Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na to, co řekl, jsem jen přikývla. Nebylo důležité to dál rozvádět, když jsme se shodli na tom samém. Nad jeho otázkou jsem se ale zamyslela. Kde všude vlastně. "Hlavně na druhém ostrově. Narážíme na sebe náhodou a většinou se pak přihodí něco, co nás zase rozdělí." Osud zjevně nechtěl, abychom se nudili. Když jsme se potkali, nejen že po nás pořád koukal pan Wu, u kterého jsem občas měla pocit, že si krátí čas tím, že nás pronásleduje, ale sotva jsme se dali do řeči, už jsme se ocitli na základně cizáků. Pak jsme se potkali v horách po válce. tehdy za to nemohl tak docela osud, ale bylo to docela emocionální. Pak přišli další cizáci a teď, když jsme se se Zinkem setkali v Irisině ráji a vyrazili jsme ke Zlaťáku, jsme narazili na topícího se Zeirana a pak následovala tahle podivná akce s Atreasem. Co mě to napadlo chtít ochutnávat něco jedovatého? Až o tomhle budu Zinkovi vyprávět, byla jsem rozhodnutá tu část vynechat. Jistě, bylo by zajímavé zjistit, jaké je se otrávit, z první ruky, ale co jsem se předtím chystala udělat, bylo přinejlepším pitomé. Navíc kdo ví, co by se stalo, kdybych smíchala jedovaté bobule s těmi podivnými houbami. "Vino? Ty jsi také jedl ty houby, které nám Atreas ukázal?" Byla jsem si docela jistá, že je měli všichni, takže jsme rovnou pokračovala, ačkoli jsme si to zamumlala spíš pro sebe: "Atreas nás také mohl varovat, co to s námi udělá..." Rozhodně už jsem je víckrát zkoušet nehodlala. "Lissandru už jsem hodně dlouho neviděla." Zajímalo mě, kde ta vlčice skončila. Podle Vinových slov (a předtím i Zinkových) teď byla alfa smečky.
Pak mi odpověděl na mou otázku. Překvapeně jsem se zamračila. neznala jsem ho zas tak dobře, ale vzbudil ve mně dojem, že je schopný. na druhou stranu byla pravda, že jsem si nepamatovala, že bych ho někdy viděla magii použít. "Dagar říkal to samé, ale třeba pro mě byla magie vždycky něco přirozeného..." Bylo to zajímavé. "Pokud bys ale chtěl pomoct nebo poradit, neboj se ozvat," nabídla jsem.

---> Začarovaný les

To znělo jako Zinek. "Také ho potkávám všude možně, ale říkal, že kdybych ho hledala, mám se dívat tam, tak myslím, že by mohlo být dobré vědět o jakém místo to mluvil." Potkávali jsme se na nejrůznějších místech. zdálo se mi, že Zinek má neustále něco na práci a málokdy tráví čas na jednom místě. Nevadilo mi to. Vděčně jsem se na Vina usmála, když souhlasil. Nepřekvapilo by mě, kdyby tam Zinek nebyl. Než jsme se zastavili u jezera, říkal, že plánuje jít do Zlaté smečky a ačkoli jsem nevěděla, co všechno plánuje tam, počítala jsem s tím, že se tam dost možná chvíli zdrží. Možná že kdybych vyrazila místo do Daénu do Zlatého lesa, potkala bych ho tam... a možná také ne. O smečce, která tam sídlila, jsem také mnoho nevěděla, kdo ví, jak by se tvářili na přítomnost dalšího cizího vlka. "To nevadí," řekla jsem, "pokud proti mé přítomnosti nebude nic namítat nikdo z vás." Byla jsme ráda, že to má Vino po cestě. neznala jsme ho dost dobře, aby mi bylo příjemné ho žádat o něco, co by pro něj mohl být problém nebo příliš velké zdržení.
Zatímco jsme šli, přemýšlela jsme o tom, co se od Zinkova odchodu vlastně stalo. Rostla tu spousta zajímavých rostlin a také mě nepřestalo udivovat, že se v jednu chvíli sešlo na jednom místě tolik vlků úplnou náhodou. jedna ze záhad života, řekla bych. Vzpomněla jsem si ale na jednu věc, na kterou se ptal Dagar a tak jsem teď Vinovi jeho otázku zamyšleně zopakovala: "Vino, nevíš náhodou, jak moc jsou místní vlci zruční v magii? Dagar se mě na to ptal, ale nevzpomínám si, že bych tu někdy potkala někoho, kdo by magii moc neovládal..." Tedy kromě Zeirana, ale ten byl tehdy ještě docela malý.

