Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Amorek 4

Já byl opatrný. Málokdy jsem něco dělal přímo, pokud jsme si nebyl jistý výsledkem, ale Azrael tu zjevně nechtěl hrát žádné hry a navzájem se oťukávat. Musel bych být hluchý a slepý, abych nepochopil význam jeho poznámky a cítil jsem, jak se mi srdce naráz rozbušilo, když se o mě otřel. Bylo to zvláštní. Vůbec mi nevadilo, že se mě dotýká někdo, koho jsme skoro neznal, naopak. Všechno se to seběhlo tak rychle, ale přesto se to zdálo být opravdové. Nikdy jsem se takhle divně necítil, obzvlášť ne ve společnosti jiného vlčího samce. Ale kdo by dokázal Azraelovi odolat? Já se o to nemínil ani snažit. Život je příliš krátký na to, abych řešil, jestli je vlk nebo vlčice.
projel jsem čenichem chlupy na jeho krku a spokojeně se usmál. "Pravda. A někdy to není ten, koho bychom čekali, a přesto..." Možná se protiklady skutečně přitahovaly. On byl velký, silný a mladý a já nebyl ani jedno. Ale nezdálo se, že by to někomu z nás vadilo. Stejně tak mě vůbec netrápilo, že z procházky taky moc nebude, Azrael byl tisíckrát zajímavější, než nějaký les nebo cokoli, na co bychom tu mohli narazit. "Pověz mi, drahý bratře, jak je možné, že jsem si takového vlka, jako jsi ty, nevšiml dřív?" Možná nejsem mladý, ale ani senilní.

Amorek 3

Nenašel nikoho... nenašel nikoho vhodného?! byl snad slepý? Neviděl, že stojím přímo přede mnou? Nebo snad radši koukal po kytkách okolo, než aby mi věnoval náležitou pozornost, kterou jsme si jako alfa zasluhoval? Na druhou stranu bylo dobře, že nikoho neměl. Vraždy blízkých, jak už jsem vypozoroval dřív, měly tendenci vlky dost rozhodit. Bude snazší, získat ho pro sebe, když nepatřil nikomu jinému. Tenhle úžasný mladý vlk mohl být jen můj. jen jsme to nesměl podělat. Musel jsem ho zlákat sladkými slůvky, chytit ho do své sítě, než si všimne, že se něco děje. A pak už mi neuteče. Věnoval jsem mu úsměv, který jsem sám považoval za okouzlující. "Věřím, že na někoho takového brzy narazíš. Kdo ví, třeba takového vlka už znáš a jen sis to ještě neuvědomil." Kdybych nebyl pod Amorkovým kouzlem, nejspíš bych sám sebe praštil za to, co jsme právě řekl. A to i kdybych i tak chtěl Azraela získat jen pro sebe. Teď jsme ale byl příliš nedočkavý. jeho společnost mě zvláštně rozptylovala. Snažil jsme se nezírat, ale nedokázal jsme to. proč jsme si najednou všímal všech těch drobných detailů? jeho oči měly snad tu nejneuvěřitelnější modrou barvu, kterou jsem kdy viděl, a ta jizva? Jen skutečně dobrý a silný bojovník se mohl takovou pyšnit. jak jsme ho mohl tak dlouho přehlížet? Jak jsem si jen mohl nevšimnout, jak úžasný a dokonalý je? Už jsme to dál nevydržel. Nahrál to jako náhodu, šlápl jsme tlapkou o kousek vedle, než bych měl, a zlehka se otřel o jeho bok. jen tak ledabyle, oťukával jsem si ho. Byl jsem zvědavý, jak zareaguje.

