Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Červená louka

Přikývla jsem. "Bílozrzavý vlk, hodně vysoký." Vědela jsem, že tomu popisu tu klidně mohlo odpovídat víc vlků, ale pokud se Zinkovi ta informace mohla hodit, jen dobře.
"Ztratila jsem vaši stopu někde u hor, abych řekla pravdu." Kdyby se nevrátil k Ráji, možná bychom se ani nepotkali a hledala bych ho doteď. byla jsem ráda, že jsem teď věděla, kde hledat smečku, ačkoli Zinek určitě také hodně cestoval. Z jeho slov to tak rozhodně vyznělo. Věděla jsem, že dřív nebo později se zase rozejdeme každý vlastním směrem (ačkoli tentokrát to snad nebude kvůli invazi nepřátelských vlků), proto jsem si připadala klidnější, když jsem věděla, kde hledat, pokud ne jeho, alespoň někoho, kdo mohl vědět, kde se nachází.
"Vino," zopakovala jsme po Zinkovi, "všechno se seběhlo tak rychle, že jsem se ani nestihli představit." Nemusel říkat víc, teď už jsem přesně věděla, o kom mluví. Také to vysvětlovalo, proč jsem nedokázala přiřadit pach ke jménu.
Poslouchala jsem, co říkal o pouštní smečce. Nehodlala jsem soudit podle cizího vyprávění, alfa smečky mohl být naštvaný třeba jen proto, že vešli na jeho území, ale stejně tak mi ani nevadilo, jak o smečce mluvil. Jeho názor byl zase jeho názor a už jsem tak nějak vypozorovala, že Zinek se nesnaží moc často věci zaobalit tak, aby nikoho neurazil. Stále jsem si pamatovala na náš první výlet k Cizákům. Nebo tedy... na můj první výlet k nim. Měla jsem Zinka ráda se všemi jeho nedostatky, jen jsem doufala, že ho to nedostane do problémů. Ale on si dokázal poradit. "To nezní špatně," souhlasila jsem. Okolní krajinu jsme si už pamatovala. "Zlatá smečka... takže jich tu je celkem pět?" To bylo docela dost. Ale ostrovy byly veliké, o čemž vypovídalo už jen to, že jsem na většinu z těch smeček doteď nenarazila. každý den jsem se dozvídala něco nového. "Pokud nejde o nic tajného, co bych neměla vědět, ráda bych šla s tebou," řekla jsem a oplatila mu úsměv.

---> Zlaťák

---> Rokle

Muselo to být přívěškem, protože můj pokud fungoval. Zapamatovala jsem si to a prozatím to nechala být. Neměla jsem zatím tušení, jak přívěšek fungoval, takže jsem teď příliš nepřemýšlela o tom, že nic neplyne jen tak z ničeho a i magie potřebují energii. Přívěšek jsem pak hodlala prozkoumat, až budu sama. teď tu byl Zinek a já se chtěla věnovat hlavně jemu, mé vlastní vědecké pokusy mohly být prozatím odsunuty do pozadí.
Nákup u Wua jsme odbyli relativně rychle. Nevěděla jsem nic o tom, co si Zinek myslí o mně a mém nákupu magií. Nikdy jsem se s nimi nechlubila a většinou mě ani nenapadlo, že bych o nich mohla mluvit, pokud se někdo přímo nezeptal. Jako Rose s Wyianem nebo předtím Zeiran. Wyiana s Rosem jsem zatím tak nějak zapomněla zmínit. Ne schválně, ale nepřišla na ně řeč. Místo toho přišla řeč na smečky. "O žádné pouštní nevím," podivila jsme se. Smeček tu podle všeho bylo víc, než jsem si původně myslela. To byl Chaos, Zinkova smečka, Alatey a teď pouštní. Čtyři smečky na celých ostrovech. A to byly jen ty, o kterých jsem věděla. "Byla v horách. Potkala jsme Einara, jestli ti to jméno něco říká. Musela jsme tam být jen chvíli po tobě, protože jsem odtamtud sledovala váš pach až na druhý ostrov. myslím, že jsme se těsně minuli." Ale potkali jsme se i tak. Na to pronásledování, kdy byli vždy o krok přede mnou, jsem už myslet nechtěla. "Co byla zač ta pouštní smečka?" docela mě zajímalo, co na ní bylo tak špatného, že o ní takhle mluvil. "Kdo byl ten druhý vlk, s kterým jsi tam přišel? Vím, že jeho pach mi byl povědomý, ale nedokážu ho zařadit."

