Příspěvky uživatele

< návrat zpět

děkuju za akci :3

Prosím jako bonus magii Mysl :3
Slevy nepotřebuju, sloty nemám, tím pádem prosím:
za 40 bodů 40 % -> 29 do obratnosti, (60->89%), a 11 do lovu (45->56%)
za 3 body rubín
a za 1 bod 3 kšm

a doufám, že mám zapsaných svých 20 kšm z úkolu :šilhpanda:

Zapsáno

Divný. Ale po návštěvě podsvětí už existovalo zatraceně málo věcí, které by mě mohly překvapit. Už jsme o tom dál nemluvil. Pokud toho vlka neviděla, stejně by to vyznělo akorát jako že jsme měl halucinace, nebo se jí snažil něco namluvit. To druhé výjimečně nebyla pravda a doufal jsem, že to první taky ne. zas tak dlouho jsme tu nebloudili, aby mi z toho začínalo šplouchat na maják.
Její odpověď mě krapet překvapila. Jestli tady přežila od narození, nemohla být zas až tak marná a neměl jsme důvod o jejím tvrzení pochybovat. Ale divil jsem se, že ji něco nezabilo... možná ji i silnější a hladovější tvorové litovali a nechali ji žít, možná ani pro cizáky nebyla zajímavá.
Tak jako tak, pokud tu žila od narození, měla by to tady znát podstatně líp, než já. Jasně, tady v tom lese by zabloudil každý, ale i tak. Těšil jsem se, až odtud vypadnu. Měl jsem práci jinde, sakra.
naštěstí jsme brzy došli k řece. "No konečně..." zamumlal jsem si pro sebe. Teď ještě zjistit, kterým směrem tenhle kus ledu tekl. Ale... záleželo na tom vůbec? Ta řeka musela někde i začínat, i končit. Končila u jezera, od kterého to byl jen kousek na louku. Začínala kdo ví kde, ale třeba budeme mít štěstí. Kdyby ne, vždycky tu byl plán B, spálit tenhle les na popel začínalo být čím dál lákavější. "Tak pojďme," řekl jsem a prostě vyrazil doprava. někam už dojdem. Pokud se mnou nesouhlasila, pro mě za mě si mohla vyrazit opačným směrem.

Bylo divné, že vůbec nepostřehla to cinkání rolniček. Možná za to mohlo to její dupání, možná skutečnost, že rolničky nebyly zas tak hlasité a i když jsem mluvil normálním tónem, snadno jsem je překřičel. Horší bylo, že ani nic neviděla. "Jak to myslíš? Ty nevidíš toho tajtrlíka v divné obleku?" Že by s ní nechtěl mít nic společného? Možná ho její příchod vyplašil, protože když jsem se ohlédl ke stromu, už byl pryč. "Před chvílí tu stál, ale nic zajímavého neřekl, jen mi dal nějaké šutry a zmizel." Nehodlal jsme se tím dál zabývat. kamínky se budou hodit, až zas narazím na toho starého vlka s vozíkem. Možná vlčice pana Wu neznala? "Jak dlouho ty tu vůbec jsi?" zeptal jsem se za chůze, aby řeč nestála. "Super, tak půjdem k ní a uvidíme, jestli ji tentokrát i najdem. Ta tvoje magie není úplně k zahození." Tohle prohlášení by se s přivřenýma očima dalo považovat za lichotku, ačkoli jsem spíš začínal uvažovat o tom, že by se mi hodilo si element vody opatřit. Uvidíme. jak jsme pokračovali, začal jsme mít pocit že ve vzduchu cítím víc vlhkosti, než předtím, ačkoli jsem žádné zurčení vody neslyšel. Mohla být zamrzlá. Pravděpodobně byla zamrzlá, když byl sníh všude. Snad jsme se k ní alespoň blížili.

