Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Začarovaný les přes kvetoucí louku

Utíkal za vlčicí v zápalu vzteku, vlastního ohně, který ho teď zevnitř spaloval na uhel. Takovou rychlost jako teď snad nevyvinul ještě na žádném lovu. Tak moc toužil zabořit drápy do její srsti a s trháním se zakousnout do její kůže. Jenže byla až moc rychlá. Přes území ho pomalu přecházel počáteční zápal a jeho rozhněvané představy se postupně stáhly na obyčejné seřvání a uvrčení k smrti. Nemohl si nevšimnout, že sníh pod jeho tlapama najednou zmizel. To ta vlčice. Ovládala snad též oheň? Čím to, že způsobila tání toho sněhu?
Její provokativní slova však zrovna ve umírňování jeho vzteku nepomáhala. Když už vlčici skoro ztratil z dohledu, zpomalil, aby popadl dech, zastavila se u nějaké staré vlčice. A květiny. Musel hodně zaostřit, aby vůbec něco rozpoznal a poklusem se k oběma blížil. O něčem se bavily. To šlo však mimo jeho zájmy. Pomalu se sápal do svahu, aniž by vlastně ještě věděl proč. K čemu mu to bude? Proč ji ještě následoval?
Přikrčil se, a když už byla vlčice na dosah tlapy, znovu se dala do pohybu za omluvných slov. K ďáblu s tím! zavrčel výhružně na vlčici. Přidal opět na rychlosti, aby vlčici konečně dohnal, zatímco se opět přesunuli pryč od hor. Dolů ze svahu se spíš skoro skutálel, většinu cesty spíše sjel po tlapách, když s ním sjela celá plocha sutin.
A pak konečně... stačil jednoduchý odraz a dopadl na její měkký kožich. Vlčici povalil na zem, přičemž uši složil nasupeně do stran, vycenil zuby a uskočil do strany. Měl chuť ji prokousnout hrdlo, protože ale v hloubi duše nebyl zlý, rozhodl si vztek vybít vrčením a naštvaným chrčením.
"Na takové hlupáky nemám náladu!" řekl tak naštvaně, jak to jen šlo a olízl si čumák uprostřed vrčení. "Jsem hladový. A to kvůli tobě!" vyštěkl po vlčici tak rozčileně, že se neubránil dalšímu chňapnutí na prázdno vůči ní.

//Kvílivec přes kvetoucí louku

Kdyby býval byl jen tušil, co se při jejich lovu semele, vzdal by své úsilí rovnou, sám by se otočil a tohle místo s dvěma vlčicemi by okamžitě opustil. To aby si vyčistil hlavu. Hlavu, která mu teď zapadla hromadou sněhu.
Nahánění srny bylo v plném proudu. Setekh kontroloval a přísně řídil každý svůj pohyb, aby něco nezpackal. Tenhle lov byl důležitý nejen proto, že měl hlad. Ale také proto, že to byl nejspíš první lov, který mohla malá Merlin spatřit. Už jen skrze tohle soustředění nebylo prakticky možné zaregistrovat ještě poblouzněnou vlčici, která se k nim hnala šíleným, skotačivým krokem. A než stihl její osobu zaznamenat, nějakou záhadou se na něj sesypal sníh. Ten odporný, ledový sníh, který ho svou pouhou přítomností pohoršoval od začátku. Dokážete si asi představit ten výbuch emocí, který následoval. Jakmile zjistil, že za to mohla nějaká cizí vlčí existence, rozzuřeně zavrčel na celý les. Během pár vteřin byl z hromady celý venku, ovšem než to stihl, vlčice se s lítostivým slovem odrazila od jeho zad pod hromadou sněhu a dala se na zběsilý útěk. Tak. A. Dost.
Prudce se odrazil od země, načež se ozvalo už spíše hrozivé zachroptění než zavrčení a chňapl po jejím ocasu, který by nebýt pár setin zastihl. Aniž by se rozmýšlel nad zpackaným lovem, Zeinab, Merlin, vyrážel za šedou cizinkou. Nebyl tak rychlý jako ona, ale úspěšně s ní držel tempo až za hranice toho prokletého lesa. Ta vlčice... Ta vlčice se... SMÁLA. Každým svým výdechem přilévala do jeho krve víc a víc ohně.

