Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Velká slova, velká slova, ale chtěl bych ji skutečně vidět, jak by reagovala, kdybych ji podpálil. Vsadil bych ocas, že by řvala. Všichni řvali. A taky běhali nebo sebou zmítali na zemi. Pouze jsem s vědoucně ušklíbl. Ať říkala cokoliv, já si myslel své. ne jen myslel, věděl jsem to ze zkušenosti. taky mi neuniklo, jak předtím na oheň reagovala. Přesto se sebrala docela rychle, za což jsme jí připsal imaginární plusové body. Ten ostrý jazýček jí taky slušel. Co jí chybělo na magiích a dost možná i síle, to doháněla výřečností a kousavostí. na nějaké místní příšery tím sice dojem neudělá, ale alespoň na jiné vlky by mohla. No, uvidíme, jak dlouho vydrží.
"Milá zlatá, já o tvůj kožich strach nemám, já už si koberec do pelechu sehnal jinde. Tvůj kožich je jenom a jenom tvoje starost. Ber to spíš jako přátelský varování, nic víc." Jak jsme řekl, tak to i bylo. byla by škoda, když by ji něco sluplo, ale zas taková škoda ne. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych jí nabídl místo ve smečce, ale pokud se doteď nezeptala sama, nehodlal jsme to dělat. Možná později, až se fakt ukáže, že se o sebe umí postarat. Možná až se setkáme příště. "A tvý velectěný jméno bych znát mohl?" zeptal jsem se ještě, čistě proto, abych si ji mohl snás zařadit, kdybych o ní ještě někdy slyšel.

"Musím ale uznat, že na někoho, kdo vidí magii poprvé, si vedeš dobře. Vlci obvykle víc... řvou," řekl jsem uznale. Upřímnou lichotkou jeden obvykle nic nezkazí a ta vlčice se mi zamlouvala. Hlavně se mi tedy zamlouval ten pocit moci, ale to už byla drobnost. Maličký detail, který nebylo důležité zmiňovat.
tentokrát jsem jí na zavrčení odpověděl vyceněním zubů, abych naznačil, co si o tom myslím. nebylo to přece tak těžký na pochopení. Magie prostě existovala. tečka. Ať to přijme jako fakt a hotovo. Zas taková věda to nebyla. Nijak jsem to však nezpochybňoval ani nekomentoval a prostě ji nechal, ať to zpracuje.
"Tohle, milá zlatá, jsou moisgrisský ostrovy. Jestli jsou prokletý, to nevim, ale nepřekvapilo by mě to," pochopil jsem samozřejmě, že to řekla jen jako konverzační vložku, aby zdůraznila svá slova, "každopádně fakt je, že je tu magie. A ano, většina vlků je tu... jako já. Každej ovládá něco trochu jinýho, ale neznám nikoho, kdo by neměl alespoň jeden zatracenej element a neuměl alespoň maličkej kousíček magie." Být místní prostředí ještě trochu nepřátelštější, tahle slečinka by byla zatraceně snadná kořist. I tak jsem jí nedával mnoho času, než ji něco nebo někdo sežere. Sice to nebudu já a teď, ale kdo ví, na koho narazí příště. "Být tebou, dávám si bacha, aby si z toho tvýho pěknýho kožíšku někdo neudělal kobereček. Tvoje oči tě prozraděj, že nic neovládáš."

Nedůvěřovala mi. Jen ať se bojí. Koneckonců jeden nemohl nikdy vědět, kdy se rozhodnu někoho usmažit zaživa. Byl jsem lhář a podvodník a byl jsem na to hrdý. Přesto však na mě dělala dojem její odvaha a to, že se k tomuhle celému stavila čelem. Dokázal jsme si představit, jaké pro ni muselo být se poprvé setkat s něčím, co považovala za pohádku pro vlčata. Já kdybych někde potkal boha, asi bych z toho byl taky slušně vyklepaný, a to už jsme byl ochotný věřit ve všechno. Nic neříkala, takže jsem mlčel taky. Ticho bylo občas velmi efektivní, když na to přišlo. Spousta vlků měla potřebu ho dřív nebo později něčím vyplnit a začala mluvit.
"Já vím, děkuji," usmál jsem se, jako by mi právě řekla kdo ví jakou lichotku. Vlastně ano, něco na o bylo. Chaos páchal chaos. Zaséval strach do srdcí vlků, kteří ho znali a jeho členové se neštítili ničeho. Nebo alespoň... neměli by. No jo, nic není dokonalé, ale jinak jsem si myslel, že si vedeme vcelku dobře. zašklebil jsem se na ni, když mi položila další otázku. měla zjevně trochu delší vedení. "Ty sis seděla na uších, když jsem ti už několikrát říkal, že je to magie, viď." Trik?! Vážně nazvala mou magii trikem? To bylo stejně stupidní jako říkat, že je schopnost skákat nějaký trik. "Připadá ti, že máš připálený chlupy jen jako?" věděl jsem, jak smrdí spálená srst a čich mi říkal, že trochu osmahnutá byla, i kdy ne moc.

