Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Proboha, proč to všecko bylo tak těžké - navigovat své bytí skrz spleti přátelství a jeho bodavé žihadla! Kdo to kdy věděl, že mimo džungli se bude muset doslova kultivovat ve vlčí společnosti? Aby se Sedna tak-trochu přiznala, její domácí půda jí začala trochu chybět. Plivala na ni, nadávala, co hrdlo ráčilo a taky se mnohdy vztekala a bušila do ní tak usilovně, až vyhloubila malou díru. Ale kdyby jí teď dal osud příležitost, aby se tam vrátila... Těžko by se jí odmítalo. Pokud vůbec. „To jo,“ přitakala, „ale asi je to cena, co sa za to platí, né? Šicko dobré musí mít svůj zlý protipól. Tak když si vezmeš třeba magii, jo? - můžeš jí plýtvat, jak chceš, ale na staré kolena máš zaručené, že se tvoje tělo vzdá mnohem rychlejc, než od vlků, kteří nikdy magii neměli.“ ...Nebo tím alespoň strašívala svoje synky. Ale na každém šprochu pravdy trochu!
Ocásek se jí samé zvesela zhoupnul a zubatý úsměv zářil na kilometry daleko. Vlků jako Mokoš bylo na světě potřeba jako sůl, za to by dala tlapku do ohně - ale to už by zas musela obětovat nějaké své končetiny ve jménu její kamarádky, a to asi taky nebylo dvakrát tak zdravé! „A ani nemusíš! To já s tebou pobudu moc ráda,“ vyhrkla dychtivě, jako by stále váhala, jestli jí vlčice neuteče. A utekla by vůbec? Nó, nožky by na to měla, o tom žádná! „To není štěstí, to je samý-samotinký osud!“ zašvitořila.
A pak už byla na svojí cestě kupředu. Tam utrhla jakési fialové kvítko (ne konvalinky, protože ty jsou samozřejmě jedovaté), tam zase bílé - kopretiny, následovaly pomněnky, jakási žlutavá obdoba pampelišek a kdejaké další luční kvítí, až z toho měla v tlamě udělanou hezkou kytici. Právě s tou se nesla se vší radostí až k samotné Mokoš. Zabralo jí to takový čas, že se na některých květinách dokonce i stihli usadit čmeláci, nebo možná i jedna-dvě včely - tak snad se jich její kamarádka nebojí! „Khu-khaj!“ frkla přes kytici v tlamě, „pfo tebe!“ Jó, mohla donést hrstku těch sotva zrůžovělých jahod, ale u těch byly stonožky: a z těch měla Sedna šílenou hrůzu. Třeba příště!

Veledůležitě jí pokývala hlavou, jakoby tím mezi svá slova mohla vnést dvakrát takovou serióznost. Nebylo by to úžasné, mít ve všem vždycky naprostou pravdu? Kéž by to tak mohl být její případ - byla by jako prase v žitu, a dobře by se osudu či bohům odvděčila! „Prej se suší na slunku a scvrknou se. To aby si vlk zase nemyslel, že může mít všecko, na co si pomyslí,“ dedukovala doslova za pochodu. Jejich tlapky přestaly být terorizované horským kamením a namísto toho byly obaleny zelenkavou, jarní travičkou, z jejíž pachu novoty se Sedně takřka zamotala hlava. Smích, který se odval od Mokoš, rázem vlčici taktéž rozesmál a už-už se hrnula, aby sama zavtipkovala: „Ale- ale moje packy jsou taky šikovné! Umím moc dobře lovit a stavět přístřeší. Vlastně si myslím, že by sis je měla nechat - a je se mnou!“
Ocásek jí plandal u nohou, div se do nich nezamotal a dech se jí zadrhl na půli cesty do plic. Nedejbože se bála, jak na to bude Mokoš reagovat? Proč? Vždyť záleželo jenom na jejím vlastním úsudku, a názoru ségry - tak to už jakýsi ten pátek bylo. ...Nebo ne? Vyčuhující zoubek se jí skoro zadřel do pysku, jak obrovsky se po slovech Jiskřičky usmívala! „Tu-tu- tu nejlepší!“ zakoktala se a ocásek jí ihned poskočil, víříc vzduch naokolo, „a nejúžasnější, a nejmilejší, a- no prostě nej kámošku!“ Ani nevěděla, kde se v ní všecka ta radost brala - náhle si přišla hrozivě naměkko, až ji to samou zaskočilo. Až skoro zapomněla na to, že Mokoš zase (ale tentokrát OMYLEM!) zalhala! „Ještě jsem nikdy takovou neměla.“
Tak, a zase zpátky na místě, kde prošly s Verenou portálem. Zasáhla ji divná, chvilková nostalgie - jakoby už uběhl dobrý měsíc, co tomu tak bylo. „To ne,“ zazubila se, souhlasně pokyvujíc a už-už se rozhlížela všude na okolo. Doufala, že to nebylo moc okaté, ale tělem i duší se jí prohnala tak silná fascinace, až to v ní hrklo („Wooah!“). Džungle vypadala na jaře úplně jinak! „Víš ty co, počkej tady! Nikam neutíkej! ...Leda jsi ty tři zajíci ve tvaru vlka?!“ a frr za keře, stromy a vysoké trávy, jen aby Mokoš mohla nasbírat co nejvíc kytiček. Tak-tak, nějak se odměnit musí!

