Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pravdou bylo, že vlčice opravdu vypadala nanejvýš podezřele. Její úšklebky tomu moc nepřidávaly, ale Set zatím zůstával klidný. Jen nevěděl, zda ho přišla přátelsky pozdravit, nebo ho měla v plánu zakousnout. Zamhouřil na ní očima, jako by se jí snažil provrtat do hlavy, což se díky jejímu zvláštnímu bílému znaku ve tváři zdálo více než snadné. Inu, byla to skutečně jen taková iluze. Přemýšlel, zda to nebyl jen její vzhled, co jí činilo tak zvláštní.
"No... tak to se opravdu jen zdálo," odvětil prostě a přestože neochotně, spustil na moment oči z vlčice, aby se rozhlédl. A to ne snad proto, že by se mu tak líbila, jako proto, že se o svůj krk opravdu tak trochu bál. "Není tu nic. Jen pár smrdutých mršin," okomentoval své vyhlídky. "Ostatně proto jsem měl v plánu pokračovat v cestě na jih ostrovů," dodal vzápětí s trochou improvizování, aby snad vlčici naznačil, že byl právě na odchodu, nebo co.

Sledoval vlčici, jak se brodí řekou směrem k němu. Necítil se sice ohrožený, ale ve střehu byl. Nevěděl, co chce, navíc její vzhled byl krajně rozporuplný. Její tvář vypadala, jako by byla snad pomalovaná barvou, jak přesná skvrna to byla! Setekha to nepřekvapilo, ale zaujalo. Na Mois Gris bylo tolik podivných tváří, že ho nějaký flíček přeci nezastaví. Naopak se mohl divit, že není omotaná v nějaké pestrobarevné šále nebo na sobě nemá barevné zacuchané ornamenty. Nakonec vypadala velice přirozeně, čím blíže k němu byla. Místo dalších slov prostě jen vyklopila svoje jméno - asi - a zadívala se na něj. Trochu se zamračil a shlédl k ní. "Setekh'oe. Taky tě zdravím,"pozdvihl pomyslné jedno obočí a posadil se. Čekal, zda z ní vypadne i to, proč k němu takhle suverénně nakráčela. Nebo měla snad jen ve zvyku takhle poznávat cizince? Při pohledu na ní zjistil, že je mladá, a že má magii ohně. Teda, tak si to myslel. S jeho znalostmi reálií Mois Gris by si jen těžko domyslel, že nemá oheň, ale krev.

Zdálo se, že tu není nic tak zajímavého. Kromě pachu rozkládajících se těl mořských tvorů, které sem vyplavovala voda, tu nebylo v podstatě nic. Hlavně nic, co by mohl ulovit. Z ostrůvků si však mohl v dáli prohlédnout útesy Spáleného lesa, přes které vedly na druhou stranu jen dvě cesty - smrt a most. Tady zezdola a zdáli se to zdálo teprve jako pořádná výška, stačil jediný špatný krok na mostu a mohl skončit rozpláclý na vodě. Nevěřil, že by to byl někdo schopný přežít. Při tom pozorování naznal, že návrat na střední ostrov, jak ho občas označoval, odloží ještě na pozdější dobu. Ten most z duše nenáviděl.
Z jeho myšlenek ho vytrhl něčí hlas. Tady na písečných ostrovech musel být viditelný asi jako hnědý medvěd na ledové pustině. Přesto si nepřipadal zranitelný, nebo ohrožený. Tady na Mois Gris pocit nebezpečí snad ještě nepocítil. Přicupital tedy blíž k řece, která ostrůvky oddělovala od pevniny a zadíval se na tmavou vlčici se znaky ve tváři. "Hej?" zavolal na ní s trochou ironie zpátky. Navíc byla z jeho hlasu slyšet lhostejnost. Co asi tak potřebovala? Pomoct přebrodit se? Chtěla po něm snad něco?