Nechtěla svačinku, její mínus. Nechal jsem hlodavce hlodavcem, já ho žrát nehodlal a tady ho stejně brzy najde nějaký mrchožrout. Tolik tedy k mému pokusu se na chvíli zastavit a odpočinout si od té její nesnesitelné nešikovnosti. Alespoň že si vzala mou radu k srdci a pokusila se vodu najít. ne tedy, že bych měl z toho, co zjistila, zrovna radost, protože to znamenalo, že jsme ani v nejmenším nesměřovali přímo za nosem, protože bych předtím mohl přísahat, že byla voda přede mnou. "No super," okomentoval jsem to. Tolik k mému štěstí, hledáme vodu a ta je samozřejmě všude jinde jen ne tam, kam jdeme.
Už jsem se chystal udělat hezkou otočku o 180 stupňů, upoutal mě zvuk, který do tohohle lesa ani v nejmenším nepatřil. nastražil jsme uši. "Slyšela jsi to taky?" Znělo to jako... zvonění. S mým štěstím to bude něco, co nás oba sežere, to mě ale neodradilo od toho, abych se za tím zvukem vydal, ať už mě vlčice následovala nebo ne. Brzy jsme uviděl strom, který stál na malé mýtince. U něj stál vlk... nebo něco vlkovi dost podobného, až na to, že by se žádný vlk s trochou soudnosti a sebeúcty nenavlíkl do takového šaškovského oblečku, jako měl tenhle. "Hej, ty náhodou nevíš, jak se dostat z tohohle lesa?" zavolal jsem na něj. Za pokus nic nedám. Ale ne, on mi prostě nemohl dát jasnou odpověď. Místo toho začal blábolit něco o tom, že je nějaký skřítek, nebo nějaká podobná havěť. pak cosi vytáhl z pytle a dal mi to. Než jsem se stačil vzpamatovat, zmizel z dohledu, samozřejmě bez toho, aby mi řekl, kde to jsme. Taky paráda. Mohl by být svět taky chvíli normální? "Pojďme to otočit a třeba na vodu tentokrát narazíme," řekl jsem vlčici. Už jsem celou touhle situací začínal být parádně znechucený. Tomuhle lesu by moc slušela ohnivá čepička, jestli rozumíte, co tím myslím.

Kdybychom tady lovili, všechna zvěř by nás musela slyšet na míle daleko. Pomalu ale jistě mě začínalo to její zakopávání a narážení do věcí rozčilovat. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych jí jako nenápadně zmizel mezi stromy. Co jako, doopravdy! prostě bych ji nechal, ať jde napřed a vytratil bych se. To by ale neřešilo ten druhý problém, totiž že jsme stále bloudili. ještě o trošičku jsem zpomalil, aby měla víc času se dívat pod nohy a nepřerazit se o případný kmen nebo kořen, který se tam mohl objevit. nemohl jsem se na tu chodící katastrofu ani dívat, takže jsem radši hleděl zarytě před sebe. A to se mi vyplatilo. nevyplatilo se to jistému hlodavci, kterého jsme museli vším tím rámusem vyplašit a který se nešťastně rozhodl, že bude ideální vběhnout mi přímo pod nohy. Chramst, a už se mi mrskal v tlamě. Chňapl jsme po něm spíš instinktivně, než že bych ho měl v plánu ulovit. Ani jsem neměl hlad... Otočil jsem se na vlčici a položil jí hlodavce k nohám, což mi dalo záminku alespoň na chvíli zastavit. "Svačinku?" zeptal jsem se. Když bude stát na místě, snad se o nic nepřizabije... snad. "Řeku není tak snadný přehlídnout. prostě koukej po té největší vodě, kterou v okolí najdeš." Abych řekl pravdu, neměl jsem ponětí, jak magie vody funguje, ale tohle mi připadalo docela logické, ne? Kdyby cítila každou kapku vody na listí v okolí, byla by to schopnost dost na dvě věci.