<< Jižní hory

Udiveně se po své kamarádce podívala, jen co tu absolutní šílenost zmínila - pak se ale dala do hlubokého dumání a uznala, že na těchto ostrovech jeden holt nemůže tak úplně počítat s normálností, která by mu byla všude jinde po světě automatická. Tohle ale přece Sedna sama chtěla, né snad? Vypadnout z toho stejně šedého světa, který jí už nenabízel žádnou radost, žádný veselý ruch. A že jsem to v Mokoš dostal jó natřikrát, chechtal se v hlavě. „Nikdy neříkej nikdy,“ uznala tedy nakonec, „ale se zajícema nemám nic společného. Ale bóže, tak ráda bych! Však sa říká, že ty jejich tlapy jsou pro štěstí, né? Sis mohla zrovinka jednu nechat, ať ti slouží,“ pootočila se po Jiskřičce, ačkoliv si tím sama nebyla úplně jistá. No co, i kdyby tomu tak nebylo, teď to bude prezentovat jako fakt! „-Teda, jako moji NE, ale-!!“
V jistých rozpacích jí však brzičko došlo, s čím se Mokoš původně chtěla přiznat. Zprvu se celá nervózní ošila, protože říkat pravdu - s tím ať táhnou všichni ke všem čertům! - ale když už šlo o tuhle čiperku... Lhát takovýmto nevinným vlkům jí přišlo zhola barbarské a trestné. Co kdyby jí teď a tady sežehl blesk za to, jak se k ní celou dobu chová?! Byla by z ní hotová pečínka! „Já vlastně žádnej úkryt nemám. To jsem, no, říkala jen tak - vlastně jsem prachobyčejnej vandrák, tak to je. Bezďák a vandrák. Aby sis myslela, že jsem- já nevím! Zajímavá a tak,“ sypala ze sebe jako z chlupaté deky, jen co scházeli hory. Cítila, že byla připravena na jakýkoliv pohlavek - i když by vlastně radši znovu ten polibek. „Ale- ale ne, že jsem chtěla! Jenom aby sis- no, já nevím!“ čím víc mluvila, tím horší to bylo, no bóže! „A- a ta ségra- já vlastně žádnou nemám,“ vyhrkla dřív, než se nad tím pořádně zamyslela a znovu se tak zamotala do jakési lži, „jsem vlastně hróozně sama a je to- hnus. Nejsem ráda sama, tak jsem si vymyslela úkryt, abys u mě třeba chvíli pobyla.“ Nepoučitelná, že?
Sedna se projistotu ještě rychle rozhlédla, zda tu někde Verena nebude - sraz měly u vodopádů, ale kdoví, co by se mohlo stát, že?

