Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikyvovala jsem, rozuměla jsem mu, proč se s nimi nechtěl setkat. Když o tom tak mluvil, nebyla jsem si jistá, zda se s nimi opravdu chci vidět či nikoli. Mohl by mít špatnou náladu a já bych skončila jako jeho předložka někde nahoře a po tom jsem tedy rozhodně netoužila. "Jedině kdyby měli dobrou náladu a pomohli, to jo," řekla jsem s úsměvem. Kdyby mi snad měli pomoc? Tak ať se zjeví, to by mi asi ani nevadilo, ale klacky pod nohy od nich rozhodně nepotřebuji. "Viděla. To bylo... magické, překvapivě. Nechápu, jak to mohla udělat. Já sice mám magii vody a něco málo dokážu, ale tohle bylo hodně velké," zavrtěla jsem nechápavě hlavou. "To bys ještě neměl. Až budeš opravdu starý, tak jo, ale teď? Ještě nikam nechvátej!" ušklíbla jsem se. Musela jsem uznat, že mi Mercer přirostl docela k srdíčku za tu dobu, co jsme spolu cestovali. Sic není upovídaný, moc se nesměje, ale přeci jen jsem si jej oblíbila. Možná to bylo tím, že jsme se setkali ve stejnou dobu, co nás vyvrhlo moře a tím jsme byli na stejné lodi.
Souhlasně jsem přikyvovala. "Zajíce můžeš zakousnout! Ale... když budeme hodní a nebudeme tu dělat problémy, tak si nás třeba nebudou všímat," řekla jsem zadumaně a pohlédla s otazníčkami v očích na Mercera.
Chtěla jsem se už hnout, jen jsem nevěděla zda do lesa, na poušť nebo do hor. Nechala jsem to tedy na mém společníkovi. Hned po prvních slovech se nám vyřadila jedna možnost- poušť. Přikývla jsem. "To snad jo, zkusíme a uvidíme," odpověděla jsem a rozešla se za ním.

---> Tajga

<--- Začarovaný les

Přikývla jsem, já na bohy také nikdy nevěřila, slyšela jsem něco, ale nikdy jsem tomu velkou pozornost nevěnovala. "Tak to máme stejně. Nu, sic nám je ryšavá ukázala a řekla nám o nich, ale stejně tomu stoprocentně budu věřit až je uvidím, ač nevím, zda je vlastně chci vidět, když říkala, že ten N- Nero? dokáže být krutý a házet klacky pod nohy," mlaskla jsem a zavrtěla hlavou. Zasmála jsem se a odtáhla hlavu od Mercera a prohlédla si jej. "Šediny nevidím, to jsi ještě mladíček," pobaveně jsem do něj rýpla čenichem a pohodila vesele ocasem.
Nemít na výběr se mi zrovna nezamlouvalo, ale co jsme mohli dělat. Nic, prostě to přijmout a nebo nepřijmout, ale v tom případě nás to bude akorát žrát. "Musíme zatnout zuby a prostě to zvládnout, myslím, že oba dva jsme už leccos zažili a přestože tohle je asi něco nového, zvládneme to, věřím v to," zazubila jsem se, chtěla jsem ohledně toho zůstat opravdu pozitivní jak jen to šlo. Otočila jsem hlavu k vlkovi a zamyšleně přikývla. "No, na tom něco možná bude, ale taky mě nenapadá, co by tady kdo s námi měl za plány. Asi uvidíme," při posledních slovech jsem sebou ošila.
Zastavila jsem se na zasněžené louce. "Kudy teď? Támhle jsou nějaké lesy, před námi hory a z druhé strany... poušť?" přimhouřila jsem oči, zda správně vidím, ale asi ano.

