Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Její odpověď ho nerozesmutnila, ale ani mu to nepřišlo líto. Položil hlavu kousek od ní (//rozumějme nedotýkal se a nelezl do osobního prostoru! :D)a s bradou v písku jí sledoval jiskřivýma očima, načež se usmál a zavrtěl ocasem. Pak hlavu zase zvedl a vyskočil na nohy. "Nechceš se třeba projít?" navrhl nakonec, aby tu neprováleli celou tu krásnou noc. Nebyl si jistý hranicí, kterou si před ním Tiara vytyčila, a tak se raději držel zpátky a snažil se zůstat chladným.
"Jsi dobrá," pousmál se znovu. Přišla mu ve svém posmutnělém naladění skoro až roztomilá. "Teda... Myslím, že máš dobré srdce," dodal na vysvětlenou, načež se úsměv úplně vytratil a ohlédl se kolem sebe. Nad pouští se rozevřela náruč hvězdné noci v celé své kráse. Takhle nějak si Setekh asi představoval ráj. Nadechl se nočního vzduchu a sklonil se k zemi, aby se protáhl. Nevěděl, co budou dělat, zda se jejich cesty rozdělí, nebo půjdou dále spolu, věděl jen, že si přál tu druhou variantu.

Její přirovnání k dvounožcům ho přimělo ke smutnému pokývání. "Jeho" vlci nebyli zlí, ani zlomyslní, jak se Tiaře mohlo zdát. Zkrátka a dobře, i když byli trochu jako lidé, žili vedle sebe, aniž by se vůbec znali, nikdy by jeden druhého bezdůvodně nenapadl a nenechal ho umřít v hladu a utrpení.
Zhluboka se nadechl, jako by rozháněl veškerou tu neodbytnou energii, co se v něm od střetu s amorovým šípem hromadila. "Cítíš se... osamělá?" odbočil k jejím pocitům, která mimoděk vyjádřila, než se s lehkým úlekem nadzvedl před iluzí králíka. Teda, ne, že by se bál králíků, ale přeci jen nebyl zvyklý na to, že se před ním zčistajasna objeví věc, co tam předtím zcela určitě nebyla. Zase si uvolněně lehl, když zjistil, o co jde a fascinovaně na iluzi hleděl. "To je opravdu zajímavé," řekl nejprve, načež začal onoho králíka "ochutnávat" svým čichem. Sotva se pustil do očuchávání, králík zase zmizel. Tyhle ty magie ho zajímaly čím dál víc. Uměla třeba i vyčarovat něco k žrádlu? Znovu se mlsně oblízl. "Použila jsi je někdy... proti vlkům?" zeptal se pak opatrně.

Setekh obvykle nebyl tak otevřený, aby cizím vlkům povídal o tom, jak žil dřív. Byl však ale tak zmatený! Nešlo s tím nic dělat. Měl záhadnou potřebu Tiaře říci vše a udělat cokoli, jen aby s ní byl v kontaktu.
"To ano... také rád pomohu, když je to v mých silách. Myslím, že takové laskavosti jsme se i přes všechno naučili," řekl a pousmál se. Možná měl emoční poruchu, když mu přišlo zcela normální, nelitovat situace ostatních, ať už u toho city projevovali, neprojevovali, byli sami nebo obklopeni smečkou. Bylo mu to prostě jedno. Pomohl, když viděl pokud je jedinec v nouzi, jinak se o poměry, ve kterých žil, příliš nestaral. Proč by to také dělal? Jediný vlk, který ho zajímal celou svou bytostí, byla Tiara. Nikdo sice nevěděl, jak dlouho tohle poblouznění ještě potrvá, ale do té doby chtěl být Tiaře na blízku.
To, co řekla později, mu vnuklo nazpět jeho teorii o podsvětí. Byli snad všichni mrtví? Zatřepal hlavou. Tohle bylo vyloučené. Byli tu přece ti bohové, které neznal. Bohové, které rozhodně nemohli vládnout podsvětím, jaké znal. "Měl bych si z toho vzít příklad," usmál se nakonec, a pohodil přátelsky ocasem. Oblízl si tlamu se pokojně zamrkal do tmy. "Pověz mi o tom... co tu děláš celé dny? Co tě baví?" zajímal se "nenápadně" o její život.

