Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pomalu se poskládal zpátky na zem a přední nohy zkřížil přes sebe. Přitom napruženě sledoval Naxe, jako opravdová pouštní sfinga. Ani jeden z nich nebyl zrovna moc ukecaný, no, co se dalo dělat? Nemohl jen věčně říkat "ne", "nevím", "hm". Naxovy odpovědi ale také nebyly zrovna nejpestřejší.
"Na prostředním ostrově, většinou. Aspoň mi teda přijde, jako střední," odpověděl neutrálně. Vlk stejně nevěděl, kde co je, teda, jak aspoň odhadoval, takže bylo úplně jedno, co odpoví. "Jo. Stejně jako ty sem se tu prostě vzbudil," dodal prostě a pokrčil rameny. "Na rozdíl od tebe jsem kvůli tomu ale nemusel přeplavat oceán a vstát z mrtvých," dodal ironicky, když viděl jeho zbídačený stav. Ale aspoň už jakž takž normálně dýchal, mluvil a hýbal se. Tam na pláži vypadal opravdu jak chcíplá ryba.

Nechtěl propadat depresím. Určitě musel být způsob, jak se odtud dostat, nebo minimálně musel být nějaký důvod pro to, že tu všichni byli. Nic na světě se nedělo jen tak. Vše mělo svou příčinu a vše mělo nějaký následek. Tak co bylo vlastně posláním vlků na tomto světě? Co tole všechno mělo znamenat? Neexistovala tady třeba i taková magie, díky které by se mohl libovolně vracet domů? Jak to ten zjizvený, podivný vlk dokázal? Byl snad nějaká ryba? Přeplaval nekonečně oceány? Tak proč byl sakra vyplaven jako nějaká chcíplina, co uvízla n mělčině?
Nic tady nedávalo smysl. Alespoň tak se to Setekhovi zdálo. V koutu mysli mu opět vyvstal pocit zoufalství, který tu pociťoval první týdny vcelku intenzivně. Co jiného mu zbývalo, než si zvyknout? Povzdychl si.

Ne, že by si nějak potrpěl na chválu nebo díky, ale trochu ho zarazilo, že ulovené jídlo bral Nax tak trochu automaticky. Nijak na to ovšem nereagoval. Ani kdyby byl vlk zcela při smyslech, neponížil by se tak, aby mu cokoliv vyčítal. Přece jen šlo o malichernost.
Jak přesně očekával, vlk opět stejně mimo jako předtím, odpověděl, že neví. Setekh kývl hlavou na srozuměnou a nezbylo mu nic, než se smířit s tím, že se tu odpověď prostě nedozví. Tenhle podivný vlk byl asi jediný, kdo by tu odpověď mohl znát. Jenže to by prvně aspoň musel vědět, čí vůbec je. Třeba se ale časem rozpomene a o své zážitky i vědomosti se se Setem podělí.
"Ale jsi na to dobrý adept," přesvědčoval ho, "není zrovna na denním pořádku, aby si tu vlci vyplavali z moře jako trouchnivějící kláda. Odněkud ses sem dostat musel, a jestli jsi tu už byl, asi víš, jak odsud ven. A zjevně víš, i jak znovu zpátky sem," podělil se s vlkem o svou úvahu. "Třeba si časem vzpomeneš," dodal ještě nakonec než si ukousl další kus masa, který vychutnával stejně jako před chvílí. "To se to fakt jen zdá. Asi se jen zrovna seskupují někde jinde. Vlastně je tu spíš štěstí objevit se na louce, aniž bys o pár metrů od sebe neviděl nebo necítil nějaký cizí kožichy," poznamenal otráveně.

