Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice se dostaly do krapet komplikované situace, ze které zdánlivě nebylo cesty úniku. Mohlo by se stát, že Mokoš umře? A co když ten mimozemšťan obsahuje nějaký jed, kterým se právě zasloužil o smrt její dobré kamarádky? Nesmysl - ona o jedech věděla úplně všechno. Hlava nehlava vrtíc klackem tak, až z něj div neodlétaly třísky (třísky to nebyly - byly to zrovinka kusy, jak bylo dřevo tlející), Sedna se urputně snažila o záchranu své kamarádky, nehledě na to, že ji párkrát pořádně trefila všude možně po obličeji. Pokud chce ale přežít-! Trocha plastické operace za celičký život, to ještě nikoho nezabilo!
Prvé oslavu Mokoš přeslechla, a tak se jí vlčici podařilo ještě jednou majznout, než větévku (tedy spíš to, co zní zbylo) dočista zahodila kdoví-kam a už-už se hrnula strkat čumák ke tvářím její kamarádky, chtěje zjistit následky toho monstra z hlubin písčitých. „To byl ale prevít!“ zavýskla hned, nešťastně vrtící hlavou, „určitě tě chtěl celičkou sežrat!“ Nó, nějak si to ego musela pohladit, když se vlčice tak hezky nabízela-! „Co myslíš, že to vůbec bylo? Vochechule jedna vostrá, fakt že jo.“
„Krev?“ ozvala se takřka ihned nato, starostlivě těkající očima po jejím obličeji - a ono opravdu, krev! Bílá na červené - teda, naopak, červená na bílé! „Jéminkote, ten tě ale zřídil,“ a už-už jí ňufákem ďobla do ramene, jen aby jí tam brzičko nato položila svou tlapku, „vedla sis fakt vodvážně, o tom žádná! Že si na tebe vůbec troufl!“ Ráda by Mokoš nechala posedět, ale cítila, že na téhle pláži nechce být už ani minutu. Snad to byl nějaký trest Iris, která se rozhodla tuhle hlasitou chásku z tak poklidné pláže vyhnat - vždyť absolutně ruinovaly celou atmosféru, kterou tohle místo mělo mít.

V absolutním blahu z nových informací (a také řádně, ale opravdu pořádně zmatená) vrtěla hlavou a snažila se oddat se těm věcem reálným, které zněly jako fabrikovaná lež. Takových témat už ale mezi těmito dvěma vlčicemi padl-! Vždyť většina z nich také přišly od Sedny. „Upadl ocas?! Tak to musela být chuděra nějaká nemocná. To kdyby se stalo mě, tak si radši umyju celou tlamu něčím pořádným,“ hvízdla s neskrývaným obdivem. Jen co Mokoš zmínila, že by se to mohlo dít i vlkům - potěš koštětem, to by bylo šílené! Jak by to pak léčitelé řešili, když by to nešlo? Vždyť-!! Ale kdyby to bylo přirozené, asi by to vypadalo úplně jinak. Pro jistotu se nenápadně natáhla, aby viděla, jestli její kamarádce její vlastní ocásek neplánoval spadnout a odhopsat kdoví-kam.
Zdálo se, že se jim jejich lov daří - dokonce se už-už natahovaly k neznámému tvoru. Ježišmarjá, další mimozemšťan. Kolik jich tu na ostrovech ještě bude? Mnohé chtěla říct, udělat si srandu na účet tohoto prapodivného tvora, jenže - „AAA?“ opětovala dvakrát tak zmatená, byť se stejným zápalem. Bleskurychle od Mokoš uskočila (ne dost rychle na to, aby jí jedna z mušlí z tlamy vlčice netrefila přímo do oka - au!) a celá se u toho ježila, až z ní byla taková dost divná koule chlupů, „co-cože? Co jE? CO SE DĚJE?!“ Vyštěkla v nevědomí po své nejlepší kamarádce, když v tu ránu - AHHH! „Co to máš s vobličejem?! Počkej, já- uh- já-!“ zakoktala se a hned se vytočila na patě, že něco sežene. Jakým způsobem z ní dostat toho parazita? Co když to bylo nakažlivé?!
Štítící se byť jen dotknout toho, co z Mokoš rostly, Sedna pospíchala po pláži najít jakoukoliv větévku, co tu mohlo zanést moře. Možná to byla práce samotné Iris, že se jí jedna taková, ztrouchnivělá podařila najít - hlava nehlava ji nabrala do tlamy a už-už s ní začala šermovat nad čumákem vlčice, snažíc se tu prapodivnou bytost vyšťourat pryč. A jaký bojový pokřik k tomu měla!
Kdokoliv se na ně díval si musel pomyslit, že se ji Sedna snaží brutálně zabít mokrým klacíkem, z nějž s každým máchnutím odlétaly nové a nové kousky - zda to však bylo tím, že se tvor chytil, či nikoliv, toho už si takhle vlčice žel nevšímala. „HrKN!“ huhlala přes odporně chutnající dřevo, jak moc je jí to líto.