//Mlžná džungle

Měl pocit, že se z té zatracené džungle nikdy nedostane. Chvílemi ho chytaly až panické ataky. Byl mokrý, znechucený a hladový. Co víc si přát? Každou minutu se zastavoval, aby ze sebe setřepal nadbytečné kapky vody lpící na jeho krátké srsti. Přemítal nad tím, co bude dělat - tedy hned potom, co se nají, Hledat si nějaké smysluplné cíle na těchto ostrovech bylo těžké, a zatímco zvažoval, zda pak bude ještě hledat Deinell, V dáli spatřil ten hrůzostrašný most, jak se kymácel ve zbylých oparech mlhy. Po zdolání toho pekelného mostu si byl téměř jistý, že na tomto ostrově zůstane pěkně dlouho. Zpátky přes něj se mu totiž nechtělo. Nejen, že mu vracel vzpomínky na svůj příchod sem, ale jeho vratkost a zetlelost ho děsila. Dolů spadnout rozhodně nechtěl. Tehdy se rozhodl vést své zmatené kroky na východ, kde se setkal s Astrid. Kde té byl vůbec konec? Asi by se setkání s ní zrovna dvakrát nebránil, ovšem to by nesměl mít takové štěstí na to, potkávat největší podivíny z celého Mois Gris.
Jeho kroky vedly skrze lesy a kopce a zastavily se u řeky. Chvíli na tekoucí vodu hleděl svýma jiskřivýma očima, přičemž sváděl vnitřní boj, zda se vydá prozkoumat ty písečné ostrovy za řekou, nebo se vrátí a bude se toulat zdejšími lesy. Pro pouštního vlka to byla zdánlivě jednoduchá volba, avšak pokud by ho od onoho písku nedělila právě řeka. Nakonec se Set překonal a odvážil se do vody vlézt. Bylo to vůbec poprvé, co se brodil v tekoucí vodě, a tak nebylo divu, že mu několikrát podjela noha a on se kus svezl s proudem. Po krátkém zápasu s řekou vylezl na druhém břehu úplně zráchaný - tedy, pokud ovšem do této chvíle úplně zráchaný nebyl. Díky krátké a poměrně řídké srsti vypadal jako olezlá opice i po oklepání se. Nicméně to vlkovi nebránilo v tom, aby se se svěšenou hlavou vydal na průzkum malebných písečných ostrůvků.

//Luka

Mlha spíše houstla, než aby ubývala. Kolem něj se začaly objevovat stromy a porosty všelijakých rozměrů. Vzduch byl tak vlhký, že se mu těžko dýchalo. To by mu byl čert dlužen, procházet taková odporná místa.
Setekh Deinell nenašel. Dorazil totiž do Mlžné džungle a cesty s Deinell se tak alespoň na nějakou chvíli rozdělily. Po několika hodinách hledání vzdal svůj cíl a posadil se pod mohutným stromem. Neměl pocit, že by ho v tom bílém, hustém mléku mohlo něco ohrozit. O vlhké trávy si znovu pro pořádek otíral svou tlapu, kterou nedopatřením zabořil do mrtvoly zajíce, a schoulil se ke spánku. Hnusnější místo by na to stěží pohledal, avšak na další túry musel nabrat trochu síly. O poušti a suchu si tak nechal alespoň zdát.
Po několika hodinách se vzbudil hladový. Zase. Suše si pomlaskl a v pomaličku se rozestupující se mlze se vydal hledat něco k snědku.

//Tajné ostrovy přes Les u Mostu

//Les u Mostu

Bráška? Její bráška? V paměti zašátral po informacích, které mu o svých sourozencích sdělila. Byli snad mrtví, ne? Zmateně se zatvářil a přidal do kroku, aby Deinell dohnal. Ta totiž ihned vyrazila za oním bratrem, kterého však Setekh necítil, ba ani neviděl. Všude byla strašná mlha a Deinell sotva stihl následovat, jak se do bílé tmy nořila. "Počkej přece," řekl lehce otráveně, protože se docela bál, že ta mladá vlčice má zase vidiny. Nebo měla schopnost vidět mrtvé... nebo oboje. Svým způsobem mu té nezkažené duše bylo líto, připadal si trochu jako tehdy, když potkal Merlin. Deinell sice byla už dospělá, ale svým chováním v něm budila jeho spící otcovské geny. Jak tak běžel za vlčicí, v té bílé tmě šlápl do tlejícího zajíce. "Zatraceně," postěžoval si pod vousy, zatímco se z packy snažil dostat zbytky zvířete. V ten moment se Deinell ztratila v neznámu.
"Deinell?" zvolal do tmy, zatímco si třel tlapku o zem. Bál se zbytky slíznout, neboť už počínaly tlít a nevěděl, zda ten zajíc neměl nějaké ty breberky, které stály za všemi těmi podivnými úmrtími. "Deinell!" zavolal, ale nic se neozývalo. Rozběhl se proto směrem, kterým ji naposledy viděl běžet, zatímco se snažil nasát její pachy. Ztratil stopu. Zcela. Nepřišlo mu to správné, takhle ji nechat samotnou... s bratrem... Hořce polkl a vydal se mlhou směrem, který považoval za nejsprávnější.