Vlčice ještě promluvila a upozornila nás na případné nebezpečí jak od ostrovů, tak i od jejich obyvatel. "Dobře, dáme, opravdu děkujeme," vděčně jsem se pousmála. Byla jsem ráda, že jsme narazili na někoho ochotného, který nám osvětlil chod zdejších ostrovů, které ač mohou vypadat pohádkově, tak dokážou být i kruté. Nesežere? Lehce jsem se zamračila, nehodlala jsem se nechat sežrat, určitě ne. Kdybych měla být sežrána, tak bych byla už dávno od matky, která se s ničím moc nezabývala, ale to jsem zvládla a i ostatní nástrahy, třeba takového medvěda, kterého jsme s Mercerem potkali. "Také přeji hodně štěstí, měj se," pousmála jsem se a chvíli hleděla na vlčici, která odcházela pryč.
Pohlédla jsem na hnědého. "No to rozhodně. Mám tedy smíšené pocity z toho všeho... Bohové, ostrovy, které nám mohou zavařit a i zdejší bytosti. Nu, zajímavé, ale věřím, že to zvládneme," sršela jsem optimismem, nechtěla jsem si připustit, že by se snad mohlo stát něco ošklivého. "To ano, nic jiného nám asi ani nezbývá, když odtud není cesty zpět," zavrtěla jsem hlavou při posledních slovech, vyvolávalo to ve mně úzkost. "Šla bych dál," prohodila jsem a očkem koukla na Mercera, přičemž jsem se rozhlížela kolem. "Třeba tudy?" nadhodila jsem a rozešla se tím směrem.

---> Kvetoucí louka

Tak tedy bohové byli opravdoví... Vydechla jsem a dál poslouchala vlčici, která o nic začal mluvit. Hnědý byl Nero, který spíše házel klacky pod nohy než aby přinášel pěkné věci. Dokonce i skrz magii nám jej ukázala. "Páni,..." užasle jsem vydechla a nespouštěl z té iluze či co to bylo oči. Druhá byla bílá vlčice se jménem Iris, dokonce byly na ní vidět brka z těch ptáků, která vypadala jako oči. Zajímavé, že by její nějací pomocníčci? Těžko říct.
Dokonce jsme opravdu mohli mít šanci zesílit. Vlčice nechala vyrůst trávu, květiny a dokonce i stromy. "Wow," vypustila jsem ze sebe a pohlédla na Mercera, který to jistě musel zpracovávat jako já. Tolik nových věcí jsem si musela v hlavě urovnat, avšak byla jsem ráda, že hned mám mnohem lepší představu o tomhle kraji a nezbývá mi tedy nic jiného, než tohle všechno přijmout a pak mít doopravdy fajn život, jak vlčice říkala. "Nu, opravdu děkujeme," pousmála jsem se. Jistě bych měla ještě nějakou otázku, nemít v hlavě tolik nových informací, tudíž mě v tuhle chvíli taktéž nic nenapadla. Buď na to už budu muset přijít sama, nebo zase někoho znalého potkáme.

To, že to tu nebylo normální pro mou maličkost, už jsem věděla, ale že tahle krajina je magická ve všech směrech byla věc, která mě zarazila. Nebylo to však nic, co bych nedokázala zpracovat. Všechno tu bylo pokryto magií, dokonce jsem mohla dle slov vlčice cítit vibrace v půdě. Ukázala, jak se to dělá. Nadzvedla jsem obočí a rozhodla se to zkusit taky. Tlapky jsem zabořila do půdy a zavřela oči. Soustředila jsem se jen a jen na to. Upřímně jsem ze začátku nic necítil, zřejmě jsem nebyla dostatečně soustředěná, ale po chvíli jsem jemné vibrace opravdu zacítila. Nic silného, kdybych přestala o trochu vnímat, nevěděla bych o nich. Otevřela jsem překvapeně oči a pohlédla na ryšavou. "No jo, fakt," vydechla jsem a pohlédla na Mercera, který to zkoušet zřejmě nehodlal.
Avšak ze všeho nejvíc mě překvapila přítomnost bohů. Tedy o bozích už jsem kolikrát slyšela, ale nikdy jsem tomu nevěřila. U nás takové divné věci nebyly, ale tady? tady bylo všechno jiné a příliš magické. "Ach... To by asi... Dávalo smysl. Viděla jsi je někdy? Ty bohy? Já na božstvo obecně nevěřím, proto by mě zajímalo, jaké s tím máš zkušenosti," byla jsem na tohle opravdu zvědavá. I Mercer měl dost podobné otázky jako já. Ani jeden z nás na bohy nevěřil, proto nás to oba tak překvapilo.
Byla jsem ráda, že jsme narazili na vlčici, která sem kdysi tak doplula a byla na tom stejně jako my teď. "Opravdu?" překvapeně jsem se otázala. Takže když prostě přijmu fakt, že tady jsem navždycky uvězněná, že jsou tu bohové a všechno je magické, dokážu mít poklidný život? Upřímně tohle se mi i docela zamlouvalo. Zřejmě budu muset přijmout všechno tady a asi i zažít divné situace, ale jestli mohu mít klidný život, jdu do toho. Lepší než tady přežívat.