Amorek 2

Když jsem ho uviděl, chtěl jsem původně jen probrat novinky, zeptat se, jak se vede a tak podobně. Prostě obvyklé věci. Pokud by navrhl nějakou akci, třeba jít unést pár vlčat, taky bych nebyl proti, samozřejmě, ale v tuhle chvíli mě už Chaos nezajímal. zajímal mě jen o sám. Bylo to, jako bych byl až doteď slepý a přehlížel ho, ale teď mi někdo strhl pásku z očí a já ho konečně poprvé viděl v pravém světle. "Zeptám se i ostatních, jestli je něco napadne," řekl jsem, ačkoli mi teď byly nějaké způsoby komunikace docela ukradené. Naklonil jsem hlavu na stranu. Co se to dělo? Takhle divně jsem se ještě nikdy nepřipadal. V ničí společnosti. Viděl jsem spoustu silných a statných vlků, kteří budili respekt, viděl jsme spoustu vlků, za kterými vlčice šílely (ačkoli já to nikdy tak docela nechápal), ale nikdo z nich se nemohl vyrovnat Azraelovi, jak tu přede mnou stál. jeho pach mě přiváděl skoro až k šílenství. myslel jsem, že vlci šílí takovým způsobem jen po vlčicích, ale... zjevně se každý den učíme nové věci. O to víc matoucí to bylo. Bál jsem se, abych ho nevylekal, aby neodešel, proto jsem se k němu nenatáhl, abych prohrábl ten jeho neuvěřitelný kožich. Jen jsem se pomalu, pomaličku, za chůze přibližoval, až jsme se téměř dotýkali boky. Pohled jsem od něj však odtrhnout nedokázal ať jsem se snažil sebevíc. Byl jako magnet. Krásný a dokonalý. A nedosažitelný. I když jsme si některé členy Chaosu oblíbil, většinou by mi bylo jedno, kdyby někde zařvali. Ale Azrael? nesnesl jsme ani pomyšlení, že by se teď vzdálil. Chtěl jsem aby... aby byl můj! Jen můj. i kdybych ho měl zavřít do jeskyně a už nikdy mu nedovolit, aby spatřil světlo světa. A mně se ne neříká.
Jenže jak ho získat, v tom jsem byl bezradný. Měl jsem ho snad zlákat sladkými slůvky? Měl jsem nastražit past? Jak se loví vlčice, to bylo všeobecně známé, ovšem jak se loví vlci? "Poslyš, našel sis už nějakou vlčici?" začal jsem opatrně oťukávat terén, "nebo možná... vlka?" Musel jsem snad zorganizovat nějakou nehodu, aby mohl být jen můj?

Bratři a sestry,
Dlouho jsme tu neměli žádnou akci, a proto vám přináším Chaosskou osmisměrku.
Ano, není to žádné velká akcička, ale můžete si na tom nahrabat pár kšm.
Jakým způsobem budete vyplňovat, to nechám na vás. Můžete si ji vytisknout, vyškrtat a pak poslat fotku, nebo jednoduše použít nějaký grafický program, který máte po ruce.
Vyplněnou osmisměrku zasílejte mně (na Scara) do vzkazů, čas máte do 13.2. do půlnoci. První tři, kteří pošlou osmisměrku bez chyby, si odnesou kořist navíc.
Pac a pusu,
váš Scar


Vyhodnocení:
Alduin – 15 kšm + 1 rubín
Riveneth – 15 kšm + 1 rubín
Ayshi – 15 kšm + 1 rubín
Thia – 15 kšm
Noir – 15 kšm