Tohle bylo dokonalé. Ona byla dokonalé. Skoro jsem čekal, že se sebere, stáhne ocas a zmizí, ale neudělala to. Líbila se mi její odvaha, to jsem musel uznat. A co víc, líblo se mi, že to já způsobil všechno, co jsme teď viděl přede mnou. To jak se ježila a cenila tesáky, jako by si myslela, že jimi na mě udělá nějaký dojem. Možná kdybych já žádné magie také neměl, pak bych se možná bál, ale takhle? Ne. Ah, já se jen královsky bavil.
Ano, věděl jsem naprosto přesně, s čím mám přestat, jenže proč, když to byla taková zábava? Možná proto, že někdo s takovou odvahou by se nám hodil mezi našimi. Pokud by měla zájem, samozřejmě. Takže konec her a zpět k práci. "Hmmm... když tak hezky prosíš." Neprosila, ale přece nebudu skákat tak, jak píská, že? Chvilku jsem se tvářil, že se rozhoduju, jestli jejímu přání vyhovím, nebo tu budu dál grilovat všechno okolo. Ale dobře, už jsem znova žádný oheň nezapaloval, místo toho jsme se na ni zašklebil. "Milá zlatá, jestli seš ty ta, kdo o magii nikdy neslyšel a žádnou neovládá, pak tady na ostrovech nejsem divnej já, ale ty. Tady jí uvidíš ještě spousty. Čím dřív to akceptuješ, tím líp pro tebe." Byla magie skutečně nenormální? Já s ní žil celý život, i když až tady se mi podařilo rozvinout její plný potenciál a s pomocí šedého vlka si opatřit ještě další. "Ale prdlajs, nic není nemožný. Nemožný se říká akorát tomu, co se ještě nikomu nepovedlo."
Klidně jsme čekal, až to rozdýchá. Nechceme přece, aby tu z toho chytla infarkt, že ne? nebo něco podobnýho, to je fuk. Nikam jsem nespěchal, jen jsem si ji zaujatě prohlížel, dokud se nerozhodla opět promluvit sama od sebe. "Já jsem alfa Chaosu," řekl jsem prostě.

Nevěřila? Přinutím ji uvěřit. Koneckonců to bylo i pro její dobro, ne? Vlastně jsme tím dělal dobrý skutek, když jsme jí dal důkaz, že magie skutečně existuje a radši by jí měla zatraceně rychle věřit. A byla to taky zábava. Ty její výrazy byly k nezaplacení. Už dlouho jsme se takhle dobře nebavil. Možná bych ji přeci jen mohl zapálit a sladovat, jak utíká jako hořící pochodeň... Pak už by to rozhodně zpochybňovat nemohla. Ale taky by to pravděpodobně nepřežila. Jaké to škoda. Proč neexistoval nějaký vlk, který by byl dost slabý na to, abych ho měl v hrsti, ale zároveň dost odolný, aby ho trocha drsnějšího zacházení nezlikvidovala? Takového vlka bych si náležitě užil, ale zjevně nemůžu mít všechno.
"Prostě magie, tečka. Potřebuješ ještě jednu názornou ukázku, abys mi uvěřila, nebo už ti konečně došlo, že nekecám, co?" Oh ano, velice rád bych jí ho poskytl. A podle všeho ještě jednu demonstraci skutečně potřebovala. Tohle ještě bude zábava. "Ale ale, copak nemám dělat znova? Tohle?" Nechal jsme za země mezi námi jen na okamžik vyšlehnout plameny. ne tak, aby jí ublížily, ale rozhodně ji mohly vyplašit a rozhodně mohla cítit jejich žár. "Možná jsi jen snědla nějaké houbičky a je to všechno jen tvojí hlavě, hm?" nabídl jsem jí nápomocně to, v čem se předtím snažila vyráchat čenich ona mně. "A nebo bys možná... jen tak čistě náhodou... mohla uznat, že jsem ti nekecal. tak co to bude?" Bylo mi u chvostu, jestli mi věří, nebo ne. Bylo mi u chvostu, co si o mě myslí a čemu věří. Prostě mě jen bavilo si s ní hrát, bořit její svět od základů. Miloval jsem, když jsme měl moc nad jinými.