Vinova slova mě moc neuklidnila. Podívala jsem se směrem, kterým Zeiran viděl. Nebude se to opakovat. To skutečně znělo, jako kdyby do té vody skočil sám a to se mi vůbec nezamlouvalo. Něco s ním nebylo v pořádku, jen kdybych dokázala říct co. Ovšem pokud o společnost nestál, nehodlala jsme ho nahánět. Musel sám vědět, co je pro něj nejlepší, já to mohla jen respektovat. "Dobře," řekla jsem Vinovi. Zeiran byl téměř dospělý, postará se o sebe.
"Ty jsi ze stejné smečky jako Zinek, že?" zeptala jsem se Vina. "Bylo by možné, abys mi ukázal, kde máte území? Zinek mi to říkal, než jsme... před tímhle vším, ale asi by bylo lepší, kdyby mi to někdo ukázal. Pokud teda nemáš něco na práci, zvládnu si poradit i sama." Nikdy jsme neměli možnost si pořádně promluvit, když jsme se potkali při cizácích. Možná byl teď čas to napravit, už jsme se s Vinem přecejen znali docela dlouho, ale nevěděla jsem o něm nic víc než to, jak se jmenoval. Rozhlédla jsem se po ostatních vlcích okolo. Byl také nejvyšší čas odsud odejít, když se ostatní také rozcházeli.

---> Mlžné pláně

---> Zubří pláň

"Já jsem Shine," představila jsem se Mireldis hned jak to řekla. proč bych jí to neřekla, když se ptala, že? I druhá béžová se představila, i když teda ne mně. Na otázku hnědého jsme přikývla. "A ty... eh, Xander?" zopakovala jsme jméno, které před chvílí řekla jedna z béžových. bylo nás tu nějak moc, nestíhala jsem sledovat, co řekl kdo a kdo mluvil na koho. "To si piš! Chodící stromy, to jsme tedy ještě neviděla!" Účinky houbiček už pomalu ale jistě mizely, ovšem to můj zájem o chodící stromy změnit nemohlo. jen už jsme necítila potřebu ochutnat všechno jedovaté, akorát jsme si připadala klidně a spokojeně. Jen mi to přidalo trochu zdravého skepticismu. Věděla jsem, že stromy přece nechodí, možná to byla nějaká metafora? Co ale nebyla metafora ale skutečnost bylo, že mi z těch vlků tady šla hlava kolem, takže jsem vlčicím a Xanderovi s Dagarem kývla a rozloučenou a vydala se zase pryč. ne úplně pryč, samozřejmě, nehodlala jsme opouštět skupinu. je jsem zamířila za Atreasem. byl to přece on, kdo nám slíbil chodící stromy, takže jsem byla zvědavá s čím přijde. Poslechla jsem si, co říká, ale moc jsme mu chodící stromy i tak nevěřila. ne dokud to doopravdy neuvidím. Možná... možná za to mohly ty houbičky, že si myslel, že chodí? n atom každopádně nezáleželo. Trochu jsem posmutněla, když se začal loučit, protože to znamenalo, že víc zajímavých rostlin nám už neukáže. Vypadal jako zajímavý vlk, kdyby to nebylo tolik ostatních, ráda bych si s ním popovídala. Ale asi to bude muset počkat na jindy. "Sbohem a bezpečnou cestu," popřála jsem mu a pak se posadila opodál. Tak. Co teď se životem? Efekt houbiček byl už téměř pryč a s tím se vracely i starosti. Chtěla jsme si vlastně promluvit se Zeiranem. Pohledem jsem ho vyhledala v davu zrovna ve chvíli, kdy jsme viděla, jak něco řekl Vinovi a pak zmizel kamsi pryč. Dost pospíchal. Zvedla jsem se tedy a zamířila k Vinovi. "Kam Zeiran běžel?"

Vyrvala jsem kytku ze země i s kořeny a kusy hlíny, ale zas tak mi to nevadilo. Nakonec, proč bych nemohla sníst hlínu? Kytky ji taky jedly. A jakou pěknou barvičku měla! takový výrazný odstín... to by bylo,a by nebyla alespoň trošku jedovatá. "Hele, taky mám kořen!" ukázala jsem Dagarovi svůj úlovek. A Chlamst, už byla křínka spořádaná. Olízla jsem si čenich. nechutnala zas tak špatně, i kdy zázrak to taky nebyl. K mému zklamání se ale ani nezdálo, že yb byla jedovatá. To se u kytek většinou dalo poznat podle chuti. No nic. Když ji tu žrali všichni okolo, asi jsme si moc nadějí tak jako tak dělat nemohla. Zaujalo mě ale kam se Dagar žene s tou svojí křínkou... vlastně s křínkama. On si ulovil hned dvě, hamoun jeden. Vyrazila jsem za ním, abych zjistila, co s tím plánuje, ale čekalo mě další zklamání. Neplánoval nic zajímavýho, prostě je přinesl vlčicím. "Ahoj vespolek!" pozdravila jsem ty dvě béžové, aby se neřeklo. tyhle dvě jsme předtím slyšela mluvit o smečkách, to jsem si pamatovala. Ale na rozhovor teď moc času nebylo, protože Atreas opět zavelel k odchodu. Držela jsem se poblíž těch dvou béžových a Dagara, zatímco jsme pokračovali dál. Chodící stromy? tak to se mnou rozhodně počítejte! ještě jsme v rychlosti omrkla tu další kytku, kterou nám ukázal a pak už hurá do lesa!