Ihned po položené otázce zavrtěla hlavou, jak nejsvědomitěji dovedla. Kéž si o ní Mokoš nepomyslí, že je naprostým mimozemšťanem! O takových Sedna sama slýchávala samé špatnosti - kdyby ji její kamarádka viděla jako vlka z jiného světa, ba dokonce celičkého vesmíru, nebyla si jista, zda by to přežila. „Jenom vyviklaný zub,“ zmínila, jakoby doteď nebyla vyčuhující špička dostatečně velkou nápovědou, „ale fuj, to se zdravým vlkům snad ani neděje - teda, doufám. Vono by to bylo děsně ujetý.“
To si mohly obě oddechnout, že se té druhé nic v nejbližší době neplánovalo dít! Vždyť by to taky jedna bez druhé dost možná nevydržely, takhle při měsíčku na poušti - nejméně jí se nechtělo být o samotě, sebevíc sobecky to znělo. Jen co pomyslela na tu zamilovanou dvojičku, kterou před chvílí míjeli...! Kdoví, třeba to mohli být kanibalové! Nebo sis až moc zvykla na cestování s Verenou, ty jedna-! Takhle se od ní plánuješ odpoutat? Najít si náhradu? Pche, to jsi teda ale pořádný bra- sestra!
Sedna div nestrčila celou tlamu do písku, aby se dopídila, zda-li v této oblasti pláže nenajde nějakou úžasně zbarvenou mušličku, kterou by mohla její kamarádka ukázat doma. „Ale kdyby umřeli, tak by tam zůstali, né?“ podivila se nad nově zjištěnou informací. Na každém šprochu pravdy trochu! „Já si nemyslím, že jsme vykradači hrobů,“ to by tu totiž musela být ségra, „my jsme spíš- no... Třeba se prostě jenom přestěhovali do lepšího domečku! Nebo v klidu dožili svých uznalých... desítek let,“ krčila rameny. Cokoliv, aby si to myšlení trochu ulehčily - vždyť u toho Sedna také zarputile hrabala v písku prvé tu, pak zase tam. Musela najít tu nejlepší, musela-! „To by z nás pak dělalo objevitele starých věcí. Staro-kopače a ták!“ vysvětlovala za práce.
Když se jí však dostalo rady Mokoš, ocásek se jí celý rozvrtěl a ona hrr na věc! Už-už k tomu strčila čumák a jemně jím do věci v písku drcla, když v tom-

Tak-tak, ještě, že vyvázly živé a ani jedna nepřišla o cokoliv, co by jim mohlo chybět! Sedna s těžkostí oddychovala, čímž žel nemohla své kamarádce dobrých pět minut nastínit, v jaké hrůzné situaci se to vlastně ocitla. I kdyby chtěla, bylo jí stydno z toho, jak zareagovala - pokud tedy takové emoce uměla cítit. „Byl tam, nó, byl tam racek,“ zasípala, jen co jí to síly dovolily, dávaje převeliký důraz na pojmenování toho satanského zmetka, „byl tam racek a jsem na smrt přesvědčená o tom, že mě chtěl okrást vo všechno, co na mě pevně nedrží,“ zkusila Mokoš nastínit. Kéž to její kamarádka pochopí a nebude ji mít za většího blázna, než jakým už v jejích očích musí být!
Byla by se rozvášnila o tom, jak šíleně je nesnáší - už-už však kulila oči k boku vlčice, jakoby tam mohla najít nějaký viditelný zdroj, kterého bylo třeba se zbavit. „Bodá? Ale to neznamená, že by se ti chtělo umřít, že né?“ Ale co když jo? Vono to může přijít odnikad! „Vždyť si ještě tak mladá, to by bylo tak nefér-!!“ Něco to sebou ale přece jenom přineslo! Namísto boku své společnice začala Sedna brzičko zkoumat místo, nad nímž se tak přesvědčeně skláněla. Co tam viděla? Nevykašlává krev, né? Já tu nemám nic, s čím bych jí mohla asistovat! A že by natrhala nějakou jedovatou rostlinku, aby to Mokoš ulehčila - potěš koštětem, na to by neměla koule!
Pohřeb se dnes však naštěstí konat nebude - jen co poukázala na schránku, Sedně poskočil hlas čirou radostí o příčku výš: „Mušle? Vopravdicky?!“ Jaké to měly štěstí, že je právě zde ten pitomý racek zavedl! „Moc pěkňučká, fakt že jo. Dobrá práce, Mokoš!“ Ocas jí div neupadl, jak se pohupoval. „Možná jich tu bude víc, možná najdem ještě nějaký!“ zahlásila ihned, načež čumák takřka zabořila do písku a jala se v něm hledat dál. Jedna, ta jim vůbec nebude stačit na žádné suvenýrky!

