Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tichá zátoka

Zdálo se to jako věčnost, co vedl rozhovor s tím podivným vlkem. Od té doby stihl zahnat tu palčivou žízeň, rozjímat dále na svým životem a hledat nový směr. Nakonec to skončilo jednoduchou rovnicí, která vycházela z nitra jeho srdce. Po několikadenním odpočinku se zvedl a zamířil zpět tam, kam patřil. Třeba v těchto místech ještě objeví nepoznané a dozví se něco víc. Třeba najde dobrý úkryt nebo jen pěkný výhled. Na myšlenku, kterou vedl s vlkem u jezera, docela zapomněl. Nevěřil, že by kdy objevil zdejší bohy, a co se zdálo ještě méně pravděpodobné, bylo objevení smyslu existence všech zdejších vlků. Pokroutil hlavou a musel se nad touto představou pousmát. Kam se to jen dostal?

//Poušť

Bylo to několik povznášejících a dobře strávených hodin. Snad poprvé vůbec tu měl pocit, že se s někým dokáže bavit jako za starých časů. Poprvé se tu neježil v hrozivém naštvání, dezorietován a rozčilen existencí ostatních, doufajíc, že ho snad někdo spasí a sešle ho nazpět do jeho země, odkud doopravdy pocházel a kde tkvěla podstata jeho života. Nicméně, sentimentálních chvil se dost užíval právě nad teskněním po domově, a tak se teď při loučení cítil stále dobře, ačkoliv doufal, že narazí na takových vlků více. Nebo, že na Wissfeoha třeba zase někdy narazí, aby si s ním mohl vyměnit své depresivní, pesimistické nebo naštvané poznatky. Věřil totiž, že pokud vlka potká, bude pořád stejně zhrzený životem zde tak, jako teď. Jak moc mu tahle realita chyběla!
"Tak ti děkuji za obohacující informace. Třeba někdy zjistíme, co se tu doopravdy děje," poznamenal nakonec a nenápadně se pousmál. "Měj se," pozdravil ještě a bez sebemenšího náznaku, že doufá v další shledání se tedy odebral hledat nějaký zdroj vody. Ono snad ani nebylo nutné cokoliv podotýkat, protože si nejspíše oba byli jistí tím, že si názorově poměrně rozuměli. Zanedlouho Setekh'oe zmizel zcela z dohledu, a jak se zdálo, právě včas, neboť se území opět začalo plnit vlčími pachy.

//Kvetoucí louka

Jejich konverzace se přeměnila ve skutečně zvláštní. Jak se vlastně k té smrti dostali? Setekh si to už nevybavoval. Hlavně tuto debatu nepovažoval za nikterak podivnou a byl vlastně rád, že tu našel někoho, jako je Wissfeoh. Přesto však cítil, že se budou muset buď rozdělit, nebo přemístit na jiné místo. Opravdu již potřeboval zvlažit hrdlo. Dost možná by vyhledal i někdo k snědku.
"Tak to bys.. byl jako většina bohů," řekl pobaveně a pak přikývl v souhlas. "Jestli jsou dva, vsadil bych se, že se budou hašteřit mezi sebou," ušklíbl se. "Sem tam pak sešlou blesky na nás. A kdoví, jak to je s tou magií," prohodil pak a znovu přikývl. Pravda, že tyhle ostrovy byly na bohy tak trochu kýč. Čím více nad tím bádali, tím spíše ho iritovalo, že o zdejších éterech, magiích, bozích a kdovíčem ještě nevěděl téměř nic. Jeho mysl stále řešila existenciální otázky, jako proč tu je a co je jeho poslání. Skoro se zdálo, že těch bez odpovědí není schopen normálně fungovat. Do příchodu na Mois Gris totiž přesně věděl, kým je a co je jeho cíl. Ale teď?
"Asi si najdu nějakou sladkou vodu. Z toho slanýho vzduchu tady mi nějak vysychá v krku," řekl nakonec a ohlédl se k Wissovi, zda tu zůstane, nebo se oba někam přesunou. Ať už každý sám svým směrem, nebo oba stejným.

