Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mercer, Einar, Hanka

« území

Následovala jsem Mercera do úkrytu, do kterého šel i Einar. Vnitřně jsem zajásala. Mohli jsme se konečně těch ušáků zbavit. Taky se zdálo, že bude sraz. Minimálně jsem soudila dle Einarovéhi vytí. Po dlouhé době budu na srazu, ten poslední jsem těsně minula.
V úkrytu už bylo hafo vlků. Některé... Vlastně snad většinu jsem viděla poprvé v životě. Zastříhala jsem ušima a prohlédla si ostatní. Následovala jsem partnera, který bez váhání šel k alfovi. Na nic jsem nečekala, a také jsem se za ním vydala. Už u něj stála hnědá vlčice (Hanka, teď nevím, jestli se znají, pardon). Pokývala jsem hlavou, jinak to s plnou tlamou králíka nešlo, ještě když se z posledních sil snažil dostat z mého sevření. Mercer se ujal slova... Dejme tomu a já jen pokývala hlavou s druhým králíkem. Ten se snažil z posledních sil dostat z mé tlamy. Nepodařilo se. Žil a nevypadlo, že by měl v následující sekundách zemřít, ale b vyčerpaný a určitě by mu bodl spánek. Ovšem obávala jsem se, že toho se už nedočká. Spíše ho čekají ještě náročné chvíle, pokud se na nich měla vlčata učit lovu.

Nečekala jsem, že budu takhle spokojená, jako jsem byla teď. Čekala jsem víc... Nepříjemností? Na druhou stranu to ovšem ještě mohlo přijít, přeci jen jsem byla v půlce? Tak nějak to mohlo být. Mlaskla jsem a pohlédla na Mercera."Děkuju, Mercere," odvětila jsem a vděčně jsem se na něj podívala. Bylo hezké mít po svém boku někoho, kdo tu pro mě je za každé situace. Nemohla jsem si přát nikoho lepšího než byl on. "Já se taky moc těším... Na to, jací budou," pověděla jsem až skoro zasněně. Budou podobní spíše mně, Mercerovi nebo to snad bude nějaká kombinace nás dvou? Povahově spíše já? Mercer? Nebo to bude originál? Nedokázala jsem odhadnout, ani to vlastně nešlo. Museli jsme si na tohle počkat. ještě chvíli.
Králík u hnědých tlap sebou škubal. Už by to chtělo je nějak vyřešit. Nemohli jsme přeci být jejich chůvy. "Jo, to bude asi lepší, než tu s nimi ležet a doufat, že si je někdo převezme," přikývla jsem a čapla toho svého do tlamy a následovala partnera do úkrytu.

» úkryt

Mercerův nápad vlastně nebyl vůbec špatný a ani mě něco takového nenapadlo. "No... To by se určitě dalo. O četnost prohlubní nemám strach a větve tu určitě také budou," přikývla jsem a rozhlížela se kolem. Tedy... ne že bych ty větve čekala tady, to ne. Spíše jsem doufala, že uvidím Stinu a její vlčata. Ovšem to se nestalo a mi tu stále tedy hlídali dva vyděšené králíky. Jaký to den. "To máš taky pravdu. My půjdeme za nimi a oni přijdou sem. A s těmi králíky to není tak jednoduché," pronesla jsem a tu poslední větu si spíše broukla pro sebe. "Jo, počkáme. Snad se tu brzy objeví," přikývla jsem. Přeci jen s vlčaty jít daleko nemohla a taky budou brzy unavená, ne?
S králíkem mezi předníma jsem ležela a nasávala horský vzduch, který byl příjemný. Tahle chvíli klidu mi bodla. Začínala jsem být mírně unavená a cítila se trochu... jinak. Neuměla jsem to moc popsat, ale cítila jsem to. To, na co jsme se oba dva moc těšili. "Cítím se dobře, ale unaveně. A... Myslím, že je vše tak, jak má být," zazubila jsem se a mrkla na něj. Doufala jsem, že takhle v pořádku to bude probíhat i nadále. Snad se nesetkáme s nějakými komplikacemi. No tak, Sierro! Snažila jsem se chmurnější myšlenky vyhnat z hlavy.

