Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když se jejich konverzace již zdála být planou a bezcennou, s drobným rozloučením potulnou vlčici opustil. Mnoho se toho nedozvěděl, ale alespoň posbíral nějaké další poznámku k tomu nešťastnému životu zde.
A kam půjde teď? Jaký byl ten jeho plán? Cítil, že se blíží teplo. Mohl se tedy vydat na ten sever, od kterého si tolik sliboval, přestože k němu zachovával nedůvěru a jakýsi odpor? Nerozvážně se rozhlédl po všech světových stranách, jako by si nemohl vybrat. Nejspíše proto, že si opravdu nemohl vybrat. Nakonec ale přes všechno udělal váhavý krok kupředu na sever. Když už nic, alespoň by si mohl někde něco ulovit. Dal se do poklusu a zanedlouho se okolí začalo měnit v hornaté a drsné prostředí.

//Hraniční Pohoří

Přístup vlčice ho děsil a bavil zároveň. Vypadala odevzdaně, přestože si byl jistý tím, že je to jen klam. Semele ho také zdejší svět jako tuhle vlčici? Byla tak lhostejná, smířená... klidná. Působila zvláštním dojmem, který ji však nechtěl uvěřit.
"Jako všichni," zakroutil hlavou nad odpověďmi vlčice, které zůstaly skryty v husté mlze zdejších tajemství. Byl tu, u všech existujících i neexistujících bohů aspoň jediný vlk, co by věděl, o co to tu zatraceně jde? Zastříhal ušima, jako by ho něco svědilo a napřímeně se rozhlédl po okolí, když zdvihla hlavu k nebi. "Mně už asi nepřekvapí nic, na tědlech zavšivených ostrovech," odpověděl spíše pro sebe na řečnickou otázku vlčice. "Nechápu, jakž to tu má smysl. To mě ničí. Ten, kdo tyhle divný přenosy sem má na svědomí, se tu sakra dobře schovává. Když nevím, z jakýho důvodu tu jsem, tak si ten důvod najdu sám. Toho prevíta dostanu," rozezlil se před Ásleif, jejíž postoj byl chladný a zkrátka "měla na háku". On zjevně ještě dlouho bude dozrávat do takového naladění. Doufal ale, že by se třeba na tahle slova mohla chytit a přidat se. No ne? Čím víc, tím vždycky líp!

Jeho pomyslné "třetí oko" bylo trochu rušivé, to ano. Ale nebyl zvyklý, že by ho někdo takto pozoroval, co byl na Mois Gris. Vlastně tento pohled vůbec neznal. Dříve jeho flek pozorovali, ale ne proto, že by je iritoval. Proto, že jim dávala znamení Satekhma. Nenechal se tím pozorováním však rozhodit. Už jen proto, že se soustředil na jejich velmi zajímavý rozhovor.
"No ano. Potkal jsem hned tři za sebou. To se mi ještě nestalo! Skoro bych v tom čuchal nějakou zákeřnost těch údajných bohů tady," odplivl kus ze své hořkosti a zvedl čumák k nebi, jako by čekal, že se to "smyšlenstvo" zdejších plání uráčí snést k zemi a sdělit také svým obyvatelům, co je s těmahle ostrovama špatně. Jenže nic. Jako vždycky. "Víš něco o tom, proč se to děje?" zeptal se již předem bez sebemenší naděje na nějakou smysluplnou odpověď. Potkat tu vlka, co něco ví, bylo nemožné. A potkat ty dva bohy, nebo přímý důkaz jejich existence, bylo snad ještě nemožnější.
Na její opověď pokýval hlavou. "Druhou zimu," odpověděl neurčitě. Byl tu tedy asi rok, ne? Roční období zde byly úplně jiné, než za svůj poměrně krátký život poznal. Věděl však, že se poměrně rychle blíží časy bílých peřin. Jak moc se na to netěšil!