Slunce pomalu zacházelo. Setekh už skoro ani nevnímal čas. Poslední dny, možná už týdny věnoval toulání se a zkoumání po rozlehlém okolí. Poznal toho hodně a hodně se toho také naučil. Třeba lovit ryby, i když měl stále co zdokonalovat. Čemu se však ani nepřiblížil, byl jeho nejhlavnější cíl - jak se dostat pryč. Nebo zjistit, jak a proč se sem dostal. Mysl mu také nahlodával oheň vprostřed louky, který mu pomohl skolit srnu. Neměl nejmenší tušení, že i on za ten skoro roční pobyt zde nasával síly zdejších magií. A že jeho potenciální schopnost ovládat oheň výrazně zesílila. Horší na tom všem bylo, že o tom nejspíš ještě hodně dlouho mít tušení nebude, protože svou magii stále odmítal používat. Zvyk byl železná košile, které se jen stěží zbavuje. Tak nezbylo než doufat, že se jednoho dne prostě nepodpálí a neshoří společně s ním i polovina Moisu, protože neměl ani potuchy o tom, že tuto schopnost by skoro mohl mít.
Jak tak koukal na vlka, jak hodoval, také dostával chuť na čerstvé maso (no, pár hodin staré). Přisedl si nakonec blíž, a protože snad bylo oběma docela jasné, že to byl Setův úlovek, také si kousek utrhl a pomalu ho sežvýkal. Maso opravdu vychutnával, protože takhle dobré už strašně dlouho neměl. Kam se na to hrabaly pichlavé ryby nebo tuhé, horské kozy. Mlsně se oblízl a znovu si ukousl.

Na chvíli se mu také podařilo usnout. Za to si ale nadával. Nesnášel, když usnul před někým, koho neznal, a to ani když ten druhý dotyčný spal a ještě navíc o několik metrů dál. Když se však vlk vydal za potravou, Setekh byl už vzhůru. Zastříhal ušima, když uslyšel mlaskání, praskot kloubů a kostí a trhání masa a šlach. Pomalu se zase postavil na nohy a zvědavě vykoukl z křoví opodál, aby zjistil, co vlastně na svou kořist přivábil. Byl to opravdu Nax? Ano, byl. Setekh se předníma nohama snížil k zemi, vyšpulil zadek a hlavu zaklonil dozadu. Protáhl se, potřepal hlavou ze strany na stranu, načež se postupně oklepal celý a kývl směrem k Naxovi. "Vypadáš líp," prohlásil, když si ho prohlédl.
Stále přemýšlel nad tím, kde se na louce objevil oheň, přestože lov nakonec slavil úspěchem. Neměl rád, když něčemu nemohl přijít na kloub. Zrovna tak, jako nenáviděl otázku, z jakého důvodu tu všichni jsou. Posadil se před Naxe. "Asi nevíš tak náhodou, z jakého důvodu se vlci sdružují na těchto ostrovech?" zeptal se opět s pocitem, že se ptá docela marně. Copak by tenhle utopenec mohl něco vědět? Evidentně si nepamatoval, co dělal před pár hodinami, natož, aby znal odpovědi na takové hluboké otázky.

Život se pomalu vytrácel z těla srnce. Když naposledy vydechl, Setekh se místo ochutnávek nebo odtahováním ke spícímu Naxinovi vydal tam, kde vzplál oheň. Ten byl díky vysoké vlhkosti půdy tatam. Zbylo po něm jen začernalé místo a ohořelá, zvlhlá tráva. I kdyby nevěřil tomu, že ten úkaz viděl, tohle byl důkaz, že se mu to nezdálo. Ty srny také neuhly z cesty jen tak pro nic. Zvedl hlavu od země zapáchající uhlím a rozhlédl se. Kdyby býval byl v poušti, podezříval by z tohoto úkazu Satekh'ma, ale cožpak by mohl, když tady Satekh nebyl? Zatřepal hlavou. Ten zpropadený ničema mu nedá klidného spánku ani tady!
Kdyby tak jen tušil, že z činu, který omylem spáchal sám, protože své magii vládl sotva jako začátečník, podezřívá toho démona, snad by se raději sám podpálil. Ta podoba s ním ho děsila víc, než cokoli. Když se ujistil, že mu zde nic nehrozí, se zmatkem v myšlenkách se odhodlal odtáhnout srnce zpátky ke spícímu Naxinovi. Dalo to dost práce, odtáhnout takové tělo. Navíc nebyl zrovna blízko místu, kde vlk odpočíval. Když už konečně dorazil, nechal srnce opodál Naxina a sám se odebral ke střídmému odpočinku opodál ve skrytu křoví.

