Příspěvky uživatele

< návrat zpět

On ten příběh byl asi skutečný. Třeba se jednou s tím vlkem, co má vozík narvaný věcmi, potká. A třeba od něj něco i koupí. Ta představa mu však stále připadala naprosto směšná. Nevěřícně zakroutil hlavou.
"A bohové? Znáš je? Vidělas je někdy? Jací jsou?" ani si netroufal doufat, že by ti bohové mohli být ti jeho, staří, se kterými vyrůstal a o kterých se mluvilo široko daleko. Vlastně ani nevěděl, kde se ve vlcích v okolí bralo to povědomí o bozích. Podle všeho byli totiž lidští, ovšem i napůl zvířecí. Setekh totiž nemohl vědět, že tohle všechno vlci v poušti věděli, díky svému původně lidskému předku, který bohy samo sebou vyznával.
"To je... nechutné. Zabíjí kvůli tomu vlky?" zeptal se poměrně pohoršeně. Pokud ano, skoro by považoval za svou povinnost, se takovému drzounovi postavit. Na štěstí však šly zájmy těchto krajů zatím stále mimo něj. Co mu bylo po nějaké šedé zemi, v niž padá z nebe mrazivá, odporná hmota. Po zemi, která ho vyrvala z té jeho a držela ho tu v zajetí. "A co tvé magie? Kromě rostlin ovládáš i vodu? Oheň?" zeptal se znovu. Jak přišel na rostliny bylo nejspíš jasné. Vodu odhadl dle barvy očí, to se naučil od Zeiny. A oheň tipl podle toho, že pod jejími kroky tál sníh. To však nevěděl, že ta vlčice toho svede daleko, daleko víc. A to i tak si už vedle Tiary připadal jako holátko.
"K čemu pak tedy jsou ve vaší smečce alfy?" podivil se. Pokud nebyly ctěny jejich rozkazy a každý si mohl dělat, co chtěl, alfa pro něj ztrácela úplně smysl. Možná, že by dokázal uposlechnout vlka, který si jeho úctu zaslouží a jedince, kterého sám začne uznávat. Ale proč by měl poslouchat někoho, kdo se tak jen nazývá?

Chvíli přemýšlel, zda si z něj jen neutahuje. Vlk, co prodává magické předměty? Připadalo mu, jako by tenhle svět byl jen pohádka. Kde ten Wu k takovým věcem přišel? A co vůbec bylo zdrojem těch magií?
"Vlk... s vozíkem?" zopakoval nevěřícně a neubránil se letmému úsměvu. "Pořád čekám, kdy se z téhle šílenosti probudím zase doma," zatřepal hlavou. Zřejmě dokud toho šílence sám neuvidí, nebude ani schopný si představit nějakého starouše s vozíkem, co se jako člověk plahočí krajinou a prodává věci. Jak vtipná to byla představa. Takže aby se zde stal mocnějším a silnějším, stačilo hromadit kameny a rubíny? Kdo by to byl řekl. Tentokrát se musel opravdu zasmát. "To přece není možné!" kdyby měl ruce, hlavu by teď schoval do dlaní a nevěřícně se dál smál. "K čemu by byly vlkovi kameny? Kde ty věci bere? Je tady snad nějaké magické zřídlo? Prokletí?" zeptal se, ačkoliv příliš nedoufal, že by k jeho otázkám znala Tiara odpověď. Pak zase zvážněl a z její modré čelenky sjel očima k těm jejím. "Jsi laskavá, díky," řekl nejprve. "Není to tak, že bychom se nepotkávali s nikým. Potkávali jsme se snad denně. Ale každý se staral hlavně sám o sebe. Vlastně jsme mohli být také taková smečka, znali jsme se, ale žádná významná pouta mezi námi nebyla. Nikdo z nás by nikdy neposlechl rozkaz druhého," rozvedl pak trochu více způsob, jakým dříve žil. Tak jako tak, pokud Tiara hodně cestovala po okolních územích, jak sama říkala, že se s ní někdy v budoucnu jen tak potká, byla otázka spíše náhody. Stejně tak, jako tomu bylo v jeho domovině.

