Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Amorek 3

Ještě jsem sem tam koukla kolem nás, zda něco neuvidím. Nic. Co by ale za hmyz v tuhle dobu létalo? Přece se objevovali až na jaře ne? By zimu nepřežili, natož aby obtěžovali odpočívající vlky, no ne? Ale tady se mohlo zřejmě dít cokoli, když jsme byly na magických ostrovech, kde vládli jacísi bohové, magie byla protkaná vším, na co jsem mohla pohlédnout. Co když to štípnutí právě udělal někdo z bohů? Jen tak. Z obláčku štípnout nevinného vlka, který se rozhodl při jezeře odpočinout? Hm?
Stočila jsem hlavu k hnědému a s úsměvem přikývla. "Asi ano. Naštěstí. Doufám, že na nás bohové nic nechystají, nic špatného přeci neděláme," pokrčila jsem rameny. Joo, kdybychom podpalovali lesy, lovili ty divné ptáky nebo tady cokoli ničili, neřeknu ani slovo. My jsme jen cestovali, to nebylo trestné, ne? "Ále... To nemusíš, ne kvůli mě!" zazubila jsem se a mávla oháňkou. "Proč bys dělal něco, jen aby mě to potěšilo? Mě těší tvá společnost," odpověděla jsem prostě. Nenapadalo mě nic, co bych po vlkovi chtěla, abych z toho měla potěšení. A vůbec, proč by něco takového dělal?

Amorek 2

Jen jsem tiše pokývala. Mercer nebyl zrovna nejsdílnější vlk pod sluncem, ale to jsem plně respektovala a neptala se. Když by chtěl, určitě by sám řekl a já bych si jej ráda vyslechla. Já vlastně sama nikdy minulost příliš nezmiňovala a nebavila se o ní. Nebyla ničím moc zajímavá, když nebudu počítat mou krvežíznivou matku, která byla... nu svá. Avšak ne každý její společnost snášel, proto jsem vlastně s bratrem a otcem odešli, což se jí moc nelíbilo. Pff... Zavrtěla jsem hlavou a zahnala myšlenky na svou matku, kterou jsem asi vidět nechtěla, ač to byla stále moje matka, která mi dala život. Zda vědomě či ne? Těžko říct.
Kouslo? Očkama jsem zabrousila k jeho nohám na zemi. Nic jsem tam neviděla. Žádný hmyz či cokoli jiného kousavého jsem neviděla. "Jo? Nic nevidím," rozhodně jsem nezpochybňovala jeho slova, tady bylo možný vše, jak jsme zjistili. "Asi," pokrčila jsem rameny a více se nevyjadřovala.
Zarazil mě jeho rozplývavý pohled, který mi byl cizí. Dělo se snad něco? Hned jsem se optala, ale nic mu nebylo. Oddechla jsem si. Chtěla jsem chvíli kousek klidu, který jsem měla před ostrovem. "Jéj. Já jsem taky mooc ráda, že jsme v tom zrovna my dva. Také si nedokážu představit, že bych to tu snad měla objevovat sama. Jsem ráda, že jsem si našla sice zamračeného, ale skvělého parťáka," zazubila jsem se. Po té době jsem si už ani nedokázala představit, že bych snad putovala s někým jiným. Příliš jsem si zvykla na jeho přítomnost a ani nepřemýšlela nad tím, že bychom se snad měli někdy rozdělit.

