Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Marně se chvíli snažil dopočítat toho, jak dlouho to je, co se s ní vlastně seznámil. Jak dlouho už na ostrovech vlastně je. Nerad nad tím přemýšlel, protože neměl pocit, že by se někam za ty roky posunul, že by něčeho dosáhl, nebo že by se byť jen o kousek přiblížil svému cíli - vrátit se domů do pouště. Nebyl pak nejvyšší čas se tohoto cíle vzdát? A jak dlouho to bylo, co Astrid viděl naposled? I to mu připadlo už jako věčnost. Byla na tom ona podobně, jako on? Dost pochyboval. Ona na rozdíl od něj nejspíš se svým životem zde byla smířená. Její otázka jeho úvahám příliš nedodala, za to ho ale přiměla k úsměvu. Kde vlastně byl?
"Tak nějak... všude... a nikde," odpověděl nakonec. "Co ty a ostrovy?" zeptal se, přičemž to nebylo ze slušnosti, nýbrž z opravdového zájmu. Usadila se? Byla tulákem? Neříkala tehdy něco o té smečce? Byla tam ještě? Naučila se něco? Bylo toho hodně, co ho zajímalo a mimořádně to nebylo jen pro jeho vlastní prospěch. Ve tmě si ji snažil prohlédnout, aby zjistil, zda vypadá stále normálně. Neměla nějakou šálu? Nové barvy? Že by ji ostrovy pojaly za svou po všech směrech?

Nesnažil se skrývat, že mu je zima. Tady v Tiché zátoce měl možnost se trochu prohřát, ale stále to nebylo nic, co by mu vyhovovalo. Za ty dlouhé měsíce na ostrovech mu srst sice zhoustla a adaptovala se trochu na zdejší podmínky, to však neznamenalo, že by se v takovém počasí cítil komfortně. Musel se vrátit k poušti co nejdříve. Tichá zátoka byla jen přestupnou stanicí, ze které cítil, že už je blízko.
Chvíli poté, co naplnil svůj žaludek a slízával si z tlamy zbytky krve, poznal, že na území již není sám. Zpozorněl, ale zároveň se nenechával příliš vyvést z míry. Náhle jako by ho mráz přešel a byl z něj zase alespoň na pohled silný vlk. Pak uslyšel hlas, na který ale zprvu nereagoval. Měl v plánu se odtud prostě jen vypařit, ale jakmile se pach přiblížil, poznal, že to nebude jen tak nějaký cizinec. Zanedlouho mu tma odhalila světlou srst. Astrid? Z noci na ní zamrkal zářivýma, cihlovýma očima a znovu se olízl. "Tebe bych tu nečekal," přiznal prvně, když měl možnost znovu spatřit už vlastně starou známou. Zvláštní, že na sebe vždycky narazili tak náhodou. "Jsem rád, že jsi v pořádku," dodal s nečekanou dávkou vlídnosti. K této vlčici měl totiž specifický vztah - to ona byla přeci ta, kterou tu potkal jako úplně první vlčí bytost.

//Zubří pláň

Nebylo to nic jednoduché, táhnout mrtvé zvíře závějemi, zatímco mu druhá závěj narůstala na zádech. Byla to pro něj ale po dlouhé době výzva. Musel si dokázat, že přece ještě stále je to ten odolný vlk, který dokáže přežít v poušti. Bylo jedno, že tahle byla mrazivá a bílá. Než se však dostal na relativně klidnou pláž, která opět oplývala lahodným tichem, ozvala se jeho nedávná nemoc a opět vlka zapíchalo v plicích. Tyhle mrazy nebyly holt ničím pro pouštního vlka.
Mrtvého muflona nechal ležet v písku a hladově se do něj pustil. Jakmile se jeho žaludek zaplnil, znaveně se natáhl vedle mufloních zbytků. Sice před chvílí spal, ale tohle fyzické vypětí ho znovu připoutalo k zemi. Potřeboval vytrávit a chytit zpátky svůj dech. S pohledem upřeným na potemnělou vodní hladinu přemýšlel nad tím, jak to vlastně s ostrovy bude. Teď, když tu řádila ta hrozná nemoc. Umřou všichni?