Neznal ani jeden jediný pojem, co právě vyslovila. Teda, oáza mu samozřejmě něco říkala, ale zcela určitě ne ta zdejší. A ta tamější potenciální smečka ho lákala úplně stejně, jako ho odrazovala. Ani nevěděl, zda má teď vůbec náladu začleňovat se mezi kohokoliv, ať už by ti vlci tam žili svobodně, či svázáni rodinným poutem smečky. Jedno ho ale zarazilo opravdu hodně. "Wuem? Ten mě naučí magie?" zeptal se hned a olízl si studený čumák, zvyklý na horké prostředí. Mezitím si vůbec poprvé detailněji prohlížel tu věc, co měla na hlavě. Samozřejmě také netušil, co to je, ale protože už tak si připadal jako král hlupáků, neptal se. Nesnášel, když se měl podrobit nějakému učení a vysvětlování. Připadal si, jako by ho to pasovalo zpátky na malé vlče. "My v poušti jsme žili hlavně sami. Nevím, jestli mám zájem o nějaké smečky, kde se řídí pokyny alfy," řekl posléze, když se skutečně rozmyslel. Jaká byla pravděpodobnost, že tu oázu osidlovali vlci, kteří si své postavení vydobyli vlastním přežitím v přírodě a mezi sebou si poměřovali síly, aby k sobě hleděli s úctou a respektovali se? Skoro žádná. Zeinab přece taky byla z pouště a osamělý život ji byl vzdálený jako komukoliv jinému tady. Ale kdoví, třeba se ve smečce mýlil. Třeba ho k ní ještě cesta zavede. Teď byly důležité magie, jak se alespoň Setekhovi zdálo.

Nejen, že by spokojený, a proto příjemný. Tak, jak ho předtím vlčice vytočila a vyvolala v něm pocity nenávisti, za které ji chtěl snad roztrhat na kousky, vněm teď vyvolala zájem a v malé míře klid, který nastal ve chvíli, kdy začala mluvit o ostatních vlcích. Nebyl tedy sám, kdo byl tak sprostě vytržen ze své země. I Tiara sem kdysi nějak přišla a nenarodila se zde. Bylo to zvláštní. Vlka čím dál víc zajímalo, co stálo z tím vším, čí síla je sem posílala a spojovala jejich osudy. To musel být jedině bůh. Kdo jiný měl právo na to, rozhodovat o cizích životech? Že by za to opravdu nemohl Satekhm?
"To je... zvláštní," řekl s tupým pohledem upřeným k zemi. "Já se probudil v poušti. Jenže to nebyla - má - poušť. Nedokážu pochopit, jak se to mohlo stát," postěžoval si na svůj hrozný osud po vyjmutí z jeho domoviny, "i když tady... Tady je asi možné vše," dodal hned vzápětí, když si připomněl, jak moc to tu smrdí všemi magiemi. Vybíral si snad tenhle svět vlky určené nějaké magii? Byli tu i jeho zapomenutí bratři a sestry, které stihla stejná kletba ohněm? Střihl očima a lupl očkem po Tiaře. Vypadal opravdu dost bezradně. Vlastně vypadal, že tady na té pláži už asi hodlá sedět na věčnost.

Pro někoho to bylo nepředstavitelné, pro Setekha zase bylo zvláštní žít někde, kde se nemusí stále starat o to, aby měl dostatek vody a obživy. Možná, že právě to byl smysl jeho života. Že jen přežíval. Z večera na večer, každý svůj lov musel pečlivě plánovat, aby vyšel, anebo se za kořistí musel vydávat na míle daleko. Každou vycházku musel promyslet a s přijmutím možné smrti odcházel z města mezi duny.
Tiara byla nakonec laskavá a milá vlčice. Také ho přiměla po dlouhé době nemručet na všechno, co kdo řekl a vůbec poprvé na této zemi neměl potřebu být protivný a odmítavý. Dost možná tomu pomohly příjemné pocity spojené s konečně plným žaludkem a fakt, že už nemá na krku panovačnou Zeinu ani protivné vlče.
"Díky," řekl zprvu znovu stroze, zatímco si tak zpovzdálí ověřoval její pach. Zatím na to nebylo mnoho času, snažil se však zapamatovat co nejvíce informací o prostředí, ve kterém byl teď nucen žít. Mezi pachem Merlin a Tiary však neshledal mnoho podobného. Obě už byly dlouho mimo společenství a navíc to mládě stále páchlo mlékem a mělo zcela jinou stopu než dospělec.
"A nevíš, jak se sem dostali? Jak ses sem dostala ty?" zeptal se na to, co ho zajímalo absolutně nejvíc. Magie byly teď vedlejší, potřeboval se konečně zorientovat v Mois Gris a postavit se zpět na vlastní nohy.