Sedna by se vůbec nedivila, kdyby její nově nabytá kamarádka zamířila až k samotným nebeským branám (teda, v jejím případě spíš k bráně pekelné, ať je to realistické) a doprošovala se setkat se s vedoucím celého místa, jen aby její dušičku dotáhla zase hezky na zem. Takový vobrácený vodník-pán! Vyvolávalo to v ní zvláštní, věru zaprášené emoce, které jen těžko mohla jmenovat. Snad jakási... sounáležitost? Loajalita přátelské duše? Ať už to bylo takové či makové, Mokoš zjevně byla jednou z těch, co v ní zanechají věru masivní stopu.
Sotva dosípala z běhu, už-už sípala z toho, jakým drtivým objetím byla obemknuta. Jako když jeden pod tlapkou nechtěně rozšlápne šneka - vždyť jí taky musel nějaký obratel vybočit z řad, jak se jí tam cosi nechutně ozvalo! „Pánbíčku na nebíčku,“ stihla ze sebe ještě jen matně vypustit. Takřka se jí dotýkaly ruce mdlob - však Mokoš byla holka šikovná a nakonec Sednu nechala se konečně pořádně nadechnout. Div do plic nevtáhla kyslík z celé matičky země!
„Sis myslela, že se mě jako tak rychle zbavíš, jó?“ poškádlila ji se zazubením, byť si ve tváři nesla jakousi stopu viny. Co kdyby bývala kámošce přivodila zástavu srdéčka?! „Si myslím, že jsou tvoje slzy asi voda života, nebo co. Proto jsem-...“ a rázem si uvědomila, že i to by vlčice mohla vzít až moc doslovně, „-áale, nechme to plavat!“ Ještě by považovala své slzičky za svaté a chtěla křísit nebožtíky! Ale že by i na tom mohly vydělat, když jim to divadýlko moc nedá? Hm-hm, chce to přemýšlet trochu chytřejš, no, do budoucna a tak.
Oči se jí div nekulily jako pískacím hračkám, když byla zase zmáčknuta hůř, než auta na vrakovišti, „Mokóš! Hoď sa do pohody, jó, vždyť mě tu umačkáš, jéje- Snad se mě opravdu nechceš zbavit?!“ ...NEMYSLELA TO SNAD VÁŽNĚ, NE??? Tep jí div nevyskočil až ke hvězdám, jak se v danou chvíli polekala. Ale chudák veverka uronila takových slziček z těch svých nádherných, dvoubarevných oček, že to Sednu brzičko přešlo. Tahle vlčice určitě nechtěla ublížit ani mouše, kdyby na to přišlo - a to ji nakonec ohromně cenilo.
„Už nikdy-nikdác se to nestane, fakt, slibuju - čestný vandrácký!“ ale znamenalo to vůbec něco? I kdyby ne, vlčice byla přesvědčená o tom, že svou nově nabytou kamarádku bude za každou cenu chtít ochránit od každého pobudy, co by se jí někdy mohl vtrhnout do cesty. A že byla malá a měla tak 1/5 síly z té Mokoš, to už byla přece zanedbatelná maličkost! „Čilá jako rybička, fakt! Už jsi jako moje máma, mojeno. Co takhle si teď konečně vyjít d-“ chtěla říci, aby ji alespoň na chviličku odtáhla, když ji v tu ránu potkalo jedno velmi zatoulané políbení. Jako opařená zůstala zírat do tváře vlčice, jestli si chudák sama uvědomovala svůj krok - nakonec se však jen nervózně, zubatě usmála, jakoby to dělala poprvé, „o-o-oukej! Fajn! Jo!“ a rychle jí gesto opakovala. A že s tím opravdu pospíchala, div Mokoš její jazyk neskončil spíš na líci, než čumáčku!
Kdyby nebyla vlkem, červenala by se někde až na zadku, o tom není pochybení! „ALE! Ale teď už pojďme. Mokoš, kámojdo, já se ti vlastně musím s něčím přiznat-“

>> Ovocný lesík

Mokoš samotná musela být naprosto mistrná hérečka, protože se její výkon zdál absolutně autentický - Sedna by jí klidně její roli nebohé kamarádky sežrala i s navijákem! Tímhle tempem si spolu budou moci založit nějaké to vandrácké, dobrovolnické divadélko a získali by tak určitě mnohem větší profit, než kdyby chodily a prodávaly své duše prvním démonům (nebo dokonce i andělům?), co by na svých cestách potkaly. A ta vomáčka vzrůša všude naokolo, ježišmarjá! Kéž by to tak šlo, kéž by! Snad měli místní vlci um pro hry ze života - ty této dvojici totiž v jejích očích půjdou nejlépe.
Rozpoložení své nově nabyté kamarádky tak dále považovala za pouhý výkon, nikoliv skutečnou a velmi vážnou věc: „Mokoš, konec je fáakt blízko, cítím to až v morku svých kostí!“ zakňourala a tlapku si přitom přitiskla na čelo, aby situaci ještě zhoršila. Když už jednou vlk umírá, tak musí umírat trochu ve stylu, né snad? „To světlo na konci tunelu mňa volá a volá a- bruh, taky by mohlo být trochu hlasitější- a- říká, že to není tvoje vina!“ a vztáhla k ní tlapku, chtěje se dotknout jejího ramene, jenomže ejhle - tlapkou jí prošlo mravenčení a jí se obličej zkroutil do bolestné grimasy, nechávaje ji padnout volným pádem na prašnou zem. „Musíš mě nechat jít, kámoško,“ pípla a foukla si, protože rozhodně nechtěla mít v tlamě nějakou cizí trávu, kterou mohl někdo úplně klidně poch- „už- už to bude-“
Kdyby tak ale alespoň tušila, že to vyvolá tak bouřlivou reakci! Sedna k sobě v jednu chvíli pevně tiskla víčka v posmrtné křeči, a v té druhé je už-už měla dokořán („UÍK!“) nad objetím, které dost možná její smrt bude. I tak se jí v srdéčku hnul jakýsi pocit náhlé, naprosto masivní viny - božíčku, co to zase svými lži natropila? To si Mokoš celou tu dobu opravdu myslela, že-?! „Aww, Mokoš!“ vyhrkla ve spěchu, přidušeně, „Mokoš, žádnej stres! Žiju! Žiju, přísahám- ne na dlouho-, byl to jenom- nó, malá, malá, tady-“ a tlapky jí sama obemkla kolem těla, konejšivě ji hladíce po zádech. Pokud existovalo něco děsivějšího, než otrávené jídlo, byly to právě plačící vlčice. Hned by sama plakala, ani nevěděla proč!