"To ses fakt nikdy z žádnou magií nepotkala, nebo seš tak slepá, že bys ji přehlídla, i kdyby ti prolítla před čumákem?" No opravdu, pod jakým šutrem to musela žít, že se nesetkala s magií? Jasně, měla šedý oči, ale nebyla jediná, kdo magii sám neovládal. I takoví vlci toho mohli vědět dost. Ale jestli si myslela, že to já jsme tu ten mimo... prosím, protože jsem jí mohl dokázat opak.
Houbičky. Skoro mě to i urazilo, že si myslela, že jsem nějaký vlk, co ujíždí na houbičkách. "Tak jestli je zkusíš, povyprávěj mi pak o výsledku."
Čekala boj. Potěšeně jsme se zašklebil její reakci, když kolem ní vyšlehly plameny. No prosím! Kdybych chtěl, mohl bych ji tu usmažit zaživa. Sledovat, jak oheň spaluje ten její fešný kožíšek a naslouchat jejímu vřeštění. bylo to lákavé, ale... zaprvé bych tím ten kožich zničil, což by byla škoda. A za druhé jsem si byl jistý, že s ní ještě bude legrace i když ta legrace nebude zahrnovat zuby a krev. Nakonec, kdyby mě přestala bavit, zabít se dala vždycky. Mohla by jí být škoda.
"Ale copak?" zeptal jsem se jako naprosté neviňátko, "myslel jsem, že na magii nevěříš, že jsou to jen povídačky pro vlčata." Ano, já. Bylo hezké vidět, že ocenila můj výtvor. I když... možná ne tak moc. Sotva ohnivou bariéru překovala, uhasil jsem ji a zbyl po ní jen kruh trávy spálené na popel. Odvážná vlčice, to se jí muselo nechal. Otočil jsem se k ní čelem. její vrčení na mě dojem neudělalo. Nebál jsem se jí. pokud neměla magii, nepředstavovala pro mě žádnou hrozbu. ne. byl jsem zvědavý, jak se tahle hra, která se mi začínala líbit, vyvine dál. Dokázal bych ji vyděsit? Dokázal bych ji přimět k útěku? Dokázal bych... hmm, přesvědčit ji, že jsem bůh hodný uctívání? takových možností bylo, jen si vybrat! Místo toho jsme se jen usmál, spokojený sám se sebou. "Tohle byla magie. tak co, holubičko, už věříš?"