//přes kvetoucí louku do hraničního pohoří

//Tichá zátoka

Z louky postupně zamířili do lesa. Setekh se k projevům malého vlčete raději nevyjadřoval. Už měl dost její drzé povahy a výt jejím otcem, uštědřil by jí pořádnou lekci slušného chování. Mohla být ráda, že se jí vůbec ujali a pokud by si myslel ať už on, či Zeina, že lže, asi by ji nepomáhali. A to bylo přesně to, o čem Setekh celou dobu hovořil. I tuhle situaci malá Merlin zjevně chápala zcela jinak, než doopravdy byla. A vlastně ji to nemohl zazlívat. Byla příliš malá na to, aby to chápala. Navíc zůstal ohromen, jak se v záchvatu výčitek odhodlala k plynulé a správné mluvě, bylo to pozoruhodné. V té malé vlčici se skutečně mohlo ukrývat cosi, co stálo za pozornost. Na zkoumání těchto vlastností už ovšem postrádal trpělivosti. Navíc neměl obavy, že by se toho neujala Zeinab. Při následování jejího huňatého ocasu zmizel v lese, kde okamžitě začal nasávat okolní pachy. Bylo to zvláštní místo. Nelíbilo se mu. Naštěstí však již dávno neměl náladu na to, kochat se okolím a pohoršovat se nad jeho nehezkými povrchy, přehnanou zarostlostí terénu a nedostatečného všudypřítomného horka které obvykle pouštím vládlo.
Po chvíli strávené s čumákem u země, což snad Merlin po celou dobu sledovala, aby se něčemu přiučila, nalezl stopu srn. Samozřejmě nevěděl, jakému zvířeti stopa patří, ovšem podle velikosti otisků kopýtek blátě by poznal i lovem nepolíbený vlk, že půjde o zvíře vhodné velikosti.
"Nejdůležitější část lovu, Merlin. Vystopovat zvíře a zaútočit na něj ze zálohy, nepozorovaně se připlížit a zahnat ho tak, abys ho dokázala skolit. A nezapomínej, že bys kořist neměla podceňovat. I malé zvíře tě dokáže při nejmenším poranit. A sebe zase nesmíš přeceňovat. Vybírej vždy slabší, které máš šanci dohnat a usmrtit," řekl malému vlčeti, pokud tak neučila již Zeina, aniž by se vracel k jejím předchozím emotivním výlevům.
"Sleduj nás zpovzdálí," řekl nakonec Merlin, aby se náhodou nestalo, že by zvířata vyrušila dřív, než by to bylo vhodné, ačkoliv nepochyboval o tom, že Merlin dokáže sama tuto situaci vyhodnotit tak, aby lov nepokazila. Také ji to říkal proto, aby vyplašená zvěř neporanila její křehké tělo. Pak už nezbývalo nic, než se vydat vstříc štvaní srny. Když vyhlédli správnou oběť a dohodli se na nahánění, oba vlci vyrazili kupředu.
Setekh měl obecně největší problém s terénem. Nebyl zvyklý lovit v takto zarostlém prostředí a spíše, než na kořist, se soustředil na to, aby se rozbil o nějaké větve, kořeny nebo kamení. Přesto si však držel úctyhodné tempo a držel taktiku, na kterou se se Zeinou dohodl.

//manipulace se Zei povolena

Setekhovi začínal přetékat pohár s trpělivostí. Předtím, než by po Zeině vybafl jako prudce planoucí oheň, si své poznámky ponechal kvůli Merlin. Nikdy by netvrdil, že lže, i kdyby skutečnost byla jiná. A už nadále odmítal Zeinab vysvětlovat, že vlčata holt chápou věci jinak a podle sebe, než jaká se skutečnost, aniž by u toho přece vědomě lhala. Byla to prostě malá stvoření se zrakem jiným, než mají dospělí. Vydechl a snažil se uklidnit.
"Někdy se ti pomoc může hodit," řekl nakonec malému vlčeti. Vždy nebylo jednoduché být sám, mnohdy ani nebylo možné najít dost potravy pro sebe. Zatímco mu Zeinab opět začala vykládat svá moudra o tom, že její rodiče ji museli zákonitě zanedbávat, protože ji ještě nikdo nehledal, ačkoliv mohli třeba ztratit stopu, protože ve smečce nastal chaos, něco se stalo při lovu, prostě cokoliv, co znemožnilo hledání vlčete, dělal jednoduše, že neslyší. Kdyby tu nebylo malé vlče, svůj plamen by se ani nesnažil uhasit. Když skončila, věnoval Zeině jen hněvivý pohled do očí, pak vstal a odešel. Tohle neměl zapotřebí. Nehájil stranu ani Merlin, ani smečky a byl rozhořčen unáhleností vlčice, která k Merlin prostě přilnula a okamžitě přijala její skutečnost. Samozřejmě nepopíral, že taková realita byla pravdivá, chtěl se o ní ale prvně přesvědčit. Což zjevně byla zcela nepochopitelná věc.
Hlavu si alespoň trochu pročistil pobíháním po okolí ve snaze poskytnout pomoc tříbarevnému chlupáčovi, načež se nakonec rozešli do onoho blízkého lesa. A znovu pomlčel, když Zeinab prohlásila, že zde bude něco víc k zakousnutí, protože on v lese nikdy nelovil a nedokázal si představit, jak bude něco chytat v tak porostlém a složitém terénu.