Situace se uměla změnit mrknutím oka - a takové pravidlo platilo snad stonásobně, když se jeden jal dobrovolně pohybovat v přítomnosti Sedny! Na pláži bylo mnohé k vidění a o to více k pojmenování, markantní počet z toho její kamarádce jistě neznámý. Kéž by jí teď mohla o všem povědět, jak ráda by na všechno ukazovala tlapkou a zmiňovala se o příbězích a bájných legendách, co se o nich traduje! Ale co naplat. Radši by s úprkem zbabělého rytíře zmizela z místa činu, než aby se potýkala s-! „RACEK!“ vyjekla, „něco MNOHEM horšího!“ znala Mokoš tyhle zmetky, kteří by vlky rádi okradli o ocásky, uši, zoubky a oči? Nebo jich byla v životě uštědřena?
Utíkajíc na druhou stranu místní pláže, vlčice si povšimla dvou velmi nešťastných duší, které se procházely směrem té bytosti stvořené samotným ďáblem. Tak to ne, to v žádným případě! „Oi, vy dva!“ štěkla po Visserovi a Althyře, co zjevně vedli romantickou procházečku, „hlavně se vyhněne hentomu pekelníkovi! Jinak vám vyklove vočiska a všechno, co na vás nemusí držet!!“ a po boku své nejlepší kamarádky pádila dál, písek za ní odlétávajích do všech stran.
Její stamina nemohla však vydržet její brutální tempo věčně - a jak rychle vystartovala, tak rychle i zpomalila. Celá udýchaná s jazýčkem visícím z její tlamy se pootočila po společnici, zda-li ji omylem nenechala ve vřavě situace, „nedostal tě ten zmetek? Máš všecky končetiny? Sakra, tak hezká mušle tam byla, ale von-!!“

Prazvláštní to otázka, když medvědi určitě nebyli tak obrovská hrozba, jak se o nich malovalo! Kdejaký potulný bard či básník zveličovali jistě čiré detaily, které na tomto zvířeti byly. Větší než vlk - tak určitě. A ještě s drápama ostrýma jako slunce svit, žé? Jaká to směšná dětská povídka! „Tak takového bys určitě zvládla nějak vyhostit. Možná bys mu hodila nějakého zajdu do křoví a on by to vzal jako plnohodnotný vyhazov.“ Medvěda snad za celičký svůj (krátký) (krátký a velmi, velmi chudý) život doposud nepotkala, a tak pro Sednu nepředstavoval pranic velkou výzvu. A možná, i kdyby, její ego umělo růst do takových výšin, až se jednomu motala hlava.
„No jasná věc!“ zubila se svým křivým úsměvem, zahřátá na srdéčku, duši i celičké hrudi, „budeš vo tom vědět jako první, to ti slibuju na svůj vlastní život,“ a jak slíbila, tak i udělá. Ať si mě třeba všecičký bohové bleskem podají, jestli tomu tak nebude! Ojéje, vyzývat bohy - s tím by možná měla trochu zaváhat, zpomalit-!!
Jejich hledání se brzičko zastavilo u tvora, kterého Sedna nedokázala za nic na světě identifikovat. Byla to potvůrka ale věru úsměvná - tak maličká, ale hezká! Co je malé je nakonec i roztomilé, tak to odpovídalo všema deseti. „Nojó, ale vidíš ty... packy? Drápy?“ a už-už se jala svou tlapku, s níž před chvílí před tvorem šermovala, položit na plece Mokoš, jakoby ji tím snad mohla odehnat o kousek dál. Co by dělala, kdyby jí to ublížilo? No, omdlela nad krví- „Vono by se to možná mohlo ještě ohnat. Osud by se neměl pokoušet!“ vrtěla hlavou. Rozhlížela se, zda by nenašly něco hezčího a méně obydleného, ale- „jó, jakoby jo, ale tahle už se zdá být obsazená,“ konstatovala očividné. Jak jí to bylo líto - a že se jí to i v očích odrazilo! Byla tak hezká a lesklá, ale jen nerada by Mokoš omylem zabila tím, že by se o ní vehementně hlásila a chtěla ji prohlásit za svou trofej.
Ťapkajíc si to dál, Sedna s čumákem zabořeným v místy vlhkém písku zkoumala, kde jinde by mohla nalézt něco pěkného a slušivého. Své společnici se nakonec vzdálila mnohem více, než si původně přála - stála takřka na konci pláže, když konečně zmerčila nějakou pěknou, nerozbitou mušličku. Nadechovala se, že houkne po Mokoš, když v tom- „uuUUÁA!“ RACEK?! Jak ohavně vysoko zapištěla, jak rychle pádila zpátky za svou kamarádkou!! „ZACHRAŇ SE KDO MŮŽEŠ!“