Pokud v těch pouštích žili vlci, mohl by se tam ještě vrátit a prozkoumat to. Třeba byly jejich poměry stejné, jako z jeho světa, z jeho "smečky". Po těch pár setkání se zdejšími vlky tomu však příliš nevěřil. Šlo o typicky smečkové, rodinné usedlíky. Docela ho ale o opaku přesvědčil příběh smečky chaosu, která se jako smečka podle všeho příliš nechovala a spíš se tak pouze nazývala. Zároveň ho však zarazila rozpínavost vlků, kteří spolu zjevně příliš nekomunikují a nespolupracují. Tak jak se jim dařilo tak schopně přebírat území ostatních? Co když třeba vlci z oázy byli podobní, ale nebyli tak chtiví a zlí? Byla tedy naděje, že by tu začal žít stejně, jako žil dřív? "Pokud v poušti nežili dřív, nevěřím tomu, že by tam přežili i po získání oázy," řekl zadumaně. Takové boje by pochopil mezi pouštními vlky, ale že by se mezi písky hrnuli huňáči z lesů? Zatím tu potkal vlky, kteří by na takovém místě pošli už jen vinou své husté a hřejivé srsti. Asi jako kdyby se teď Setekh rozhodl pro život v tundře, mělo by to stejný konec.
Její otázka ho překvapila, protože byl rozrušen vlastním tokem myšlenek a nějaké alfy zlatého lesa už úplně vypustil. Na štěstí jeho paměť nebyla až tak zlá, aby z ní nevylovil jejich předešlý rozhovor. "Asi už s ním nemám co probírat," řekl a posadil se zase zpátky na zem. Ve vzpomínkách se navracel do začarovaného lesa a vybavoval si místo, kde začali lovit. Zeina byla s největší pravděpodobností v pořádku, a kdyby, měl vůbec nějaký zájem se tam vracet a vysekávat ji znovu z nějakých problémů? Merlin bylo vlče zjevně dost utíkavé, proto by ho vůbec nepřekvapilo, kdyby se prostě sebrala uprostřed lovu Zeinab a zaběhla zase domů, aby si pro změnu tam zase stěžovala, jakou zlou vlčici potkala, že odešla a vůbec se ji nevěnovala. Začínal si vytvářet předsudky, že z toho vlčete nevyroste nic jiného, než drzý a povýšenecký rozmazlenec.
"A ty... ty se nebudeš ještě vracet?" zeptal se Tiary na konec. Sám moc nevěděl, co teď bude dělat. Jeho život prudce sjel ze svých kolejí a teď jen stál a nevěděl, co vlastně dál. Najednou mu přišlo všechno, co doposud dělal, úplně marné. Všechno, na čem kdy záleželo, bylo pryč. Jeho tradice, pozice mezi vlky v okolí, vztahy... neměl nic. A nevěděl, zda vůbec dokáže žít jinak, než žil.

