Příspěvky uživatele

< návrat zpět

# Setkej se tváří v tvář s predátorem
<< Zubří pláň

Kéž by tu někde v horách byla nějaká miloučká tlupa, co by pod svá křidélka s úsměvem na pyscích vzala tyhle dva tulácké bídníky a dala jim pořádně najíst, ba je dokonce i vysušila. Vždyť ani neměly blechy - no nebyl to pro každou smečku úplný sen?! „Musí tu být. Vidíš všecky ty stopy? Tady určitě ještě před chvilkou protančilo noc hódně vlků, móc vlků. A to určitě znamená, že ňákou smečku potkáme klidně hned teď!“ Kéžby!!
Zhluboka vzdychající nad svou hanebnou situací, div nevyletěla z kůže nad tím, jak si Mokoš poskočila. Je tu snad ňákej pavouk?! Panebože, ještě to by nám tak scházelo!! Jen co se kamarádce povedlo uklidnit, vlčice už-už vykukovala zpoza jejího boku a s až otevřenou tlamou se zahleděla na ten nejnádhernější pohled, co se jí za posledních pár dní naskytl: pořádný kus masa. Sedně se takřka okamžitě začaly sbíhat sliny (až se v nich nezačala topit tak, jak v té vodě všude naokolo) a skoro jí vyhrkly slzičky, jak viděla kočku s téměř labužnicky zkrouceným výrazem. Dělala jim to naschvál, tak šíleně si užívat flákotu beztak tuhého masa, co se lehko zaseklo mezi zuby? „Vidíš, jak je vysmátá?“ zahmkala, paralyzována hladem, co brzičko hlasitě zabrnkal na její žaludek, „vona nás snad slyšela, a chtěla, abychom ji takhle...!“ Všimla by si, kdybysme jí ten kousíček uždibly? Jenom malinký, malilinkatý? Určitě né - vždyť se nacpávala, až by za chvíli praskla!
A jak Sedně zakručelo v břiše podruhé a z tlapky se jí vydral chtivý vzdech, puma opravdu zvedla zraky od své svačinky - přímo na ně. „Mokoš, zkoušela sis někdy zahrát na zlodějíčka?“

Vděčnost bylo jen malé slůvko proti všem těm kolosálním, dusivým pocitům, co ji v tuhle chvíli vázaly k flekaté kamarádce. Kéž by tak existoval nějaký způsob, jak všechnu tu masu verbálně a srozumitelně vyjádřit! „Kdyby to mělo pomoct,“ pokrčila rameny, jak se jí do tváře tlačil charakteristicky zubatý úsměv, „všecko pro záchranu vostrovů, víš co.“ Ještě tak znát nějakého rodáka, a třeba by k tomu měla konečně i pořádný důvod! Proteď si však musela vystačit s představou, jak tyhle kopce a údolíčka vypadají bez vší té vody, co polykala do svých úst vše, co jí přišlo pod tlapku. Nenasytná nestyda!
Zastříhala ušima, vděčná, že se Mokoš znovu vrhla do vůdčí role - Sedna totiž připadalo, že je dosud tahala jenom do pořádných problémů. Ta jeskyňka byla dobrá, tomu nemohla oponovat, ale ten pekelně bolestný způsob, jak se tam dostaly-! Ještě teď si mohla nahmatat bouli, co jí nechal na hlavě. „Jednou tu smečku fakticky musíme najít. To není možný, abychom tohlensto samy nějak dovedly-,“ ale utnula se ve své řeči, nechtěla své kamarádce přidávat tíhu na ramena. Už teď vypadala, že ze sebe mohla vydat byť jen frustrovaný povzdech a chudák kamarádka by vyletěla z kůže až na Mars! „Jéje, no jen to ne!“ zavrtěla jí nakonec odmítavě hlavou, byť se culila, „co myslíš, existujou vlci, co dýchaj pod vodou? A mají místo vocasů ploutvičky?“ Hlavně neklesat na mysli!

