Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Bašta

Už žádní krabi. A žádní ptáci. Jen si na tyto ponižující chvíle vzpomněl, jeho oči vzplály vztekem. Přeci jen ještě nebyl nejzkušenější vlk na zemi, i když se většinou choval jako mnohem starší, než opravdu byl. Měl se toho ještě tolik, co učit. Přesto, že svůj život zasvětil přísné poušti, která ho naučila přežít v opravdu velmi nehostinných podmínkách, byl svým způsobem velmi omezený ve vzdělání. Poušť totiž nabízela tak málo, že by sotva mohl znát víc, než písek.. a písek. Svět těchto ostrovů byl mnohem bohatší. Naštěstí byl Setekh dobrým žákem a učit se velice rychle. Ať už sám nebo díky informacím od ostatních.
Cestou se šetřil. Doslova se šoulal. Nikam nespěchal, a tak si tentokrát cestu sem snažil užít. Když už se konečně začala tráva postupně ztrácet v písku, věděl, že je blízko. Ještě několik minut cesty a objevil se na malebné, písečné pláži. Posadil se a spokojeně naslouchal šepotu moře.

Možnost, kterou vyloučil hned na začátku, se teď zdála jako nejlepší. Lev ryb. Vzhledem k tomu, že byl podrážděný a s bolavým okem, neměl náladu na žádné honičky. Samozřejmě neměl náladu ani na dost možná zbytečnou koupačku ve vodě, ale díky tomu, že minulé dny hodně trénoval, jeho snažení nemuselo přijít úplně vniveč. Vodu na prostorné louce nebylo tak těžké najít, jak se mohlo zprvu zdát. Rychle se přiřítil k jezeru. Vypadalo to, že valnou většinu své trpělivosti ztratil nad pozorováním těch opeřených potvor s pěkně silnými zobáky. Posadil se na kámen a sledoval ryby pod hladinou. Sice to neměl moc vy zvyku, ale opravu se teď snažil být klidný a soustředěný. Čekal několik dlouhých minut, dokud se neobjevila první větší ryba. A pak... stačil jeden ladný skok. Odrazil se skokem ve tvaru krásného U se jeho přední packy ponořily do vody. Téměř stejně s nimi šla i zubatá tlama, která se bez váhání zakousla do kluzké rybí kůže. Konečně! Jídlo. Rybu sežral téměř beze zbytků. Konečně se mu dostalo odměny. Olízl si tlamu a zapil zvláštní chuť ryby. Tady na tomto ostrově už neměl moc co na práci. Než se s ním rozloučil, rozhodl se vrátit ještě na svou milou, písčitou pláž.

//Mělká pláž

Opeřenci vypadali opravdu mohutně. Jenže těžko říct, zda to nebylo z většiny spíše jejich peří. Zdáli se jako docela líná zvířata, která nemají mnoho šancí na úspěšný útěk. Možná, že je podceňoval, ale věčnost na jejich pozorování neměl. V přikrčené pozici proto udělal několik kroků jejích směrem až do takové vzdálenosti, která byla bezpečná, a pak prudce vyrazil kupředu. Ptáci se za poplašných zvuků rozprášili do stran, ale oproti vlčím nohám neměli ty jejich krátké šanci. Když už se Setekh po jendom chystal vyskočit, pták se zastavil, roztáhl křídla a snažil se ho zastrašit. Když ani to nepomohlo, klovl Seta tak šikovně, že v tu chvíli málem přišel o oko. Zdálo se, že mu to zachránilo život, protože se vlk zastavil a pro rozslzené oko se už nepokoušel zvíře následovat. "Zatraceně," hudroval teď namísto ptáků Set. Zatřepal hlavou a poraněný obličej schoval mezi tlapky. Když oko konečně přestalo slzet a mohl ho trochu normálně používat, zase se posbíral a nakonec se rozhodl pro jinou, osvědčenější kořist. Byla to hloupá chyba. Se svěšenou hlavou se tedy obrátil a vydal se hledat jinou kořist.