Zapsáno

Amorek 1

Neměl jsem žádný konkrétní cíl, prostě jsem jen nechtěl tvrdnout na místě. Možná tu nefoukal studený vítr jako na louce, ale pořád nebylo počasí na to se někde venku prostě válet nebo dlouhodobě vysedávat a kecat. Přikývl jsem. "Budeme svolávat smečku vytím, nejspíš na obvyklém místě, pokud se něco nezmění." Ani nepotřeboval vědět přesný čas a už sliboval, že přijde. Takový přístup se mi zamlouval. "Vidím, že nebyla chyba tě povýšit na betu. Potřebovali bychom víc vlků, jako jsi ty." Řekl jsem, aniž bych měl i jen potuchy o tom, co s emu honilo hlavou. K čemu byly schopnosti umět číst ve vlcích a umět číst myšlenky, když jsem se nedíval? Azraelova tajemství byla přede mnou zatím bezpečí.
Ušklíbl jsem se. "Možná nemáme jasné území a smečkový úkryt, ale místo, kde se scházet, rozhodně máme, pokud si pamatuješ." Nebo snad zapomněl, kam jsme svolali smečku po válce? Kde jsme řešili záležitosti smečky a kde byl povýšený? Nicméně jsem musel i připustit, že jeho nápad nebyl k zahození. "Ale každopádně máš pravdu, nějaký způsob komunikace by se nám hodil. Měl bys i nějaký nápad jak to vyřešit?" Mě napadal jen pan Wu. Ten by jistě mohl mít nějaké serepetičky, které by nám usnadnily život. Mohl bych se ho zeptat, až ho příště uvidím. Šlo mu jen o ty divné kameny, takže se mu dalo svým způsobem věřit, že nebude vynášet dalším smečkám ani že nebude kvůli nějakým morálním zásadám Chaosany diskriminovat. Takoví vlci byli nejlepší, byli předvídatelní. "Plně v to věřím, bratře. Ale mají po matce dobré geny, takže bych se o ně nebál." Ovšem... po tom, jak dopadlo Angelovo vlče, které mělo oba rodiče v Chaose? Ano, mohli se zvrtnout. Třeba jim ale pomůže trocha správné výchovy, kterou Angelova vlčata postrádala.
"Když už mluvíme o smečce, měl bys i nějaký nápad na..." větu jsem ale nedokončil, protože se záhy stalo něco divného. Já si najednou připadal divně. Slyšel jsem nějaký hlas, který blábolil o lásce, ale ten mě nezajímal. Ovšem vlk, který stál přede mnou... Proč jsme si nikdy nevšiml, jak krásný má kožich? Jak se pod srstí rýsují vypracované svaly při každém jeho kroku. A jak hezky voněl. "... činnost na stmelení smečky," dokončil jsem větu a pomalu se natáhl, doslova fascinovaný tím vlkem, kterého jsem najednou viděl v zcela jiném světle. Byla jeho srst skutečně tak měkká, jak vypadala? Toužil jsme to zjistit.

Neměl jsem ani ponětí, co se dělo v Azraelově hlavě. Mohl bych, samozřejmě, ale ještě jsem nezjistil, jaká magie se u mě objevila. Vlka před sebou jsem považoval za důvěryhodného člena smečky, byl, koneckonců, beta. veškerou nervozitu nebo zvláštní chování, které snad mohl projevovat, jsem připisoval jeho předchozímu mlácení do stromu, a taky skutečnosti, že jsem ho vlastně zas tak dobře neznal a nedokázal jsme u něj posoudit, co je normální nebo ne. "Já také ne." odpověděl jsem a také mu tak mírně zalhal. S Oběma vlčicemi jsem se bavil dlouho po válce, než zmizely u cizáků, ale to nebylo důležité. "Co bys řekl malé procházce?" navrhl jsem. Pořád byla zima a z toho stání na místě mi začínala být zima. Navíc jsem se chtěl podívat, jak moc se les od posledně změnil, když už mě ten provoz tady nenechal spát. "Potřebuju si nejdřív promluvit s Usměvavou a nejlépe i s betami." Odpověděl jsem. Mít plány byla jedna věc, vědět, kdy co udělat, byla věc druhá. Taky na to přijde, ale než smečce něco oznámíme, bylo by lepší to mít dohodnuté. Jeho další odpověď mě ale příliš nepotěšila. Nemohli jsme přece šířit Chaos, když budeme všichni sedět na zadku a nic nedělat. ne tedy, že bych na tom byl o mnoho líp, ale já se alespoň snažil. Nicméně... "Byl jsem u porodu," řekl jsem mu. "Kluk a holka, teď už budou velký." To mi připomněla, že bych se za ní taky měl zastavit a podívat se, jestli nějaké z nich nepotřebuje... sežrat. Lepší žádný člen, než člen, který by nám dělal ostudu nebo, nedej vlku, drhl do Daénu. Ale alespoň po matce měli dobré geny a i když jedno z nich vypadalo po narození dost neduživě, třeba vyrostla hezky.

