Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nemělo smysl se nad tím zamýšlet, tahle záhada nejspíš zůstane nedořešená. jak by také obyčejného vlka mohlo napadnout, že za to ve skutečnosti mohou lidé, ovšem nikoli lidé, co mohli existovat v jejich světě, ale lidé, co jejich svět vymysleli a vymysleli i je samotné, a teď prostě chtěli, aby vlk poznal kytku a tak ho za ní prostě poslali. Ano, jakýkoli vlk, co by s takovou teorií přišel, by byl nejspíš považován za blázna, protože to prostě znělo příliš přitažené za chlupy.
Shine s touhle teorií rozhodně nepřišla, ta to prostě pustila z hlavy a věnovala se tomu důležitému, totiž květině, kterou se měla naučit.
"Léčivý zní moc obyčejně," poznamenala jsem. Ta květina rozhodně obyčejně nezněla, chtělo to něco... vznešenějšího. Speciálnějšího a zajímavějšího. Ovšem falešný? Opravdu jsem netušila, proč Zinka napadlo právě to. To by opravdu bylo zavádějící a pojmenovat tak květinu čistě pro legraci mi přišlo kruté k těm, co se o ní budou učit po nás. "Možná zázračná?" navrhla jsem místo toho další, "a nebo vyhýbavá?" to však neznělo správně, chtělo to nějaké lepší slůvko, které by znamenalo to samé. Ani já se během svých úvah příliš nezajímala o ostatní, mé priority byly víc, než jasné.

Jak mohla očekávat respekt od těch, které sama nerespektovala, to jsme nechápala, ale asi to nějak fungovalo. Nechtěla jsem to rozebírat, nebylo hezké se o někom bavit za jeho zády, obzvlášť pokud to, co padlo, nebylo vždy zrovna lichotivé. "Pamatuješ, jak jsme potkali Zeirana u jezera? Tam třeba zpočátku žádná rostlina nebyla, ale i tak se tam sešla spousta vlků." Rostliny se tam objevily až poději... nebo spíš se tam objevil někdo, kdo rostliny znal a byl je ochotný učit, tedy vlk, který teď stál před námi. Ale o tom později, stejně jsme měla v plánu Zinkovi o všem povyprávět a pokud možno mu i vše ukázat.
Neuniklo mi, jak se tvářil při vyslovení jména cizího vlka. Byl to snad nějaký jeho nepřítel? Ne, to nesedělo, o těch by Zinek mluvil jinak. Možná starý známý? Nechtěla jsem na něj však tlačit a vyzvídat, nakousl tohle téma sám, pokud tedy bude chtít, poví mi víc také sám. A pokud ne? Pak to byla jen a jen jeho věc.
Potěšilo mě, že si mě Atreas pamatoval. "Zatím nebyla moc příležitost, ale plánuju to napravit," odpověděla jsem. Pečlivě jsme si vyslechla, co říkal o rostlině a pak si ji i sama důkladněji prohlédla. Ovšem že neměla jméno, to skutečně bylo potřeba napravit. Jména mnoho věcí usnadňovala. "Pokud roste jen tady, možná by se k ní hodilo... ruducha? nebo rudule, něco, co se asociuje s červenou." řekla jsem. Na jména jsem neměla zas tak dobrou hlavu, snáz jsem si je pamatovala, než abych přicházela s novými. Také Stray mě zajímala, ne že ne. ta vlčice mi byla z nějakého důvodu povědomá... ovšem květina měla samozřejmě přednost, cokoli dalšího můžeme řešit později.