Posílala jsem za Seta, počet bodů, pokud jsem počítala dobře, je 83.

Poprosím rozdělit na něj takto:
70b - 3 tlapky - do ohně
10b - 3% - obratnost, vytrvalost, síla
3b - 3 KŠM

Začínal mít nutkání zvednout se a dojít se napít. Jenže pokaždé, když se rozhodl tento krok učinit, mu došlo, že je tu voda slaná. Suše si olízl tlamu a tiše pomlaskal. Čím více na to myslel, tím větší žízeň měl. Nakonec to však díky konverzaci vytěsnil z hlavy.
"Vidíš. Mě zas, že by něco mohlo nebýt," opáčil nazpět a vzhlédl k nebi, které se nad nimi nádherně otevřelo a na zem dopadaly první hřejivé paprsky. Setekh přimhouřil slastně oči, a jako nějaká kytka ten nepatrný zdroj tepla vstřebával. Světla a hřejivých chvil tu zažil opravdu pomálu, proto toho musel využít.
"Vlastně... jestli maj lidi pravdu a jestli to tu funguje stejně, docela se na to těším," naznal nakonec, když začal jeho společník hovořit o dni smrti. Někoho by toto téma možná pohoršilo, Setekh k nim ovšem rozhodně nepatřil. Pak se znovu pobaveně pousmál. "Kdybych byl já bůh, byl bych sám. Všechno bych zničil. Pokud by mi ovšem někdo jako ty a já k něčemu nebyli uprostřed mých strašných ostrovů," řekl záhadně a s nechutí se rozhlédl po okolí. "Hlavně kdybych byl bůh, nedělal bych tak debilní výtvory," usoudil nakonec. Samozřejmě, jako bůh by byl přece nejlepší. A spolu s Wissfeohem by byli úplně nejlepší bohové vůbec. Nebo páni podsvětí? Ze světa, který by jim byl za dílo, by totiž nic moc lepšího asi nevzniklo.

Představa, že i on by se jednoho dne vzbudil omotaný v přívěscích, byla docela děsivá. Byl přece vlk. Ne člověk. Částečně s touto hrozbou byl však i smířený, koneckonců celý život zde odstartovalo vzbuzení, kde odhalil cosi, co mu bylo vnuceno. Cizí ostrovy a uvěznění v nich. Jeho odpovědi, k čemu ty věci jsou, se musel pobaveně usmát. "Tak to není tak špatný, jak se zdá," dodal pak, načež se opět rozhlédl po okolí, aby vyzjistil situaci a ujistil se, že jsou stále sami a nikým nerušeni.
Jeho myšlenky jaksi uvízly u vzpomínání na jméno toho druhého boha. Měl ho skoro na jazyku, ovšem místo pravého jména zdejší bohyně mu stále ze vzpomínek vyvstávala stará známá egyptská Isis. Raději proto pomlčel a přemýšlel dál. "Jasně... no... u nás prej nebylo po smrti vše zlé. Lidé věřili, že se za dobré skutky dostanou na rákosové pláně, kde budou dál žít. Ale kdoví, jak to máme my," znovu se ironicky pousmál. "Asi už jsme všichni odsouzený žít pak tam, kde říkáš," dodal zamyšleně. Ani ho to nějak neděsilo, i vzhledem ke svému věku byl se smrtí tak nějak smířen, ať už měla vypadat jakkoliv. Možná proto byl mnohdy tak protivný a zahořklý.
"Iris!" štěkl pak sám sebou poměrně nadšen, že to ze své mysli vydoloval. "Ten druhej bůh byl myslím Iris. Teda asi bohyně. Moc čilí t dva ale asi nejsou, když tu o nic nikdo moc neví," řekl vzápětí.

