Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na jazyku stále cítil svěží a čistou chuť lesního potoka. Musel uznat, že zdejší vody byly daleko... čerstvější, než teplé, kalné a mnohdy až bažinaté vodní plochy jeho domoviny. To bylo drobné plus této jinak ohavné země.
Vlk se tvářil trochu pomateně, až si Setekh chvíli říkal, jestli jeho zjev není jen výsledek nějakých kouzel zdejšího tajuplného lesa. Nebylo by divu, že? Už slyšel o mnohých magických zjeveních, které se formovaly z prýštících vírů této země.
"Buď zdráv," odvětil neutrálně s kamenným pohledem, za kterém skrýval pobavení, udivení a silnou nedůvěru. Ať už k vlku samotnému, či vůbec k jeho exitenci. Navíc měl fakt podivné jméno. Bylo možná pro někoho zvláštní, že si to pomyslel zrovna Setekh'oe, přičemž to dávalo dokonalou logiku. Oba měli evidentně zcela odlišný původ a oběma by nejspíše znělo jméno toho druhého moc podivně. "Setekh'oe," představil se na oplátku s tím stejným výrazem ve tváři. Pak k cizincovi jen pokynul čumákem, aby ho vyzval k oněm otázkám. Měl to být jakýsi symbol svolení či souhlasu, protože ho samotného zajímalo, zda je ten Hnědák opravdu to, co si myslí. Další nebožák, co se záhadným způsobem dostal na Mois Gris.

//Duny

Konečně. Konečně se dočkal stínů a chladu. Packy už měl celé bolavé. Nejen proto, jaký kus cesty dokázal za pár chvil urazit, ale i kvůli rozpálenému povrchu, po kterém se teď delší dobu pohyboval. Sykl bolestí, když se konečně zastavil ve stínu prvních stromů. S dlouhatánským jazykem, který teď tahal skoro po zemi, aby se ochladil. Okamžitě se vydal hledat vodu, což se díky až podezřelému tichu tohoto ještě podezřelejšího lesa dalo docela snadno. Sklonil se nad průhledným potůčkem, který si klidně protékal lesem. Spíše než jeho zurčení však nedaleko od sebe zaslechl zmatený hlas. Zatímco plnými doušky užíval studenou vodu, poslouchal.
Ale ne... to ne! říkal si, zatímco naslouchal slovům. Že by další vlk, co ztratil vědomí a zničehonic se tu objevil? To už přece nebylo možné! Olízl si mokrý čumák a na svých dlouhých nohách se ráčil podívat blíže ke zdroji. Před ním se vykreslil hnědý vlk. Když se ujistil, že i cizinec teď musí vědět o jeho osobě, posadil se, naklonil hlavu na stranu a sledoval ho. Pozoruhodné. Co se to dnes dělo? Otevřely se nějaké brány do jiných světů? Kéž by.

//Palmová pláž

Vzdaloval se od všech pachů. Jeho cesta se stáčela znovu k horké poušti. Přes poledne bylo opravdu velmi nešťastné chodit po žhnoucím písku. Sbíral poslední energii, aby překročil o tohle území a prohnal se jím jako pouštní vítr. Přeci jen s tím za svůj život měl nějakou zkušenost a díky všem bohům, i tohle území už docela znal. Přestože se jeho povrch díky měnícím se pískům drobně změnil, a přestože by ani tak nebyl schopný zapamatovat si, jak a kde přesně vypadala jaká duna, velmi dobře se orientoval v prostoru. Nedělalo mu problém držet správný směr. Rychlým poklusem za písečných mračen, která se v prachové zrnitosti písku vznášela do vzduchu každým jeho krokem, mířil k potemnělému lesu, který ho snad jíž před rokem uvítal svou tmavou náručí na tomto světě.