Třpytivé jeskyně znenadání zněly jako úžasné místečko, kde by možná zvážila se zabydlet. Už za život potkala mnoho hezky barvených kamenů, balvanů i štěrku, co se v úsměvu sluníčka uměly krásně lesknout - mít jich tak celou jeskyni... „Nó, není vo co stát,“ přiznala nakonec, jakoby jí upřímnost najednou byla svatá, „jeskyně, myslím. Když se něco stane, není kam utéct. A občas se můžeš někde seknout a už tě nikdy ni- ALE, to se stává vopravdicky jenom pár nešťastníkům!“ hrkavě dodala, jakoby nevěděla, co dřív. Vždyť taky nevěděla! Ušetřit Mokoš hororů, které se lehko mohly stát vlkům jejich velikosti skutečností, nebo jim malovat hezký obrázek? Byla to její kamarádka - jedna z nejlepších -, a tak bylo samozřejmé, že je od takových hrůz bude chránit! „Třeba by ti právě taková jeskyňka mohla poskytnout místo, kde si budeš moct udělat hromádku všech zajímavých věcí, co tu potkáš.“
Byť s povzdechem, Sedně se na tváři vykouzlil zubatý úsměv. Bylo moc, moc dobře, že veškerá mořská havěť zůstávala hezky u sebe doma a nehrabala jim do jejich vlčího písečku - nedovedla si představit, že by některé tvory někdy k večeru potkala na krátké procházce! „Hej, pravda. Ale možná se někdy dostanem do podvodního světa, to bych ti je pak ukázala.“ Magie je tu koneckonců nekonečná, né snad? Všecko je určitě možné!
Už-už se však vrhla do toho spolu s Jiskřičkou po zemi hledat kdejakou hezkou mušli, ze které by se s troškou šikovnosti možná dal udělat i menší náhrdelník. Ona by na to určitě neměla - ale Mokoš se zdála být dosti zručná, když si onehdá tak šikovně poradila s lovem! „Najdem je jak nic,“ usmívala se a sama se vší možnou radostí, co v sobě nakupila, očima (a čumákem!) zkoumala místní pláž. Podaří se jim najít i něco trošku exotičtějšího? Moc si toho od místní pláže neslibovala, ale jeden nikdy neví!
O chvíli později však už bystřila nad nálezem její společnice, boříc tlapky do písku, jak k ní došla. Ocásek se jí mimoděk rozhoupal, „koukej na něj! Takový malinkatý,“ zubila se, „krásnej tvor, fakt že jo.“ Co to bylo, tím už si tak jistá nebyla - zrovinka tuhle věc jí dosud nikdo neřekl, a tak jej automaticky klasifikovala jako mimozemšťana. Maje nutkání se ho zkusit dotknout, natáhla k němu experimentálně tlapku, „myslíš, že je to jedovatý?“

Hřejivý písek, nejlepší kamarádka po boku a moře táhnouc se na míle daleko, dodávajíc celé téhle situaci tu správnou atmosféru nekonečna a neporazitelna. Co víc si jeden mohl od života přát, co víc vůbec chtěl? Pokud Sedna ještě donedávna litovala nad tím, kam se její portál dostal, teď už neměla pochyb - tyhle ostrovy jsou setsakramentským rájem, pro který celičký svůj život tak urputně pracovala.
Tak přece se jí to všechno vrátilo, ba dokonce i s úrokami!
Mimoděk se zazubila nad dobrosrdečností Mokoš, a už-už přitakávala. „Se vsadím, že ani nebude dost času na to ho všecek prozkoumat. Vždycky na naší cestě najdeme nějakou malou, vopravdu maličkou skulinku, a z ní se vyklube třeba jeskyně plná krystalů!“ zasnila se, ačkoliv podzemí jí odjakživa nahánělo hrůzu. Dozajista si ostrovy malovala až příliš hezkými barvami, ale kdo by ji chtěl v tuhle chvíli zastavit? Trochu snílkovství, trocha představivosti - tu v sobě musel opečovávat každý, kdo se nechtěl z reality věcí dočista pomátnout!
Až ji bolelo, jak moc se nad vyprávěním vlčice usmívala. Takhle to mělo být! „Hlavně suvenýrky, věru, věru!“ kývla, „ještě by si mysleli, že se ti to všecko zdálo. A když ses sem dostala nějakou náhodou... Tak tě taková možná dostane i ven!“ ale na to byl čas, příliš mnoho času! Kéž by tak mohla celičký ten velký svět objevovat s Mokoš, když už ne jejíma očima - sestře žel slíbila, že bude pilně sbírat informace, a tak se zjevně bude se svou kamarádkou dřív či později rozloučit. Jejich domluvená schůze se kvapně blížila, a ona věděla... No, nevěděla.
„Ale jasný, samozřejmé,“ posmívala se jí v přátelském tónu, vrtící hlavou. Byla by jiná, kdyby ho viděla prvé? ...Ne, to fakt ne. „Sou na to zvyklé. Když se někam narodíš, bereš to jako normálku,“ zadumala, ačkoliv jí její otázka očividně zarazila, „třeba jsou to... nějací mutanti z jiné planety- no fakt že jo! Vždyť některé taky vypadají extrémně dlouze, nebo obrovitánsky. A občas mají z těla spuštěné takové liány a vlastně vůbec nevypadají jako ryby, ale nadnášející se šutry,“ snažila se jí co nejlíp vylíčit popis jednoho tvora, který kdysi objevila na pobřeží - mrtvého, ale... nebyl to jen trik oka? „Ale těm bych se dneska vyhnula. Co takhle se jít mrknout po těch mušlích? Určitě tu nějakou najdeme!“ Kéž by měla nějakou hezkou taštičku, do které by si mohla tyhle věci strkat!