Dobře, čekal ledaccos, ale že se tu na někoho jen tak nalepí ozdoby na nohu, to ne. Trochu ho zamrazilo. Špatně snášel novinky, jak už víme. Hlavně ty, které se nedaly předvídat a nebyl o ně nikde zájem. Zamračil se. "Jen tak? Ses s tím prostě vzbudil?" zeptal se hned na to, zatímco se celý zase napřímil tak, aby na tu jeho ozdobu viděl. Hned vzápětí ho napadla druhá otázka, a to už jeho oči patřily zase jeho obličeji. "Je to aspoň k něčemu?" zeptal se s úšklebkem a pak, jako by se snad bál, že se mu to stane též, pohled svěsil ke svým tmavým, zjizveným nohám. Zatímco si na nich spravil krátkou srst, vlk se rozpovídal o zdejším božstvu. Konečně si připadal více jako součást těchto ostrovů, když věděl víc, než někdo jiný.
"Jsou tu prej dva. Jeden byl Nero, druhej už nevím. Taky mi nebylo řečeno, co všechno umí nebo neumí a ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by je někdy třeba spatřil nebo s nima měl přímo zkušenost," zastříhal lhostejně ušima a zkřížil přes sebe upravené tlapy. "Budu se tedy domnívat, že všechny tyhle prapodivnosti jsou jejich dílo," usoudil, načež jeho slechy zaznamenaly něco skutečně zajímavého. "Ano? A jak tedy vypadá skutečné podsvětí? Podsvětí tohoto světa?" zeptal se se zájmem, jako by automaticky předpokládal, že tam Wissfeoh někdy byl. A od pravdy nejspíš vážně nebyl daleko.

S podezřením se ohlédl po Černém, když podotkl, že se vždy najde něco, co by zde mohlo překvapit. A Setekha vzhledem k jeho přesvědčení nesmírně zajímalo, co by to mohlo být. "Máš na mysli něco konkrétního?" zeptal se prostě, zda to nebyla jen planá slova o nekonečné podivnosti těchto míst.
Další otázka vyvolala v samotném Setovi otázky. Odmala v sobě měl zabudované lidské zvyky, potuchy, jak fungovala jejich kultura. Ať už to bylo záhadnou minulostí celé jeho vlčí rodiny, anebo tím, že žil ve starém, opuštěném, lidském městě, znal matně i jejich mýty a příběhy. A jednoduše jim věřil. Vždyť lidé byli daleko mocnější než vlci, netradovalo se to přece mezi nimi jen tak. Sám ale pořádně nevěděl, čemu to vlastně věří, stejně jako většina vlků z jeho smečky.
"No, aspoň v mé zemi tomu tak bylo, že když si umřel, bohové rozhodli, jaký posmrtný život si zasloužíš," řekl nerozhodně, protože tady toto tvrzení nejspíše ztrácelo na váze. "Jenže tady jsou bohové cizí. Nikdy jsem o nich neslyšel a nic o nich nevím. Ani, nevím, zda to skutečně jsou bohové, nebo se to o nich jen říká. A zda vůbec někdo nebo něco takového tady někde je," utrousil pak pod vousy a opět nasadil jakýsi sarkastický výraz. Jeho odpovědi ho příliš neuspokojily. "Tohle se zdá ještě horší než podsvětí. Třeba odsud vede nějaká skrytá cesta," řekl pak s kamennou tváří ve znak, že neztrácí naději, ačkoliv tomu nevěřil. Holt tu zjevně bude muset nějak dožít zbytek svého života.

