Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Hm," dodal zamyšleně, když řekla, že Zeinab neviděla. Zem se tu slehla po více vlcích, nejen po ní. Ale třeba tu někde na ostrovech byla, vždyť byly tak velké, že dosud ani nebyl na všech územích. Bylo by ale fajn zrovna jí znovu potkat. Pak se musel ušklíbnout. "Ono za čas nezbude nic jiného, než jen bručet," poučil mladou vlčici. Docela jí záviděl její naivitu a poměrně nezkažený pohled na svět. Tedy, podle toho, co zažila, asi docela zkažený byl, ale rozhodně byla dost mladá na to, aby za ten čas už zahořkla a ztrpkla jako on nebo třeba Wissfeoh. Krátce na to se totiž rozpovídala o tom, jak to měla s rodiči, z čehož cítil patrný chlad. Nic mu do toho nebylo, vlastně ho to doopravdy ani nezajímalo. Nikomu sice nepřál nic zlého, ale zároveň ho pohodlí a komfort ostatních také moc netrápil. Zkrátka tak byl vychovaný. Kdo se o sebe nepostaral, zemřel. A nikdo se nemohl pozastavovat nad takovou marností. Sám se tím oslaboval. Kdyby ale tvrdil, že ho nepotěšilo, že Merlin vidí jako dospělou a silnou vlčici, lhal by. Pousmál se nad jejím tvrdým přístupem. Nechtěl hodnotit, přesto mu její verdikt přišel docela tvrdý. Její matka musela být buď opravdu "pes", nebo k ní zkrátka jen neměla úctu. "O to silnější teď jsi," řekl nakonec neutrálně.
Setekh cítil, jako by se mu motala hlava. Kdykoliv se podíval jiným směrem, obraz se za ním táhl jako zpomalený film. Párkrát zatřepal hlavou, jako by se toho snažil zbavit, ale měl pocit, že je to ještě horší. Nechoval se však nijak zvláštně, aby strhával pozornost. Cítil se nesvůj, jako když na vás leze chřipka, ale ještě neudeřila plnou silou. Také měl pocit, že při polykání cítí, jako by měl knedlík v krku. Vsugeroval si to, nebo se opravdu cítil slabý?

Onemocněte ✓ Setekh'oe (6.11.), Ksadir (14.1.), Niyari (asi počínaje dneškem? -> Les Alf, hra s Neith)

Bohužel mám všechny teprve ve stádiu, kdy vůbec začínají tušit cosi o nějaké nemoci, Set teprve začal mít příznaky.

Nebylo divu, že zapomněla, jak neurvalý a protivný Set bývá. Tehdy byla opravdu ještě hodně, hodně maličká. To se ale teď říct nedalo. Obzvlášť když ležel, zdála se mu teď nepřiměřeně vysoká, ale možná to bylo jen zdání. Nenechal se tím rozhodně znepokojit, ba dokonce ani to, zda je silnější, nebo ne, ho nezajímalo. Smířil se totiž s tím, že většina zde žijících vlků byla už nacucaná magií, že se z nich dala jen ždímat a že on byl zkrátka jen čumil bez schopností.
"Aspoň něco nestárne," ušklíbl se na vlčici, když naznala, že se moc nezměnil. "Zeinab jsi od té doby viděla?" zeptal se po chvíli, snad jen, aby přerušil ticho. On ji totiž nezahlédl, ač by se docela rád popovídal zase s někým, kdo pochází z jeho světa. Tehdy to bylo poměrně uklidňující shledání, ačkoliv pak měli na krku tohle tříbarevné vlče.
K vlčici se za chvíli přidala nějaká fretka, nebo co to bylo. Lasice, která mu připomínala podlouhlého psíčka, byla pro pouštního vlka něčím neznámým. Nenechal se ale znepokojit. Snad ani kdyby jí z hlavy rostly zuby a mluvila na něj tak, jako Merlin, by ho neudivilo. Na těchto ostrovech bylo zkrátka možné vše. "Příjemné?" uchechtl se s pohledem upřeným ke zvířeti. "Jak to s tebou vlastně tenkrát dopadlo? Starali se pak rodiče?" zeptal se, přičemž pohled pomalu vrátil vlčici. Od té doby ji neviděl, ale podle všeho se neměla špatně.