//Temný les

//Poušť

Úkryt před sluncem se vydal hledat na místo, které už znal. Palmová pláž. Ve stínu stromů v blízkosti vody se po povrchu chodilo o dost líp. Začínal pociťovat únavu, a když se rozhodl hledat vhodné místo, kde by alespoň na pár minut složil hlavu, do nosu ho trefily vlčí pachy. Ještě před nimi však viděl jejich starší stopy v písku. Protočil očima. Když už při svých toulkách skoro pochyboval, že na tomto světě nikdo není, už zase začal narážet na jednoho vlka za druhým. O setkání s cizinci určitě nestál, proto, jakmile zjistil, že stopy nebudou až tak dávné, změnil směr a pokračoval ve své cestě dál. Nejhorší, co by ho teď mohlo potkat, byl zase nějaký vyplavenec na ostrovy. Ale nevěřil, že by ho potkala až taková životní náhoda, že by v podstatě za jediný den objevil takové vlky hned tři.

//Duny

//Tichá zátoka

Plouživým krokem se blížil ke své zlatavé, milované krajině. Čím blíže byl, tím spíše nevěděl, co teď bude dělat. Jediné, co bylo jeho plánem, poté, co dorazí "domů", bylo, něčeho se napít. Mohl by si zkrátit čas lovem, ale neměl hlad. Jedl před několika hodinami, když zabil pro Naxina. A zároveň věděl, že uprostřed pouště asi stěží najde něco k pití. K oáze se mu nechtělo. Neměl náladu přicházet s někým do kontaktu. Natož s nějakou pofidérní smečkou. To, že je tehdy s Tiarou ignorovali a prostě si odešli, neznamenalo, že to tak bude vždy. Povzdychl si. Třeba Tiaru by teď docela rád viděl. Lehnout si s někým ve stínu duny ve vyhřátém písku... pozorovat nebe a rozjímat.
Když vkročil na poušť, bylo zde pochopitelně o dost tepleji než při zátoce. Sice to nebyl takový extrém jako onehdá v létě, když tu potkal zmateného, huňatého Frekiho, ale do tlapek to pálilo pořádně. Přidal proto do kroku a odebral se k místům, kde by mohlo být před den chladněji.

//Palmová pláž

Byly to už snad hodiny. Nadešel čas. Déle to tu prostě nevydržel. Začínal měnit názor, protože ještě chvíle nicnedělání na té pláži by byla daleko horší, než potkat toho protivného, černého pšouka, kterého vyplavilo moře. Navíc zečínal mít docela strach, že vlny sem donesou další chlupaté poklady a o to teda fakt nestál. Tlapky tiskl do vlhkého a jemného písku a mířil své kroky "domů". Do pouště. Snad by tam mohl naleznout trochu svého klidu, uložit se ke spánku a rozmyslet se, kam půjde dál. Východ země měl již poměrně procestovaný, a protože se vyhýbal horám, další v pořadí pro toulky byl asi tan ostrom za mostem. Paradox, že to byl první ostrov který začal zkoumat a nakonec byl poslední, který si nechal k úpnému cestování. Teď už věděl, že se tam někde nachází Frekiho smečka. Třeba by ho mohl navštívit? No, to bylo daleko. Teď měl jiné povinnosti. Hlavně se zabezpečit před zimou. Vydal se směrem k poušti.

//Poušť

Posadil se, zatímco odolával nutkání již vyrazit kupředu. Bylo to už několik minut, co se jeho cesta s tou cizincovou rozešla, ale zdráhal se vydat se stejným směrem. Během toho, co rozjímal, téměř propadl jakémusi strachu, který pramenil z toho, že by snad ten cizí vlk nalezl východu z tohoto světa a Set by se o tom už neměl jak dozvědět. A i tak, ten zablešenec by mu to beztak neřekl. Nebyl to zrovna sdílný vlk a byl snad ještě více protivný, nedůvěřivý a odtažitý, než byl Setekh sám. Nakonec by z nich ale přeci jen mohli být docela dobří přátelé, no ne? I kdyby byli tak odlišní, jak se mohlo zdát, přestože tomu tak právě příliš nebylo, protiklady se přece přitahují. Nebo to snad platilo jen pro potenciální budoucí páry?
Záviděl krabovi jeho život. Zatímco on se schoval do písku, Set seděl na pláži a jen toužil po tom, aby se tam mohl zahrabat s ním. A objevit se... ve své poušti. Co by tak asi ten krab řekl na to, kdyby ho někdo uvrhl do té pouště? Byli by na tom podobně. Ani jeden by nebyl ve svém domově a pomalu by chřadnul... a chřadnul...