>> Sněžné tesáky

„Já ti dám, co je a není zdravý, ty mokrá vokurko!“ prskla v adrenalinu, co se jejím tělem valil tak, jako jejich dvojička před chvílí z hor. Marnost, tou byla jejich snaha očividně přetékající - stačilo se rozhlédnout a jednomu rázem došlo, že budou muset pospíchat zase zpátky a nějaký ten rituál asi opravdu podniknout, jinak se tahle klaustrofobicky vyhlížející masa vody neměla šanci byť o píď pohnout.
Však to měla hned po svých slovech příležitost vyzkoušet na vlastní kožíšek, jakoby Sednu někdo vyslyšel a řekl si, že tyhle kecy už dál nechce poslouchat. Nebylo divu - jedině její kamarádka totiž zjevně vydržela všechno, se vším tahle malá, poťouchlá vlčice přišla a vyplivla do větru.
Nelogický, čiře pudový strach, který vlčici popadl pořádně za pačesy a zatřásl s ní až takovým způsobem, kdy se kdesi hluboko v ní ozvalo řachtání kostí, tak jako voda Sedně zamezil pořádného dýchání suchozemských tvorů. Umřu tady a teď, v té vší vodě? No tak tos trefil, vosude! To ti nedaruju! Slyšíš? Nedaruju, zmetku!! Stejného názoru zjevně zastávala její nejlepší, nejlepšinkatější kamarádka, protože jen co na takovou myšlenku vlčice přišla, už-už cítila býti tahána zpátky do bezpečí půdy. Miluju tě, bože, země, miluju tě!
Ráda by Mokoš pomohla, ale nechtěla jí činit ještě větší přítěž. Jen co se dostala na (v rámci možností) nezatopenou mělčinu a ihned poté, co si určitě vykašlala plíce, chraplavě zasténala: „Já tu vodu klidně začnu chlastat, aby jí ubylo!“ Kňouráním se ale jeden věru nikam nedostal. Sedna se snažila popadnout kdejaký vítr do plachet, co jí mohl zbýt, ale pravdu říct, s posledními zbytky vyprchané fyzické síly ubyla i ta mentální. Pořádně se však zmohla jen na jediné, maličké: „...Děkuju,“ a dloubla u toho do Mokoš čumákem, aby jí alespoň trochu naznačila, že si toho fakticky váží. „No,“ to by totiž nebyla ona, kdyby ihned nepřeskočila na nové, méně tíživé téma, „no, myslím, že budem muset zas táhnout do hor, Móšo,“ odkašlala si, „tak, no- připravena?“

<< Krápníková jeskyně přes Sněžné tesáky

Vžívat se do medvědí kůže s příchodem do místního údolíčka asi mělo něco do sebe - vězelo v tom nějaká tajemná, temná předzvěst jejich legendárního vstupu do jedné z místních smeček? S tím, jak moc to zmiňovaly, už nezbývalo příliš místa na kteraké pochybování! „No a nemaj zamrzat, nebo tak nějak?“ zapřemýšlela, „jakože jo, usínaj v zimě, a proto - no, proto nemaj rádi teplo.“ Už mlela z toho mokra a chladu úplné nesmysly, div se jí jazyk nezamotal sám do sebe!
Mokoš takřka přeslechla vlastním úžasem nad tím, jak se do tak maličkého území vleze tolik vody. Bylo tohle pro místní normální počasí na každičký podzim, nebo se měly začít bát biblické potopy, na kterou ostrovy dosud vypadaly? Co budeme dělat? Dá se s tím vůbec nějak hnout? Ježišmarjá, ježišmarjá! „Až bude klid, navučím tě je, si piš.“ Takhle na pahorcích bylo ještě dobře - ale že se měly trmácet až dolů?! „Na tuhlenstu zkázu budem ale, holka, potřebovat víc, než jenom tanec.“ A to se říkalo, že tanec vyléčí všechno - tak to určitě!
Sec uši špicovala ke své kamarádce, zraky vytřeštěně pozorovaly všudypřítomnou spoušť. Kam se asi vydat teď - kupředu, do lesů? Na kopeček, jít se pomodlit za jejich dušičky a doufat, že si je andílci vyvolí mezi svou armádu? Nedávaje pozor, Sedna zmateně vyhrkla: „Cos to říkala? Ten konec mi nějak vušel--“ a rázem si uvědomila, že se jí to šídlo absolutně vytratilo z dohledu. „PANEBOŽE!!“ vyštěkla, proťata smrtelnou dávnou adrenalinu, a už-už v čiré panice hledala, kam se Mokoš povedlo schovat tu svou nepřehlédnutelnou mohutnost.
Jen co si povšimla její hlavy, hned byla na místě a chtěla jí všemožně pomoct - jenom proto, aby sama skoro skončila ve studivé vodě a pořádně se u toho nalokala. Ale když by tam byla s touhle slunečnicí, nezdálo se to být tak katastrofické! „Mokoš, já z tebe dostala infarkt. INFARKT!“ zanaříkala, „co bych bez tebe dělala, kdyby ses už nevynořila?“ Tak si zvykla na její přítomnost, až by život bez její přítomnosti byť jen v nejzažší skulince Sedniných dnů vypadal divně.
„Jak ses tam vůbec dostala? Dostaneš se zpátky? Potřebuješ pomoc? Já ti ráda--“ vychrlila na ni v jistém ouzku, přešlapující na místě. Srdéčko se jí až do gatí propadlo a bilo jako na poplach - špatně jí z toho bylo, moc špatně! A jak si tak přešlapovalo, ejhle - po hlavě skončila smáčená ve vodě.
A plavat? Jó, tak zrovna tuhle životní lekci možná omylem zaspala.
„EUGH- UH-“ zachraptila, máchaje tlapkami jak mokrá slepice, co neví, co dřív.