Ale samozřejmě, kamarádky - a to, s odvahou řečeno, takřka až do hrobu Sedny! Vlčice pod tlapkami Mokoš na čerstvě vycházejícím sluníčku skoro změnila skupenství a roztekla se do všech stran. Tak takovouto zradu by od svého vlastního těla nikdy nečekala - vždyť bývala skoro vrcholový sportovec, který by utekl i rozzuřené bachyni! Jenže teď, v tomhle ohavně mizerném těle? Kéž by ho tak mohla roztrhat na cucky a vzít si zase to své staré, jí milejší.
Mlčela dlouho, lapaje po dechu, aby se při svém klábosení nedejbože neudusila. Ve tváři se jí vedle umírání míhaly stíny smutku a jakésiho těžko čitelného... Něčeho. Sedně ve ve hrudi hnul nepěkný pocit, snad došla uvědomění, který měl v nějaký moment svého života každý starý vlk: nemohla, i kdyby chtěla. Proč však v tuhle chvíli rozebírat její existenční krizi, když měla po boku tak starostlivou společnost, že? Ale vúplně jinou, než byla ta Hvězdička! Svou slabost si i přes její očividnost ale přiznat ještě nechtěla, maje zájem celý ten proces oddálit, a tak se rozhodla, že pro obě zahraje divadýlko: „Tohle je moje poslední tažení, tak-tak,“ zasténala dramaticky, tentokrát tak okatě falešná, až to muselo bolet, „tady a teď, jenom ty mým svědkem - musím jít na vonen svět, Jiskřičko,“ řka. Skoro ani nemohla skrýt smích, který jí bublal v bolavém hrdle! „Každej lup, co u jména mám, je teď jenom tvůj. Můj úkryt, vocas, oči... Duše, ta taky - určitě si s ní zařídíš nějaké žrádlo na celý rok!“ Božínku, kéž by to tak fungovalo! To by tu svou duši zaprodala už opravdu dávno. Nesouvisel prodej duší však s tím, co se u nich doma tehdá stalo? Všecka ta nemoc, co sebrala tolik života... Brr!
Přetočila se tak, aby na Mokoš viděla o cosi líp a pysky se jí roztáhly do obrovského úsměvu - nezvládla ho potlačit, stejně tak smích, co se jí sekl až kdesi v břiše a demonstroval, že už chce ven. „Musím teď do věčnejch lovišť, Mokoš, ale naše přátelství, to vydrží i smrt! Až tam taky půjdeš, tak si tě najdu. Fakt, slibuju!“ A s tím začala pomalu mrkat, jakoby se opravdu připravovala naposledy vydechnout. Ale- ale vlčice celý její vtip pochopila, že? Že?

<< Severní hory přes Dračí průsmyk

Dobrá! Vlčice byla uvedena v pochybení nepolíbených, ale to pramalý důvod se začít ihned durdit - a tak Sedna namísto toho s jistou těžkostí na srdéčku a trpkostí v hrdle zavzpomínala na svou vlastní ženušku, která jí jako mladému ogarovi do náruče spadla z opravdických nebes - lián, odporoval rozum, což nebeská klenba opravdu není!
„A myslíš, že to vopravdicky vzniká?“ poškrábala se za uchem, celá zadumaná ze své předchozí úvahy, „bych řekl-a, že ze vzduchu! Takovej pták není jen tak, na to dám jed. Ale příroda je cérečka šikovná, ta umí všecko, na co si my, vobyčejný smrtelníci, jen pomyslíme!“ Ó, to by si hned ráda nadiktovala matičce všeho bytí, co by jí přišlo vhod. Pevná pavoučí vlákénka, blín smíchaný s rulíkem - to by byla panečku nádherná květina! Dost možná taková, jako Mokoš: na pohled přenádherná, až by jednomu přišla nachuť, ale velmi, převelmi nebezpečná. Kdoví, co tomu ušákovi udělala, než jsem jí vyčmuchal! V tom její uši cukly do vojenského pozoru a ona se div neudusila vlastní slinou. Najde?! Srdce bilo, splašené ptáčátko mávaje křídly v prvním vzletu, než si zdlouhavě a hlasitě vydechla. „Tfuj, tos mě vylekala!“
S jistou dávkou skepticismu si vlčici změřila, než si uvědomila, že jí tyhle pohádky vlastně namalovala ona samotná, a že by se podle toho měla taky pořádně tvářit. To by bylo, aby Mokoš zjistila, že je bezďák a ušmudlaný vandrák! Navrch bez krejcarů u jména - pokud se teda nepočítala poptávka, tučně placená, za její hlavu. Achich-ouvej, celý svět se proti ní najednou stavěl, né? „J-jó, jó,“ odkývla jí hbitě a ledabyle, aby se neřeklo, načež sebevědoměji dodala: „Jasná věc, díkec za pomoc, kámoško!“
„Přesně takhle, Mokoš, řveš úplně úžasně!“ Houkla ještě, než byla ta-tam. Co bych vám ale pověděla - že by byla Sedna dvakrát tak odborná na běh, to se říct nedalo a o to míň to byla pravda právě teď, co si ještě zvykala na své nové tělo. Rusosrstá vlčice jí takřka dýchala za krk, a i v tom byla ostatně mnohem lepší, než ona sama: Sedna totiž už jen sípala (ani to ne!), jak si začala ve špatné rychlosti. Jen co se přiblížila k dalším horám, celá udýchaná už-už kňourala, až nakonec opravdu zprudka zastavila a vyvalila se u toho velmi elegantně na zem, hrajíc si na palačinku. „Do-do-do-domeček!“ soukala ze sebe tenkým hláskem, aniž by ho poznala za svůj, „nebo- přestávka! Bóže, ještě minutu a umřu! Fakt umřu! Konec- šlus- šmitec!“ a už jen doufala, aby jí Mokoš ještě neutekla. Vždyť jim spolu bylo tak hezky, no né snad?