Na moment zavřel oči a upadl do mikrospánku. S úlekem se vzbudil jen pár minut na to a opět jen nehybně a důstojně ležel a sledoval okolí. Blížila se noc a s ní stoupal i chlad, který se nesl vzduchem. Zima byla za dveřmi, cítil to. Kolikátá zima tady to byla? Už si ani nebyl jistý. Pomalu se vzdával nadějí, že se někdy vrátí domů. Při takovém uvědomění mu z toho bylo úzko.
Jeho úvahy přetrhla blížící se vlčice. Čím blíže byla, tím lépe rozpoznával její zbarvení, které mu jasně říkalo, o koho jde. Podle pachu by ji již dozajista nepoznal, ale tu barvu si pamatoval opravdu dobře. Koneckonců, nikoho podobného ani tady na Mois Gris pak nepotkal.
"Za koho mě máš?" řekl bez pozdravu se svým přísným pohledem, když pozoroval mladou vlčici. "Ty jsi Merlin, jen koukám, že právě už ne to vlče," dodal vzápětí. Její dospělost mu připomněla, jak dlouho už tu je. Teď mu to připadalo ještě dýl, než před chvílí.

//Slané jezero přes Hraniční pohoří

A byl tu zas. Stálo ho to mnoho sil, než zdolal pohoří, ve kterém nejen bloudil, ale také psychicky trpěl, protože hory nebyly zrovna jeho oblíbenou krajinou, která mu způsobovala bolest nejen svým ostrým povrchem, ale také pronikavým chladem. Nebylo to zkrátka nic na jeho krátký, hebký, pouštní kožich.
Když seskočil z posledních kamenů a jeho tlapy se dotkly opět sametové trávy (která, přestože byla seschlá, pro jeho nohy zmořené nerosty opravdu sametová byla), pocítil úlevu a obrovské potěšení. Ihned zamířil k zurčícímu potoku a sklonil nad ním svou černou hlavu, aby se z něj konečně mohl napít. S uspokojením vodu polkl, když zjistil, že je konečně chutná a pitná. Poté se u potoku usadil a zanedlouho i ulehl. Tohle území měl docela rád. Teď bylo na čase konečně si po cestách odpočinout.

//Hraniční pohoří

Trvalo dlouho, než se ze sevření pohoří vymotal. A to netušil, že tomu tak ještě není zcela, protože se dostal pouze do nížiny s jezerem, jehož voda byla stejně otrávená, jako ta oceánská. Opatrně slezl svah, očima stále pátrajíc po nějaké té jeskyni a sklonil se nad jezerem, ze kterého se chtěl napít. Inu, stačilo jediné loknutí, aby se znechuceným výrazem ve tváři svůj žíznivý jazyk zase stáhl. Suše si pomlaskal a zatřepal hlavou, jako by tím chtěl tu nechutnou vodu vyhnat z těla ven. Rozhlédl se po okolí, a když se znovu ujistil, že jde jen o jezero a ne o moře, naznal, že je to taktéž zásluha nějakých magií, že je ta voda tak nechutná. Zamračil se a s tímto svým typickým výrazem se vrátil znovu mezi hory kamení, ve snaze se dostat někam dál. Měl pocit, že kdyby pokračoval dál na západ, vrátil by se k tomu potemnělému lesu, což jeho plánem nebylo. Na jižním ostrově sice zůstala Deinell, se kterou poslední dobou trávil nějaký ten čas, ale on přeci nebyl nijak povinný vlčici ochraňovat nebo na ní dohlížet, přestože ten pocit tak trochu měl, neboť Deinell byla takové velké vlče. Za nedlouho opět zmizel v horách.