//Mlžná džungle

Přemýšlel nad tím, kde jeskyni hledat. Mohla být klidně tady v lese, ba dokonce to bylo pravděpodobnější než ji hledat někde na loukách. Při průchodu lesem se proto rozhlížel, div si krk nevykroutil, zda tu jeskyni neuvidí. Také stále pomýšlel na to, že by zaplnil svůj nevrlý žaludek, ačkoliv ho to upřímně docela přecházelo po tom zkoumání oněch mrtvol. A sotva by zapomněl na ztuhlého muflona v lese, zase se před ním objevila zdechlina. Se zamyšleným pohledem ji obešel a pokračoval v cestě... či spíše honbou za jeskyní. Skoro by zapomněl, že je tu s ním stále Deinell, kterou jen tiše následoval, když rozhodla směr, kterým se vydají. Zdálo se, že pak něco zahlédla a rozběhla se kupředu. Měl co dělat, aby v ní v té mlze držel krok. "Viděl co??" zvolal na ní, zatímco mířila na Luka.

//Luka

//Z Temného lesa přes Most

O Setovi se rozhodně nedalo říct, že by ku to nevadilo. Přes most lezl takřka s břichem drhnoucím o stará prkna, přičemž je co říct, když vlk s takovou postavou se břichem dotkne něčeho pod sebou. Vtáhlé břicho měl teď navíc ještě o to užší, jak se horko těžko snažil dostat z mostu co nejdřív pryč. Jednu výhodu to mělo - kompletně z hlavy vytěsnil jakékoliv myšlenky na umírající zvěř.
Když byl konečně na druhé straně, sám sobě slíbil, že na tu věc už nikdy, nikdy nevleze. Otočil se na Deinell, která se ptala, kam se teď vydají. "No," vydechl nejprve, zatímco se teprve přestal ježit zhnusením z prolézání mostu. "Já nevím, pamatuješ se, kde ses tu pak ocitla? Jakým směrem je ta louka?" zeptal se. Přemýšlel, jakou jinou souvislost by našel, aby zjistili, jakým směrem jeskyně je. Její probuzení na ostrovech bylo asi jedinou indicií.

Správné? Chvíli jí sledoval. No, asi měla pravdu. On tu krysu do vody hodil proto, aby viděl, jak bude reagovat to, co bylo pod hladinou, ne snad proto, že by snad měl tu vůli začít čistit přírodu. Navíc způsobem, který nemusel být tolik efektivní - ačkoliv nějaká ta mrtvola navíc té smrduté vodě v jezeře už určitě nijak neublížila.
"No. Radši bych se v jejich blízkosti moc nezdržoval," když to říkal, sotva se odvážil v jejich přítomnosti nadechnout, ale vzápětí se začal uklidňovat, že je zbytečně paranoidní. Zatřepal hlavou, jako by se tak chtěl zbavit všech těch mrtvol, co viděl a přesvědčit se tak, že opravdu o nic nejde. "Jasně," přitakal Deinell a věnoval jí svůj ohnivý pohled. Byl rád, že souhlasila s návrhem pokračovat v hledání jeskyně. Určitě to bylo pozitivnější, než se tu zbytečně stresovat snad nějakou domnělou pohromou. Raději se psychicky připravoval na tu šílenou dřevěnou strašnost, která spojovala oba ostrovy, a po které musel přejít, aby se na ten druhý ostrov dostal.