//Začarovaný les

"Nerad se opakuju," hodil zpátky Zeině, když si vyslechl její odpověď. "Netvrdím, že lže. A netvrdím, že má pravdu. Slova vlčat jsou rozhodně nemilosrdná a zrovna tak dost často přikrášleného původu. Skutečnost může být úplně jiná, než jak ji vidí malé vlče. Já si o tom nemyslím nic a žádné závěry nedělám. Nechávat ji tady přece taky nechci, a taky že ji tu nenechám. Jen prosím tě zůstaň objektivní. Dokud si nebudu jistej tím, co ji rodiče tak hrozného prováděli, nerad bych, aby skončila kdovíkde. Sama přece vidíš, že by to jinak bylo opravdu obtížný," řekl nevrle, nebyl zrovna dvakrát komunikativní a zjevně mu scházela i potřebná trpělivost s vysvětlováním. Pak prostě vstal a odešel k vlčeti. Odmítal se o tom dál dohadovat, jeho tvrdohlavost mu to zakázala. Snažil se Zeinu pochopit, zdálo se mu ovšem, že ji to vlče polechtalo její mateřské pudy, které jí lehce kalily mysl.
Byl překvapen, jak rychle Melrin jeho slova pochopila. "Přesně tak," ve tváři se mu nakrátko objevil letmý úsměv, dokud mu do ucha nezačala našeptávat Zeinab, která se mezitím přiblížila. "Třeba ji hledat nemohou," vyslovil ve stejné hlasitosti jako ona další protiargument. V očích mu probleskla jakási beznaděj. Cožpak bylo tak těžké pochopit, že se vlčeti snaží opravdu co nejlépe pomoci? Pokud by se nevrátilo k rodičům, jeho další život je nejistý. Proto chtěl zjistit co nejvíce, než by malé vlče odvedl a razantně změnil jeho vývoj. Když chtěl dále pokračovat v rozhovoru s vlčetem, už zase se tu objevil ten hlas s alfáckým podtónem. Zády k Zeině obrátil oči v sloup. "Ano, Zei. Zrovna jsme si o tom povídali," otočil se k ní s úšklebkem a pak se usmál na vlče. Upřímně. "Vytí může být prvním velkým krokem v komunikaci, Merlin. Díky němu už třeba nebudeš muset být sama, když zavyješ, měli by se ti ozvat členové tvé smečky, to abyste o sobě věděli a našli se, když budete potřebovat," vysvětlil malé vlčici a pomalu vstal zpátky na všechny čtyři. Bylo jen otázkou času, jak dlouho vydrží naslouchat všem těm pokynům, co teď dělat a nedělat. A jeho podrážděnost z nedávného přesunu ze své vyhřáté domoviny celé té situaci zrovna nepřispívala na pozitivitě.
Zprvu se rozhlédl, aby vůbec zjistil, co přesně je v jejich okolí. Netušil, kde zrovna tady budou hledat nějakou jeskyni nebo jakýkoliv jiný úkryt, rozešel se ovšem k blízkým stromům. Nepředpokládal, že tu Zeinab začne instinktivně hrabat noru, a to ani netušil, že je zmrzlá země je tvrdší, než písek a hlína, na které byl zvyklý. Od stromu odběhl zase o kus dál, až se zase mlčky připojil k těm dvěma. "Možná v tom lese? Mohlo by tam být třeba opuštěné doupě. Nebo něco, kam by se Merlin schovala a ohřála," pohled stočil zpět k malé. Nevěděl však, kolik sil vlčici zbývá. Nejradši by si prostě lehl někde poblíž toho lesa, ale před Zeinou takovou myšlenku raději ani nevyslovoval.