//Zlaťák

S čumákem u země sledoval stopy srnčího stáda. Hlavou se mu ale honilo, že celá srna na něj bude moc velké sousto. Naráz je určitě nesežere a tahat se s ní, aby ji někde dojedl, to se mu tedy nechtělo. Proto stále docela marně pátral po nějakém ušákovi nebo něčem, co by bylo velikostně právě mezi srncem a králíkem. Že by chytil nějakého šakala? Hmm.. Ne, to se mu příčilo. Bylo to, jako by žral svého nevlastního bratra. Nespokojeně se posadil a rozhlédl se po až nechutně optimisticky vypadajícím území. Předtím si vůbec nevšiml, jak přehnaně voňavé a barevné to tu je, napříč tomu, že léto bylo pomalu na ústupu. Kypělo to tu však životem. A jeden z těch životu měl za chvíli vyhasnout jen proto, aby si zachoval život tenhle žíhaný vlk. Mlsně si olízl čumák a skrčil se v trávě. Slyšel zvláštní, jako by ptačí zvuk. A pak v dáli spatřil skupinku tlustých slepic. Tedy, ve skutečnosti to bylo něco mezi krocanem a bažantem, zkrátka takový pták, který žije na Mois Gris. Nebyl to pelikán, plameňák, ani nic, na co byl zvyklý z divočiny v pouštních oázách. Vypadalo to prostě jako přerostla slepice. No ale za úlovek to stálo, ne? Takhle neohrabané zvíře přece nemohlo být těžké skolit. Protože ale nikam nespěchal, ještě nějakou chvíli se trpělivě krčil v trávě a pozoroval jejich chování, aby je trochu poznal.

Zatímco ve zlatavém zrcadle zkoumal svou hubenou tvář s cihlově zbarvenýma očima a přemítal nad tím, zda je skutečně tak špatné používat magie, uplynul nějaký čas. Z rozjímání ho vytrhlo až zakručení v břiše, čímž jeho žaludek dával již docela zoufale najevo, že je čas jídla.
Vlk po chvíli vstal a rozhlédl se po okolí. Voda v jezeře ryby obsahovala, to věděl, protože je viděl při tom tupém civění na svůj odraz. Protože mu ale dělalo problém ulovit i rybu v průzračné vodě, do tohohle se příliš nehrnul. Ryba se ukázala vždy jen na chvíli, když jako by omylem vyklouzla z bezpečného sevření zlatých řas. Proto se rozhodl, že se porozhlédne jinde. Rozešel se po louce kolem jezera a nosem se snažil zavětřit jakýkoli pach, který by svědčil o tom, že se tu nachází potenciální kořist. Stopy tu byly, to ano. Ale bylo jich docela málo. Nakonec se rozhodl, poté co se pro jistotu ještě jednou napil, vydat se na území, kterým včera procházel.

//bašta

//Bažiny

Jeho cesta, zdálo se, skončila. Stálo ho to několik dnů, ale zdokonalil trochu lov ryb a objevil tu nádhernou pláž. Byla noc, když dorazil k jezeru. Znaveně sklonil hlavu nad vodou a plnými doušky se napil. Měl hald, ale neměl energii na to, něco chytat. Jeho dlouhé nohy ho zavedly za kámen, kamsi ke křoví, kde se v zákrytu před zraky vlků, kteří by se sem během jeho odpočinku rozhodli vydat, uložil k mohutnému spánku. Probudilo ho přímé polední slunce, které ho skrze keře osvítilo. A opět nastal rituál protahování. Došel se znovu napít a znovu se usadil nad hladinou. Věděl, kam půjde dál. Musí se vrátit zpět na střední ostrov, kde to znal a byl si jistější svou vlastní existencí. Přitom ho lákalo navštívit i hory... ale, měl na to dost sil a odvahy? Neměl by s tím spíš počkat na další teplé období a najít si teď radši útočiště, kde by zůstal, až (a jestli) se zas ochladí? Vzduch se už zdál chladnější. Měl by s průzkumem hor počkat.
Pak v jeho mysli stále sílilo pokušení, začít zkoušet svou magii. Jestli zde chce přežít a vydobýt si nějaké postavení mezi vlky, musí něco umět. Vzpomněl si, jakou moc měla Tiara. Mohl by ji mít i on? Oddával se hříšným myšlenkám, které mu předtím byly zakazovány. Začít se zlepšovat v magii bylo dalším krokem, který mohl udělat při přizpůsobování se zdejším podmínkám. Zatím tak ale daleko nebyl. Stále nosil hluboko v sobě svou tradici. Svou minulost. A ctil ji. Každým dnem se však stával odhodlanější tomu, propadnout těmto magiím. Chtěl se ale prvně ujistit, že opravdu není žádný jiný způsob, jak zdejší síly porazit.

