrace, ale nebyl jsem žádný tuctový vlk, který má potřebu se všemi vycházet a furt se snažit, aby ho všichni měli rádi.

Dál jsem na ni zíral, jak pořádá kusy krvavého masa. Místo večeře se mi tu naskytlo alespoň hezké představení. Už bych málem zapomněl, jak moc se mi líbilo dívat se na krev. Mohlo by to být ještě o poznání zajímavější, kdyby srnče žrala zaživa, ale asi jsem si zas nemohl moc vymýšlet a musel jsme brát co bylo. Okamžik jsme si pohrával s myšlenkou, že bych jí to navrhl, ovšem ani mě nenapadlo otevřít tlamu a zrealizovat to, nechtěl jsem přece, aby si o mně hned zpočátku myslela kdo ví co.
Vlčice konečně dovečeřela a zdálo se, že mi hodlá věnovat svou drahocennou pozornost. Ostatně jsme už posledních pár minut, kdy ještě jedla, začínal mít pocit, že mě sleduje a nejsem pro ni úplněj vzduch. Však ono na tom nebylo nic překvapivého, kdo by divně nepokukoval, kdyby se uprostřed večeře objevil někdo úplně cizí a upřeně na vás zíral, jak jíte. "Oh, ani v nejmenším," věnoval jsem jí drobný úsměv, "jen obdivuju vlčice, které se nebojí do úlovku pořádně zakousnout." V duchu už jsme si ji přeměřoval. Tahleta alespoň měla element, ne jako ta předtím, snad ho taky uměla ovládat. Byla docela mrňavá, dokonce i na vlčici, jak jsem si všiml, ale nevypadala jako ten typ, který by to nějak omezovalo. "Omluvte mou nezdvořilost slečno, málem bych zapomněl. Milost, jméno mé." Vesele jsme se zazubil, ale kdokoli, kdo měl dvě fungující oči, by poznal, že to není zrovna přátelský úsměv vlka, co si přišel jen pokecat.