//Začarovaný les

O poušti tady už slyšel. Vždyť se v ní i probudil. "Nesmíš vycházet za bdělého dne, pokud nechceš zhynout," vysvětlil vlčici. "Navíc bez oázy v blízkosti to také není možné. Otevřená poušť je jako náruč smrti," vysvětlil za pochodu Tiaře. Po zaznamenání rozdělu cest Zeiny a malé Merlin začala Tiara panikařit. "Chaos?" zeptal se kvapně nazpět. To byl zase nějaký druh magie? Zatřepal hlavou a narovnal se. "To si nemyslím. Stopa krve tu není. Podívej, dál šla sama v klidu a po svých," ukázal čenichem trasu Merlin, jako by ten její pach byl snad viditelný. Naštěstí tuto domněnku potvrdila sem tam sněhem neporušená stopa tlapky. Jak ji tak znal, vůbec by ho neudivovalo, kdyby ji našli někde na jiném ostrově na druhém konci světa. "Určitě bude v pořádku, nemusíš mít obavy," řekl upřímně, přesvědčený o svém tvrzení, když spatřil výraz Tiary. Takový soucit u něj byl ke spatření po dlouhé době a snad poprvé se teď nezachoval jako mechanizovaný strohý přístroj k běhání, mrmlání a lovení.
To místo se mu nezamlouvalo. Přišlo mu nehotové, zvláštní, jako by si snad strůjci této země hráli a testovali své schopnosti na jednom místě. Naštěstí však stopy vedly pryč na louku, na které předtím také byli. Na chvíli se proto zastavil, protože nabyl dojmu, že jde špatně podle starých stop. Chvíli pobíhal po místě a mapoval situaci. Když se ujistil, pokračoval dál podél pobřeží. Stopy jasně mířily do toho zlatého lesa, který se svým cípem dotýkal pobřeží zátoky. Netušil, že jeho myšlenka návratu Merlin domů by mohla být pravdivá. Posadil se na chladnou zem a otočil se na Tiaru. "Nejspíš se sama vrátila domů. Asi je to dobře. Třeba si uvědomila, že její rodiče nebyli tak zlí," zapřemýšlel nahlas, načež se zase zvedl a nervózně popošel sem a tam. Napadlo ho, že se třeba Zeině mohlo něco stát, když ji Merlin takhle kvapem opustila, aniž by se ji snažila zastavit. Jenže na místě nebyly stopy boje. Nebo se mýlil?

//Kvetoucí louka

Několikrát se musel zastavit, protože se mu v jemných chlupech mezi prsty tlap hromadil sníh, který ledovatěl a utvářel nepříjemné, tvrdé hrudky, které ho tlačily jako kámen v botě. Nespokojeně zamručel, když jednu takovou vytrhl svými zuby.
"Z jiného světa, obávám se," odpověděl netečně a pokračoval v cestě do lesa, ze kterého se předtím tak zuřivě dral za Tiarou. Ani si neuvědomil, jak hloupě ta odpověď musela znít. "Žil jsem v pouštích. Pak jsem se nějak dostal sem. Netuším jak ani proč," dodal po chvíli. Skutečně to netrvalo vůbec dlouho, než si zase připomněl tuto nepříjemnou událost. Cítil se ublíženě, zmateně a naštvaně. Kdo měl právo s ním takto manipulovat? Povzdychl si, sklonil hlavu k zemi a začal nasávat pachy lesa. Předběhl Tiaru ve snaze najít co nejrychleji místo, kde se pokoušeli o lov. Po pár minutách se mu to skutečně podařilo, když chytil jejich starou stopu. Když došel na místo, zjistil, že Merlin odtud odešla pryč. Sama. Zmateně se podíval na Tiaru. "Odešla. Bez Zeiny," řekl pevně. Nevěděl, co se stalo, že se situace takhle zvrátila. Dost možná Merlin od Zeiny odběhla stejně tak, jako to udělala ve smečce. Bude teď pro změnu ta nejhorší zase Zeinab? A jak to, že ji to ta paličatá vlčice dovolila? Poklusem s čumákem u země následoval stolu malých tlapek.

//Tichá zátoka

Bylo zvláštní, že samotářský vlk, jako Setekh, se snažil být nápomocný. To bylo možná proto, že nechtěl být nápomocný, činil tak totiž z povinnosti. Co by byl zač, kdyby tam prostě nechal Zeinab samotnou s mrňousem na krku. Nebo ještě hůř, i bez Zeiny. Bylo nesmírně těžké postarat se kolikrát o sebe, natož o další krk navíc. To bylo břímě, které by nenechal na samotné vlčici. Jenže to přes všechno udělal díky podivné souhře náhod, která mu navíc ještě přihodila do karet. Zdálo se, že konečně dosáhne svého, jenže to netušil, že se to malé vlče dobatolilo samo od sebe nazpět domů navzdory všem svým názorům.
Opět v tichosti následoval šedá záda Tiary, která se vydala nazpět k Začarovanému lesu. Dokousal poslední zbytky masa a s uklidňujícím pocitem plného žaludku se vydal hledat Merlin. Toho drzého spratka, který dokázal i nemožné. Například se nepozorovaně zdejchnout ze smečky. Náhle ho přešly ty trýznivé myšlenky, které ho doháněly k zuřivému šílenství. Myšlenky, které vyplývaly ze snahy pochopit, jak se sem dostal a proč mu to někdo způsobil. Jeho minulost se tak poprvé, ačkoliv jen nakrátko, stala opravdu minulostí.