Vlčice se blížila v podivném tempu. Vypadala zvláštně, jen co je pravda. Ze všeho nejvíc ho ale stejně upoutala ta její brašna. Skoro by řekl, že to udělal člověk, ale cožpak tu nějaký byl? Jejich výrobky znal docela dobře, vždyť dříve žil v rozvalinách jejich dávno velkolepého obydlí. Posadil se na zem a s překvapením vstřebal otázku vlčice.
"Narážíš na ty vyplaveniny? Bohužel sem tu už dost dlouho na to, abych nějaký z nich taky potkal," ona se snad také s nějakými nováčky potkala? Co se to tu u všech bohů chystalo? Začínal mít podivný pocit z plánů zdejší vrchnosti, že by zanedlouho třeba konečně vyplulo na povrch, proč si tu shromažďují vlky ze všech možných koutů vesmíru? Jeho fantazie byla docela dobře živená, ale co kdyby měl náhodou přece jen pravdu?
"Jak dlouho tu jsi ty?" zeptal se vzápětí, přestože na vlčici bylo znát, že to asi žádný zelenáč nebude. Třeba by ale věděla víc o tom, co tu všichni dělají. Byl nesmírně rád, že po těch několika tragikomických setkání poznal také vlka, co nemá smazanou paměť a neumírá vyplaven v písku na slaných březích.

S hlavou v oblacích plnou představ o ideální svačině si to štrádoval skrze pláň. Jeho nos zvědavě natahoval pachy okolí, zda nezachytí nějakého zajíce. Třeba. Nebo klidně nějakou tu zdechlinu. No nebylo to nakonec docela jedno? Trochu se mu samotnému hnusilo, že je najednou takhle zhýčkaný. Místo potenciálního jídla ho však trefil zcela jiný pach. Vlčí. Už ho to ani nepřekvapovalo. Vždycky, když strávil byť jen chvíli sám, objevil se další vlk. Plný očekávání, že zas půjde o nějakou vyplaveninu, co se tady na ostrovech objevila vůbec poprvé, vyhlížel onoho cizince.
A cizinec se nakonec vykreslil skutečně zajímavě. Vlčice s brašnou na pleci. To vážně? Nikdy předtím nic podobného neviděl. Musel se usmát nad jejím zjevem. Napadlo ho totiž, že by tohle mohl být ten slavný Wu. Neměl to ale tak náhodou být vlk a ne vlčice? Když už byli opravdu blízko sebe, posadil se na zem a vlčici pozoroval. Neměla ucho a tvář měla zjizvenou. Vypadala jako docela zkušený bojovník. Měl proto důvod zůstat ve střehu.
"Zdravím?" řekl zadumaně a zastříhal svýma trochu přerostlýma ušima. Na vlčici ho napadalo hned několik otázek, ale buď je považoval za nemístné, nebo se zdráhal, neboť nevěděl, jaké má cizinka úmysly.

//Spáleniště přes Temný les

Byl to prostý plán. Nudný plán. Zimu stráví tady, na středním ostrově, jak ho sám pro sebe označoval, hezky poblíž pouště, ve které si vždy bude moci najít kousek soukromí. A hlavně mu poušť nabízela úkryt před zimou, na kterou jeho kožich nebyl absolutně vůbec vybaven.
V Temném lese strávil trochu více času, než doufal. Přestože byl přesvědčený, že je jeho orientace v prostoru bezchybná, ten zatracený les ho zmátl svou špatnou průchodností a temnými zákoutími. Když se dostal k jeho okraji, rozhodl se nakonec pro krátký odpočinek. Uplynulo tak několik dlouhých hodin, než se konečně dostal na kýženou louku, na kterou zamířil proto, aby něco ulovil. Možná zajíce? Snědl by prakticky cokoliv. I zahnívající mrtvolu. Zvláštní, jak rychle si zvykl na luxus, který nabízely tyto ostrovy. Dříve by byl vděčný i za onu zetlelou mršinu.

//Temný les

Němým pohledem si přeměřoval most, ke kterému se dostal srkze ponuré spáleniště. Ostré, zbylé uhlíky ho řezaly do tlapek a Setekh si dobře promýšlel, co udělá dál. Byl vůbec dobrý nápad, vydávat se na tenhle ostrov? Měl by přes zimu raději zůstat poblíž pouště. Východní ostrov si stihl prohlédnout přes léto a kromě hor to tu už docela poznával. Přece jen... uběhl už rok od chvíle, co se zde poprvé probudil. Při té myšlence jeho podoba opět povadla. Zkrátka tu nebyl rád. Dřív to tu přímo nenáviděl, protože poušť pro něj přece byla vším. Teď už jen nostalgicky vzpomínal. Nejeden by se podivil, co se mu tady vlastně tolik nelíbí - vždyť je to tu mnohem barvitější a zábavnější, než nějaká hloupá, nekonečná poušť. Jenže to zlaté moře pro něj bylo vším.
Olízl si vlhký čenich a nakonec se rozhodl, že průzkum jižního ostrova nechá na vhodnější chvíle. Zamířil zpět k lesu s vidinou, že si něco uloví na přilehlé pláni.