Mystično a základy magií mu nebyly cizí, proto zdejší zvláštností přijímal ještě vcelku střízlivě. Lhal by ale, kdyby tvrdil, že ho tu nic nezaskočilo svou podivností. Bylo tu mnoho neobjasněného, jako byly portály nebo most, který dobře znal jako dílo lidské. Jenže tady, alespoň pokud dobře věděl, žádní lidé nebyli.
"Jo, tady už mě nepřekvapí asi nic," přiznal s nenápadným pousmáním. O své minulosti se samo sebou nezmiňoval, to by přece ani Wissfeoh nebyl nadšený. Cožpak ho to snad zajímalo? Pohodlně se převalil na bok. Z nějakého důvodu ztratil nedůvěru vůči tomu vlkovi, ať už to bylo moudré rozhodnutí, nebo ne. Líně pak sledoval východ slunce.
Wissova teorie ho však zaskočila. Napřímil krk s hlavou a otočil se jeho směrem. "Posmrtný život? Bez soudu? Bez cesty v něj?" podivil se. Podivil se proto, že ho taková možnost zezačátku také napadala, ale po chvíli ji zavrhl. "To tu u všech Bohů není žádná bytost, co by znala taje cestování mezi světy? Někdo, kdo by věděl, proč tu všichni jsme?" olízl si čumák a tiše se uchechtl. "Není to paradox? Ze všech podivností mezi duchy, portály a mocnými magiemi je tohle zdaleka to nejpodivnější. Kdo a proč nás sem dostal a proč to nikdo neví?" filozofoval, zatímco už zase hleděl k vycházejícímu slunci.

Wissfeoh se rozpovídal a navzdory veškerému očekávání, jeho příběh byl zcela jiný. Duch? To Setekhovi znělo docela povědomě. Sám přece... jednoho vídal. Byl to duch uvězněný v nehezkém těle. Že jich teda bylo! Pochopitelně ho teď napadlo, zda třeba tihle dva duchové nebyli nějak propojení a díky tomu se dostal sem. Zatím to byla asi nejsmysluplnější teorie, kterou dokázal vymyslet. A nejvíce ho děsila představa, že pravdu nikdy nebude schopný zjistit. Tedy, nejspíš. Nekoukal tedy příliš překvapeně, když ho seznámil s uvězněným duchem. Jen zakroutil hlavou. "To zní docela zajímavě," poznamenal spíše pro sebe. "Budu ho pozdravovat, až ho potkám," prohodil pak velmi suše a vlastně zcela vážně. Vlastně se na to docela těšil. Asi by mu teď pomohl nějaký pořádný rozhovor s duchem, jehož bráchanec z planety Země možná tak trochu přispěl k tomu přenosu sem na Mois Gris. Při nejmenším by zjistil více o zdejších magiích.
"Možná to je tak lepší... Rozhodně to způsobí míň otázek, na kterou není odpovědi," dodal s dávkou ironie nad tímto šíleným osudem. Čím dál víc toužil zjistit, proč tu vlastně je. Tolik vlků na těchto podivných a magických ostrovech, které tyto chlupaté duše doslova požíraly ze všemožných koutů vesmíru, to přece muselo mít nějaký důvod... Čí tohle byla vůbec zásluha?

Wissfeoh se rozpovídal, což ostatně Setekhovi nijak nevadilo. Sice si to nepřipouštěl, ale takto negativní a pesimistické názory ho teď opravdu hladily po duši. Nejradši by tu strávil ještě dlouhé dny, jen proto, aby mohl všechny a všechno promluvit, jak je tu vše od jeho příchodu hrozné, a jak rozhořčen a rozčarován byl tím náhlým přesunem. Držel se ale zkrátka, byl už přece jen dospělý vlk a nechtěl se tu čertit jako nasupené mládě. A tak opět jen pokýval souhlasně hlavou, zatímco se mu v ní líhla další palčivá otázka.
Chvíli trvalo, než ji vyslovil a ještě když jejich téma zamířilo k bezpečnosti smeček, mlčel. Zamžoural ve vycházejícím světle složil se zpět k zemi, aby si lehl. "To máš asi pravdu. Je tu něco, co by svou pozornost právě takhle cílilo? Myslím tím... Vím, že tenhle svět překypuje opravdu divnou magií. Nedivil bych se, kdyby tu někdo začal vyprávět o č rovných předmětech a bytostech, co se stávají nebezpečnými, " uchechtl se, ale přestože to myslel spíše ve vtipu, v koutku duše mu taková možnost skutečně zůstala. Zároveň tím načal právě ty divné vlky, co se tu údajně snaží získat nadvládu.
"Jak... Ses sem dostal ty?" zeptal se pak konečně na otázku, jenž v něm již nějakou dobu uzrávala.

