Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Temný les

Následoval tmavá záda vlčice a skrze své myšlenky jen stěží vnímal okolí kolem sebe. Než se nadál, vybrodili se z hustého, nehezkého lesa, jemuž vládla temnota a strach. Přes pole se dostali k pohoří, do jehož vrcholů začali pomalu stoupat. V tu chvíli se mozek Setekha zase trochu aktivoval, a to i díky tomu, že Zeina začala znovu mluvit. Jak by mohl říct, jaké konkrétní místo by mohl navštívit, když tu žádné neznal? Zamračil se. Pro tentokrát nechal sarkastické poznámky stranou a raději se věnoval tomu ,aby mu to na kluzkých kamenech nepodjelo. V takových prostorách se nikdy neocitl, choval k němu proto přirozený respekt. Všechno tady jen umocňovalo jeho depresi. Krajina měla jinou barvu - ponurou. Kameny byly šedé, né zářivě zlaté, hřejivě hnědé nebo oranžové. Tráva byla - pokud byla - šedavá, tmavě zelená a většinu země pokrývala mazlavá, ledová věc, která se Setekhovi vůbec nelíbila. Větší pozornost ji věnoval také až nyní, když zjistil, že ta věc také mimo jiné klouže. Proklatě! Bílý, mokrý písek asi nebude jeho přítel. Šla z něj zima a smrt. Bude těžké zvyknout si na takové podmínky. Jeho postava k tomu ani nebyla uzpůsobena.
"Já nevím. Možná někam... do nížiny. Kde bude tepleji? Co tak klidná řeka, jezero, možná moře? Tam za námi byla poušť... probudil jsem se tam," zvážil nahlas vlk všechny možnosti. Jasně, že by nejradši do pouště, ale nechtěl být před Zeinou trapný. Byl to přece drsný vlk, nebude se za pískem vracet jen z nostalgie. Spíše se tou větou snažil od Zeiny vydolovat něco více o tom místě. Proč tam nebyla ona? Cožpak nebyla také pouštním vlkem? Písek ji vychoval, měla by se tam vrátit. Musel být zřejmě nějaký vážný důvod, proč tam nežije. Zatím ale jen mlčel.
To, co řekla pak, ho opravdu překvapilo. Do teď považoval její smečku právě za dosti podobnou té, co mu udávala za první příklad. Pokud se mu dívala do tváře, na moment zahlédla v jeho očích překvapení. "Přeci víš, jak jsem žil. Přišlo ti, že bychom byli známí tím, jak snadno se necháme ovlivnit? Připadali jsme ti snad někdy jako směšná vlčí smečka, co si hraje na rodinu a schová ocas mezi nohy před nějakým alfou?" řekl trochu dotčeně. Tím "my" samozřejmě myslel vlky z oblasti bývalých Satekhmových královtsví, v jehož prokletí žili bok po boku a zároveň každý sám za sebe. Znali se, ale nespolupracovali. Pokud se někde setkali, bylo to na chvíli u napajedla nebo náhodou při lovu. Kromě několika párů nebo jedné, dvou malých vlčích tlup, zde něco jako opravdová smečka nebylo k zastižení. A ať už šlo o zabíjení na něčí povel, anebo vykonávat jakoukoli jinou práci jen proto, že to někdo přikázal, přišlo mu to směšné. Poslechl by možná boha, možná rodiče. Možná milou nebo někoho blízkého. Ale ne sobě rovného druha. Nikdy. Pouze pokud by onen rozkaz byl jeho vlastním přáním, byl by možná ochoten čin vykonat i přesto, že byl rozkázán.