---> Rokle

Nevyrazili jsme ven zrovna v nejlepším počasí, proto byla první věc, které jsem si všimla, když jsme dorazili na louku, že tady je počasí... vlastně docela hezké. Ne tedy, že bychom byli nějak zvlášť promoklí, o to se Zinek postaral. Nicméně na jeho reakci jsem pouze přikývla, ano, v tomhle jsme mu věřila. Možná občas viděl věci v horším světle, než jaké byly, ale pokud něco velice aktivně odsuzoval, pravděpodobně měl pravdu. Tím byla tedy prozatím diskuze o vlčatech ukončena, přišlo na řadu jiné téma. "Caelum..." zopakovala jsem, jako bych to slovo ochutnávala. Ano... svým způsobem k němu sedělo, ale... "Já se radši budu držet Zinka," řekla jsem. Caelum bylo pěkné jméno, ale on nebyl tuctový vlk, byl můj Zinek. Mimo to jsme mu nehodlala říkat jménem, které sám nepoužíval. "Od Lissandry to ale není zrovna hezké, tohle je volba, kterou by měla respektovat." Měla jsem Lissandru ráda, ovšem čím víc mi o ní říkal, tím víc jsem si začínala uvědomovat, že máme nejspíš velmi rozdílné hodnoty a pohled na svět.
Na louce bylo... narváno. Skoro jsme si začla říkat, že se tu konala zase nějaké akce - a vlastně bych nebyla tak daleko od pravdy. Přikývla jsme na jeho popis kytky a uložila si to do paměti, "Skoro to vypadá, jako kdyby vlci měli nějaký šestý smysl..." větu jsem nedokončila, i já totiž uviděla známou tvář, "Atreasi!" pozdravila jsme vlka s úsměvem, "ráda tě zase vidím." Najednou to dávalo smysl, Atreas, hromada vlků... a vzápětí jsem si všimla i kytky. A vlčice, kterou Zinek označil za Stray. Že bychom konečně měly štěstí se potkat?

---> les alf

Nechávala jsem ho, ať volí cestu, protože jsme vlastně ani nevěděla, kam se to chceme dostat. Co se mě týkalo, jakékoli místo kde budeme moct být jen sami dva, bylo ideální.
"To nezní jako moc milá smečka..." vlastně mi to trochu připomínalo to, co jsme slyšela o Chaosu, i když ti vlci nejspíš radši konali, než aby o svých činech fantazírovali. Nicméně to rozhodně nebylo místo na výchovu vlčat. "Zkusila bych tedy Alatey a když se ti nebude líbit, tak se podíváme do Zlaté," uzavřela jsem to, "myslím, že času máme zatím dost, můžeme všechno pečlivě naplánovat a zařídit, než si je pořídíme." Který rodič by nechtěl pro své mladé to nejlepší, že? Alatey měla možná poněkud neschůdnější terén, ale věřila jsem, že s tím si poradit dokážeme, že prostě budeme muset být opatrní a vlčata vše včas naučit a všechno bude dobré.
nastražila jsme uši, když i on zmínil nějakou rostlinu, kterou jsme možná já ještě neznala, ovšem když mi pak položil otázku, která se zdála být naprosto mimo kontext (když opomeneme fakt, že to pro mě byla nová informace), naklonila jsem hlavu na stranu: "Nemyslím, že bys to někdy zmiňoval," řekla jsem opatrně.

---> Červená louka

---> úkryt Daénu

Ačkoli jsme výlet začali ve třech, brzy jsme pokračovali jen dva. Nebála jsem se nechat vlče v úkrytu. Nejspíš to pro ni i bude lepší, když si odpočine, než aby s náma někam pochodovala, bylo tam dost dospělých, aby na ni někdo dohlédl. Mimo to mi rozhodně nevadilo trávit se Zinkem čas jen ve dvou. V lese na území Daénu a v okolí bylo ještě docela živo, ale jak jsme pokračovali dál, už jsme vlky moc nepotkávali.
Poslouchala jsem, co Zinek říkal o smečkách. Podle všeho měl větší přehled, než já. "O Namarey jsem v životě neslyšela," o Chaosu jsem se snad ani nemusela vyjadřovat, existovalo jen málo horších smeček, kde by snad jeden mohl mít vlčata. "Ta poslední smečka se jmenuje Alatey, vlastně jsem jejího alfu už potkala a zdá se být rozumný vlk." Když jsme vyřadili Namarey, Chaos a Daèn, mnoho možností nám nezbývalo, ale Alatey mi nepřišla jako špatné místo. "Myslím, že by Alatey nemusela být špatná, ale rozhodně bychom museli nejdřív zjistit, jestli by jejich alfa nebyl proti. A taky bych ráda, kdybys tu smečku nejdřív trochu poznal, nechci o tom rozhodovat sama." Záleželo mi na jeho názoru. Pokud by řekl, že se mu Alatey nelíbí, bylo by to i pro mne jedno velké 'ne'.
"To jsem zvědavá," řekla jsem s úsměvem. "Já mám vlastně taky něco, co bych ti chtěla ukázat." Vlastně docela dost něčeho. Zajímalo mě, kolik z těch květin, které nám ukázal Atreas, Zinek zná. Třeba o některých ani nevěděl, že by tu mohly růst. Ovšem to bude lepší až si někam sedneme, ukazovat si rostliny takhle za pochodu nebylo ideální.