---> Začarovaný les (přes Mlžnou pláň)

Se svou kytičkou jsem osaměla a ani jsem si toho nevšimla. Už jsem se těšila, jak ji zblajznu, když tu přišel tem cizinec a sebral mi ji. "Hej, ta je moje!" Zaprotestovala jsem naštvaně a už upalovala za ním, abych mu to hezky vytmavila. Co si to jako dovoloval takhle krást, mizera jeden! jenže to už jsem si všimla kvílejícího Zeirana a myšlenky na otravu se mi z hlavy docela vykouřily. Tohle by mě mělo zajímat, co? mělo by mi vadit, že jen ten proužek tak vynervovanej. kecla jsem si na zadek a naklonila hlavu na stranu. Fascinovaně jsme sledovala jeho emoční výjevy. Mělo by mě to zajímat, to jo, ale zaboha jsem nemohla přijít na to proč. Střihal jsme ušima. nevěřila bych, že vlk dokáže z hrdla vyloudit takové skřeky. zapsala jsme si tu myšlenku pro pozdější použití. těžko říct, na co jsme ji v tu chvíli plánovala použít, ale připadala mi důležitá. jenže pak Atreas nechal vyrůst ze země kytku. proces růstu přitáhl moji pozornost, zírala jsme na to jako na svaté zjevení, stejně fascinovaně a zbožně. On byl snad nějaký kouzelník! A nebyla jediná. najednou byly všude. kytky! Rostoucí kytky. Moje oči nyní zářily jako oči kočky, která vidí právě ozdobený vánoční stromek. tentokrát my ty kytky nikdo nevezme! Moje kytky, všechny byly moje! A já je sním. Pro vědu! odrazila jsem se, skočila a chlamst! Moje zuby se sevřely kolem jedné z nebohých rostlinek a už jsem ji rvala ze země.

