Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přestože to nevypadalo, že by se cizinec pokusil o útok, dával si na něj pozor. O to víc, když byla tma a on nemohl pozorovat jeho jemná gesta, která by mu prozradila o jeho povaze víc. Jak očekával, cizinec příliš sdělný nebyl. Opět se pousmál a přešlápl. "Vím, že tu jsou nějaké portály. Jen nevím kde. Můžeš z toho prej mít ten nepotřebný pocit užitku a vědomí, žes někomu pomohl. Nebo to ber z té příjemnější stránky... Když mi to řekneš, prostě odejdu a nemusíme tu společně posedávat... Vlastně už jsem mohl být pryč," Setekh si s jeho mlčenlivostí a neochotou nic nedělal. Vlastně by byl stejný. Vlastně by se s takovým cizincem ani příliš nebavil. Ne víc, než to bylo nutné, a tak Černý předčil jeho vlastní (ne)ochotu.
"Pak nerozumím smyslu tohoto místa," hořce se ušklíbl. Bylo to snad nějaké vězení pro vlky? Jaký to mělo účel? Měl to snad být ráj? Byl tu vůbec někdo, kdo by na to znal odpověď? Setekh už ani nevěřil, že by mu byl vlk jakkoliv nápomocný, jen lhostejně patřil do dáli vodní hladiny, ve které se odrážel měsíc a přidružené hvězdy. Zjevně ztratil motivaci, pokračovat v cestě. A vůbec, co by na těch dalších ostrovech tak asi našel?

Jakmile oheň zhasl, měl docela problém ve tmě vůbec zachytit obrysy vlka. Pokud ho oči nemátly, zdál se totiž celočerný a po udušení plamenů takřka splýval s okolím. I tak ale nebylo těžké poznat, že z jeho návštěvy není příliš nadšený. Setekh se pousmál. I když byl stále ve střehu, protože si byl více než dobře vědom přesily cizince a nerad by skončil spálený jeho ohněm, zalíbilo se mu, že tu nebyl každý vlk jen jako sluníčko. Posadil se na zem a k neznámému se již více nepřibližoval.
"To nevím," řekl nejprve, když vlk začal bádat nad důvodem, proč se tu Setekh objevil, a zda tu není kvůli němu. "Věděl bys, kudy a jak na další ostrovy?" zeptal se přímě krátce po té a natočil hlavu na stranu, což bylo v noční tmě stejně sotva zaznamenatelné. Sice vlka ani trochu neznal, ale nebál se usoudit, že tu bude podstatně delší dobu, než on. "Nebo pokud bys snad znal tajemství, jak se z těchto proklatých míst dostat úplně, aniž bys u toho procházel světem mrtvých?" pokračoval záhy, přičemž se opět pousmál. Třeba se vlk překoná a nakonec z něj ještě bude sdělný společník! Tentokrát by to dokonce i Setekh'oe ocenil.

//Zubří pláň

Tiché vody byly skutečně uspokojivě tiché. Ani ve vzduchu se nelinulo tak pestré množství rozličných pachů, jako na předchozích územích. Nebylo pochyb, že tento svět byl vlčí. Kde byli ale ti lidé, co postavili most? Dříve tu byli a vymřeli? Byla zde snad podobná kletba jako v jeho rodišti? V jeho hlavě se zrodila nová, podivná myšlenka. Tu ovšem rozrazil jen o pár chvilek později černý vlk, jehož osobu by bylo samo o sobě vůbec těžké spatřit. Jenže tenhle jedinec zářil ohněm na dálku. Další magie? Zastavil se a zpozorněl. Byl to samec, to bylo jasné. A to už Setekh skoro ani nevěřil, že tu nějací žijí. Přestože společnosti příliš neholdoval, byl docela potěšen. Třeba mu sdělí, jak se dostat na další ostrovy. Třeba bude vědět, jak se dostat zpět na svůj domovský svět. "Zdravím," řekl prvně svým typicky chladným hlasem a prozatím jen sledoval, jak vlk zareaguje. Nebyl naivní a hloupý. Nebyl dokonce ani bůhvíjak přátelský. Proto mu svou přítomnost jakkoliv víc nevnucoval, dokud si nebyl jistý tím, že ho nesežehne svým plamenem.