Scar, alfa
Počet postů: 7 (+ rychloherních 9, tedy + 2)
Co zažil: Společně s Tissou se konečně vymotali z lesa a Scar vyrazil hledat vlky ze Společenstva do zauberwaldu. Potkal tam Dail, kterou informoval o Chaosu a také ji varoval před Allavanté. Následně narazil na Azraela, s kterým si nyní vyměňuje novinky.
Bobříci: Miluj - Podělil se o informace s Dail, ale hlavně ji varoval, že by ji Allavanté nemusela mít ráda kvůli jejímu Daénskému původu a válce. Také jí slíbil, že jí pomůže najít sestru. (10 kšm + 5 % do lovu)

Zvedl jsem koutky tlamy. "Pak si to jistě zasloužil." Udělal jsem kolem Dobrodruha malé kolečko a prohlédl si ho. Od našeho posledního setkání, které proběhlo po válce, jsem ho neviděl, ale měl jsem pocit, že zesílel a zmohutněl. Jen tak dál. Potřebovali jsme víc vlků, jako byl Azrael. Nakonec jsem zastavil před ním, a posadil se. Vypnul jsem hruď, abych alespoň trochu vyrovnal náš výškový rozdíl. Čas si trochu nacvičit, jak s někým jednat jako se sobě rovným. tenhle mladík toho byl hoden a měl jsem stále ještě na paměti, jak dopadlo, když jsme se snažili přimět k poslušnosti bandu vlků, kterým byla slíbena rovnost a bratrství. "Poslední dobou tam bylo dost mrtvo," řekl jsem. Popravdě jsem tam taky už pěknou dobu nepáchl, ale když jsem tam naposledy byl, bylo tam mrtvo. Novinky? Tam? To nejspíš bude hledat na špatném místě. "Když mluvíš o novinkách, neviděl jsi poslední dobou Usměvavou nebo Moudrou?" Musel jsem se kdo ví proč přemáhat, abych vypustil z tlamy i další větu: "Pokud bys je potkal, vyřídil bys jim prosím, že si s nimi potřebuju promluvit?" Alfování mi v mnohých ohledech nesvědčilo. Prosím a děkuji otevíralo mnohé dveře, a přesto jsem si nějak odvykl ta slova používat. Rozkazovat ostatním bylo daleko... příjemnější? Opojnější? Bylo mi i proti srsti se dělit o víc informací, než bylo nutné, ale i na to jsme předtím doplatili. "Ale ano," řekl jsem. "Plánujeme svolat vlky a postarat se, aby opravdu všichni věděli, o čem Chaos je. A také aby se všichni trochu seznámili, od posledního setkání se smečka zase rozrostla." Byl beta a důvěryhodný člen smečky. Zasloužil si vědět všechno, co jsem věděl já. "Co se novinek týče, Azzip povýšila na betu, její přezdívka je Kousavá. Taky k nám přišla jedna bývalá členka Daénu, Dail, zatím je na pozici omegy," sdělil jsem mu ve zkratce to, co jsem považoval za podstatné. "Máš i ty nějaké novinky nebo plány?"

Zjevně mi chvíle klidu neměla být dopřána. Někdo sem přidusal a pak začal mlátit větví do stromu. Rozladěně jsem otevřel jedno oko, abych se podíval, kdo že to tu dělá takový hluk. Když jsem toho narušitele uviděl, rozhodl jsme se svůj názor ještě přehodnotit. Trochu toho spánku oželím, tenhle vlk byl zajímavější. Konečně někdo z Chaosu, kdo za něco opravdu stál. "Dobrodruh," odpověděl jsme mu podobným tónem. Nepamatoval jsem si, jak se jmenuje doopravdy, ale na tom nezáleželo. "Co ti ten strom udělal?" Co přimělo mladého Dobrodruha, aby měl takový vztek? Jistě si nevyrazil do lesa jen proto, aby tu likvidoval místní flóru. Stromy, koneckonců, za nic nemohly. Seskočil jsem z větve na zem k němu. Nebyla zas tak vysoko, vyšel jsme ze cviku a šplhání po stromech už mi nešlo tak jako dřív. Pořád jsem byl vlk, ne kočka. Možná mi vlastní smečka a příležitostný vlčí řízek zas tak nesvědčily, možná jsem od svého příchodu trochu přibral. Líně jsme se protáhl a zívl. "Každopádně tě rád vidím, bratře." Nehodlal jsem se ptát, jak se má, jeho chování o tom vypovídalo dost. Zajímalo mě spíš proč se tak choval. Nicméně jsem nelhal, že jsem ho viděl rád. Ještě radši bych viděl Usměvavou, Moudrou nebo možná i Kurážnou, ale i Dobrodruh byl beta a cenný člen smečky.