Přikývla jsem na jeho slova. Následně jsem svou pozornost upoutala na zrzavou vlčici, která se nakonec zastavila a rozhodla se nám odpovědět, minimálně si nás alespoň vyslechnout. Opravdu jsem doufala, že po rozhovoru s ní budu mít trošku jasno, kde jsem a jak to tu funguje.
Mercer se ujal hlavního slova a hned vytasil otázku, kde to vůbec vlastně jsme. Já jen tiše souhlasně přikývla. Na ostrovech jsme. To jsme odtušili už předtím, ale neměli jsme to potvrzené, ale teď bylo jasné, že odtud není cesty zpět a to mě děsilo. Byla jsem tu uvězněná a ještě k tomu nedobrovolně. "A jak jsme se sem dostali? Probudili jsme se na pláži u moře a prostě nemáme tušení jak," to mě zajímalo asi jako první, co bych chtěla mít jasné. Ani Mercerovi se zrovna dvakrát nelíbilo, že tu jsme uvěznění. "Jsi místní? Nebo ses sem dostala podivným způsobem jako my?" položila jsem další otázku. Pakliže byla místní, jistě to tu bude znát fakt dobře a pokud se sem dostala podobně jako my, tak je jasné, že v tom nejsme sami a je nás tu víc. "Bohové?" vypustila jsem z tlamy udiveně. Takže zdejší bohové si z nás dělali legrácky? To snad ne.

Zahihňala jsem se na představou Mercera s prasečím rypáčkem. "Jojo, tady nikdy nevíš, co tě čeká, hádám," pokrčila jsem rameny. Zajímalo by mě, zda mě tady ještě něco dokáže překvapit. Jistě jsme to tu neprošli všechno, ale i tak to bylo dostačující k tomu, abychom věděli, že tohle je zcela jiný svět, než na který jsme byli zvyklí.
Při pozorování polární záře jsem poslouchala i vlkova slova o jeho domově, který měl moc rád. "Třeba i tady je podobné místo tvému domovu, je mi jasné, že to nic nenahradí, ale třeba ti to připomene snad doufám pěkné vzpomínky," pousmála jsem se a sklopila k němu zrak. Přišel mi posmutnělý. Drkla jsem do něj čenichem a jemně se pousmála. "Copak?" opatrně jsem se optala.
Zavětřila jsem cizí pach, který byl dost blízko nás. Vyskočila jsem na nohy a rozhlédla se. Mezi stromy jsem zahlédla ryšavou vlčici, na kterou Mercer zavolal. Doufala jsem, že vlčice nezmizí a počká na nás. Třeba by to mohl být někdo, kdo nám konečně řekne, kde se to u všech čertů nacházíme. Po boku hnědého jsem udělala taktéž několik kroků vpřed. "Prosím. Jsme tu krátce a netušíme, kam jsme se to dostali," dodala jsem a sjela vlčici pohledem, zdála se, že se tu vyzná.

