Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cihlovýma očima pálil až mrtvolně vypadající vlčí vyplaveninu a přemýšlel, co se asi stalo, že dneska moře vyvrhuje jednoho vlka za druhým. Tenhle kousek dokonce vypadal, že bude ještě méně přívětivého rázu, než byl Set. Jeho odpovědi, že to není jeho problém, se musel znovu usmát. "Neříkej," dodal sarkasticky. Jako by mu snad vadilo, kdyby odmítl jeho pomoc. Tse. Ten měl teda frňák pěkně nahoru. Set se tu klidně mohl otočit a nechat ho tu pojít na žízeň. Nebo na hlad. Ještě chvíli se chtěl ale bavit jeho hrdostí, která ani za těchto krajních okolností vlka neopustila. Svým způsobem se mu jeho postoj líbil. Asi by se tvářil na jeho místě dost podobně a posměváček, jakým se teď stal Set, by ho iritoval snad ještě víc.
"Nevím přesně, jak ses sem dostal, a proto ani nemůžu bejt šarlatán," opravil prvně vlka. Úsměv nad životní ironii, která se nesla ve znamení objevení dalšího vlka-plavce, ho přecházel. Přestože to bylo zvláštní obohacení jeho všedního dne, jeho mysl byla příliš stinná, než aby zůstal delší dobu usměvavý a spokojený. "Zdá se, že dnes s sebou moře nese spoustu zvláštností," dodal tajemně, přičemž znovu švihl ocasem a zahleděl se k nebi, jako by čekal, že další vlk se zřítí odtud. "Nepotkal jsi při své cestě... světlého, nazlátlého vlka? S velkými jizvami?" zeptal se tak, aby byl nejen jemu, ale i Naxovi, alespoň trochu prospěšný, kdyby z něj už nic jiného nedostal.
Řekl, že se obstará sám. Přestože o tom při pohledu na jeho stav docela silně pochyboval, mlčel. Neměl nejmenší touhu se vnucovat. Pak se musel ale pobaveně a upřímně zasmát. "Co ty bys mi tak mohl nabídnout? Že bys byl až tak důležitej?" řekl útočně. Cizincovi však rozuměl úplně přesně. Sám nikomu nevěřil a pomoci by si nechal snad jen v bezvědomí. Nesnášel, když měl být někomu vděčný.
"Víš, já ti náhodou rozumím. Taky bych tu radši chcíp, než abych se nechal obletovat cizákem, nebo snad poslouchal jeho blbý řeči. Ale protože jsem teď na té střízlivější straně, musím říct, že je to celkem hloupá volba," začal se svým kázáním, přičemž zastříhal ušima, "nevybral sis zrovna nejlepší místo k ukončení plavby. Sladká voda je odtud docela daleko. A pokud bys snad našel energii na to, dojít tam, stejně bys pošel na hlad." pokračoval už spíše sám pro sebe. Jediný důvod, proč tu ještě byl, byla jeho touha po zjištění, zda alespoň tenhle vlk ví něco o tom, jak se dostat na Mois Gris a zpět, odkud přišel.

//Mlžné pláně

Naštěstí z mlhy našel východ u zátoky. U zátoky, kterou už znal. Čím více mlha řídla, tím spíše poznával okolní území, podle kterých se zorientoval. V dálce totiž viděl podivně barevné a celkově pofidérně se chovající les. Ten, který tak neměl rád. Sem tam zavětřil, zda náhodou ještě neucítí Naxina, ale marně. Svítalo. Mlha teď byla i nad zátokou, nejen nad tou loukou. Nadechl se chladného vzduchu, který v něm vyvolával nepříjemné napětí a odpor. Jak jinak, že? Nebylo pozitivnějšího vlka pod sluncem. Na moment zavřel oči, a když je otevřel a zahleděl se před sebe... spatřil další vodní vyvrhel. No to snad ne! To byl nějaký vtip? Pomalu k němu přišel. Čím blíže byl vlkovi, který rozdýchával zjevně náročnou noční plavbu, tím spíš věděl, že tohle už Naxin nebude. Posadil se. Natočil hlavu na stranu s přiblblým pousmáním, jako by snad nevěřil vlastním očím. "Budu hádat. Vyplavilo tě moře. A ty nevíš, odkud, ani jak. Že?" řekl snad spíše pro sebe, než k vlkovi a švihl ocasem, načež si zase stoupl a vlka zkontroloval nedůvěřivým pohledem. To teď bude jako nějakej vlčí doktor, nebo co? Plavčík? Bude tahat utopence z vody, napájet je, vodit je za packu po ostrovech a lovit jim něco k snědku?
"A máš žízeň, co?" dodal další zbytečnou otázku. Zátoku znal z druhé strany, ale kupodivu, i tady byla voda slaná. Ale protože, i když vypadal chladně a jako arogantní protiva, byl dobrého srdce a byl ochotný vlkovi ukázat sladké jezero na oné druhé straně.