Na moment se jí tvář stočila do věru zamyšleného výrazu - mohou šutrák kousat? Brání se ty místní kusy tak, jako-? - jenomže si takřka solidní minutku nato uvědomila, že vlčice se rozbila o kameny, ne, že kameny rozbily ji. Jéjda, to bude tím jarem, pyl ve vzduchu, teplo v kožíšcích a jiné, znevýhodňující rysy, které s tímto ročním obdobím přirozeně přicházely! „Alespoň tak,“ pokývla s úsměvem hlavou, ačkoliv jí to prakticky sebralo kšeft, „ááale, láska občas umí spadnout z nebes!“ Tak pozor, aby si zrovna nějaký ten pták nechtěl odskočit!
„A ty půlkou zajíce jo?“ opáčila hned na to a už-už jí ušáka hezky jala vrátit, div ho ještě nestihla párkrát poplácat, jakoby to byl její starý známý. No, bylo jen štěstí, že se při průchodu přes ty magické portály omylem nestala právě tím, protože skončit jako něčí svačina - ne, díky!
„No fakt - jinak bych to nepovídala, né?“ Ocásek se jí samovolně začal znovu pohupovat a Sedna u toho hezky pozvedla hlavu, považujíc se za panečku velkého hrdinu. Jakby taky ne, když jí u toho skoro nikdo nepomáhal! A že se jednalo o starce, nó, to se taky určitě dá opominout. Stejně neměly na vybavování až tak moc času, jak se zdálo! „A měl takové úplně vyzdobené pírka, co hrála všemi barvami. Třpytily se jako led na sluníčku!“ nadchla se, nemaje síly přestat, „jedno bych ti donesla, ale vlastně mi žádné nezbyla.“ Ledaže by se ukázala Hvězdička a podělila se. Srdíčko na to měla milosrdné dost, když se jí ještě před chvílí tak hezky motala pod tlapkami, né?
Vůbec netrvalo dlouho, než se jí z té vší energie trošku začala motat jak hlava, tak oči - a jazyk od toho taky neměl vůbec daleko! Jak se do jedné vlčice mohlo vlézt tolik života? Veverka na opiátech, stihla si ještě pomyslit při bujarých pohybech vlčice, než jí svým zapálením pro... Pro co?... stihla úplně nakazit. Mokoš, jak se představila, byla polárně rozdílná od její sestry - a právě to ji naprosto uhranulo. „Daleko, no - nevím, jestli tam trefím! Sdílím ho totiž se ségrou,“ ajéje, to se ale ošklivě přeřekla! Na zlomek sekundy se kousla do pysku, než pokračovala: „No, a moje ségra má mozek trochu na kaši, tak náš úkryt furt různě... ukrývá,“ triumf její kariéry notorického lháře! Jen aby tomu ještě uvěřila její kolegyňka, protože jí toho zatím napovídala tolik, až to i Sednu začalo do jisté míry nabádat k pocitu, že tu něco nehraje. Skoro se dokonce omlouvala a orodovala za vlastní osud - v přesně danou chvíli jí však byl nabídnut netradiční způsob dopravy, a kdo by takovému kukuči mohl něco odepřít? „Mokoš, jo? Ňáký exotický!“ vyzkoušela to jméno na jazýčku, usměvavá od ucha k uchu, „tak až, Mokoš, budeš bědovat, žes prohrála, můžeš u toho křičet 'Sedno'!“ A s tím rezavé vlčici frnkla přímo pod čumákem, protože kdo hraje fér, ten nesmí takové výzvy nabízet!