//Červená louka přes Sněžné Tesáky

Vlk se snažil vyhnout zdánlivě nekonečně, věčně zamlžené pláni a proto zamířil hned k bohatému, otevřenému prostranství, kterým už tolikrát procházel. Skoro by mohl začít mít pocit, že tu má nějaký domov... ale poušť v jeho srdci zanechala tak velkou díru, že Set nevěděl, co se sebou. Věděl, že je život tady mnohem lehčí, ale zároveň mu připadal prázdný. Nudný. Přišel o veškerý smysl bytí, který měl, ačkoliv je snad ještě smutnější, že tím smyslem bylo pouze - přežít.
Na úpatí hory se vyčerpaně povalil na zem a po krátké pauze, kdy sebral poslední zbytky energie, se dobelhal k řece, ze které se dlouze napil. Pak v křoví a houští podél řeky ulehl a oddal se hlubokému, nerušenému spánku. Konečně. Sotva už otevřel oči otevřené, jak byl unavený. Byl nejvyšší čas k spánku.

Po několika dlouhých hodinách se probudil jako nová bytost. Znovu se šel napít, přičemž se už otřásl zimou. Vzbudil se v noci uprostřed vánice. Nesnesitelné vánice. Zrychlil při své cestě a zamířil si to blíže k poušti. Cestou vánicí však narazil na skupinku muflonů, která se před bouří asi snažila ukrýt. Mířili k horám. Set byl sice zmrzlý, ale také nesmírně hladový a rozhodl se situace využít. Rozběhl se proti vichru, i když neviděl, muflony díky vichru cítil, jako by je měl na talíři před sebou. Několika takřka liščími skoky se dostal k poslednímu, zesláblému z nich a svalil ho do měkké, sněhové peřeje, která se okamžitě zabarvila do ruda. Stejně rychle se však červená ztrácela ve sněhu, který se řítil z nebes. To už Set táhl svou kořist mimo otevřené pláně. Někam, kde vánice nebude tak silná.

//Tichá zátoka

Vlčice se stejně nakonec rozhodla docela nečekaně odejít. Zase se mu jí v koutku duše trochu zželelo, viděl v ní to malé, ztracené vlče. Byla zesláblá tou nemocí, chápal, že ji lépe bude v úkrytu. A vlastně se mu i docela ulevilo, že už nebude mít na krku vlčici, která má tak trochu povýšenecké chování, a nebude se s ním neustále přít či ho moralizovat. Sledoval, jak odchází. Sledoval, jak odchází většina vlků a nakonec se sám odebral k odchodu. Opět zůstal bez specifického cíle, jen se tak šoulal loukou. Sám byl unavený a toužil po tom, aby už konečně někde ulehl a nabral zase síly. Okolí tu prakticky vůbec neznal, a tak se rozhodl, že se vydá nazpátek tam ,kde mu bylo nejlépe. Do pouště. S hlavou nízko k zemi se pomalým krokem vydal k portálu, který měl konečně příležitost si lépe prohlédnout. Pak skrze něj podruhé prošel, podruhé s tím stejným, matoucím a nepříjemným pocitem (avšak stále o mnoho příjemnějším, než pocit, který měl při přelézání mostu) a pokračoval cestou skrze hory.

//přes Sněžné tesáky Zubří pláň

Květina se zdála více než užitečná. Poté, co z té červeně kvetoucí rostliny udělali vlci odvar, o kterém taktéž neměl tušení, jak se provádí, a vypili jej, se všem, zdá se, ulevilo. Bylo to zvláštní pro vlka, který neměl prakticky žádné zkušenosti s léčitelstvím a bylinami. Znal pár pouštních triků, jak urychlit hojení ran, jak ji vyčistit... ale tohle? Koho by to napadlo. V jeho zemi ani nebylo obvyklé, aby někdo nějakou magii měl - natož aby vládl třeba vodě nebo přírodě. Bylo to zkrátka... zvláštní. Ale Setekh tu byl už příliš dlouho na to, aby ho tu něco překvapilo. Tenhle svět byl totiž celý zvláštní.
Odvaru se přišla napít i Merlin a chvíli váhali Set, protože byl přesvědčený o tom, že onou nemocí trpí též. Ne však v takovém rozsahu a co víc - nemoc byla podle všeho na ústupu. Minimálně mu tedy bylo o mnoho lépe než při cestě sem. To sotva lapal po dechu při jejich hbité chůzi. Na Merlin to však mělo blahodárné účinky, její nepředvídatelný kašel ustoupil. "Nemám plán ani cíl. Leda by tu byl někdo, kdo by věděl o tom, jak zmizet z tědlech ostrovů," ušklíbl se na mladou vlčici, která se zeptala, zda se jejich cesty rozdělí nebo budou pokračovat dál. Třeba o tom věděla víc než on - koneckonců se tu narodila.