Ta myšlenka se mu příčila. Ještě, aby ne. Vždyť nikdy nedělal nic, co by se bohům mohlo protivit. A proč by to vlastně dělali? Cožpak takhle někdy někoho potrastali? Leda by tohle bylo podsvětí. Lhal by, kdyby tvrdil, že ho v ten okamžik nejala hrůza. Té myšlenky se od této chvíle nemohl zbavit.
"Nevím, čím bych si něco takového zasloužil. Buď jsem mrtvý, ve snu, anebo je to duchovým přičiněním," vyjádřil svou úvahu a nedůvěřivě sjel pohledem Zeinab. Další informace, jež mu Zeinab sdělila, ho však zarazila. "V tom případě tohle není podsvětí," řekl úlevně. Bylo vyloučené, aby někdo z podsvětí byť na chvíli pochyboval o svém božstvu. Jak by se tam pak vůbec někdo takový dostal? Alespoň něco pozitivního, čím se mohl vlk utěšovat.
"Byl bych hloupý, kdybych odmítl," reagoval na její "malou laskavost". Něco mu tu nesedělo. Její povahu sice neznal příliš dobře a možná to bylo pouze pro její rodinu, kdoví, ale neřekl by do ní, že bude takhle přátelská a ochotná pro vlka, se kterým toho mnoho nezažila. Tedy, neměli mnoho společných vzpomínek. Možná bylo na čase, aby svou domněnku o ní přehodnotil. Nebo to na něj celé hrála?
"Neoordinovaná mi zní fajn. Čím méně kecání nějakého nadřazeného a vyvoleného alfáka, tím líp. Neposlouchali jsme ducha, nebudu proto poslouchat ani žádného vlčího nebožáka, co si usmyslel, že má na to, ovládat hlavy tolika jedincům ve smečce," rozpovídal se o svém názoru na to celé. Snad tím chtěl vysvětlit Zeině, jaký význam a cíl by ta smečka chaosu mohla mít. Třeba měli naopak zcela jasný řád, který mohl být daleko lepší, než se mohlo zdát. Pak ho Zeina předběhla a vydala se skrze nehostinný, temný les. A Setekh ji následoval.

//Pityas

Bylo mu vážně na nic. Ztracený, sám, zoufalý, dezorientovaný a ještě k tomu všemu se musel tvářit, jako by to s ním skoro nehnulo. Byť se to nedařilo zakrýt úplně, alespoň nějakou důstojnost si před pichlavou vlčicí zachoval. Ze všech možných vlků z pouště tu prostě zrovna musel být zrovna tenhle rod. Neuvěřitelné. Její poznámky dál přecházel mlčením.
Přece tu jen tak nezpohodlní jako ostatní! On nechtěl nic jiného, než žít v poušti, kde se každý den pře se smrtí o svůj život. Být někde v lese?! To přece nebylo pro něj. Takový osud si nezasloužil. Bral to jako výsměch jeho bohů. Cožpak si myslíte, že za víc nestojím?! vlk znovu zdánlivě bezdůvodně zavrčel sobě pod vousy a švihl vztekle ocasem. Nedokázal pochopit, jak si tohle vysloužil. To duch! Určitě duch. Skrze sen? Ten parchant... uvažoval ve svých myšlenkách dál a rozčileně si olízl čenich, pak najednou vstal a prošel kolem Zei.
"Fajn, to bys byla... hodná," řekl se zadumaným pohledem k pouštní vlčici, přičemž si poslední slovo věty očividně velmi vychutnal.
"A jak je vůbec možné, že někdo tvé krve poslouchá řeči jiné alfy?" zeptal se upřímně s rýpavým nádechem. Tohle mu totiž k Zeině příliš nesedělo.