- Zahuč do vody
- Top se (a snad si nech pomoct)

„Bychom právě tadyhlens mohly zajít, až po nás ta smečka bude chtít ulovit medvěda,“ zapřemýšlela dopředu, ačkoliv se stále vroucně modlila ku kdejakým bohům, že právě tenhle úkol jim žádná z možných smeček nezadá. „Vono je tu sucho, žejo, trochu zima. Medvědí ráj. Ti maj rádi sucho a zimu, ne?“ Ačkoliv byl její plán a přidat se do první, na kterou narazí (a která je, nutno dodat, nevynese v zubech jako prašivé psy), teď aby začala přemýšlet nad alternativami - v tomhle počasí by jeden těžko ulovil cokoliv. Bóže, já mám hlad, až bych sežrala samotného koně.
„Rituály na deště nikdá nebyly moje partie, ale s tím, na jakej ustavičnej déšť to vypadá...“ za zkoušku jeden nic nedá! Očima loupla po Mokoš, jestli v tomhle ohledu nebyla třeba o něco moudřejší a už-už následovala její ocásek, doufaje, že ji ten mokrý smeták náhodou netrefí jako facka leklou rybou. Kam v takovém nečase zabloudit - a bylo vůbec moudré se vydávat ven? Očividně se stejně buďto utopí, nebo umřou pod tlapkou medvěda.
V Sedně hlodala nemalá úzkost, a tak když se vydrápaly z nemilého prostředí, držela se Mokoš tařka na chlup blízko. Co kdyby ji v tomhle nečase ztratila uklouznutím?! Takhle alespoň poletí obě dvě naráz! „Myslíš, že to někdá přestane? Že... Že to... přežijem?“ Jak na tom byla Verena?

>> Zubří pláň přes Sněžné tesáky

V hrdle jí zabublal lehký smích, lechtána dechem Mokoš, která o ni chudák měla starost. Ó, jakou to měla předraze milou společnici, že se o ni tak pěkně starala! Takových vlků na světě bylo žalostně málo - té si musila vážit stůj co stůj. „No, v díře určitě, tak je možná jedno, kadejc vlastně jsme,“ řka s drobounkým úsměvem, ač jí brzičko zmizel z pysků. Další otázka vlčice totiž byla velmi chytrá - ztratila něco? Zahýbala všemi tlapkami; pak následovaly obě uši a oči; a v neposlední dobře zakmitala oháňkou, prodírajíc se kousek po kousku po celém svém těle a jeho funkcích, aby Mokoš protentokrát opravdu nelhala: „Všecko funguje, kápo!“ povytočila se, aby v tom šeru vůbec na vlčici viděla, „a co ty? Neklopí se ti nějak vouško?“ A nebylo tak vždycky? Jéjda, kdyby si tak líp těchto věcí všímala!
Nepoloží? Ona se cítila dost položená na téhle studené podlaze! „No jó, ale 'dyž bude furt takhle pršet...“ zahuhlala dost napruženým tónem, až jí nebylo skoro rozumět. Nechtěla se smiřovat se scénářem, že budou muset zase ven - ale jednoho krásného dne by je to tu mohlo vytopit a všechno to vlhko jim oběma jistě odrovná zbytky zdraví, co mají. A onemocnět, to je smrt!! Ještě se z té myšlenky otřásla, než už cosi smířlivěji zapřemýšlela: „Myslíš, že nás vodtud nikdo nevyžene? Von se tu může objevit ňáký rys, třeba tu má domov-“ a toho by definitivně nepřepraly. „Nebude vono lepší se zkusit podívat jinam?“ A jestli tohle všechno dělala ze sobeckého strachu z těch špičatých krápníků - no, to Mokoš mohlo zůstat zamlčené.