Merlin se bohudík pozdržela dalších poučných komentářů na Setův účet, což ho udrželo konečně klidným. Díky dění ve svém okolí za chvíli ani nevěděl, že ho nějaké vlče rozhodilo. Sledoval červený květ a to, jak se ostatní snaží pomoci. Zajímalo ho, jak tahle kytka asi může být propojená s magiemi vlka. No říkala to ta vlčice, nebo ne?
"Směle do toho," pobídl svou tříbarevnou společnici, aniž by dal najevo jakékoliv emoce. Samozřejmě mu na jazyk tanulo hned několik poznámek o tom, že když chce být za někoho, kdo se tam za každou cenu musí vmísit, ať si poslouží, nicméně byl naštěstí schopný ocenit její snaživost a nenechal si mysl pošpinit její narážkou na to, že by snad pro své rozhodnutí sobecký.
Setekh nebyl vlk, který by se pro cizáky zrovna dvakrát a rád předal, a tak, když viděl, že byl zbaven nutnosti pomoci, protože byla jeho práce zastána jinými vlky, jen dál mlčel a sledoval rostlinu. Druhá věc byla ta, že ve skutečnosti opravdu neměl žádné větší zkušenosti se svou magií ohně, a tak i kdyby pomoci skutečně chtěl, nemohl. Byl zvědavý, čeho ten zázračný "vlčí mák" bude schopný. Přitom stále sledoval, zda tu zrovna nikdo z přítomných vyloženě nekolabuje nebo nepřichází o dech. To už by s vlkem možná i hlo a zakročil by!

Byl rád, že je Deinell v pořádku. To bylo snad jediné, co bylo na tomhle nemalém setkání pozitivní. Sivý vlk jeho otázku, zda má něco přinést, ignoroval. No, v tom šrumci kolem asi nebylo divu, ale Setovi to zrovna dvakrát náladu nezvedlo. Merlin potřebovala pomoct. Ten cizí vlk potřeboval pomoct. Ta hnědá (Allavanté) také. Měl pocit, že tu byl nakažený snad každý, i on sám. Konečně svou tíhu na plicích dokázal k něčemu přiřadit. Bylo ale zvláštní, že na tom nebyl zdaleka tak špatně, jako někteří zde. Mělo mu to zvědnout ego, že je snad tak odolný a tvrďácký?
Jeho pohled si získala znovu jeho mladá, tříbarevná společnice, o kterou měl strach, že snad padne v náruč smrti hned po tom cizákovi. Když zrovna nehekala,. pusa ji jela jako starý, přechytralý babce. Znovu se na vlčici zamračil, její slova byla až úsměvná, spatřoval v nich naivitu a nedozrálost. "Tak hlavně, že máš nadhled ty. Třeba se s ním dožiješ i takového věku, jako já," řekl s takovou dávkou ironie a štiplavosti, že by to vzbudilo snad i mrtvého. Ta vlčice by potřebovala pořádnou převýchovu, tvářila se, že sežrala moudrost světa a přitom o něm nemohla mít ani zdání! To bylo něco na egoistického, zapšklého Seta. Naštěstí byl aspoň tak moudrý, že pochopil, že nemá cenu proti jejím poučkám brojit ostře nebo se s ní dohadovat, a tak zůstal chladný a nad věcí. Nemělo by to cenu, vysvětlovat tu puberťačce, jak nemá zdání o tom, co právě povídá.
Zatímco se tu zabýval pochroumanou psychikou Merlin, dle ruchu poznal, že někdo z přítomných našel tu červenou kytku. Ihned se otočil oním směrem, aby si rostlinu prohlédl. Fakt by skoro řekl, že už ji tu na ostrovech někde viděl, byť to byl prachobyčejný vlčí mák. Tahle mu totiž byla pro neznalé oko opravdu podobná. Na poptávku magii ohně pochopitelně nereagoval, protože - nejen, že s ním neuměl, ale ani se nehrnul mezi to množství vlků, co se kolem utvořilo. Nebude přece za tydýta. Jenže v tom se opět ozvala stará teta Merlin. Setekh protočil očima a sledoval mladou vlčici. Její přítomnost začínala být docela dost nesnesitelná. "Poslyš, tobě nějak otrnulo. Hlavně, ať ti u toho nezaskočí z toho kašle," měl pocit, jako by to na něj snad hrála, kromě těch záchvatů vypadala skutečně čile. Setekh se nakonec ale také přiblížil ke středu dění, ale jen proto, aby se přiučil magiím a hlavně, aby poznal tu zázračnou kytku, co je propojená s vlky zde. Nebo tak nějak to ta vlčice říkala, ne?