---> Rokle

S tím jsem nemohla nesouhlasit, přesto... Daénská smečka se mi nezdála jako dobrá volba, i když to byla jeho smečka. "To rozhodně. Myslím, že i kdyby naše vlčata byla sebehodnější, i s dvěmi by byla dost práce, nějaká výpomoc se hodí vždycky." Péče o vlčata byla práce, při které si jeden moc neodpočinul. "Mohli bychom se porozhlédnout po nějaké jiné smečce, možná tu bude nějaká, která by naopak vlčata uvítala, v Daénu už jich je stejně docela dost." A sama Lissandra říkala, že má málo vlků na hlídání.
Na jeho vysvětlení ohledně války jsem se ušklíbla: "Chtěla, nechtěla, na to nezáleží, když na vás zaútočí. Pokud je Chaos taková smečka, jak říkáš, budou chtít napáchat co největší škody a naopak by mě nepřekvapilo, kdyby po vlčate h šli záměrně. Nechci, aby se do něčeho takového naše rodina zapletla, ať už Lissandra bude chtít bojovat nebo ne." Ve válce byly vždy oběti a většinou to nejvíc odnesli právě nevinní. Ne, radši bych byla za nějakou skrytější smečku, která si hledí svého. A možná jsem o jedné takové i věděla.
O tom však později, měli jsme tu jedno vlče, které nebylo ani v nejmenším hypotetické. Se Zinkovým návrhem na procházku jsem tiše souhlasila, začínalo tu být trohhu moc plno a my jsme přece neprobírali zrovna neosobní témata.Vyrazily jsme tedy za Zinkem. "Jsem hned za tebou," ujistila jsem ho, když se po mně ohlédl. Nehodlala jsem ho zas někde ztratit tak brzy, co jsme se opět shledali.

---> Les alf

na informaci o Lissandře jsme jen pokývla. "Koukám, že je to tu běžnější, než by jeden řekl...." Mluvila jsem samozřejmě o Azraelovi a jeho rodičích, ne o skutečnosti, že Liss teď nikoho nemá. Když se zeptal, jestli bych je měla radši jako tulačka nebo v Daénu, pochybovačně jsme se rozhlédla, "Abych řekla pravdu, po tom, co Liss udělal nijak netoužím po tom být v její smečce. Není špatná, ale nemyslím, že bych ji dokázala brát jako alfu a poslouchat ji. Nebo kohokoli jiného, když už na to přijde." byla jsem tulák příliš dlouho a zvykla jsem si na tu svobodu a že jsem byla paní svého času. "Mimo to jsi říkal, že na vás zaútočil Chaos. Co se stalo jednou, může se stát znova, obzvlášť pokud s vámi mají nějaké spory. nechci, aby se naše vlčata připletla do války." Jinými slovy, necítila jsme se v daénské smečce ani bezpečně, ani jako doma. navíc když tu nechali vlčata takhle pobíhat bez dozoru a Lissandra už tehdy tvrdila, že tu nemá dost jiných vlků, kteří by pohlídali i jen ta její vlčata, pochybovala jsem, že by bylo vhodné sem přitáhnout další. Pak kolem nás prošel šedý vlk a mumlal něco o spíži a zásobách. Podívala jsem se na Zinka se zvednutým obočím. Tohle byl seriózně jeden ze členů? "Záleží, kolik by jich bylo," řekla jsem nakonec, "pokud jedno nebo dvě, myslím, že nebude problém to zvládnout i bez smečky. pokud víc..." Ovšem ne že bychom tu mohli v klidu zvažovat pro a proti, protože tu byl jeden malý kazišuk problém. Totiž vlče bez rodičů.
Zinek improvizoval moc hezky, to se mu muselo nechat. Sledovala jsme ho a nemohla se ubránit úsměvu, když to tak pěkně zaonačil. Ovšem... vlče nám moc informací dát nedokázalo. "A kdepak je Proužek teď?" zeptala jsem se mile, doufajíc, že je to někdo skutečný a ne imaginární kamarád, protože jsme si nemyslela, že by někdo skutečně pojmenoval vlče "Proužek". Pak vlče začalo povídat o sourozencích a brečet u toho. nebyla jsem si jistá, jestli mám být v rozpacích z toho, co řekla, nebo ji utěšovat. "Neboj, jsou taky jenom na výletě, jako jsi byla ty... určitě. Budou zpátky dřív, než se naděješ." Tohle vlče rozhodně potřebovalo co nejdřív k rodičům. tedy k těm pravým rodičům.