>> Jižní hory přes Dračí průsmyk

Její vlastní ocásek se bez převelikého přemýšlení začal pohupovat do podobného rytmu, napodobujíc náladu její společnice. Ta měla ale říz - to nebyla žádná Hvězdična, ale Jiskřička! Nacucaná životem i energií přesně tak, jak to Serren - Sedna - měla ráda. Co však do celého zápasu nezapadalo... „A nekousl tě přitom?“ podotkla, tlapkou ukazující na vlastní čumáček, „do svatby se to zahojí, ale-!“ Měli králíci tohoto údolíčka zuby?! Ách, kde byla Verena, když ji vlk potřeboval! Určitě se flákala po zbytku tohoto kraje a nacházela přitom nějaké úplně zbytečné informace, na rozdíl od něj. Pokoušela se alespoň z někoho vykroutit nějakou tu šťavnatou tajnůstku o místním fungování?
„Já- já bych se nechtěl-a vnucovat! Zrovinka před chviličkou jsem si podala jednoho nafintěného ptáka, vobrovskej, fakt!“ vyžblekotla ze sebe překotně a už-už jí zajíce podsunovala zpátky, poukazujíc na mokré, místy stále flekaté chlupy od krve a vody. Hlad, božíčku, ten měla - a jak velký! - ale přijmout jídlo od někoho cizího... Žaludek udělal nikoliv jeden, nýbrž hned tři kotrmelce a Sedna si u toho vzpomněla na otrávené jídlo tam doma, kdesi hluboko v džunglích. Ani mě nehne! Brzičko ji to však pustilo, protože si uvědomil docela jiný fakt: „Ňáký magický, agresivní obr! Div mi kosti nerozdrtil na padrť,“ vejtaha jedna, „vlastně u sebe měl takový kult paniček, to by ses divila - musel to být jejich kápo! Jaktěživ jsem neviděla, že by měl někdo tolik fanynek.“ Och, ano! A teď ji určitě každá do jedné půjdou po krku, protože jim zabila jejich alfa-samce. Nebo si už dávno našly někoho jiného?
Co se tak mimoděk dotkla jedné z utržených ranek na nožce, náhle ji polily jisté... obavy. „Víš ty co, vlastně bychom se mohly projít, kdyby se nás náhodou nerozhodly pronásledovat,“ vyhrkla proto ihned nato a přestože v hlase nesla jistou míru obav, na tváře se snažila vnutit jakýsi hrdinský výraz. „A já ti ukážu- lesík! Mám tam někde noru. Obrovskou! Určitě se ti bude hodit po tak velkolepém výkonu spočnout. A kouknu ti na ten čumák, ať ti ho ještě neokoušou mouchy.“ A že neměla - co naplat, ona už to nějak na místě domyslí! Hlavně šupem pryč!

>> Irisin ráj
Májovka

Skoro se jí zachtělo kňourat jako Etoile, co místním křížem krážem jen tak pajdala, bok jeden nepořádná v pejru od dob, co si tak nešikovně hrál se synkem! Ale - ó, co to jenom je za vábivé zvuky? Ňáký lov? Neberme to zle, vždyť zas takový sadista rozhodně nebyla (na to v její rodině byli přec docela jiní adepti), jen se jí povedlo pro jednou vyslyšet potřeby svého těla a- nó, něco pod zub by se určitě hodilo! Komu taky ne, že? A kdyby to navrch bylo něco zdarma, pro co by nemusela hnout jedinou tlapkou, no páni-!
Následovala proto pach, který se s takovou čerstvě prolitou krví tu a tam občas přirozeně objevil, měl-li vlk štěstí a vánek se mu jal posloužit, nikoliv škodit - vždyť na to taky jako povoláním bývalá hrobařka měla pořádně vytrénovaný čumák! Skutečnost, že od něj také plynul jakýsi pach vlčí, zasmušila ignorovala. Jeden krok a-!! A už slábne, na to dám jed! Určitě míří na sever, dál od zajdy. A kdyby ne, tak- Tak to tomu vlkovi natřu tak, jako tomu pávovi! ...Vskutku naivní, ale naděje má umřít až úplně poslední!
Jen co však zahnula za roh a vstala tváří v... No, vlastně sehnula svůj krček níž, neboť se s vytouženou svačinkou někdo očividně mazlil, z pysků se jí vydral jen těžko popsatelný zvuk, následován zvoláním: „Ách!“ Trápení? Vztek? Nedejbože vzdech z prohrané bitvy? „Si dáváte ale do nosu, paninko,“ a asi si i "do nosu" dala?, mlaskla nakonec uznale, usměvavá, a spolykala všecky sliny, co se jí během toho stihly nahromadit v tlamě, „je alespoň dobrý? Vypadá panečku šťavnatě!“