---> Zubří pláň (Přes portál a Sněžné tesáky)

---> Ostříží zrak

nevěděla jsem, co jsem udělala, dokud nezastavil a nezeptal se, jestli umím léčit. Ta otázka mě nejdřív zmátla a málem jsem se zeptala, jak to myslí, protože jsem ho přirozeně nesledovala celou dobu. Zůstala jsem zírat na jeho nohu. "Ano, ale... ne takhle. Nebo o tom alespoň nevím." Bylo to zvláštní. Něco takového se nestane samo od sebe. Napodobila jsem jeho gestu a naklonila hlavu tázavě na stranu. pak jsme k němu natáhla levou tlapku a zlehka se ho opět dotkla. Soustředila jsem se na to, abych ho vyléčila. "Nevím, stalo se něco te...?" chtěla jsem se zeptat, když mi zrak padl na kamínek, houpající se na mé tlapce. Náramek, který měl Rose (a který dříve také patřil cizákům) měl také svou vlastní magii. Mohlo snad být možné, že můj zelený kamínek uměl léčit? Lepší vysvětlení mě nenapadlo, protože já nejen že jsem nevěděla o tom, že bych měla magii léčení, ale ještě ke všemu jsem snad nikdy nepotkala vlka který by takovou magii měl. To bylo zajímavé.
Z louky jsme se pomalu dostali do Rokle a tam byl Wu. Pousmála jsem se. "Občas mám pocit, že nás sleduje. Vždycky když jsme spolu, dřív nebo později na něj narazíme." Možná to byla nějaká jeho obchodní strategie. jestli ano, vycházela mu. Počkala jsem, než si Zinek nakoupí, a zatím si prohlížela zboží. Když na mě přišla řada, pořídila jsme si taky nějaké ty tlapičky. Pak mě zaujaly i tři předměty, které měl Wu na Vozíku. O jednom z nich mi nadšeně sdělil, k čemu je dobrý. Ačkoli jsem měla cizácký přívěšek, moje duše léčitele neodolala a tajemnou mastičku jsme si koupila. Další předmět jsem si vybrala prostě protože hezky voněl a ten třetí... Wu mi neřekl, co to je. jen se pochechtával s tím, že prý uvidím. Viděla jsem. Ta věc teda nevoněla ani trochu hezky. měla jsme jisté pochybnosti o tom, že je k jídlu, ale zkusila jsem to, i když nevoněla zrovna vábně. Stejně mě nenapadlo co jiného s tím. nechutnala extra dobře, ani extra špatně. I tak jsem ji ale radši zajedla tou druhou, voňavou věcí, čistě proto, abych se zbavila té pachuti. No, v životě se má zkusit všechno, ne? Tím jsme měla nákup také vyřízený. Když Zinek zmínil les, ohlédla jsem se po něm a přikývla. "Než jsem tě našla, potkala jsem vlka, který také zmiňoval, že je tu nějaká smečka. Říkal, že je alfa jedné smečky, co sídlí na severu."

---> Červená louka (přes Nejvyšší horu)

NÁKUP:
Hojivá mast - 150 kšm
Mystery box - 50 kšm
Cukrová hůl - 50 kšm
---
5.-10. level do Aury - 630 kšm
4., 5. a 6. slot - 450 kšm
Světlo - 170 kšm 3 rubíny = 200 kšm
2.-10. lvl světlo - 810 kšm
Voda - 180 kšm
2.-6. level do vody - 350 kšm

Na magie sleva 80 %
celková cena tedy bude 524 + 250 kšm

Stav účtu před nákupem: 454 kšm 57 rubínů 8 mincí
Převod 35 rubínů na 350 kšm

Stav účtu po nákupu: 30 kšm 22 rubínů 8 mincí

Mystery box - 15 - Syrečky
Cukrová hůl - 5 - 10 % do obratnosti (propadá)