//Les u Mostu přes Most

Posadil se vedle rozvalené mufloní mrtvoly, která byla akorát ve stádiu ztuhlosti. Nemohl proto zemřít před delší dobou. Nedával to na sobě znát, ale chladným ho tato podivná úmrtí nenechávala. Pozoroval, jak Deinell uklízí ptáky.
"Proč to děláš?" zeptal se jako úplný neznalec. "Ještě od nich něco chytíš, kdoví, proč to pochcípalo," řekl a zároveň se zvedl, aby si udělal odstup i od zdechlého muflona. "To se tu rozloží... nějak," v duchu litoval, že bral do tlamy tu krysu. V tu chvíli mu nedošlo, že by ty mrtvoly mohly být nemocné... vypadalo to totiž, že byly jen otrávené z jezera.
Set začal pomýšlet dokonce na to, že to na ně bohové chystají nějakou léčku. Byl tak chtivý zjistit důvod, proč tu na ostrovech jsou vlci z různých krajů a s různými původu, až začínal být paranoidní. Chtějí je teď bohové všechny vyvraždit? Chystají nějakou selekci? Ale proč? Baví se tím, nebo to má nějaký účel? Zatřásl hlavou. Opravdu začínal být paranoidní. "Jdeme hledat tu jeskyni," řekl radši, aby odvedl pozornost jinam.

I já přeji Mois Gris všechno nejlepší! Před pár lety jsem to tu zkoušela s jednou postavou, avšak ve hře jsem nevydržela, dnes musím říci, bohužel, dlouho. Po návratu do hry se Setem však o to spíše vidím a uznávám posun vpřed, jaký MG v poměrně krátké době tehdy zažil.
Díky za to, co pro hráče děláte a prosím, pokračujte v tom ještě dlouho, navzdory tomu, v jaké situaci se teď všechna trpg začínají ocitat. A prosím, nikdy nepřestaňte naslouchat svým hráčům a buďte otevření i jejich případným výtkám (vím, že je to těžké)!
Sice už asi spadám do té kategorie starců, ale snad už jen z nějaké té nostalgie se trpg odmítám vzdát a snad tu budu strašit ještě dlouho. Mois Gris je teď poslední a jedinou textovkou, které se věnuji a věnuji se jí opravdu ráda. Díky za to!!!

//Jezero Smrti

Byl tak fascinovaný tou snad opravdu živou hmotou, která způsobovala, že jezero vypadalo, jako by dýchalo a hýbalo se samo o sobě, že si ani nevšiml mrtvol co se poblíž válely. Smrad tu byl totiž sám o sobě tak podivně hrozný, že na mrtvoly přišel až náhodou, když jednu z nich musel překročit. Ani tak to však nepřisuzoval ničemu abnormálnímu, prostě tohle místo páchlo smrtí.
"Divný místo," řekl nejednoznačně, protože jednak divným místem procházeli a jednak Deinell popisovala místo snad ještě divnější. Stále stáčel pozornost k hýbající se hladině. Nepřiznal by si to, ale skutečně ho to děsilo. Krve by se v něm nikdo nedořezal pokaždé, když se velké těleso pod hladinou mihlo. Se zapadajícím sluncem to byla o to nechutnější podívaná. Při svém pozorování dokonce zakopl o zdechlou, přerostlou krysu. Znechuceně se na ní podíval. "Nevím, ta voda je nějaká smrdutá," poznamenal zamyšleně, načež chytil mrtvého tvora za dlouhý ocas a odhodil ho do vody. Hladina se podivně zavlnila, ale nezdálo se, že by to cosi, co se pod ní skrývalo, ožilo s onou krysí krmí. Mrtvola se potopila a na povrch se již nevrátila. Musela se o něco seknout, nebo ji to cosi opravdu pohltilo.
Podivné jezero postupně opouštěli, ale prostředí se jen postupně měnilo ve stejně podivný a ponurý les. Noc, která nabývala na síle, celou atmosféru jen podtrhávala. Zarážel ho ovšem fakt, že ani v lese mrtvé zvěře příliš neubývalo. "Dobře, to už je trochu divná náhoda," řekl, když se před nimi ukázala zdechlina muflona. Snažil se na mrtvém zvířeti vypozorovat, co se mu asi stalo. "Možná se otrávil tam u jezera a ještě došel sem, než pošel," zkonstatoval nakonec.