Stála jsem s unaveným králíkem v tlamě a rozhlížela se kolem sebe. Vymýšlela jsem, kam je dát, dokud se Stina s vlčaty nevrátí. Upřímně jsem doufala, že tu budou, když jsme jim je měli donést. Ale bohužel. Tázavě jsem se podívala na Mercera, zda nemá nějaký nápad. Ten si lehl a králíka přišpendlil předníma nohama. Po jeho vzoru jsem udělala to samé.
Zdálo se, že oba králíci jsem znavení tím vzpouzením. Nedivila jsem se. Celou cestou kopal a snažil se utéct a nejspíše mu docházeli síly. Na jednu stranu mi ho bylo líto, jistě musel být vyděšený k smrti. Ovšem takhle to holt chodilo. Potravní řetězec. "Mhm. Koukám," přikývla jsem a přeci jen se rychle rozhlédla, zda někoho v našem okolí neuvidím. Nic. "Jo. To bychom mohli. Moc jiného mě nenapadá, kam ty dva zatím odložit, aby neutekli. Kdybychom je mohli aspoň liány přivázat k zemi," vydechla jsem. Ovšem já jsem zemí neoplývala, tudíž jsme měli asi smůlu, pokud to nedokázal Mercer. "Kde myslíš, že můžou být?" zeptala jsem se.
Už to nějakou chvíli bylo a cítila jsem se... jinak. Očkem jsem pohlédla na mé břicho, které možná mohlo být větší, ovšem byla jsem s ním nonstop tudíž jsem tu změnu nemusela ani vidět, ale cítila jsem, že je něco jinak. Že jsem v očekávání. Střihla jsem uchem a pohlédla na Mercera s drobným úsměvem.

« Nížina hojnosti přes Hraniční

Lov živých králíků se nám povedl víc než úspěšně. Měli jsme donést živého jednoho králíka, ale my nesli dva. Měla jsem u toho vážně radost. Ovšem ten králík rozhodně ne a celou cestu se vzpouzel a snažil se dostat z mého sevření. Několikrát se mu to málem i povedlo. No naštěstí jsem ho udržela a víc ho zkousla. Stále jsem se snažila ho neporanit moc, ač jsem tu krev drobet cítila v tlamě.
Určitě bychom si s Mercerem něco pověděli, ale s těmi králíky v tlamách to nešlo, a tak jsem kráčela mlčky zpět do hor až na území smečky. Dorazila jsem na místo, kde předtím byla Stina s vlčaty, ale už jsem je neviděla. Otočila jsem se na Mercera s výrazem: "Co teď s nima?" Přece tu nebudeme stát jak dvě tvrdá y s králíkama v tlamách. Museli jsme něco vymyslet. Ale co? I kdybychom je dali do nějakého většího důlků nebo díry, bála jsem se, že vyskočí a zmizí pryč.

Na jeho poznámku jsem se upřímně zasmála. Vlastně by mě to ani nepřekvapilo. Einar už takový byl, ovšem to rozhodně nebylo nic proti němu, s ním jako alfou jsem byla spokojená, ač to tedy bylo něco, co jsem nemohla srovnávat, jelikož jsem ve smečce předtím nikdy nebyla.
Přikývla jsem. "A možná dokonce jedno z těch největších dobrodružství našich životů," ušklíbla se. Oba jsme toho měli za sebou jistě dost. Má pochroumaná rodina toho byla důkazem, ale tohle dobrodružství bude zcela jiné a velké. Těšila jsem se, ale zároveň jsem se toho trochu bála, jak to všechno zvládnem. Na druhou stranu jsem se nemohla bát, když jsem po svém boku měla Mercera.
Teď byl čas na králíky. Podařilo se nám najít králičí rodinku a teď bylo třeba jednoho z nich ulovit a donést na území. Plížila jsem se k nim obloukem a když byl čas, vyběhla jsem a hnala je rovnou k Mercerovi. K němu běželi dva a jednoho úspěšně chytil. Já stále běžela a rozhodla se, že se pokusím chytit i toho druhého. Prudkou zatáčkou jsem se hnala za ním a ač jsem na trávě sklouzla a spadla na zem, králíka jsem měla v tlamě. Žil, ač jsem cítila jeho krev v tlamě. Vzpouzel se, ale nepodařilo se mu vyvlíknout. Spokojeně jsem se rozešla k partnerovi, který taky jednoho ušáka měl. "To byom mheili," zahuhňala jsem. Teď nezbývalo nic jiného, než ne dopravit na území. Rovnou jsem se tam i rozešla, nemělo smysl otálet se dvěma králíka v našich tlamách, kteří se vzpouzeli a chtěli se vymanit z našich sevření.

