Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měl pravdu. Třeba to tu nebude tak špatné, ale to budeme muset zjistit časem, ale je pravda, že ten les se nám líbil oběma už předtím a to něco znamenalo, ne? Avšak uvidíme, chvíli se tu zdržíme a pak se asi rozhodneme. Zatím tady nebylo nic a nikdo, co by mi zkazilo chuť se do Alatey případně přidat oficiálně. Pořád jsme tu byli na zkoušku a jak se nám podaří splnit úkol a případně vzbudit důvěru v Einarovi, pak teprve budeme vědět, jak na tom vůbec jsme.
Srna nám sice bohužel utekla, ale za to ryšavý zmínil zajíce, kteří by tu měli být. To bylo jedině dobře, co bychom dělali, kdybychom nic smečce nepřinesli? Asi bychom se tu moc neohřáli a byli bychom poslání pryč z území a to jsem nechtěla, hlavně jsem to nechtěla pokazit Mercerovi. Přikývla jsem. Nic jiného nám teď nezbývalo a vůbec, zaječí maso je náhodou dobré. Brzy se mi do čenichu dostal známý pach právě ušáka. V očkách mi zajiskřilo. Pohlédla jsem na mého společníka a na jeho slova tiše přikývla.
Byla jsem přilepená k zemi a vyčkávala, až bude ta nejvhodnější chvíli po zajícovi vystartovat. Koukala jsem na Mercera, ale zároveň na naše jídlo. Doufala jsem, že se nám to povede. Opravdu jsem se soustředila, přesto jsem vyběhla pozdě, hnala jsem se za ním, co mi síly stačily. Nechtěla jsem nikoho zklamat, tak jsem do toho dala všechno. Nakonec se mi ho podařilo doběhnout a následně i zardousit. Pustila jsem mrtvého zajíce na zem a koukla mezi stromy na Mercera.

V tichosti jsem následovala rezavého dolů, do lesa. Řekla jsem asi vše, co mi přišlo důležité, aby Einar věděl. Já si osobně nejužitečnější připadala právě v léčitelství. Doufala jsem tedy, že s Astrid se naučíme nové věci společně a vyměníme si starší zkušenosti. Bylo by fajn se s ní potkat. Já jin léčitele nikdy nepotkala. Znala jsem jen otce a bratra, který nás to učil.
Střihla jsem ušima a pohlédla na ryšavého, který se rozpovídal. Pozorně jsem ho poslouchala. Takže budeme muset lovit. To bychom s Mercerem měli zvládnout. Přeci jen jsme se znali a společné jídlo jsme už taky měli. Na vysokou se asi neodvážím, ale zajíci zněli přívětivě. "Dobře," pousmála jsem se na něj. Vzdálil se a nechal nás tu o samotě.
Modré oči jsem upnula na Mercera. "Jo. Budeme lovit. To bychom mohli zvládnout," pousmála jsem se na něj. "Nene," zavrtěla jsem hlavou. Když budeme lovit spolu, mohli bychom to mít dříve hotové. Přiblížila jsem se k hnědému a jemně se o něj otřela. "Vůbec nevadí. Zkusím to a uvidíme, jak se mi to bude líbit. A vůbec... Říkala jsem, že bych o tebe nechtěla přijít, no ne?" zazubila jsem se. Kdo ví. Třeba se mi život ve smečce zalíbí a budu tu chtít opravdu zůstat. Einar sic nebyl veselá kopa, ale nakonec nebude až tak špatný. Přeci jen jestli je to vůdce, musí vzbuzovat nějakou tu autoritu.
Pokývala jsem a vydala se za pachem srny, která tu v okolí byla. Přinést srnu by bylo rozhodně super, ne že ne. Avšak jak jsme se přibližovali, zřejmě nás zmerčila a zmizela. "Ah. Tak zkusíme ty zajíce ne? Je tu Einar a ta léčitelka Astrid... Tak když vezmeme pár zajíců, tak by to mohlo jít, ne?" zamyšleně jsem se rozhlédla. Kdo ví, ale kolik Alatey měla vůbec členů. Říkal, že je to mladá smečka, tak jich asi nebude tolik.