"Teď přímo za nosem," odpověděl jsme jí, pokud stále ještě nebylo jasné, kam mířím. "Teda pokud tu nejsem ztracenej víc, než si myslím." Druhá věta už nepatřila vlčice, jako že jsem si ji spíš zamumlal pro sebe pod vousy. V tomhle lese jeden nikdy nevěděl. "Fakt se těším, až odsud vypadnu."
Šel jsem napřed, takže mi padající větev unikla, přesto jsem ji ale slyšel, takže jsem se otočil a zadíval se na vlčici. Neposmíval jsem se její nešikovnosti, ani jsem to nijak nekomentoval, alespoň ne nahlas. Prostě jsem počkal, až se vzpamatuje a dožene mě. No super, mi vysvětli, jak se ti s takovou podařilo dožít dospělosti. Jakmile mě dohnala, pokračoval jsem v cestě. Jestli se propadne pod led, beru si její kožich, slíbil jsem si v duchu.
V jedné věci ale měla pravdu, šli jsme až podezřele dlouho. za jiných okolností bych to svedl na jednotvárnost okolí. Monotónní scenérie měli občas tendenci zkreslit vnímání času, ale když jsem počítal, kolikrát za tu cestu ta vlčice do něčeho vrazila nebo zakopla, rozhodně to nemohl být ten případ. nikdo není až tak nešikovný. Možná že kdybych ji odvedl do hor a chvilku ji tam vodil, tak by slítla ze skály a skutečně bych měl bez práce nový kožíšek. A tentokrát bych tomu pruhovanému štěněti ani nelhal, že to byla nehoda a spadla sama. ne teda že bych to plánoval zrealizovat. měl jsem teď jiné starosti a táhnout se v mrtvolou přes půl ostrova mi jednou stačilo, děkuju pěkně. Jen jsem si tak s tou myšlenkou pohrával, abych si ukrátil dlouhou chvíli a udržoval přitom patřičně znuděný a otrávený výraz, jak se sluší na vlka, který už hodnou chvíli bloudí po lese a má toho tak akorát. Což nebylo nic těžkého, protože jsem to přesně tak i cítil.
"Spíš jdem špatně, neměla by být tak daleko," řekl jsem nakonec a zastavil se. "Hele, ale ty máš modrý oči, ovládáš vodu nebo vzduch?" Nebo to byl nějaký odstín zelené? Červená to nebyla rozhodně, ale v tomhle přítmí jsem nedokázal přesně identifikovat odstín. "Protože jestli vodu, tak by bylo podstatně jednodušší, abys řeku našla pomocí magie, než když tu budeme naslepo pochodovat a čekat, jestli do ní spadnem."

Takže jsme mířili k vodě. Zajímalo by mě, jestli tu Azzip taky někde bloudila, nebo jestli měla víc štěstí a podařilo se jí odsud dostat. celkem bych jí přál, aby tu taky skejsla. ne tedy, že bych ji neměl rád, nebo tak, byla moje nejoblíbenější členka Společenstva, ale znáte to, co nemůžu mít já...
Abych ale poukázal i na něco pozitivního, i když byla zima, sem pod stromy se sněhové vločky moc nedostaly. Listoví bylo dost husté, aby nepropustilo sluneční paprsky, natož aby se pod ně dostalo něco hmotnějšího. Nedělal jsem si iluze, až ho napadne víc, bude i tady, ale zatím to celkem šlo. Uvažoval jsem, jestli bude řeka zamrzlá. Chladno na to bylo dost a byla pravda, že žádné zurčení vody sem nedolehlo, i když vlhkost byla ve vzduchu cítit neustále, takže jsme museli být blízko. Jestli by mi něco na náladě rozhodně nepřidalo, bylo by to propadnout se ledem, To by bylo dost... ledové a nepříjemné překvapení. Nemohl jsem se dočkat někam do tepla. Ještě jsem nezjistil, jak moc bude do mé úžasné jeskyňky táhnout, ale momentálně bych ocenil, kdyby tam mrzlo, protože to by znamenalo, že tam na mě čeká chutný vlčí řízek, místo něčeho, co bych musel uklidit. Mimo to, pokud tam bude zima, určitě tomu pomůže pár rostlin, kterými bych zakryl vchod, až skrz něj nebude vidět ani hvězdička na nebi. taky bych rád zkontroloval, jak dopadla ta kůže a doupě pořád potřebovalo nějaké úpravy. Srovnat zem tady, nějaké seno jako podklad támhle, to celé ozdobíme pár kostmi, abychom tomu dodali tu správnou vánoční atmosféru... ne teda, že bych slavil Vánoce. I kdybych věřil na Ježíška, stejně by mě měl napsaného na listu zlobivců a na nějaký ten dárek bych mohl rovnou zapomenout. ne tedy že by mě to trápilo. ke štěstí by mi bohatě stačila trocha klidu, abych se mohl hezky rozhodnout, co se životem, a taky aby se ti idioti z Chaosu, jen co dostanou vyšší postavení, nepokoušeli ukončit vlastní život tím nejhloupějším možným způsobem. Jo, potřeboval jsem si pokecat s Usměvavou, to by bylo lepší, než jakékoli cukroví nebo vánoční koledy. Pořád jsem ještě nevěděl, jestli je naživu. Ale jestli není, k čertu s tím, prostě oznámím Azzip, že povede Společenstvo se mnou, Jedna vlčice, co pokukuje po každém, jako druhá, ne? Vsadil bych se, že nikdo nepozná rozdíl, obě to byly malé mazané potvory.
Jenže nejdřív jsem se musel dostat z tohohle zatraceného lesa... a pak skrz něj projít nazpět, pokud jsem se teda nechtěl vláčet přes celý ostrov a hledat nějakou jinou cestu. nebo si zaplavat, což by v tomhle počasí bylo jistě ideální. Než se jít koupat, to by si jeden radši vlezl hezky vedle kamen za komín a zůstal v teple. Co si budeme, byl bych rozhodně radši někde jinde, ale třeba ten nápad téhle vlčice k něčemu bude.