Znovu si povzdychl. Nechtělo se mu. Oko mu lehce oteklo, žaludek měl jakž takž plný a do pohybu se vyloženě nutil. Ale... byl přece dobrý, ne?
Zdálo se, že se sem za jeho nepřítomnosti vrátilo trochu zvěře. Přišlo sem stádo srnců se srnami a odrostlými mladými. Ihned se přikrčil, když zjistil, že byli na dosah. Plížil se trávou jako aligátor v přilehlých bažinách. Zaujal tu nejvýhodnější pozici, ze které by mohl vyrazit kupředu a strnule vyhledával nejideálnější kořist. Stádo bylo zdravé a plné mladého života, proto nebylo moc z čeho vybírat a lov se nejevil už dopředu jako úspěšný. Přesto se pokusil.
Odrazil se a mohutnými skoky zezadu překvapil stádo. Hned na začátku zaváhal, zda má smysl pokračovat, protože se srny v plné rychlosti rozhodly pro útěk. Jenže pak... Před nimi zaplál oheň. Setekh sám se lekl, protože netušil, kde se tam tak zčistajasna objevil. Srny hned změnily směr a běžely mu téměř do náruče. Setekh neváhal a rozběhl se proti nim, stůj, co stůj. O oheň se bude starat potom. Vyskočil a povalil na zem jednoho ze samců, kterého hbitě zbavil života.

Nebyl sice žádný jasnovidec, ale nebylo tak těžké uhádnout následující scénář. Vlk se hodlal ubrat ke spánku, na což Setekh jen přikývl. Pohledem ho doprovodil k místu, na které ulehl, načež do pár minut usnul.
Set se tak ocitl zase docela sám, přičemž vlastně sám nebyl. Nevadilo mu to. Bodejť by jo, když byl vlastně ještě do nedávna tak sám, že skoro zapomněl mluvit už úplně. Jenže... co teď? Odejít zpátky na střední ostrov nemohl, i když se to možná moc nezdálo, byl to vlk dobrého srdce. A takhle slabého vlka by tu o samotě nenechal. Třeba by mohl i pojít hlady, kdyby si něco neulovil. Zatímco už zase zíral osaměle do vody prorostlé zlatem, přemítal nad tím, co dál. Měl by jít něco ulovit? Pro toho vlka? Že by byl až tak obětavý? Cihlové oči stočil ke spícímu, světlému tělu opodál. Možná by mohl. Možná by se takovým dobrým skutkem vykoupil z pomyslných hříchů, kterých se dopustil. Sice nevěděl, jestli tu bude vůbec někdo, kdo to ocení, i se svým krvavým okem se vydal hledat něco k snědku. Už zas.

Asi rozuměl, jaké to je, narazit zde na někoho, kdo je ze stejné země. On tu znal alespoň Zeinu. Tedy, ne kdovíjak dobře, ale pár zkušeností s ní měl právě ve svém minulém životě, který nechal za sebou neznámo ani, jak daleko. Tehdy ho to opravdu podpořilo, když zjistil, že tu není sám. Že i Zeině se stalo něco podobného. A nejspíš nebyla sama, protože mluvila i o svém bratrovi. Byla to zvláštní setkání. Vsadil by se, že kdyby byli ještě oba doma na poušti, vzájemně by se takhle náhodou jen tak nepotkali.
"No," přitakal souhlasně, když se Naxin zeptal znovu na poušť. Bohové, větší nuda s tímhle vlkem už snad být nemohla. Švihl ocasem ze strany na stranu. "Byl jsi někdy v poušti?" zeptal se zpola nuceně, zatímco pohledem kontroloval jeho stav. "Už je ti o něco líp?" zeptal se nakonec na něco, na co opravdu chtěl. Přece jen mu ta sladká voda vlila trochu života do očí. Do oka...