"Bohové nebo magie," zopakoval jsem trpělivě. To snad huhlám nebo co, že mi nerozuměla? "Hele, nechceš mi věřit, nevěř mi. I když by ti to mohlo ušetřit spoustu nepříjemných překvapení." Kdo jsem, abych někomu bral jeho sladkou nevinnost? Ah, správně. Alfa Chaosu. Pokud měla nějaké ideály, parádně bych si užil, kdybych je mohl zbořit. "Pokud máš lepší vysvětlení nebo snad víš víc o tomhle místě, prosím, rád si to poslechnu." Střelil jsme po ni milým a přátelským úsměvem, jako bych snad mluvil naprosto vážně. Popravdě, celkem mě zajímalo, co z té její tlamy vypadne. věděl jsem, že si nemám plést nevědomost s hloupostí, ačkoli oboje vypadalo podobně a obojího se dalo využít. Vlčice jinak nevypadala hloupě, jen byla poněkud zabedněná. nebo to snad bylo to samé? To bylo jedno.
"Jo, není to špatný," uznal jsem nezaujatě. Sledoval jsme ji. Nedokázal jsem odhadnout, jak moc ji Chaos skutečně zajímá, ale poznal jsem, kdy někdo říkal, že něco zní zajímavě jen proto, aby mohl rychle stočit téma na něco jiného. Vlčice zatím Chaos úplně neodsoudila. "Nevím, že by to někdo dělal, ale pokud ty ano, v Chaosu tě za to nikdo odsuzovat nebude, neboj," odpověděl jsem. Houbičky, pf.
"No když to říkáš." její věc. Nakonec mi mohlo být úplně jedno, jestli nastydne nebo tak. A taky vlastně bylo. "Když myslíš." Obkroužil jsme kolem ní kolečko, abych si ji prohlédl hezky ze všech stran. Uvidíme, jestli umí dostát svým slovům. Potřebovala ukázat, kde je její místo a já potřeboval vědět, jestli tu s ní neztrácím čas zbytečně. Uvidíme, co v ní je. Dokončil jsme kolečko a povolal oheň. Tráva v kruhu kolem ní vzplanula a odřízla jí tak cestu ven, leda by posbírala odvahu plameny přeskočit. Posadil jsme se opodál a usmál se na ni, "když si hraješ s ohněm, můžeš se popálit, zlato."

Udělal jsem gesto, které by mohlo být pokrčení ramen, pokud bych byl člověk. "Někdo si to pamatuje, někdo ne. někdo sem dojde po pevnině a pak až zjistí, že se dostal na ostrov. nemám páru, jak to funguje, zlato. Buď za to můžou bohové, nebo magie, vyber si." Bylo mi to celkem jedno. líbilo se mi tu a jestli se bohové rozhodli, že bych měl být tady, prosím. netušil jsem, jestli se odsud dá odejít, nebo bych si musel zaplavat, ale momentálně mi to bylo fuk. měl jsem tu všechno co jsem potřeboval, svět mimo ostrovy mi mohl být ukradený. Stejnětak mi mohlo být ukradený, jestli mi vlčice věří nebo ne. Však ona dřív nebo později sama zjistí, že jí nekecám.
Zasmál jsem se, když popsala Chaos. "No, možná že i jo. Ale jsme spíš Bratrstvo. Nejsme klasická smečka, prosazujeme rovnost mezi všemi zasloužilými členy, a většinu času se stará každej o sebe, akorát se občas slezem a něco podniknem," vysvětlil jsem. To mi připomínalo, že jsem potřeboval najít svoji spolualfu. Zase. Kde ta věčně vězela?
Stejnětak jsem se musel zasmát i když se začla ježit, když jsem ji nazval mokrou slepicí. Já na svůj vzhled háklivý nebyl, i když jsme uvažoval, jestli jí nemám ukázat, s kým si zahrává. "Narozdíl od barvy kožichu, lízt do potoka bylo tvoje vlastní vědomý rozhodnutí. Navíc pěkně pitomý, ale pokud ráda mrzneš, posluž si." Zhodnotil jsme ji pohledem. Byla zhruba stejně vysoká jak já, nevypadala na žádnou bojovnici a co víc, neuniklo mi, že mají její oči šedou barvu. Mluvila sice o změně kožichu, ale když nevěděla, že je na ostrově, musela tu být chvilku, takže jsem pochyboval, že potkala Wua. Což znamenalo, že nejspíš nemá žádnou magii. Ubohé. měla prořízlý jazýček, jen co je pravda, ale nemyslel jsme si, že by jinak byla nějak extra silná. No, uvidíme. "Měla by sis dávat pozor, koho urážíš, holka. každopádně jestli chceš, mohl bych ti s tím tvým zmoklým kožichem pomoct." No co? A proč bych nemohl?

