Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Velmi nerad si připouštěl chybu, protože se kvůli ní teď musel snažit. Síla Amorova šípu už byla tatam a v jeho schránce se opět usadil tentýž mrzout, jako předtím. Na Tiaru si jako zázrakem už ani nevzpomněl a kdoví, s jakým úmyslem ji tedy poté navštíví. Pokud vůbec. Vlčice jeho omluvu přijala a představila se jako Astrid. "Díky," utrousil tiše a nervózně cukl špičkou ocasu. Na její otázku zastříhal ušima a pohodil očima. Co na to měl říct? Raději to přešel mlčením a Astrid si musela vyznačit s odpovědí v podobě těch dvou gest. Pak se rozpovídala ona o tom, co zde potkala, načež se již posadil do stále chladného pobřežního písku a znovu střihl ušima, když se na její slova opět ozvalo mrazivé zakvílení vlčice, kterou dosud nespatřil. Pouze ji slyšel. Tohle místo ho poměrně vyvádělo z míry, ale naučil se předstírat, jako by nic neslyšel.
"Zajímavé. Také jsem našel smečku. Teda údajně... smečku," odvětil s ironickým úšklebkem. Někdo by považoval takovou informaci o poloze společenství jako užitečnou a důležitou. Tiara by to jistě ocenila. Setekh byl však nezaujatý vlk, kterému byly zdejší poměry a uskupení zcela ukradené. "Odsud na jih, v pouštích. Proudí odtud silný pach, obsadili jedinou oázu široko daleko. Přijde mi to nesprávné," rozvedl svá slova posléze. Ačkoliv ho takvé dění příliš netrápilo, alespoň si mohl v hlavě kreslit jakousi mapu zdejších ostrovů. Už znal přesnou polohu dvou smeček a zhruba věděl, kde by mohla být ta třetí. Jelikož byla ale v horách, neměl příliš obavy, že by jejich přesnou polohu kdy doopravdy odhalil. "Zrovna jsem měl v plánu něco ulovit," řekl pak nenuceně. Třeba se chytne a pomůže mu zdolat nějaké větší zvíře!

Ačkoliv měl podstatně delší dobu k nalezení jejího jména ve svých vzpomínkách, protože ho Astrid zprvu neviděla, hledal marně. Jak jen mohl zapomenout? Vždyť tu potkal dohromady asi čtyři vlky! Bylo mu docela trapno. Poslední dobou se jeho ego otřásalo v základech. Kolik ponížení ještě musel zažít, aby konečně zapadl do tohoto světa a ztratil se mezi jeho obyvateli? Trochu zalitoval, že na sebe takto upozorňoval, když vyslovila jeho jméno. "Buď zdráva," opětoval prvně pozdrav a zastříhal podlouhlýma ušima. "Odpusť mi, asi přes ten počáteční šok... mi tvoje jméno nějak vyklouzlo z paměti," řekl následovně, když potvrdil správnost svého jména. Dost možná její jméno nevěděl sotva ho vyslovila. V tu dobu měl hlavu plnou chaosu, kterého se zcela nezbavil doposud.
Zakroutil hlavou. Našel co hledal? Vždyť nenašel ani onu kýženou kořist! "Nenašel jsem nic," přiznal smířeně a dodal ironický úšklebek. Přitom se opět rozhlédl po okolí, kdyby se tu náhodou vyskytlo něco jako zajíc nebo cizí vlk, na kterého by bylo třeba dávat pozor. "Doufám, že ty jsi byla úspěšnější," dodal vzápětí. Vlastně ani nevěděl, kam pak odešla. A proč. No mohl si připadat ještě hůř?