//Bašta

Tohle místo měl na rozdíl od Bašty rád. Nebylo tak protivně převoněné, barevné... a pozitivní. Okolí se neslo v pastelových barvách hnědé a i když to nebyla poušť, nebylo to tu úplně zlé. "Jsem Setekh'oe" představil se nazpět, jako již mnohokrát předtím na Mois Gris.
Jeho otázka byla zvláštní. Yalor? To mělo být co? Kolik světů vlastně existovalo? Kolik míst ještě neviděl? A to měl být uvězněn tady, mezi magickými šílenci? V rukou bohů, o kterých nic nevěděl? A o jejichž existenci pochyboval nejeden zdejší vlk? Povzdychl si.
"Já jsem... jsem z pouště," rozhodl se nakonec odpovědět naprosto neutrálně, "z hodně daleký pouště," dodal po chvíli a ohlédl se po zjizveném vlkovi, který se představil jako Naxin. "Yalor neznám. Ani jsem o něm, myslím, neslyšel," dodal suše a zastavil své kroky po jejich túře u řasami zarostlého jezera. Když se na něj podíval více poetických pohledem, musel uznat, že hladina docela připomíná tvář slunce.

Bylo vidět, že mu opravdu vůbec není dobře. Asi nebylo divu.
"Škoda," poznamenal opět přísně a olízl si černý čumák. Opět zkontroloval vlka pohledem, zda se stále nějak drží. "Opravdu rád bych zjsitil, jak se dostanu zpět, odkud jsem se sem dostal," vysvětlil po chvíli. Vlkova odpověď ho nezklamala. Očekával, že neodpoví pozitivně. Snad nikdo na tědlech zatracených ostrovech netušil, jak se dostat zpět, kam potřeboval. Zpět domů, na jiný zpět... kamkoliv. Skoro, jako by se o zapomnění cesty starala jedna ze zdejších podlých magií. Vůbec by se tomu nedivil.
Z myšlenek ho vytrhl pískavý dech vlka a jeho další otázka. "Hm. Myslím, že ani ty teď nejsi moc hovornej," poznamenal s uchechtnutím. Zrovna tenhle cizinec by ve své situaci Setekhovu většinou zamklklou povahu mohl ocenit. Možná o to spíš, když Set většinou nebyl dvakrát přátelský. Dlouho se teď ale s nikým neviděl. Vlastně ani nikoho nepotkal. A to ani z dálky. Za dobu, co byl tady na Moisu, se mu to snad ještě nestalo. Jejich kroky pomalu vedl k jezeru.

/Zlaťák

//Mělká pláž

Pomalu se blížili k cíli. Cesta, která mu předtím netrvala až tak dlouho, se teď protáhla na několik desítek minut, přičemž mezi dvěma vlky panovalo hlavně ticho. Skoro-utopenec nemluvil, protože nemohl. A Setekh nemluvil, protože to neměl rád. No, dvojice k pohledání.
"Už si tu byl? Tak to bys možná mohl vědět, jak se odtud zase dostat," dodal jen s jiskrou naděje, ačkoliv si nic nemaloval. Vlk podle všeho skoro ani nevěděl, jak se jmenuje, natož, aby věděl, jak sem přišel. Nebo prostě stačilo skočit do moře, nechat se odnést a probudit se jinde? Ach, kéž by to bylo tak jednoduché.
Blížili se k jezeru. Setekh se opět posadil u břehu a čekal, až se vlk napije. Jak asi dobře hádal, nejspíš by teď nejradši něco ulovil. Tomu se však velice vyhýbal, protože sotva stačil rozmrkat to bolavé oko. Přitom, co tak seděl, si vlka začal prohlížet. Chyběl mu ocas. To si všiml už dřív. Tělo měl poseté jizvami, přičemž na noze nebyla sama ta nejhrozivější. Na hlavě měl přes oko druhou jizvu, stejně ošklivou a podobně velkou. Byl to záhadný vlk.