Bylo toho spoustu podivného v příběhu Merlin. Pokud selhali rodiče, to tam neměli nikoho, kdo by to vlče pohlídal? K čemu pak kruci byly smečky? Bylo asi přirozené, že se vlčata zajímala o své okolí a motala se hlavně tam, kde neměla. Ale právě proto potřebovala přísný dozor. Jak jí její slabé, motavé nožky donesly tak daleko, netušil. Už jen cesta, jakou ušla po boku Setekha a Zeinab, byla zarážející. Na vlče měla i hodně specifický názor, který se dospělému mohl zdát hodně unáhlený a naivní. Bylo to prostě vlče. Tak jak se sakra dostalo až sem?
"Tedy Zeinab, věřil jsem, že o nás víš daleko víc," ušklíbl se na vlčici, než se na chvíli odpojil. Nebyl té povahy, aby se sám hrnul do podrobného vysvětlování. A kdyby byl věděl, že o Satekhmovi a jeho hrozném bytí Zeinab nic neví, býval by možná pomlčel úplně. Kdyby se bývala s pouštním duchem setkala, nebylo by pochyb, že by naprosto věděla, co magie ohně znamená. Co znamená magie ohně pro vlky z městských rozvalin.
Starání se o cizí vlče šlo zcela mimo jeho zájmy. Poučky Zeinab ho začaly poněkud nudit a vlče trávilo jeho zbylou trpělivost. Když je opětovně doběhl a spatřil poté pokleslou a možná už dost unavenou Merlin, naznal, že také není tak zkaženého srdce, aby ji zde ponechal. To ovšem neměl ani na chvíli v úmyslu. Nejspíš by jí prostě vrátil společenství, protože, koneckonců - do teď tam přežívala ve zdraví a v pořádku, neviděl prozatím důvod, proč ji tam nenechat. Jakési zanedbání jistě hrozilo, ale jak ho již předtím popadla myšlenka, že její rodiče kvůli tomu nemusí být hned špatní, ani teď je za to nezavrhoval. Prostě.. ji tam odvedou a uvidí se. Posadil se na chvíli vedle Zeiny a podrbal se za uchem, pozorujíc strakatou vlčí dámu.
"Nic takového bych neudělal," upozornil vlčici předem, když se opětovně narovnal. "Prostě bych ji vrátil, pokud její rodiče budou aspoň trochu normální. Víš, jaká jsou mláďata. Urazí se za maličkost a pak říkají něco, co není pravda. Později toho mohou litovat. A tohle není malé rozhodnutí. Změní to celou její... bytost," pokračoval v rozhovoru se Zeinou. "A než mi hrdě odpovíš, že tohle přece všechno víš, jen ti chci říct, že nejsem proti tomu vlčeti ani tvým nápadům. Jen se tě chci zeptat, jestli si myslíš, že jí tvoje smečka poskytne nový domov. Pokud by z navrácení do rodiny sešlo," dodal vzápětí, načež se zase zvedl ze sněhu. Zeinab opustil jen letmým pohledem a udělal několik kroků k vlčeti, které sedělo u vody jako hrouda neštěstí. "Můžeš ještě jít?" zeptal se laskavě a nadále zkoumal její zádumčivost. "Vím, že je to pro tebe těžké. Takový je život. Ale naštěstí není tak krátký, aby ti to nestihl vrátit i laskavostí," řekl Merlin a pohled stočil k namrzlé hladině. "Jsi mladá, jako my všichni příliš spěcháš," ušklíbl se. "Nic nejde hned. Pokud se chceš učit magiím, máš na to spoustu času. Teď se musíš zlepšit v důležitějších věcech, jako je lov, čtení pachů, naučit se řeči těla, lépe komunikovat. Magie je něco vyššího, co můžeš rozvíjet mnohem snáz po všech těchto lekcích. Copak ty bys chtěla, aby za tebe celý život lovil někdo jiný, protože to neumíš? Nebo že bys špatně rozuměla ostatním, neznala řeč vlků, protože tě to nikdo nenaučil?" mluvil pomalu a s rozvahou. Neměl pochyb, že by mu malé vlče nerozumělo, ale protože mluvil opravdu o důležitých věcech, chtěl, aby jim porozuměla co nejvíce a doopravdy. Ne jako malé mládě, protože už nebyla takové batole. Ale jako vyvíjející se mladá vlčice. "Jsi si jistá, že jsou tvoji rodiče tak špatní?" zeptal se nakonec.