---> Zlatý les

"Rostliny toho dokážou dost. To, že se některé jíst dají a jiné jsou jedovaté, je jen začátek. Někdy jsou užitečné samy o sobě, někdy je potřeba trocha vynalézavosti. Sama jsem ale překvapená, kolik rostlin tu roste, kterým jsem předtím nevěnovala moc pozornosti," usmála jsem se na Dagara. Rozhodně jsem to hodlala napravit. Čím víc jsem se tu mohla dozvědět, tím lépe. "Co se týče magie, tu většinou poznáš podle barvy očí. Stačí k tomu základní znalosti a většinou se trefíš. ty máš třeba oranžovočervené, které znamenají oheň. Já mám zelené, ty značí zemi. Modré značí vodu nebo vzduch, záleží na odstínu. Tady ale najdeš spoustu vlků, které ovládají víc elementů nebo magií. někdy se nějaký projeví sám, ale dají se sehnat i jinak. Pokud bys někde viděl takového šedého vlka s vozíčkem, doporučuju si promluvit s ním, ten ti řekne víc," podala jsem mu stručnější verzi. I když jsem se s ním bavila, hlídala jsem si okolí aby nám skupinka náhodou neutekla nebo abych neprošvihla něco zajímavého. Stále jsem poočku sledovala Zeirana, ale ten se zdál být zcela uchvácen Atreasem a jeho vyprávěním. Chápala jsme to. byl mladý a zvědavý a Atreasovo vyprávění bylo skutečně fascinující. Byla jsme ráda, že se chce naučit něco nového a na předchozí zážitek už, jak se zdálo, zapomněl. "A těší mě, Dagare."
Nebyla jsem jediná, kdo ochutnal houbičky, i když se někteří zdráhali víc, než já. "To já upřímně taky," řekla jsem hnědému vlkovi, jehož jméno jsme nepochytila, protože jsem se předtím bavila s Dagarem. "Zatím mi nepřipadá, že by to nějak účinkovalo..." jen jsem měla... spoustu energie. nemohla jsem se dočkat, co podnikneme dál. Ale... proč bych čekala na to, co bude říkat Atreas, vždyť mluvil tak hrozně pomalu. Když už jsme ochutnávali houbičky, mohla bych si přece provést vlastní experiment. Upalovala jsem za ostatními na louku, aby mi neutekli a v hlavě už spřádala plány. "Tráva se nemůže dívat, nemel hlouposti," okřikla jsme hnědého vlka. jedli jsme jídlo. Hmm... co jsem chtěla vždycky zkusit? No jasně! Vždycky mě zajímalo, jak od začátku do konce probíhá otrava jistými bobulkami, před kterými mě mé učitelky varovaly. Tak proč to nezkusit? kdo bude můj pokusný objekt, hmmm? Tihle dva ne. Možná nějaká vlčice? Zeiran měl moc práce jinde, ten by můj úžasný pokus zajisté neocenil. To samé Vino. Jistě! Proč bych je jako správný vědec nezkusila sama na sobě. Usmála jsem se od ucha k uchu. Vyrušil mě ale Atreas co mlem o liščích ocasech. Liší ocasy, koukající tráva? Všichni mleli pitomosti. Žádný lišky tu nebyly. Ovšem... co by dělala liška, kdybych jí uškubla ocas a nechala ji pobíhat okolo? To by byl také zajímavý pokus. jenže ten vlk mlel o kytkách, ne o pravých ocasech, jak mi vzápětí došlo podle toho kam nás dovedl. jaké zklamání! Heh, nezájem. měla jsem na práci lepší věci. Chvíli jsem koukala, jak se vlci s divnou kytkou vypořádávají a sem tam se zahihňala jejich kýchnutí. kdo ví proč mi to přišlo legrační. Ale kytka samotná? Nah. Já si místo toho hezky ze země před sebou nechala vyrůst jinou kytičku. Takovou moc pěknou. Čtyři lístečky měla a mezi nimi se skvěla jedna moc hezká černá, a také jedovatá bobulka. Vypadala moc chutně. byla jsme zvědavá, co je na ní tak nebezpečného. Olízla jsem si čenich a chvilinku jen sledovala, jak hezky roste. I to bylo podivně fascinující. Tu bobulku, vraní oko, nebo jak se jí říkalo - to bylo docela tématické, když si ti ostatní hráli s liščím ocasem - si slupnu pak. Bude legrace! Byla jsem svou květinou doslova hypnotizovaná, ani jsem si nevšimla Zeiranovi reakce, která by mi teď ovšem připadala pouze komická, protože by mi nedošlo, co to znamená. Vlastně jsme si moc nevšímala ani ostatních vlků okolo sebe. Bobulka, bobulka, bobulka. Chutňoučká černá bobulka. Za chvíli mi prozradí svá tajemství.

Cizinec pravděpodobně věděl, co hledá, a taky, že jsme na správném místě kde to najít. A tak jsem hledala. poznala jsem, když někdo věděl víc, než já, a byla jsem ráda, že se můžu něčemu přiučit. Znala jsme běžné druhy, ale hodně z těch květin, které byly běžné tady, mi zůstávalo záhadou. Začala jsem se tedy rozhlížet po těch zelených houbách, které hledat. Zaslechla jsem i vlkovo jméno, na které se zeptal Zeiran, jenže já teď měla na starosti jiné věci a totiž toho vlka, do kterého jsem tak neurvale vrazila při svém pátrání po rostlinách. Naštěstí mu to moc nevadilo. Pousmála jsme se jeho poznámce. "Obvykle se v rostlinách docela vyznám, ale podle popisu se hledá špatně." Teď na pomezí zimy a jara bylo na většinu hub ještě brzo. Jak jsme se přestala soustředit, moje světelná koule opět zhasla, novou se mi ale tentokrát podařilo rozsvítit snáz než předtím. Opakování je matka moudrosti. "Kou...? Ah, jistě, tohle!" Byla jsem na magii zvyklá, ani mě nenapadlo, že to pro někoho mohlo být něco nového. Přikývla jsem: "Většina místních vlků nějakou magii ovládá. Když dovolíš..." posunula jsme světelnou kouli blíž k němu, abych na něj lépe viděla, ale aby mu světlo zároveň nebylo nepříjemné. Neměl šedé oči. I jen za svitu magické bludičky jsme viděla výraznou červenou. "Ty sám bys ale také měl být schopný ovládat magii, pokud se nepletu." Pokud jeho oči říkaly pravdu, měl magii ohně. než jsme to ale stihla rozvést víc, Atreas zřejmě našel co hledal a opět se dal do vysvětlování. Pak navrhl, že bychom měli houbičku ochutnat. Tázavě jsem se podívala na svého současného společníka, jakože co si o tom myslí on. nebyla jsem si jistá, jestli mám Atreasovi až natolik věřit, abych snědla houbu, kterou neznám, ovšem... říkal, že je to bezpečné a bylo to pro vědu, ne? A on je také jedl. "Hádám, že tohle bude zajímavé," poznamenala jsem k Dagarovi. "Mimochodem, ještě jsme se nepředstavila, jsem Shine." tak tedy do toho. Zamířila jsme k houbičkám. cestou jsem se vyhnula hnědému vlkovi, "s dovolením." Už jsme dnes nechtěla vrazit do nikoho dalšího. Zhasla jsem své světýlko a pak schlamstla jednu z houbiček. když pro vědu, tak pro vědu.