Sledoval na pláži kraba, který se k němu blížil. Po předešlé zkušenosti, kdy se odhodlal zasvětit se trochu v oblasti zdejších živočichů, tohoto tvora pozoroval jen z dálky. Nenatahoval k němu hlavu, jako předtím a i když poznal, že tohle je zcela jiný druh kraba, než ten předešlý, nezkoumal jejich rozdíly nijak podrobně. Pokrčil nos a uvolnil malému zvířeti cestu, přičemž na vlka mávalo varovně klepetem. Bylo to zvíře hloupé, když se snažilo zastrašit mnohonásobně většího a silnější tvora? Nebo naopak tak odvážné, že si zasloužilo úctu spíše než výsměch? Přemýšlel nad odpovědí, zatímco si takto zkracoval dobu čekání, než se cizí černý vlk odvalí do opravdu bezpečné vzdálenosti, že které nehrozilo, že se znovu střetnou. Pak v duchu přemítal, jak může asi trvat dlouho přejít tu štreku odsud až k jezeru, kam se mířil napít, aby nabral síly. Když se krab schoval ve vodě a písku, vlk sledoval opět jen klidné a šumivé moře. Zvláštním způsobem ho uklidňovalo. Byla to studená, modrá a mokrá poušť.

Ještě chvíli vyhlížel oslabeného černého vlka a když se ujistil, že je skutečn dost daleko a pryč, otočil se zpět k moři. Měl v plánu jít stejným směrem jako vlk, což si uvědomil až ve chvíli, kdy udělal krok jeho směrem. Ale to bylo hloupé ne? Přece ho nebude dobíhat. Raději počká, až se vytratí opravdu daleko, aby snížil šanci, že ho zase potká. Ne snad, že by se bál, bylo mu to nepříjemné, či kdovíco. Vlkovi sice nevěřil ani za mák, ale vyhýbal se mu zrovna proto, že zkrátka nestál o druhé setkání, které by následovalo sotva po pár minutách, co se jejich cesty rozešly. To snad neměl rád nikdo, no ne?
Sledoval klidné, rozvlněné moře a naslouchal jeho šepotu. Kolik vlků z něj dnes ještě vyjde? Skoro měl nutkání vlézt do vody, ponořit hlavu a hledat ten portál, nebo co to sem ty vlky lákalo. Něco však Setovi říkalo, že Nax i tenhle vyplavenec nebudou ze stejných zemí. Černý neprojevil ani náznakem, že by mu popis žlutého na někoho seděl. Ale kdoví? Spíše začínal mít teorii, že se portály v tento svět otevírají náhodou po různých částech světa. Či jak to nazvat, že? Inspiroval se zdejšími portály, o kterých mu říkal Wiss. Otázkou však bylo hlavně to, kde b našel takový portál nebo cokoliv, co by ho odnesl zase domů. Třeba na to přijde ten cizinec. Přál by mu to.