Páv byl uloven, ego pohlazeno a poškrabkáno i v koutech, kam běžně ruka nezabloudí a Sedna se tak neubránila samovolnému úsměvu, co se jí objevil na pyscích. Trochu děsivé, pomyslíme-li na její křivý, protáhlý zoubek a krev, co se hezky třpytila v měsíčním svitu, že? „Tak jsme to nakonec zvládly!“ mávla ocáskem, potěšena nejen výhrou, ale také skutečností, že tím snad Etoile mohla něco dokázat. A pak hurá do trhání peří!
Idylka však nikdy nemá trvat věčně a protože si Serren povšiml nepříliš pozitivního naladění nad úmrtím páva, euforie vyšuměla tak rychle, jak přišla. Její zelenkavé oči se náhle staly plny němého obvinění a jak tak občas přihodil víc pírek na svou hromádku, než-li tu její... Komu by to tak bylo komfortní! Za život už prožil věru mnohé - ale ticho ženských, marjapano, na to si nikdác nezvykne!! „No, Hvězdičko, sajonára!“ štěkla nakonec v jakémsi mizerném pozdravu, aby vlčici jasně naznačil, jaký je jeho budoucí plán - totižto netrávit s ní přinejlepším už ani minutu. Podělila je? Podělila (ač ne zcela spravedlivě, ačkoliv... práce tu stejně odvedla nejvíc právě ona, nikoliv tahle plyšová hračka. Co to s ní vůbec bylo, že jí to všechno tak sebralo? Měla nějaké své dny?).
Přestože se jí na pyscích držela kyselkavá, stále čímsi ukřivděná grimasa, Sedna nakonec zamávala ocáskem a jedno pírko navíc bělavé vlčici zapíchla k ramenu, třísníce tak její čisťounkou srst krví. To čučíš, jak umím být milosrdný!, pomyslila si ještě povrchně, než jí tím samým, rudým čumákem dloubla do tváře, „a nesmutni už. Byl to agresor, moc, moc zlý páv - teď je jeho dušička v pokoji a klídku a ty se můžeš pyšnit nějakou hezkou ozdůbkou, na kterou si uklovneš kdejakého štramáka!“ A s tím už se opravdu rozloučil, nechávaje za sebou jen hromádku jejího lupu. Bůh žehnej Mois Grisu!
Protože to byl vlk gentleman, mrtvolku i svůj vlastní lup vzal s sebou - brzičko, co však Etoile ztratil z dohledu, jal mrtvolku i s pírky zahrabat a omýt se ve vodě opodál. Nechtělo se mu s ní tahat cestou k Vereně, kterou takové tělo bez duše a tepla jistě potěší jako náramně hezký dárek - první ji nicméně musí najít!

>> Severní hory
//Mizím na tu Májovku, jak jsme se domlouvali v dms, díky za hru! :D

Jméno vlka: Sedna
Pohlaví partnera: Kdokoliv, vlčice preferované
Věkové rozmezí: 3+
Preferovaná povaha: Hraví, čiperní vlci, žádní převelicí myslitelé nebo traumatizované povahy, jinak by přišli ještě větší újmě na zdraví. Bručouny taky berem :]
Čísla: 1, 11, 21

Bylo lepší, když mlčela a nepletla se mu pod tlapky - no opravdu! Sedna už byla téměř na pokraji jakésiho smyšleného vítězství, o kterém měla v plánu svojí sestře vymluvit díru do hlavy, jenomže - ejhle, kdo se nám probudil! - bělavá vlčice mu jako tupý kámen skočila přímo před tlapky. A protože už byl připraven vystartovat, omylem škobrtl a vrazil vlčici čumákem do boku. Jau?
Zatřásl hlavou, aby se vzbudil a zorientoval: trvalo mu dobrou chvíli, než mu celičká situace docvakla. Na rozdíl od své společnice nezaváhal a šel si přesně za tím, o čem už od začátku smýšlel - tohle místo odmítal opustit bez hezkých pírek, hlava-nehlava. A když se někdo konečně rozhoupal a zahrál mu návnadičku, dostal k tomu úplně skvělou příležitost!
Obcházeje páva hezky z boku, Sedna a Etoile jej měli zcela okatě v pasti. Ať už by se hnul tam, či onam, byl v obklíčení dvou vlčic. Nebyl si tak úplně jistý, jestli by si zrovinka tohle po svých věru srdceryvných monolozích její kolegyňka přála, ale ta přece nebyla mozek operace a neměla teda co povídat do toho, co se Serren rozhodl udělat - proto se jí ani neptal, slůvkem nenaznačil, jaké kroky podnikne. Ve chvíli, kdy se páv agresivně opřel do vlčice, Sedna ptákovi zezadu skočila po krku a tiskla a třásla hlavou a vrčela tak moc, až z toho musela mít Etoile trauma. Krev byla... všude. Na něm, na vlčici, na písku ráje-...
Upustila mrtvé tělo a oči zabodla do své kompličky. Ach ti muži, neumějíc si vybrat, co vlastně po vlčicích chtějí! „Náladovější už být neumíš?“ štěkl po ní a sebečernější byl jeho hlas, nemyslel to zas tak špatně, jak to vyznělo. Má před sebou očividně ještě dlouhou cestu, než se aklimatizuje vlkům, co nebyli jeho sestra, že? Mít tuhle tak za ségru, asi se hanbou propadnu na deset dob dopředu. Fakt! Narodila se snad pod váhavou váhou, že se takhle neuměla rozhodovat? „Když řekneš, že jdeš, tak snad půjdeš! Dívej, co jsi způsobila,“ nařkl ji ihned, jelikož tomu tak v jeho očích skutečně bylo, „no, alespoň si teď můžeme vzít ty jeho péra.“