---> Zubří pláň

---> Zlaťák

Vino mi položil otázku a já zavrtěla hlavou. "Nemám nejmenší ponětí o čem mluví," přiznala jsem na rovinu. Asi jen vlk sám věděl, o co skutečně jde. Naštěstí to ale vysvětlil a abych řekla pravdu, zaujalo mě to. nezdálo se, že by šlo o nějakou tajnost, když o tom tak otevřeně hovořil před hromadou cizích vlků. A nebo byl prostě jenom společenský. To se dalo usuzovat už z toho, že mu vůbec nevadilo, když se k němu najednou přidala taková obrovská skupina vlků. Dokud jsme mu tu ovšem nevadili, neměla jsem v plánu odcházet. na jednu stranu tu byli Zeiran a Vino a na druhou stranu jsem se tu mohla něco dozvědět o místních rostlinách. Držela jsem se poblíž svých dvou známých, ale i tak většina mé pozornosti patřila cizímu vlkovi, hlavně když začal mluvit o Zlatých stromech. někdy v průběhu jeho povídání jsme také postřehla, že už z nebe nic nepadá, takže jsem konečně vyzkoušela magii, kterou jsem si nakoupila u Wua a pokusila se s ní usušit svůj kožich. Moc se mi to nepodařilo, naučit se s něčím novým vždycky chvilku trvalo, ale o něco sušší jsem byla. "Místní houby sice neznám, ale možná v tom lese kousek na sever porostou víc? je temnější a je v něm větší vlhko." Rozhlédla jsem se po ostatních, jestli někdo nebude vědět víc. Já se mohla podělit maximálně o domněnky ohledně toho, co jsem věděla, že mají houby rády. Jak ale vlk řekl, vydala jsem se hledat a při té příležitosti jsme si chtěla i sama prohlédnout zlaté stromy. Nakonec jsme si rozsvítila vlastní světýlko, ačkoli mi několikrát zhaslo, než jsem byla konečně schopná ho udržet ve vzduchu. Chtěla jsme teď používat obě své nové magie, abych se s nimi naučila, i když cizincovo světlo osvětlovalo okolí dost. Dívala jsem se po houbách a tak napůl ucha poslouchala konverzace vlků okolo, že jsme si ani nevšimla, že vedle mě někdo stojí, dokud jsem do něj nenarazila. "Oh, pardon! Omlouvám se." řekla jsem hnědošedému vlkovi.

Vodu jsem sice měla, ale neuměla jsem s ní zacházet. Ale byla jsem si jistá, že postačí i to, co mohli poskytnout ostatní. Přesto jsme si stála za svým, že by se vlk měl radši přesunout někam do sucha. Už jsem však nic neříkala. Místo toho jsme sledovala Zeirana. nečekala jsem, že bude mít až takový zájem o rostliny, že se zdálo, že na všechno ostatní rázem zapomněl, ale těšilo mě to. Tohle byl ten entusiastický mladý vlk, kterého jsem znala. Zinek snad skutečně přeháněl, když naznačoval, že se snažil utopit úmyslně. Přesto jsem se však držela poblíž něj a Vina, kteří byli (tedy kromě Taylora, kterého jsme tu potkala) jediní vlci, které jsem znala jménem. To, co vlk vykládal, mě však doopravdy zaujalo. jak by také ne, když mluvil o rostlinách. Rostlinu, kterou nám představil, jsem už také někde viděla, ale nikdy jsem neuvažovala o tom, že by se dalo použít. nejspíš proto, že rostlo ve vodě. Každý den se vlk dozví něco nového.
Cizinec ale nemluvil jen o rostlině. Rozhlédla jsem se po okolních vlcích. nezdálo se, že by někdo věděl, co to ta zkouška stezky, o které mluvil, bylo. "Nemyslím, že by ji tu někdo skládal..." začala jsem, jenže to už vlk pokračoval a zjevně chtěl, abychom šli všichni s ním. A nakonec... proč ne? Stále mi přišlo zvláštní, že se tady sešlo tolik vlků, ale dělo se tu něco zajímavého. Možná někdo věděl, že se tu tenhle vlk ukáže, a čekal tu na něj? tak či tak jsem se vydala spolu s ostatními do Zlatého lesa.