Setekh si nebyl jistý, zda takový ohon již měla nebo neměla. Jistý si u ní byl jen malůvkami. Jak k nim přišla? A proč je vůbec měla? Nepamatoval se, že by je kdo z její krve nosil. Na její poznámku se ušklíbl a vydechl. Vážně nemohla být sen. Byla tak věrohodná staré Zeinab (alespoň se tak zdálo), že nemohl o její skutečnosti pochybovat. Veškeré pochyby ztratil, když ho její ocas přetáhl po tváři.
"Nejsem si jist," přiznal, když se ho zeptala, zda by o ní chtěl snít. Nebyl to právě on, kdo si pár chvil před tím říkal, že by byl i za tvář největšího nepřítele rád? Do takových končin Zeina ani nesahala, nebylo tedy divu, že byl její osobou mile překvapen.
Vlčice zmínila, že se v této zemi nachází ještě zbytek její rodiny. Neubránil se ucuknutí pysku, který značil jakési znechucení. Odmala mu byla líčena krutost jejich smečky, nebylo divu, že k těmto vlkům cítil přirozenou nedůvěru. Ale mlčel. I za tyhle dva vlky byl teď rád. Jak ironické, že jediné, co mu teď zbylo, byla tahle povýšenecká banda vlků modré krve.
"Nevím. Skoro jsem ztratil pojem o čase," řekl smířeně, přičemž odolával zkoumavému pohledu vlčice. Stál přitom hrdě a pevně na nohou, i když i tak musel vypadat jako úplný zoufalec. A pak se Zeina rozmluvila o zdejší zemi. Setekhovi oči nabyly prázdného pohledu. Vážně přišel o vše. Jak se jen mohl vrátit zpět? Suše polkl, když dohovořila a zabrousil k jejím jasným očím. "Díky," řekl upřímně silným hlasem. Důstojnost především. Co na tom, že mu teď sdělila takovou převratnou novinu, která mu kompletně obrátila život naruby. Co na tom, že nic, co znal, už nemá. Teda ovšem kromě sarkastické krve Zeiny a jejích bratříčků po svém boku.
"Víš, že takový já nejsem," řekl, aniž by se nechal zlanařit její lichotkou. Určitě ji totiž nemyslela upřímně. Její nabídku však odmítl bez rozmyslu. Neměl nejmenší tušení, co teď asi půjde dělat, kde bude žít, jak znovu začít. A smečka, pro něj cizí pojem, který byl srovnatelný se slovním spojením "bez svobody" teď rozhodně nepřipadala v úvahu. Sledoval ji přísným pohledem, i když se už uklidnil, nevrčel po ní, ani se neježil v pozoru. Prostě ji sledoval. A mlčel. Přemýšlel.

Bylo toho tolik, co vlk nedokázal pochopit. Tolik nevysvětlitelných věcí, že bylo nemožné čemukoliv z toho uvěřit. S pohledem sklopeným do hlubinné dáli dokonce zauvažoval i nad tím, zda by po pádu dolů skutečně zemřel, nebo se jen probudil jinde. Doma. Měl by vůbec kdy odvahu k tomu, něco takového udělat?
Proud jeho myšlenek trochu narušilo zapraskání suchých větví mrtvého stromoví, čemuž prvně nepřikládal zrovna velký význam. K otočení ho donutila až slova "neznámé" vlčice. Jeho pohled v tu chvíli vypadal jako kdyby spatřil ducha. Ducha své minulosti. Svraštil pomyslné obočí a nedůvěřivě mrskl ocasem, když se v sedě natočil k vlčici celým tělem. Byla jiná, než si ji pamatoval.
"O tom nepochybuji, Zeinab," hlesl směrem k ní. Její rod nikdy neměl příliš v lásce. Vlastně... měl se tam v těch jejich pustých končinách vůbec někdo rád? Její krev se mu do paměti vryla jako krutá a zlá. Vlčici nemohl věřit. Zamrkal na ní, jako by se její tvary snažil rozehnat a nakonec vstal. Přistoupil k vlčici a očichával její pach, který znal.
"Jsi skutečná?" zeptal se nedůvěřivě s mírně naježenou srstí. Zjevně byl podrážděný. "Jak další pouštní vlk?" pokračoval. "V jakých končinách?!" tiše zavrčel kdesi za jejím uchem a od vlčice odstoupil. Uši měl sklopené do stran a byť nic z toho nebylo mířeno k vlčici, nejspíš to tak vypadalo. Neměl však obavy o to, kdo ho jak chápe nebo ne. Natož u ní, tahle vlčice byla tvrdší než kdejaký alfa samec. Spíše by se jeho chování přeci dotklo kamene, než jí! Tak nějak tušil, že kdyby ji k tomu dal příležitost, bez mrknutí oka by ho vrhla ze skal jen tak z rozmaru. Přesto teď byl tak moc rád, že ji viděl! Škoda, že to jeho nitro vlčici neprojevilo. V jeho očích se však mihla jiskra naděje, že by tu snad mohl najít nějaký smysl.