"Když to bereš takhle..." Jestli to tu neznala, dokázal jsem si představit, že je jí jedno, na které straně z lesa vyleze. Sledovat vodu nakonec nemusel být tak špatný nápad, ačkoli bych vyrazil spíš po proudu, než proti. "Někde tu teče řeka, když půjdeme po proudu, dostaneme se k jezeru a za ním by měla být louka. Kde pramení, to nemám páru, ale řekl bych, že někde tady v lese. Přitéká ze západu a tam nejsou žádný hory, jen moře.." Nečekal jsem na ni a rovnou vyrazil tam, kde jsem doufal, že stále bude řeka, pokud jsem tu tedy nebloudil víc, než jsem si myslel. Pořád to bude dost fuška, byl to pořádný kus cesty, ale i když jsem potřeboval spíš na jih, než na sever, i pokud bych to musel vzít přes louku, přes hory a pak podél pobřeží, bude to lepší, než tu chodit v kruhu.
"Celkem to tu znám, ale v tomhle lese se pomalu nedá orientovat. Nejlepší je vyrazit rovně a doufat v zázrak." Když jsem nad tím tak přemýšlel, měl jsem štěstí, že jsme tu tehdy nezabloudil, když jsem nesl na zádech svůj nový kobereček do doupěte.

Nemohl jsem tvrdit, že bych čekal jinou odpověď, to by za téhle situace bylo až příliš optimistické. Otázkou zůstávalo, jestli bylo lepší tu bloudit sám, nebo ve dvou. Neměl jsem náladu na žádné hry a ta vlčice nevypadala moc jako někdo, kdo by se hodil do Chaosu, ačkoli mohlo zdání klamat. Já se teď chtěl ale jen vrátit do své nory a zaslouženě si schrupnout, takže mi tahlecta byla docela volná. "Jak přesně by nám mohla voda pomoct se odsud dostat?" zeptal jsem se. "Promiň, ale úplně nepobírám, proč by teď měla být důležitá." Že tu je voda, to jsem věděl, prošel jsem okolo ní několikrát. Řeka protékala celým lesem a pak se vlévala i do jezera někde tam na severu. Most, pokud jsem si dobře pamatoval, byl na jihu a my jsme teď byli... v háji. "Ale jestli chceš k vodě, klidně tě tam dovedu, je to kousek." třeba měla žízeň, nebo něco takovýho. Už jsem tu bloudil tak dlouho, že mě chvíle navíc snad nezabije.

Mohl jsem být jen rád, že jsem si nenašel doupě tady v tomhle lese. To jak bych jednou opustil, už bych ho nenašel. Ne teda že by bylo kam spěchat. ta mrtvola, která mi ležela doma, ještě nějakou dobu v tomhle počasí poživatelná bude, a co se Chaosu týkalo... no, tam to bylo horší. Měl bych se podívat po těch dvou vlčicích. Pořád jsme ještě měli něco málo, co jsme potřebovali dořešit. Být alfa dá hrozně práce. Jo, já věděl, proč jsme ve své staré smečce nesesadil starého alfu.
Brzy jsem na lesním podrostu uslyšel cizí kroky, takže jsme zastavil a nechal toho neznámého, aby přišel sám. nebo spíš neznámou, protože jsem brzy mezi stromy uviděl cizí vlčici. Tak do toho, Scare, zeptej se jí na cestu a pak odsud zmiz. Máš být jinde. Pobídl jsme se v duchu, ačkoli mi takové dotazy byly proti srsti. Rád jsme si o sobě myslel, že vím všechno, i když jsme dobře věděl, že to není pravda. každý potřebuje nějaký ten soukromý nešvar, ne? Domýšlivost byla rozhodně společensky akceptovatelnější než mé... no, jiné nešvary. "Hej!" zavolal jsem na vlčici, "čistě náhodou nevíš, kudy odsud, co?" někde na severu měla být louka, jenže ptejte se mě, kde je sever.