» Alatey přes Hraniční

Spokojeně jsem na něj zamrkala. "Dobré ráno," odvětila jsem s úsměvem a ještě jednou dlouze zazívala. Cítila jsem se odpočatá a plná energie. Tu jisto jistě budu ještě potřebovat. Měli jsme od Einara úkol, který musíme splnit. Otřela jsem se o jeho srst na tváři a skoro až zavrněla. Vážně jsem se cítila moc dobře. Že by to bylo znamení, že vše proběhlo v pořádku a na cestě je nový život? Možná.
Přikývla jsem. "Určitě ano." Nedivila bych se, kdyby na nás na hranicích už čekal, zda toho králíka neseme. Zvedla jsem se a protáhla ztuhlé tělo. Vyšla jsem ven a zašklebila se ve chvíli, kdy mi paprsky zasvítily přímo do očí. "Joo. To bych moc ráda. Kdo ví, jak dlouho pak budeme muset být v úkrytu a starat se o ty naše prcky," usmála se. Těšila jsem se na to, to rozhodně. Každopádně naposledy před příchodem vlčat bych nohy ráda protáhla.
Postavila jsem se vedle Mercera a také nasála pachy. Králíky jsem rozhodně cítila. "Taky je cítím," špitla jsem a oči přesunula jejich směrem. "Jo. Tahle naše technika funguje," zazubila jsem se a přišpendlila se k zemi a pomalu se obloukem ke králíkům blížila. Byli docela blízko, což mě mírně překvapilo, ale nejspíše nás necítili, jelikož jsme my jsme byli pro ně po větru. Zastříhala jsem ušima, jakmile jsem zaslechla jejich hopsání a o to víc se zasoustředila. Ještě kousek jsem se k nim přiblížila a rozeběhla se. Snažila jsem se je nahnat směrem k Mercerovi. Někteří cestou uhnuli, ale přeci jen dva mířili přímo k Mercerovi, který měl teď za úkol je chytit.

Spokojeně jsem ležela vedle Mercera s přivřenýma očima. Cítila jsem se neskutečně šťastně a vlastně se už nemohla dočkat toho, až se naše vlčata narodí. Ovšem to si budeme muset chvíli počkat. "Moc se na ně těším," broukla jsem k němu a oči zavřela úplně.
Celé mě to popravdě jaksi vyčerpalo a já se ponořila do hlubokého bezesného spánku. Přeci jen byl i večer, takže ideální čas se prospat a nabrat nové síly a energii, přeci jen nás čekal ještě lov toho králíka, kterého musíme donést.
Neměla jsem moc tušení, jak dlouho jsem spala, ale probudily mě první ranní paprsky. Zvedla jsem oči a zívla. Pokud i Mercer spal, ještě jsem tiše ležela a sledovala krajinu, co jsem viděla z naší malinkaté jeskyně.
Zdálo se, že velká vedra přešla a počasí bylo o něco přijatelnější. I teplota o něco klesla. Ještě jednou jsem zazívala a zastříhala ušima. "Budeme muset jít pro toho králíka," špitla jsem k němu a očima pátrala, ale z téhle pozice jsem žádného neviděla.

Přivřela jsem oči a vnímala všechno kolem mě. Mercera, jeho doteky, dech a i pohyby. Tvář jsem tiskla k té jeho a nasávala jeho vůni. Opravdu jsem byla teď a tady. V hlavě mi už neproudily žádné myšlenky. Na jeho slova jsem mlčky a vděčně přikývla. Sama jsem netušila, co od toho čekat a ta slova pro mě znamenala moc. "Já tebe," zašeptala jsem k němu a olízla mu tvář. Vše jak kdyby utichlo a celý svět patřil jen a pouze nám. Vydechla jsem a nechala Mercera ať se postará o jeho část zakládání rodiny.
~
Jakmile bylo po všem, ulehla jsem na zem a hleděla mu do očí. Ať už to pro mne bylo jakékoliv, byla jsem ráda, že se otcem stal právě on. Vše proběhlo tak hladce a přirozeně, že jsem neměla momentálně skoro žádné obavy o tom, že bychom rodičovství nezvládli. Pokud si lehl ke mně, hned jsem se k němu schoulila a vychutnávala si ještě poslední chvíle jakéhosi vzrušení. "Budeme mít rodinu," zašeptala jsem jen s jemným úsměvem a přivřela modravé oči.