Amorek 1

Jak jsem čekala, kdybych na to jeho nic neupozornila, hned by mi to vpálil, ale už jsem ho nějaký ten pátek znala. "Ah. Koukám, že jsi měl asi zajímavý život?Každopádně hlavně, že tě to nebolí," zazubila jsem se. Já snad žádné následky po zranění neměla. Nikdy jsem se nedostala do žádného boje, pakliže nebudu počítat šarvátky se sourozenci, když jsme byli malí. Boje jsem nevyhledávala, ale dokázala bych se nějakým způsobem jistě ubránit. Za to Mercer vypadal, jako kdyby měl mnoho bojů za sebou, měl spoustu jizev a to určitě další byly schované pod jeho hustou srstí. Mohl to být nějaký zabiják nebo měl jen smůlu? Těžko říct. Za celou dobu našeho cestování jsem o něm neměla žádné pochybnosti, ani jsem neměla pocit strachu nebo tak něčeho.
Slanost tu byla dost cítit, ale nebylo to nic nepříjemného. Brzy jsem si na pach soli zvykla a nezapomněla upozornit na vodu, která dobrá rozhodně není. "Je mi to jasné, kdo by chtěl pít dobrovolně slanou vodu, že jo?" pousmála jsem se a má očka spočinula na hladině vody. "Je tu klid," pronesl jsem a vydechla.
Všimla jsem si pohybu vedle mě. "Děje se něco?" optala jsem se a rozhlédla se kolem. Nikdo kromě nás tu nebyl a já neměla nejmenší tušení, že jsme tu měli návštěvu a Mercer ji asi také nezaznamenal. "Nevím. Jsme tu sami..." pronesla jsem, ale pro jistotu jsem se ještě rozhlédla, ale opravdu, nikdo jiný tu nebyl. Neušel mi Mercerův pohled, který byl neobvyklý, vlastně jsem tenhle pohled neznala. "Je ti něco?" natáhla jsem zkoumavě hlavu k němu. Znejistila jsem, ne kvůli vlkovi, ale kvůli tomu, že to mohlo být kouzlo? Nebo tu snad někdo opravdu byl? Nebo je jen příliš unavený?

<--- Nížina hojnosti

Naštěstí se nám nic nestalo, jen jsem si všimla, že Mercer kulhá na nohu. Nadzvedla jsem obočí a tázavě se na něj podívala, ale už teď mi bylo jasné, že to 'nic' není. "Nebolí tě ta noha? Ale neříkej mi, že to nic není," upozornila jsem ho hned a pousmála jsem se. Opravdu ten odpočinek byl třeba, aspoň si nožka opět odpočine a stejně jako my. "To jsem ráda, taky bych tě tam samozřejmě nenechala," zazubila jsem se přátelsky na vlk a kráčela dál k jezeru, kam jsme měli namířeno. Hezky se před námi rýsovalo. Nebylo nikterak velké, ale podle pachu ve vzduchu jsem věděla, že tahle voda nebyla zrovna k pití. "Nepila bych tu vodu, jinak zas budeš prskat jako když jsme se potkali," pověděla jsem s pobaveným úšklebkem.
Měl pravdu, tím místem nemám v plánu v blízké době a nejlépe už nikdy navštěvovat. "Tak, tak," odsouhlasila jsem. Jak jsme dorazili k jezeru, hned jsem si lehla kousek od hnědého a spokojeně vydechla. "To teda. Bylo to potřeba. Kdo by řekl, že nás ta cesta tak zmůže," mlaskla jsem a hlavu si položila na tlapy a přivřela lehce očka.

<--- Tundra

Po dlouhé době jsem byla opravdu tichá jako myška a za toho mohla nepříjemná planina, kde to foukalo jak ďas a do toho všeho mi létaly krystalky do očí. Určitě ani pro Mercera to zrovna nebyla nejpříjemnější záležitost, ale na druhou stranu měl chvíli klid od mého žvanění. Vlastně o doby, co jsme se poznali jsem pořádně nezavřela tlamu, až teď. Každopádně do řeči mi v tuhle chvíli opravdu nebylo a já se snažila přejít z té nehostinné krajiny o území dál, kde by snad mohlo být klidněji, jak se zdálo již z dálky. A ano. Opravdu tu bylo mnohem lépe. SIlný vítr ustál a ani ostré krystalky mě již nebodaly do očí. Pousmála jsem se a také ze sebe oklepala všechen sníh.
Rozhlédla jsem se po planině, bylo tu opravdu mnohem, mnohem lépe. "Ano jsem. Moc děkuju za štít," zazubila jsem se na něj se vděčností a zamávala ocasem. Byla jsem ráda, že to pro mě udělal, bylo to od něj milé. "To bylo. Sníh a sněhové vánice a tak mi nevadí, ale tohle bylo příliš," a už jsem se zase rozkecala, tedy ne že by to mě vadilo, já ráda mluvila, ale chudák Mercer mě poslouchá už od podzimu. Stejně i jako mého společníka mě cesta vyčerpala, možná já byla vyčerpanější, kdo ví. Udělalo mi radost, že hnědý navrhl odpočinek u jezera, které se před námi rýsovalo. "Jo, to zní skvěle," pousmála jsem se a kráčela k jezeru.