---> Zlatý les (přes Baštu)

Ať už by se rozhodl mluvit nebo ne, chtěla jsem to nechat na něm. Trpělivě jsem čekala, jestli se rozhodne vysvětlit, co dělal ve vodě, jestli si bude radši chtít popovídat o něčem jiném nebo jestli bude chtít zůstat zticha. Byla jsem tu pro něj ať už potřeboval cokoliv. Alespoň proti Vinovi nic neměl, což mě jen utvrdilo v domněnce, že se on a Zinek znají už z dřívějška a nemají se rádi. pak se na to budu muset Zinka zeptat.
vypadalo to, že Zeiran nakonec něco řekne, když tu se tu objevil nějaký nový vlk. Byl tu dnes snad nějaký sraz o kterém jsem nevěděla, nebo co? Už tak to vypadalo, že se tu sešla celá spousta vlků. Zvláštní, že všechny napadlo vyrazit zrovna k tomuhle jezírku. nebo spíš... v případě nově příchozího vyrazit z tohohle jezírka, místo k němu. "To netuším," odpověděla jsem a opět vstala. Zeirana cizinec také zaujal. Vypadalo to, že promluvit si budeme muset později. Nevadí. Stejně jsme si myslela, že mému synovci neuškodí přijít na jiné myšlenky. Následovala jsem ho za vlkem. jenže... vzápětí jsme musela přivřít oči před pronikavým světlem. Chvíli jsme mrkala, abych se zbavila mžitek. "Eh, v pořádku," zareagovala jsem na jeho omluvu. Podivný vlk. "Udělal bys lépe, kdybys šel někam do sucha. kdybys přeběhl louku, dostaneš se do hor, kde najdeš dost jeskyní. V dešti ti kožich nezůstane suchý dlouho." Ačkoli i to by bylo lepší, než když z něj teď crčela voda. Obecně vypadal, že by mu chvíle v teple vůbec neuškodila. Jeho kýchání se mi nelíbilo a zjevně mu byla zima. Já mu ovšem pomoct nemohla, ale zdálo se, že tu už tak bylo dost ochotných dobrovolníků. jak jsme uviděla, že se zase nadechuje ke kýchnutí, rychle jsem znova zavřela oči.

Opravdu jsem nechápala, co proti sobě Zinek a Zeiran měli. Z jejich chování jsme došla k závěru, že se už museli dřív znát a neměli se rádi, jinak jsme si nedokázala vysvětlit, proč na sebe byli takoví. Vždyť se zas tak moc nestalo. Ale nehodlala jsem řešit jejich spory, to bylo jen a jen na nich a dokud se nepokusí jeden druhého zavraždit, nepříslušelo mi, abych se do toho pletla. Taylor se mezitím odklidil a šel si všímat jiných vlků, kteří sem přišli, takže jsme tu zůstali jen tři. Podívala jsem se na Zinka. Co mělo být hezký výlet se teď akorát změnilo v drama. Měla jsme pocit, že pokaždé, když jsme spolu a svět se zdá být dokonalý, se nakonec něco pokazí. Minule to byli cizáci, teď Zeiran. Nechtěla jsem, aby Zinek odcházel. nechtěla jsem se s ním loučit, chtěla jsem ho následovat za jeho povinnostmi do cizí smečky a strávit s ním víc času. Ale také jsem nemohla opustit Zeirana a Zinek, to, jak se zdálo, chápal. "Budu v pořádku," řekla jsem mu, "buď na sebe opatrný, ano?" Nechtěla jsem, aby odcházel, ale Zeiran mě potřeboval. Kde byl můj bratr a jeho družka, když je jejich syn potřeboval? To oni se o něj měli starat, to oni mu měli poskytnout milující domov, místo aby je pomalu neznal.
K jeho poznámce směrem k nově příchozímu, Vinovi, pokud jsem si dobře pamatovala, jsme se nijak nevyjadřovala, pouze jsem vlka kývnutím pozdravila. Věděla jsem, že mi Zeiran neublíží, ale pokud se Zinek cítil líp, že jsem tu s ním nezůstala sama, nevadilo mi to. Hleděla jsem za Zinkem, dokud nezmizel z dohledu. Bylo mi z toho smutno, nechtěla jsem, aby to skončilo takhle.
Ale skončilo. Alespoň jsem věděla, kde Zinka hledat. nyní jsem se musela zabývat svou vlastní rodinou, tou, která mi připadala rozbitá a zničená. kdo ví, jestli se vůbec někdy dozvím, jak se to všechno stalo a jak to mohlo skončit takhle.
Lehla jsem si na zem vedle Zeirana. "Už jsem tu jen já," řekla jsem poněkud zbytečně, protože to mohl vidět sám. Opodál sice stálo pár vlků, ale ti se bavili spolu a nás si nevšímali. A pak tu byl Vino, ale nezdálo se, že by ten Zeiranovi nějak vadil. "Co se stalo?" zeptala jsem se a pak se opravila. Nevěděla jsem, proč Zinek naznačoval, že se Zeiran snažil utopit sám, ale musela bych být slepá, abych si nevšimla, že bylo na celé té situaci něco divného. Ovšem pokud měl pravdu... Co se stalo s tím vlčetem plným života, které tak toužilo naučit se všechny magie na světě? A tak jsem se opravila: "Co se děje?" Nechtěla jsem na něj naléhat. Pokud chtěl mluvit, mohl mi to říct. Ať se stalo cokoliv, věděla jsem, že já ho soudit nebudu. Nechtěla jsem soudit, chtěla jsem pochopit. A pomoct, pokud toho budu schopná.