„Šnečí vlci, pořádná rarita,“ pokývala uznale hlavou, celá rozesmátá bizarností té představy.
Ihned vlčici přitakala, sebevíc se křenila nad její předešlou poznámkou. Ale kdoví, kým Mokoš ve skutečnosti byla? Sedna s ní mohla trávit tolik času, kolik chtěla: těžko to ale . „Hej, moje slzičky by tě dozajista vyléčily aj z takových věcí, o kterém ani ty nevíš, že máš!“ Třeba v sobě má nějakého brouka - kdoví, co skrz svou teleportaci na ostrovy dostala do těla! Takový magický nápor, no jednomu z toho šla hlava kolem. Jak vůbec fungují? Rozpadají se vlci na atomy, a pak se zase skládají dohromady?
Zadumaně následovala její pohled, už-už naladěná na to přemýšlet o budoucnosti. Nepěkně tehdá své dvojičce zalhala, že má nějaký úkryt - ale i léto jednou přejde a kdoví, jaké tu mají zimy, ve které by se jí nějaký takový hodil. A komfort společnosti, samozřejmě. Prej jsou místa, kde sněží. No, a být tohle jedním z nich, tak už by teď měla brát nohy na ramena a pádit do teplejších krajů! „To by mě zajímalo, jestli tu nějaké takové místo maj. A jestli tu jsou vůbec nějaké smečky,“ omylem vyřkla nahlas, chtěje si to původně jen pomyslit - co naplat! „Co tu vůbec plánuješ dělat ty, Mokoš?“ jala se optat, načež se uškrnula: „Dovolenkovat v ráji, protože tě ten tvůj omrzel?“ Tak-tak, ostrovy byly obrovské a kýtaly mnohé krásy!
Už jak se k moři flekatá vlčice skláněla, Sedna div nevyletěla z kůže. Čekala, že si olízne tlapku, nanejvýš si jednou lokne, ne- ne TOHLE! Ač hrůza v očích z toho, zda-li svou kamarádku opravdu nebude muset za chvíli resuscitovat, po obličeji se jí rozplynul naprosto odrovnaný úsměv - a smích na sebe nenechal dlouho čekat. „Propánajána, Mokoš!! Co blbneš?“ byla by takhle zhltla i plesnivou myš, kdyby jí řekla, že je to speciální druh mechového křečka? „Vždyťs ho skoro celé vypila. Chudáci ryby, takhle jim vychlemtat domov,“ chechtala se dál, načež kamarádce pokývla, „no jó, takové už holt je. Je tak staré, až chutná jak zkažené kdovíco!“