I tentokrát se jejich názory sešly. Jaké nešťastné existence ti dva byli! A přesto si to ani jeden z nich nepřipouštěl a necítil se tak. Byli prostě jiní, no ne?
"Jen potom nevidím ani ten nejmenší důvod, proč vůbec existujou," řekl s úšklebkem. Zakroutil hlavou. Tiařin důvod, proč byla ve smečce, jejíž chod stejně nikdo příliš nekontroloval a nevedl, byl, že se měla kam vracet. To byl dobrý důvod... jen Setekhovi přišlo, že to příliš nesouvisí s onou smečkou. Nebo snad ano? A pokud snad, nebylo to přeci jen poněkud málo k tomu, aby se vlk k takové podivné skupině přidal? Z toku vlastních myšlenek ho vyvedla až slova Wissfeoha.
"Jak to myslíš?" zeptal se chvíli na to. Vystavovali se tak nebezpečí? Co tím chtěl říct? Vzpomněl si na tu skupinu vlků, která zdejší svět podle Tiary ohrožovala. Už si ale nevybavil, proč přesně že se snažili zmocnit vlády nad zdejšími vlky. Přitahovaly smečky jejich pozornost? Přestože byl zvědavý, dal to na sobě najevo jen minimálně a velmi trpělivě vyčkával odpovědi. Mezitím líně vstal, aby se protáhl a opětovně se posadil na chladnou zem. S východem slunce spokojeně zamžoural v teplých paprscích. Konečně začal cítit, že by se snad to zdejší pochmurné, ledové prostředí mohlo upozadit za teplými slunečními dny.

Po chvíli si na vlka docela naivně přestal dávat pozor. Ne, že by mu nevěřil, prostě ztratil jakýkoliv pocit možného ohrožení. Koneckonců, kdyby to byl lstivý bitkař, asi by se mu nesvěřoval se svým názvem po dlouhém mlčení, které spolu strávili.
Jak dlouho tu Wissfeoh už byl? Byl takový už od narození... nebo ho k tomu přiměl zdejší svět? Setekh, byť byl mladým poměrně nezkušeným vlkem (zejména ve zdejších podmínkách), byl zatrpklý snad od chvíle, kdy jej oslepily první sluneční paprsky pouště. Ale co Černý? Byť vlka samotného jeho příběh nezajímal, byly to dobré otázky.
"Hm," vydal podobný zvuk, jako Wiss před chvílí, když mu vysvětlil, proč je tulákem. Kdesi uvnitř v sobě právě slavil malý a nepodstatný úspěch, a to, že jeho stav odhadl dobře. Znamenalo to, že už alespoň něco o tomto světě věděl. "Ano... je to... ponižující," přiznal něco, co by před ostatními asi neřekl. Urazilo by to je a on by vypadal jako totální arogant, kterým zjevně tak trochu byl. "Zkušenostmi bych to nenazval. Vím o dvou, co vlastně údajně ani jako smečka nefungujou. Támhle opodál je prej taky smečka, ale žádnou jsem tam neviděl. Dokonce jsem byl na tom páchnoucím území a jejich slavný alfa bez zájmu odešel, aniž by se o něco pokusil," odpověděl. Kdyby měl ramena, pokrčil by jimi a dál se podivoval nad tou divnou událostí.