Nad vlkovou poznámkou jsem se zasmála. "Třeba tady nějaký taky je!" poznamenala jsem a zasmála se. Já už si snad nemyslela, že by tu bylo něco normálního. Už jsem připustila myšlenku toho, že tady je všechno jiný a i divný a beru to tak, jinak bych se z toho asi zbláznila. "Pravda. Třeba to je jen obrana proti cizákům, jako jsme my? Těžko říct, ale je to fakticky zvláštní, vždyť jsme prošli tolik míst už a nic," pokrčila jsem rameny a rozhlédla se, zda snad někoho neuvidím, ale nic. Prostě jsme tu byli jen my dva a ostatní se někde schovávali.
Zmrzlé bobule nás docela zaujali, jen co je pravda. "Ne. Ale co když jsou kouzelné? Sníš je a já nevím, třeba budeš umět lítat nebo ovládat rostliny?" napadlo mě, mohlo to tak být. Byli jsme v divné krajině a zvláštním lese, který byl neobyčejný.
To jsem už upínala zraky na polární záři, ze které jsem byla opravdu úplně paf. Přišlo mi to tak krásné. Fialový les, možná kouzelné zmrzlé bobule a polární záře? A jako třešnička na dortu vlk, který toho sice moc nenamluvil, ale byl rozhodně fajn. "Opravdu? To tam muselo být krásné, ne? Severní krajina a do toho polární záře," poočku jsem koukla na Mercera. Přišlo mi, že mě málokdy něco tak nadchne jako hodně moc a zrovna polární záře toho docílila. Musela jsem vypadat jako malé vlče, které vidí prvně motýla a je z toho celé paf.

<--- Mlžné pláně

Mercerova slova mě přiměla přemýšlet. Bylo to opravdu dost divné, že za tu dobu, co tu cestujeme jsme nenarazili ani na živáčka. Snad jsme tu nebyli sami? Nebo že by snad ti vlci, co jsme cítili, byli neviditelní? Je to vůbec možné? Tady bych mě to snad už ani nepřekvapilo. "Pravda. Co když jsou neviditelní? Víš? Máme magie, vodu, oheň... CO když ti vlci mají schopnost neviditelnosti a jen se před námi schovávají? Nebo možná jen moc fantazíruju, ale asi by mě to už nepřišlo divný, ti povím," pokrčila jsem rameny a pokládala jednu tlapu za druhu.
Dostali jsme se na další zvláštní místo a tím byl fialový les. Mělo by mě to asi zarazit, ale už mi to nepřišlo šokující, naopak se mi to vlastně líbilo. Taková příjemná změna, avšak ne všechno co vypadá na první pohled pěkně je doopravdy pěkné. "Asi ne," zasmála jsem se. "Ale mně se ten les líbí, ač nemusí být přátelský, jak by se mohl zdát," pokrčila jsem rameny a očka upnula na bobule, kterých si hnědý všiml. "Upřímně tyhle bobule neznám, asi bych je raději nezkoušela... Totiž. Ono, co se na první pohled může zdát pěkný a barevný, je dost často jedovatý, ale třeba se pletu, zdejší flóru neznám, přesto bych je nejedla," poznamenala jsem a opatrně k bobulím přičichla, ale vzhledem k tomu že byly zmrzlé, nic jsem necítila.
Pozvedla jsem hlavu k nebi a zahlédla něco úžasného. Zorničky se mi roztáhly a na tváři se mi objevil užaslý úsměv. "Mercere! Podívej, polární záře," hejkla jsem ke společníkovi a smála se od ucha k uchu. Bylo to nádherné. Polární záři jsem snad viděla jednou v životě a je to poměrně i dávno, tudíž jsem z toho byla dost unešená. "Už si někdy polární záři viděl?" optala jsem se, přičemž jsem měla oči stále přišpendlené k té kráse.

Jen jsem přikývla a usmála se. Já byla ráda, že se nám nic nestalo, Mercer určitě taky a tím to haslo. Já se asi nebála tu věcičku použít znovu, za to on asi příště využije tlapky.
"Možná i jo. Třeba to tu vypadalo a i fungovalo jinak, ale někdo to tu prostě zaklel a stalo se z té země to, co vidíme my," pronesla jsem docela fascinovaně. Mohl to tu někdo zaklít a věci se tu tím změnily! "A nebo to tu prostě takhle fungovalo vždycky," pokrčila jsem nakonec rameny. Všechno byly spekulace a my se dozvíme pravdu až od někoho, kdo to tu pořádně zná a vše nám bude moci objasnit.
Přikyvovala jsem na Mercerova slova, která mi dávala smysl. Zdálo se, že to tu malé zrovna není a vlci tedy měli dost velkého prostoru založit. "Nu, tak uvidíme. Jsem zvědavá, zda na nějakou narazíme a popřípadě jakou," pohodila jsem ocasem a usmála se. Následně jsem šla za hnědým.