Čuměla na mě nějak moc dlouho. Co se jí zas nelíbilo? "Jak jsem řekl, ostrovy. Nevěř mi, jestli nechceš, ale chci tě vidět, jak se odsud budeš snažit dostat suchou tlapkou," ušklíbl jsem se na ni. Skutečně bych to rád viděl. A rád bych viděl i její výraz, až pochopí, že pro jednou nekecám. Bylo docela vtipný, že mi vlci věřili, když jsem lhal, ale když jsme mluvil pravdu, mysleli si, že kecám. Že bych lhal až tak dobře? Docela mi to lichotilo, abych pravdu řekl. "Jistě, Společenstvo. Společenstvo Chaosu. Najdeš nás všude po ostrovech," usmál jsem se na ni. nebo spíš nenajde, protože já ty šmejdy hledal snad 24/7 a už jsem začínal mít pocit, že se mi vyhýbaj schválně. Ovšem... já si tu nechtěl stěžovat, pouze rozšířit povědomí. A možná, ale jen možná v ní vzbudit zájem, ale zatím jsme o ni nevěděl dost, abych si mohl myslet, že by k nám zapadla. Svým způsobem mi připomínala Azzip, ale když jsem na ni tak koukal, zaboha jsem nemohl přijít na to proč. Takže jsme to zatím neřešil.
Na její vysvětlení jsem zvedl obočí, ale nevěděl jsem dost na to, abych se hádal. byla divná, jestli nacházela nějaké potěšení v mučení sama sebe studenou vodou. Ovšem když mluvila, ušklíbl jsem se. "Jasný, a proto se dáma vykoupala v potoce a teď vypadá jak zmoklá slepice. V tomhle počasí ti bude kožich schnout věky a jestli si do tý doby půjdeš zdřímnout a přeležíš si ho, bude pak trčet všude možně." Fakt vypadala legračně, jak z ní stále kapala voda. S tím bych jí ovšem mohl pomoct. otázka byla, jestli se mi chtělo.

Vypadala docela vtipně, jak se plácala v potoce. Pokud se chtěla vykoupat, udělala by podstatně líp, kdyby našla nějaké jezero. To by bylo sice taky ledové, ale mohla by se do něj ponořit celá. Ovšem nesmál jsem se. nechtěl jsem si to u ní rozházet, měl jsme s ní trochu jiné plány. Místo toho jsme se snažil tvářit jako dokonalý gentlemen, a děkoval bohům, že Azraelův pach z mého kožichu už vyčichnul.
Sotva mě zmerčila, k mému pobavení se snažila tvářit, že byla tahle její koupel naprosto normální a nebylo na ní vůbec nic divného. Ovšem její pohled mluvil sám za sebe. jaká to škoda, vypadalo docela k světu. Mohla s ní být zábava. Ovšem... já byl Scar a ať už si přála cokoliv, ještě si rozmyslím, jestli budu její přání respektovat. "Tohle jsou moisgrisské ostrovy," řekl jsem. I po koupeli byla z jejího kožichu pořád slabě cítit sůl, takže jsme předpokládal, že tak trochu už tušila, kde se to ocitla, "ráj pro vlky a také domov mého Společenstva." Chtěla odpovědi? prosím. Ty jsem jí mohl poskytnout. "Co tě přimělo lézt v téhle zimě do vody? Musí být pěkně ledová."

---> Začarovaný les

Nechal jsem les za zády a místo toho vyrazil na louku. Už jsem to tu znal a měl jsem jasný cíl. Ten prokletý les byl ještě daleko, ale když půjdu přímo za čenichem, dojdu k mostu, tím jsem si byl skoro jistý. nebude to jako předtím, když nás podzemí vyplivlo neznámo kde a Azzip se stačila zdejchnout, než jsem se probral. Potřeboval jsem konečně najít Usměvavou a zjistit, jestli Moudrá žije nebo někde zařvala. Smečky neměly zas tak blbej nápad, když se rozhodly zdržovat na jednom místě. Sice bylo snadné je najít, ale zas snadno našly i své členy. Na chvíli jsem se zastavil a použil svou naušnici, abych alespoň někoho lokalizoval. Sdělila mi, že když půjdu do lesa, mohl bych narazit na Usměvavou. Alespoň něco pozitivního. Uvidíme, jestli do té doby zas nepláchne. připadal jsem si, že poslední dobou akorát běhám sem a tam a naháním členy smečky, kteří byli rozlezlí prostě všude. Což... nebylo na škodu. Bylo by divné, kdyby v Chaosu nebyl nějaký ten chaos. I když... zas bych to s tím chaosem nepřeháněl, tohle poslední setkání s Azraelem bylo přinejlepším divné. Kde byla Azzip, když bych ji teď potřeboval?
Ale ne, tady nebyla. Místo ní jsme zahlédl jen nějakou cizí vlčici, která jí ani nebyla podobná, jak se cachtá v potoku. Nad tím jsme zvedl obočí. nějaká chladnomilka, nebo co. Já bych teď teda do vody nevlezl, leda bych si ji prvně ohřál. Ale proti gustu... zamířil jsme k ní. Neuškodí mi chvíli zas trávit čas ve společnosti vlčic, abych dostal Azraela z hlavy. "Dobré odpoledne," pozdravil jsem a zastavil se opodál.