---> Slané jezero

<--- Ledové pláně

Takže Mercer byl prvotřídní komediant a to bych to do něj ani neřekla, když se pořád mračí a je tichý. "No, tak to tě mohu ujistit, že tvoje kulturní vložka se povedla a splnila účel - pobavila mě," usmála jsem se na něj. "Ale opravdu bych to do tebe neřekla, pořád mě překvapuješ, jen co je pravda," šťouchla jsem do něj pobaveně čenichem. Líbilo se mi, že si ze sebe dokáže udělat srandu.
Pláň byla opravdu nepříjemná, naštěstí mě částečně chránil Mercer, nedokážu si představit, že bych tu byla sama. Foukalo a krystalky létaly do obličeje. Tedy dalo by se to přežít, ale nic příjemného, ještě že mě mohutnost vlka chránila. Tiše jsem kráčela vedle něj a přivírala oči. Sem tam se nějaká ta částečka dostala do oka, to jsem vždy jen zavrtěla hlavou a hned byla pryč. Doufala jsem, že se odtud dostaneme velmi brzy.Na slova bronzového jsem jen mlčky přikývla a šla směrem, kterým šel i on. Nehodlala jsem se tu zdržovat a už vůbec ne tu zůstávat. Nejsem takový blázen ne?
už z dálky jsem naštěstí viděla konec a lehce zavrtěla ocasem. Sem už jen tak asi nepůjdu. Tady se mi to rozhodně nelíbilo jako na té římse s krásnou melodií.

---> Nížina hojnosti

<--- Dvojčata

Mně se podařilo sejít dolů úspěšně, za to Mercer sjel po zadku. Bylo to vtipné, hlasitě jsem se rozesmála a přiskočila k němu. "Jsi v pořádku?" optala jsem se. "Jestli ses chtěl sklouznout, měl jsi říct hned, zapojila bych se," rýpla jsem do něj pobaveně a pohlédla zpět k horám, od kterých byla stále slyšet ta krásná melodie. "Asi se chtěly s tebou ty hory rozloučit," zazubila jsem se a oklepala se.
Dostali jsme se na dost zvláštní místo, které se mi zrovna dvakrát nelíbilo. Rozlehlá zamrzlá pláň, která se zdála být nekonečnou. Povzdechla jsem si a rozhlédla se, zda neuvidím cokoli než nekonečno. Mimo to tady i dost foukalo, jakože hodně foukalo a těžko se mi i v tom větru šlo. Přimhouřila jsem oči a pohlédla na Mercera. "Jo, trošku," odpověděla jsem tiše a zavrtěla hlavou. Vítr nejen že byl studený a silný, ale i dost štípal ve tváři. Myslím, že zvládnu hodně věcí, ale tohle bylo fest nepříjemné, ale nezbývalo mi nic jiného, než to zvládnout. Jak Mercer řekl, tak jsem udělala. Nalepila jsem se na něj. Bylo to lepší, ale ne o moc. Minimálně jsem cítila jeho teplo a ze strany na mě nefoukalo. "Děkuju," pronesla jsem s úsměvem a pokračovala dál po nehostinné zamrzlé pláni.