<< Sněžné tesáky

Neměla absolutní tušení, kam se to propadla - pamatovala si jenom tolika, že si na své cestě do útrob jeskyňky pořádně nabila čumák, až ji v něm zašimralo pár kapiček krve. Div nezačala jančit nad tím, jak velkou modřinu brzičko bude mít, ba dokonce pořádnou hrč! U všech svatejch, tohle mi byl fakticky čert dlužnej. Že já se z těch portálů vždycky vykodrcám na tak imbecilní místo! A co víc, ještě do toho zatáhla nebožku Mokoš - její nejlepší kamarádku, kterou ještě před chvílí chtěla tak ochraňovat před celičkým světem! Myslíce na ni, Sedna si protřela bolavou hlavu a celá potlučená se rozhlédla, kde ji chuděru má: „Mokoš! Si tu v jednom kuse? Nevodpad ti vocas, nebo ták?“ No, to se snad dělo jenom těm ještěrkám! „Já- já žiju. Jenom jsem- uf, nó, možná si tu chvilenku poležím,“ jak se jí motala hlava, božínku! A to si ani nepotřebovala dát žádné veselé houbičky - jaký to levný obchůdek!
Celá zlámaná, Sedna s chvilkovým funěním ležela pořádně rozvalená na studivé zemi a naslouchala pravidelnému kapkání a nárazům větru, co se zvenčí ozývaly. Vypadalo to na brzké jitro, ale jeden si těmi všemi mraky nemohl být jist. „Tak teď fakticky nikdy neuschnem, ježišmarjá! To si to počasí nemohlo vybrat lepší čas, kdy nás dostat takhle na mušku? Vždyť by se ani z těch hor nedostanem, a to máme hledat smečku. Ah!“ bědovala jako stará babka na tržnici, nevěřícně u toho rozhazujíce tlapkami. Hned nato se podívala po své drahé kamarádce a několikrát po ní zamrkala v očekávání, že se k ní přidá a nenechá ji v tom všem nadávání ve štychu. Ještě, aby se tady a teď pohádaly - v tomhle nečase! To už by se Sedna nedožila dalšího dne, o tom nebylo kterakých pochyb.

Úkol: Zamiř do bezpečí (?)

Byla vhodná chvíle se Mokoš přiznat, že na lov byla úplně marná? Samozřejmě, že to dosud nic neznamenalo - vždyť ona taky lovila, jenom přes pasti -, ale být své kamarádce křivá (v další! Kolik lží ještě vyřkne, před kolika se nebude stydět?)... Zřejmě na tom bylo něco špatného. Asi. A tak teď už fakt přísahám, že to dělat nebudu! Sama sobě, nebo všem, kdo mě poslouchá! Mokoš si stejně zaslouží něco moc, moc lepšího.
„A tobě by bylo?“ optala se s čirým zmatením, „vždyť je to zvíře, né?“ No, její morální kompas nebyl pranic dobrý, ať už šlo o zvířata, nebo vlky samotné, takže- „já ti nevím, Jiskřičko. Já jsem nad tím tahle nikdy nepřemýšlela. Vono na tom ale asik něco bude... No, když to tak povídáš, tak... Tak jo, tak to bude asi docela špatný,“ přitakala jí. Myšlenkovým pochodem se však daleko nedostala - aby pravdu řekla, nechtělo se jí kamarádku urazit v jejím zajímavém pohledu na svět. A tolika k tomu, jak dlouho jí vydrželo mluvit k vlčici s čistou pravdou, a jenom tou.
Cokoliv, co Mokoš zmínila o portálech, Sedně proběhlo jedním uchem tam a druhým zase honem ven - no a pak už se ocitli v takové spoušti (kéž spíš poušti), že nestálo za to se jí snažit jakkoliv odpovědět. Jak byla ráda za velkou postavu její kamarádky, ó, jak dobré bylo, že si dělala kamarády na tak vysokých místech! Zoubky jí i přesto drcaly v prazvláštní, takřka úsměvné melodii a vlčice s tenkým kožíškem brzičko prochladla. No super, ještě nastydnu a s mou smečkovskou kariérou je ámen! To přece Mokoš nemůžu udělat! „Tam? Kde tam?“ štěkla do větru, aby ji mohla vlčice vůbec slyšet - možná byla její slova ale navždycky pohřbena do sněhu, neboť se dvojice bez okolků rozešla kupředu. Kam? Kde? To Sedna nevěděla - v téhle chvíli jí nezbývalo nic jiného, než věřit své kolegyňce v tomhle rozmarném počasí a doufat, že se ji nesnaží zahubit zaživa.
„Neztratily jsme to? Vždyť měla být přímOÓÓÁAA-!“ A po hlavě zahučela... Někam.