Jméno, postavení: Scar, alfa
Počet postů za celý předchozí měsíc: 6
Krátké shrnutí všech postů: Byl na Valentýnu s Azraelem

Únor - výplaty

Čas do 10.3.

Klasicky vyplnit:

Jméno, postavení:
Počet postů za celý předchozí měsíc:
krátké shrnutí všech postů (počítají se i rychlohry, které v tomto období zapíšete):
Bobříci: (popis, kde byli získáni + výpis celé odměny a % kde je chcete, případně převést % na KŠM)

Vzpomínky na to, co se stalo, mi teď připadaly jako jeden z těch extrémně absurdních snů. Byl jsme vlastně docela rád, že jsme se s Azraelem rozešli každý jinam, a nezůstali jsme spolu když to podivné kouzlo vyprchalo, protože to by bylo... trapné, přinejlepším. Sám jsem si teď nedokázal vysvětlit, co to mělo sakra znamenat a co jsme na tom vlkovi viděl. byl mladý a silný, to ano, ale to přece neznamenalo, že jsem se po něm měl vrhat takovým způsobem. Ne, bude lepší, když se teď nějakou dobu nesetkáme. Pro nás pro oba to bude lepší. Doufal jsem, že teď potkám nějakou vlčici a ujistím se, že to celé byl skutečně jen jeden velký přešlap. Nebyl jsem vlk na vztahy, ale taky jsem si byl jistý, že pokud už bych do nějakého šel, bylo by to s vlčicí, nikoli s jiným vlkem. Alespoň donedávna. Bylo tohle snad to, čemu se říkalo krize středního věku?
V lese už jsem se zdržovat nechtěl. Nostalgické vzpomínání na staré dobré časy přebyly jiné vzpomínky, které bych radši nechal pohřbené hluboko uvnitř své mysli. Nechal jsem les lesem a vyrazil na západ, směrem na louku a k jezírku, kde jsem se plánoval na chvíli zastavit a svlažit hrdlo. pak bych mohl vyrazit přes les a podívat se ke křišťálovému jezeru.

---> Kvetoucí louka

Amorek 5
Kdybych nebyl pod Amorkovým kouzlem, byl bych teď sám sebou patrně dost znechucený. Takhle se lepit na jiného samce. Nešlo ale o pouhý fyzický kontakt, z některých myšlenek, které se mi teď honily hlavou, by se kdejaký vlk červenal. Nikdy jsem si nemyslel, že jsem na samce. Zas tak moc jsem se nezajímal ani o samice. S nějakou si chvíli zalaškovat a pak zase zmizet, to ano, ale že by byl můj životní cíl najít si družku a založit rodinu?
Ale Azrael byl výjimečný. Byl něčím jiný a naprosto neodolatelný a já teď nepřemýšlel hlavou, a co víc, byl jsem ochotný odložit jakékoli další přemýšlení na dobu neurčitou. Jak to posunout dál? Oh ano, měl jsem docela jasnou představu, jak tohle posunout dál. Chytil jsem jeho ucho do zubů a laškovně ho za něj zatahal. “Co kdybychom si našli nějaké místečko, kde nebudeme tak na očích, hm?“ Měl jsem velice jasnou představu, co bych teď rád dělal a fakt jsem nechtěl, aby tu na nás někdo narazil. Chtělo to nějaké místečko, kde bude trocha klidu a soukromí. “ Pojďme se podívat po něčem, kde nás nikdo nebude rušit.“