---> Tundra

Souhlasně jsem přikývla. "To ano, takhle pěkně jsem se dlouho nevyspala," a ještě ke všemu tady, v novém prostředí, kde se děly divné věci, to byl rozhodně úspěch. Snad se mi takhle dobře bude spát i jinde, než v těhlech horách. Možná opravdu za to mohla ta uklidňující melodie, která se tu stále linula.
Navrhla jsem, že bychom se zase mohli přesunout někam jinam. Ráda bych tu prozkoumala co nejvíce oblastí, abychom věděli, co kde čekat a co kde tu můžeme najít. Stále nám zbývalo určitě mnoho míst, které tedy mohou být i nebezpečné. Byla jsem ráda, že Mercer s mým návrhem souhlasil. "Jo, to zní skvěle," pousmála jsem se a zvedla se na všechny čtyři, přičemž jsem se ještě jednou pořádně protáhla. Jistě nás čekala opět delší cesta. Následovala jsem hnědého cestičkou zpět dolů. Docela to klouzalo a ne jednou mi to podklouzlo, ale naštěstí jsem se vždycky nějak udržela a dolů dorazila zcela v pořádku.

---> Ledové pláně

Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem spala, ale bylo mi jasné, že jsem to opravdu potřebovala. Naše výlety po ostrovech byly dlouhé a někdy i náročné. Spala jsem opravdu tvrdě, že by mě snad v tuhle chvíli nikdo a nic nevzbudilo. Avšak poté, co jsem získala dostatek energie na další putování, jsem se probudila. Rozlepila jsem modrá očka a zazívala. Otočila jsem hlavu na Mercera který byl už vzhůru. "Dobré ráno," pousmála jsem se a zamávala oháňkou. Byla jsem dokonce i lehce pokrytá sněhem, asi se nezdálo, že by zima měla v plánu teď ustupovat.
Sedla jsem s a protáhla se. "Nevím jak ty, ale já jsem se vyspala do růžova, kdyby to šlo," zazubila jsem se a porozhlédla se kolem. "Je to tu fakt krásné a určitě bych sem zase někdy zašla, ale nebudeme pokračovat dál? Jistě nás čeká spousta dalších míst k prozkoumání. Co říkáš?" navrhla jsem a sledovala jej. Netušila jsem tedy kudy bychom mohli jít, ale ráda bych zase šla o území dál.

Opravdu se mi tu líbilo, sic tu bylo chladněji, ale měla jsme hustou srst, tudíž mi to nedělalo nějaký problém. Hlavu jsem položila na tlapy a sledovala výhled, který byl opravdu pěkný. "To rozhodně, určitě bych neřekla, že nás melodie dostane sem. Každopádně je to tu fakt moc pěkné. A ten výhled je taky skvělý," podotkla jsem a koukala na druhou stranu ostrovů. Zdálo se, že to tady není až tak veliké, ale to byla jen pouhá iluze. Určitě jsme neměli prozkoumanou ani polovinu.
Mercer měl pravdu, rozhodně to tu teď vypadalo fakt obyčejně a nezdálo se, že by tu snad měla být magie a bohové a kdo ví jaká další nepříjemná setkání. "Pravda, je to tak zvláštní," vydechla jsem. "Třeba to tu bude jednodušší než si myslíme, jen teď je to pro nás celé takové nové a neznámé a až tu budeme nějakou dobu, třeba nám to už tak připadat nebude," pronesla jsem a koukla mu do zdravého oka.
Hned jak zazíval, zazívala jsem také. "Rozhodně nejsem proti. Už bych potřebovala doplnit šťávu," pousmála jsem se a zavřela oči. Slyšela jsem jen onu melodii a sem tam vítr a dech Mercera, od kterého šlo i teplo. Spokojeně jsem se pousmála a usnula.

Souhlasně jsem přikyvovala. "Tak tak," i mně se líbil a určitě bych si dokázala představit se tam usadit. Ale kdo ví kam ně nohy zavedou? Kde nakonec má maličkost skončí? To bylo ve hvězdách. Chvíli jsem jen zadumaně koukala po okolí, dokud jsem svou pozornost nepřenesla na ty dvě hory, které se k sobě tulily.
Následovala jsem Mercera a cestičku, na kterou nás dovedla ona uklidňující melodie, kterou jsme zaslechli při našem příchodu sem. Šli jsme opravdu opatrně, já určitě spadnout někam nehodlala. Dávala jsem si pozor kam šlapu, ale zároveň se dívala po okolí a kam nás to vůbec cestička vede. Doufal jsem, že ne nikam do pasti, ze které se nedostaneme a pak tu zmrzneme. Celou cestu jsme byli oba potichu, dokud Mercer nepromluvil, když jsme dorazili na sklaní římsu, ze které bylo vidět dost daleko. Oči se mi rozzářily. "To je krása," vydechla jsem užasle a postavila se vedle hnědého. "Tady mě to nepřestává překvapovat. Melodie, která nás dovede na sklaní římsu? Koho by to napadlo," položila jsem tělo na zem vedle Mercera a užívala si ten pohled, který se nám naskýtal. "Je to opravdu nádhera, ten výhled až snad na druhou stranu," byla jsem z toho celá nadšená.