Schváleno

---> Irisin ráj

I on mi měl co ukázat. Tedy přesněji řečeno jinou rostlinu. K mému vlastnímu překvapení jsem ji také už mnohokrát viděla, ale nikdy předtím mě nenapadlo jí věnovat pozornost. Věděla jsme toho tolik a přesto bylo stále čemu se učit. Pozorně jsme si poslechla všechno, co mi ke květině řekl, uvažovala jsem přitom, kolik dalších zajímavých léčivek se tady na ostrově nachází neobjeveno, skryto přímo všem na očích. Chtěla jsem se o nich dozvědět víc, stejně jako o místní magii. A pak bych se se Zinkem mohla podělit o své poznatky, protože jestli jsem si užívala rozhovor a místní flóře, ještě víc jsem si užívala takový rozhovor s ním. Mluvili jsme o něčem tak běžném, jako byly rostliny, ale přesto mi to připadalo, jako bychom probírali jiná, osobnější témata. Jako by mi i takový obyčejný rozhovor poskytl náhled na vlka, kterého jsem milovala (a byla bych hlupák, kdybych si to stále nebyla ochotná přiznat) z jiné stránky, kterou jsem ještě neznala.
Ovšem jak jsme opustili pláž, neuniklo mi jeho kulhání, které se mi nezamlouvalo vůbec. Předtím, přes radost z opětovaného shledání, jsem to přehlédla, ale teď to přede mnou ukrýt nemohl. Neměla jsem z toho radost, Obzvlášť ne potom, když řekl, že zranění utržil v boji s jiným vlkem. Pokud nejmenoval, utvořila jsem si své vlastní podezření, odkud ten vlk byl, totiž z jedné nejmenované smečky. Přirozeně by má první myšlenka nebyla, že se porval s někým ze své vlastní smečky. A jak šlo o Chaos, nechtěla jsem se vyptávat dál. radši bych předstírala, že problém jménem Chaos vůbec neexistoval, protože jsem věděla, že já s tím nic nezmůžu. Mohla jsem jen doufat, že se Zinek jednou nedostane do tak vážného boje, aby zaplatil životem.
Na louce, kam jsme se dostali, jsme se chvíli zdrželi a ulovili si něco k jídlu. Lov samotný mě na chvíli rozptýlil a přiměl mě myslet na jiné věci, ovšem jak jsme dojedli a vydali se opět na cestu, nedokázala jsme jeho kulhání přehlížet.
Ale přestože jsem o tom nemluvila, i tak jsem po něm sem tam, když jsem měla pocit, že se nedívá, vrhala kradmé pohledy, připravená navrhnout pauzu na odpočinek jakmile bych pojala podezření, že zaostává, nebo se snaží tvářit, že je jeho zranění méně vážné, než bylo ve skutečnosti. I když se zdálo, že nešlo o vážný boj, ale jen o lehčí potyčku, nelíbilo se mi vidět, jak kulhá. Nelíbilo se mi vidět, že trpěl, i když šlo o něco tak banálního. Chtěla jsem mu nějak pomoct, jen kdybych věděla jak. Možná ovšem... možná bylo usilovné přání všechno, co jsme potřebovala. Usilovné přání a malý zelený kamínek, který se houpal na mé tlapce. Šla jsem blízko u Zinka, možná jsem se během těch usilovných myšlenek o tom, že bych mu ráda pomohla, omylem otřela o jeho bok, a kamínek, doteď nečinný a na ozdobu, poprvé udělal... něco. Já samotná nic nepostřehla. Bylo to poprvé, co jsem přívěšek použila, za tu dobu, co jsem ho měla, jistě stačil nashromáždit dostatek energie, navíc to nebyl cílený pokud o léčení. Avšak Zinek jistě mohl pocítit malou změnu k lepšímu.