Ležel tam takto několik dlouhých desítek minut a pozoroval změny v okolí. Kromě nepříjemného a pro něj zcela nevysvětlitelného kvílení, které se tu linulo vzduchem jako podivná meluzína, stačil zaznamenat, že dva vlci, kteří se předtím koupali ve vodě, odešli. A pak tu zůstal opět sám. Jeho myšlenky se po dlouhé době vytříbily a zůstaly poměrně čisté. Jeho domnělá samota mu přinesla větší šance na úspěšný lov, jenže zvěř sem stále nepřicházela. A tak, když kořist nepřišla za ním, musel on vyrazit za ní. Zvedl se a vykročil kupředu, když v tom zjistil, že se u břehu nachází ještě jedna vlčí duše. Z dálky se zdála světle béžová a pach mu byl matně známý, nedokázal ho ovšem ihned identifikovat. Napřed ho napadlo, že by to snad mohl být někdo z jeho světa, ovšem při bližším zkoumání zjistil, že je to ta vlčice, kterou našel hned po přenosu na tento svět. Jak jen se jmenovala? Přimhouřil oči, narovnal se ze své slídivé pozice a mávl ocasem na pozdrav. Nebyl si jistý, jak se vlčice zachová, přeci jen k ní posledně nebyl zrovna milý.

//Poušť

Nohy ho zavedly zpět k jezeru, od kterého se nesly prapodivné zvuky. Tentokrát to však nebylo to, co strhávalo jeho pozornost. Všiml si, že jsou poblíž nějací vlci, ale absolutně si jich nevšímal a pevně věřil, že oni učiní to samé. Neměl zájem si teď s někým povídat. Potřeboval čas pro sebe. Sklonil hlavu nad vodní hladinou a jazykem nejdříve opatrně narušil její klid. Když zjistil, že je voda poživatelná, hned se z ní napil. Poté se otočil, aby si získal ještě větší odstup od cizích vlků a bez zájmu poodešel opodál. Posadil se a zahleděl se k okolním lesům. Zdejší teploty již byly rozhodně přijatelnější než když tu byl naposled. Očima slídil po potencionální kořisti, zatímco jeho čenich hodoval na stovkách okolních pachů. Díky takovému rozptýlení se sám poprvé vzdálil své zádumčivosti nad ztrátou domova a přátel. Již nepřemýšlel nad Tiarou a nad tím, co říkala. Prostě přemýšlel, co si uloví tak, jako tomu bylo i dávno předtím, než byl vytržen ze svého světa. Mlsně si olízl čumák a přikrčil se u země.

Nad pouští se pomalu rozprostřelo ráno a Tiara při pozvolném úsvitu zmizela za obzorem. Každou hodinou Setekh střízlivěl a vliv Amorova jedu měl stále menší váhu. Na tom celém mu nepřišlo ani nic zvláštního, vše bylo tak nenápadné a přirozené! Prostě byl rozrušený sledem podivných událostí, které ho přiměly podlehnout šarmu Tiary. Ostatně u něj to nebylo samo o sobě tak těžké! Jediné, co mohlo být podivné, byla jeho náhlá střízlivost.
Jakmile se ho dotkly první sluneční paprsky, naznal, že je nejlepší čas proto, vydat se dál. Vstal, otřepal se od písku a skrze duny zamířil kamsi na sever, aby si sehnal něco k snědku a ukojil svou žízeň.

//Kvílivec

Setekh'oe + Tiara - 20 postů, všechny na území pouště

Pozorně poslouchal. Už ho ani nepřekvapovalo, že tu jsou snad nějaké halucinogenní rostliny, které tak určitě pozná. Přikývl tedy hlavou, jakože rozumí, ačkoliv upřímně netušil, o čem mluví. "Dobře... Tak to jsem ještě opravdu neviděl," přiznal s nepatrným úsměvem. Vlastně ani nevěděl, k čemu by mu nalezení takové rostliny bylo.
Jejich rozloučení se blížilo a jeho srdce zkřehlé dočasnou láskou se rozbušilo napětím. Olízl si čumák a vyšplhal se zpět na své dlouhé nohy. "Em... Děkuji," řekl pobaveně, když ho zařadila mezi oblíbenější vlky. Nevěděl, nakolik to je nebo není lichotka, ale i tak ho to pohladilo po jeho poblouzněné duši. "Taky doufám, že tě zase brzy potkám," oplatil jí s úsměvem. ...Ani nevíš, jak... pomyslel si již jen v duchu a přátelsky zavrtěl ocasem . Naposledy chtěl nasát její lesní pach a naposledy zatoužil dotknout se její husté srsti, než se doopravdy rozloučili. Ani k jednomu z toho se samozřejmě neodhodlal po předešlé zkušenosti.