Nechtěla jsem narazit na bolestivé místo, ale stalo se. Jen jsem na jeho slova tiše kývla. Doufala jsem, že si to nějak nevzal. Opravdu jsem to nevěděla, ale mohlo mě to alespoň napadnout, že když má k ohni takový odpor, zřejmě se muselo stát něco, co jej poznamenalo. Každý jsme měli část minulosti, o které jsme se nehodlali bavit, určitě ne na potkání a zřejmě bychom se svěřili jen málokomu, případně nikomu.
"Jo, to se mi líbí. Ten severský les, kterým jsme prošli, se mi líbil. Byl takový příjemný. Takže je skvělé, že každý si najde to svoje. Aspoň v něčem má vlk na výběr, když už tu musel skončit," mlaskla jsem. Já zatím nevěděla, kde bych se chtěla usadit a jestli jsem se vůbec chtěla usadit. Každopádně bych ráda narazila na nějakou smečku a třeba zrovna se mi zalíbí a skončím tam. Nedokázala jsem takhle nic odhadovat. Ve smečce jsem nikdy nebyla a nevěděla jsem, jak moc velký závazek to je.
Melodie upoutala jak mě, tak i Mercera. Nebylo divu, bylo to opravdu moc příjemné. "Souhlasím," přikývla jsem. Následovala jsem hnědého za melodií k horám, která byla hlasitější a hlasitější. Zkoumavě jsem se rozhlédla kolem a začenichala. Nic a nikdo tu nebyl, jen my dva, hory a ta melodie. Zastříhala jsem ušima a koukla směrem, kterým koukal i Mercer. "Výborně," mávla jsem ocasem, chtěla jsem to prozkoumat, ač to mohlo být nebezpečné a melodie nás jen třeba chtěla zlákat.

<--- Ledovcové jezero

Jak jsem si myslela, Mercer zrovna s ohněm neměl pěkné zkušenosti. Stáhla jsem lehce uši dozadu. "To mě mrzí," pronesla jsem tiše. "Nechtěla jsem ti připomenout zlé vzpomínky, omlouvám se," nerada jsem někomu připomínala něco zlého, já sama bych to nechtěla, ale vlk někdy neví a prostě se to stane, aniž by to bylo účelné a tohle účelné rozhodně nebylo.
Důležitě jsem pokývala hlavou. "To je dobře. Poflakování asi každý vidí jinak. Kdybychom se poflakovali, tak prostě někam zalehneme a nic neděláme, jenže my cestujeme a objevujeme a v našem případě to je hodně důležité," usmála jsem se. Aspoň už budeme tušit, kde co přibližně je. Přišlo mi, že jsme ušli už hodně, ale kdo ví kolik nám toho ještě scházelo?
Nejen mě udivilo, že poušť se zamrzlou krajinou nebyly od sebe tak daleko, jak bych předpokládala. "vypadá to tak. Každopádně to shledávám jako pozitivní věc. Každý si může najít to místo, co mu vyhovuje. Někdo zvyklý na severské oblasti se usadí tady. Někdo z pouště má poušť. To je fajn na tomhle místě," zazubil jsem se a rozhlédla se. Dostali jsme se k vysokým dvěma horám, které vypadaly jako kdyby se tulily. Co mě zaujalo mnohem víc, byl zvuk, které se tu nesl. Bylo tu uklidňující a příjemné. Taková ukolébavka, při kterých by vlk uspal svá vlčata. "Slyším," přikývla jsem. "Co to může být?" pronesla jsem a pomalu se vydal blíže k horám. "Možná bychom se mohli podívat, odkud to jde," dodala jsem.