Po horské cestičce jsme pomalu scházeli níž, do lesa. Byl to ten les, přes který jsme procházeli. Teď jsem si už byla jistá, když jsme do něj pomalu vcházeli. Jemně jsem se pousmála a následovala vlky. Doufala jsem, že mé schopnosti budou pro smečku užitečné natolik, abych tu mohla zůstat déle případně natrvalo, pokud nám to Einar dovolí.
Musela jsem si dávat pozor, aby mi to tady neuklouzlo, rozhodně bych neudělala dojem, kdybych se v horách neuměla pohybovat, když jsem na ně byla v podstatě zvyklá. Naštěstí sem o nic nezakopla. Při nejhorším bych dopadla do měkkého, když jsem viděla vlka před sebou a nad myšlenkou jsem se pobaveně usmála, ale tak, aby si toho zrzek nevšiml. "No ulovím, ale expert nejsem. Jsem vlastně úplně průměrná, každopádně jsem vždy k tlapce, kdyby bylo třeba pomoc," pověděla jsem zcela upřímně. Mohla bych si vymýšlet, ale k čemu by mi to bylo, kdybych mu měla mé schopnosti předvést? Byla bych lhářkou a tou já nebyla.
Lehce mě zamrzelo, že už tu jedna léčitelka byla, ale prý ocení pomoc. "To by bylo fajn, poznat někoho jiného a předat si zkušenosti," usmála jsem se nakonec. To bylo vlastně pozitivní. Mohly bychom si s tou Astrid pomoc navzájem. Hlavu jsem stočila na Mercera, když jsem řekla vše, co jsem chtěla. Pousmála jsem se na něj a jemně se o něj otřela. Doufala jsem, že jsem mu nenarušila jeho prostor, ale přeci jenom u toho jezera jsme byli dost blízko u sebe na to, aby mu tohle vadilo.

Poslouchala jsem oba dva vlky, neměla jsem co dodat. Zrzek zdůraznil, že tohle je jeho smečka. Uhádla jsem správně, tohle tedy byl vůdce. Už ze začátku budil respekt a teď jsem si byla jistá proč. Prohlédla jsem si ho a jen pokývala hlavou. Smečka založená na důvěře? Zajímavé. Netušila jsem, že smečka přijímá na základě důvěry. Tedy... Ač jsem neměla se smečkami zkušenosti, tušila jsem, že tam je nutná důvěra, je to jako v rodině. Jen jsem si myslela, že přijímání probíhá jinak. Ale co já jsem mohla vědět, že? Spíše to byly jen mé pouhé představy. Všechno jsem si zatím musela představovat. "Ano, za úkryt budeme opravdu rádi," pousmála jsem se a potvrdila Mercerova slova. Odpočinout si někde, kde by snad nemuselo hrozit nebezpečí znělo rozhodně fajn. Ne že bychom s hnědým narazili při odpočinku na trable, ale jeden nikdy neví.
Všimla jsem si rudých očí, které se do mě zabodly. Stáhla jsem mírně uši a pohlédla na vlka, který mě uklidnil, že nám nic nehrozí. Mlčky jsem přikývla. Nebyla jsem zrovna důvěřivá k ostatním a už vůbec ne k někomu, kde byl veliký a k tomu ještě nepůsobil nejmileji. Jeho oči ve mě budily vzpomínky na mou zákeřnou máti. Zavrtěla jsem hlavou, abych je vyhnala. Nechtěla jsem nad ní přemýšlet.
Einar z Alatey. Znělo to moc pěkně, to jsem musela uznat. "Také mě těší," pověděla jsme k zrzkovi a vydala se za ním, když nás vyzval. Chtěl vědět, čím bychom pro smečku mohli být užiteční. Zamyslela jsem se, mezitím co mluvil Mercer. "No a já jsem také žila na severu a... v lovu či síle moc nevynikám, to je pravda, ale za to mám zkušenosti s léčitelstvím. S otcem a bratrem jsme putovali a otec nás naučil různé bylinky, nejen ty léčivé," to byla asi ta nejlepší věc, kterou jsem mohla smečce nabídnout. Lovit jsem uměla, ale přeborník jsem nebyla a bojovník také ne. "A taky jsem rychlá," dodala jsem. To byla vlastnost, ve které jsem vynikala nejvíc.