naklonila jsme hlavu. Uvažovala jsem, že se zeptám, proč zůstává ve smečce, kde s většinou vlků nemá dobré vztahy... ale jistě pro to měl nějaký důvod. Mimo to jsem věděla, jaký je a že dost vlků není tak tolerantních, aby mu dali šanci a poznali ho lépe, než ho odsoudí jako nesnesitelného.
"Lissandra nemá vlčata se svým partnerem?" tohle pro mě byla novinka. Měla jsem za to, že si našla druha a prostě si pořídila vlčata jako každý jiný - s ním. ne jen tak z rozmaru s nějakým cizím vlkem. Na druhou stranu jsem měla jisté podezření, že jsou Vinova... ale ti dva se k sobě rozhodně nechovali jako partneři. Tohle k ní skutečně nesedělo, že by si jen tak z rozmaru vlčata pořídila, navíc když na ně podle všeho neměla zas tolik času, že je strčila prvním vlkům, kteří se namanuli. "Bylo by to dost nezodpovědné," řekla jsem. Chudáci vlčata, když skončí bez rodičů, protože ti na ně nemají čas nebo prostě nezvládají výchovu.
Následovala jsem Zinka s vlčetem hlouběji do doupěte a do pelechu, i když péči o tu maličkou jsem nechala na něm, pokud se nerozhodl mi ji předat. vypadal, že ví, co dělá. Vzpomněla jsem si, že mi říkal, že už v minulosti vlčata měl.
Zamyslela jsem se nad jeho otázkou: nezaskočila mě, vlastně se docela nabízela. Byli jsme partneři už nějakou tu dobu a teď nám tak nějak jedno vlče dokonce spadlo do klína. "Nikdy dřív jsem o tom moc nepřemýšlela," přiznala jsem, "nevedla jsem zrovna život, do kterého by se dalo přitáhnout vlče, nebyla to pro mě priorita." Ovšem on se neptal na minulost, ptal se na teď, respektive na blízkou budoucnost. "Ale nebyla bych proti. Museli bychom předem ještě zařídit všechno potřebné, ale... bylo by hezké mít vlastní rodinu." Pokud by ode mě čekal nadšený souhlas, mluvil se špatnou vlčicí, dívala jsem se spíš na praktickou stránku věci, přecijen zanedbání něčeho podstatného mohlo ovlivnit životy všech našich hypotetických potomků.
Než jsem však tu myšlenku stačila rozvést víc vlče se probralo. A označilo mě za mámu a Zinka za tátu. Střelila jsme po svém druhovi pohledem, který jasně říkal: Nepamatuju si, že by tohle bylo naše.

I to bylo možné. Pokud měli její rodiče vlčat víc, dost možná si ještě ani nevšimli, že jim jedno chybí. Třeba ji teď hledali a báli se o ni, protože netušili, kam zmizela. Podle jejího stavu jsem odhadovala, že bude ztracená delší dobu, takže mi nepřipadalo pravděpodobné, že by jen vyrazila na krátký výlet z doupěte. Když Zinek oznámil, že se nechce starat o cizí děti, nepoukázala jsem na očividné, totiž že přesně to právě dělal. Věděla jsem o něm, že je bručoun, ale přesto měl také srdce ze zlata a i když se o cizí děti starat nechtěl, určitě by je ani nenechal samotné bez dozoru, když by je tu mohlo něco sežrat, jak sám řekl. "Nedivím se," řekla jsem prostě. Zvedla jsem znepokojeně hlavu k nebi, když z něj začaly padat první těžké kapky. A kdyby jen kapky, na zem se začly sypat pořádné kroupy. Čas přesunout se někam pod střechu. Následovala jsem Zinka do úkrytu, nechtěla jsem dopustit, aby se mi zase někde ztratil, když mi trvalo takovou dobu ho najít. "Napadá tě, kdo měl v poslední době ve vaší smečce vlčata?" zeptala jsem se, "kromě Lissandry, myslím. Až se tohle přežene, nejspíš bychom se měli poptat, jestli ji někdo nepostrádá." Každého zodpovědného rodiče muselo zmizení vlčete minimálně vyděsit, pro všechny bude dobré, když se tahle vlčka vrátí domů co nejdříve to bude možné.