//přes Hraniční pohoří Kvetoucí louka

Nedalo se nic dělat. Nechal se zlákat záhadnou jeskyní, kterou mu nakonec vlčice neukázala a zůstal v pohoří sám. Už zase byl někde, kde vůbec být nechtěl. Když už se tu ale ocitl, rozhodl se ta místní zákoutí trochu projít a prozkoumat, zda tu náhodou tu magickou jeskyni, o které hovořila Deinell, nenajde. Nevěřil tomu ale ani za mák, byl si jistý, ačkoliv k tomu prakticky neměl důvod, že tady ta jeskyně nebude. Území neodpovídalo totiž popisu a už vůbec nebylo v blízkosti onoho prokletého mostu. Tedy, bylo, ale ne tak, jak by předpokládal.
Několik hodin se procházel mezi kamením. Kromě několika výdutí a prasklin však nenašel nic, co by značilo, že je tu jeskyně s portálem. Nic, kam by se dalo jít hlouběji do nitra země, pokud by vlk neměřil sotva 50 centimetrů, aby škvírami prolezl. Zalitoval, že ztratil Deinell, ona by mu totiž určitě poradila, zda je tohle to místo, kde se objevila, či ne. Kromě kamení, kamení a kamení nenašel tedy prakticky nic zajímavého, až na pár skrýší, a tak se rozhodl místo opustit.

//Slané jezero

//Temný les

Nazývat tyto ostrovy domovem, to pro něj bylo jedno z nejdivnějších tvrzení, co tu slyšel. Dost možná, že mu to vyznělo divněji, než to, že tu vlci potkávají duchy svých sourozenců, mají na sobě šály a kusy látek nebo jejich srst hraje všelijakými barvami. Tohle bylo zdaleka nejdivnější, když to od někoho poprvé zaslechl nahlas. Nic na to neříkal - co by tak asi jen mohl říct? Rozporovat to nemohl,vyjadřovat údiv bylo zbytečné.
Když se zastavila, vlk se posadil. No výborně, zavedla ho k horám - kdo by byl čekal, že tu budou jeskyně? Protočil očima. "No skoro bych doufal, že máš na mysli něco víc, než jen pohoří s nějakýma prachobyčejnýma jeskyněma," řekl zklamaně, ale s drobným úsměvem ve tváři. Přes její chování se vzdával původního odhadu, že je to mladá vlčice. Nejspíš tak jen vypadala, protože jinak to byla přezrálá, vypočítavá vlčice. Naklonil hlavu na stranu. "Si drzá," poznamenal docela zbytečně, protože si byl jistý tím, že to Rhys moc dobře ví. I proto se u toho usmíval. Jenže to už se vlčice znovu dala v pohyb. Set nebyl až tak naivní, aby se nechal za nos tahat dál, a tak na území zůstal. Však on si najde jinou zábavu.

Meno vlka: Niyari
Počet príspevkov: 19
Postavenie: kappa
Povýšenie: kappa - prosím odměnu :3
Funkcia: odehráno předání funkce průzkumníka :3
Aktivita pre svorku: po svém zkoumání dorazila zpět na území, povídá si s rodinkou, předala vše, co ví nového... dovedla posledního ztraceného potomka Zinka? :D
Krátke zhrnutie (i rýchlo hry): dovedla Meduňku se zraněním, setkala se po delší době s rodinou a zkoumala duchové kytky na území. Také se nějaké rostliny naučila od mámy!