Doufala jsem, že mé obavy o mé nezkušenosti nebudou vadit, jak řekl Mercer, musela jsem se to někde naučit. Na jeho slova jsem jen přikývla a více to nerozváděla, na to stejně již nebyl prostor. Zjevil se tu zrzek, kterému to tu zřejmě patřilo. Měla jsem k němu přirozený respekt, aniž bych si to možná uvědomovala. Byl oproti mě obřík, jako Mer. Rozhodně zrzek nevypadal nejmileji a nevítal nás s otevřenou náručí. Tomu jsem i rozuměla, přišli jsme na jeho území, které si brání a nechce tu mít narušitele. Popsal nám, kam území až sahá. Rozhlédla jsem se a uvědomila si, že to bude zřejmě ten les, kterým jsme předtím procházeli, ale to jsme žádné pachy necítili. Byli jsme daleko od hranic hádám.
Mlčela jsem a poslouchala vlkova slova, zatímco se k nám přibližoval. Musel vidět, že mám jistý strach. Byla jsem k cizincům nedůvěřivá a bojácná. Ještě k vlkovi, který je veliký, mohutný a ještě ne sympatický. Jemně jsem sklopila uši k hlavě, když byl blíže u nás. Nevědomky jsem se ještě o něco víc natiskla do Mercerovy hnědé srsti. Byla jsem tak moc ráda, že je tu se mnou, cítila jsem se lépe než kdybych tu stála sama. Zrzek se optal na naše jména. Nadechla jsem se, že odpovím, ale to mě Mercer předběhl a představil nás oba dva. Neskákala jsem mu do řeči, neměla jsem to ani čím doplnit. Já jen mlčky souhlasně přikývla a vyčkávala, co se vlastně bude dít dál. Byla jsem nervózní a neměla nejmenší tušení, co teď. Nemohla jsem ani od toho všeho utéct a to jsem se na smečku těšila, jen jsem netušila, co a kdo přijde.

Z nového území, kde možná sídlila smečka, jsem byla nadšená. Jistě si toho Mercer všiml. Lehce jsem poskakovala a ošívala se. Musela jsem vypadat jako malé vlče, které se těší až dostane kus úlovku. Řekla bych, že jsem se možná chovala přehnaně, ale měla jsem z toho radost, ač bych možná měla být spíše nervózní, vzhledem k tomu, že jsem ve smečce nikdy nebyla a nikdy na žádnou ani nenarazila až do dneška. Třeba mě ta nervozita přepadne ve chvíli, až se tu objeví nějaký cizák. "Uhm, jo, to zní asi rozumě," přitakala jsem s úsměvem na vlkova slova a nedočkavě se rozhlížela až sem někdo přijde. Bude jich víc? Bude to jen jeden vlk? Co udělá? Bude naštvaný nebo nadšený? Co s námi udělá? Takových otázek mi proplouvalo hlavou, ale odpovědi jsem na ně neměla, musela jsem prostě vyčkat a nechat se překvapit. "Ochránci?" smečka měla ochránce? Bylo znát, že se mám ještě co učit. "Víš. Jak jsem říkala, já o smečkách vlastně nic nevím nebude to vadit?" znejistila jsem. Jsem nezkušená a co když někoho takového mezi sebe nebudou chtít?
Jak jsem na tohle pomyslela, mé nadšení vyprchalo a já byla nervózní. Mlaskla jsem a očima těkala po okolí. Zastřihala jsem ušima, když jsem uslyšela kroky a následně toho, komu patřily. Rezavý mohutný vlk si to kráčel přímo k nám. Pousmála jsem se, když se ke mě Mercer natiskl, cítila jsem se hned bezpečněji. Nelíbilo se mi, že vlk cení tesáky, ale neměla jsem pocit, že by na nás chtěl zaútočit. "Také zdravím," houkla jsem po Mercerovi k vlkovi, ze kterého šel jistý respekt. Alatey? Tak se to tu jmenovalo? Zajímavé. Hnědý se ujal slova a vysvětlil, co tu vlastně hledáme. "Tak tak a vaše území se nám líbí," jemně jsem se pousmála a vlka si ještě jednou prohlédla, ale ne nijak zvědavě nebo moc okatě. Zajímalo mě, co se teď bude dít.