//Kvetoucí louka

Všechno prorostlé magií? zopakovala jeho mysl, přičemž se snažil zachovat klid. Pak se přeci jen trochu zmateně zatvářil, když k němu Zeinab vznesla svou poznámku. Ušklíbl se. "Laentach Satekhm oshak´sahri" utrousil v dávné řeči k vlčici. "U nás to bylo prokletí... Jeho. Z našich vlků o tom věděla jen hrstka. Víš, jak by se zachovali?" nebyl si jistý, jaké má vůbec povědomí o předsudcích a tradicích jeho pouštního rodu. Věděla vůbec o Satekhmovi? Sotva vyřkl jeho jméno, před očima se mu znovu zjevila jeho odporná tvář se žhnoucíma očima. To ten démon ho sem dostal. Byl si tím čím dál víc jistý.
Netušil, kam je Zeinab vede. Bylo znát, že jeho mozek se již smířil se skutečností, že je navždy vytržen z domoviny, ačkoliv ho ono naštvání ještě stále nepřešlo (a kdoví, zda vůbec přejde), a že je mu téměř jedno, co s ním teď bude. Lhostejným krokem se držel velkého černého ocasu, až ho skrze hromady sněhu dovedl k jakési zátoce. Celou dobu zpracovával informaci o dalších magiích a byl znepokojen, ne-li až ohrožen vědomím, že vlci zde mají snad všichni nějakou magii a navíc takovou, o které vůbec nic neví. Byly mocné? To netušil. Neuměl ovládat ani tu svojí. Vždy ji před ostatními skrýval. Mohl se tu teď cítit bezpečněji a přirozeněji? Nebo byl naopak snadným terčem pro ostatní? S pokleslým výrazem se zastavil u polozmrzlé vody. Ledy na hladině začal spalovat hněvem ve svých očích. Kdy už konečně ustane ten zmatek? Připadal si jako hloupé vlče. Jako... Kde byla vlastně Merlin? Otočil se kolem, aby zjistil, zda je stále se Zeinou. A bylo. Povídaly si. Zvedl se, aby je znovu dohnal.
"A když ji nenajdeš kamarády a rodiče budou horší než kobry, co s ní chceš dělat? Vychovat jí? Vždyť se sotva vyhrabala z brlohu, potřebuje spoustu péče. A lásky," začal promlouvat do duše vlčice, když se ujistil, že je Merlin nemůže slyšet. Bylo dostatečné, když dostávala instrukce a ponaučení od Zeiny, nemusel jí kázat ještě on. Proto tříbarevné vlče přešel opět jen pohledem a do svá moudra si nechal pro sebe. Byla to velmi těžká situace. Vlče bylo zrovna ve věku, kdy mu všechny zkušenosti mohly podstatně ovlivnit život. A něčeho takového jako Merlinina výchova a socializace, by se tedy Setekh rozhodně nechtěl chopit. Byl by upřímně překvapen, kdyby Zeinab chtěla.

Je tu VYHODNOCENÍ!

Za účast dostane každý z vás 20 KŠM. Za každou rychlou odpověď je bonus 2 KŠM.

Hru jsem ukončila u obou skupin po pátém kole, každý z vás tedy měl mít 5 tahů.

Dle mých zápisků vaší rychlosti tedy vypadá vaše odměna takto:


Xere, Atrox, Navin = 20 KŠM + 10 kšm
Vino, Astrid, Taylor, Solfatara = 20 KŠM + 8 KŠM
Lissandra, Barnatt, Khan, Aetas, Dorya, Cinder, Xander, Tissa = 20 KŠM + 6 KŠM
Isogai = 20 KŠM + 4 KŠM


Mnohokrát děkuji za účast, doufám, že se vám tato miniakce líbila a třeba se zase někdy takto potkáme!

Do komentářů pod vyhodnocení prosím ty, kteří mají více postav, aby si určili, na kterou z nich chtějí odměnu připsat.

A zde to nejlepší:
(při kolování mezi vámi se obrázek několikrát zdrcl a roztáhl, proto jsou ve zhoršené kvalitě, na konečný výsledek to však snad nemá příliš vliv)

Obrázek ČMÁRYČMÁR


Obrázek ČMÁRČMÁRY


Setekh'oe

Byť by to nikdy nahlas nepřiznal, začínala mu být opravdu zima. Před mrazivými teplotami ho jeho pouštní kožich příliš nechránil. Asi bude trvat, než se alespoň trochu přizpůsobí zdejšímu klimatu. Otázkou bylo, zda si však vůbec někdy zvykne. Otřepal se celým tělem, jako by se zbavoval dalšího nánosu sněhu, ačkoliv na něm neseděla ani vločka. Jak moc to tu neměl rád! Malé vlče ho začalo docela vyčerpávat svou vzpurností. Příliš nechápal, jak se vlastně dostalo tak daleko od matky v takovém věku. A jak se vůbec stalo, že si toho nikdo ze smečky nevšiml?
"Určitě?" zeptal se ještě ze slušnosti, než si zbytek zajíce vzal. Až a pokud Zeinab podruhé odmítla, hladově zhltal vše, co bylo poživatelné. Poušť ho naučila nemrhat jídlem, a tak zajíc nemusel mít ze svého záhrobí starosti, že eho tělo bude zneuctěno, a že jeho duše mohla pokračovat dál s klidem, že neodešla nadarmo. Mezitím se Zeinab konečně zvedla k odchodu a on jí s radostí a dalším mlčením následoval. Vlče nechal vlčetem, protože byl v dobré víře, že je samo následuje. I přesto ho kontroloval svým sluchem. Kráčel sněhem po boku Zeiny a otočil se k ní vážným pohledem, když mu oznámila, že se lekce magií ujme sama. Voda? Země? hnalo se mu myslí. "Tady jsou magie? Jak to, že je máte... obě?" sykl tiše k vlčici a ohlédl se znovu na malé vlče, aby se ujistil, že její oči byly modré. Vlastně to dávalo smysl vzhledem k příslušné magii. On ovládal trochu oheň, tak je měl sytě oranžové. Jenže jak mohl vědět, že ta barva znamená vždycky magii? A co vlci na Zemi? Z jeho rodu bylo spoustu očí, které měly také spousty barev. Byli i oni tehdy majitelé nějaké magie? Připadal si tak sám úplně zbytečně? Zmateně hledal odpovědi ve své mysli, zatímco pokračoval v cestě k Zlatému lesu.