Zatímco přemýšlel, co se mu tak mohlo stát, že ho vyplavilo moře, sledoval, jak se probírá. Byl překvapený, jak aktivní najednou dokázal být. Tedy, aktivní... Nevěřil, že by vůbec dokázal pohnout ocasem, natož, aby se posbíral a vstal. V tu chvíli se v něm probudila jeho nedůvěra, i když dost paranoidní, jestli náhodou nejsou v okolí další vlci, co by ho tu třeba chtěli přepadnout. Nebo cokoli. Jenže ne. Vlk byl kromě Seta opravdu jediný vlčí kožich v celém širém okolí. Udělal krok zpět, aby dal prostor vstávajícímu, zmoženému vlkovi. Opravdu se nezdál být jakkoli vážněji zraněný, jen byl prostě... hodně vyčerpaný. Až po chvíli si všiml obrovité jizvy na noze, kterou, jako by mu někdo svázal řezavým provazem. Musela to být hodně ošklivá rána, ale už byla zacelená. Udělal krok kupředu, ochoten vlka podpírat svým bokem, pokudb y to náhodou potřeboval.
"Na ostrovech Mois Gris," řekl s neskrývaným odporem. "Neříkej, že jsi taky odjinud a jen tak ses tu objevil," dodal, načež mu dávalo dokonalý smysl, proč se v takovém stavu nacházel vyplavený zrovna z moře.
Přitom jejich cestu směřoval k baště, ze které sem před pár hodinami přišel.

//Bašta

Pozoroval tělo mořského vlka. Pobaveně se musel ušklíbnout. Ten asi neměl zrovna dobrej den. Válel se tam jak vyvržená ryba. Trochu tak i zaváněl. No, nebylo divu. Možná nedělal dobře, ale nějak se v jeho přítomnosti necítil ohrožen. Copak by mu taková mrtvola mohla něco udělat? Ale aspoň mluvil, bylo to na dobré cestě.
Bolela ho hlava. Chudáka. No aspoň, že to nebylo nic horšího. Snad. Krev mu z ní netekla. "Hmm... ne," řekl stroze, tak, jak měl ve zvyku. Zjevně mu jeho srdce moc nezjihlo, když viděl takového bídáka a svou kamennou tvář si prostě zachoval. Leda, že by se z toho vlka vyklubala vlčice. To by možná našel pár hřejivých slov.
"Hmm... ne," řekl již podruhé o pár vteřin později. "Nemám," dodal po chvíli, protože už sám uznal, že by mohl být trochu příjemnější. "Je tu kousek jezero. Ale to asi neujdeš, že?" spíš je nahlas přemýšlel, než aby opravdu čekal nějakou kloudnou odpověď. Jenže zatím fakt nevěděl, jak mu pomoct. Přece mu tu vodu nebude nosit v tlamě napříč územími, ne? To by neudělal, aby kdyby to bylo pět metrů vzdálené.

Nevydržel sedět dlouho. Vydal se na poslední procházku v jemném písku a přitom se důkladně vyhýbal každému krabovi. I těm, co se nebezpečně ukrývali pod pískem a čekali, jakého hlupáka by zase mohli cvaknout do nohy. Když pak svůj pohled vrátil před sebe, všiml si, že na pláži v dálce leží cosi vyplaveného. Asi něco mrtvého. A kdo by tomu odolal, jít něco takového prozkoumat. Poklusem se vydal vpřed, zatímco najednou ztratil zájem o kraby. Čím blíže byl, tím spíš poznával, že to něco vyplaveného bude vlk. Velký vlk. Jak se sem sakra dostal? A vůbec nebyl mrtvý. I když od toho asi nebyl až tak daleko.
"Uhm..." vydal ze sebe nejistě, přičemž z asi dvoumetrové dálky k vlkovi natáhl špičatý čumák, aby lépe poznal jeho pach. Spíš než jako vlk však páchl jako mořská řasa. Jen sůl a voda. "Seš... v pohodě?" zeptal se, jako by nebylo evidentní, že v pohodě není. Spíš chtěl zjistit, co mu tak asi může být. Sice ne kdovíjak rád, ale určitě by mu pomohl, kdyby potřeboval.