Situace se zhostilo ticho, jehož trvání Setekh trávil paranoidními představami o tom, zda ho vlci z okolí nepronásledují. Neotáčel se ale, jen pravidelně a zcela nevinně kontroloval vzdálenost té neznámé směsice pachů. Vlka, přestože ho stále podezíral z postranních úmyslů, postupně přestal vnímat jako hrozbu. Černý stejně jako on jen tiše hleděl do tmy, a tak tu nějakou dobu užívali tiché noci sami dva, svým způsobem společně. Po nějaké době, kdy Setekh už skoro zapomněl, že tu s ním někdo je, černý vlk promluvil. Představil se. Žíhaný střihl ušima směrem k přicházejícímu hlasu.
"Setekh'oe," oplatil mu nazpět prozrazení svého zvláštního a zřejmě jazyklámajícího jména. Z tmy na něj koukaly jeho zelené oči, které mu znovu evokovaly pocit, jako by ho měl za chvíli svázat kořeny a udusit ho jejich silou. Naštěstí to však Wissfeoh v plánu neměl. Doufejme. "Díky... Mimochodem," dodal po chvíli, aby oplatil i tento dovětek. Díky patřilo se zpožděním za informace, které mu sdělil již před notnou chvílí. A pak zase nastala chvíle ticha. To se tak nejspíš stává, když se sejdou dvě nemluvky zhrzené životem. Wiss na takové jednání měl však nejspíše mnohem větší právo než Setekh.
"Proč nejsi ve smečce?" zeptal se pak, když naznal, že jeho pach není podobný žádnému, co doposud poznal. A hlavně. Jako pravý smečkař už by určitě začal o tom, jak se musí vrátit na území, no ne? Naprosto jistý si samozřejmě nebyl, ale při nejhorším by ho vlk opravil za tuto mylnou domněnku. Naopak doufal, že mu třeba Černý opět sdělí něco, na co čekal celou dobu, co se zdejší krajinou toulá. Že to celé stojí za prd a nechápe ty, kteří skloní hlavu před někým jiným a uznávají ho jako vůdce. Že smečka je omezující a prakticky k ničemu.

A cizinec nakonec nebyl tak odtažitý, jak se zdál. Nejeden by pomyslel, že Setekh právě hledí na svůj možný odraz. Nakolik však byl ve skutečnosti tento neznámý, černý vlk jako on? S jistotou si oba libovali v osamocení a klidu. A ačkoliv by takovou chvíli ocenil Setekh i teď, imponovalo mu, že se setkal s někým tak zhrzeným. Navzdory vší pravděpodobnosti tuhle realitu viděl mnohem radši. Přeci jen mu přišla uvěřitelnější než smečkoví nadšenci a relativně spokojení vlci. Ušklíbl se.
Místa portálů rozhodně nezněla dobře. Do hor se zrovna nehrnul, ať už kvůli svému nepříliš hřejivému kožichu, nebo tomu, že taková místa zkrátka přirozeně nesnášel a kde je červená louka, to tedy netušil. Tak jako tak, pokud chtěl zdejší země lépe probádat, měl by se vydat oběma portály. Jenže jak vlk řekl. Kdoví, co to bylo za věci. Zcela nepochybně byly utkány záhadnými nitěmi zdejších magií, kterým doposud ani za mák nevěřil. Natož nějakému jejich... produktu. Než by tedy prošel portálem, zajisté by rád zjistil něco víc o tom, jak fungují a pokud souvisí s magií, tak s jakou a jaké jsou její taje. Zatřepal hlavou a postavil se. V okolí se zase začali skupinovat vlci. Nebyl si jistý počtem ani polohou, protože byli zjevně dost daleko a vzduch k němu donesl pár zmatených stop. Neodpustil si protočit očima. Kam se poděla ta prázdná místa, kde byl jen on a jeho myšlenky?
"To jsem potřeboval slyšet," řekl krátce a rozhlédl se po okolí, jako by ho snad neznámí vlci z okolí sledovali. "Konečně to někdo řekl, to, jak to doopravdy je," dodal zahořkle, ale s úsměvem. Pak se zase posadil a mlčel. Už ho nebavilo utíkat před zbytečnou společností ostatních. Kolik území se za ním ti vlci už táhli? Jako smrad ho následovali od chvíle, co lovil s Astrid. Přesně od té chvíle bylo na každém území vlků, jako by se tu snad courala nějaká smečka. A tak prostě jen seděl a mlčel. Jako vždy.