Ostře se nadechl a neubránil se zklamanému vyštěknutí. „Marjapano!“ zaúpěl nešťastně, takřka si chlupy rval, jak frustrující nepochopení Etoile bylo. Zprvu se panička tak angažuje a vtipkuje o tom, že pávovi dají co proto a navrch si ukradnou ještě hrst moc líbivých pírek, se kterými se sami budou moct promenádovat - ve chvíli druhé skučí a kňučí a div nebrečí, že ho to asi (asi určitě, ty náno!) zabolí. „Tak si třeba trhni!“ prskl nakonec v nepřátelském gestu, tlapkou si u toho bouchl do země. Rychle zahoří, rychle vyhoří - takový byl vztek Serrena snad odjakživa a změna pohlaví to očividně moc neměnila. „'Ó, já jsem moc moc slaboučká a neviňoučká Hvězdička, co svítí slabě tak, aby omylem někomu neublížila, uíí!', s tím si jdi laskavě za jinýma! V tomhle světě přežije jenom ten, co chytne příležitost za pačesy, fajnovko!“ řka, hlas hořký.
V hbitém gestu jeho zoubky konečně v tom šíleně nevyrovnaném tanci zavadily o jedno z pírek páva a než se ten namakaný, jistojistě silnější opeřenec zmohl vyklovat mu oči, trhl. A hle - vítězství bylo jeho, jenom jeho! Byl by se otočil po Hvězdičce a vyplázl na ni provokativně jazyk, třeba grimasou naznačil, jak slabá a zbytečná v tuhle chvíli byla: stále proti němu však stál značně silný oponent a on se nehodlal nechat zranit z mužské marnivosti. Jednu chybu přece jen udělal: pírko opustil tak, že vletělo pávovi zpátky k nohám a on, vidíce svou zničenou krásu, tentokrát vystartoval o to ostřeji. Whoopsie?

No bóže, to je mi ale kus hadru, pomyslil si, div u toho nešťastně nemlaskl - navenek se však opovážil leda roztáhnout pysky do cosi přívětivějšího, většího úsměvu, aby ho takhle bělavá vlčice neposlala k šípku. I když, umí to vůbec? To by bylo teprve nadělení, být na první misi a hned od jejího počátku zklamat! A tak se mezi dvojicí rozhostilo neúprosné, žhavé ticho, co Sedně jen málo pomáhaly s dlouhou chvílí.
Podrbal se za ouškem (no snad mi tenhle světa kraj nedal i blechy?!), načež jí přitakal - ach, ale ovšem, že rád pozná nějaké hezké štramáky! Jen ať si svoje vlastní nádobíčko drží dál od míst, kde bylo ještě před nedávnem to jeho, a nakonec z nich mohou být i přátelé. Vždyť to byl hlavou stále vlk a to by bylo, kdyby si nedokázal s druhým samcem sednout na kus řeči!
„Vždyť ty po nikom skákat nebudeš,“ vyhrkl, nechtěje, aby ještě upustila od plánu, co se jí zprvu tak líbil - ty vlčice a jejich střídavé náladičky, jéje! Zjevně s Verenou strávil příliš mnoho času a odvykl si tomu, jak to většina z dam měla. Mít tak dcery, vychovám si je líp. Bože, jak rád on by zas nějakou ratolest u svých tlapek! „Je to prostě nastrojený pták. A utrhnem mu jenom dvě - no, možná trochu víc peří! Mu doroste, né?“ frkl, „když se v životě furt budeš do něčeho pouštět a pak nad tím takhle váhat, nikdy se nikam nedostaneš, Hvězdičko. Tak zař pořádně, ať z toho něco máme!“ a už-už do ní jemně dloubl tlapkou, aby mu dělala návnadu. Jí o krk půjde málo - ale co má pak říkat chudák on!! Hlava celé operace, ba i jeho výkon!
Ocásek se mu samovolně rozhoupal, jen co se vydala kupředu. A že trochu zazmatkovala, jéjda - to se stane každému, fakt! Kroutil u toho očima jako když se žížaly snaží dostat ze zeminy, aby je déšť neutopil. Nakonec do Etoile hrubě strčil (čtěme jako: vlčice se cítila, jako když do ní vrazí muška, protože Sedna měla sílu jako larva mravenečka), „tak mi aspoň uhni z cesty,“ procedil skrz zuby, a šel na páva sám. Ještě, aby si u toho vykasal rukávy!
Páv se však zdál opravdu vztekat, a návnada mu tak chyběla. Protože však odmítal srazit svůj hřebínek a přijít k slečně s prázdnou, bez trofeje, jal se započít s pávem prapodivný taneční kousek. Kdykoliv po něm páv dloubl, uskočil, co mu síly stačily - a pak mu hned vypálil zoubky u zadku, aby pírko polapil. Kéž by mu tak ta vlčice, co slibuje hory a hned zas fňuká, že nechce, pomohla! Nebylo vůbec překvapivým, že ho páv párkrát stihl zobákem bolestivě klovnout přímo po obličeji, až mu z toho přivodil krvavou ranku. Jemu samotnému se párkrát povedlo oběhnout si jeho královskou výsost a cvaknout zoubky po peří - že by se mu ale dařilo, no... „No, Etoile! Šup naňho, když už ti ho tu tak hezky předehřívám!“ zda si z vlčice utáhl, nebo to myslel jako výzvu, to už těžko říct!