//Duny

A byl tu zase. V tichu, tmě a samotě. Zatímco se dral skrze popadané větve a spletité kořeny, se mu hlavou hnalo tolik myšlenek. Myšlenek, které se obracely k jeho nedávné minulosti, k snu, který zažil. Byl to vůbec sen? A co tohle? Byla to skutečnost? Snil?
Ve své nepozornosti se nebezpečně přiblížil okraji lesa, který hraničil s hrozivým útesem. Na poslední chvíli svůj krok zabrzdil a kecl spodní částí těla na zem. Tupě zíral dolů a snažil se zbavit stínu, který si s sebou táhl od probuzení. Nejspíš nebyl nikdo na téhle proklaté zemi, kdo by mu vysvětlil, co se vlastně stalo. Dalo se to vůbec nějak rozumně vysvětlit?

//Temný les

Sotva vylezl z Temného lesa, spatřil v písku ďolíky zpola schované pod dalším nánosem písku. Ještě pár hodin a stopy by tu vůbec nebyly. Klusem se vydal přes pusté území a hledal místo, kde se probudil. Zdálo se to mnohem dál, než když odsud odcházel. Ušlapaný písek, kde se vlk předtím nacházel, zde stále byl. Setekh'oe ho nejdříve očichal, jako by mu vůbec nevěřil a pak znovu zkontroloval stopy v okolí. Nic. Ani teď neviděl nic, kromě pěšinky mezi místem a lesem, kterou kráčel již podruhé. Posadil se na místě a tiše, zoufale kníkl. Připadal si jako smyslů zbavený. Jako šílenec. Jako kdyby byl stále v tom hrozném snu. Jenže nebyl. Čím déle na tomto místě zůstával, tím spíš se topil v zoufalství. Za pár minut se proto vlk znovu zvedl a opět kráčel cestou k lesu. Tak trochu propadl další vlně paniky. Byl absolutně ztracený. Neměl tu úchytu. Nakonec se po písku rozběhl a jeho nešťastná tvář se ztratila v šerém stromoví.

//Temný les

Vlk vyčkával jejího rozhodnutí. Ze zcela pochopitelných důvodů zvolila jinou cestu a Setekh jen přikývl.
"Sbohem, Astrid," odvětil jednoduše bez hnutí a sledoval, jak světlá vlčice mizí v tmavém lese. Co teď? Kam měl jít? Rozhlédl se. Les byl nasáklý podivným pachem a navzdory tajemnému nádechu, se v jeho objetí cítil docela bezpečně. Díky tmě, stromům a malému osobnímu prostoru nabýval pocitu, že je zde dobře skrytý. Po chvíli prostého mlčení se rozběhl po svých starých stopách směrem k poušti. Ty stopy si zkrátka musel ověřit.