Pobaveně jsem se zasmála. Tak tak, ti tu jistě zůstanou. Co by se muselo teď stát, aby všichni králici z ničeho nic zmizeli? Těžko říct, ale nic takového se určitě nestane a tohle vyřešíme později. Teď jsme měli před sebou jiné věci. Založení rodiny s někým, koho jsem milovala a chtěla být do konce mých dnů.
Mercer můj návrh přijal a vytvořil malý plamínek, který tady tomu všemu dodal jistou romantickou atmosféru. Pousmála jsem se a hleděla na plápolající ohýnek. Cítila jsem se stále nervózně, ale zároveň o něco klidněji. Nevěděla jsem, jak bych tento pocit vlastně popsala. Na stěnách byly vidět pouze naše stíny, který se brzy staly jedním.
Přivřela jsem očka, když se o mě otřel. Vnímala jsem každý jeho dotyk, dýchaní a pohyb. Olízla jsem mu čenich a jemně se pousmála. "Jsem..." špitla jsem mu směrem k uchu. Slyšela jsem jeho bušící srdce a on mohl bez problému slyšet to moje. Oba jsme z toho všeho byli nesví, ale bylo to to, co jsme si oba přáli. "Děkuji... Myslím, že to zvládnu," ujistila jsem ho a snažila se znít dostatečně přesvědčivě, ač jsem vůbec netušila, jaké to může být.

Těšilo mě, že to viděl stejně jako já. Koutek by se rozhodně šikl. Přeci jen nížina taky nebyla nejvhodnějším místem na zakládání rodiny. Naštěstí jsme byli stále poblíž hor, kde se jistě nacházela více než jedna jeskyňka. Přikývla jsem a dala se do pohybu. Očima jsem pátrala po nějaké skulině, kterou bychom mohli využít.
Na králíka jsem už zapomněla. "Také myslím... a jak říkáš, k něčemu se nachomýtneme a zas se zdržíme. Myslím, že králíka tady najdeme poměrně brzy, jistě tu mají nory," řekla jsem a po nějaké se otočila, ale v blízkosti jsem žádnou neviděla, možná to bylo tou tmou.
Kráčela jsem po jeho boku a společně jsme si hledali dočasné hnízdečko lásky, kde započne nový život. Alespoň takhle poeticky to znělo. Natáhla jsem hlavu k místu, kterého si všiml Mercer. Přikývla jsem. "To by šlo. A romantiku jistě dodáš svou magií," zazubila jsem se. Nějaké ohýnky tomu jistě dodají na atmosféře. Takové svíčky. Opravdu se to dělo a mě došlo, že jsem z toho celá nervózní. Nikdy jsem rodinu nezakládala, tudíž jsem nevěděla, co od toho vlastně čekat. Vklouzla jsem do malé jeskyně a nervózně se na Mercera uculila. Co teď?

Šli jsme pro živého králíka a já u toho přemýšlela nad zakládáním rodinu a nemohla ty myšlenky vyhnat z hlavy, tak jsem je Mercerovi prostě sdělila uprostřed hledání živé hračky pro Einarova mrňata. Já sama publikum u takového aktu nechtěla a myslím, že ani Mercer o něco takového nestál. Do toho všeho je poslední dobou na území rušno a já bych byla raději za větší klid.
Přikývla jsem. Úplné soukromí mi bylo nejvíce sympatické. A nakonec celou tu situaci viděl stejně jako já. Pousmála jsem se a mávla ocasem. "Jo, to souhlasím. Ještě bychom pohoršili Einarovi vlčata," zavtipkovala jsem. "Máš nápad?" zeptala jsem se hned. Rozhlédla jsem se kolem. "Třeba tu bude nějaká menší jeskyně?" řekla jsem, když jsem hleděla na hranice hor a nížiny. "Případně můžeme mrknout někam jinam." Jak by vlastně takové místo mělo vypadat? Moc jsem neměla představu o tom, kde kdo vytvářel svoje malé kopie.
"Nejdříve králík nebo... zakládání rodiny?" zeptala jsem se. "Když už jsme odešli z území, tak máme chvíli klidu? Když bychom pak šli s králíkem zpátky, abychom se tam nějak nezdrželi," dodala jsem ještě, když jsem si vybavila, kolik vlků tam bylo, než jsme odešli.