---> Rokle

Sdělovali jsme si své zážitky a prostě si jen užívali společnosti toho druhého. teď, když jsem ho opět našla, už nebylo kam spěchat. měli jsme všechen čas světa a já zjišťovala, že by mi vůbec nevadilo ho všechen strávit s tímhle vlkem. S mým Zinkem. Pořád jsem tomu tak nějak nemohla uvěřit. připadalo mi to jako krásný sen, z kterého se co nevidět vzbudím, ale i kdyby to sen byl, byl by to jeden z nejkrásnějších, který jsem kdy měla.
Pozorně jsem poslouchala všechno, co mi vyprávěl, a jak čas ubíhal, postupně jsem sebrala odvahu povyprávět mu i o svých vlastních zážitcích. O všech, i o té děsivé stonožce. Vynechala jsem nepodstatné podrobnosti, které se sem teď nehodily. Byla jsem si přesto jistá, že si je domyslel, jen mi nepřišlo vhodné popisovat, že nás stonožka málem zabila. Přežili jsme a Zinek si nepotřeboval dělat starosti s tím, co se mohlo stát, ale nestalo. Chvilku jsem i věnovala popisu té zvláštní léčivé kytky, na kterou jsem narazila. Přecejen jsme byla léčitelka a nebyla bych to já, kdybych takovou věc opomněla zmínit. Dokonce jsem mu ji i pomocí magie ukázala, aby věděl, o čem mluvím. Jeho popisu dvou mladých vlků jsem se i zasmála, přišlo mi to docela roztomilé, jak o nich mluvil. Nu ano, mladí. Když mi ukázal svůj úlovek, ukázala jsem mu i já svůj a řekla mu, jak jsem k němu přišla. A také že jsem vlastně nevěděla, k čemu je dobrý, nebo jestli náhodou není rozbitý, ale to mi zas tak nevadilo. Hlavní bylo, že nakonec celé to dobrodružství s cizáky dopadlo dobře.
Čas ubíhal rychle a příjemně a já si ani neuvědomila, jaký mám hlad, dokud nenavrhl, že bychom se mohli projít. Klidně bych tu s ním zůstala déle. bylo mi tu příjemně. S ním bylo najednou tak jednoduché zapomenout na všechny starosti života. Přesto jsme tu nemohli zůstat věčně. S návrhem jsem souhlasila a tak jsme tedy vyrazili. Ať už měla budoucnost přinést cokoliv, teď, v tuhle chvíli, se v mých očích zdál celý svět být v naprostém pořádku.

---> Ostříží zrak

Jméno: Shine

Smečka: Tulák

Zaměření: Léčitelka

Člen discord zahrádky: Ano

Ne, vůbec jsem nezkopčila vzorovou, šilh

Amorek 2

Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. Nemyslela jsem si, že bych si někdy ještě našla partnera, přestala jsem hledat před mnoha lety, kdy jsem se rozhodla zasvětit život jiným věcem, ale teď jsem byla tady, dívala se na něj a připadala si šťastně. Tenhle vlk, tenhle úžasný vlk, kterého by mi jistě mohla každá vlčice závidět, byl můj druh. Trvalo nám to dlouho, ale přesto mi teď připadalo, že se všechno událo strašně rychle. byl můj. A já byla jeho. měli bychom si teď najít nějaké společné doupě, kde budeme bydlet a kde se budeme scházet? Ačkoli jsme nemínila nikam odcházet, byla jsme hlavně prakticky založená - nechtěla jsme Zinka už znova takhle hledat po ostrovech, až se naše cesty opět rozejdou, což se dřív nebo později stane. Ale... o tom můžeme přemýšlet až za chvíli, teď jsem si chtěla jen užít okamžiku.
Až když mi položil otázku, odtáhla jsme se. Ne, protože jsem se nechtěla tulit, jen proto, že bylo poněkud nepohodlné v té pozici i mluvit. A že jsme si toho měli hodně co vyprávět. "Když jsi zmizel v bažinách, pokračovali jsme spolu s tím pruhovaným vlkem a Lissandrou dál. Oheň nám odřízl cestu zpátky na ostrov." Pamatovala jsem si z té cesty hlavně své obavy o něj, události jsme vnímala spíš okrajově. Záležitost s obří stonožkou jsem vynechala, teď mi nepřipadalo, že by bylo vhodné o tom mluvit. Já i ten druhý vlk jsme to přežili ve zdraví a nechtěla jsem vzpomínat na to, jak to mohlo dopadnout. "Pak jsme se dostali do tábora cizáků, kde zuřil boj, a nakonec nás smetla vlna." nebylo to všechno, co se událo, ale i já byla zvědavá, kde byl celou tu dobu on. "Co se s tebou stalo, když..." co se v bažinách vlastně stalo? Uhodil blesk? Zafungovala tam nějaká podivná magie, která nás rozdělila? Nevěděla jsem. "...když jsi se oddělil od skupiny?" Bylo to, jako kdyby prostě zmizel. Nedokázala jsem si vysvětlit co se tam stalo.