//přes Temný les Nížina hojnosti

Kirko už nečekal, jak se Setekh vyjádří. Ten si navíc dával docela načas, takže když viděl, že se má hnědák k odchodu, ani se nenamáhal něco říct. Jen pozoroval cizince, jak odchází. A přemýšlel. Nad tím, zda ví, kam jde. Nad tím, zda je tu opravdu další nováček, či jen ztratil paměť... nebo je to opravdu nějaký zavšivený hlupák, co se od něj velmi neomaleným způsobem snažil vymámit informace. No, ať už to bylo jak chtělo, teď byl Set zase sám. Čí spíš - konečně sám. Zima klepala na dveře a Set si byl čím dál víc jistý, že se zopakují ty odporné sněhové závěje, který mu ztrpčovaly veškerý nelehký život zde, když se tu poprvé probudil. Vyrazil dále po své trase. Mířil na jižní ostrov. Chtěl ho prozkoumat ještě dřív, než přijde zima. A třeba na něm budou takové podmínky, které se mu zalíbí a nakonec zde zůstane! Kdoví! Skrze hustý les, který se ho snažil děsit tajuplnými skřeky a zvuky, a který mu upravdu nedělal dobře na mysli, mířil dál na západ. Zanedlouho uviděl do nebe trčící holé stromy, které navazovaly na zdravější část lesa a doplňovaly svým zjevem již tak ponurou a tajemnou atmosféru tohoto místa.

//Spáleniště

Cizinec se opravil, že svůj dotaz myslel trochu jinak. To měl říct narovinu! Naštěstí odpověď Seta Hnědého uspokojila a ten ještě pokorně poděkoval. Nejeden přihlížející by toho hnědého chlupáče politoval, protože, nejen, že byl zmatený a v cizím prostředí, ještě byl napadán a nevlídně přivítán zapšklým pouštním vlkem, který v něm nezřel onoho milého chlupáče, ale podivného cizince, který nabourával zdejší rovnováhy. Asi byl jen přetažený a podrážděný z předchozích setkání, ale spíše než to to byl prostě jen ten protivný Setekh, kterého už někteří mohli poznat. Přešlápl na místě a mlčel, když se Kirko opravil.
"Záleží, zda je opravdu tvá, nebo někoho, na koho si jen hraješ," naznačil svou hlubokou nedůvěru a podezření vůči vlkovi. No, možná bylo dobře, že se Hnědý stranil. Zasloužil si určitě nějakou vlídnější společnost, než jakou mu byl Setekh. Dal-li se vlk na odchod, němě sledoval jeho mizející záda ve stínech lesa, načež se pak krátce zamýšlel nad tím, kam stočí své cesty teď.

"Ach. Tak tobě je smutno?" zeptal se ironicky. Měl by přestat být zlý, ale nemohl si pomoct. Tuhle poznámku si zkrátka nedokázal odpustit. "Nevím o tom, že by tu bylo smutno," řekl nejdřív už vážně, protože z jeho otázky nebylo možné si tuto emocí ihned svázat se zdejším místem. Teda, někdo, kdo by to třeba, cítil podobně, by záměr otázky také pochopil rychleji a lépe. A co to vůbec bylo za otázku? Dokud bude hnědákovi smutno, bude mu smutno asi všude, ne?
"Východně odsud jsou nechutně barevné a životaplné pláně, možná je ještě stihneš v tý jejich kráse, než je zakryje sníh. Tam ti třeba smutno nebude, ne? Nebo se ti třeba vrátí paměť a budeš vědět, kde nebude smutno," zamrkal na vlka, kterému se teď asi poprvé snažil pomoci, ačkoliv sám tuhle pomoc považoval za absurdní. Nějak se mu nechtělo věřit, že se Vlk opravdu chtěl zeptat na tohle. Nebo to snad zapomněl i ty nejpřirozenější zákony sebe sama, když ani nevěděl, jak se cítit šťastnější? S tím mu má pomáhat navíc vlčice, ne on, zapšlý vlk.