//Začarovaný les

Nebyl zvyklý na komolení svého jména, a proto se na vlčici podíval docela vyčítavě. Po první reakci si ale jako poměrně inteligentní bytost dokázal domyslet, že je přece zřejmě na zcela jiném světě, a že Tiara asi nezná jejich příběh a legendu. Proto v další vteřině v jeho pohledu nebylo znát už ani sebemenší výčitky. Zakroutil hlavou. "V pořádku," odbyl ji jednoduchým slovem a smířil se s novou přezdívkou.
Už tak poměrně velké uši se zdály ještě většími a nebýt zbytku těla, skutečně by si nejeden cizinec řekl, že jde snad o čistokrevného psa. Zajímalo ho, co Tiara říká a dokonce kvůli tomu přestal na chvíli žrát. "To jsem se snažil vysvětlit vlčici, se kterou jsem se ji pokoušel pomoci. Nejsem sice příliš znalý výchově vlčat, ale vím, že by neměla být bez rodičů, a že svět vidí mnohdy jinak těma svýma nezralýma očima... Do smečky se vrátit nechce. Rád bych si s těmi alfami promluvil. Je to možné?" zeptal se chladně Tiary, aniž by vůbec tušil, jak by se alfy mohly také zachovat a otočil se směrem, kde ten zlatý les byl. "Nevím co je na tom pravdy. Jsi si jistá, že se ve vaší smečce třeba něco nestalo, že ji nikdo nehledal? Nechápu, jak je možné, že utekla tak daleko navíc bez toho, aby někdo následoval alespoň její stopu," pokračoval a vrátil zase své červené oči vlčici. Zjevně se neptal moc vážně, vzhledem k její informaci, že ve smečce dlouho nebyla. Byla to spíše řečnická otázka, kterou sám zamluvil. Možná by mu bývalo bylo stačilo jen její slovo, že její alfy jsou slušné a rozumné, a že je dobře, když se to mládě vrátí. Jenže šedá vlčice nevypadala, že by si vzhledem ke svým pochůzkám byla něčím jistá.

Vlčici zjevně ani nedocházelo, že by tu magii mohla použít proti ostatním. Nebo snad proti vlkům nefungovala? Setekh ji trochu zmateně pozoroval. Pokud byli takto zásadoví všichni, magie nakonec nemusely být tak špatné. Koneckonců, kdyby to tak nefungovalo, nakonec by tu asi zůstalo jen pár magií nasáklých vlků a skákal by tu přes mrtvoly nebohých vlčích obětí. Nic na to neřekl, opět, a jen přikývl. Posadil se k mršině a ocas ovinul kolem těla. "Díky," dodal nakonec, protože se i přes zpackaný lov jejím zaviněním cítil vděčný. Pak se zakousl do teplého masa a vychutnával konečně první skutečný úlovek v této zemi.
"Jsem Setekh'oe," představil se rychle, když to vlčice učinila podruhé. Velmi ho ovšem zaujala informace o tom, že je ze zlatého lesa. Přestal na moment žrát a pohlédl na ní přísnýma očima. "Ve zlatém lese? To musíš znát to vlče - Merlin. Ukazovali jsme ji první lov, než jsi tam přiběhla ty," pokračoval honem, načež si slízl krev z čumáku. "Je to s ní těžké. Tvrdí, že je dcerou alf zdejší smečky. Je přesvědčená, že ji její rodiče nemají rádi a nezajímá je. Než bych to vlče strčil do cizí smečky a odtrhl od rodiny, vážně bych o těch alfách rád zjistil víc. Pokud ji hledají a zajistí ji dobrý domov, je na čase, aby si ji dovedli zpátky," nadechl se znovu pro další slova. Docela by to pomohlo situaci, kdyby vlčice jejich situaci znala. Ačkoliv ho to tříbarevné vlče neskutečně iritovalo svou drzostí a rádoby vyzrálostí, pořád bral jako svou povinnost dospělce, aby mu pomohl a dohlédl na jeho vývoj. Který by bylo samozřejmě nejlepší dokončit za přítomnosti jeho rodičů.