>> Krápníková jeskyně

<< Červená louka

V srdéčku jí pořádně hrklo, jen co se její kamarádka ozvala o špatnosti lhaní. Uměla Mokoš číst myšlenky (a pokud ano, jaké hrůzy viděla v její hlavě?), dokázala vydedukovat, kdy k ní Sedna nebyla upřímná a kdy se jí doopravdy otevírala? Ale- Ale teď už jí přece nelžu! Teď už jsme kamarádky, teď už jí můžu říct úplně o všem, co si umanu! Dokonce se na zimu chtěly přidat do stejné smečky - to určitě smývalo hříchy, kterých se předtím dopustila!
Zarachotilo jí takřka až v mozku, co do ní vlčice drcla - možná dokonce trochu zavrávorala, ale brzičko se z toho oklepala a po pyscích se jí rozjel zubatý úsměv. Tak-tak! „Jasňačka, parťačko! Kdoví, co po nás třeba ta smečka bude pro přijetí chtít, žejo. Třeba spolu budem muset skolit medvěda! Nebo- nebo líp, budeme muset vyjít na tu vobrovskou horu, co jsme potkaly!“ ale to už by definitivně přeháněla... Že tohle smečky nepotřebují? Medvěd - na co, proboha?!
„Jó, asi jsou hezké...“ Povšimla si zájmu její kamarádky v obrovské, osamělé hoře, a tak se jala Mokoš občas navigovat, když se zdálo, že by mohla zakopnout. Naneštěstí se jim ztratila v patách a ony pelášily kupředu, do dalších, neznámých krajů a údolíček - a Sednu vůbec nenapadlo, že tím může nadobro ztratit Verenu. Když byl jeden s kamarády, hned se mu dobře zapomínalo na všechny okolnosti!
Srdce jí plesalo radostí. „A říkala jsem ti někdy, že jsem přesně tyhle kdysi dělala taky? Uměla jsem je vyvolávat hlava-nehlava. To pak bylo cestování bájo! Jednou to zase zkusím, a třeba se podívám do té tvojí Doliny, a-“ nadchla se, jen co procházely portálem, a - a s hrůzou vykulila oči nad spouští, ve které se ocitli. „MARJAPANO!“ vypískla vyděšeně, „my- my- my tu umřem! My jsme si poštvaly BOHY!“ Přikovaná na místo strachem (což samo o sobě bylo šíleně diskutabilní, protože si s ní poryvy větru vysoko v horách dělaly prakticky všechno, co chtěly), oslepena sněhem, který kolem nich vířil, Sedna znenadání nevěděla, co dělat. Fakt takhle skončím? TAKHLE?!

<< Nejvyšší hora

Jak se ale místní smečky chovají k nováčkům - a to myslela těm úplným nováčkům v tomhle prostředí -, kteří jim asi nebudou prvních pár dní úplně k pomoci? Nebo zrovinka najdou nějakou takovou smečku, co je naučí všechno o jejich novém žití? Kdyby se jim tak taková věc podařila, jak lehké by to pak všechno bylo!
„Ale vždyť to si vždycky můžeš vymyslet,“ vyhrkla hned nato, co návrh Mokoš padl, „a když o tom, že lžeš, prostě nikomu neřekneš, pak o tom vůbec nebudou vědět!“ ale jak to viděla ona a její sestry? V očích Sedny taková malá, nevinná lež nikomu ještě neublížila. Né snad? „No a navíc to není žádné podvádění, žejo - protože bys to vlastně dělala pro vlky. Aby měli nějakej vzor.“ A to tu lež (maličnou, byť mastnou) určitě světilo! Co nad tím však více dumala, do hlavy se jí probojovávalo jakési světlo nového nápadu, chtivé, až přímo lačnící po místu v její představivosti. Nebo... Nebo- „anebo!“ vyštěkla, ocásek celý rozdováděný. Div jí nezaskočila slina! „Ta socha budeš ty, až se vrátíš. Za to, co tu všechno zažiješ!“
Povídání její kamarádky o jakési milé babičce hřálo její srdéčko. Musil to být zajímavý život, tam v Dolině - tak šíleně jiný od toho jejího! Kdyby se tam tak někdy mohla s Mokoš podívat, alespoň na minutku nahlédnout, jak to všechno vypadalo...! A také třeba dostat něco pod zub od té pověstné bábi! Ó, co by za to byla dala.
Koutkem oka pohlédla za ně, na hrdou horu a její nekonečný vrcholek. „Možná, že je synek právě tam,“ zahmkala, než se jí po pyscích rozjel zubatý úsměv a ona už-už hleděla na svou kamarádku, kývaje hlavou ke špičce hory, „no, co říkáš, zvládla bys to? Příště to musíme zkusit. Ale teďka, nó - bude zima, musíme spěchat!“
Cesta přes rudě žhnoucí louku byla prapodivná. Sedna se necítila příliš komfortně, co pluly mezi absurdním počtem kvítků a všech jejich kývajících se hlavičkách ve větru - jakoby je byly pozorovaly, následovaly svými pohyby všemi směry... A to vlkům jako nevadí? Jak tu u všech svatých může někdo vůbec chodit - dobrovolně?! Zhýčkaná místy, jimiž procházeli doteď, takřka se zatetelila radostí, když spatřila jejich únik. „Mokoš! Mokoš! Dívej, tam vepředu, to musí být portál!“ vypískla nadšeně jako děcko a hned nato se začala probojovávat masou kvítí kupředu, „vsaď se, že vede za dalším dobrodružstvím!“