Znal ten nebožák odpověď vůbec na něco? Tihle vlci, co si skoro ani nepamatovali jméno, mu začínali trochu lézt na nervy. To si tu hráli bohové a rozhodli se, že všem vezmou vzpomínky? Tohle byl jen špatný vtip. Kirko už po několikáté zopakoval téměř to stejné. Že odpověď nezná, a proto neodpoví. Setekh si povzdychl. Hnědák ho začínal nudit a pěkně otravovat. Zjevně ho přesla všechny podezření vůči němu, že by snad mohl nějak uškodit. Třeba se mýlil, třeba ne. Ale cizinec spíš vypadal jako pěknej jouda, co se zrovna probral z hlubokého nevědomí a rozkoukával se v tomhle neznámém světě. Už už se chystal k odchodu, když v tom ho Kirko zastavil další otázkou. Otázkou na otázku. Vlk mávl ocasem a kývl k Hnědému. "Tak povídej," pobídl cizince a vyčkával, cože to teď zase bude chtít.

Objektivně vzato, každý by teď nebohého, hnědého Kirka politoval. Setekh teď zaujímal pozici, jakou před chvílí zatracoval od toho černého, neznámého, kterého potkal vyplaveného na pláži. Stejně jako ten cizinec teď podezříval zmateného Kirka z kdovíčeho. A přitom na tom nebyla ani snítka pravdy... cožpak to ale mohl vědět?
Jeho chování bylo zvláštní. Korektní. Setekh takové chování příliš neznal. Byl-li to vetřelec, nějaký zvěd ze skupiny pokřivených vlků, proč se choval takto zvláštně? Chtěl ho jen oklamat. Set si zamyšleně olízl čumák. Sám zpravidla neútočil, pokud si to jeho protějšek přímo nežádal, tudíž nehrozilo, že by se po Kirkovi bezhlavě rozběhl jenom proto, že ho podezřívá. Zkrátka přemýšlel. Chtěl tomu cizincovi věřit, ale copak mohl?
"Dobře. A k čemu se teď chystáš - v příštích dnech?" zeptal se rádoby neutrálně, přestože se za jeh slovy skrýval další výslech o misi tohoto vlka na tomto světě.

Ztratil paměť? A co teda dělal tady? Žádné vlky v nejbližším okolí necítil Žádné stopy v jejich blízkosti nezaznamenal. Kdy sem teda přišel? A odkud? Nebo ho sem snad někdo bez pachu a levitující ve vzduchu, aniž by udělal jedinou stopu, dovlekl a nechal na zemi v bezvědomí? Tohle se mu moc nezdálo. Nic se mu nezdálo. Vlk vlastně mohl říct cokoli a Setekhovi se to nezdálo.
"Jak zapomněl?" zeptal se zostra, aniž by čekal nějakou smysluplnou odpověď. Na hloupou otázku, hloupá odpověď, že. Ze slov bylo dosti cítit otráení, možná nějaké pohrdání. Set zkrátka nebyl zrovna nejmilejší společnost. Kirko tak nezažil zrovna pohádkové uvítání. Včetně prostředí, které bylo ponuré a temné, byla atmosféra poněkud... zamračená. No, Kirko si nevybral nejlepší místo a čas na zjevení!
Vypadalo to, že je asi opravdu dutej jak potrubí. Nepamatoval si nic. Buď lhal, nebo nic nevěděl. Tak jako tak ho to znepokojovalo. Pokud ale zapomněl, proč mu v paměti uvízlo jen a pouze jeho jméno? Měl tolik otázek a tak málo odpovědí. Asi na tom v tomto směru byli oba vlci stejně.
"Zákaz?" vyprskl, "nenašel jsem nic, co bych měl zakázané. Mně tu nikdo poroučet nebude," jediné, co Set dodržoval, byl odstup od území smeček. Nestál o setkání s nimi a navíc nebyl hloupý. Žil svobodně, ale s respektem. Pokud i Kirko měl základ slušnosti a pud sebezáchovy, určitě tohle minimum také dodrží, aniž by mu to musel říkat. Nebyl přece malé vlče, nebo ano? Setekh nebyl zrovna výřečný. Ach, ten nebohý Kirko, s kým se to jen setkal...