Pramálo rozuměla tomu, jaké asociace se musely flekaté vlčici odehrávat před očima - přesto byla ráda, že tam byly a ona se tak mohla bavit nad tím, jak Mokoš vidí celičký svět. Mnohé nebude mít probádané, ale jistě se najdou věci, ve kterých je úplným přeborníkem! „Věru, věru,“ zazubila se, načež zahalekala: „Ó, kéž bychom i my mohli mít takové domečky! Vandrovat a nemuset si pamatovat cestu domů...“ Ještě tak nějaký domov mít, ajéje! Možná bylo načase vyhledat Verenu, sebeméně se jí od Mokoš chtělo oddělit. Musely se domluvit na tom, jaký jejich život na ostrovech bude - a zda bude mít stejný cíl...
„Hlavně to nepřežeň,“ vyhrkla, jakoby se měla vlčice každou chvílí vrhnout do moře a srkat ho až do jeho absolutního vyprahnutí, „ještě bych tě tu musela obživovat!“ Vtip, nebo absolutní serióznost? Kdoví (a právě v tom je nakonec ta zábava, ne snad?)!
S radostným úsměvem si představovala pohádku, kterou tu pro ně kamarádka malovala a už-už se nadechla o cosi hlouběji, jakoby mohla pocítit bizarně sladkou vůni této vzpomínky. Muselo to být přenádherné místo - až tak, že Sednu v srdéčku zabolelo cosi za Mokoš, jakýsi prchavý stesk po domově. „Ráj na zemi,“ mlaskla nakonec spokojeně, oči labužnicky přivřené, „tak z tama by mě nikdo nikdác nedostal. Ó, Jiskřičko, vaše Dolina - to byl určitě kus nebe, co se jen zatoulal!“ Brzičko však špicovala uši a mimoděk jazýčkem přejela po pyscích - tak sladké, jó? Dvakrát by ji nikdo nemusel přemlouvat, aby takovou vzácnost zkusila sama uloupiti! „I růže mají trny. Vždyť my jsme holky šikovné, my si poradíme se vším!“ I za cenu nejvyšší!!
Po-očku sledující reakci své společnice, cítila, jak jí samé plesá srdéčko absolutním blahem. Moře, ó, její nejdražší moře - už si myslela, že ho nikdy víc neuvidí, a hle kde teď je! A sdílet takové nadšení s tím, kdo je jí blízkým přítelem, o to radostnější celé tohle setkání pro Sednu bylo. Sama tlapky zvesela zabořila do mokrého písku, ďábel na Mokošině rameni: „Však to zkus okoštovat, ono tě to nekousne.“ Stěží mohla zadržet úškrn, co se jí probojovával na pysky. „Takovou chuť jsi v životě určitě ještě neokusila!“

>> Jižní hory

Nijak se nebránila smíchu, co jí div neukradl dech. Propánajána, jak tohle její drahou společnici mohlo vůbec napadnout? Spadla z višně? „Zuby?!“ zasípala po svém rozdováděné, emoční reakci, „ale kdeže, Mokoš! Jsou to vlastně takové prázdné domečky pro mořskou havěť. Jó, některé umí být fakt ostré, ale když si dáš majzla na to, aby sis nenapíchla čumák, nic se ti nestane. Garantuju!“ Čím déle s ní byla, tím odlehčeněji se cítila - nakonec otevření teleportu na místní ostrovy nebylo až tak špatné rozhodnutí, jak si v prvních chvílích v neznámém kraji vsugerovala. Nebo to třeba bylo jen přátelskou aurou, kterou její kamarádka vyzařovala?
Ocas se jí houpal jedna radost, čím blíže k moři byly - do vzduchu se vkrádal pach slané vody a Sedna měla co dělat, aby se nerozeběhla jejím směrem. Božíčku, jak by se tenhle kus ráje byl líbil Toulousovi! „Viď? Žádná kouzla v tom ale nejsou! Je to prostě... no, prostě voda, ale trochu jiná. Se vsadím, že to někteří určitě mají k užitku. Tak třeba - až tě někdo bude štvát, vykoupej ho v moři! Ta-dá!“ zazubila se, ráda, že flekatá vlčice také vidí tu absurditu, kterou je moře a jeho voda ověnčené. „Nó, jestli to chceš zkusit, vodratit tě nemůžu, ale-“ smála se hned na to. Už-už si dokázala představit, jak se vlčici zkroutí obličej nad tou nechutnou chutí, nebo jak se bude zoufale snažit si z kožíšku vyklepat kousavé breberky, co tam v prvé řadě nikdy nebyly. Možná by bylo zprvu lepší najít zdroj nějaké pitné vody, ve které by se pak mohly umýt - to už je ale žel problém jejího budoucího já.
Tlapky se jim namísto trávy konečně začaly bořit do písku a Sedna měla co dělat, aby svou kamarádku nepopohnala kupředu. „Hodně květin přiláká hodně hmyzu, a ten zase hodně bzučí,“ zadumala, ačkoliv si takové místo v prvé řadě těžko představovala. Jejich životy vypadaly tak různě! „Se jenom nechcou dělit, na to vem jed. Prý umí skoro z ničeho vytvořit jakousi lepkavou, sladkou věc, ale asi to není pravda.“
„Ještě se ti všeci budou divit! Jen aby si nemysleli, že se ti to zdálo - musíš si vodsud odnést pořádný suvenýr, co to všechno dokáže.“ A pak se jim konečně naskytl pohled na moře. Na nekonečnou masu vody, šíleně život a přesto na pohled klidnou, jako žádnou jinou vodu na celičkém světě - na obra, který svou krásou určitě předčí cokoliv, co matka příroda kdy stvořila. „Tak - a jsme tady! Tohle je moře. Moře, Mokoš. Mokoš, moře,“ zavtipkovala formálním představením, s radostí děcka mířící přímo k němu.