//Zlaťák přes baštu

Kráčel klidně a pomalu. Rozhlížel se po okolní noční krajině a pozoroval, jak se změnila od chvíle, co nastala tma. Znovu rozespale zívl a konečně začal přemýšlet, kam že se tedy vydá. Nakonec si dal opět přestávku u řeky, ze které se znovu několikrát žíznivě napil, zatímco se rozhodl, že by mohl navštívit ostatní ostrovy. Jenže jak? Jak bylo vidno, i na tomto území bylo podivně rušno. Přece jen se mu nechtělo konfrontovat takové množství vlků, a tak, když se znovu zvedl ze země, se vydal zase zpátky k zátoce. Jeho krok se ovšem změnil ve svižnější a poklusem se blížil k tichým, slaným vodám. Zdálo se to skoro jako středobod těchto zemí. Kolik vzpomínek už na to místo měl, vzhledem k době, co zde strávil? S čistou a jasnou myslí se vrátil, aby zde našel další zkušenost.

//Tichá zátoka

Uplynulo několik hodin a Setekh si konečně v klidu odpočinul, vzdálen od ostatních a od tohoto světa. Spánek měl bezesný, klidný a nikým nerušený. A protože se ani Astrid nevracela, nikam nespěchal. Když otevřel oči, zjistil, že už je noc. Ačkoliv ho do světa opět přivítal chlad a nevraživost okolí, cítil se plný energie a spokojený. Možná si tu opravdu jednou zvykne. Pomalu vstal, zívl a protáhl se, načež se oklepal od hlavy až po špičku ocasu a rozešel se pryč. Astrid holt nechal kdesi za sebou a zanedlouho to byl opět jen on a příroda. Vzdaloval se od tohoto místa, aniž by si ve skutečnosti uvědomil, že se vrací zase zpátky. Zcela evidentně mu to totiž bylo jedno. Neměl cíl. Neměl žádný směr. Prostě šel, kam ho vedly jeho dlouhé nohy a zanedlouho byl zpět na pláni, kde ještě před několika chvílemi vychutnával maso kamzíka.

//Zubří pláň přes baštu

//Zubří pláň

Pokojně klusal po boku Astrid, zatímco zjišťoval, že se z jednoho houfu vlků dostali do druhého. Ani jeho společnici to nenechalo zcela kladnou a ihned počala bloumat nad tím, co se tam děje. Její odpověď ho však zaskočila. Upřímně byl již opravdu unavený, ani si nepamatoval, kdy naposledy se opravdu vyspal. "Já... no," vyrazil ze sebe nejprve, jenže než se rozhoupal k odpovědi, Astrid se rozhodla. "Dobře...," přikývl nakonec, aniž by vlastně věděl, na co. Jenže to už sledoval záda mizející vlčice. Zastříhal ušima a ještě jen tak chvíli stál a sledoval ji. Pak se ohlédl po příjemně vypadajícím okolí a pomalu se rozešel přesně na opačnou stranu, než byla skupina vlků. Jaký podivín! Nejevil nejmenší zájem o to, zasahovat do jejich setkání a ať už se Astrid rozhodla dělat cokoliv, on si hodlal držt se původního plánu, najít úkryt a dobře se vyspat. Když už byl tak daleko, že jejich pachy cítil jen díky poryvu větru, ulehl u padlého březového kmenu, pod nímž se hezky schoval. Díky vzrostlé, seschlé a zimou sžírané trávě ani nebyl příliš vidět. A protože zde nebylo zrovna nejtepleji, stočil se jako malé vlče a konečně si dopřál zaslouženého odpočinku.

Nečekal, že by zdejší místa znala, ale doufal, že jim alespoň udá směr. Nakonec se tak nestalo, a tak se vlci vydali neutrálně kamsi... přímo za nosem. Setekhovi to nevadilo, koneckonců neměl žádný cíl. Jen tiše přikývl a svýma dlouhýma nohama klusal k blízkému zlatému lesu, v jehož útrobách se ukrývala smečka Tiary. Pochopitelně si na tuto vlčici znovu vzpomněl, ale tentokrát, přesto potěšen, jeho mysl nezastírala nesnesitelná touha dotknout se její srsti, nasávat její pach do konce svého života a sledovat po jejím boku každý západ slunce v pouštích. Nevědomky se musel pousmát a potřásl hlavou. Vážně to byl on? Ten stejný vlk, co tak visel na něčí přítomnosti? Jak jen to bylo možné? S odstupem času a po absolutním vystřízlivění z vlivů amorova šípu, mu to najednou přišlo zcela absurdní. Najednou nechápal, proč se to stalo. Proč se tak choval. Bylo mu trapně.
Nakonec se jejich cesty stočily podél Zlatého lesa a pokračovali na východ.