>> Sněžné tesáky (portál)

<< Rokle

„Moc ráda bych tě tam viděla, Mokoš. Bez tebe by to nebylo vončo! A navíc by sis tam mohla udělat tolik kamarádů, ani nevíš!“ ocásek se jí samovolně rozkýval, jen co to vlčice zmínila. Tak-tak, mít ve smečce nejlepší kamarádku - to jeden jen tak neviděl! Ale co by na to řekla její sestra? Nedomluvily se přece na tom, že se prvé podívají po všech smečkách, a až pak zvolí tu pravou? Ale vona by mi určitě vodpustila, kdybych si to náhodou rozmyslela, dumala nad svou sestrou, vona by se nečertila tak, jak si myslím! Ale kdoví, že? Verena se jí občas zdála býti nepředvídatelnou skříní, která se po každém otevření uměla proměnit v něco dočista jiného. „Ten nejlepší. Vytřeš jim zrak,“ souhlasila krátce, nemaje více slov, co by jí k tomu řekla.
Zubatý úsměv působil jako kralující emocí, co se Sedně běžně táhla po tváři. Snad to byl nějaký podmíněný reflex - stačilo zacítit přítomnost vlčice, a už-už se měla proč usmívat! „Bábi měla fakt pravdu,“ pokývla, „musíte být velkolepé vlčice. No a co - třeba jednou v Dolině uděláte něco... Něco fakt vobrovskýho, až na vás nikdo nezapomene! To je jasné jako facka!“ Kdyby tak mohla ty její sestry potkat! Jsou všecky tak nohaté? A ušaté? A mají taky takové dvojbarevné oči? A jsou všechny tak usměvavé? A- Třeba čas ukáže! „No, a jaké to vůbec je, mít babču?“
Kéž by tak sama věděla, jaká Verena vlastně je. Po různých epidemiích a velmi nemilých životních úskalích se... No, vlastně odloučily a jedna druhé ztratily v pudech přežití. Proto své kamarádce jen neurčitě pokrčila rameny, jakoby si sama nebyla jistá, a namísto toho se chytla konverzace o svém synkovi: „Je, ale von je to kluk móc šikovný. Nejšikovnější na světě,“ kývala zvesela ocáskem, cítíce radost v každičkém údu své bytosti, „však on si mě v tom velkým světě jednou najde. A pak by se mohl přidat do stejné smečky, a ty bys byla tetka!“ vyhrkla, plna optimismu. Maje tak tolika elánu i k jiným věcem, dozajista by neměla tak velké problémy se svou ségrou!
Malovala si to všechno moc krásné - ale realita bývá krutá a chladná. Ale kdoví, jak to všechno jednou bude vypadat; vždyť ona už tu plánuje dožít!
Procházeje se kolem jakési vysoké hory, Sedna se nedůvěřivě podívala k nebesům. Zdálo se, že podzim už jim visí na bedrech a popohání je kupředu - ale kam kupředu? Povede se jim najít nějakou pořádnou smečku, kde se jim bude líbit?