Jak šel čas a síla amorova šípu se pomaličku vytrácela, už zase začínal pociťovat onu vlastní trpkost kdesi ve svém nitru. Naštěstí to byl pocit spíše podobný pálení žáhy, než že by začal být znenadání zase protivný. Navíc se teď cítil tak nějak povzneseně svou společností. S vlčicemi čas od času trávil čas rád, zejména, když ho Amorek přesvědčil, že tato je ta nejskvělejší a zcela jedinečná. "Poznám trávu, keř a strom. Jak poznám jedinečnou rostlinu mezi nimi?" zeptal se jako pravý barbar kdesi z pouště. Kromě pár vyschlých křovin toho za svůj život z řad rostlinstva příliš nepoznal.
Pousmál se a přikývl. Ať už na to, že na ní počká u hranic, až ji bude chtít vidět, nebo na to, že už musí jít. Rozhodně nechtěl, aby odcházela, protože měl obavy, že ji už nikdy neuvidí, což pro něj ještě stále byla opravdu hrozná představa, ale chápal, že se musí vrátit ke smečce. "Dobře... rozumím," dodal ještě, kdyby jeho gesto bylo nejasné. On na rozdíl od ní nikam nespěchal, mohl by tu sedět další hodiny, než by pošel hlady a žízní. Tenhle svět mu zatím neměl co nabídnout, aby se ho chytil a nalezl v něm své místo.

I on se cítil v její přítomnosti skvěle. Jak jinak. I po několika hodinách válení se v písku se cítil čerstvý, plný života a především lásky k Tiaře. Sice účinky Amorova šípu již nebyly tak silné a Setekh tak již dokázal ovládnout své touhy na uzdě, ba dokonce se již plně smířil s jejím odmítnutím, ale stále byla jeho náklonnost k této vlčici zcela výjimečná a jedinečná.
Její nabídka ho opět zasvědila na egu. Rostliny pochopitelně vůbec neznal a to byla jediná pomoc, kterou by si od ní nechal poskytnout. Byl to přece hrdý a silný vlk! Nemohl si nechat radit od Tiary. Od jakékoli vlčice. "Ty rostliny by se možná hodily. Tam u nás jich moc nerostlo. Vlastně docela pochybuju, že bych našel takové, co byly i u nás," rozhlédl se kolem po širé pustině. Jediná opravdová vegetace, co stála za zmínku, byla poblíž oázy. A tu, jak oba zjistili, obývala skupina podivných vlčích existencí, o jejichž přítomnost tedy rozhodně nestál. "V pořádku. Je tu hodně divných míst," uznal sám svou slabost. Na mysl mu vytanul most nad vysokánskými útesy, kde stačil jediný špatný pohyb k smrtelnému pádu. Pak se musel upřímně zasmát. "To snad nebude třeba. Můžu počkat na hranicích a přivolat tebe nebo jiného vlka, aby mi řekl, kde jsi," řekl s mírem a znovu se pousmál.

Co by to vůbec bylo za život, poslouchat někoho jiného a činit dle jeho rozmaru. Chyběla by mu jeho svoboda a nezávislost. Sice také potřeboval místo, kam by se mohl vracet, místo, které by pro něj bylo jeho domovem. A tím místem mohly být právě tyto písky. Třeba by se tu našla i nějaká opuštěná jeskyně, ve které by mohl trávit horké dny.
"Ještě nad tím budu přemýšlet, ale nejsem si jistý, zda vůbec snesu pomyšlení, že by byl někdo... nade mnou," ušklíbl se a nadále se unášel představami o své nenalezené jeskyni tady v pouštích. Zároveň by to bylo ideální místečko na scházení se s Tiarou! Věděla by, kde ho najít. "Sever asi úplně vynechám, nějak zvlášť mě to neláká," dodal pobaveně. Při jejích dalších slovech nespustil oči z těch jejích a na chvíli zatoužil po tom, mít podobné postavení jako ona. V podstatě byl její život velmi podobný jeho předchozímu. Většinu života žila toulkami a samostatnými výpravami, načež se pak vrátil na "své" místo, potkala se znovu se známými tvářemi a opět odešla za hranice. Zajímavé. "Přijdu rád, pokud to ovšem nebude vadit ostatním členům," zaváhal, protože rozhodně nebyl tak drzé povahy, aby si sám jen tak nakráčel mezi hromadu cizích vlků cizí smečky.