//Zlaťák

Zatímco mu z tlamy stékaly proudy vody zabarvené krví padlého zvířete, zkontroloval, kolik z jejich úlovku zbylo. Sice tělo kozy nezmizelo úplně, ale byl si jistý, že zbytků masa, šlach a kostí využijí jiní tvorové, ačkoliv zdejší poměry tolik neznal. Určitě tu nebyli sami masožraví a někdo tuto zbylou hostinu jistě rád využije. Astrid se zdála s plným břichem mnohem zdravější a plnější života. To si však Setekh spíše sám domýšlel, neboť se tak alespoň částečně zamaskovalo její propadlé břicho. Její návrh se mu zamlouval. Musel se pousmát. "Kam já bych tak mohl konkrétně mířit..." zopakoval pobaveně po vlčici a přistoupil k ní blíž. "Budu rád, když se společně porozhlédneme. Na samotu mám času dost," dodal na ujištěnou a vykročil neznámým směrem. "Máš na mysli snad ty nějaká konkrétnější místa?" otočil se ještě vzápětí, než se vydal dál.

Byl to pokaždé stejně nepopsatelný a úžasný zážitek. Podařený lov, dobré a čerstvé maso a plnící se žaludek. Astrid to nejspíše neprožívala tak, jako on, ale i tak vypadala spokojeně. Tohle přeci muselo potěšit každého vlka. Sice nerad zanedbával svou společnost, ale touha okusit část svého úlovku byla silnější. Jeho bílé zuby se nedlouho poté konečně ponořily do krvavého masa a prudkým šubnutím si pak utrhl první sousto. Postupně si k úlovku lehl a nebýt jeho atletické postavy, jeden by si pomyslel, že nedělá celý den nic jiného, než se krmí a válí. Vlastně na ty dva musel být docela vtipný pohled. Vychrtlíci, co měsíce nejedli a teď zacpávali své věčně hladové břicho.
Když alespoň trochu pocítil nasycení, zvedl se a došel se napít z koryta řeky. Voda byla stále studená stejně jako všechno kolem, ale nemusel mít pouští cvičený nos na to, aby poznal, že se blíží oteplení. Poohlédl se po Astrid. "Co máš teď v plánu?" zeptal se, načež si pak několikrát olízl zakrvácenou tlamu,

Pak už nebylo času nazbyt, promýšlet si další krok. Úkol byl jasný. Zastavit některého z kamzíků, povalit ho na zem a ukončit jeho trápení. S uspokojením zjistil, že druhou stranu Astrid dobře ohlídala, a tak se koze zprudka odrazily a změnily svůj směr do prázdného prostoru naproti řece přesně tak, jak očekával. Díky prudké otočce oba vlci získali čas, kdy mohli chaoticky utíkající kamzíky přelstít. A Astrid se to povedlo. Jedné z koz se zakousla do ramene, což ji zpomalilo a téměř podepsalo její ortel. Setekh nebyl daleko, a tak trvalo sotva pár sekund, než se jeho zuby dostaly skrz kůži sudokopytníka na krku. Zvíře zaskuhralo a slítlo k zemi, načež se vlk co nejrychleji zasloužil o konec utrpení umírající kozy. Pak její rány párkrát olízl a vychutnával si její krev, zatímco zkontroloval, zda je jejich okolí stále bezpečné a neodehrálo se tu něco, o čem by měli vědět, zatímco byli pohlceni lovem. Zdálo se, že jim bylo přáno klidné hostiny. "Výborně," pronesl spokojeně. Takový úspěšný lov mu vždy vylepšil náladu. Ohlédl se po Astrid, zda byla v pořádku, než se pustil do jídla.

Setekh nebyl vzhledem ke svému věku nejzkušenější lovec, zároveň však ale musel být silný, aby se sám v pouštích uživil. Dělal chyby, ale většinou ne fatální a neodpustitelné. Přestože si tedy svým vůdcovstvím při lovu jistý nebyl, odhodlal se k němu. Proti směru větru se začal plížit k břehu řeky a v téměř úplném spojení se zemí se blížil k obětem, které ještě stále nic netušily. Tedy... stále jen potenciálním obětem. Jakmile Astrid potvrdila jeho taktiku, nenápadně začal málopočetné stádo obcházet, přičemž se nenechal rozrušit i dalšími vlčími pachy v okolí. Koneckonců na vedlejším území se nacházela smečka. Zdejší zvěř musela být zvyklá na pachy svých predátorů a jistě počítala se zdejšími každodenními ohroženími. Jeho úvahy se zdály správné protože kozy setrvávaly u řeky i tehdy, kdy se na území začalo pohybovat více vlků. Nakonec, když už byl opravdu blízko, ho zpozorovala jedna samice. Strnule stála, a když se ujistila, že je skutečně pozorována vlkem, dala se v chaotický útěk za doprovodu svých druhů. Okamžitě se rozutekli směrem od Setekha, který po nich zprudka vyrazil a doufal, že alespoň některý kus srazí k zemi ve chvíli, kdy zvířata zjistí, že jsou hnána i z druhé strany. Jinak neměl mnoho šancí, jak by divoké kamzíky dohnal.