← Slané jezero přes Hraniční pohoří

Věnovala jsem mu milý úsměv. Byla jsem ráda, že věděl, že se na mě kdykoli a s čímkoli může obrátit a svěřit se mi. Sama jsem přicházela na to, že i já bych se mu mohla svěřit. Tedy nevím, zda by mě chtěl úplně poslouchat, ale mohla jsem mu v tomhle věřit a neudělala bych chybu. A řeknu vám, že to byl tak moc hezký pocit.
Mírně a vesele jsem poskočila. "Tak jo," zazubila jsem se na něj a šťouchla do něj. Byla jsem za to naše společné courání a prozkoumávání vážně ráda. Kdo ví, kde a s kým bych byla teď, kdybych na Mercera nenarazila? Vlastně jsem to ani vědět nechtěla, takhle jsem byla spokojená a víc jsem nepotřebovala. "No vidíš a mě jako společnost už máš na krku pár měsíců," řekla jsem pobaveně a zavrtěla hlavou. Kdybych byla otravně ukecaná, zřejmě by byl dávno fuč, naštěstí já věděla, kdy mám držet tlamu a raději mlčet. Vesele jsem pokračovala dál vedle hnědého do hor. Začmuchala jsem, když se mě optal na pachy. "Uhm," přikývla jsem a rozhlédla se. Bylo jich tu cítit o něco víc, ale vzhledem k tomu, že jsem fungování smeček neznala, tak mě to ani netrklo, že jsme se dostali na území, doku to nezmínil sám Mercer. "Jo? Tak to bychom asi měli počkat? Nebo já nevím, jak tohle úplně funguje," pokrčila jsem rameny. Měla jsem asi pravdu, můj společník se zastavil a čekal, udělala jsem totéž. "Myslíš, že někdo přijde?" zeptala jsem se vzrušeně. Byla jsem zvědavá, nikdy jsem ve smečce nebyla, bylo to pro mě nové a vzrušující, ač jsem netušila, co od toho vlastně čekat.

Mile mě překvapilo, když mi Mercer poodhalil jeho poměrně smutnou minulost. Tedy ta část, kterou mi sdělil, byla smutná. Zbytek? Zbytek mohl být klidně veselý a šťastný, ale více o minulosti mluvit nechtěl. Asi to nebylo tak šťastné, jak jsem si myslela. Přesto jsem respektovala, že mi nic víc neřekne, však ani já jsem mu neřekla slůvko o té mojí, která příliš zajímavá nebyla, až na mé rodinné vztahy. "Dobře, ale kdyby sis někdy chtěl ulevit, jsem tu pro tebe," usmála jsem se na něj a pohoupala ocasem.
Loučení s ním jsem si nedokázala už představit. Nechtěla jsem se loučit, už nikdy. Nebylo divu, byli jsme spolu už docela dlouho a zvykli jsme si na sebe, minimálně já na něj. Nejsem zrovna nejdůvěřivější vlčice, ale Mercer si mou důvěru nějakým způsobem získal. "Nu já nevím," pokrčila jsem rameny. "V cestování, prouzkoumávání? Třeba bys rád potkal někoho jiného, s kým bys zkoumal." Bylo to možné, ne všichni se chtějí toho druhého držet příliš dlouho. "To je pravda," pousmála jsem se. Já kdybych o jeho společnost nestála, tak bych byla zřejmě už někde jinde, stejně jako on. To mě vlastně uklidnilo. "Určitě!" zazubila jsem se a následovala hnědého směrem k horám, kde jsme ještě nebyli.