---> Hraniční pohoří (přes Kvetoucí louku)

Stromy a stromy. Všude samé stromy. Přesto jsem tenhle prazvláštní les viděl rád. Kromě zvěře a zajisté i prastaré, divoké magie se tu skrývaly i vzpomínky na staré časy. Husté koruny stromů, které zastřely oblohu, nepůsobily výhružně ani znepokojivě, spíš jako... domov. Což bylo zvláštní, protože jsem tu nikdy neměl doupě ani jsem se tu dlouhodoběji nezdržoval. Mohl bych si tu chvíli odpočinout a trochu si zavzpomínat na to, co bylo dřív. Od založení Chaosu utekla už spousta času a já si připadal jako jiný vlk, než jsem byl tehdy. Starší, zkušenější. našel jsem si nakloněný strom a hbitě na něj vyšplhal.

Zápis rychlohry s Dail
Scar si dával šlofíka na stromě, když se poblíž objevila vlčice, kterou po válce přijal do Chaosu. Pozdravili se a Scar jí konečně vysvětlil, do jaké smečky se přidala. Ačkoli o ní měl při prvním setkání pochybnosti, jeho názor na ni a na správnost svého rozhodnutí ji přijmout do smečky se začaly měnit k lepšímu. Dail se od něj dozvěděla základní informace o Chaosu a Scar se zase dozvěděl, že má Dail sestru, že bojovala ve válce s Allavanté, a že ten bílý vlk, který do Chaosu patřil, dost možná vzal roha. Nakonec se s Dail opět rozloučili a vlčice si šla po svém.

Takže Chaosané ještě nevyhynuli. To bylo příjemné zjištění, jen co je pravda, ačkoli bych lhal, kdybych tvrdil, že bych nedokázal vyjmenovat nejméně půl tuctu vlků, které bych potkal radši, než někoho, kdo nebyl ani sigma. Vyšplhal jsem zpět na své místečko na větvi a znova se pohodlně uvelebil. Čas dát si toho šlofíka, ke kterému jsem se chystal, než se tu Dail objevila.

---> Prokleté jezero (přes Nížinu hojnosti)

Krásné, zasněžené hory a otevřené nebe nad hlavou. Vzduchem se proháněl studený vítr, čechral mi kožich a rozhazoval po okolí sněhové vločky. Byla to nádhera. teď jsem jen potřeboval zjistit, jestli tu ně nějaká další cesta na druhý ostrov, které bych mohl využít, aniž bych musel znova prolézat ten zatracený les. Musela tu být nějaká cesta. Jestli jsem ji už použil, tak jsem si na to nevzpomínal, ale přece ten starý, rozpadající se most, nemohl být jediná spojnice. Až spadne, to budeme muset plavat nebo co? jedna možnost lepší než druhá, to teda řeknu.
Sledoval jsem starou známou stezku, která vedla na druhou stranu hor, a dával si přitom pozor na zrádný štěrk. Sníh byl sice dobrý, pokud chtěl jeden stopovat zvěř, ale zároveň byl měkký a mohl pod sebou skrývat všechno možné. Ani v horách jsem se nehodlal zdržovat dlouho, poslední, co mi ještě chybělo, byla vykloubená tlapka nebo zlomený vaz. Pokud byly stezky zrádné v létě, v zimě to platilo dvojnásob. naštěstí jsem nemusel jít dlouho. Stezka se klikatila, ale brzy začala klesat. Hory se proměnily v louku a na obzoru se objevil les. Poznával jsem ho. Ten pohled ve mě vyvolal nával sentimentu. bylo to už pěkný pátek, kdy jsme potkal ty tři vlky a společně jsme založili Chaos. Zamířil jsme k němu.