Čas pomalu plynul a Setekh si začal více než dobře uvědomovat, že není věčný. Toužebným pohledem se znovu, ten večer již poněkolikáté, zahleděl do tváře šedé vlčice, jejíž sametový kožich ozařoval svit měsíce. Bylo mu tady tak příjemně. S ní. A s pouští. S pískem, který sice již ztrácel své teplo, ale stále tu bylo o mnoho příjemněji, než kdekoliv jinde na těchto prokletých ostrovech.
"Možná," připustil tuto variantu, i když z vlastní zkušenosti by sotva něco takového potvrdil. Mohl to být přízrak, ale byl tak skutečný! Nešlo nevěřit, že by neexistoval. "U vás to bylo možná potřeba k přežití... To víš, u nás si šel každý svou cestou. Nikdo se moc nezajímal o druhé," pousmál se nad tou skutečností. Jejich smečka koneckonců nebyla smečka, ale jen skupina vlků žijících v konkrétní oblasti. "Nechybí ti starej život?" zeptal se pak tiše, jako by nechtěl narušovat to krásné, sametové a něžné ticho, jež mezi nimi zavládlo.

Nebyl si jistý, zda chce zdejší taje objevovat znovu na vlastní kůži. Zřejmě ale neměl na výběr, proto se s tou skutečností snažil co nejrychleji smířit. Namísto odpovědi tedy jen přikývl.
Bylo ji s ním fajn! Jeho srdce v tu chvíli zazářilo jiskrami štěstí jako ohňostroj. Naštěstí pro oba se však tohle jeho poblouznění blížilo ke konci. Ačkoliv měl chuť konečně okusit měkkost její srsti, znovu jen přikývl. To poslední, co by chtěl, bylo, ji vyděsit nebo odpuzovat svým chováním. "Mně je s tebou.. .taky fajn," opáčil s lehkým úsměvem, než došla řada na můj dlouhý monolog o mých zážitcích. Tiara měla pravdu. Bylo to nebezpečné, ovšem... byla to legenda. Na Satekhma zřídkakdy někdo narazil, přesto měl u vlků přirozenou úctu a respekt. Kdyby se objevoval příliš často, zřejmě by jeho existence nebyla opředená tolika příběhy. "Slyšel jsem ale už i to, že to jsou jen výplody mysli poblouzněné horkem a žízní. Všechno je možné," řekl na její slova. Sám si nebyl jistý, jestli opravdu na vlastní oči spatřil toho prokletého ďábla, nebo to byl pouhý sen. Teď ale nemělo smysl to řešit.
"Ne, to přece vůbec nevadí," pousmál se na Tiaru, která se omluvila, že žádnou legendu ze svého prostředí nezná. "Možná jste neměli tolik času fantazírovat jako my," ušklíbl se a položil svou černou bradu do písku. Užíval si jejich momentální atmosféry a pár minut neměl vůbec potřebu cokoliv říkat. "A jak jsi... přišla k té věci?" zeptal se nakonec přes to krásné ticho, když si jí ve tmě prohlížel. Jeho oči spočinuly na té modré čelence.