// Tichá zátoka

STOP STAV

Bylo to nečekaně rychlé, omlouvám se těm, co nestihli, ale už tak je vás hodně a já bych ráda předešla nadměrnému chaosu při přeposílání obrázků.

Skupiny jsou tedy po 8 následovně:

Obrázek čmáryčmár:
Vino
Lissandra
Xere
Barnatt
Khan
Atrox
Isogai
Navin

Obrázek čmárčmáry:
Aetas
Astrid
Taylor
Dorya
Cinder
Solfatara
Xander
Tissa

Co nevidět prvním v pořádí dorazí na discord první tah!
V pokročilé hře se nemusíte bát, že by vám došlo plátno, případně ho totiž rozšířím individuálně podle tvaru, co jste společně vybudovali.

HRA ZAČÍNÁ

"Pokora, to znamená někoho uznat. Stáhnout ocas a vyslechnout si druhého, naslouchat mu a přemýšlet nad jeho slovy. Respektovat je," dal ještě krátké vysvětlení malému vlčeti, přičemž se snažil mluvit smysluplně. Kolik slov a vlčích gest však vlče zná, to netušil. Snad si tak nezavařil na další vysvětlování.
Byl rád, když poznal, že se Zeinab k situaci staví podobně. Nakonec tušený verdikt i vyřkla. Pomalu, ale jistě přikývl a pohled vrátil malé Merlin, od které očekával okamžité zamítnutí. Byl rád, že se vlčeti nemusel přehnaně věnovat, upřímně si nebyl moc jistý tím, co dělat. Díky osamělému životu měl sotva pár zkušeností s tím, jak delší dobu vyjít s dospělým a rozumným vlkem, natož, aby pochopil, jak se dobře postarat o vlče, které sotva požvýká maso. Díky bohům aspoň za to! pomyslel si v tu chvíli, kdy si uvědomil, že kdyby vlče nedokázalo porcovat zajíce, sotva by s nimi přežilo pár hodin. Nicméně, zajíce nedojedla a přenechala ten malý zbytek dospělým. Setekh automaticky pokynul hlavou k Zeině, aby si ho dojedla.
Merlin se rozpovídala o své lásce k poznání magií. Kdyby byl plný předsudků jako vlci jeho rodu, zděšeně by sledoval tato nebezpečná slova. Nevěděl sice, jaké magie by ráda studovala, nevěděl ani, nakolik je to bezpečné nebo není, každopádně tady se to jevilo asi jako zcela normální. Sotva se probral z této povzbuzující novinky, která ho nabádala k tomu, aby se sám ponořil do učení své ohnivé magie, ho Zeinab skoro omámila nabídkou, že si s vlčetem popovídají o magiích. Ihned po ní hodil všeříkající pohled. Sám neměl příliš mnoho zkušeností s vlastní magií ohně, která byla ostatně jediným "bohatstvím" jeho druhu a ostatní magie a dovednosti si mohl jen stěží domýšlet. Nenápadně zakroutil hlavou, aby dal Zeině najevo, že o tomhle on teda rozhodně mluvit nebude. Sám by o tom potřeboval přednášku. Pak vstal pomalu ze sněhu a otočil se směrem, kde se nacházel ten velký, zlatý flek, který žhnul z výšky skal do očí.