Amorek 1

V jeho objetí bylo snadné zapomenout na všechny minulé strasti. Nevěděla jsem, co bych dělala, kdybych zjistila, že útok cizáků nepřežil. Že se mu něco stalo a já tomu ani nemohla zabránit. Ale cizáci a i všechno špatné bylo za námi a my jsme byli oba živí a zdraví.
Po chvíli jsme se ale odtáhla a zamračila se na jeho tlapku. Zdálo se mi to, nebo kulhal? měla jsme předtím až příliš velkou radost, že ho vidím, než abych se tím zabývala, ale teď jsem doufala, že jsme mu tím objetím neublížila, pokud byl zraněný. Ale nezdálo se, že by se tak stalo. Znova jsem zabořila čenich do jeho srsti a nadechla se jeho vůně. "Nikam nepůjdu," zamumlala jsem mu do kožichu. Nejdřív mi nedošlo, jak to myslel. Nenapadlo mě, že by mě žádal o něco jiného, než abych tu s ním teď zůstala. Jenže on mluvil dál. Znova jsem se od něj odtáhla a pohlédla mu do tváře. "Ty..." začala jsem, "ty mě žádáš, abych..." Nemohla jsem tomu uvěřit. A přesto... zaskočilo mě to, to ano. nečekala jsem, že by se zeptal na něco takového, ale nad odpovědí jsem se nemusela rozmýšlet dlouho. Možná jsem pořád tak docela nerozuměla citům, které jsme k němu chovala, ale v jednom jsem měla jasno. Měla jsem ho ráda. Radši než kteréhokoli vlka. Když byl poblíž, všechny starosti se zdály na hony vzdálené a i ten nejošklivější den se změnil v krásný. Milovala jsem ho?
Podívala jsem se do jeho upřímných modrých očí. Do očí vlka, který pro mě znamenal víc, než můj vlastní bratr. Který pro mě znamenal víc, než vlastní život. Ano. A trvalo mi až příliš dlouho si to uvědomit. "Jsem jen tvá," vyslovila jsem nahlas to, co mé srdce vědělo už dávno.

Nevěděla jsem, jak dlouho budu muset ještě hledat, ale jestli mi něco nechybělo, bylo to odhodlání. I kdybych musela dojít až na konec světa, i kdybych musela bojovat s dalšími monstry, šla bych do toho, jen abych se dozvěděla, co se stalo. Už jsem ale nemusela pobíhat po světě a doufat, že náhodou narazím na někoho, kdo by mi mohl poradit. Cítila jsem, že můj cíl je blízko. Ovšem nemohla jsem mít ani tušení jak moc blízko je ve skutečnosti. Totiž jen pár metrů za mnou.
Zastavila jsem se s tlapkou ve vzduchu a nevěřícně se ohlédla. Ten hlas... šálil mě zrak? Ne, byl to skutečně on. Poznala bych ho kdekoli. Zaváhala jsme jen na okamžik. "Zinku? Zinku!" Rozběhla jsem se mu naproti. Hledala jsme ho a přitom nakonec on našel mě. Rázem jsem zapomněla na žízeň i na únavu. Byl tady. Živý a přímo přede mnou a na ničem jiném v tuhle chvíli nezáleželo. Doběhla jsem až k němu a pro jednou odložila stranou své obvyklé vážné vystupování a prostě se k němu přitulila. "Tak ráda tě zase vidím! Kde jsi byl celou tu dobu? Co se s tebou stalo? Bála jsme se, že jsem tě ztratila." Mumlala jsem do stříbřitého kožichu. "Tohle už mi nikdy nedělej, jasné?"