Byli si podobnější, než se mohlo na první pohled zdát - na tom by se asi oba shodli, pokud by nad tím zapřemýšleli. To, co však řekl Deneb, se však nepozdávalo ani Setovi, a to by asi nejeden řekl, že zrovna on bude mít podobný názor. Jak to mohl říct? Asi od něj bylo povrchní, že ho za tento názor odsoudil, protože sám se ne vždy choval tak, aby jeho slova mohl plně vyvrátit. Ať už to ale bylo výchovou, nebo nějakým vštípeným základem slušnosti, tohle by zkrátka nikdy neřekl. Nikdy by si to sní nepomyslel. Teda, souhlasil s tím, že někteří jedinci se neprávem chovali povýšeně a až směšně arogantně, což se pravděpodobně odvíjelo od jejich inteligence... Ale co tak zázračného v sobě skrývá tenhle vyplavenec, že o sobě takto smýšlí?
"Ach," vydechl rádoby chápavě. "Musí pro tebe být velmi obtížné tolerovat takový povýšenecký hlupáky, co ve skutečnosti nic neznamenají," přitakal, aniž by do slov vložil alespoň špetku upřímnosti. Cizinec sice vypadal silně, ale nebyl nakonec on sám tím hlupákem, co se pasuje na něco, co není?
"Tak to mě opravdu zamrzelo." Ach, ten sarkasmus. Asi to byl přirozený talent, když dokázal pobavit, snížení by to zamýšlel. A cizinec se příliš nemýlil, když očekával další pošklebky. Další přišel hned, co mu vrátil poznámku o jeho pachu. "Naprosto," ujistil ho s klidem. Jak by po něm také mohla smrdět voda, když v ní nebyl, že? Z protiúderu, který se dal docela čekat, si nic nedělal. Z celé téhle černé bytosti si nic nedělal. Začínal to brát jako zajímavé ozvláštnění dne. "Kdybys nebyl v odhadech tak mizerný, skoro bych si myslel, že ten jasnovidec budeš ty. Zkus se skrz svou sebestřednost zamyslet i nad dalšími důvody, proč jsem přišel. Nebo si fakt myslíš, že si budu dělat hlavu s nějakým zoufalcem, protože mu nemůžu pomoct? Nenech se vysmát," vydechl, když pochopil, že z toho zabedněnce nedostane nic. I kdyby něco věděl, asi nebyla šance, že by mu to řekl.
"V tom případě hodně štěstí, " řekl poprvé upřímně. Už teď si představoval, jak se setkají znovu a budou si referovat o tom, jak zatracené místo tohle je. Východ odtud nebyl. Nevěřil, že by ho zrovna tenhle utopenec našel. Když nad tím tak přemýšlel, byl Wissfeohovi docela podobný i vzhledově. A za čas spolu třeba povedou stejnou řeč, jako právě s Wissem.

Setekh byl paradoxně rád, že potkal někoho takového, stejně jako byl rád, když před časem poznal Wissfeoha. Byl sice méně arogantní a dalo se s ním mluvit úplně normálně, v základu však byli všichni stejní. Opatrní, uzavření světu, podezřívaví, odtažití a zdánlivě povýšení.
"Ne každý o sobě má tak valné mínění, jako ty," opáčil vlkovi, který se začal znovu zcela bezdůvodně navážet do Seta. Ta jeho posedlost tím, že je nějaký šalamoun, ho začínala docela otravovat. Ale hlupákovi bylo zbytečné něco vymlouvat. Stále si opakoval, že se touhle jeho provokací nenechá rozhodit. Mrazivý klid a pohrdání byl vždy ten nejsilnější tah, jak dát někomu najevo, že nesouhlasí, či že se mu přímo příčí. Bylo to lepší, než se s někým hádat.
Zdálo se, že se tato taktika zúročila. "Vidíš, a přesto jsi mě pobavil," dodal opět provokativně. Vlk si o takovou odpověď přímo říkal. "Ve vodě i ve vzduchu se line jedině tvůj pach. Pach arogance a až chorobné podezřívavosti," dodal a zabodl do něj cihlově zbarvené oči jako šíp do terče. Sám si v tu chvíli pomyslel, aby tím náhodou vlka třeba nepodpálil, protože jak se zdálo, jeho magie před ním skrývala mnoho tajů a cítil, že během toulek po tomto světě zesílila. "Já ti ale nic nenabízel," upozornil ho. Přestože to v plánu měl, do pomoci tomu nebožákovi se nijak viditelně nehrnul. Zpočátku k tomu byl svolný, ovšem teď, když vlk zaujal pozici "když jinak nedáš, tak se teda obětuju", si to dobře promýšlel. Rozhodně nebyl tak naivní, aby musel za každou cenu pomoci každému.