→ Alatey přes Hraniční pohoří

Zajímalo mě, jak to že byl takhle dlouho sám. Vlci měli k tomu různé důvody. Někdo byl prostě a jednoduše vlk samotář, někdo zase dost cestoval, proto neměl moc kontaktů nebo třeba onoho vlka nikdo neměl rád a všichni se mu vyhýbali. Tohle jistě ale nebyl Mercerův případ, to se mi k němu nehodilo. Nakonec důvod samoty byl trošku jiný, než jsem si myslela. "Tak to mě upřímně mrzí..." vydechla jsem a bronzového si prohlédla. Muselo to být strašné, když jemu a jeho rodině a smečce zničili domov. Moc jsem si to ani nedokázala představit. "To je smutné, ale na druhou stranu to asi chápu." Avšak já bych v takové situaci být asi nechtěla, kdo by taky chtěl? Po tomhle jsem se ani moc nedivila, že Mercer byl poměrně mrzutý, tedy na pohled mrzutý. Jistě jej to hluboce zasáhlo. "Ale vůbec mě nezatěžuješ, pokud se ti uleví, jen mluv," pousmála jsem se na něj.
Posmutněla jsem u představy, že bychom se rozešli a třeba se už nikdy nepotkali. Taková představa se mi příčila a já s ním chtěla být a neopustit ho, ale kdo mi tohle zajistí? Koutky se mi o něco zvedly do úsměvu, když promluvil. "To jsem ráda. Nechci se loučit. Protože jak se loučíš, je to jako navždy..." střihla jsem uchem, kterého se následně dotkl. "Nebrání nám asi nikdo, ale... Stojíš o to? Nerada bych tě nějak brzdila třeba," pověděla jsem a pohlédla mu do rudého oka.

Amorek 9

Natočila jsem hlavu na Mercera, který se usadil vedle mě a ze široka jsem se na něj usmála. Chtěla jsem, aby se cítil dobře. Chtěla jsem jej uklidnit, jistě ho ta situace vyděsila, stejně tak jako mě vykolejila. Cítila jsem se vedle něj jednak bezpečně a druhak moc dobře. Byl na mě hodný a staral se, ač vůbec nemusel. Nikdy jsem moc neměla příležitost navázat hlubší vztah, proto jsem si toho o dost víc vážila teď s Mercerem, který se mi za tu dobu stal opravdu dobrým přítelem, přestože bychom si toho mohli o sobě říct ještě tolik, abychom se opravdu znali.
S úsměvem jsem přikývla. "Sám? Jak to? Já vlastně taky byla sama... tedy ne tak docela, ale neměla jsem po boku nikoho jiného než otce s bratrem, za což jsem tedy ráda, ale i vlk potřebuje někoho blízkého mimo rodinu a to já nikdy neměla," vydechla jsem a sklopila oči. Takový to byl pocit? Vážit si někoho? Střihl jsem uchem a opět modrá očka přišpendlila na Mercera. "Víš... Ze začátku jsem to brala tak, že jsme v tom všem skončili společně, pobudeme spolu chvíli a pak se rozejdeme, ale teď je to už několik měsíců a... a už si nějak moc nedokážu představit, že bychom se odloučili," opět jsem sklopila zraky. Bylo mi z této myšlenky těžko u srdíčka. Ze začátku bych si řekla fajn vlk, ale tak co. Jenže teď? Teď jsem si na něj příliš navykla, abych se s ním rozloučila.