---> Zauberwald

Já byla zřejmě naladěná na pozitivnější vlně než Mercer, který vše viděl příliš černě, ač na tom stejně něco bylo. Možná se to stát mohlo a my zrovna měli štěstí? Co bychom pak dělali, kdyby jedna naše půlka dorazila sem a druhá zůstala na louce s máky? Těžko říct, hlavní bylo, že jsme se sem dostali celí. "Snad by se nic takového stát nemohlo... ale tady vlk nikdy neví," prohodila jsem a více to nerozebírala.
Já věřila, že brzy na někoho narazíme, ač jsme se zatím se všemi míjeli. "Nu, snad to bude brzy, jsem zvědavá, co se dozvíme a tak," zazubila jsem se a pohodila ocasem. "Jo. Počasí je to taky velmi zajímavé. Prostě jsme se museli dostat do kouzelné země, jinak to nevidím," zasmála jsem se a pokračovala skrz mlhu.
Ani jeden z nás nevěděl, jak tady hledat smečku. Já o nich nevěděla skoro nic, tak jsem v tomhle docela spoléhala na mého společníka, který byl o smečkách mnohem více znalý, ale ani on sám nevěděl, kde a jak začít. "Ah, no zkusíme a uvidíme. Určitě tu nějaká bude, musí... Bylo by to zvláštní ne? Nebo kolik smeček tak může být?" zamyslela jsem se spíše nahlas, než aby ta otázka byla určená přímo Mercerovi. "Dobrá, beru na vědomí, určitě bych ráda nějakou potkala a kdo ví, třeba mě zaujme natolik, že se přidám," zazubila jsem se a zamávala oháňkou.

<--- Sněžné Tesáky

Pořád jsem nechápala, jak jsme se sem takhle dostali, rychle a vlastně i bezbolestně. Tahle krajina byla nesmírně zvláštní a já se začala ztrácet. Připadala jsem si jak Alenka v říši divů. "Nevím, nic jiného mě k tomu nenapadá a nelíbí... Je to divný, ale pokud se nám nic nestalo, tak to ve výsledku až tak špatný není, ne? Přenese tě to na zcela jiné místo, aniž bys musel udělat krok," zamyslela jsem se a vlastně mi to až tak špatně neznělo. Z výhledu, který se nám předtím naskytl, se zdálo, že krajina bude poměrně velká a tohle vlkovi může rozhodně usnadnit cestování.
"Nu... docela jo, ale já věřím, že to zvládneme objevit a prozkoumat veškeré podivnosti," zamávala jsem oháňkou a usmála se. Hlavně neztrácet naději a i nervy. Taky jsem z toho byla nesvá, ale jak se to všechno dozvíme, hned nám bude líp. Aspoň tedy doufám. "Upřímně já taky ne, ale určitě tu nebudeme jediní vlci a vlastně... třeba je nás tu víc, co se takhle cítíme, takže v tom nejsem sami a určitě na všechno časem přijdeme!" drcla jsem do něj povzbudivě. Smečka? Hm, tam by opravdu někdo mohl něco vědět, to je pravda. Ale jak se taková smečka hledá? "No, asi ano. Ale nevím, kde a jak můžu smečku najít," tázavě jsem se na Mercera podívala s tím, že on jistě bude vědět, když má zkušenosti.