Když se mu po pár minutách podařilo překlenout propast trapnosti z odmítnutí začal se zase cítit pohodlněji a vystačil si s její pouhou přítomností. Raději nad tím nepřemýšlel, což bylo dobře. Možná by se také mohl užírat tak dlouho, až by mu to zlomilo jeho poblouzněné srdce. "Je toho víc, co bych měl vědět?" zeptal se se zájmem. Už několik měsíců se takhle dlouho a přátelsky nebavil s vlčicí. Na dlouhé debaty si totiž nikdy nepotrpěl a přátelskost vyprchala hned, jakmile už nebyla potřeba. Její otázka ho velmi překvapila, načež jen zastříhal ušima a usmál se. "Ano, měl," řekl s klidem. Kohopak měl asi tenhle nešťastník na mysli? No samozřejmě, že Tiaru! Od té doby, co mu srdíčkový šíp plál u zadnice, měl mysl zakalenou jen myšlenkami na tuhle roztomilou, šedou vlčici! Co na tom, že ji ještě před pár hodinami chtěl roznést v zubech?
Tiara ho ani nemusela prosit o to, aby ji něco vyprávěl. Teď by udělal spousty věcí jen proto, že je chtěla ona! Po chvíli ticha spustil:
"Vlastně se mnoho částí z té pověsti ztratilo a vznikly desítky verzí. Kdoví, kde je pravda, já však odmala slýchával příběh rodičů, a to, že místo, kde jsme žili, sžírala kletba, kvůli které odešel všechen lid. Žili jsme v městských troskách," řekl nejprve a pak se ušklíbl. "Některým vlkům se zjevil znetvořený vlk, cosi mezi člověkem a vlkem... Jeho očí jsou žhnoucí jako ten nejjasnější plamen a po nocích bloudí otevřenými pouštěmi. Kdo ho potkal, už se nikdy neukázal," pobaveně se ušklíbl. "Ale někdo musel, to by přece pak nikdo nevěděl, jak vypadá!" dodal a zcela pomlčel o tom, že jej sám potkal těsně před odchodem na tento svět. Hořce polkl. "Také se říká, že to byl sám bůh nebo kříženec člověka a vlka, který upadl v nicotu kvůli svému nečistému a odpornému původu. Nebo, že je to démon, co se nemůže vrátit zpět do podsvětí. A že to byl on, kdo vyhubil všechny lidi z města. Do posledního," kdyby měl ramena, nerozhodně by jimi pokrčil. "Ještě jsem ale neslyšel, že by znamenal pro kohokoliv něco dobrého. Byl znamením zla, které nesla celá naše smečka... Dokonce vlčata nesměla chodit kamkoliv mimo město, aniž by je někdo provázel," řekl nakonec. To, že sám nesl právě jeho znamení, kvůli němuž se mu většina vyhýbala obloukem, také nezmínil. "A co ty a nějaká legenda?" usmál se.

Zhluboka se nadechl a položil si hlavu vedle předních nohou. Byla to krásná noc, uklidňující a s vůní domova. A s vůní Tiary. Užíval si to, i když ona byla zdrženlivá. "To je dobře," řekl značně úlevně, že tu lidé nejsou. Konečně něco, pro co by se tento svět nezdál tak špatný. Další informace již tak uklidňující nebyla. Přesně to, co ho napadlo, když viděl, jak mocná je Tiara při ovládání svých magií, vyřkla teď Tiara nahlas. Někteří vlci se tu zjevně opravdu snažili vládnout nad ostatními. Nezbývalo tedy než doufat, že taková krize je již zažehnána. Alespoň na chvíli. Díky Amorovi si však tento problém neuvědomoval ani z poloviny a jeho myšlenky pluly pomalu jako loď na mlčící hladině a to zejména takových, jež se nazývaly Tiara. Nemohl přestat myslet na to, jak moc ho najednou přitahovala. Snad nikdy to k žádné vlčici takhle intenzivně nepocítil, přišlo mu to... tak zvláštní! A tak nenadálé...
"Tahle země mě asi nepřestane udivovat," přiznal s malým úsměvem, zatímco po očku a nenápadně kontroloval, zda Tiara už třeba trochu neroztála. Pak jen pokýval, když řekla, že tu chce zůstat. Byl upřímně rád.
"Legendy?" zopakoval zamyšleně. No samozřejmě, že mu na mysli vytanula ta nejpodstatnější z jeho světa. Ta, která ho doposud provázela životem. "Celá naše... smečka... žila na úkor takové legendy," řekl po chvíli a přetočil se zlehka na bok, aby byl tváří spíše k Tiaře, než kamsi do neznáma. Byla opravdu krásná!