//Most

Čím dál víc měl pocit, že ho vlčice jen tahá za nos. Neměl ale co ztratit, alespoň doufejme. Směřovala k horám, což se mu moc nelíbilo, ale dejme tomu. Větši šance na nějakou jeskyni, ačkoliv se nacházela zcela opačným směrem, než který popisovala Deinell. Kde té byl konec? Snad byla na lepším místě než teď on. Tenhle les byl podobně záhadný jako Rhysborr a Set měl co dělat, aby s vlčicí udržel krok.
Představoval si, co by se asi stalo, kdyby v té jeskyni nakonec portál doopravdy byl. Prošel by jím? Nebo by raději zůstal tady? Teprve v takových situacích dokázal zvážit i ta pozitiva žití tady. Vlastně, když nad tím tak přemýšlel, doopravdy mnoho negativ najít nemohl, ale to si nikdy nepřiznal. Byl zkrátka zaslepený tím, že tu není jeho domov. Jeho poušť. Žádný rozumnější důvod k tomu neměl.
"Odkud vlastně si?" zeptal se pak, když začala mluvit o tom, jak si tam hrála jako malá. Otázka zněla asi pěkně hloupě, protože ho nenapadlo, že by Rhys nenapadlo, že se ptá na to, z jaké smečky je.

//Hraniční pohoří

//Most

Set byl zkrátka protivec, kterého zajímalo prakticky jen to, jak se dostat zpátky domů. Toužil po tom tak moc, že už skoro zapomněl, proč. A pokud ho zajímalo snad i něco jiného, než jak se dostat domů, tak předstíral, že zájem nemá. Jakým případem byla Rhys bylo prozatím neznámé. Její poznámky při přecházení mostu tomu příliš nepomohly, avšak Set dělal, že jí neslyší. Ne snad proto, že by jí za ty řeči nechtěl vrátit podobně štiplavou poznámku, jako proto, že se tolik musel soustředit na přecházení mostu. Bože, jak on to nenáviděl!
Když konečně vkročil zpět na pevnou zem, ohlédl se za Rhys. "Tak. Jsem zvědavý, zda to za tu cestu bude stát," zmínil místo, které mu chtěla ukázat, čímž se jí snažil vyzvat k tomu, aby kápla božskou. "Kde se to něco nachází?" zeptal se vlčice s upřeným pohledem na ní, čekajíc těsně u mostu, aby musela při přechodu na pevninu projít těsně kolem něj. Pořád se trochu bál, že ho za to shodí z útesu, ale tímhle gestem se snažil do rozpaků uvést zase on ji. Přece se nenechá zmást nějakou mladou vlčkou.

//Tajné ostrovy přes Les u Mostu

Protočil očima. Nechápal, že vždycky musí mít štěstí na takové dominantní vlčice. Neobtěžoval se ani vysvětlovat, že jeskyně by pro ní mohla být nezajímavá a "nic", ale na jihu by třeba přece jen nějaká mohla být. Místo toho jen nasupeně následoval její kroky. Klidnými, dlouhými kroky. Nespěchal.
"Měl bych?" zeptal se znovu zdánlivě bez zájmu, zatímco sledoval most v dáli. Její pohledy mu tak či onak naprosto ušli, neboť se připravoval znovu na střet se svým úhlavním nepřítelem - mostem. Sotva se k němu přiblížili, vlčice ho vyzvala k tomu, aby šel první. Neskrýval své povzdychnutí, kterým dával najevo svůj odpor k té věci. Po několika metrech most opět končil v nekonečné mlze a Setekh by přísahal, že ještě jedno přejití po něm a nepřežil by to. Co by pro něj ale bylo horší, než přejít most, bylo ukázat slabost před Rhys. Před kýmkoliv. Navíc měl z Rhys nedobrý pocit - to plánovala přehryzat lana, až tam bude, že chtěla jít za ním? Nebo ho shodit dolů? Nevěřil jí ani čumák mezi očima. Nakonec však beze slov kolem vlčice prošel a pevným krokem v plíživé pozici začal most zdolávat.

