Příspěvky uživatele

Tak nějak jsem se elegantně promenádoval skrze les a svou ladnost jsem si ani tak moc neuvědomoval. Možná za to mohl můj styl chůze co jsem měl od narození, nebo ta barva srsti, nebo možná oči, které zkoumaly okolí? Bylo mi to jedno. Co si vlk neuvědomoval, to ho přeci trápit nemuselo. Netušil jsem ani, že mé hubené atletické tělo někdo může považovat za krásné. Ano, už jsem párkrát sice zažil, že na mě vlčice hleděly a snažily se mi lichotit, já však většině lichotek vlastně ani nerozuměl. Možná i kvůli těmto mým zkušenostem mě nepřekvapilo, když se náhle vynořila vlčice, které jsem si všiml až ve chvíli, kdy na mě promluvila.
Zastavím se uprostřed kroku a pohlédnu na ní svýma pronikavýma modrýma očima. Nejistě pak položím zvedlou tlapu zpět na zem a rozhlédnu se, jestli jako opravdu mluví na mě, nebo na někoho jiného. Neznala mě, proč na mě tedy mluví? Proč se mě ptá na večer? Kdybych mohl, pokrčím rameny. Takhle jsem ji jen sledoval, než jsem konečně něco prohlásil. "Ani nevím, mám rád všechny večery." můj hlas byl klidný, vyrovnaný, někdo by ho možná mohl nazvat galantní? Příjemný? Moc mě to nezajímalo. Vlastně jsem právě teď přemýšlel, jak se dostat z dohledu vlčice, která evidentně jevila zájem o debatě se mnou. Kdyby začala alespoň něčím zajímavým, ale debata o počasí? O večeru? Ne, to nebylo nic pro mě.

← Z neznáma

Oči jsem měl zavřené. Ležel jsem na boku a vše kolem mě vonělo... jinak? Jen se pomalu protáhnu a se zívnutím otevřu oči. Byl jsem v lese. Jehličnatém lese. Co jsem snědl za bylinku, že jsem si nepamatoval, jak jsem se zde ocitnul? Poslední vzpomínka byla na to, že jsem usínal někde po převisem v pískovcových skalách a teď jsem byl tady. Skála nikde a všude kolem mě jehličnany, převážně smrky.
Pomalu se líně zvednu a kdybych mohl, asi nad tím vším jen pokrčím rameny. Nějak jsem neměl potřebu skálu hledat, ani zjišťovat, jak je možné, že jsem šel spát večer a večer je tu nejspíše zas. Ani mě moc nezajímalo, proč je celkově okolí úplně jiné. Přeneslo mě někdo? Bylo mi to fuk. Ten večer pro mě vlastně byl jistou výhrou. Byl jsem soumračný tvor a radši jsem pak preferoval i noc než den.
Když se konečně postavím, rozhlédnu se a zavětřím. Možná by bylo fajn si něco menšího ulovit. Vlastně jediná divná věc byla ta, že mé tělo se cítilo... slabě. Takhle slabě jsem se dlouho necítil. Opět nad tím v myšlenkách však jen pokrčím rameny a vydám se sebejistou chůzí kamsi hlouběji.
Můj krok se zastaví až ve chvíli, kdy ucítím krev. Pach byl slabý a podle všeho se jednalo o nějakého zraněného drobného hlodavce. Vlastně to bylo mé štěstí, nemusel jsem hledat nic velkého a tohle byla jednoduchá kořist. Přikrčím se a pomalu jdu po pachu. Nedaleko mě skutečně byla zraněná myš. Podle všeho jen tak tak vyvázla ze spárů jiného dravce a teď narazila na mě. Na nic jsem nečekal a vystartoval jsem po ní. Když jí dorazím, v klidu si ji dám v podstatě jako jednohubku. Alespoň trochu to zkrotí hladový žaludek.
Když si olížu zbytky krve ze srsti kolem čumáku, vydám se svou obvyklou elegantní a sebevědomou chůzí dál.