//Zubří pláň

Při jejich loudavém tempu, za které pár vlků vděčil zraněním Naxina, nebylo příliš těžké, aby se Set zakrátko jal vedení. Opět byl vepředu před Naxem, zatímco se oba brodili přibývající mlhou. Přestože se snažil držet blízkosti vlka, svého spolucestujícího, zdálo se, že se při své odlišné rychlosti a prokousáváním se mlhou, vzdalují. Set stále cítil jeho pach, a tak ne pojal podezření, že by byl až tak výrazně daleko. Navíc, známe Setekha, přílišnou péči o svého společníka již nejevil. Byl poměrně odpočatý, dal si kus dobrého žvance, doplnil tekutiny... No co mu ještě scházelo? Rány mu musela olízat vlčice, ne on! Jakmile viděl, že je na tom Nax líp, opustil ho jeho zájem o jeho další žití. Koneckonců, byl to dospělý a soběstačný vlk.
Nicméně, pár minut toto nerozvážné oddělení způsobilo, že po Naxinovi pak několik minut zcela marně pátral. Cítil ho, sem tam ho i zaslechl... Tedy, doufejme, že to byl Naxin, protože neviděl ani na krok... Ale nenašel ho. Na volání se neozýval. Asi byl už opravdu moc daleko. Vlastně teď ani nevěděl, jakým směrem se vydat, protože ztratil cestu. A tak se rozešel kamsi, již bez Naxe.

//Tichá zátoka

"Ne," odpověděl suše. Nijak ho to netrápilo, u nich, doma, v poušti, to bylo normální. "Já žil vždycky sám. Celá naše společnost tak fungovala. Nikdo nebyl na nikom závislý," dodal na vyjasnění, aby nepůsobil jako zdrcený nebožák, kterého nikdo nemá rád. Teda, on ho asi nikdo moc neměl rád, ale zdrcený nebožák to teda nebyl!
Jeho otázka ujištění ho spíše přivedla k úsměvu, než-li k rozpakům. "Naxine, neznám tolik vašim zákonům, ale já jsem vlk samotář. Moji rodiče byli v páru snad jen proto, aby odchovali vlčata. Mě," ujistil světlého, zjizveného vlka. Opravdu mu nepřišlo smutné, že se bůhvíjak nehledal ani s rodičema. Občas je potkal, to ano, ale svůj život od těch jejich oddělil zela přirozeně, jako každý z vlků, co žili v městských rozvalinách. Bylo to... normální. Sice nevěděl, kam je jejich další kroky vedou, ale když si Nax odpočinul, neměl problém ho následovat. "Tím směrem jsem jen procházel, ale kromě bílé mlhy, tam nic nenajdeme. Musíme dál, až k lesu," prohodil při jejich cestě, zatímco jeho nohy míjely rozlehlou a travnatou pláň.

//Mlžné pláně

Setekh měl docela jasný názor na věc. Tyhle ostrovy byly prokletím pro všechny, kteří tu byli vězněni. Ještě tu nepotkal jediného vlka, který by tu byl dobrovolně. Nepotkal jedinou duši, které se tu opravdu líbilo. Nejspíš jen potkával špatné vlky, ale jaký jiný dojem z toho mohl mít? Pokud tu opravdu byli bohové, považoval je za sprosté a neuctivé k těm, které tu věznili, aniž by jim ukázali své záměry. Proto doufal v tu lepší variantu, a to sice, že tu žádní bohové nejsou a vlky sem dovedly ty podivné, všudypřítomné proudy magie. Přece tu někde byly portály, no ne? Třeba se dokázaly otevřít i náhodně v různých zemích, světech, vesmírech... a tak sem postupně dovedly každou vlčí bytost, které zde pobývaly. A co víc, nejen jejich vzhled, povahu, ale i vlastnosti dokázaly nadále upravovat. Bylo mu z toho zle. Kdo byl strůjcem té magie? A kdo byl tak troufalý, aby zde někoho držel násilím, aniž by se obtěžoval vysvětlit, co po svých vězních žádá? Nebo to celé byla jen iluze? Co když se ještě neprobudil ze svého spánku kdesi v poušti? Nebo byl tohle posmrtný život?