<< Ovocný lesík

Významný pohled, kterým Mokoš Sednu časovala, přinutil vlčici na prchavý moment uhnout očima kdoví-kam. Jaké zvláštní to bylo, mít někoho, komu na ní očividně záleželo! A proč - vždyť si nebyly kterak příbuzné. Měla to tak její společnice u všech vlků? „Nó,“ zavrkala nakonec hlasem, který kolísal mezi radostným a nejistým, „jedna- jedna mušle mě snad nezabije!“ konstatovala, poočku pozorujíce, jak na to bude reagovat její společnice. Pokud to pro Mokoš něco znamenalo, čert to vem - když si ji pořádně schová, možná jednou získá pořádnou hodnotu a pak by ji mohla vyměnit za- ale to nemůžeš! Dárky se přece nikdy nedávají pryč!
...Tohle bude ještě pořádné ródeo v přátelství, na které možná není připravená tak, jak si ještě před chviličkou myslila. Ale co, všechno nové umí být jak nebezpečné, tak k užitku, no ne snad!
Ocas se jí chtě-nechtě samovolně pohupkoval, jen co spolu vlčice vykročily kupředu. Hurá novým dobrodružstvím, sláva výletu! Jala se je vést cestičkou, po které původně prvé k horám přišla - nechtělo se jí trajdat do příliš velkých výšin, ale v některých úsecích tomu žel těžko mohly utéci. „Nikdy,“ vydechla spíš pro sebe, jakoby se o vyjádření Mokoš chtěla ještě jednou ujistit. Vždyť to je tak... Tak smutné! Tak zlé! „A písek, ten znáš, žejo?“ zeptala se, aby si byla jistá, „protože ten je u moře vopravdicky všude a občas ho nejde dostat z kožichu. A- a mořská voda, po té se musíš hnedka jít okoupat do nějakého jezera, jinak tě to bude škrábat až tak, že budeš pelichat,“ jala se vlčici radit, byť zadumala nad tím, jestli jí to akorát tak neodradí. „A hlavně ji nepij, nebo-!!“
Možná, že na pláži najde své zahrabané pírka páva a jedno zrovna Jiskřičce nabídne? A nebylo by to už moc dárků, necítila by se její kolegyňka až pod příliš velkým tlakem? Jeden nikdy neví, dokud to nezkusí, že! „To jste museli mít pořádný problém s hmyzem, né?“ zapřemýšlela, pokyvujíc ji na její slova svorně hlavou. Dolina... Nedejbože ji někdo držel v nějaké zelené jeskyni pod zemí? Brrr, to je teprve pořádný útržek z hororu! „Ale musí se ti stýskat, týjo. Tady těch kytek moc neroste, řekla bych,“ zmínila druhou ze svých myšlenek. V tu ránu si uvědomila, že květiny, které Mokoš dala, mohly pro vlčici vypadat jako neuctivé gesto - třeba u nich doma kytky vůbec nesměli trhat! No jéje!

>> Irisin ráj

Kralovat tak nějakému kusu země a mít na krku vyleštěný status, co by na mou hlavu nakreslil terč tou nejvýraznější červení, kterou lze v přírodě nalézt... Navrch - těch povinností, co by musela splňovat, probůh! Raději by utekla za sedmero hor a sedmero řek do nějaké malé, útulné nory, co by jí byla domovem víc, než vyleštěný stolec. Ale aby mi někdo posluhoval, občas donesl něco pod zub, aniž bych se o to prosila... Cesta na vrchol mohla být lehká, o tom nepochybovala - párkrát by se obtočila okolo nějakého vlka s vysokým postavením a bylo by to, né? ...Ale pád z takových výšin, no... Risk je zisk!
„Zařídit?“ vyhrkla s vykulenýma očkama, ihned vrtíce hlavou, „ne, to je- to je úplně v pohodě! Vždyť mi nemusíš nic dávat, Jiskřičko,“ řka. Ajéje, možná ty květiny nebyly ten nejlepší nápad, jaký kdy měla. Ani si neuvědomila, že si o ní vlčice pomyslí, že jí je teď nějak dlužná - a že věru nebyla, za tím si Sedna stála! Dřív, než se zmohla na víc protestu (aby pravdu řekla, citově se upnout k nějaké mušli jen proto, že ji dostala od hezké vlčice - potěš koštětem, to by si jí Verena nikdy nepřestala dobírat!), už-už kulila oči podruhé. Jak jako-? „Tys nikdy v životě nebyla u moře?“ optala se, opařená šokem a nutkáním Mokoš ukázat celý svět, „tak takhle to teda nesmíme nechat! Pocem - půjdem k moři a já ti ukážu, co to je!“ a jak rozhodla, tak i bylo.
Přátelsky do vlčice drcla, aby ji popohnala, a sama pospíchala k místům, kde se potkala s tou poťouchlou Hvězdou, co si myslela, že svou dobrosrdečností oslní celičký svět. Hurá do ráje bytí! „Kdes vlastně bydlela, že jsi nikdy neviděla moře? To přece není možné. Možná jenom nevíš, jak se to jmenovalo!“ nabídla možné vysvětlení, neschopna si přivyknout na šílenou rozdílnost všech, kteří na ostrovy přišli. Tolika příběhů, tolika životů!