---> úkryt

"Ahoj," rozloučila jsme se s Niyari. Zdálo se, že tímto moje chůví povinnosti končí. (Skutečnost, že neměly ani začít, jsem momentálně nechtěla řešit, Lissandřina vlčata byla roztomilá a nevadilo mi to zas až tak moc, navíc ta vlčice musela mít určitě spoustu práce, takže jsem chápala, že potřebuje někoho, komu tu drobotinu hodit na krk.) Když jsem se však otočila, abych konečně vyrazila za Zinkem, byl pryč. Stačilo se jen na chvíli otočit a zas někam zmizel. Povzdechla jsme si. Osud nám zřejmě nepřál, abychom si po takové době ukradli alespoň chvíli pro sebe. Ovšem než jsem se stačila rozhodnout, že se ho vydám hledat, můj druh se vrátil a nevrátil se sám. Změřila jsme si vlče, které přinesl, překvapeným pohledem. Kde se tady v Daénu pořád brala? Teď jsem se dvou zbavila a najednou tu bylo další? "Kde jsi ji našel? Divím se, že ji někdo nehledá..." Sklonila jsem se k ní, abych si ji také prohlédla a shledala jsem, že Zinek má pravdu. Malá vlčice neměla žádné viditelné zranění, alespoň co jsem poznala ze zběžného pohledu. "S Lissandrou se známe už delší dobu, je to složité," vysvětlila jsem, "ale nemůžu říct, že by se mi líbilo, když si takhle přijde a hodí mi vlčata na krk. Jsou to sice zlatíčka, to ano, ale nepatřím k vám do smečky." Nemusela jsem Lissandru poslouchat a vlastně jsem ani nechtěla. Měla štěstí, že jsem nebyla někdo jiný, někdo méně hodný. "Je možné, že se sem jen zatoulala a není nikdo ze smečky...?" navrhla jsem. Já smeččany neznala, takže můj úsudek v tomhle nebyl o moc lepší, než ten jeho, spíš naopak.

"Maso je to nejlepší, co může vlk sníst," souhlasila jsem s ním, "ale když je hlad a nemůžeš nic ulovit, i květiny jsou lepší, než nic." Já sama rostliny občas pojídala, když byl hlad a nechtělo se mi lovit, nebo zrovna poblíž nebyla kořist. Zrovna sedmikrásky byly trochu nahořklé, ale pořád chutnaly lépe, než pampelišky, i když ty zase byly větší a vlk jich nemusel hledat tolik.
Tebeth se však ptal na plazivec, který ho zjevně zaujal víc. "Na skoro každé louce, když se budeš pozorně dívat," řekla jsem, "a nebo až budeš větší a budeš pečlivě trénovat svou magii, můžeš se naučit ho vypěstovat sám kdekoli budeš potřebovat." Možná tu přede mnou právě stál budoucí znalec a léčitel, i to bylo možné.
Pak k nám už ale přiběhla Niyari a Tebeth jí odpověděl na její otázku. Co mě ale víc zajímalo byla skutečnost, že Lissandra byla zpátky a Niyari zřejmě přiběhla od ní. Možná šla Tebetha vyzvednout? Stálo za to to alespoň zkusit, protože Lissandru jsme skutečně viděla poblíž a poblíž byl i Zinek. Nejvyšší čas se vlčat zbavit. "Tak vy dva, upalujte za maminkou, než vám zas někam uteče," řekla jsem jim s úsměvem. Já sama jsem se chtěla vydat za Zinkem a tou... vlčicí, pro kterou pěstoval jahody? No, asi k tomu měl nějaký důvod. Nechala jsem tedy vlčata, aby vyrazila za matkou (neměla se tu přece kde ztratit, když bylo kolem tolik vlků) a sama jsem vyrazila za svým druhem v naději, že možná konečně budeme moct ulovit trochu času jeden an druhého.