<--- Červená louka

Následovala jsem Mercera do té divné věci. Z louky jsem se zázračným způsobem dostala do hor, aniž bych musela jít po svých. Nechápavě jsem sebou ošila a pohlédla na hnědého, který z toho byl víc rozhozený než já. "Um, v pořádku," odpověděla jsem klidně a stále nechápavě jsem se rozhlížela po místě, kam jsme se dostali. Přestávala jsem této krajině rozumět, šla mi z toho hlava kolem. Už abychom našli nějaké znalce těchto míst... Bylo to již zapotřebí, chtěla jsem mít odpovědi na věci, které se tu děly.
Ještě chvíli mlčky jsem přemítala nad tím, co se právě událo. Byla jsem z toho šíleně zmatená, dokonce mě začínala i bolet hlava. Otočila jsem se na hnědého a pokrčila rameny. "Nemám nejmenší tušení... Něco jako přenášedlo nebo tak? Ale bylo to fakticky divný... Prostě tam a teď tady, bez mrknutí oka..." vydechla jsem nechápavě a zároveň užasle. "Ale jsem z toho všeho fakticky ztracená, musíme opravdu najít nějakého toho znalce, ať se mi v té hlavě uleví," zasmála jsem se. "Ale šla bych odtud, fouká a sněží... Nebude to tu zrovna bezpečné," prohodila jsem a pomalu šla po zasněžených cestičkách pryč odtud.

---> Mlžné pláně

Přikývla jsem hlavou. Byla jsem vlastně ráda, že jsem ho mohla i něčemu novému přiučit, ač v tuhle chvíli mu byly stejně rozmočené makovice k ničemu, ale třeba někdy. "V tuhle chvíli tu musí být někdo nerozlámaný," uchechtla jsem se a pohodila ocasem. Bylo by dost komické, kdyby já měla zlomenou nohu a šli bychom vedle sebe.
Zvedla jsem koutky do úsměvu, byla jsem ráda, že se o to aspoň pokusí. "Výborně!" vesele jsem zavrtěla ocasem, sic to třeba pro něj nebylo přirozené a ani to nechtěl měnit, tak mu pořád úsměv slušel. Vlastně jsem byla o to radši, že se usmál v mé přítomnosti, to mě zahřálo na srdíčku, když jeho úsměv byl dosti výjimečný.
Vyvstala otázka, kudy dál. Já před sebou viděla jen moře, přes které se nedostaneme, takže buď nazpět, nebo jí blíže k mořské vodě a třeba tam narazíme na něco zajímavého. Nakonec se Mercer rozhodl pro první možnost. Mlčky jsem přikývla a rozešla se za ním. Trošku jsem přidala do kroku, abych se mohla držet vedle něj. Zastříhala jsem ušima, když promluvil, jenže to mi přímo před očima zmizel. Prostě puf. Zavrtěla jsem hlavou a pohlédla na poletující vzduch, který vypadal dost zvláštně. "Hej vrať ho," zamračila jsem se, ale to i já udělala puf někam do neznáma.

---> Sněžné Tesáky

"No ano, jsou. Sice ti nezahojí rány, jako máš třeba na zádech, ale mají uklidňující účinky a taky jsem slyšela, že by měly pomoc i na nachlazení, ale tím si jistá nejsem, to nemám ověřené, takže těžko říct. Ale s tím uklidňováním se nepletu," zazubila jsem se na Mercera a k jedné z makovic si přičichla. Nevoněly vábně a tím, že byly mokré, tak spíše smrděly. Zatřásla jsem znechuceně hlavou.
To jsem se již rozhodla jít ulovit ušáka, kterého jsem tedy nakonec ulovila, ale jak já tak i on jsme byli celí od bahna. Předložila jsem mrtvolku zajíce před hnědého a usmála jsem. Měla jsem z toho radost. "Nee, nestalo, jen jsem uklouzla," zasmála jsem se pobaveně, když jsem si tu situaci vybavila, musela jsem vypadat rozhodně vtipně. "Za nic mi děkovat nemusíš, opravdu," usmála jsem se, dokonce i on se opravdově usmál. Zajiskřilo mi v očkách. "Měl by ses usmívat víc, jde ti to," mrkla jsem na něj pobaveně. "Ne, nechci, děkuji. Je celý tvůj," odpověděla jsem, opravdu jsem hlad neměla. "Nu a až to dojíš. Kam se vydáme?" optala jsem se a posadila se.