« Alatey přes Hraniční

Bylo hezké vidět Mercera tak nadšeného. Já z toho byla také celá na větvi a nemohla jsem uvěřit, že nám to opravdu vyšlo. Minimálně tedy ta formální část. Zbytek budeme muset ještě zvládnout, ale i tak jsem se už moc těšila. Ale pravdou bylo, že pokud to máme stihnout do zimy, tak toho času vlastně nemáme tolik. "To máš pravdu. Čím dřív, tím líp," odsouhlasila jsem jeho slova.
Prvně jsme potřebovali splnit úkol od Einara. Chytit živého králíka. Myslím, že tady dole by to nemusel být problém. "To zvládneme raz dva," zazubila jsem se na Mercera a očima pátrala ve tmě, zda nějakého ušáka neuvidím. Rozhodně jsem jich pár cítila. "Mhm... Jak moc soukromí budeme potřebovat?" napadlo mě. Přeci jen vlků na území bylo teď vážně dost a představa, že tam někde pár metrů od nich tvoříme nový život se mi jaksi nezamlouvala. "Myslím... Je tam teď hodně vlků a nevím, zda není někdo další v úkrytu a..." nedokončila jsem větu, myslím, že mu jistě dojde, jak to celé vlastně myslím.

Potěšilo mě, že jídlo bylo vlastně správně. Pousmála jsem se, ale úsměv mi z tváři rychle zmizel, když Einar se zmínil o nechání vlčat napospas a přitom pohlédl na mě. Sklopila jsem oči k zemi a nervózně šoupla tlapou. Věděla jsem, že jsem tu předtím nebyla, ale rozhodně bych nenechala vlčata bez dozoru, případně bez matky. To jsem v plánu určitě neměla.
Několikrát jsem přikývla na jeho slova. "Určitě do toho dáme všechno," ujišťovala jsem alfu. Na druhou stranu bylo dobré vědět, že kdyby cokoliv, smečka se o naše potomky postará. Ovšem doufala jsem, že tohle nebude potřeba. I Mercer měl podobné myšlenky. Stát se mohlo opravdu cokoliv.
"Provedeme," řekla jsem a nejistě se pousmála. S těmito slovy Einar odletěl. Bylo to zvláštní. Lítající vlk. No nic. Pohlédla jsem na Mercera a s rozzářenými očkami jsem na něj hleděla. "Vyšlo!" zašeptala jsem jako odpověď do jeho srsti, když se ke mně přitulil. Líbilo se mi i Mercerovo nadšení. Zamávala jsem ocasem. "To bychom měli. Máme toho dost na práci teď Ještě když se mají narodit před zimou..." hlesla jsem a rozhlédla se kolem. To znamená, že bychom na nich měli pomalu pracovat? Prolétlo mi hlavou. "Ano. Pojďme pro toho králíka," řekla jsem a vesele se rozcupitala do nížin,

» Nížina hojnosti přes Hraniční

Einarovi jsme sdělili naše plány, ale asi by to nebyl on, kdyby nám nedal nějakou ověřovací zkoušku. Mlčky jsem přikývla a pohlédla nechápavě na Mercera. Netušila jsem, co by po nás tak mohl chtít, ale šla jsem za ním.
Jakmile jsme došli dál, všimla jsem si Stiny a několik mrňat, co byla u ní. Začínalo mi to být docela jasné. Bude si jistě chtít ověřit, zda se o vlčata umíme postarat a zda s nimi dokážeme komunikovat. Vydechla jsem. Nikdy jsem se o mrně nestarala, ale spoléhala jsem na mateřský instinkt, který tam někde uvnitř mě doufejme byl. "Zdravím," broukla jsem směrem ke Stině a jejím potomkům a zároveň i k vlkovi, který tam s ní něco řešil. Einar přinesl jednu ze svých dcer - Solvieg. Hned jsem se na ni mile pousmála. Byla rozhodně roztomilá.
Einar malou zrzečku postavil před nás, ta se tvářila zmateně. Alfa po nás chtěl vědět, co maličké chybí. Prvně se slova ujal Mercer a já s ním plně souhlasila. "Zdravím Solveig. Já jsem Sierra," představila jsem se a opět ji věnovala milý úsměv. Bylo vhodné, aby věděla, s kým tu vlastně je. "Také se mi zdá především zmatená, jelikož byla vzata od matky a sourozenců" řekla jsem ze svého pohledu a klidně jsem se k malé vlčce natáhla. "Klidně by mohla mít hlad. Vlčata se často krmí, ovšem záleží, kdy byla naposledy krmena," dodala jsem ještě. Vlčata potřebovala dost obživy, aby se správně vyvíjela a rostla. Ale tohle se těžko četlo ze zmateného výrazu Solveig.