6.

Olíznout se Shine nechala. Když se jí nesnažil vyškubnout chlupy, byl Tebeth skutečně moc roztomilé a vlastně i hodné a vychované vlče. Vlastně jí už ani nevadilo, jak jí ho Lissandra hodila na krk. Bylo to svým způsobem i takové uznání, že i když je tulák a do Daénu se přidávat nehodlá, tak sem svým způsobem patří. "To ráda slyším," řekla s úsměvem. "Tohle jsou sedmikrásky, ty najdeš prakticky kdekoli na jaře. Rostou hlavně na loukách a jsou jedlé, i když nevím, jestli ti budou chutnat." Věděla ovšem o pár zajímavějších rostlinkách, které by se mu mohly líbit. Pokud měl rád kytičky, proč neskloubit příjemné s užitečným a rovnou ho naučit i nějaké léčivky. "A podívej!" řekla a nechala u svých nohou vyrůst rostlinku, kterou ukazovala i Vinovi - Plazivec. "Tahle rostlinka je dokonce léčivá. Říká se jí Plazivec lékařský a je to taková docela univerzální, užitečná kytička. Může třeba pomoct zahojit zranění, když ho rozkoušeš a dáš na ránu." Snažila se nevysvětlovat to moc složitě, ale těžko říct, jak moc se jí dařilo. "A jednou by ses taky mohl naučit nechat vyrůst kytičky. Podle tvých očí soudím, že máš magii země, takže když budeš pečlivě trénovat, tak to dokážeš co nevidět."

5.

Na něco tak roztomilého se rozhodně zlobit nedalo a už vůbec ne po tom, co se vlček omluvil. Shine došla až na druhou stranu jezera, kde se posadila. Zinek mezitím někam zmizel. tedy nezmizel tak úplně, věděla naprosto přesně, kde byl, ale odešel tam s nějakou vlčicí. nejspíš měl práci. to nevadilo, ona mohla i pomoct. Vlastně se jí to svým způsobem hodilo, protože slíbila vlčkovi zábavu a kdyby teď řekla, že si vymýšlela, nebo by se prostě začala bavit s někým jiným o nudných dospěláckých věcech, nedělala by mu tím moc dobrý příklad. Slíbila mu zábavu, dostane zábavu, nebo se o to vlčice alespoň pokusí. "Nezlobím se," řekla, "omluvil ses a pokud to už znova neuděláš, tak je všechno v pořádku." Tak. vytrhnuté chlupy zapomenuty. Nebylo to přece nic strašného a zase dorostou, důležité bylo, aby se vlček naučil, že když si hraje, musí si dávat pozor, aby neubližoval. "A teď mi řekni, máš rád kytičky?" zeptala se ho s úsměvem a aby ukázala, co tím myslí, nechala kolem sebe vyrůst kruh sedmikrásek. Když nad tím přemýšlela, magie byla to jediné, co v poslední době s ostatními probírala. magie a rostliny. Ovšem nevadilo jí to a ničemu neuškodí, když se vlček něco přiučí o obojím. Odhadovala, že už byl dost velký, aby svou magii dokázal ovládnout. A pokud ho tohle téma nezaujme, vždycky mohla navrhnout něco jiného.

4.