Meno vlka: Niyari
Počet príspevkov: 16
Postavenie: Kappa
Povýšenie: X
Funkcia: Průzkumník
Aktivita pre svorku: zkontrolovala hranice, převzala zprávu o nákaze od Neith, přičemž se sama nakazila a její snahou je tuto zprávu předat matce. Dále zjišťuje situaci smrtící choroby na MG (jako průzkumník)
Krátke zhrnutie (i rýchlo hry): viz výše, momentálně je na Červené louce s NPC, kde se dozvídá více o epidemii a o rumněnce, léčivé kytce. Neidentifikována.

Merlin a Cerum, poslední odstavec Deinell:

Merlin se jeho pohledu chytla a dodala, že to myslela vážně. "Fajn. Zas tak moc se nestalo," dodal protivným tónem laskavá slova, co ji snad měla dodat jistoty, že se nezlobí. Jeho sarkastická poznámka se jí nejspíš moc nelíbila, protože mu opáčila, že má být pozitivní a že se vlkovi ještě bude dát nějak pomoct. Připadal si jako ve snění, když pak začala hekat ještě tmavohnědá vlčice s ohnivýma očima (Allavanté). Jo, hlavně zůstat pozitivní. "Nojo, když se jeden podívá na ty masy chcíplých zvířat za poslední dobu, hned má optimističtější výhledy, když vidí své kašlem dávící se druhy," dodal opět velice pozitivní komentář na její slova. Pak Merlin zachvátil kašel. Na jeho dotaz se k němu přihnal světlý vlk, který mu najednou dal naději, že by mohl pomoci. Byl to ten stejný, co všem vysvětlil, co je rumněnka vlčí. Setovi se to hodilo, protože on o zdejším býlí neměl ani zdání. Nebyl ale hloupý, za těch pár zim, co tu byl, si dokázal všimnout, že v přírodě rostliny jaksi usínají a původně louky plné kvítí zůstávají jen ve žlutavých tónech své seschlé, nedávné krásy.
"No a mám pro něco někam dojít? Co jim pomůže na ten kašel?" zeptal se, přičemž sám musel sáhnout daleko pro svůj dech. Zaujalo ho mimo jiné, že je vlk z pouštní smečky, na kterou se kdysi šel podívat s tou šedou vlčicí. Jak jen se jmenovala? Byla docela milá. Mezitím loudil po zemi a sem tam odhrábl sníh, jako by doufal, že zrovna tady nějakou záhadou bude ten tmavě červený květ v plné kráse. "Jak tady máme teď najít živou kytku?" postěžoval si spíše sám pro sebe a pohledem stále kontroloval nemocné, zda ještě žijí, nebo či už třeba umřeli.
Bylo tu opravdu vlky přemnoženo. Skrze to šílenství, co se tu odehrávalo, si sotva stačil všimnout, že mezi cizinci spatřil Deinell. Uvědomil si to až o chvíli později a očima ji znovu vyhledal, aby zkontroloval, zda je to skutečně ona, a zda je stále celá živá a zdravá. Chvíli vyčkával, zda se jejich pohledy střetnou, aby ji alespoň kývl na pozdrav.