Taylora zjevně napadlo to samé o čem jsem přemýšlela. To znamenalo o starost méně. Neunikly mi slzy na Zeiranově tváři, ale to bylo pochopitelné, vždyť před chvílí málem umřel. Přikládala jsme to k šoku a dané situaci, slepá k tomu, co mi tvrdila moje magie aur. nebyla jsme zvyklá to magii používat a většinou jsem barevné záblesky kolem vlků téměř nevnímala. Prohrábla jsem Zeiranovi čenichem srst ve snaze ho utěšit. už byl v bezpečí, tady na suchu už mu nic nehrozilo. Dokud jsem poblíž, nedovolím, aby se mu cokoli stalo. jenže to už Zeiran vrčel na Zinka a zem varovně zapraskala. nepostřehla jsme vůbec nic, co ho mohlo vyprovokovat. Snad Zinkova poznámka? To bylo to jediné, co Zinek řekl nebo udělal. Ale proč? Ale proč jsem také hledala logiku u někoho, kdo si teď prožil něco, z čeho se ještě nestačil vzpamatovat? Byla jsem léčitel a Zeiran byl nyní pacient. Věděla jsem, že když se vlkovi něco stalo, když byl například zraněný nebo se cítil ohrožený, mohl reagovat přehnaně. A věděla jsem, že to mám respektovat, ale neměla bych to brát vážně.
Ale stejně by to měl vědět Zinek. Když řekl, že by Přijal Zeiranovu výzvu, střelila jsme po něm nevěřícným pohledem. To snad nemyslel vážně. Tohle opravdu nebyl vhodný okamžik na nějakou rvačku, copak to neviděl? Měli tihle dva snad nějaké nevyřízené účty nebo tak něco, že na sebe byli takový? Jinak jsem si nedokázala vysvětlit, co tu vymýšleli za pitomosti. "Nikdo se tu s nikým rvát nebude," řekla jsme klidně, ale pevně. "Pokud si chcete vyřizovat účty, nemyslíte, že je tohle ta nejmíň vhodná situace?" Jeden z nich se dusil na zemi a ten druhý se sotva zotavil z předchozí rvačky. Proč byli všichni samci, na kterých mi záleželo, takoví? Naštěstí se prát nezačali. Zatím. Místo toho se Zinak zachoval jako léčitel a zbavil mladšího vlka vody v plicích. děkovně jsme na něj pokývla a pak se opět začala věnovat synovci. "Co se tu tedy stalo?" zeptala jsem se ho měkce. Bylo možné, že do vody prostě spadl. Břehy nebyly strmé, ale určitě to možné bylo. Studená voda byla nebezpečná, ačkoli tak nevypadala. Snadno pronikla srstí až na kůži a mohla způsobit šok.