//Kvílivec

Místo zabíjení pohledem vlčice teď vraždil sníh. Jako by on způsobil všechny jeho problémy. Netrvalo dlouho a docela ztratil zájem i o stopování zvěře. Tak nějak z něj vyprchával život. Nebo při nejmenším chuť k němu. To se ale rozhodně nedalo říct o Tiaře, v níž život přímo kypěl. Skoro ani nezaznamenal, že mu oznámila, aby počkal na místě, dokud nezjistil, že se od něj podezřele rychle vzdaluje. V tu chvíli se posadil a nejprve zmateně sledoval, co vlčice dělá. Musel za ní kousek popojít, aby ji zcela neztratil z dohledu, ovšem už zpovzdálí mu bylo jasné, že je na stopě. Když už se chtěl přidat, protože mu to koneckonců stejně bylo hloupé, nechat ji lovit samotnou pro jeho vlastní potřeby, před lovenou srnou vyrostly podivné kořeny, které ji během mžiku lapily a stáhly k zemi, kde ji ukotvily a znemožnily dalšímu pohybu. Setekh se netajil s jakýmsi vyděšením a byl v tu chvíli rád, že je Tiara tak daleko. Tak tohle jsou ty jejich magie? přimhouřil oči a střihl ušima. Jednak ho to velmi fascinovalo, ale na druhou stranu také uráželo a děsilo. Bylo úžasné takto umět ovládat nějakou magii! Uměl by to i on? Nikdy to nezkoušel... A způsoboval by tak potom smrt ostatním? Viděl v tom obrovské riziko a takovéhle zabíjení mu nepřišlo fér. Vzpomněl si na slova Zeinab, která magiemi v boji vyloženě pohrdala a v duchu jí teď přitakal. Právě totiž poznal, co je to zač. A zároveň se přiblížil chtíči Merlin, která prahla po ovládnutí magií. Zvědavě mrskl ocasem a když se Tiara začala ládovat, s respektem k vlčici přistoupil.
"Proč jsi takhle nezaútočila na mě?" zeptal se pevným hlasem. Zajímalo ho to. Kdyby jen trochu chtěla, mohla s ním udělat to stejné jako se srnou. Přesto z Tiary strach neměl a svou hrdost by si zachoval, jak jen by to šlo, i kdyby se jej pokoušela takto skolit.

Vlčice by si možná mohla ušetřit takto složité úvahy, kdyby prostě přijmula fakt, že Setekh je jen protivec, který někdy dokonce vypadá jako zloun, co touží ubližovat. Bylo by to rozhodně jednodušší než doufat v hravého a skotačivého vlka, který se jen schovával za prázdným žaludkem. Plánovaný aport však rozhodně nebyl dobrou nápravou.
Zpívající hory? Kvílející jezero? A co všechno je tu ještě běžné? Vlastně už ho to příliš neudivovalo. Vždyť tady bylo jinak úplně všechno. Proč by zrovna u tohohle jezera nemohla kvičet vlčice, že? Svou pozornost raději ubíral jiným směrem, asi by bylo zbytečné bádat nad smyslem a důvodem tohohle místa. A možná čím dál víc věřil, že se prostě probudí a nebude muset řešit nic z těchto podivností. Mois Gis se zdál čím dál více neuvěřitelný. Její výzvě s nelichotivým oslovením opět odpověděl mlčením. Jen si v duchu pomyslel, že by to celé už mohlo za chvíli skončit. Prostě se nají, usne a probudí se doma. Kdoví, zda tomu opravdu věřil, byla to ovšem jeh poslední naděje. Následoval šedá záda Tiary, zatímco čumákem stále brousil po zemi, kdyby mu náhodou do cesty vkročil nějaký ten zajímavý pach.