Po Zeině se také představil, nebyl nezdvořilý. Když ho ale vlče pláclo přes čumák, vycenil na něj své zuby. Pouze jako zastrašení a lekci pro příliš drzé vlče. "Trochu pokory by ti neuškodilo," procedil k ní výhružně. Malá si zjevně neuvědomovala, že ne všichni vlci mohli být takto přátelští jako Zeina a Setekh. Jiní by ji mohli už dávno rozcupovat a dát si ji namísto zajíce, kterého se Merlin pokoušela naporcovat o pár chvil později. Zeinu opustil váhavým pohledem, při jejím verdiktu, jak s vlčetem naložit.
Zeinab ho překvapila svými mateřskými pudy. Byla ochranitelská a kupodivu vlčeti předávala rozumné informace. K Zeině se po návratu obrátil tázavým pohledem, zda mu něco neuniklo. Bylo na čase rozhodnout, kam vlče zavedou. Ne, že by Merlin nevěřil, ale věděl, jak si vlčata umí zkreslit realitu. Její rodiče ji ještě nemuseli nutně zanedbávat. Hlavní slovo tu měla Zeinab protože tu znala rozhodně více území a o dost lépe, než nově příchozí Setekh. Místo uzavření této záležitosti, se mu však dostalo štiplavé poznámky. Zašklebil se. "Vpravdě mnoho zajíců jsem nedohnal. Musel být nějaký zmatený," řekl sebekriticky. Zatímco sledoval Merlin cupujíc své první kousky masa, přičemž znovu nařkávala svou matku z neschopnosti, sám dostal chuť podporující jeho hlad. Kdyby tu tak byli kamzíci! Nebo antilopy! Teď měli však jiné starosti, než vlastní hlad. Posadil se znovu do sněhu a pohled otočil zpět k Zeině. "Jaký je plán? Dovedeme ji zpět?" zeptal se, ač před svým odchodem Zeina i vlče vyslovily, že domů se nevrátí. Nejraději ze všeho by se s těmi jejími rodiči nejdříve setkal a pak situaci objektivně vyhodnotil. Přece to prtě nebude vychovávat Zeinab! "A proč je tvá matka neschopná? Co se ti nelíbí?" zeptal se nejdříve tříbarevného vlčete. Odtrhnout Merlin od svých rodičů v takovém věku bylo fatální rozhodnutí, které v jejím životě mohlo hrát tu nejdůležitější roli. Proto by jej nejradši vrátil do smečky, ze které přišla.

Setekh'oe nehybně seděl a jako socha pozoroval situaci. Vlče se během chvíle zase otočilo a zmizelo kdesi v křoví. V ten moment se vlk otočil k Zeině, která si nejspíš pomyslela to stejné. Za rodiči se asi nevydalo.
"Proč prokletá?" zareagoval na její slova a opět se ohlédl zpět k šustícímu keři. "Třeba jim jen vyklouzlo. Něco se mohlo stát," zamyslel se s klidem v hlase a tlapou mezitím vyrazil stopu do sněhu. Bylo to skoro jako písek. Jen studený a mokrý. Obdivoval jeho třpyt a čistotu, ovšem u toho to prozatím skončilo. Daleko více mu přišel odporný a otravný. Po pár minutách se z keřů znovu vynořilo barevné tělíčko drobného vlčete. A Zeinab přišla s návrhem.
"Pomůžu ti. Poušť jsem už viděl, Zeino, nemám tak mizernou orientaci, abych se tam neuměl vrátit," připomenul vlčici, aby si ho nepletla s tříbarevným pokladem, co se jí mezi jejich slovy usadil mezi nohama. Bylo opravdu zvláštní, vidět vlčici, kterou znal jen z boje, zuřivou, tvrdou a silnou, z rodiny, kterou považoval za povýšenou a krutou, jak ocasem hřeje malé vlče. Že by se v ní probudily mateřské pudy? Malá vykoktala pár slov, kterými jasně vyjádřila své potřeby. Hned na to si vzala slova vlčice. Bylo holt znát jejího původu. Jasně vůdčí typ, co rád organizuje. Setekh jen přikývl a vstal z ledové půdy.
"Jdu na lov," vždy byl úsporný na slova. Bylo mu jasné, že tohle vlčí batole tu asi nemůže zůstat samo, a že někdo bude muset něco k jídlu obstarat. A ne, že by se chvíle o samotě s vlčetem bál, ale opět se ozval hlas jeho vlčí ješitnosti, kterou by opravdu srazilo na kolena, kdyby nechal Zeinu vykonat práci samce a on tu střežil osamocené vlče místo ní, jako stará matka vlčice. Udělal k těm dvěma krok a opět natáhl hlavu k vlčeti, aby "ochutnal" jeho pach. Pak svůj pohled ještě krátce půjčil Zeině, sklopil hlavu k zemi a tentokrát se zaměřil na pach kořisti. A za chvíli oběma zmizel z dohledu.