Na Merlin se nedůvěřivě otočil, když se omluvila. Nečekal to. Spíše byl připravený na salvu výmluvných a drzých poznámek, na které byl ostatně zvyklý už od Rhys. Obě vlčice v sobě měly cosi, za co se snad skrývalo jejich nedozrálé mládí. Jakási vážná tvář, kterou se světu snažily prezentovat. Ale Merlin se prostě jen omluvila. Jen kývl a posadil se. Před nimi se strhlo hotové divadlo. Většina vlků se k dvěma cizincům přiblížila tak, že se Set bál skoro za ně, aby to od toho nebožáka nechytli - no, kdyby jen věděl, že i on sám je nakažený tím stejným hnusem!
Vlčice se snažila urputně hrabat vedle skoro-umřelého cizince. "Asi mu už hrabe hrob," dodal sarkasticky, i když se to vůbec nehodilo. Přitom se musel při drobném odkašlání pousmát nad poznámkou světle zbarveného vlka bez ocasu, co měl evidentně podobný humor. Jo, ten vlk fakt nevypadal zrovna životaschopně. Přišlo mu zbytečné přidávat další packu k dílu, když už se tam nabízeli snad všichni přítomní. Otočil se na Merlin. "Nevyznáš se třeba v bylinkách? Něco na kašel, zklidnění? Mohlo by mu to třeba pomoci," napadlo ho najednou, ale protože mu zdejší flóra byla absolutně neznámá, sám se do nějakých bylinných obkladů nehrnul. Jenže místo odpovědi se mu dostalo záchvatu kašle u Merlin. Lhal by, kdyby tvrdil, že ho to nevyděsilo. Reagoval prvně tak, že si stoupl a sám od vlčice udělal pár kroků. Rozhlédl se rozpačitě po okolí vlků, jejichž pozornost směřovala k tomu chrchlajícímu cizinci. U všech bohů, co se to jen dělo?
"Merlin, dobrý?" zeptal se docela marně, protože to evidentně dobrý nebylo. Přece se to, co měl ten vlk, nemohlo tak rychle šířit, ne? "Zná tu někdo ty blbý kytky?!" rozkřikl se po ostatních, jako by snad doufal, že se z davu vynoří spásný léčitel, co bude mít lupení na kašel.

Z malého vlčete, co opovrhovalo svým tehdejším životem, vyrostla vlčice, která opovrhovala svým nynějším životem. Bylo jí vůbec něco na tomto světě dobré? Nakonec s ní ale docela souhlasil, ani jemu se tady totiž nelíbilo. Narozdíl od ní měl ale to štěstí, že mohl žít alespoň část svého života jinde. A možná právě to neštěstí, že se tam už nemohl vrátit. Nebo alespoň nevěděl, jak.
"Nebuď drzá," napomenul vlčici, aniž by doopravdy odpověděl, když položila svou arogantní otázku. Nepovyšoval se nad ní, zkrátka k ní měl, vzhledem k tomu, v jakém věku ji poznal, spíše otcovský vztah, než přátelský, a na takové její projevy opravdu nebyl zvědavý, i kdyby to byl její nejbližší přítel. Jeho výraz se nezměnil, pouze kolem vlčice prošel a přiblížil se k hlavnímu dění, aby zjistil, co se děje. Kromě té ohromné sešlosti se tu totiž objevila dvojice vlků, přičemž jeden z nich to měl už skoro za sebou. Ihned se k nim vlci začali stahovat, až mu bylo těch nově příchozích skoro líto. Ohlédl se za Merlin, která měla nejspíš pocit, že když jí narostly dlouhé nohy a dospělácké chlupy, může vládnout světu. Přitom potlačoval nutkání odkašlat si, na plicích ho tlačilo tak, že měl pocit, že mu praskne hrudní koš. Nehodlal se dvojice ptát, co jim je, nebo zda chtějí pomoc, byl by jen za tydýta, co opakuje otázky po ostatních. Počkal tedy na jejich odpověď, i když si přitom už maloval scénáře o tom, jak se blíží konec všech. Ve spojení s těmi mrtvými zvířaty to byla totiž dosti podivná náhoda a nebylo těžké, aby si takové věci začal domýšlet.

//Mlžná pláň přes Tesáky

Mléčnou pláň přešli po několika dlouhých minutách. Pro Seta byly obzvlášť dlouhé. Ztrácel dech a obraz před očima se mu mazal. Byla to snad nějaká magie, nebo co se mu to dělo? U portálu měl konečně možnost si chvíli odpočinout. Byl to tvrdý, odolný vlk, ale tenhle stav mu dal zabrat. Portál byl pro něj něco úplně nového, a i když se tvářil, že není, u portálu se chvíli pozdržel. Vypadalo to, že simuloval zkoumání funkčnosti portálu, ovšem pravda byla taková, že ho zkoumal vůbec poprvé, a proto u něj onu notnou chvíli strávil. No a za druhé musel dohnat své síly, o které cestou stále více přicházel. Nakonec se po vlčici odvážil portálem projít. No, přenos mu tedy k jeho stavu příliš nepřidal a když se objevil na louce, nemohl se rozhodnout, zda je horší zážitek ten přenos, nebo procházení toho strašného mostu.
Nebylo těžké pamatovat si, že je ze Zlaté, když to byl tehdy jeho asi nejbližší kontakt se smečkou. Vlastně ještě kromě té pouštní smečky. "Nejsem zrovna... fanda smečkových sešlostí," zašklebil se na její pozvánku. Co by tam tak asi mohl očumovat? Zlaté stromy viděl z dálky už tolikrát, že se mu skoro stávaly ohraným kýčem.
Chaosané! No jo, o těch už slyšel. Jen se divil, že ještě existují, když měli takový vztah k okolí. "A jsou?" zeptal se s drobným pousmáním vlčice, která jimi evidentně opovrhovala. Bylo to takové drobné šťouchnutí. Na její slova pak jen souhlasně přitakal, zatímco mu to bylo docela šumák. Vážně nebyl ve své kůži.

