Příspěvky uživatele

Nechtěl být nepřátelský, ale jako vždy tak působil. Přestože srst znovu přilnula ke hřbetu, jeho ocas a vypjatý postoj dával jasně najevo, že je ve střehu. Vlčice se rozhodla se ještě více přiblížit. Výborně. Třeba mu něco poví. Třeba ho uklidní. Stejně jako vše ostatní, ani tuhle vlčici nepoznával.
"Zdravím," opětoval ji její pozdrav a mávl ocasem, což považoval za extrémně výrazný projev přátelství a vlčice by si toho měla považovat. Pokud to ovšem vůbec postřehla. Udělal krok od ní, aby ji dal více prostoru a ona se mohla pohodlněji pohybovat kolem. Když už vyšla nahoru, hádal, že by ráda až k němu, na vyhlídkovou plochu.
"Je to sice hloupé, ale prosím, co je tohle za kraj?" zeptal se Setekh, zatímco bojoval sám se svou důstojností. Nesnášel, když musel dát najevo jakoukoli slabost, a to, že neměl absolutně žádné tušení o tom, kde teď je, a že ani netušil, jak se sem dostal, to výrazně umocňovalo. Připadal si tak hrozně slabý, jak už dlouho ne.

Jeho mysl stále stínil hněv. Zmatek. Hněv. A zoufalství. Hněv...
Tupě zíral do dálky a tiše vrčel. Být tak člověkem, jeho plamenné oči se beztak zalijí slzami vzteku a pocitem beznaděje. Nejspíše byl ještě stále poblouzněný zlým snem, jehož tísnivé pocity ho svazovaly v této nepříjemné situaci o to víc. Poprvé v životě naprosto netušil, co má dělat. Nevěděl, kam jít, čeho se chytit. A protože nevěděl, jak se dostal pryč ze zřícenin, neměl ani tušení, jakým směrem se vydat. Nepoznával tu jediný kámen, stéblo trávy či zrnko písku. Vrčení vystřídalo zoufalé povzdychnutí a jakési tiché uvytí. Snad jako by tajně doufal, že se mu někdo ozve. Někdo, koho aspoň trochu znal. Ó, co jen by teď dal za to, spatřit tak tvář nenáviděného nepřítele! Alespoň by ho znal. Alespoň něco by tu poznal. Nervózně přešlápnul a doufal, že tohle celé je vlastně jen sen, ze kterého se musí zakrátko probrat.
Jenže neprobral. Po několika dlouhých minutách ho do čenichu přímo trefil pach vlčice. Díky zdejším povětrnostním podmínkám byl tak krásně čitelný, že ani na chvíli neváhal, jakým směrem se cizinka nachází, a že je vlastně vlčice, nikoliv vlk. Vyskočil na nohy a lehce naježený vyhlížel neznámou. Jediné, co zatím na tuto dálku rozeznal, bylo, že byla světlé barvy. Srst na hřbetě se pomalu urovnala, ale stále držel ocas v přísném pozoru. A čekal, kdy ho cizinka zaznamená.

//Les u Mostu

Přede mnou se rozevřela hornatá louka, k níž jsem se skoro bezmyšlenkovitě blížil. Mé mysli vládl absolutní chaos. Zmocňoval se mě oheň a mé zoufalství se pomalu měnilo ve vztek. V koutku duše se připomněla i hrozná vzpomínka na sen, která tento vztek ještě přikrmila. Bylo mi hrozně! Nespokojeně jsem zavrčel a s hlavou u země jsem šplhal po kamenech nahoru. Objevil jsem se na jakési vyhlídce. Která mě rozohnila snad ještě víc. Nikde! Nikde, nikde jsem neviděl mou poušť, mé město, mé království! Rozčileně jsem zavrčel a ohnal se po neviditelném nepříteli kamsi do vzduchu. Naproti mé vyhlídce se v dáli rozzářila poušť, že které jsem patrně přišel. Byl můj domov snad na jejím opačném konci? Byl jsem tak zatracené daleko! Nic z toho kolem jsem nikdy nepotkal ani v těch největších dálkách! Nasupeně jsem seděl a hleděl před sebe, přičemž jsem se svou nízkou vytrvalostí vydýchával poměrně náročnou cestu. Byl jsem tak unavený. Tak zoufalý!

//Přes Most z Temného lesa

Při pohybu z prkna na prkno jsem skoro ležel. Bál jsem se, že se prkna jednak prolomí a bez jištění se zbytkem těla bych sletěl do nedohledných vod pode mnou, nebo bych tlapou propadl a už se nedokázal vyhrabat ven. Pevným tahem jsem nohy překládal přes sebe a už v polovině cesty jsem viděl, že se k poušti nejspíše neblížím. Objevil se přede mnou jiný les, nevypadal ovšem tolik děsivý. A tak jsem pokračoval tímto pomalým, ale jistým tempem dál, dokud jsem most nezdolal.
Snad nikdy v životě jsem nebyl radši za pevnou půdu pod nohama. Poklusem jsem se vydal vstříc novému lesu, stále nasávajíc okolní pachy a hledaje cokoliv, co by mi pomohlo najít staré rozvaliny.