Pokud bych měl shrnout události posledních pár dní, bylo to fakt jako na horské dráze. nejdřív ta naše válka, která začala suprově a já si ji i docela užil, ale pak odhalila, jak nejednotný Chaos je. pak cizáci a dost možná zmizení druhé alfy )kdo ví, kde byl Ávě konec), pak má výprava, na které jsem potkal Angelovo nezvedené vlče a pak si přinesl domů krásný nový kobereček, pak mé nové doupě a nakonec nějaký zloděj duší. nemohl jsem tvrdit, že by to všechno bylo špatné, ale ani že bych si to nějak zvlášť užíval. jestli se mě ptáte, tak bych byl zas pro změnu rád za trochu klidu, děkuji pěkně. Teď jsem chtěl tak akorát dojít zpět do svého doupěte a hezky si dáchnout, abych se po výletě do podsvětí trochu vzpamatoval, jenže tenhle zatracenej les na to měl jiný názor. Ten pařez po mé pravici byl až nemile povědomý, skoro bych řekl, že jsem kolem něj už někdy šel... jo, tak před deseti minutami. Dámy a pánové, já ani nepotřebuju noc, abych tu zabloudil. Motal jsem se v kruhu, i když jsem byl přesvědčený, že jdu rovně. Možná že když zkusím uhnout do leva a támhle okolo těch stromů...
Zaslechl jsem kus před sebou nějaký šramot a vzápětí jsem ucítil i cizí pach. Stočil jsem svůj kurz a už si to štrádoval za zvukem. Pokud tu budu bloudit ještě chvíli, nejspíš to tu spálím na pokoj. na mýtině se stejně orientuje výrazně líp, než v týhle tmě. nemohl jsem říct, že bych měl zrovna náladu na pokec, dal bych si říct snad leda kdybych potkal někoho, kdo by mohl rozšířit naše řady, ale možná... že bych se zeptal na cestu? Někdy musí hrdost stranou.

Jasný, to jsem věděl a taky jsem to neměl v plánu. Rád bych po světě nějaký ten pátek ještě běhal, děkuju pěkně. nečekal jsem, že udělá můj ukvapený útok víc, než že nám získá trochu času vzít roha, ale místo toho... místo toho jsme bojovali a ten divný přízrak něco upustil. Jo, musel to být dost šok se najednou zhmotnit a hned cítit v kožichu cizí zuby.
I já jsem se v boji omylem dotkl jiné zářící věci a tím to skončilo. najednou jsem se probudil v Temném lese, ale ne v tom mrtvém. V opravdovém temném lese. Azzip už zas lítala někde v háji, cítil jsem tu okolo její pach, takže musela odejít chvíli přede mnou. Dobrej nápad. Ani já tu nehodlal zůstávat a čekat, jestli se tamten parchant rozhodne, že chce odvetu. Zvedl jsem se, oklepal se a pak vyrazil do hlubin lesa. Nejvyšší čas jít se poohlédnout po Allavanté a poptat se, jak pochodili u cizáků. Pokud tedy ještě byly živé, ale jestli ne, budu to řešit až to bude aktuální.

---> Svět živých

Tanec mrtvých - Scar a Azzip
10

Moc pokec s tou potvorou teda nebyl, takže jsme byl fakt rád, že se tu z něj nesnažím doopravdy dostat informace. Sledoval jsem Azzip jen koutkem oka a doufal, že tenhle parchant nemá ani tušení, jakou zradu na něj chystáme. Jenže to už na něj Azzip hodila ten prášek a vzápětí se mu zahryzla do zadku. problém byl, že byl teď hmotnej a mohl se do nás zakousnout úplně stejně, což bych fakt nerad. Pořád jsem se ještě nesmířil s myšlenkou, že bychom tu fakt zůstali, takže bych asi udělal dobře, kdybych se zdejchl stejně jako Azzip. Dokázal jsem si představit, že jsme ho tím útokem museli pořádně nakrknout. Jenže mi taky bylo jasné, že nás možná bude pronásledovat a rád bych měl nějakou výhodu, jestli mi rozumíte. takže jakmile se zhmotnil, chtěl jsme využít okamžiku překvapení a toho, že si nejspíš hned neuvědomí, co se stalo, takže jsem po něm vystartoval a pokusil se zakousnout do nejbližší části těla, která mi mohla přijít pod tesáky. Chtěl jsme ho spíš zastrašit, ale pokud se mi povede ho poranit, budiž. Stejně si to zasloužil, parchant jeden. Smažil jsme se ho kousnout, škrábnout, cokoli. Azzip už chlupy měla, takže já se další sehnat nesnažil, ovšem doufal jsem i, že se mi ještě chvíli podaří odvádět pozornost a Azzip zdrhne. ne kvůli ní samotné, samozřejmě, jen bych byl fakt nerad, kdyby nás tohle pronásledovalo a ona ten cenný úlovek upustila. Podruhý už by nám na to určitě nenaletěl a my bychom mohli rovnou našim duším zamávat a začít se tu poohlížet po zaměstnání. Měl jsme samozřejmě taky v plánu vzít roha hned, jak to půjde.