//Temný les

Setekh nebyl někým, kdo by se dokázal jen smířit s něčím, co mu bylo tolik proti srsti. Jeho tvrdohlavost mu zakazovala, aby třeba byť jen jedinou minutu nepomyslel na to, jak se dostat z ostrovů pryč a jak najít cestu zpátky domů, do pouští.
Samozřejmě, že měl pravdu. A ne jen jakože. Trochu se zamračil a pohledem uhnul kamsi za vlčici. Nebyl místní a odmítal jím být. Nebo v ní snad probral vědomí a vzbudil v ní pocit, že ani ona sem nepatří? Odkud potom byla? Podobně zhrzeného vlka, jako byl on sám, potkal na ostrovech jen jednou, a to Wissfeoha. Tehdy na sebe vlci hleděli skoro jako sami na sebe do zrcadla, oba naštvaní a otrávení životem tady, opovrhujícími bohy, kteří se rozhodli je tu uvěznit. No, nehodlal se v tom rýpat a otázky na to, odkud ona pochází, si nechal pro sebe. "Myslel jsem na jihu," natáhl čumák směrem, kterým se plánoval vydat. "Čeho?" zeptal se vzápětí s úšklebkem a následoval tu zvláštní vlčici, o které vlastně netušil, co si myslet.

//Most přes Les u Mostu

Setekh měl mnoho důvodů, proč být na bohy naštvaný. Ten hlavní a největší byl ale zkrátka to, že je vinil z vytržení z jeho starého světa a uvěznění na ostrovech. Když se o jejich exitenci dozvěděl, bylo mu jasné, že v tom mají prsty. Když totiž jeden nezná odpověď, není nic jednoduššího, než to svést na bohy.
Na její slova se zamračil. "Nejsem součástí tohohle světa a nikdy nebudu," upozornil vlčici prvně. "Ale jestli tu má všechno zemřít, pak hádám nebudu výjimkou," dodal pevným hlasem, který neznačil obavy ani žádné žerty nad situací. "Kdybych si ale mohl vybrat, radši bych žil," ušklíbl se na vlčici, která si snad myslela, že se v tom utrpení tady vyžívá. Ať už se s těmi mrtvými zvířaty stalo cokoliv, Setekh se nenechal zastrašit. Samozřejmě mu to dělalo vrásky na čele, ale byl to tvrdý vlk, který dokázal přežít i s málem. Byl to přece syn pouště! Vždy, když měl obavy, připomínal si to, kým je.
"A o nějaké jeskyni tady poblíž bys nevěděla?" zeptal se tajemně, aniž by se obtěžoval podat vysvětlení své pofidérní otázky. Mohla tudíž vyznít opravdu všelijak.

Stále bloumal nad tím, co má ta vlčice za lubem. Jeho nedůvěřivé pohledy se skoro ptaly namísto slov, co je vlastně zač a co po něm chce. Nebo si snad chtěla jen tak popovídat? Vypadala mladě, ale ne tak, aby si snad myslel, že se za ním jde vykecávat namísto se svými rodiči.
S mrtvolami měla ale pravdu. Nebylo to dávno, co s Deinell nacházel a likvidoval podivně zemřelá zvířata. Skoro by to vypustil z mysli, kdyby to nepřipomněla. “Jo. To je fakt,” zamrmral pod vousy a přešlápl na svých dlouhých nohách. “Asi už se ti samozvaní bohové tady nemohli dál dívat na to, jak to tu przní, a tak se to rozhodli zničit úplně. A mám pocit, že to je jediná trochu rozumná věc, co kdy udělali,” vzplanul rouhačsky nad zdejšími bohy a protočil oči v sloup, jako by čekal, že ho ti ignoranti někde v éteru poslouchají. Snad teď tu jejich divnosmrt taky chytne a nebude muset už dál přemýšlet nad tím, z jakého důvodu je vězněný na těchto pošetilých ostrovech.
“Proč, co je na jihu? Kromě toho nic,” zeptal se bez ostychu a možná snad i nezdvořile, jak ledabylým tónem otázku k vlčici vznesl.