>> Červená louka

<< Ostříží zrak

Koutky pysků se jí samovolně zvedaly do úsměvu, od kterého si nemohla pomoct. Mokoš se jí zdála všecičko brát tak seriózně! Jak to, že je ta cérka ještě naživu? Vždyť s takovým přístupem by odkejvala nějakému pobudovi kdoví-co a už by byla jasná! Vono na tom něco musí být - vona je magicky chráněná. Žádného amuletu si na vlčici nevšimla, a tak usuzovala, že se muselo jednat o nějakou rituální ochranu. Ale jak dlouho jí vydrží? „Ále, Mokoš! Sis to všecko moc zdramatizovala, přebarvila,“ zakroutila zvesela očima - typická ženská, jen co je pravda!, „však by nás nikdo do kůže nedřel. Nebo bys to snad chtěla? Takovej přístup?“ proti gustu žádný dišputát, jen co je pravda! Ale na takové věci ji tedy vůbec netipovala, byť ne nadarmo se říká, že tichá voda břehy mele. „Ale co - chce se ti do té smečky? Spolu?“ vyzvídala po krátké odmlce, zvědavě hledíce do její tváře. Schválí to, zalíbil se jí snad takový návrh? Anebo uteče před hranicemi a nechá ji tam o samotě postávat? O takových věcech pochybovala, byť-... Někomu věřit, že by s ní chtěl dobrovolně strávit kus bytí...
Znala svoje.
„Si piš, že ne,“ ještě aby taky jo, když dělala tak honosnou práci - na to tam měli jiné adepty! Ale o takových bude Mokoš lepší neříkat, nebo by ji nakonec měla za nějakého zlého diktátora.
Thyra? Povídání o sestrách Sedně pořádně zatahalo za nitky na srdéčku. Takový cit, který vůči nim musela její kamarádka očividně míti - to se jen tak nevidělo! Mimoděk si u toho vzpomněla na svého synka a hned jí nabylo ouzko z toho, že ho tu nemá někde pod tlapkami. Ách, její drahý Toulouse - kde se toulá, kde je mu konec? „Jste pořádná banda. Každá úplně jiná, ale vsadím se, že jste všecky takové... Takové, no, své, Mokoš. Takové trefené- ale to myslím hezky trefené!“ zazmatkovala, jen co to zkusila dostat přes pysky: „Zkrátka- no, zkrátka- zkrátka páni. A-A tak,“ cítíce všude po svých tvářích horko, vlčice se jala tuhle konverzaci kvapně ukončit. Řekla, co mohla - ale také to, co se nehodilo.
„Hahá, Verena!“ zahlásila jako maličký vojáček odpovídající svému nadřízenému, byť v tom zazněla kapka humoru, „to je mi panečku ségra jak nic. Vona je Verena taková... Maková...“ poetismus jí nikdy nešel. A tak se nakonec nadechla a s neurčitostí pokrčila rameny, cítíce na srdéčku tíhu předchozí myšlenky: „Ale mám syny. Téda - syna. Jmenuje se Toulouse a je, no-, si ho druhej rodič vzal. A tak,“

>> Nejvyšší hora
//Pardon za chaotičnost a chyby a... no, všechno - Sedna mi teď moc nejde, ale-! :DD//

<< Irisin ráj přes Severní hory

Přímo za čumákem, do neznáma a ještě dál. Tak tak nějak dosud vypadala každičká cesta, co spolu s Mokoš podnikly - ať už se jednalo o dobrodružství, velké, či dílčí a maličké, při nichž narážely právě na kdejaké mimozemské formy života a jejich odnože. Vodkud se tu na ostrovech vůbec berou? Je tohle místo nějak citlivější na magii a plive do moře nepovedené experimenty, mutanty, se kterými neví, jak naložit? Zajímavá úvaha - jistě ji musí prozkoumat s Verenou, až se za sestrou o samotě vydá!
„Tak smečky makaj, řekla bych,“ krčila nad přiznáním své kamarádky rameny, neboť si až do této chvíle myslila, že rodiny smečku netvoří. Jak by taky mohla - její rodiče byli pod kytičkama dřív, než se vůbec pořádně naučila jejich jméno. „Asik je to jedna velká rodina! Ale co já vlastně vím? Žila jsem celý život v té stejné, a pak- pak jsem tam už nežila,“ hmkala, „však jsem taky tady. Ale teď bych zase ráda do nějaké patřila, protože je to... No, kdoví, jaké tu budou zimy, že?“ Co když ji sežerou zaživa? Amputují všechny končetiny, protože je spálí mráz? Byly to katastrofální představy, ale občas v nich jeden našel jakousi... notu, díky níž mohl pokračovat kupředu. Nezastavovat se. Nikdy se neotáčet. „Kolik máš ty vůbec sester, Mokoš? Já tě vo nich asi ještě ani neslyšela pořádně mluvit!“