<--- Tajga

Přemýšlela jsem nad magiemi, které jsme měli. Oheň s vodou mi přišli praktické, daly se dobře využít. I vzduch by mohl být praktický, ale u země jsem moc možností neviděla. Avšak třeba jsem se pletla, o magiích jsem toho tolik nevěděla a nikdy se o ně příliš nezajímala. "Určitě, jen jak říkám, je nutné s ním zacházet opatrně," přikývla jsem. "Asi s ohněm nemáš moc dobré zkušenosti, viď," jeho ne příliš nadšený podtón mi neunikl. Musí být hrozné žít s magií, kterou vlk nesnáší a nemá se jí jak zbavit. Litovala jsem ho, ale udělat jsem s tím nic nemohla, bohužel.
Zazubila jsem se a zamávala oháňkou. "Ještě aby jo! Ale jsi dost vysoký, to by určitě nikdo nezvládl," poznamenala jsem, byla jsem oproti němu prcek, většinou vlastně byli ostatní vyšší něž já, ale Mercer? O dost ale to mi nijak nevadilo.
Zapřemýšlela jsem, jak to vypadalo u nás doma. Moc jsem si toho nevybavovala, ale podobný typ lesa byl i u nás. A taky skály, kde jsme měli úkryt. "Aha to co já si vybavuji, nějak podobně to mohlo vypadat u nás, ale moc si nevzpomínám," pokrčila jsem rameny. S otcem jsme odešli poměrně brzy a neměla jsem příliš krásné vzpomínky, abych si pamatovala okolní krajinu. "To je jedině dobře! A ne. Nepoflakujeme se, objevujeme zdejší zemi," usmála jsem se a pokračovala za ním dál.
Netrvalo dlouho a vyšli jsme z lesa k ledové zimní zemi. Tedy zima byla normálně teď, ale tohle vypadalo na hodně severskou část ostrovů. "Zajímavé, co je tu za místa. Nedaleko pod tím lesem byla poušť, tady ledová země. Nezvyklé. Asi je tu všechno," zavrtěla jsem hlavou a pokračovala dál v cestě.

---> Dvojčata

<--- Kvetoucí louka

"Jo, tomu rozumím. Já vlastně taky, pokud je mi dobře známo a jo, dokážu žít dál tak," zadumaně jsem přikyvovala. Vlastně kdyby nám to vlčice opravdu neřekla a neukázala, moc bych se nad tím nezamýšlela. Jistě, napadlo nás to, že v tom mohou mít tlapky bohové, ale to byla spíše teorie, než abych tomu věřila, ale teď? Teď mám nové informace, které budu muset zpracovat. "To asi ano. Ale třeba oheň nebo má voda jsou docela praktické. V létě s vodou si mohu vytvořit zdroj pití a v zimě zas ohněm můžeš zahřát, ale je třeba dávat pozor, tak tak," pokud v tom ale vlk nebyl expert, lehce se to mohlo obrátit v katastrofu, kterou ani jeden z nás určitě nechce.
Zavrtěla jsem ocasem a usmála se. "No to jsem ráda!" zazubila jsem se. "A vůbec... Co kdyby tě unesli? Co bych si tady počala? Hm?" nadzvedla jsem pobaveně obočí a zastříhala ušima. Za tu dobu jsem si zvykla na jeho přítomnost a nerada bych teď bloudila po této krajině sama, ale bylo jasné, že se naše cesty rozejdou.
Následovala jsem Mercera do lesa, který vypadal seversky. Líbil se nám oběma. Pousmála jsem se a rozhlížela se. "Jo, je to tu pěkné... Takové příjemné," poznamenala jsem. "Jo? Takhle to u tebe doma vypadalo?" srst měl hustou, jistě musel pocházet ze severských oblastí, pokud neměl smůlu a nenarodil se jinde, ale s jen větší výbavou než by byla nutná.

---> Ledovcové jezero