I když mu vlk pravý důvod, proč se zde dále zdržovat, neřekl, nedůvěřivému Setovi tato pravda tak trochu došla. Ne, že by o tom byl přesvědčený, ale o jeho tvrzení si dovolil pochybovat. Nic ale neříkal. Posadil se opodál vlka, který se složil k zemi, aby si odpočinul. Byl vůbec obdivuhodně silný a pevné vůle, že se rozhodl dát na cestu navzdory svým zraněním a vyčerpání. Set si olízl čumák a v uklidňující noci rozjímal. Pak ho ale donutila k úsměvu Naxova otázka.
"Nejsem bláhový, kdo by mě tak zachraňoval?" řekl odevzdaně. Vlk z pouště, jako on, nikdy nedoufal v pomoc ostatních. Ba naopak. Byl vůči všem podezíravý a spoléhal jen sám na sebe. "Kladu si takovou otázku. Proč tu jsme?" pohled stočil k jeho zlatým očím, jejichž magii nebyl s to odhadnout.
"Samozřejmě myslím tady, na ostrovech. Každý se sem dostal nějakých záhadným způsobem. Buď neví jak, nebo neví, jak zpátky, protože cesta, která vedla sem už nazpět nevede. Je tu božstvo, se kterým se zatím nesetkal nikdo, koho jsem poznal. Jak můžu vědět, kdo tu nad námi vlastně je? Z nějakého důvodu tady vlky nějaké síly shromažďují. A nikdo neví proč. Není to zvláštní?" o tom, že sem byl nasazen násilím a zcela nedobrovolně, radši ani nemluvil. Přivádělo ho to k nepříčetnosti a jen ta myšlenka ho svazovala vztekem. Jaká to byla bezmoc!

//Zlaťák

Cesta trvala dlouho. Přestože ji trávil po boku dalšího vlka, neutíkalo to pravděpodobně ani jednomu, protože byl Naxin velmi znevýhodněn při pohybu. Sice se z toho Setovi trochu napínaly nervy, na oko se jevil trpělivý. Cesta nebyla zrovna nejkratší ani když ji šel vlk normální chůzí. Převoněnou a přebarvenou louku vlci přešli podél zátoky po břehu a zanedlouho se dostali na pláň, která Seta předtím napadla jako vhodně útočiště pro Naxe.
"Třeba tady by to mohlo bejt fajn. Tam tím směrem je les, ale skrývá se v něm smečka. Tamhle máš hory. No. Žrádla spousta, stromy máš taky, vodu... Co říkáš?" promluvil po delší době, kupodivu snažíc se o rozhovor. Přitom čumákem naznačil cestu blízkému zlatému lesu. Hory ukazovat nemusel, tyčili se v dáli před nimi. Z vyvýšeniny, na kterou se dostali, mohli také vidět řeku, ve které se Set učil lovit před pár dny ryby.

Nemusel nad tím dlouze přemýšlet. Neviděl ani zdánlivě modrého vlka. A to i přesto, že si představoval přírodně stříbrného vlka a ne opravdu nebesky modrého, jakého pravděpodobně myslel Nax. Toho totiž neviděl asi nikdy nikde, stříbrného by možná ještě pohledal.
Uši se mu pod deštěm sklápěly, jako by je pod vahou těch přetěžkých kapek nemohl udržet. Ve skuečnosti mu prostě jen vadily. Necítil se dobře. Koupal se jen, když bylo třeba a i to snášel dobře, protože si sám vybral, jak moc se namočí, kdy a kde. Tohle si rozhodně nevybral a déšť zkrátka musel strpět. Byl tak dokonalým završením těchto bídných ostrovů společně s palčivou zimou, která se zcela jistě víc a víc blížila.
"Rád pomůžu," řekl stručně a hbitě vstal. Ve skutečnosti však doufal, že na dalších územích nebude pršet.