Na vlčkovi bylo vidět, že ho to baví. Vlčata byla prostě malé koule energie, kterou si potřebovala někde vybít a dokud nekousal nějak moc, tak mě ani netrápilo, když ukořistil a ožužlal mou tlapu. Vždyť o tom hry byly a co se při hře naučí, v normálním životě jako když najde. "A taky velký lovec," pochválila jsem ho a vyprostila svou tlapku z jeho sevření. Čekala jsem, že se ji možná pokusí ulovit znova, jenže se ukázalo, že to byla domněnka naprosto, ale naprosto chybná. Ne, ten malý zmetek se rozhodl, že půjde po mých chlupech a nebylo to tak, že by se jen hravě zahryzl, ne, pokusil se je vyškubnout. Je, myslím, jasné, že s takovým přístupem jsem nebyla ani v nejmenším srozuměna. Zdálo se, že Lissandra trochu zanedbala výchovu. "Au!" sykla jsem překvapeně. Tebethovi se sice podařilo ukořistit pár barevných chlupů, než jsem ho shodila, ale vzápětí musel čelit zubům jedné velmi nespokojené vlčice. zavrčela jsem na něj a vrhla po něm káravý pohled. "Pokud budeš kousat a škubat chlupy, tak si s tebou hrát nikdo nebude," oznámila jsem mu rezolutně a tím pro mě hra skončila, abych dala najevo svůj postoj. nebyla jsem na něj přirozeně naštvaná doopravdy, jen mě rozladilo, že mu nikdo nevysvětlil takovou zásadní věc, totiž že hra je jen jako a i v jejím zápalu si má dávat pozor, aby nikomu neublížil.
Pak se ale z druhé strany ozval známý hlas a mě srdce poskočilo v hrudi a rozbušilo se. Tvář mi sám od sebe zbrázdil úsměv, když jsem vzhlédla a uviděla známého šedého vlka. Ovšem trochu mě zmátlo, když začal požadovat vysvětlení. Vysvětlení... čeho? Rozhlédla jsme se kolem, podívala se na Vina, na Niyari a Tebetha, hm, možná tohohle? někomu neznalému to skutečně mohlo připadat, jako bychom se zatím s Vinem rozhodli založit si rodinku, když byl Zinek pryč. No, naštěstí to nebude složité vysvětlit. Chtěla jsem vyrazit, ovšem Tebeth k tomu měl jisté námitky, když sebou plácl na zadek, takže jsem se zastavila a otočila se k němu. "Tak tu můžeš zůstat sedět, zatímco my se na druhé straně budeme bavit," řekla jsem mu. Neřekla jsem to nijak rozzlobeně, však nic velkého neprovedl, ale s vyděračskými vlčaty se nevyjednává a nehodlala jsem tu sedět a přemlouvat ho, aby si to ještě rozmyslel. Já šla na druhou stranu (a i kdyby on zůstal tady, tak na něj odtamtud uvidím, takže kdyby mě vzal za slovo, pořád bych na něj mohla dohlížet), bylo jen na něm, jak se zařídí. "Když přijdeš o všechnu zábavu jen protože tu chceš sedět, je to tvoje minus," mrkla jsem na něj ještě a pak velmi výmluvně vyrazila pryč.

3.

Vino si vzal na starost jedno vlče, já druhé. nebylo to nic nezvládnutelného a došla jsem k závěru, že ničemu neuškodí, když se tu ještě chvíli zdržím. Už tak jsme ztratili spoustu času cestou sem a když jsme tu byli, stejně jsem nevěděla, kde bych měla hledat dál. Mohla jsem tu akorát čekat a doufat, že se tu Zinek objeví. Chyběl mi. Bylo to už dlouho, co jsme se zase rozešli každý svou cestou a já toho měla tolik, co jsme mu chtěla povyprávět. Měla jsem spoustu nových rostlin, které jsme mu chtěla ukázat. Nešlo ale jen o to. Chyběla mi jeho přítomnost. Když nebyl vedle mně, nikdy jsem se nedokázala úplně zbavit jistých obav, že je možná někde, kde mě potřebuje. věděla jsme moc dobře, že má můj druh tendenci dostávat se do problémů a to poslední, co bych chtěla, bylo aby se mu něco stalo.
jenže jsem netušila kde je ani kde ho hledat a teď tu byla dvě vlčata, která musel někdo hlídat a Vino si s nimi zjevně moc nevěděl rady. Mimo to byla roztomilá. "Ty jsi ale bojovník," zasmála jsem se Tebethovým výpadům a uhnula mu tlapkou z dosahu. nenechám se přece hryznout zadarmo, musí se trošku snažit. V odpověď na jeho výpady jsem do něj šťouchla čenichem,. ne dost silně, abych ho povalila, už to přeci jen nebyl žádný drobeček, ale mohlo ho to vyvést z rovnováhy. nemohl přece čekat, že se nebudu bránit, že? Pokud ovšem po mých tlapách vyrazil znova, tentokrát jsem ho nechala je ulovit. Možná bych to nedělala, kdybych měla tušení, co hodlá udělat s mými chlupy.