//Mělká pláž

Vlk tentokrát zřejmě nevybral dobrý směr, kterým se vydat. Tady pro něj cesta končila. Už z dálky viděl, jak se blíží k ohnutým stromům, ze kterých visí podivná zeleň. To vlhko bylo cítit na dálku ještě dřív, než se mu packa poprvé zabořila v humusové půdě. Ihned ji vytáhl a s nechutí z ní setřepal všechno zachycené bláto. Ještě chvíli se procházel tam, kde to bylo bezpečné, ale jak mu radily instinkty z jeho rodné pouštní země, kde je vlhko, bahno a hodně skrýší, tam je hodně krokodýlů. Sice zde žádného neviděl, ale to možná proto, že vypadali jako kus dřeva nebo kamene. Pomalu stáčel svou cestu zpátky. Jenže než by došel zpátky na pláž, znovu by potřeboval nabrat síly. A kde by se na pláži bezpečně ukryl a odpočinul si? Zamířil proto k jezeru, kterému se předtím záměrně vyhnul.

//Zlaťák

Přemýšlel, kam se uchýlí, až přijde zima. Byl to teď asi největší problém, který se v jeho životě nacházel a zároveň se dal nějakým způsobem řešit. Zabíral místo hned po tom, objevit důvod, proč se zde vlci sdružují. Co je sem vedlo? A také, jak se sem dostal? V tuhle chvíli by zde možná ocenil přítomnost Wissfeoha. Určitě by si spolu mohli zase zanadávat na to, jak to tu stojí za prd a jak si z nich nějaké vyšší síly dělají srandu. Takhle byl na ty úvahy jen on sám.
Zatímco se brodil po kotníky ve slané vodě, jejíž vlny ho líně olizovaly, spatřil na břehu kraba. Jo, kraba už taky viděl, nezarazilo ho to. Ale nikdy je moc nezkoumal. Proč taky? To měl vždy tak moc naspěch? Pravda byla, že předtím asi neměl tolik času přemýšlet. V poušti si to ani nemohl dovolit. Když se ukrýval ve stínu před sluncem, ukrývalo se vše s ním. A za šera měl tolik práce, aby vůbec dokázal přežít další dny, že neměl čas okoukávat kraby. Jeho čumák se blížil stále blíž a blíž.... až dostal pěkný štípanec od krabího klepeta. Zatřepal hlavou a kýchl. Asi už přišel na důvod, proč si jich nikdy moc nevšímal. Ještě, že tu nebyl nikdo, kdo by ho viděl, jak se tu znemožnil. Než se nadál, proradný krab se ztratil v písku. K čertu s ním! Jeho dobrá nálada, kterou chtěl využít ke zkoumání, byla tatam. Ani na rozjímání už nebyl čas. Pomalu se rozešel po pláži, aby zamířil ještě dál. Naposledy si ale užil výhled, který se mu zde nabízel. Měl v plánu se sem zase brzy vrátit.

//Bažiny

Převalil se spokojeně na bok a přitom mžoural očima pod zapadajícím sluncem. Nic mu tady nechybělo. Byl spokojený. Byl sám sebou. Byl sám sebou a jen sám se sebou. Nemusel s nikým mluvit, na nic odpovídat, nikomu se věnovat.
Po chvíli vstal, vystrčil zadek, přední nechal na zemi a protáhl se. Pak se narovnal a rozešel se po malebné, jemné pláži. Pláž a moře sice viděl už dřív, tam doma, odkud pocházel. Viděl to dokonce i tady na Mois Gris, ale ještě žádná nebyla takhle kouzelná. Kdyby nebyla tak zatraceně daleko od prostředního ostrova, který díky času stráveného na něm už skoro považoval za vlastní, nový domov, navštěvoval by tohle místo častěji. Nasál čerstvý, přestože slaný vzduch a otřepal ze sebe zbylý písek. Tohle bylo asi to nejlepší místo k pauze, jaké zde mohl najít. Teď už nelitoval, že se sem vydal, přestože to byla dlouhá a nudná cesta.

//Zubří pláň přes baštu

A tak jeho kroky mířily dál. Nestáčel směr k onomu jezeru, jako onehdy. A ani to nebylo z obav, že by se odtud po setkání s někým musel znovu vracet zase zpátky na druhý ostrov, který spojoval ten prokletý les. Už jen při myšlence na něj se mu motala hlava při představě, jak se skrze něj zase vrací domů (do pouště). Nevedla tam jiná cesta? Jaké by to bylo, mít křídla? Roztáhnout je, odrazit se od země a přeletět i ta největší moře ve vesmíru. Už žádné ostrovy. Žádné podivné lesy s ještě podivnějším halekáním. Žádní vlci, se kterými by musel trávit čas. Už to byl zase ten starý, dobrý, zapšklý Set, který si ze všeho nejvíc vážil vlastního soukromí a samoty.
Dlouhé a nudné pláně se konečně zdály být u konce. V dáli viděl zlaté písečné barvy, cítil ve vzduchu sůl a v dálce slyšel šum mořských vln. Ihned přidal do znuděného a šoulavého kroku, který již delší dobu byl jen výsledkem nutnosti. Poklusem se dopravil na písčitou pláž, která byla hned po písečných dunách asi tím nejkrásnějším místem, co zde, na Mois Gris zatím spatřil. Posadil se do příjemně vyhřáteho, jemného písku a sledoval, jak průzračně čisté, mělké vody olizují pláž. Po několikahodinovém přechodu přes nekonečné trávy, kopce a doliny si rád odpočinul při pohledu na tuhle krásu. Přivřel oči a spokojeně sesunul k jemnému písku i horní část těla, přičemž přední tlapy ukázkově složil před sebou. Na ně si pak položil hlavu. A rozjímal.