//přes Baštu Zubří pláň

Naxin v úzkém prostoru houští takřka trpěl. Namísto odpovědi vybídl Seta, aby vyšel ven. To bylo tak evidentní, že ten vlk něco skrýval! Setovi se zdál stále méně důvěryhodný. Vzal se tu kdovíodkud, nic si nepamatoval, jeho tělo neslo opravdu velmi ošklivé a hluboké rány. Kdoví, co se mu teď honilo hlavou. Také si vzpomněl, co mu říkala Tiara. Podle očí se tu dá odhadnout, jaké schopnosti může daný vlk mít. Z jeho očí ale nevčetl nic. Měl je jako spoušty vlků, které znal předtím, než se dostal sem na Mois Gris. Byl tedy bez magie? Tomu se skoro nedalo věřit.
Bouřka venku sice ustupovala, ale stále pršelo. Ani když se setmělo, déšť neustal. A tak Set ještě notnou chvíli setrvával pod keřem a tajuplně vlka pozoroval z povzdálí. Nad čím přemýšlel teď? Než si Set vymyslel vlastní paranoidní odpověď, Nax mu položil otázku. Hledal... modrého vlka? Pomalu se k němu připlížil zpoza keře a posadil se vedle něj na ten nepříjemný déšť. Viděl tu vlky ověšené vším možným, se zvláštními fleky v srsty, vlky různých velikostí a tvarů... ale modrého tu neviděl. "Neznám žádného," odpověděl. Raději se neptal, proč se ptá. Nebyl to vlezlý vlk.

Zanedlouho přišly i blesky. No, jeden byl jouda, co si nic nepamatoval, zjevně tedy ani to, jak se chovat při bouřkách a druhý byl jouda z pouště, co takovou bouřku nikdy nepoznal. Byla to poněkud komická situace. Oba se krčili pod hustými keřy a doufali, že to brzo přejde. Hlavně Set v to doufal, protože ho stav počasí v hloubi duše zneklidňoval. Přestože většinu své pozornosti upíral právě k přeháňce venku, neušlo mu, že se Naxin nějak zasekl. Vypadal, jako by mu uletěly včely. Vypadal dokonce šokovaněji než skrývané nitro Setekha.
"Ehm," odkašlal si Set a naklonil hlavu na stranu. Neměl ten vlk třeba otřes mozku? Nebylo by divu po té jeho náročné plavbě, že. "Seš v pohodě?" nepamatoval si, že by se někoho ptal tolikrát za tak krátkou dobu, jestli je v pohodě, či jak mu je. Vlastně se nepamatoval, že by se kdy o koho měl takhle starat. Třeba ale nebyl úplně marný a docela mu to šlo. Určitě mu to šlo na to, že to dělal poprvé!

Přemýšlel, kde by se mohlo líbit vlkovi nejvíce. Možná ta obrovská, kopcovitá pláň s řekou? Kde lovil kozy s Astrid? Poblíž byly hory i les, o potravu nouze nebyla... a vlastně ani o vodu. Nebo louka na prostředním ostrově? Ten poslední ostrov za mostem ještě nestihl moc poznat. Strávil na něm sotva den, dva, navíc rozezlen nad vytrhnutím ze svého domova. Třeba tam byla mnohem životadárnější půda, než tady. I když na jeho vkus i tady bylo překvapivě moc živo.
Znovu ze sebe otřepal kapky deště, co na něm ulpěly, než se stačili schovat. Navíc se voda dostávala i přes křoviny a ani tak se jí zcela nezbavil. Jo, tak tohle se vám v poušti prostě jen tak nestane. Skrze větve sledoval osamocenou mrtvolu, na níž zůstávalo ještě dost masa. Tolik, že bylo škoda kořist opouštět. Vzduch byl sice čistý a příjemný, ovšem z nebes se k zemi začaly sypat kusy ledu. Setekh tohle nikdy neviděl, a přestože se před vlkem tvářil důstojně a vše s nadhledem sledoval, v duchu se mu to hrozně příčilo a možná měl i strach, co se to děje s nebesy.