Zanedlouho pochopil další plus onoho sněhu, neboť v něm - stejně jako jeho tlapa před chvílí - zůstaly stopy veškeré zvěře. A některé z nich nesly i čerstvý pach. Co tu vůbec žilo? Pouštní gazely a kozy by tu asi stěží pohledal. Podle pachu poznal, že kořist bude již blízko. Nebyl hloupý a stopy dokázal přisoudit zajíci, otázkou bylo, zda ho dokáže ulovit sám. Přikrčil se poblíž nízce vzrostlého stromku a zaměřil cíl, který se prohraboval ve sněhu, aby našel alespoň nějakou potravu. Setekh měl obrovskou nevýhodu v tom, že na bílém sněhu byl dost na ráně. Nicméně - za pokus to stálo. Přeci jen byl v lovu už docela protrénovaný. Pak už na nic nečekal a plnou rychlostí vyrazil za zajícem. Ten se ladným skokem odpíchl od místa a uháněl pryč před vlkem. Dlouhou dobu zajíce doháněl, a když už se zdálo, že je jejich rychlost srovnatelná, zajíc změnil nečekaně směr a tak nešikovně, že dovolil vlku dohnat vzdálenost mezi oběma. V tu chvíli zůstal ušák zavalený vlčíma tlapama, jejichž prudký náraz mu zlomil vaz, takže ho pak Setekh pouze sebral ze země a vracel se směrem k Zeině a malému vlčeti. Sice takový úlovek nezasytí všechny, ale bylo to lepší než nic. Pro svoji svačinu si bude muset nejspíš odběhnout později.
Položil zajíce před vlče a Zeinu a posadil se, přičemž si olízl čumák a obě ponoukl pohledem, aby si ho vzaly.

Jenom sníh? Jenom sníh?! Ta ledová věc bortila jeho vzpomínky. Svým povrchem se mu vysmívala a bodala ho do tlapek. Zatřepal hlavou ze strany na stranu, aby se poprašku zbavil a vrhl na vlčici znechucený výraz. Věděl přece, co je zima. Začínal být ještě nevrlejší než předtím, připadal si totiž jako hlupák a to jeho vlčí ješitnost neměla ráda. Nesnášela to. Její poznámku proto opět - jak jinak - přešel pouze mlčením.
"Tak na to bych tedy nesázel," zavrčel k vlčici a když už se chtěl pustit do dalšího opovrhování její ochotou, cupitalo si to k nim nějaké vlče. Podivně zbarvené vlče. Přimhouřil oči a zaměřil se na jeho žvatlání. Mezitím se nenápadně rozhlédl po jeho rodičích. Nebylo to příliš malé na to, aby si to takhle štrádovalo samo? Nicméně, názor maličké se mu zamlouval. Otočil se na vlčici s úšklebkem a snad poprvé za celou dobu měl z něčeho aspoň trochu radost. Ta však zmizela, když si malé vlče začalo skóre urovnávat. Mluvilo však jen k vlčici, a tak Setekh vyčkával prvně na její reakci, než by cokoliv okomentoval. Posadil se do té odporné věci, přičemž ji ocasem rozmetl do stran a zívl si. Hlavně, aby je to škrvně nezdrželo od lovu. Potřeboval jídlem dobýt ztracené síly putováním a prožitým stresem.

Rozhlédl se do dáli a kdyby tu nebyla Zeinab, nejspíš by si zoufalostí ukňourl. Ten ponurý kaj se mu hnusil. Nejen, že vzduch i půda byla chladná, i barvy vypovídaly o své chudé, příkré a mrazivé povaze. V dáli viděl cosi zlatého, možná ten les, o kterém Zeinab mluvila. Jediný v krajině zářil a oslovoval tak zvláštním teplem.
"Ne, Zeinab. Poznání se nebráním. Jen se mi ani za mák nelíbí ta bílá, mokvavá věc. Celý tenhle kraj je hnilobný a na jeho povrch se vynořují hnisavé, jedové věci. Poznal jsem a svou domovinu shledávám jako lepší místo," vyjádřil své niterné pocity a dojmy. Vážně byl nevrlý. Pesimistický. Zapšklý. Všechen ten chaos, zmatek a zoufalství přecházelo v nenávist a hořkost, která se ho pomalu zmocňovala. Stejně jako oheň plál každou chvílí jiným plamenem a stejně tak intenzivně. Zatímco následoval vlčici zase dolů ze skal, zarytě hleděl do země.
"Pokud tamější písky neznáš, nebudu tě okrádat o čas, mohu se tam vrátit později," poznamenal pro případ, že by Zeina mířila k poušti. Další slova ho však zaujala mnohem víc. "Snad sis povšimla, že jsem o Ankhu nehovořil. Z ničeho takového jako je slaboduchost a snadná ovlivnitelnost, bych tvou krev neobviňoval," vyjasnil Setekh vlčici a prohlédl si ji nerudnýma očima. O její smečce se u nich leccos povídalo a samozřejmě se mu některé povídky zakously do mysli, to však neznamenalo, že by nebyl schopen zvážit situaci z vlastní zkušenosti. Přirozeně k její rodině cítil spíše nesympatie a nejspíše díky jejím rodičům i nadále bude, ale kdoví, vše se může změnit.
Na lov pouze kývl a rozklusal se k blízké louce.

//Kvetoucí louka