>> Jižní hory

Souhlasně jí přitakala a už-už naslouchala tomu, co má Mokoš na srdéčku. Že by z toho ale byla moudřejší, to by zrovinka tak nešlo tvrdit - vlastně jí povídání vlčice v hlavě udělalo ještě větší guláš. Aha, hm-mh, takže to bude asi bezvěrec! Nebo né snad? Možná je členka nějakého kultu, o jehož božstvu se nesmí mluvit...! Co si tak kysele rovzpomněla na svou bývalou smečku, byla by se nedivila, kdyby po světě takových bylo hodně. „Přesně!“ vyhrkla, jen co slyšela zmínku o mamá přírodě, „ta toho umí totiž nejvíc! Hlavně si to hezky 'šicko skrývá a neukazuje každému ťulpasovi, kdo si řekne o nějaké to kouzlíčko.“ Div se nerozplývala!
Ocásek se jí zavrtěl radostí. Tahleta Jiskřička byla okatě někdo speciální. Osoba, na kterou v životě nezapomene žádný vlk, sebechladnější a nevrlý by byl! Srdíčko udělalo spokojený kotrmelec, snad z radosti, a Sedna měla co dělat, aby nekonala totéž. „No-no,“ mlaskla s úsměvem, „aby nám to všecko nestouplo do hlavy. Bychom si ještě myslely, že jsme princezničky tohohle místečka,“ zachechtala se. Byly v téhle zemi vůbec nějaké smečky? Bylo načase se k nějaké přidat - prvně ale najít Verenu... Nebo...?
Tak jako Mokoš se zasmála, ráda, že si z toho její společnice nic nedělala. Taky to byla pořádná maličkost! Brzičko však zaskočena jejím návrhem, sama se musila rozhlédnout, jestli si něco neuloví její pozornost. Co by mohla mít ráda? Tak logicky: džungli. Svojeho synka, daleko a hluboko v portále, který před příchodem na ostrovy vyvolala. ...No, a co víc? „Já mám ráda- uhm- mušle! Mušle mám ráda, a,“ poohlédla se po místních keřích, „-... no, vlastně jenom mušle. Vedle mojí kámošky, samozřejmě,“ mrkla po ní. Tak! To určitě byla dostačující odpověď, né?

Á, osud a jeho (ne)přízeň, to bylo téma, o kterém se mohla ve své novodobé situaci přímo rozvášnit. Že by se jí to v tuhle chvíli ale dařilo, to se říkalo jen těžko. Navrch si musela přiznat, že věrným následovníkem něčeho byla právě Verena - ona se na rituálech a krvavých obětí vždycky spíš přiživovala, než že by tomu skálopevně důvěřovala. „A věříš ty vůbec na něco, Mokoš? Jako třeba- víš co, uhh- no- nějakého týpka vysoko na nebi, co to tu 'šicko řídí,“ poškrábala se za ouškem, jak hluboce musela nad svou další myšlenkou přemýšlet - voňavé kvítí, kterým bylo místní místo takřka topeno, totižto trošku mlžilo její schopnost pořádně přemýšlet. Alespoň to tu vypadalo hezky! „Nebo třeba v sílu přírody!“ Ale její jedy, mojeno, ty jsou teprve klasa!
Konečně, konečně kytky položila mezi ně, aby mohla mluvit - už-už se nadechovala, že přes ně něco zase bude huhlat, a celé je zasliní. Toho už tu dneska taky trochu bylo, ne-li dostatečně! „Sem ti to vyčetla v očích, víš. To se přece pozná, když má někdo rád čmeláky,“ zazubila se skoro tak, jak když se naparoval ten páv, kterého zakousla - ach, to muselo být její mužské ego, co se bohužel zachovalo a vytrvalo! „K hezké vlčici jenom hezké kvítí, to je jasné jako facka!“ No, musela uznat, že ty její dvojbarevné očka trochu připomínaly duši nějakého ďábla, ale protože v ty přece nevěřila, nebyl to kterak velký problém. Jenom to drcnutí - po tom jí v hlavě ten její malý, rozinkový mozeček poskakoval v lebce ještě dobrou chvíli! Snad proto se tak břiblble usmívala, vyčuhující zoubek dráždící její už tak bolavý pysk. „Za.............. uhm,“ začala, ale slovíčka jí nešla tak úplně dobře z tlamy, „no, vždyť ty víš!“