//Kvetoucí louka

Ustaraně?! Cítil se víc než to. Ve svém poměrně krátkém životě se ještě necítil zoufaleji a dost možná to už ani žádná událost v následujících letech nepřemůže. Tiara si zkrátka vybrala tu nejnevhodnější chvíli pro skotačení v lese poblíž Setekha. Zatracené vlčice... hlavou mu prolétla myšlenka, která by na mysl přišla snad úplně každému. Od chvíle, co tu byl, neviděl nic než vlčice. A jen takové, co mu pomalu a jistě upíjely krev. Snad kromě Astrid. Po několikáté zavrčel, ovšem poprvé jen pro sebe a nemířil tuto negativní vlnu na Tiaru.
"K ďáblu se vším!" štěkl rozezleně a přestal se tak hrozně nepřátelsky ježit. To byla snad dostačující odpověď pro Tiaru. Vyzáblý sice byl, to ano, ale nejen díky přechodu na jiný svět. On tak nějak podivně vypadal od vlčete. Všichni tam u nich vypadali... takhle. Podobou měli spíše k psovi než k vlkovi. Jejich vzezření však pramenilo z dávného prokletí, nikoliv z křížení s domestikovanými, slabými psy. Slušné vychování teď šlo mimořádně velkým obloukem kolem něj, neměl v plánu se ani představit, jen se nažrat a navždycky se zavřít v neprostupné jeskyni a pokojně v ní zemřít. Vše mu teď bylo úplně, ale úplně jedno.
Jakmile se Tiara začala rozhlížet, vlk sklonil hlavu k zemi a začal nasávat okolní pachy. Odsud nezavětřil nic čerstvého, ovšem jeho stopování naprosto zpřetrhalo jakési zakvílení, jako kdyby poblíž byla nějaká vlčice, kterou snad pomalu zabíjí. Zmateně se ohlédl na Tiaru, ačkoliv zvuk nešel od ní. Nikdo jiný tu totiž nebyl. Tenhle svět ho začal pořádně otravovat. Jinde by sotva pohledal tolik divných náhod a zvláštních událostí. Nakonec zvuky přisoudil svému vyčerpání, a tak se znovu ponořil do stopování.

//Hraniční pohoří

Vypadala jako dospělá. Byla snad postižená, že se tak nechovala? Setekhovu mysl zahalila stínová ruka hněvu, která mu neumožňovala být nadále milý. Trpělivý. Laskavý. Vděčný. Dávno před příchodem pomatené Tiary totiž tenhle pomyslný pohár trpělivosti pulzoval a vřel před těsným přelitím. A údajná nehoda se sněhem, zkažení lovu, převrátila pohár vzhůru nohama.
"Mluví ze mě hněv," zavrčel, přičemž se znovu rozrušeně olízl. Předchozí poznámku zvládl odignorovat, vzhledem k jeho ničivému naladění vážně neměl náladu na fórky, natož pomyšlení na nějaké svádění. Její nabídka, se kterou přišla posléze, však zněla o dost líp, než cokoliv, co na tomhle světě slyšel. Jeho uši se mírně, ale opravdu mírně napřímily, jako by na moment pookřál. Sledoval červeným zrakem její pohyby a kdyby neřekla to... co řekla, možná se už mohli normálně bavit. Válet ji po zemi už rozhodně nehodlal, pouze sledoval, jak pije vodu z jezera. Jenže on žízeň neměl. Mrtvýma očima vyčkával jejích dalších činů. Stal se jen tichým pozorovatelem a hodlal v tom pokračovat do chvíle, než mu u nohou přistane něco k jídlu. Když se jeho ohnivá povaha trochu zmírnila, uvědomil si, že v tom lese opustil Merlin a Zeinab. Zastyděl se sice, že se nechal takhle vyprovokovat, ale jeho zoufalost už byla na takové úrovni, že toho nelitoval. Neměl strach, že by se Zeina nepostarala o to vlče. Byla to silná vlčice.