Za normálních okolností by samozřejmě k této trapné situaci nedošlo. A pokud náhodou ano, určitě by ho k ní stále nevábil Amorkův jed lásky, který do jeho těla proniknul skrze vystřelený šíp. Protože ho ale Tiara odmítla, spíše než štěstí a romantické choutky se dostavovala deprese, že jeho city nejsou opětovány. Naštěstí si i přes tuto "nákazu" dokázal udržet vážnou tvář a nezachoval se jako ufňukané štěně.
"Ano, našel jsem takový most. Tiaro, jsou tu lidé?" zeptal se možná docela nenávazně na téma, ptal se ale proto, že lidská obydlí znal poměrně dobře, a tak mu bylo docela jasné, že ten most nepostavili vlci. A pokud, tak snad jedině za pomoci nějaké té magie. Když zmínila, že někteří si tu užívají moc, kterou zde našli, jen ji věnoval krátce svůj pohled a pousmál se. Jaksi nenašel slova. Sám totiž ovládal jen základy své vrozené magie a nic dobrého z tohoto světa ještě nepoznal. Tedy kromě Tiary, která byla momentálně jeho jedinou životní vzpruhou. Otázkou ale bylo, na jak dlouho. Amorova magie nejspíše nebude věčná.
Přední packy si složil přes sebe. "Ne, je to příjemné," řekl s pobavením. Ani by ho nenapadlo, že by to někomu mohlo vadit! "Můžeme jít klidně někam jinam, kde se budeš cítit líp," nabídl vlčici opatrně, aby jí tím zase nezpůsobil nějakou újmu. Pak jen doufal, že nebude chtít do hor. V těch by totiž zase dlouho nevydržel on.

Jeho čtení Tiařina pachu a představivost o hebkosti jejího kožichu skončila dřív, než se nadál. Tiara se totiž odtáhla, jakmile k ní hlavu, aby si ji očuchal, natáhl. Vysvětlila to tím, že si nese jakési trauma z minulosti, kdy ji někdo napadl zezadu. Zamračil se. Nic takového v plánu neměl. Teda aspoň teď ne (protože při seznámení možná i měl). Trochu to podráždilo jeho vnitřní ego, protože když ji předtím povalil na zem a byl v bližším kontaktu, než teď, měla z toho forky. A když teď nic neudělal, uskočila jako blecha. Vždyť tohle nebylo fér! Začínal ji podezírat, že mu to snad dělá schválně.
"Promiň, nenapadlo mě, že by to mohlo vadit," omluvil se rychle a pochopitelně se zase klidně usadil vedle. Přišlo mu to... zvláštní. Nepřátelskou část už snad měli za sebou, proč by ji teď chtěl ublížit obyčejným očucháním? Setekhova samčí ješitnost se zachvěla v základech. "Kolik jich tu vlastně je?" zeptal se, jako by snad nic, když zmínila, že se vlastně zdejší kraj skládá z několika ostrovů. "Není to tak hrozné... Když si uvědomím, že jsme na tom všichni stejně," prohodil po té, zatímco mírnil své nadšení, které mu tělem proudilo po zásahu Amorovým šípem. Pak se pomalu sehnul k zemi a tlapy natáhl před sebe. Ulehl do stále hřejivého písku a sledoval tu krásu tiché pouště.