//Tichá zátoka

Poklusem a nosem nízko u země se nesl napříč krajinou. Sotva zaznamenal, že jejich cesta míří kolem věčně zlatého lesa, kde se teď pravděpodobně nacházela jeho ještě před chvílí milovaná Tiara. Teď byla jeho mysl zakalená silným pachem potenciální kořisti. Stopa ho zavedla na širou pláň, kde ho konečně od stopování stáda srnek vytrhlo cosi snazšího. Cosi, co znal i on. Jakási koza! Zpozoroval pár jedinců u blízké řeky, načež nechal stopu srn za sebou a přitiskl se k zemi. Hbitě se otočil k Astrid, která ho sem nejspíše následovala a pousmál se. Kořist byla snad na dosah. Dokud ale jeho zuby netrhaly kusy masa, z ničeho se neradoval. Koza bylo hbité zvíře, které se jim mohlo snadno vymanit ze spárů. "Zkusím je obejít a stlačíme je z obou stran. Do řeky se nevrhnou a mohou se pak hnát jen jedním směrem. Jednu by se nám mohlo podařit odtrhnout," přemítal rychle nad taktikou, jak úspěšně zvíře skolit. Holt je všichni na této zemi byli políbeni magií tak, jako Tiara a musel stále lovit "po staru" hezky bez kořenů a znehybnění kořisti pomocí nich.

//Kvílivec

Jejich cesta vedla ke slaným vodám, které předtím navštívil po boku Zeiny a malého vlčete. Kde těma dvěma byl konec, to sice netušil, věděl ale, co od tohoto území může čekat. Jako napajedlo zdejší zátoka sloužit nemohla a sám nedokázal vymyslet jediný dobrý důvod pro to, aby se zde zvířata shromažďovala. Na krmi totiž také rozhodně tyto břehy bohaté nebyly. Poohlédl se tedy po své družce, Astrid a n její slova kývl. "Tohle bude sloužit spíše jak zvířecí stezka," potvrdil, načež sklonil hlavu k zemi, aby v napůl roztátém sněhu našel stopy. Skutečně jich tu bylo poměrně mnoho a kromě pár páchnoucích ryb u břehu dokázal naleznout stádo nějakých sudokopytníků. Srn. Skoro bez otálení se vrhl po jejich cestě a jen se ohlédl, zda ho Astrid následuje.

//Zubří pláň

Pozorně si prohlédl její zvláštně vzorovanou srst a pomalu si stoupl z chladné země. Bývá tu vůbec někdy tepleji? Nebo je tu mimo jižních území a pouští stále zima? Z pouště byl pryč sotva pár hodin a už měl opět tendence se do ní vrátit. Naposled očima zkontroloval, jak se mají ti dva vlci, co ke kvílejícím vodám přistoupili, aby se ujistil, že stále nemají zájem o bližší kontakt. Spokojeně tedy zrak odvrátil, protože ani jeden nevypadal, že by se chystal ke konfrontaci. Pak udělal váhavý krok kupředu. "Dobře," dodal jen stručně a pousmál se, načež se rozhodoval, kterým směrem se vydat. Bylo opravdu těžké odhadnout dobré loviště, když zdejší území zdaleka neznal tak dobře. Neznal příliš ani chování zdejších tvorů, a tak se prostě řídil snad správně tím, co znal z pouště. Nakonec se rozhodl vydat se na východ přes již známé území a spojit tak lov s objevováním dalších zemí.

//přes kvetoucí louku k tichému zálivu

Vlčice vypadala docela zadumaně. Na smečku v poušti už nic neřekla, ale na lov zareagovala pozitivně. To ho samozřejmě potěšilo. Mezitím se k vodní ploše zase začali blížit další vlci. Docela vzdával lov poblíž, když zdejší zvířata byla stále něčím rušena. Opět zastříhal ušima a po jejím pohledu, který poukazoval na její vystupující žebra, se tímto směrem také zaměřil. Byla hubená, to ano. Toho si ostatně všiml už dávno předtím. Zrovna on byl však takové konstituce, kdy mu rozhodně nepříslušelo někomu říkat, že by měl přibrat. On sice podváhu určitě neměl, byl i dobře osvalený, ovšem tvar jeho těla byl docela odlišný vzhledem k ostatním vlkům.
"No, kdybys chtěla, mohli bychom se vrhnout společně na nějakou antilopu," navrhl, aby každý nelovil jednotlivě sám, načež si uvědomil, že tady asi budou trochu jiné bytosti, než na které je zvyklý. "Teda... nebo něco vyššího než nějakého zajíce," ušklíbl se, když si svou chybu uvědomil a ohlédl se po okolních lesích, kam by bylo nejlepší se vydat.