Amorek 8

Stále jsem z toho byla vykolejená a pořád nevěděla, jak se mám chovat a jak se k tomu celému mám vlastně postavit. Byla to nová zkušenost, se kterou jsem nevěděla, jak mám naložit. Na druhou stranu i pro Mercera to muselo být mimo jeho komfortní zónu, ne? Přeci jen úsměv na něm byl vidět vzácně, jinak vypadal chladně, ač jsem věděla, že tomu tak není, jen se tak prostě tváří. Najednou mi sdělil jeho pocity a city ke mě. To pro něj jistě také nebylo jednoduché a nedokázala jsem si představit, že bych tohle měla říkat já. Nikdy jsem se do nikoho nezamilovala, o to by to bylo těžší.
Pousmála jsem se a odtáhla se od něj, přičemž jsem si těsně vedle něj sedla. "Přeci ale nemohu mlčet," odpověděla jsem a pohlédla na něj. Jak by se chudák cítil, kdybych neřekla jediné slůvko? "Jistě že chci. Kdybych nechtěla, byla bych dávno ta tam. Já jsem s tebou moc ráda, vlastně kromě rodiny jsem s nikým takhle ráda nebyla jako s tebou," pousmála jsem se a pohlédla mu do zdravého oka. Za celou dobu jsem nikdy neměla pořádné přátelé. S otcem a bratrem jsme pořád cestovali, tudíž bylo docela obtížné si najít kamarády, možná proto mi na Mercerovi tolik záleželo.

Amorek 7

Opravdu jsem byla na onen důvod zvědavá a jen jsem se usmívala. Také jsem zaznamenala, že znervózněl, nevěděla jsem stále proč. Z lehu jsem se přesunula do sedu a hleděla do jeho oka. Nakonec to vysoukal a já byla zaskočená.Ještě aby ne, když tato situace pro mě byla zcela nová a já netušila, co bych měla udělat nebo co bych měla říct. Těkavě jsem se dívala na něj a na okolí. Přemýšlela jsem, co říct, abych ho neranila nebo z celé té situace neudělala trapnou situaci, proto jsem se mu natiskla na krk. Rozhodně jsem ho měla ráda, ale nad jinými city jsem se moc nezamýšlela, ač u mě v srdci měl místo. Při jeho dotyku na mých zádech mě zamrazilo, ale jak jsem zjistila, rozhodně ne špatně, spíše naopak. "Špatně? Já se necítím špatně... Jen mi tohle nikdo nikdy neřekl... a já nevím, jak bych měla reagovat, víš," odpověděla jsem rozpačitě. " Já tebe mám taky moc ráda, opravdu. Jen mě to vážně zaskočilo," pousmála jsem se mu do srsti. Moc jsem doufala, že jsme tuhle celou situaci nezhoršila, to bych hodně nerada. Jak se na tohle má reagovat? Přemýšlela jsem, ale nevěděla jsem. Třeba na tohle žádný návod prostě neexistoval a musela jsem reagovat podle sebe. Měla bych snad ještě něco říct nebo mlčet? Nakonec jsem to nechala plynout.

Amorek 6

Naklonila jsem hlavu na stranu a na tváři mi stále hrál zvědavý výraz. Chtěla jsem to vědět a když jsme to už načali, ráda bych to i dokončila. Opravdu mě nenapadalo nic, z čeho by Mercer mohl mít skvělou náladu.Ne že bych mu ji nepřála, skvělá nálada je super, ale většinou k tomu mají vlci důvody, proč jsou šťastní a nadšení a já byla docela všímavá, ale neudálo se nic, co by mohl k tomu vést. Avšak se třeba jen pletu a něco jsem přehlédla.
Ujistila jsem jej, že ho nebudu mít za pitomce, jak bych mohla? Proč? Ať už se chystal říci cokoli, rozhodně si o něm nebudu myslet, že je pitomec. Nebyla jsme taková a myslela jsem si to o těch, kteří se tak chovali, což Mercer rozhodně nebyl. Nakonec se odhodlal mi sdělit, co se vlastně děje. "Nebudu se zlobit, to tě mohu ujistit," pověděla jsem s úsměvem, ač jsem nevěděla, co na mě vytáhne. Když začal mluvit zastříhala jsem ušima a chtěla jsem už odpovědět, jenže pokračoval v jeho větě a v tu chvíli jsem znervózněla. Nikdo mi nikdy tohle neřekl a já nevěděla, jak se na takové věci reaguje. Vyvedlo mě to z míry, ale ani jsem si nemyslela, že je pitomec, a ani jsem se na něj nezlobila, jen jsem nevěděla jak na to zareagovat. Byla jsem do něj zamilovaná? Těžko říct. Jak se tohle vůbec pozná? Ovšem nechtěla jsem zůstat ticho, proto jsem k němu přistoupila a hlavu zabořila do jeho srsti na krku. "Taky tě mám ráda," odpověděla jsem nakonec. Opravdu jsem nevěděla, jak se na takové situace reaguje a teď jsem si připadala tak strašně blbě.