Připadalo mu, jako by vlkovi bylo úplně jedno, že se na ně žene bouřka. Ach, svatá poušť! Sem tam zafoukal silnější vítr, před kterým se stačilo včas úkryt a jinak to bylo přece úplně bezproblémové prostředí k přežití. Sice by s ním naprostá většina bytostí nesouhlasila, ale Setekh nedal na svůj domov dopustit. A přestože věděl o pár nedokonalostech, nikdy by to nepřiznal. Rozčilovalo ho jen pomyšlení na to, že by život na Mois Gris byl lepší. Byl to asi docela pokrytecký názor.
Zastavil se v nízkých křoviscích. "Takových míst je tady spoustu. No. Stejně přes ta území půjdu, tak ti je můžu ukázat, " překonal se, když vlkovi tohle nabídl. Sice mu vlk nijak nevadil, ale stejně jako s většinou vlků, co potkal, měl stejný problém. Neviděl důvod, proč s ním dál trávit čas. Ale... Rád pomohl. Vlastně teď musel vypadat jako úplný vlkomil.

Tak, na poslední chvíli to jdu zkusit i já...
Přes prázdniny jsem sice aktivní byla, ale výrazně méně, než předtím. To ale hodlám napravit teď, když už není tolik rozptýlení, jaké bylo v létě.
Za Niyari je můj výkon trochu slabší. Je sice pravda, že jsem mohla psát vycpávky o ničem, ale jinak jsem na post spíše čekala já, málokdy tomu bylo naopak. A protože je vlče, nemohla jsem moc možností, jak ze hry jen tak zmizet.
Také jsem podala návrh na dvě akce, z nichž jednu jsem provedla a úspěšně zakončila. Druhou mám stále rozepsanou a v nejbližších týdnech by určitě mohla proběhnout. Zároveň jsem přišla s dalším nápadem, který by mohl Mois Gris o něco obohatit. Několika akcí jsem se také zúčastnila.

Ucházím se o 3. slot na další dospělý charakter.

Setekh'oe 160/150
Niyari 52/65
Na MG jsem již téměř rok

Za poslední měsíc by to mohlo být cca +70-80 postů

Zamítnuto, avšak dáváme Ti měsíc na prokázání aktivity

Zdálo se, že se jim nějak horšilo počasí. Z nebe začalo podat pořádné množství vody. Set vyskočil, jako by ho někdo opařil. "Asi se půjdem schovat, ne?" zeptal se rychle, než se otočil ke křoviskám, do kterých hned zalezl. Předpokládal, že vlk jde za ním. Sice to rozhodně nezadrželo všechnu vodu, ale těch pár kapek už přežil. Znechuceně se otřepal. Neměl vodu rád. Na pití byla fajn, ale v kožichu jí mít nemusel.
"Asi podle toho, kam přesně bys chtěl," řekl opět neutrálně, zatímco se hrbil ve stínu větví. Nedokázal určit, do jakého prostředí by vlka zařadil a kam by se asi nejvíc hodil. Navíc, pokud měl radši chlad, moc mu poradit nedokázal. Setekh byl už od pohledu zjevně teplomilný živočich, jehož srst by ho před krutými horskými mrazy neuchránila ani na chvíli. To proto se tak vyhýbal horám. Hory byly jako déšť. Hezky se na ně dívalo, ale v jejich svazích by teda rozhodně být nechtěl.

Moc nevěděl, co si o tom vlkovi má pomyslet. Od začátku byl záhadný, jeho původ byl nejasný a povaha byla zjevně pěkně drzá. Set byl sice mrzout, ale určitě by ocenil, kdyby se o něj nějaký cizí vlk takhle postaral. Sice by prskal a vlastní ego by ho asi sežralo zaživa, ale poděkoval by. Mrsknul ocasem ze strany na stranu a kamenným pohledem, jako vždy, koukal před sebe. Snažil se už nevracet k jeho palčivým tématům, protože věděl, že ho to bude akorát dál užírat. Raději se znovu začal soustředit na to, kam půjde dál. Vrátí se na střední ostrov. A pak? Zase se bude tahat s nějakýma vlkama sem a tam a modlit se ve chvíli ticha a samoty? Bude se tam azse toulat tak, jako tady? Do hor si jít netroufal, ne teď, když očekával, že se vrátí ta sžíravá zima. Sice tu celý rok neprožil, ale jeho instinkt mu velel, že se zima vrátí. Když sem přišel, zima byla. Tak čekal, že někdy asi přijít musí. Nebo tu bylo každý rok jinak? Nebo tady čas ubíhal jiným způsobem?