---> Dračí průsmyk

Stopa byla opět ztracená, ale doufala jsem, že ne na dlouho. I kdybych tu jen na někoho narazila, možná bude vědět, kde se nachází Zinkova smečka. Pokud bych našla tu, mohla bych se doptat, jak navrhoval Einar. Bylo s podivem, že jsem vůbec dokázala sledovat stopu tak daleko a neztratila jsem ji dřív.
prošla jsem průsmykem a dorazila na pláž, kde jsem na chvíli zastavila, abych si odpočinula a vydýchala se. Poslední část cesty jsem běžela a studený vzduch nepříjemně štípal v plicích. Nepohrdla bych ani douškem vody, ale to zatím počká. to bude muset počkat. Tady se dala najít jenom voda slaná a tu nebylo radno pít.
na chvíli jsem si lehla pod vysoké palmy, abych ulevila rozbolavělým tlapkám, ale nemohla jsem tu zůstávat příliš dlouho. Můj cíl byl stále v nedohlednu, teď nebyl čas odpočívat. Sotva jsem se vydýchala, zvedla jsem se a vyrazila dál, přes pláž a směrem k horám, za kterými, pokud mě paměť neklamala, se nacházelo jezero sladké vody. A také louka.

---> Les u mostu (přes Luka)

Okolní krajinu jsem dobře znala už ze svých cest s Ellie a všech návštěv, které přišly potom. Pachová stopa se na louce dala sledovat snáz, byla přímější, i když si s ní pohrával vítr. A co víc, mohla jsem tam sledovat přímo stopy, které se jen sem tam křížily se staršími cizími stopami. Zima s sebou přinášela i výhody.
Stopa směřovala k horám. Jenže pak jsem ji ztratila. Možná za to mohl vítr, možná počasí, možná místní krajina, ale najednou byla pryč. Kroužila jsem kolem ve snaze ji najít. Vedla zpět přes louku, ale směrem dopředu mizela na kraji hor. Musela někudy vést, nemohli se jen tak vypařit. Jenže kudy? Čím víc času jsem strávila hledáním, tím víc pachy mizely, až jsem se nakonec rozhodla hory odejít a zkusit to na druhé straně. Smečka přece nesídlila v horách, nebo ano? Pokud ano, když hory obejdu a pach nenajdu, budu vědět jistě, kde mám hledat. pokud ne, cesta kolem bude rychlejší a méně náročná, než přes hory. odpojila jsem se od kurzu a zamířila skrz průsmyk lemovaný dračími hlavami, za kterým byla, pokud mě paměť neklamala, pláž. pak stačilo přejít jen malý úsek hor, abych se dostala na louku.

---> Irisin ráj

---> Temný les (přes Most)

Uběhla jsem už slušnou vzdálenost, ale pořád mi unikali. Pach byl čerstvý, možná pár hodin starý, a měla jsem pocit, že je doháním, přesto jsem je však nikde neviděla. Ale nečekala jsem, že bych na ně narazila tady v lese, nebyla tu dobrá viditelnost. Spíš než na zrak jsem se stále musela spoléhat na čich a snažit se neztratit stopu. Naděje mě poháněla neúnavně vpřed. Už jsem kousek, už možná jen tenhle les a uvidím známý stříbřitý kožich. A pak... pak už ničemu nedovolím, aby nás to znova rozdělilo. Pokud tedy... pokud tedy Zinek nebude proti. Pořád mě mátlo co mezi námi vlastně bylo. V jeho přítomnosti jsem si připadala jako nikdy. Byl to můj přítel, ale... ale ne přítel jako každý jiný, bylo v tom něco víc. Měla jsem ho opravdu ráda a přála jsem si pro něj jen to nejlepší, ať už to bylo cokoli. A až ho najdu, rozhodně se ho budu muset zeptat, co s es ním v Bažinách stalo.