Amorek 5

Zvedla jsem hlavu k nebi, když se z něj začaly opět snášet sněhové vločky. Zdálo se, že zima ještě nekončí, dokonce začínalo i mrznout, ale naštěstí už jsme byli na místě, kde ta zima byla snesitelná, ne jako na to otevřené pláni, kde se to nedalo skoro vydržet. Pousmála jsem se a jednu vločku nechala dopadnout na jazyk, kde v mžiku roztála. Dopadlý sníh přede mnou jsem si nabrala do tlamy, kde jsem jej následně nechala roztát a spolkla. Sice to nenahradilo nějaké jezírko, ale i tak to bylo osvěžující. Ještě jsem to párkrát zopakovala.
Změna v Mercerově chování mě neminula a zjišťovala jsem, proč je najednou takové sluníčko. Měl snad výjimečně takové dny, kdy najednou je všechno růžové? Těžko říct, až takhle moc jsem ho neznala. Přirozeně jsem se začala zajímat, jak je to možné. Byla jsem zvědavá a chtěla jsem vědět, co zapříčinilo jeho změnu v chování. Byl nervóznější a já nechápala proč. Zeptala jsem se snad nějak špatně? Dotkla jsem se ho? Slova z něj lezla jak z chlupatý deky, ale nepřestávala jsem na tváři mít milý úsměv. "Cože? Vůbec. To by mě ani nenapadlo!" zasmála jsem se a strčila do něj tlapkou. "Jak tě to vůbec napadlo? Pitomec a ty? Prosím tě," zavrtěla jsem hlavou a vyčkávala, co tedy z něj nakonec vyjde.

Amorek 4

S láskou jsem neměla zkušenosti, nikdy jsem zamilovaná nebyla. Nevěděla jsem tedy, jak se takový vlk může cítit nebo chovat, proto mi veškeré Mercerovy náznaky nedávaly ten smysl, který by mi měly dát. Každopádně jsem si samozřejmě změny v chování všimla, to ne že ne. Jen jsem nevěděla, jak si to mám úplně vyložit. Za celou dobu, co spolu jsme, se nikdy ani na sekundu takhle nezachoval a najednou? Najednou jako kdyby to byl někdo jiný. Chtěl mě potěšit, o což se předtím aktivně nesnažil, ne tak, jak to teď vyznívalo. Netvrdím, že by se mi to snad nelíbilo, jen to byl od něj prostě nezvyk a nevěděla jsem, jak si tuhle situaci mám vyložit.
Otočila jsem se na něj a věnovala mu milý úsměv. "Samozřejmě že se to nesmí, o tom žádná. Já jen... Nemusíš to přeci dělat a jak říkám, stejně mě nic nenapadá, čím jiným než tvojí přítomností bys mi udělal radost," zazubila jsem se. Nebyla jsem náročná, opravdu mi stačila jeho maličkost, která tu vedle mě byla a to mi stačilo. Nečekala jsem, že si najdu přítele poměrně rychle a bude to hned první vlk, na koho tu narazím. Možná to bylo tím, že jsme se na ostrovech ocitli ve stejnou dobu, na stejném místě a oba jsme byli ztracení a zmatení. "To jsem ráda!" zavrtěla jsem vesele ocasem. "Jak to že máš takhle skvělou náladu? Tedy ne že bys ji normálně měl špatnou, to vůbec ne, jen takovou hodně sluníčkovou, to není u tebe zvykem. Každopádně mi to vůbec, ale vůbec nevadí, abys věděl," zazubila jsem se.