---> Začarovaný les (Kvetoucí louka)

Opět sám. No nebyla to nádhera? Společnost té vlčice mi chyběla asi stejně jak ten les, ze kterého jsem se konečně dostal. měl jsem na práci lepší věci než bloudit nebo se věnovat neužitečnému rozhovoru. Chtěl jsem se dostat přes louku a pak do hor. Tentokrát tam snad nenarazím na nikoho, kdo by potřeboval zabít. Neřekl bych ne ještě jednomu pěknému kožíšku do doupěte, ale nijak jsem netoužil tahat se s ním do svého doupěte. Co mě ale trápilo víc byla skutečnost, že už jsem pěknou dobu neviděl nikoho z Chaosu. bylo nás hodně, pokud se teda polovina nerozhodla sebrat a zmizet a nebo je něco nepovraždilo, tak kde všichni vězeli? Chtěl jsme si promluvit s někým, kdo by mě chápal a s kým bych se mohl bavit jako vlk s vlkem. No ano, i já mám občas ostatní vlky rád i jinak než jako šťavnatý řízek.
Klusal jsem po břehu jezera k rychle se rozšiřující světlině mezi stromy. Tohle jezero nevypadalo zrovna přívětivě, Angel si pro své doupě, které jsme měli jako hlavní stan, rozhodně zvolil lepší jezero. ne, tady jsem se také nehodlal zdržovat. Čas na změnu prostředí.

---> Hraniční pohoří (přes Nížinu hojnosti)

---> Temný les

Neptal jsem se, co zjistila. byli jsme u jezera, což znamenalo, že jsme šli správným směrem, a to bylo všechno, co mě zajímalo. Mokrý kožich už byl její problém. Mohl bych jí ho samozřejmě usušit, ale... proč se namáhat, že? Jestli zmrzne, mě to trápit nebude, jestli nezmrzne, dobře pro ni. zastavil jsem na břehu jezera a podíval se na ni. "Na druhé straně teče další řeka, když půjdeš podle ní, dostaneš se tam na tu louku. Říkala jsi, že to tu znáš, tak myslím, že pak už trefíš kamkoli se chceš dostat." Konečně jsme už nebloudili v lese, takže jsem to bral jako čas se rozloučit. Já už odsud také trefím kamkoli budu potřebovat. Nepotřeboval jsem doprovod. "Takže se měj, třeba se ještě někdy potkáme." A nebo možná ne, svět je veliký. S těmi slovy jsme vyrazil po břehu jezera, abych sám našel onu řeku a pohodlnou cestu po jejím břehu směrem na louku. najít jinou cestu na druhý ostrov, než jakou představoval temný les, bude podstatně zdlouhavější, ale do toho lesa jsem teď nějakou chvíli nechtěl strkat čumák a trocha chůze navíc mě nezabije. Třeba narazím na něco zajímavého. Určitě tu byla spousta míst, která jsem ještě nenavštívil.

Ani jsem si pádu vlčice do vody nevšiml. Měla štěstí, že tam neuvízla, protože bych to nepostřehl a nemohl jí pomoct. Nepomohl bych jí tedy ani kdybych si toho všiml. přirozený výběr, znáte to. kdo skáče po ledu a je překvapený, když se propadne, ten si za to může jen a jen sám. Až když mě dohnala a já uviděl její mokrý kožich, změřil jsem si ji se zvednutým obočím. "Chápu, že vy vlci máte rádi vodu, ale teď je na koupání trochu moc zima, nezdá se ti?" Víc jsme to nekomentoval, prostě jsem dál sledoval řeku a zdálo se, že máme štěstí. Po nějaké době začaly stromy řídnout a před námi se rozprostřela široká mýtina, která obestírala Prokleté jezero. To bylo také moc kouzelné a přívětivé místo, jen co je pravda. Skoro jako ten les samotný. Přesto jsme ho teď viděl neuvěřitelně rád. "Stačí obejít jezero a dostaneme se na louku, už je to jen kousek," informoval jsem vlčici a jak jsem řekl, tak jsem také udělal. Čím dřív se dostaneme na otevřenou pláň, tím lépe pro nás pro oba. měl jsme v plánu se tam s vlčicí rozloučit (a nebo se nenápadně vypařit), a vyrazit si zase po svém. Do lesa se mi vracet nechtělo, i když by to byla kratší cesta. Uvažoval jsem, že zkusím nějaké ty portály. tak se na druhý ostrov jistě také dalo dostat.

---> Prokleté jezero

Scar, alfa
Počet postů: 8
Bloudí společně s Tissou Temným lesem a snaží se odtamtud dostat.

8 kšm