---> Dračí průsmyk (přes Luka)

---> Alateyská smečka (přes Hraniční pohoří)

Einara i Alatey jsem brzy nechala za zády. Sledovala jsem známý pach a místy ho ztrácela, abych ho pak našla jinde. Zinek spolu s tím druhým vlkem mířil na jih, dost možná na druhý ostrov, což mi napovídalo, že jsem se s polohou smečky nemýlila. Co víc, jeho čerstvý pach znamenal, že je živý, a tempo, jakým se pohyboval, říkalo, že nejspíš i v pořádku. nejspíš museli spěchat. Nebyla jsem sice nejrychlejší, protože jsem musela sledovat stopu, ale nepohybovala jsem se ani úplně pomalu a kdyby šli vycházkovým tempem, byla bych je dostihla dřív.
Proběhla jsem lesem jak nejrychleji to šlo, a zamířila k Mostu. Živě jsem si vzpomínala, jak jsem tu minule byla se Zinkem, ještě před tou událostí v Bažinách. Připadalo mi to jako nekonečně dlouhá doba, jako celé věky. nemohla jsem se dočkat, až ho opět uvidím a až se budu moct na vlastní oči ujistit, že ej to opravdu on a je v pořádku.

---> Les u Mostu (přes Most)

"Většinou je tu docela klid, ale pokud si nedáte pozor, může se vám stát, že se k něčemu připletete." Tak jako se to stávalo mně. "Velká smečka cizích vlků tu ale skutečně byla poprvé. myslím, že se sem dá dostat jen pomocí magie skrz portály a nebo přes moře." Sama jsem tak docela nevěděla, jak jsem se sem dostala. Prostě jsem najednou byla... na ostrovech.
"Nevím," přiznala jsem. "Myslím, že se prostě objeví... jinde. Možná na pevnině, možná v jiném světě. I tady na území jsou portály, které vás během okamžiku přenesou z jednoho konce ostrova na druhý." Byla to záhada, ale nemyslela jsem si, že by ti vlci umírali. Tenhle ostrov nepůsobil jako vězení, byl to domov. Divoký a nebezpečný, ale přesto domov.
Došli jsme do hor. Můj společník najednou zpozorněl a než jsem se stačila zeptat, co se děje, také jsem ucítila cizí pachy. Oba jsem znala. Jeden jen zběžně, nedokázala jsem ho spojit s tváří ani se jménem, ale ten druhý... srdce mi poskočilo v hrudi. otočila jsem se na Einara. "Omlouvám se, ale musím jít." Vyhrkla jsem. Aniž bych čekala na odpověď, rozběhla jsem se po pachu. nebylo ode mě příliš vychované, že jsem utekla takhle bez slůvka na vysvětlenou, ale nechtěla jsem riskovat, že se pach rozplyne.

---> Temný les (přes Hraniční pohoří)

---> Tajga

Prohlížela jsem si okolí, abych měla alespoň povědomí o tom, kam a kudy to jdeme. Když už jsem navštívila jinou smečku, musela jsem jí věnovat alespoň trochu pozornosti, i když moji mysl teď Alatey ani v nejmenším nezajímala. Tady Zinka nenajdu. Kdyby tu byl, tenhle vlk by ho znal.
Na jeho otázku jsem kývla. "Už to bude..." Chvíli jsem prováděla mentální výpočty, než jsem větu dokončila: "Rok určitě, možná víc." Samotnou mě to překvapilo. Nepřišlo mi to tak dlouho. připadala jsme si tu jako doma a čas ubíhal aniž bych si toho všimla. jeho další otázka mu vysloužila zvláštní pohled. "Máte na mysli... cizáky, kteří na ostrovy zaútočili v létě?" Nevzpomínala jsem si, že bych ho viděla v jejich táboře, ale na druhou stranu tam byl dost chaos a já sama se spíš snažila orientovat a nezaplést se do boje víc, než bylo nutné. A pak přišla vlna, která mě svedla dohromady s vlčaty. Kdyby tam Einar někde byl, nejspíš bych to ani nepostřehla. "Magie je tu divoká a už jsem tu několikrát narazila na tvory, kteří nevypadali jako nic, co jsme do té doby znala. Ale smečka nových vlků, která by brala zajatce, alespoň tedy v takové míře jako to dělali oni, tu byla poprvé, co si pamatuji." A něco takového by mi neuniklo, to jsem věděla.