Teploty se postupně zvedaly. Setekh už v to ani nedoufal a upřímně teď začínal pochybovat o tom, jak to s tou zimou vlastně je. Ten sníh teda přijde kdy? Ve vzduchu cítil zvláštní vůně, takové, jaké cítil tehdy, když sem přišel. Jak dlouho to mohlo být? Čas tu plynul zvláštně. Jinak. Počasí tu bylo jiné. Roční období tu bylo jiné. Podle čeho se tedy měl orientovat? Teď se vzduch ohřál a slunce příjemně hřálo. Skoro nabýval dojmu, že předešlé odporné přeháňky a mrazivé noci byly přechodným obdobím, které zase za chvíli pomine. Přesto všechno však jeho původní teorie byla správná. Zima se skutečně blížila a on by se měl co nejrychlejší dostat na území druhé strany zátoky, které už znal opravdu docela dobře. Potřeboval teplé útočiště, jakým byla zdejší poušť, kde by si mohl úkryt, až budou opravdu tuhé mrazy. Brrr, jen pomyslel na to, jak má zase mokrý kožich od toho ledového sněhu, jak se mu slepuje v tvrdé zmrzlé chomáče, a jak se snaží najít alespoň trochu teplejší oblast, kde by jeho tělo mohlo načerpat energii, bylo mu úzko. Skoro, jako by tu zimu cítil už teď.

I když měl chuť odejít a tohohle nevraživce tu nechat napospas přírodě, stále se kochal v jejich jakési podobnosti. Přestože si s vlkem vlastně vůbec nerozuměl, rozuměl jeho chování a dokázal se vcítit do jeho kožichu. Jak k někomu mohl chovat nepřátelský vztah a zároveň v něm vidět nějakou formu přátelství či blízkosti? Vzpomněl si, jak se choval sám, když se na těchto šílených ostrovech objevil. Zmatený, vyčerpaný, hrozně naštvaný... rozmrzelý a osamělý. Přestože žil vždycky osamoceným životem, tentokrát mu jeho bývalá společnost (přestože stejně osamocená) chyběla. Potřeboval někoho, kdo by mu vysvětlil, co se stalo. A kdo za to může. A proč se to stalo, a jak to vrátí. Na žádnou z těch otázek neznal stále odpověď. Bylo to frustrující a dlouhou dobu ho to dohánělo k šílenství. V očích cizince viděl stejné emoce, jaké měl před časem on, ačkoliv si je mohl domýšlet. Bylo to zvláštní propojení.