Její příběh připomínající Romea a Julie Seta zasáhl, ale ne tak, jak by si Merlin asi myslela. S kým se Merlin schází mu bylo docela fuk, nicméně vztahy jejich smeček mu zněly zajímavěji. "Nojo. Tys byla z tý Zlatý, ne?" zahučel zpoza jejích zad. Těžce se mu dýchalo a dokonce si občas musel odkašlat. Pohyb pro něj byl těžší, než si myslel. Že by na něj něco opravdu lezlo a nezdálo se mu to jen? Přes Merlin se ale jinak snažil nedávat nic najevo, ačkoliv se skutečně necítil ve své kůži. Snad jen to krátké odkašlání ho mohlo prozradit, i když to vypadalo jen jako by mu něco zaskočilo.
"A nepřátelská je potom která?" zeptal se vzápětí, když se nadechl pro další větu. Jestli se Merlin dobře pamatovala, Set byl tulákem a tulákem zůstával do dnešního dne. Dokonce ani do budoucna neměl nejmenší nutkání se někam přidat, a tak vztahy smeček šly mimo něj. Nezajímal se, ale čas od času se dozvědět nějaké drby, to nebylo od věci.
I Merlin si všimla mrtvých zvířat, ale opět se nezdálo, že by její emoce nějak prozradily vztah k tomuto zjištění. Byla zvláštní, působila velice chladně. Obzvlášť vlkovi, kterému v žilách koloval od narození oheň, to připadalo podivné chování. Zmínila ale portály, o kterých neměl ani tušení. Horám se totiž pokud možno vždy radši vyhýbal, a tak nemohl mít zdání o tom, že tu jsou portály. Kam asi vedly? Odmítal svou nevědomost před vlčetem prozradit, a tak jen přikývl a za skrývaného lapání po dechu vlčici následoval.

//Přes Sněžné Tesáky Červená louka

Set sice nebyl zlý vlk, ale mnoho soucitu v něm nerezonovalo, když Merlin hovořila o své rodině a svých potížích. Jediné, co z toho naznal, bylo, že se od vlčete až tak moc nezměnila. Stále byla mladá a stále měla podobně odsuzující a možná i opovrhující myšlenky. Nebo měl jen ten dojem? A možná, že dojem měl, pravdu ale neznal. Třeba si to její rodiče plně zasloužili. Kdo ví.
"Hm... gratuluju?" řekl nejistě, protože nevěděl, jak na to reagovat. Měla snad pocit, že k ní chová nějaké bližší pouto? Že si ji nárokuje? Trochu nejistým pohledem se na ní ještě znovu ohlédl, aby něco zjistil z její tváře, pohybů. Nic. Zdála se mu plochá, jako bez emocí. Za něj to byla totální blbost, protože pro něj byla Merlin jen vlče. I teď, když z ní byla dospěl vlčice, byla v jeho očích vlče. Tím, že ji poznal jako malou hromádku chlupů, pro něj byla vlče ještě spíš, než třeba Rhysburr, která byla určitě podobně mladá, jako Merlin. Rhys byla ale i podobně oseklá, nebo to se tak teď chovali všichni mladí vlci?
"Na co? Ty mrtvoly zvířat si viděla?" zeptal se hlasem nabývajícího tajemství, které se snažil rozlousknout. S vlky stále neviděl, že by se něco dělo, měla to tedy být jen rána pro divokou zvěř? Nebo vyhubí zvěř a pak bohové nechají pojít vlky hlady? Bylo tolik možností...

//Mlžné pláně přes Začarovaný les