Sám tomu nevěřil. A ještě hůře uvěří tomu, co právě povídal za nesmysly, až za pár hodin vystřízliví a zbaví se vlivu nasazených zamilovaných myšlenek. "Příliš ne... Vlastně to ani nepřipadá v úvahu. Vážně nejsem ochotný poslouchat něčí názory a pokyny tak, abych se jimi musel řídit, protože jsem na nižší pozici. To by musel být opravdu hodně silný a moudrý vlk, abych se jím nechal vést," zamyšleně odpověděl na Tiařinu otázku. Nevěděl, jak přesně zdejší smečky fungují. Ani vlčice po jeho boku nevypadala, že by se příliš řídila vůlí své alfy, nebo že by se jejich vůdce jakkoli více angažoval v životech členů své smečky.
I další slova, která jeho slechy postřehly, ho potěšila. Nenápadně mu cukl ocas v přátelském naladění, zároveň se ale styděl za to, že by ho Tiara měla učit magiím. Proto si vrtění ocasem odpustil. "Uvidíme, zatím se jen rozhlížím, ani pořád nevím, jak bych k tomu přišel," pousmál se. "Až si prohlídnu zdejší zem, asi se vrátím sem. Do pouští přece patřím, nevím, co bych jinde pohledával," naznal nakonec a otočil se zpět na Tiaru. "Zeptal bych se tě na to stejné, ale vzhledem k tvému životu... chápu, že najít tě bude docela boj,"

Byla to skutečně podivná noc. Vše se zdálo krásnější. To, co říkalo, mu dávalo smysl. Upřímně nad tím ale doposud neměl možnost přemýšlet. Vlastně... i kdyby měl, skrze chaos, který od příchodu na Mois Gris sžíral jeho mysl, by si na takové úvahy stejně ani nevzpomněl. Že se tu krajiny tak zvláštně prolínaly ovšem nebylo těžké poznat. Nikdy dřív alespoň vzdáleně podobný les, jakých bylo v okolí spousty, ve svém pouštním domově nespatřil.
"To leccos objasnilo," přiznal a ušklíbl se. "Snad abych začal věřit, že jsme se dostali do nějakého vlčího ráje," řekl napůl ironicky, napůl vážně, protože sám netušil, jestli říká úplnou hloupost nebo docela možnou skutečnost. Nebýt Tiary, ani na chvíli by si nepomyslel, že by to opravdu byl ráj. To, co řekla pak, ho upřímně zahřálo u srdce. A vlastně to vůbec nečekal! Být ta rána skutečná, stopa po Amorově šípu ho teď zaštípala štěstím. Na povrch však nevyplula žádná taková emoce. I přes Amorkovo "prokletí" byl schopen si udržet alespoň nějakou důstojnost. "Já... budu přece jedině rád," nenápadně se pousmál a pohled opět stočil k hvězdnému nebi nad širým mořem.