Ne, on si opravdu myslel, že je asi to jediné, co koho zajímá. Musel ho v tu chvíli politovat. Na tváři se mu konečně objevil pohrdavý a zároveň lítostivý výraz. "Nebo mě spíš vyhledávali, nemyslíš?" přimhouřil své ohnivé oči a důkladně si černého vlka prohlédl. Byl opravdu malý. Svaly mu pak nemusely být nic platné, pokud vážil jako seschlý stromový list. Nebál se, že by ho mohl jakkoliv ohrozit. Už jen proto, že tu byl evidentně nový, nemohl ovládat ani zdejší magie. Útok od něj sice očekával, ale dle jeho výpočtů neměl šanci. A tak to dopadá, když se sejdou dva egoisti. Jeho dalším slovům se musel opět krátce zasmát. Ten vlk byl vážně bláhový! Opět pokroutil hlavou nad jeho nesmyslnou logikou a s křivým úsměvem následoval i jeho další reakce. Co mu na to měl říct? Kdykoliv si zopakoval, že jsou tu všichni hloupí, protože mu věří něco, co nikomu nikdy nenalhával, jeho úsměv se zase rozšířil. Nakonec naznal, že nejlepší a nejchytřejší bude mlčet, s touto diskuzí o ničem už nechtěl mít co dočinění. Když přednesl svou teorii o tom, že Nax raději odplaval, opět se musel zasmát. Tentokrát však šlo o interní vtip, který nebohý cizák nemohl vůbec pochytit. Naxin, který byl před chvílí vyplaven, by tak určitě padal do vody. Té se musel teď na míle vyhýbat. "Máš smysl pro humor," promluvil konečně, načež se jeho tvář opět změnila v kamennou.
Nakonec se vlk přece jen vyjádřil trochu zajímavěji. Pokud však čekal od Seta podobnou reakci, tuze se mýlil. "A proč bych měl být tobě užitečný?" posadil se před ním neohroženě. Tak nějak tušil, že tu ještě nějakou dobu pobudou. Zamyslel se nad tím, jak je tedy možné, že tu plavbu přežil, když tím byl sám zaskočen. Teď pro něj však bylo důležitější, čím ho cizinec přemluví k tomu, aby získal nějaké inforamce.

Snažil se spojit příchody vlků v tento svět dohromady. Jenže byly až příliš různé Někdo... někdo se tu probudil. Třeba jako Setekh. Teleportoval ho sem sen? Čím více o tom věděl, tím spíš byl přesvědčený o tom, že pouštní duch za to nemůže. Nebo snad ano? Byl třeba on propojený s Mois Gris a zasloužil se o tento přesun? Nebo to, ž e snil o setkání s ním, byla jen pouhá spánková iluze? Nebo byla cesta skrze vodu? Zahleděl se na otevřené vody daleko za zátokou. Byl tam na té straně i jeho domov? Nebyl zdatný plavec, netroufal si na tu cestu. Pokroutil hlavou a raději se soustředil na rozmrzelého vlka před sebou. Docela ho bavil.
"Kdybych byl šarlatán, proč bych to měl skrývat?" odporoval jeho nesmyslné logice pokroucením hlavy. Asi mu voda vyšplouchala mozek, nebo co.
"No samozřejmě," zavrčel, vstal a přešlápl. Naxin byl jeho komplic a asi ho chtěli podle jeho teorie dojít zavraždit, protože by to Set sám nezvládl, že? Bohužel tedy bude muset ten vyplavenec dál žít. To si opravdu myslel, že je středobod země a každého tak zajímá? Tahle stupidní konverzace nikam nevedla a ohnivou povahu Setekha to pomalu, ale jistě dráždilo k vzplání. Pak se cizincovo velké ego s jeho malým tělem a silnými slovy začalo zvedat ze země. Asi čekal nějaké ovace, užaslé pohledy nebo možná výkřik zděšení. Set na něj koukal ale pořád stejně kamenným pohledem. Sice Setekh byl o něco štíhlejší, než cizinec, ale svaly, sílu, odvahu a znalost boje také nepostrádal. Černý vlk tak svým pohybem a hrdým postojem vyděsil leda kraby na pláži. Setekh'oe si dokonce odpustil i pohrdavý úšklebek, který se mu v první chvíli dral do tváře. A tak na sebe zíraly dva chlupaté kameny bez výrazů. "Jsi skutečně bystrý," řekl opět provokativně ironicky. "Znám," řekl suše, bez jakéhokoliv dalšího náznaku, že by mu tuto znalost byl ochoten propůjčit. Holt se bude muset černý trochu více snažit, a ne jen dělat heroické postoje a výrazy. Čekal, co z černého vypadne a vyčkával vhodné chvíle pro jeho otázky ohledně toho, jak se sem dostal. Beztak o tom nic nebude vědět - jako všichni.