Lov ryb opravdu nebylo nic, co by mu šlo. Zatímo opět odpočíval ve stínů křovin, aby mohl za pár hodin zase zkoušet své dovednosti, vykoumal několik triků, jak na ty šupinaté, slizké potvory. No nebyl to nakonec docela přizpůsobivý a zkoumavý vlk? Sice mu to trvalo několik měsíců, ale nakonec udělal alespoň nějaký pokrok. Dřív, v poušti, by ho sotva napadlo vyhledávat řeku nebo jezera v oázách, aby místo antilopy nebo pouštního králíka chytal ryby. Tady bylo vše jinak. A Setekh to pomalu, ale jistě začal přijímat.
Když už měl dostatečně popíchanou tlamu od kostí a tlapky otlučené od kamení, na kterém skákal jako kamzík, když lovil, konečně se rozhodl vydat se dál na cestu. Za dobu jeho učení uplynulo dalších pár dní. Nabral tedy dostatek sil, aby pokračoval dál. Za sebou nechal pláně a konečně se dostával hlouběji do neprobádaných míst, kam se chystal už před časem.

//Mělká pláž přes baštu

Uplynul den. Možná víc. A to jen do doby, než se vlk znovu zvedl a konečně se vzdálil od místa, kde odpočíval. Již několikrát předtím vstal, aby se protáhnul a vyrazil, jenže pokaždé když to udělal, si zase lehl nazpět do měkké a udusané trávy. Cesta to byla dlouhá, předtím mu to tak opravdu nepřipadalo.
Líně si zívl, když se nakonec rozhodl, že je už konečně čas jít. Rozhodl se tak, protože ho jeho žaludek opět vyzýval k nasycení. No co měl dělat? Suše mlaskl, vrátil se k vodě, aby se znovu napil. Poslední hodiny vlastně nedělal nic jiného. Nahrbil se nad vodou a hleděl na svůj tmavý odraz. Nebylo těžké, všimnout si, že se pod vodou pohybují opravdu unikátní kousky k ulovení. Jenže stačil na to Setekh? Častokrát v životě takovou příležitost neměl. Vlastně... by to spočítal na prstech jedné packy. Možná i ta packa na ty počty byla moc. Zamračil se nad vodou a chvíli zamyšleně popocházel tam a zpět. Má tím vůbec ztrácet čas? Ne. Nakonec se rozhodl ulovit zajíce. Tohle mohl zkoušet, až si bude jistý, že nepotřebuje tak akutně jíst. A tak se jal lovu nebohého ušáka. Měl štěstí. Podařilo se mu jednoho chytit. Jak? Zajíc byl evidentně nemocný. A plný klíšťat. Nebyla to sice delikatesa, ale k zasycení to rozhodně stačilo. Až pak se zvedl od zbylých zaječích chlupů, aby se vrátil k řece. Zamířil k její klidnější a mělčí části, u břehu, kde se pár ryb zdržovalo. Posadil se do jemného písku a odhodlával se k útoku. A pak se začal učit. Zkoušel to ze všech stran, občas se menší úlovek vydařil, ale většinou ryby uplavaly dřív, než se Set přiblížil k hladině. A tak trávil další dlouhé dny.