//Na vyhlídce

//Duny přes Temný les

Neměl jsem nejmenší tušení, proti čemu stojím. Duny znenadání vystřídal les, jenže takový, který jsem ještě neviděl. Žádná oáza, buš, křoviska nebo prořídlý lesík na stepi. Žádný životaplný prales. Monstrózní stromy trčely do všech stran, z toho místa jsem cítil temnotu posílený vlastním neštěstím. Byl jsem ztracen. Tenhle les jsem nikdy neviděl, nikdy jsem v něm nebyl. Nebo... jsem si to snad jen nepamatoval? Sklopil jsem uši podél hlavy a svižným tempem jsem se snažil dostat dál od tohohle místa.
Stromy sice po chvíli zmizely, jenže já se teď objevil na pusté mýtině, kde se navíc skoro nedalo dýchat. Místo neslo stopu ohně, to by poznal i hlupák, natož vlk s mým "darem". Mé červené oči slídily mrtvou krajinou ve snaze najít někoho, koho znám. Někoho, s kým jsem sdílel kus společného prostoru, koho jsem míjel u napajedla, s kým jsem prohodil pár slov. Jenže nikde nebylo živé duše. Po pár metrech, co jsem si snad do tlapky zasekl třísku tvrdého, ohořelého dřeva, jsem se zase stočil zpět k děsivému lesu. Všiml jsem si, že hvozd je ohraničen útesem. Vydal jsem se tam.
Pod vysokou strží se valila voda. V tu chvíli jsem znervózněl snad ještě víc. Nic takového se v mé zemi nenacházelo! Kam jsem se to jen dostal. A jak? Proč jsem si nemohl vzpomenout? Nemohl jsem si také nevšimnout nedaleké věci, která se natahovala až kamsi k druhé straně naproti lesu. Bylo mou povinností vydat se blíž a ten zvláštní útvar prozkoumat. Byl to jakýsi most, ovšem struktury mne naprosto neznámé. Opatrně jsem se tlapkou dotkl vratkého dřeva a ozkoušel jsem jeho povrch. Bylo ztrouchnivělé a nevypadalo příliš bezpečně. Ale co bylo na druhé straně? Můj domov? Mé město? Tiše jsem kníkl a na most se odvážil vstoupit. Mé zoufalství a zmatení bylo větší. Opatrně jsem se začal krást na druhou stranu mostu.

//přes Most do Lesa u mostu

//minulost

Byl to hrozný, temný sen. Obličej s krvavýma očima vyzařující jasným plamenem vlka spalovala na kost. Pomalu a jistě z něj ty prokleté zraky s rozplývajícími se zornicemi vysávaly život. Ten vztek, jaký vlk cítil, byl nepopsatelný. Ještě nikdy se Seketh'oe s takovou nenávistí a hněvem nesetkal. Ta podivná bytost podobná vlku ho nesmírně děsila. Děsila každý život ve svém okolí. Postupně přicházel o vědomí. A zatímco se jeho fyzická stránka cukala v písku za hlasitého, vzteklého vrčení, se noc přelomila v den. V typický pouštní den. Žhavé slunce, byť značně oslabené přicházející zimou, vzbudilo divokého spáče, který prošel snem mnohem živějším a skutečnějším, než se vůbec domníval.

Otevřel jsem oči. Konečně jsem se toho děsivého snu zbavil. Cítil jsem se hrozně. Tak... tak... tak moc slabý! Stěží jsem otevřel oči, ještě stále napůl omámen hlubokou ztrátou vědomí, až jsem konečně zcela procitl. Hodně mi k tomu pomohlo to nesnesitelné vedro. Když jsem zvedl svou těžkou hlavu, zjistil jsem, že jsem uprostřed pouště. Obrovské duny mě obkličovaly ze všech stran. To bylo přeci v pořádku. Nejspíš jsem blouznil a vyběhl z městských rozvalin, upadl a zůstal tu tak bezvládně ležet do rána. Bylo mi trapně. Co když to viděl někdo z okolí? Jestli jo, už teď se o mě musí šířit hrozné historky. Pomalu jsem se vyškrábal na nohy a oklepal jsem se od všeho písku. Pak jsem vylezl na jednu z největších dun a rozhlédl jsem se po okolí. Všude jen poušť. Netušil jsem, kde jsem. Zříceniny zmizely. Můj domov. Byl to stále on? Věděl jsem, jak snadné je se v poušti ztratit. Zvedl jsem zrak k nebesům a snažil se zorientovat. Jak mám teď trefit zpět? Čenichal jsem jak jsem mohl, ale pachy v okolí byly buď žádné, nebo velmi slabé. Neviděl jsem nikde ani vlastní stopy z předešlého večera. Jak dlouho jsem tu vlastně ležel?
Nakonec mi nezbylo nic, než se podívat dál. Vydal jsem se vstříc neznámu.

// Temný les