Společnými silami jsme dostali oba vlky, Taylora i Zeirana, na břeh. Světlejší vlk v plášti se hned dal do mluvení, nebyl to on, kdo se tu topil, takže jsme mu rychle přestala věnovat pozornost a pouštěla jeho povídání jedním uchem tam, druhým ven. Stejnětak jsem přeslechla i to, co mu odpověděl Zinek, veškerá moje pozornost teď patřila jen mému synovci. Jakmile byl na břehu, přiskočila jsem k němu. Začal vykašlávat vodu, takže podle všeho žil. Co ale, u všech bohů, dělal v tomhle počasí ve vodě? byla pomalu moc studená i na pití, natož na koupání. "Zeirane?" neptala jsme se na nic podobně pitomého, jako jestli mě slyší, nebo jestli je v pohodě. Když se vlk dusí, jen těžko si u toho bude povídat, a na druhou otázku byla také jasná odpověď: ne, nebyl, vždyť se málem utopil! Voda v plicích nebyla nic dobrého ani když už byl na břehu. Vzhlédla jsem od něj zrovna ve chvíli, kdy se na mě podíval Zinek a naše pohledy se setkaly. Slyšela jsem, co Zeiranovi řekl. nelíbilo se mi, co tím naznačoval, ale nechápala jsem, jak bylo možné, že se Zeiran jinak ve vodě ocitl, než že by do ní vlezl sám. Snad nám to pak řekne sám. "Zinku? Dokázal bys mu dostat vodu z plic?" zeptala jsem se svého druha. Zeiran by se jí dřív nebo později zbavil sám. Snad. Ale musel u toho dost trpět a ze zkušenosti jsem věděla, že nikdy není dobré, když se něco nachází někam, kam to nepatří. Pořád hrozilo, že by se mohl udusit, pokud by mu nějaká voda v plicích zůstala. Vděčně jsme pokývla na druhého vlka, který zapálil oheň. bylo by lepší, kdyby nejprve odstranil Zeiranovi vodu v kožichu, ovšem nevěděla jsem, na jaké úrovní svou magii ovládá, to musel nejlépe vědět on sám. Oheň snad alespoň zabrání prochladnutí.

---> Zubří pláň

"Daén, Chaos, Zlatá, Namarey a Alatey," zopakovala jsem si spíš pro sebe, abych si názvy zapamatovala. Snad to skutečně byly všechny smečky, které se tu nacházely. Netoužila jsem se k žádné přidat, už jsem si za ty roky zvykla být tulák - leda že bych snad následovala Zinka do jeho smečky, ale to bylo zatím ve hvězdách - ale kdyby tu bylo víc než pět smeček, to aby se jeden za chvíli bál udělat krok, aby nevkročil na cizí území.
Jeho úsměv vyvolal úsměv na tváři i mně. Měla jsme pocit, že mou dobou náladu teď nemůže zkazit vůbec nic. Zlehka jsem se o něj otřela. "Ráda s tebou půjdu." Třeba i na konec světa. Nehledala jsem ho tak dlouho jen proto, abychom se za chvíli zase loučili. Záležitosti smeček sice byly nudné a zdlouhavé a v minulosti jsem se jim spíš vyhýbala, ale pohlížela jsme na to i tak spíš jako příležitost dozvědět se něco nového o místních smečkách, jejichž samotná existence po mě byla až donedávna neznámem. A také to byla příležitost být se Zinkem. I kdybych jen seděla opodál a pozorovala ho, jak mluví s ostatními, nenudila bych se, tím jsem si byla jistá.
Už jsme se blížili k jezeru a naskytla se před námi zvláštní scenérie. Přimhouřila jsem oči na vlky, co se cachtali ve vodě. Cesta sem byla pohodová a já byla dobře naladěná, takže jsem to prve identifikovala jako hru. Můj omyl mi došel jen o zlomek vteřiny později, co Zinek vykřikl jméno jednoho z vlků. "A Zeiran," zašeptala jsem nevěřícně. Tohle skutečně nebyla hra. Spíš to vypadalo, jako by se menší vlk snažil většího udržet ze všech sil nad vodou. Ani na zlomek vteřiny jsem si nemyslela, že by mého synovce dokázal vytáhnout. Byl proti němu tak maličký. Pokud by se pokusil vylézt na břeh, Zeiranova mrtvá váha by ho stáhla po rozbahněném břehu zpět do vody. Rozbehla jsme se k nim, ale na poslední chvíli, před skokem do vody, jsme si stačila uvědomit, jaká by to mohla být chyba. Zeiran od našeho setkání ještě vyrostl. Nebylo vůbec jisté, že bych ho dokázala vytáhnout na břeh bez jeho pomoci. Koutkem oka jsem viděla Zinka, jak zmizel ve vodě. O něj jsme si tentokrát starost nedělala, ne, vlk s elementem vody se ve vodě neutopí, ovšem totéž se nedalo říct o těch dvou nešťastnících.
Zůstala jsme stát na břehu a sáhla po své magii. Nezkoušela jsme ty nové od Wua, v jejich používání jsme si nebyla jistá a tady nebyl čas se něco učit. Nebyl čas na omyly. Zavolala jsem zemi a omotala Zeirana kořeny, abych ho s jejich pomocí přitáhla ke břehu a vytáhla přes rozblácený břeh. I když nebyl strmý, tlapka se po něm snadno mohla sklouznout, obzvlášť teď, když byl rozměklý tajícím sněhem. Přitáhnout něco kořeny k sobě nebylo vůbec jednoduché. Nikdy jsme je k takovému účelu nepoužila, proto jsem byla víc než vděčná za Zinkovu vlnu.