I její tvář pro něj teď znamenala něco úplně jiného. Amorek, který je zde navštívil, mu znovu připomněl, jaké to je, cítit se dobře a dát prostor vlastním příjemným pocitům a dojmům, nejen těm naštvaným. Najednou mu Tiařina srst připadala huňatější, přitažlivější. Co na tom, že taková byla i předtím? Předtím byl příliš zahlcený vlastním hněvem.
"Věřil," pousmál se, zatímco si představoval, jaký musí být ten její kožich na omak. Natáhl k ní krk a nenápadně, ač důkladně zkoumal její pach. Byla cítit po lese, po borovicích, po smůle. A jak exotické a přitažlivé to bylo!
"No, možná, že bych se na ty hory někdy měl podívat trochu... zblízka," uznal, když zmínila, že se z nostalgie občas ráda vrací do hor. Pak otočil své ohnivé oči, ve kterých teď plálo daleko něco jiného, než obyčejný plamen jeho magie, kamsi před sebe. "Vím, jaké to je. Teď už jo. Asi se se stejným pocitem budu vracet pořád sem," řekl, aniž by znovu propadl běsnění a zoufalství z toho, že je to pravda. Uvědomoval si, jak je tohle krásná a vzácná chvíle, hlavně kvůli ní. Vše tu bylo rázem krásnější a o to spíš měl důvod se sem vracet. V Amorově poblouznění teď pro něj byla Tiara hlavním důvodem, proč byl vlastně seslán na povrch této země. Pak na ní jen mlčky zíral, jak jen to samec na samici dokáže, a pokud by se snad ona ohlédla na něj, s potutelným úsměvem odvrátil pohled kamsi k nebesům.

//Namarey

Přišlo mu to skoro až nezvyklé, když mu pod tlapama znovu ujížděl sypký písek. Netrvalo dlouho a ocitli se v otevřené poušti plné klidných, zdánlivě mírumilovných dun, které z nebes svou něžnou dlaní ozařoval měsíc. Alespoň, že nezapomněl, jaká nádhera to vlastně byla. Posadil se na hřbetu jedné ze širších dun, ze které jen tiše pozoroval jasné nebe plné hvězd. Jako by zdejší krajina zapomněla na mráz a sníh v okolí. Jakoby se sem ta poušť jen promítala z jiného světa.
"Ono to tu totiž není zlé," podotkl znovu a ušklíbl se na Tiaru. "U moře jsem byl. to nám nebylo tak vzdáleno. Ani pouštní hory," řekl nejprv a pak se otočil kamsi za sebe na sever, odkud sem přišli. Orientaci v prostoru měl díky životu v poušti opravdu skvělou. "Proč bych to dělal, chodit do hor... vždyť na to ani nemám kožich," řekl bez náznaku lítosti. Sice mu byla zima i na zdejších loukách, protože zkrátka na takové teploty nebyl vůbec zvyklý, ale nestyděl se. Tenhle jeho nepříliš teplý kabát měl zase jiné výhody. "Odkud vlastně pocházíš ty?" zeptal po chvíli. Vypadala jako docela normální vlčice snášející všelijaké podmínky. V tu chvíli, aniž by vůbec tušil o přítomnosti Amorka, pocítil opravdový zájem. Najednou pro něj jeho otázka měla daleko hlubší význam a znovu uslyšel hlas svých pudů. Po několikáté si vlčici prohlédl, ale tentokrát očima, ve kterých plálo cosi živého. Ačkoliv se to zdálo nemožné, konečně se zase cítil ve své kůži a přestaly ho v ten moment tížit myšlenky, které ho stále navracely k nechtěnému příchodu na Mois Gris. V ten moment našel ztracenou chuť do života.