Setekhovým jediným problémem byla aktuální bezbřehá a zcela nečekaná zamilovanost do Tiary, který vystřídal jiný jinak jediný problém, a to sice, jak se dostal na Mois Gris, a jak se dostane zpátky domů. I tento problém však pomalu odezníval a čas ho smýval jako všechno na světě.
"To tě přece nemusí mrzet," řekl trochu zmateně. Ještě více ho však zmátla její další slova. Bylo to snad nějaké varování, že ji nemá věřit? To přece nešlo! S neviditelným šípem amorka něco takového prostě odmítl přijmout. Zdála se teď jako zcela dokonalá, bezchybná, jistě, že měla i dobré srdce a byla nevinná! Sice mocná, a to tak, že by mávnutím ocasu mohla zlikvidovat celou vlčí smečku, ale pořád nevinná! Přece říkala, že by to proti vlku nikdy nepoužila. Když už se nadechoval pro odpověď, sama toto téma zahodila lhostejnou větou, a tak zase vydechl a zlehka kývl, že rozumí. Jeho pozornost teď navíc upoutaly iluzivní srny, které, nebýt písku, vypadaly úplně jako živé. Jen skočit a... Mlsně se oblízl, když se srny zase rozpadly. "Tady možná nejsem, ale doma jsem byl stejný jako ostatní," řekl a pokrčil pomyslnými rameny. Teď mu jeho vzezření připadalo spíše na škodu. Na většině území byla velká zima a jeho kožich bez podsady a bez zbytečné huňatosti byl opravdu k ničemu. Opravdu dobře se cítil teprve tady, v poušti. Navíc ta jeho ušatost, nohatost a vyzáblost mohla odrazovat vlčice!
"To doufám, aspoň se nebudu muset schovávat tady," řekl pobaveně a usmál se. Samozřejmě by přežil i zimní podmínky, ale dobře by mu tedy rozhodně nebylo.

Chvíli zůstal hledět na vlčici a přemýšlel, zda je to pořád ta stejná osoba, která ho zavalila sněhem v lese a za doprovodu hihňání uháněla z místa pryč. Teď mu přišla hrozně smutná, taková, jakou ji do teď nepoznal.
"Od první chvíle jsi zářila pozitivní energií," řekl prvně a naklonil hlavu lehce na stranu, načež ji zase hned narovnal. Jako by si přeměřoval, zda před ním stojí stále ta stejná vlčice, jako na začátku. "Vím, že ten začátek nebyl zrovna vřelý... ale ani na moment jsem si nepomyslel, že bys byla špatná. Vypadala jsi tak... vypadáš tak... nevinně," pousmál se a posadil se zase nazpět do písku. I když ji neznal zrovna dlouho, díky svému poblouznění nedokázal pochybovat o tom, že je hodná. Její další poznámce se však lehce podivil. Ano, vypadal dost jinak než ostatní vlci, ale do teď si to příliš neuvědomoval, protože ještě donedávna žil ve společnosti, která byla stejná, jako on. V tu chvíli trochu znejistěl. Byl to právě ten důvod, proč k němu byla odtažitější? Zastříhal svýma dlouhýma ušima. "No... asi nevypadám moc jako zdejší vlci," uznal nakonec, aniž by svou nejistotu dával dál najevo.

Měl radost, že se to nepříliš vyzrálé a dospělé gesto podařilo, a že snad alespoň na chvíli zahnal její chmury. O to více byl rád, když mu onu procházku odkývala. Její souhlas oplatil upřímným úsměvem, pak se oklepal, aby se zbavil vlezlého písku a udělal pár klidných kroků směrem od Tiary, kterou však stále sledoval s natočenou hlavou. Jak mohla pochybovat o tom, že má dobré srdce? Tato noc byla mimo činění Amorka výjimečná také tím, že poznal její skryté obavy a stíny, které před ním do této chvíle neprojevila. Měl tak pocit, že si jsou již bližší, že k němu Tiara třeba chová nějakou důvěru.
"...Proč?" zeptal se opatrně a nejistě. Snad tím dal dostatečně najevo, že nemusí odpovídat, pokud by se jí nechtělo. Vzhledem k vřelým pocitům, které teď k Tiaře choval, ho však tato její nejistota trochu znepokojovala a trápila. Pokud ho vlčice následovala, zamířil kamsi k jihu mezi dvěma obřími dunami. Po chvíli začal šikmo stoupat na vrchol jedné z nich, aby se před nimi otevřel výhled na moře. Otočil se na Tiaru. "Máš pravdu, promiň..." řekl prvně, když podotkla, že je bručoun. "Pořád jsem znepokojený tím přemístěním na tento svět," dodal vzápětí a poklesle uhnul k zemi. "Už jsem se s tím ale začal smiřovat. Možná to tu nebude tak.. zlé," řekl pak a usmál se na ní.