//Poušť

Měl pocit, jako by popisovala části jeho starého světa. Jeho domova. Osady a města, no nezdálo se to jako jeho domov? S živým člověkem se Set sotva setkal, možná jen zdálky je mohl pozorovat, ale žil ve zříceninách jejich měst, vídával jejich mrtvoly, které sem tam zůstaly v rozvalinách jejich sídlišť nebo jejich ostatky vyvrhla poušť. Fascinovalo ho, že tu někde byl průchod na jiný svět, kde to bylo osídlené lidmi - tedy, podle všeho! Dokonce mu teď i dávalo větší smysl, že tu stál ten most. Most, ta věc, která se mu příčila ve všech směrech a jen když pomyslel na to, že skrz něj zase poleze na druhou stranu, ježily se mu chlupy po celém těle.
Postupně opouštěli poušť a blížili se k temnému, podivnému místu. K jezeru Smrti. Jeho hladina vypadala velice nepřátelsky, navíc měl Set pocit, jako by pod jeho povrchem bloudilo cosi velkého... a tajemného. Otřásl se při té představě. Ta voda vypadala až jedovatě.
"Zvířata, která mluvila? A jak vypadala? Co to bylo za zvířata?" zeptal se Deinell znovu. Připadal si chvílemi jako vlče, které nic nezná, ale za cenu toho, že bude moudřejší, se odvážil takto se ponížit. "Mluvila jsi třeba se srnou?" uchechtl se nad tou představou.

//Temný les

"No jo, vím. Taková stavba ze dřeva," byl si jistý, že jde o tvorbu člověka, nebo něčeho tomu podobného. Takové věci uměl jen on. Ale nedivil by se, kdyby tento most nebyl výjimkou a nebyl stvořen nějakou magií. Jeho fantazie si nekladla mezí, a tak si vlk začal domýšlet teorie o tom, že je to třeba jen zhmotněná vzpomínka nějakého čarovného vlka, který měl podobný osud, jako Set, a byl tu uvězněný. Nebo byl bůh člověk? Tolik možností a žádná jasná odpověď. Věděl ale jistě, že se mu zrovna s velkým nadšením most přecházet nechtělo.
"A jak že ten svět vůbec vypadal?" nechtěl se přímo ptát, zda na něm byli i lidé, ale věřil tomu, pokud most vypadal jako něco, co pochází ze světa, kam se dostala. Třeba to byl ten svět, ze kterého pocházel! Jen se nějak vyhnula jeho pouštím, když na něm trávila čas. "No můžeme jít tím směrem. Najít jeskyni nemůže být až takový problém," řekl, když ho pobídla. "A toho zajíce můžeš chytit cestou," rozhodl nakonec s úšklebkem. Jeho oči se ještě na moment otočily k poušti, a pak se vydal podél travnatější oblasti směrem k proklatému mostu.

//Jezero smrti

Stále si snažil představit, jak by to šlo udělat, strčit bouřku do lahvičky. Po chvíli se nad tím musel ušklíbnout. Taková blbost! Nicméně ani nemohl říct, že by tomu nevěřil, protože na tomhle světě bylo možné všechno. No, a evidentně i na tom světě, kde byla Deinell.
Její povídání ho více než zaujalo, a to zejména ve chvíli, kdy zmínila most. "Most?" neubránil se opět té hloupé otázce, kterou v sobě předtím udržel. TEN most?. Myšlenky ho zavedly nazpět na začátek jeho cesty tady na Mois Gris. Nechtěl být podezíravý, ale ten most se tvářil více než podivně. I on se poblíž něj objevil, když byl násilně vyrván ze své pouštní země. Jak si to měl vyložit? Nepochyboval, že jde o to stejné místo, vždyť kolik mostů tu ještě tak mohlo být? A otázka, kde se tam ten most vzal, byla stejně beznadějná jako otázka, jak se sem dostal on. Zatřepal hlavou. "Ten vím, kde je," řekl spíše pro sebe po chvíli. "Podívám se po té jeskyni," dodal vzápětí. I když v té jeskyni nebyl vstup do jeho světa, byl to pořád nějaký krok vpřed, vstříc k tomu, jak se odtud dostat.
Vlčice si na zajíci pochutnala. Rád by řekl, že mu to udělalo dobře, ale lhal by. Jeho prázdný žaludek byl hlasitější, než nějaký dobrý pocit z projeveného dobra. K jeho překvapení mu však vlčice nechala. "Jasně," přitakal hned, zatímco už chňapal po kousku králíka.