//Zubří pláň přes mlžné pláně

Les vystřídaly holé louky. Musel uznat, že tyto ostrovy byly skutečně zvláštní. Za lesem na krátko usedl, aby si odpočinul po již tak dlouhé cestě. Dokonce zvažoval, že by si zde zdříml, aby nabral sil pro další kroky. Jenže okolí téhle pláně se nezdálo o nic moc vlídnější, než ten les, kterým procházel. Mlha se tu táhla jako zrána nad stojatou vodou a našeptávala jen samé zlo. S nechutí sledoval její plazivé prsty, jak se zmocňují pláně jako had ulovené myši. Vydechl, posbíral ještě nějaké síly a vrazil znovu kupředu. Pokud se nemýlil, za touhlé zamlženou loukou by měla být ta úrodná pláň, kde onehdá lovil kozu s Astrid.
Astrid. První vlčí bytost, kterou na tomto světě potkal. Bylo to vůbec možné? Najednou si připadal docela starý. A zároveň tak mladý. Čas neúprosně plynul a odnášel s sebou vše jako rozbouřené moře. Zakroutil hlavou a snažil se do ní nahnat o něco příjemnější myšlenky.
Nakonec se konečně dostavil na pláň, jejíž náruč přímo vybízela k odpočinku. Nemýlil se. Bylo to to místo, kde lovili. Zamířil hned k vodě, přičemž ho tlapky už ze samých toulek skoro brněly a plnými doušky se napil. Pak se uchýlil k nalezení vhodného místa k odpočinku, schoulil se a konečně mohl nabrat síly.

//Hraniční pohoří přes tajgu

Samotnému cesta ubíhala dost pomalu. Bylo to neuvěřitelné, ale už si skoro ani nepamatoval, jaké to je, být sám. Až tak dlouhý čas s Frekim strávil. Přitom to mohlo být... pár dní? Stejně to byl nezvyk. Vzhledem k tomu, že šlo o Seta, na takovéto věci si nestěžoval. Byl přece rád sám, no ne? Jistě, že ano. Skoro ani nevnímal, kudy ho nohy vedou. Nakonec nešel přes kvetoucí louku, kterou už docela dobře znal, ale přes přilehlý, chudý les. Nebylo tu vůbec takové teplo, jakému byl zvyklý. Teď v létě tu bylo ještě příjemno, ovšem pro Setův chudý kožich to nebylo nic, co by vyhledával. Zdálo se, že se přece jen vždycky musí čas od času připéct na pouštním slunci.
Pokračoval dál, až se dostal na další známé území. Ten prapodivný les, kterému nevěřil ani za mák. Naštěstí se kolem sebe moc nedíval, takže ho místní taje docela míjely. Ovšem jen do chvíle, dokud se neozval podivný skřek. Set zvedl zmateně hlavu a stříhl ušima. Zastavil svůj svižný krok a marně se očima pídil po zdroji onoho zvuku. Nikde nic. A tak pokračoval dál. O chvíli později se situace opakovala, ovšem ten skřek byl slyšet mnohem, mnohem blíž. Vlk skoro vyletěl z kůže, když zazněl ten skřípavý zvuk. Bylo to, jako by byl přímo v jeho hlavě. Znovu se rozhlédl a se stejným zjištěním, jako předtím, se rozběhl vpřed. Neměl sice strach, ale v tomhle lese nechtěl strávit už ani o chvíli víc, než bylo nutné.

//Zubří pláň přes mlžné pláně

A byl zase sám. Freki byl fajn vlk, to jo. I když byl bručoun, jeho někdy až protivná pozitivita a pohodářství na něj mělo docela dobrý vliv. Společně spolu dokončili hostinu, až zbyla jen téměř holá kostra uloveného zvířete, a pak se Freki vrátil domů. Setekh, ač to byl vlk bezsmečkový, úplně chápal jeho povinnosti. Byly jedním z několika dalších důvodů, proč právě do smečky sám nechtěl. Kde zůstala Frekiho svoboda? Jeho vlastní vůle? Zakroutil hlavou.
Kdyby měl sám smečku, každý by byl svým pánem. Tenhle omšelý stereotyp hierarchie nikdy nedokázal pochopit. Čím déle však byl na těchto ostrovech, tím spíš měl pocit, že to bude muset pochopit. Nebyl ale sám takovou pesimistickou a zhrzenou duší. Byl tu ještě Wissfeoh. Tmavý vlk, který se Setem sdílel mnoho názorů. Kde mu asi byl konec? A co Tiara, šedá vlčice, která ho naučila tolik důležitého o tomto světě? Merlin, tříbarevné vlče? Žije ještě vůbec?
Byť se to nezdálo, Set zde trávil už docela dlouhý čas. Ne tady, na svahu, kde stále panovalo horko. Ale tady, na ostrovech. Na ostrovech, které tak strašně nesnášel. Jenže jak měsíce plynuly, začal si na tu nenávist docela zvykat. Hrozné, že? Kam jen to dopracoval.
Zatímco sledoval mizejícího Frekiho, zvažoval, co bude dělat dál. Sice tu celý rok ještě neprožil, ale tak nějak cítil, že se zase vrátí ta ukrutná a protivná zima. Že by byl čas prozkoumat jižnější území? Kam by se měl vydat teď? Nakonec se zvedl a zamířil již docela známým směrem.

//Začarovaný les přes tajgu