Možná, že ta smečka nebyla tak zlá, jak ho prvně napadlo. Po jejich odchodu totiž došel k tezi, že by se sem skutečně chodili jen napájet a smečka měla úkryt jinde. Třeba v nějaké pouštní jeskyni? Když se ztratili z dozoru, vystrčil hlavu z keře a olízl si čumák. Tiara to zřejmě taky moc nechápala. "No... cítit rozhodně byl," řekl nejdřív a začal obcházet křoví kolem oázy. Také sklonil hlavu a využil možnosti napít se. "Pak nerozumím tomu, proč to tu mají označkované," dodal k Tiařině nápadu, který byl v zásadě podobný, jako ten jeho. "Nevím. Zabírat si pro sebe asi jedinou oázu široko daleko pro sebe, že se tady ani antilopa nemůže napít, protože se sem skrz ten smrad ani neodváží, to je hloupé. Za chvíli tady pojdou hlady nebo budou lovit jinde, protože jim všechna zvířata utečou," přidal do konverzace svou zkušenost s pouštním životem. Nebylo to taktické místo pro smečku. Která tu navíc ani nebyla, a jejíž alfa před krátkou chvílí prostě odešla. Navíc nechápal, proč se vlci usídlili zrovna tady, když mohli pohodlně obsadit nějaký les, kde bude mnoho úkrytů, teploty, kterým nemusí vycházet vstříc a kořisti tolik, že nemusí přemýšlet, kdy a jak lovit. A vody, že by ji za celý život nestačili všechnu vypít. To přece museli být vlci stvoření pro takový život. Tak že by tu přeci jen nebyl ze svých krajin sám? Z hlubokých myšlenek plných nadějí ho vytrhla až Tiara a Setekh se přistihl, jak tupě zírá kamsi mezi duny.
"Hm...?" cukl hlavou k vlčici. "Jasně, že není otravná," prohlásil hrdě, ale ne uraženě. Zatímco vstřebával podivný zážitek se smečkou nesmečkou, vydal se mezi jeho snové duny a dával si dobrý pozor, aby si pamatoval jejich tvar. Zdejší poušť neznal a ani nevěděl, jak je rozsáhlá. Věděl však, jak moc snadné je se v ní ztratit. Vítr nebyl silný, téměř žádný a teploty byly na jeho vkus velmi přívětivé. Konečně. A hlavně nikde nebyl sníh. Užíval si každý krok, který patřil zase teplému písku.

//poušť

//Tichá zátoka

Dlouhými a klidnými kroky následoval Tiaru, jejíž "neboj" mu už rezonovalo hlavou jako ta nejprotivnější ozvěna. Během několika desítek minut se dostali do míst, které podivně hraničilo s okolím. Za celý svůj život nikde v blízkosti písečných dun neobjevil lesy. A už vůbec ne takové, jaké se nacházely zde. Přisoudil to již automaticky nějaké magii. Čím blíže byli, tím více cítil štiplavý pach, který dával všem okolo najevo, že tady nezvaní nemají co dělat. Jakmile pach ucítil ve své blízkosti, zaraženě se ohlédl po Tiaře, která pokračovala bez výčitek dál. Vlci tady zabrali to nejdůležitější místo - oázu. To mu nepřišlo správné. Co zvířata, která se sem chodila napájet? Oáza by měla být pro všechny, kdo jí potřebují. Zamračil se. A nejen proto, co zjistil, díky počtu přítomných pachů, ale i proto, že vlčice zašla opravdu docela daleko a ledabyle se přikrčila v křoví. Oparně ji kočičími kroky následoval a zkontroloval, zda nestojí po větru, aby k jejich odhalení nedošlo buď vůbec, nebo brzy. Zdálo se ale, že jeho obavy byly zcela marné, protože se oba přítomní vlci z ničeho nic rozešli pryč a Setekh s Tiarou zůstali v oáze sami. Otočil se k ní svýma rudýma očima. "Určitě je to smečka?" zaváhal polohlasně k vlčici. Stále se nenapřimoval, měl v plánu hned odejít. Tiara snad získala co chtěla... a Setekh... taky.