>> Rokle

Zvláštní to mimozemšťan - kéž jim tací nevlezou do cesty pokaždé, co se spolu objeví na nějaké pláži! Ale kdoví, kam je obě vítr odvane, a zda jim bude přát jít stejným směrem. Sednu polil zvláštní, nevítaný pocit loučení. „Měl sílu za tři vlky. Ale jak to proboha dělal, když byl takový maličký? Vždyť by se nám levou-zadní vlezl do tlamy!“ bizár! Jak někoho mohlo napadnout, že je tohle ideální evoluční forma? Pokud existuje peklo, tak jim tam tenhle druh emzáků musí šéfovat. Nakonec své bělavé kamarádce jenom s rozzářeným úsměvem pokývla na souhlas, „no právě! Jestli ho ještě někdy uvidím, ať si mě nepřeje. Zmetek!“
Na její otázku jenom pokrčila rameny - ať už to mělo znamenat, že ví, nebo že je ryba a informace jsou sucho, které nezná hranic. Jako (odjakživa!) vlk smečkový nebyla tak úplně přesvědčená o tom, že to ví - jak by jeden vlk mohl spolknout moudrost celého světa, že? -, ale bylo to něco těžkého? Prostě půjde po pachu, přímo za čumákem! Snad ten Mokoš bude dobře fungovat, protože pokud budou dvě-! Ouška se jí špicovala, co ze sebe vlčice chrlila pět slov za sekundu a naoko vážně jí přikyvovala (neměla pochybení, že by si chtěli vlci právě její kamarádku nechat: její osobitá nátura rozveselí kdejakého pobudu a bručouna): „No, doufám, že to nebude tvoje poslední cesta, Jiskřičko,“ zakřenila se, „kdoví, co na té cestě najdem. Ale ty emzáky s ostrýma končetinama už snad né, těch bylo až moc. Ale vždyť- já jsem tu taky nově, pamatuješ? Co já vím, co a kdo tu vlastně žije! Nebýt ségry, tebe a takové jedné fifleny, neznám tu vůbec nikoho!“
Trochu jí přestalo být polibosti vedoucím jejich výpraviček - noták, ať si Mokoš taky občas zkusí jít jen tak, kam jí tlapky zrovinka zavedou! - ale nakonec s rozhodností vykročila... někam. „Přesně tímhle směrem,“ řka u toho se sebevědomím až do nemes, „tadyma vurčitě nějaká smečka bude. Dám na to vlastní vocas.“ ...Kéž nebude jako ještěrky; jen její se jí docela líbil! „No a tys vůbec někdy v nějaké byla, Mokoš?“

>> Ostříží zrak přes Severní hory

Ve výslunní slov své kamarádky se Sedna div neroztekla na místě. Jak krásně jí hladila ego, ách, jak moc jí to dělalo dobře! Jak by také ne? Vždyť to navrch všechno bylo pracně vydřené! Hlas však brzičko pln starostí, vlčice se po té druhé podívala v němém, upřímném šoku: „Myslíš, že by se nepustil?“ Dosud si myslela, že si ho tam její kamarádka tak-trochu přidržovala - zjištění, že tomu tak nebylo, donutilo její tlapky přešlápnout přes tu druhou. Snad na nás teď nepošlou celou armádu, nýmandi. Bojovat proti emzákům, to nezvládne jen tak někdo - a ona a Mokoš mezi galaktické bojovníky rozhodně nepatří! „Nějak bys to zvládla. Máš za ušima,“ opětovala po krátké odmlce, zkoušejíc ty nové slova chvály vůči cizím a né sobě na jazýčku, „tvoje metoda by je všecky rychle setřásla. Von se jen lekl toho klacku, jak mě viděl, proto se nepustil dřív!“
Ouška se jí narovnala a zraky v hraném šoku padly na Mokoš, „tobě a docházet energie? Nevěřím, nevěřím!“ Ale byly v jednom kole, jen co je pravda - Sedna by si hodila tlapky nahoru a šlofíka pod nějakým hezkým stromečkem, ba dokonce palmou, kdyby tahle pláž nebyla tak... Divná. Jenže: „Já se musím vydat hledat smečku,“ jakoukoliv, zmínila zadumaně své kamarádce - kdoví, zda by s ní chtěla na tenhle vandr? Ostrovy byly zjevně rozsáhlé a byl nejvyšší čas, aby splnila díl své úmluvy se sestrou. Kéž jí Verena nezabije, až se znovu potkají! Na kdy vůbec máme naplánovaný sraz?! „Kdyby ses chtěla, Jiskřičko, přidat, tak budu hrozně šťastná. Ale nutit tě nebudu, to fakt né,“ pousmála se tím svým zubatým křenem, jak už to měla ve zvyku - cítila, že jí z těch všech grimas začíná tak trochu bolet. Huh?