//Duny

//Most

Od chvíle, co přelezl most, si užíval každého kroku, kdy jeho polštářky dopadly na chladnou, hlinitou, ale pevnou zem. Ta jistota!
Než se ztratil v hloubi lesa, rozhlédl se, nasál vzduch, aby neztratil směr. Cítil i své vlastní pachy, nebyl tu přeci před tak dlouhou dobou. Les vypadal ale zrádně a Setekh se v něm ani za mák nevyznal. Byl opatrný. Když našel svou stopu bočící v pravou stranu k poušti, zastavil se a zvedl čumák do této chvíle přilepený k zemi. Očima vyhledal tvář Astrid. "Tudy. Rovně tímto směrem se nachází místo, kde jsem se probral. K místu nevedou ani žádné stopy," okomentoval svůj podivný příchod v onen písek a posadil se. "Půjdeš se tam podívat?" zeptal se, ale bez naděje. Ne, že by potřeboval někoho druhého, kdo by mu potvrdil, že skutečně není blázen a ten písek ho minulou noc snad vsákl do sebe a vypustil ho na úplně jiný svět na své druhé straně, nebo co, neboť to se zatím Setekhovi zdálo jako zcela nejlogičtější vysvětlení, ale nějaké to přitakání, že ani nikdo jiný stopy na místě nevidí, by mu možná pomohlo. Jak jinak ale na sobě své momentální rozpoložení a možnou slabost a domněnku, že by mohl být šílený, neprojevil.

//Na vyhlídce

A bylo to tu znovu. Už zas stál před tou proklatou, podivnou věcí, která rozhodně nebyla vlčího původu. Kdyby jeho mozek nebyl natolik zaslepený již předešlými, zvláštními událostmi, jistě by se nad tímto provazovitým a dřevěným objektem pozastavil. Naštěstí měl teď zcela jiné myšlenky. Opět se přitiskl ke křehkým prknům a pomalu se sunul na druhou stranu. I kdyby měl na tom ostrově už umřít, přes tuto věc jít znovu nechtěl. Při sebemenším křupnutí se vždy ještě více přikrčil, ztuhl a počkal na další manévr, až když si byl stoprocentně jistý, že i s celou lávkou nezahučí dolů. Po několika minutách utrpení se však snaha vyplatila a oba vlci se probojovali na druhý "břeh". Jak ta hlína a děsivý les byl najednou příjemný! Hned, jak se na této půdě objevil, vydal se i s vlčicí do přilehlého, nehezkého lesa.

//Temný les

Nečekal, že by se vlčice vydala hledat cestu s ním. Hned za ní vstal a opatrně seskákal z kamenů a sešplhal stráň až dolů k pastvině. Pak zamířil k lesu.
"Jiná. Za svůj celý život jsem se nikdy nedostal tak daleko, abych narazil na les. Na takový les. Tohle tu nikdy nebylo," čumákem zároveň při rozhlížení poukázal na širé okolí, které bylo travnaté.
To, že se naposledy nacházel u trosek starobylého města, již nevzpomínal. Bylo to zbytečné a příliš osobní na to, aby se s tím podělil s naprosto neznámou vlčicí. Vedl ji tedy mlčky až k mostu, který ho sem dovedl. Zdálo se ale, že svůj osud už začal pomalu přijímat.

//k Mostu

Uši ve svém zamyšlení sklopil lehce dozadu. Cítil se trochu jako Alenka v říši divů. Celé to bylo tak moc neuvěřitelné, že tomu opravdu svou povahou odpovídal pouze sen. Alespoň, že narazil na tuto duši, která se mu snažila pomoci.
"Jistě, že si to pamatuji," řekl trochu podrážděně. Pak zatřepal hlavou a konečně uznal, že se nechová zrovna nejlépe. "Omlouvám se. Ne každý den se mi stává, že bych se objevil snad na jiné planetě, nebo co..." hlesl a pohled stočil opět k světlé Astrid. "Ta poušť je za tou vodou. Vede tam most. Jenže to není místo, které bych vůbec kdy v životě spatřil. Je to poušť, ale jiná. Nějak jsem se dostal ze svého domova až sem. Nerozumím tomu," pokračoval. Po velmi, velmi dlouhé době se s nějakým vlkem bavil takto dlouho a o něčem, co se týkalo jeho osoby. Vlci z jeho společnosti nebyli zrovna přívětiví, promluvili vždy sotva pár slov, když na sebe někde omylem narazili. Nikdo přeci neměl čas v hladové a horké poušti na dlouhé vybavování se. Každý měl svou práci a hleděl si svého. Jenže tohle všechno bylo teď pryč.