Pamatoval si čerstvě, jak tudy procházel poprvé. Les v něm za nechával stejné pocity, jako tehdy, a přesto, že byly jeho vzpomínky deformované chaosem, který se v tu chvíli ocenily jeho mysli, věděl, že tohle místo je velmi zvláštní. Přes všechen rozruch si tehdy dokázal místo prohlédnout a teď by skoro vsadil na to, že v srdci tohohle prohnilého lesa dlí nějaká hodně zlá magie. Byla souhra náhod, že se objevil poblíž tohoto lesa v poušti? Nebo to mělo důvod? A kdyby byl tenhle les normální, co tedy odrazovala všechno živé z jeho území? Ani v dálce nebylo cítit zvěře. Nebylo tu mnoho k jídlu, avšak úkryt by poskytl přímo snový. Proč alespoň toho zvířata nevyužila? Že by změnil své cesty a nakonec se jak průzkumu těchto potemnělých míst?
Zastříhal ušima, když se kousek od nich ozvalo za praskání vyschlého dřeva. Kdo to byl? Nebo co? Na moment si dovolil otočit se od cizince a zahleděl se do tmavého koutu. Byla to past? Chystal na něj něco ten hnědák?

A bylo to tu! No vážně! Nebyl tohle jen nějaký vtip Bohů? Co to mělo znamenat? Musel se ušklíbnout nad tou ironií. Ten vlk se tu asi fakt jen tak objevil.
"Na zatracených ostrovech Mois Gris. Vítám tě," řekl s notnou dávkou sarkasmu, z nějž bylo více něž jasné, jak tohle místo nenávidí. "Hádám, že si asi nepamatuješ, jak ses sem dostal, že?" zeptal se ještě předtím, než na něj hnědák začal chrlit všechny možné otázky. To aby snad zjistil, zda tenhle vlk bude vůbec k něčemu užitečný, nebo se od něj zase nic nedozví. Zdálo se, že zapomenout minulost a přechod sem bylo u nově příchozích vlků docela oblíbené.
Kirko to měl dobře promyšlené. Setekha trochu překvapila až podezřelá smysluplnost otázek a pojal silnější podezření o tom, co je tenhle cizinec vlastně zač. Jak věděl, na co se ptát? Jak věděl, že není pořád doma? Že by před ním stále něco skrýval? Přimhouřil oči.
"Co zde máš ty, nebo já nebo kdokoli jiný dělat, to by tu asi zajímalo všechny," prohlásil upřímně, protože tu nebylo snad živáčka, co by tušil, proč se tu tak náhle zjevil. "Nejsem zrovna smečkovej, ale skupin pospolu žijících tu je celkem dost. Vím ale jen o pár smečkách, kde sou. Jedna je v poušti, odsud směrem na východ," odpověděl, jak nejlépe dokázal. Asi mu bude těžko popisovat polohy smeček, které sám neměl tu čest objevit na svůj vlastní kožich, navíc někomu, kdo neměl šajna, kde je. "Ještě jedna je pak v lese, co má zlatý listí. Je ještě dál na východ na druhé straně zátoky, než je ta pouštní smečka. Další je někde na severu, nevím kde, pak jedna někde na jižním ostrově, ten dělí jen útes, vody a polorozpadlej most. A někde tu bloudí ještě jedna smečka. Taky nevím kde, ani co jsou zač," řekl "velmi přínosné" informace zmatenému vlkovi, zatímco si pohledem stále ověřoval jeho pravost, jako by byl snad kus zlata.
"Zvycích a bozích? Hele ty, odkud vlastně seš?" nevydržel nakonec a švihl ocasem. "Zvyky sou tu tahat se za ocasy ve smečkách, jak to dělá spousta vlků všude jinde. O ničem jinak nevím. Jak sis všiml nebo všimneš, je to tu nasáklý divnejma magiema. A jestli tohle všechno už dávno víš a máš bejt nějaká trapná zkouška mojí trpělivosti nebo snad nějakej výplod těch zdejších, třeba i neexistujících bohů, tak si mě fakt nepřej," procedil skrz zuby výhružně a ocas švihl zase do druhé strany. Setekh byl tak trochu paranoidní. Poslední vlkův zájem ho však povzbudil k opatrnosti nejvíc. To byl nějakej zvěd? Třeba jeden z těch narušitelů, co se to tu snažili ovládnout? Nebo co? "A to tě jako zajímá proč?" zeptal se tvrdě a nepřátelsky přimhouřil na vlka oči. Teď už mu nevěřil ani jméno, přičemž nebohý Kirk se jen snažil zorientovat v neznámém prostředí.