Tanec mrtvých - Scar a Azzip
9

Vskutku. Ale i snaha se přece počítá a i když nám nešel po krku (za což jsem byl rád), alespoň se ukázal. Kdyby ne, taky jsme tu mohli pobíhat po lese a vyřvávat urážky až do skonání věků. To bych fakt nerad. Někdo Chaos vést musel, ne že se v krátkém čase nechají oddělat všechny čtyři alfy. Teď bych vedení betám fakt nesvěřil. Ta Angelova vlčice by si mohla vést dobře, ta byla dobrý chaosský materiál, ale s Moudrou by se nejspíš moc neshodli a když by se do mixu přidala ještě Kurážná, kdo ví, jak by to dopadlo.
Snažil jsem se dál upoutat Požíračovu pozornost. Pokud měl trochu slušnosti, půjde se alespoň podívat blíž. Jak jsem mluvil, na Azzip jsem se nepodíval ani koutkem oka, prostě jako by tu se mnou vůbec nebyla a já tu byl úplně, ale úplně sám. "Vyprávěla nám o tobě jedna tvoje známá, že prej znáš způsob, jak se odsud dostat. Třeba bychom ti s tím mohli pomoct, kdybys ty zas pomohl nám." Nejspíš věděl, že nejsme mrtví, když to byl on, kdo nám čmajzl duše. Ovšem nechtěl jsem přece aby nám skutečně pomohl, takže mi bylo jedno, jestli ze sebe udělám idiota. Potřeboval jsem jen získat Azzip čas a umožnit jí, aby byl její útok překvapení.

Tanec mrtvých - Scar a Azzip
8

Uchechtl jsem se její poznámce. Jo, existovali vlci, kteří se dali urazit i tím, ale pokud někdo odsud dokázal krást duše vlků nahoře, zřejmě nebude mít v hlavě tak vypatláno... pokud to tedy byl vlk. Pokud to nebyl vlk, no, nad tím jsem radši moc nepřemýšlel. Vzato kolem a kolem, bez duše jsme zpátky nahoru asi nemohli, takže když ji nezískáme, stejně skejsnem tady a co mohlo být horšího, než být mrtví a muset tu pracovat kdo ví jak dlouho?
Když se do toho Azzip pořádně pustila, měl jsme co dělat, abych se nerozchechtal. Byla kreativní, to se jí muselo nechat. Jestlipak to ale bude an našeho zlodějského kamarádíčka stačit? třeba se alespoň přijde podívat, kdo tu vyřvává jak na lesy. taky bych přidal svou troškou, ale všechno, co mě napadalo, bylo fyzického charakteru, takže jsem radši koukal po okolí a vyhlížel něco, co by mohlo být ten Požírač. teda něco tlustého a neskutečně hnusného, jak tvrdila Azzip.
A vskutku. Brzy něco mezi stromy upoutalo mou pozornost. něco tmavého, co nepřipomínalo Angela, takže to možná nebyl mrtvý vlk? Cop já vím, v podobných blbostech se nevyznám. nevypadal moc naštvaně, jak jsme mohl soudit, spíš se dobře bavil. Jo, dobrý vědět, že je alespoň někomu naše mizérie k smíchu. Zvolil jsme přímější přístup: "Hej ty! Jo, ty tam. Pojď sem, chcem s tebou hodit řeč." Kouzelný prášek měla pořád Azzip, takže možná když odvedu pozornost, tak se ta malá mrška postará o zbytek. Posunul jsme se kus od ní, jako bych snad doufal v soukromější rozhovor. Ve skutečnosti jsem se ale snažil, aby ten parchant koukal spíš na mě a Azzip na něj mohla hezky zboku. "Slyšel jsme o tobě pár věcí. je pravda, co se povídá?" zeptal jsem se, zatímco jsem se snažil vymyslet nějaký plán.