Astrid byla opravdu trpělivé povahy. Nervozitu a nevrlé chování Setekha přešla jako opravdový profesionál, ačkoliv se jí nedostalo ani omluvy, kterou vlk nezvážil nikterak kvůli neslušnosti, ale kvůli tomu, že si ani neuvědomil, jak to vyznělo. Nevyjel přeci po ní, ale pro svůj vztek a zmatení. Nedokázal v tu chvíli pochopit, že jeho okolí to vnímá zcela odlišně.
Její podivení Setekha překvapilo ještě víc. Což pak ten písek, ty duny, mezi kterými se probudil, byly také pouhou halucinací? Trochu zkoprněl a neodvážil se zatím nic říct.
"Ano. Vypadá to tak, " přiznal posmutněle, přičemž se jakoukoli slabost nadále snažil eliminovat.
"Já se tu ale vzbudil... Kdesi v poušti, " tuze nerad o svém příběhu začínal, ale zvědavost, zoufalství, ztracení a bezmoc byli silnější.

Nevypadala nepřátelsky. A možná, že i kdyby vypadala, vlk by to díky svému momentálnímu rozpoložení stejně ignoroval. Trpělivě čekala, až se Setekh dost nadýchá jejího pachu a dokonce i když hystericky vyjel, zůstala poměrně klidná. Když Setekh přišel znovu k smyslům, spatřil v její bledé tváři zmatení. Zmatení bylo asi také to jediné, co dokázal opravdu cítit. Vlk ale očividně neměl potřebu omluvy.
"Z pouští. Z pouští přece..." zopakoval podruhé spíše pro sebe a v tichosti. Jinde ani žít neuměl. Zamrkal na vlčici a zapátral v paměti po jejím jméně. Astrid. I to jméno znělo tak jinak! Jeho pohled na chvíli zůstal viset na její tváři. Pomalu se posadil, přičemž vypadal poněkud strnule. Náhle pocítil žízeň, jako by nepil snad celý týden. Nejspíše nadešla chvíle, kdy se snažil smířit s prostým faktem, že je opravdu vzhůru a opravdu někde absolutně jinde, než doposud žil. Jenže... jak? A dál jen tupě zíral na Astrid.

Vlk si začal prohlížet neznámou a čím blíže byla, tím více pátral po jejím pachu. Ten vždy prozradil nejvíce. Světlý čumák, bledé oči - takového vlka Setekh'oe nikdy nespatřil. Na chvíli si snad pomyslel, že je na jiném světě, vždyť to nebylo možné! Jak by se najednou dostal zprostřed pouštních dun, oáz, vedra, které bylo přes den naprosto k nevydržení, dostal až sem? Tady byla vláha, život, počasí, které se mu prožíralo svými chladnými a vlhkými prsty až na kost. A z vlčice šla zima. Byla sice trochu písková, ovšem svou huňatostí, stavbou těla a bledýma očima, byla jeho druhu na míle vzdálená. Nebylo divu, že její poddruh neznal. Vlčice pravděpodobně pocházela z naprosto odlišných končin. To, že její oči značí magii, netušil. V jeho životě byla taková věc spíše postižením a vlci vládli pouze magií ohně (pokud vůbec).
"Chvíli? Jak jsi se sem dostala?!" řekl rozhozeně a mrskl ocasem. Z jeho hrdla se ozvalo tiché zavrčení. Nic z toho však nebylo myšlené k vlčici, vlastně skoro zapomněl, že tam stojí. Byl rozhněván vlastními myšlenkami. Nerovézně přešlápl a začal popocházet ze strany na stranu. Až po několika krocích znovu začal vnímat vlčici. "Je to sen?" zeptal se s jakousi jiskrou naděje v očích. Tak moc se chtěl vzbudit...
"Setekh'oe" představil se na oplátku i s dovětkem, který používal jen zřídka, když to bylo opravdu nutné. Pouštní vlci mezi sebou toto oslovování moc dobře znali.