Byl rád, že se magickým atrakcím vyhnul. Zatím tedy určitě. A nejspíš nebyl ani ten typ vlka, co by si s něčím nechal poradit, to dělal tuze nerad. Obzvlášť, pokud mu lekce měla dávat vlčice. Švihl ocasem.
"Tady? Ani ne. Vlastně je to asi nejmíň zvláštní ze všeho, co jsem už slyšel," odpověděl. Zjevně bylo hned několik způsobů, jak magie získat. Začal pomalu chápat, proč se vlci jeho smečky magiím tak stranili. Zjevně jejich předci věděli, co to znamená, když je někdo umí ovládat. A když se k tomu přičte zlovůle Satekhma, bylo asi opravdu lepší se jim vyhýbat. Trochu se obával domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby se tu objevil nějaký magiemi nadaný jedinec a začal je používat proti ostatním. To přece mohlo mít naprosto katastrofální následky.
Později chtěl dodat, že se přece nebojí, ale mlčel. Bylo by to trapné a vlčice zřejmě ráda přeháněla a ráda šťouchala do morousů, jakým byl i on. Pomalu se za ní rozešel. Docela ho zajímalo, co v pouštích obeví.
"Ale žádné potíže, Tiaro. Nerad bych je jakkoli konfrontoval, pokud tam jsou. Prostě se jen nahlédnout, asi nemám úplně zájem vyjednávat se smečkou," řekl razantně. Zkrátka neměl zájem o přijetí a neviděl tak důvod, proč by se hnal do společnosti, která dost možná nebude ani jeho zájmem. Za těch pár hodin však dokázal poznat nezkrotnost a prudkost Tiařiny povahy a pokud by je přepadla podobně, jako jeho v lese, nemuselo by to mít dobré následky.

//Namarey

Nebylo ni podivného na tom, že je neviděla. Vždyť on ty své také nikdy neviděl, ale nikdy o nich nepochyboval. Přikývl. Takže tu má nové bohy, Nera a Iris. Ty jména se snažil zapamatovat. Zdálo se mu však dosti chudé tohle božstvo. Jejich možnou přítomnost dokázal vzít v povědomí. Jako vlk samozřejmě nevyznával nikoho a nic, žádní bohové pro něj skutečnou váhu neměli. Nebál se proto pomsty kterékoli ze stran tak, jako tomu bylo u lidí.
Musel se pousmát, i přesto, že Wu opravdu mohl mít pravé vlčí tlapky a dělat z nich lektvary. Čím dál více mu ten vlk připadal lidský. To oni dělali takové podivné věci, nad kterým mu rozum stál. Třeba to od nich okoukal a vzal si ponaučení. Nebo snad tenhle svět byl natolik magický, aby vlci zde byli schopnější a lepší než ti... tam venku? "Jo... to mu zrovna věřím," potvrdil Tiaře, stále pokukujíc po její čelence, pak vstal a udělal kruh pomalými kroky.
"Snad raději... ne," odmítl s ušima vztyčenýma do pozoru, když Tiara nebídla prezentaci svých magií. Ne, že by se jí bál, ale nevěřil jí. A přestože to mohly být magie zajímavé, pro něj byly zcela neznámé a vlastně by ani nevěděl, k čemu jí teď dává své svolení. "To jsi koupila u Wua?" dodal ještě otázku. Snad se přeci nenadala takto nadaná všemi možnými magiemi. V koutku duše se v něm probudila touha umět ovládat také co nejvíce magií. Naštěstí v něm však zatím neprobouzela touhu je užívat ničivě, ale k obraně. Hlavně, když věděl, že takovými magiemi tu zjevně vládnou všichni vlci.
Bylo zvláštní, jak moc, přestože byli oba vlci, se lišili. Ona byla smečkový vlk, on žil samotářsky v poušti a nikdy netoužil po tom, aby byl ve společnosti vlků. Byl tak spokojený. Každý den se vracel do rozvalin, kde pobývalo mnoho ostatních vlků, každý se staral sám o sebe a pomáhali si jen v nouzi, pokud se o problémech druhého vůbec vědělo.
"Rozumím," řekl i přesto, že tomu prakticky nerozuměl vůbec. "Nevím, zda si tady vůbec někdy zvyknu," řekl trochu zhrzeně nad tím vším, co ho tu již potkalo. "No. Co kdybychom se tedy přesunuli k těm pouštím? Docela by mě zajímalo, co za vlky tam žije," dodal po chvíli, když se seznámil s reáliemi tohoto světa. Nakonec se takto rozhodl zejména proto, že doufal, že mezi vlky najde někoho, koho by znal ze svého světa.