Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nervózně jsem našlapovala a zhluboka se nadechla. To bude dobrý. Snažila jsem se uklidňovat a přitom po očku sledovala bronzového, který mě uklidňoval a nebýt jeho, tak bych stáhla ocas a šla se schovat. Nejspíš. Ale tím že tu byl, mi dodával odvahu. Usmála jsem se na něj a ještě jednou se mu otřela do srsti na krku.
Následovala jsem ho směrem do úkrytu, kde by snad mohl Einar být. Ovšem Mercer se s ním srazil ve vchodu a já jen tak tak nenarazila do svého partnera. Couvla jsem o kus dál a Alfu si prohlédla. Hlasitě jsem polkla a ošila sebou. A ne to tady. Prolétlo mi hlavou a očima jsem těkala z Mercera na Einara a zpátky. Ještě o kousek jsem couvla, abych nám všem dala dostatek prostoru. Slova se zprvu ujal Mercer a sdělil Einarovi naši žádost. Vydechla jsem. "Ano... Jak říká Mercer, rádi bychom si založili rodinu a jsme na to oba připravení," dodala jsem a pousmála se. Jistě z mého hlasu byla slyšet nervozita, ale stála jsem si za tím, co jsem řekla.

« Kvetoucí louka přes Hraniční

Ač jsem začala mít obavy, zda to všechno zvládnu, Mercer mě pohotově začal uklidňovat. O něco se mu ulevilo. "Děkuju," zašeptala jsem mu s úlevou do ucha a olízla mu tvář. Cítila jsem od něj takovou podporu, že to nešlo jinak, než aby se mi ulevilo. Nedokázala bych si představit, že bych na to byla sama. "Ještě že tě mám," usmála jsem se na něj s vděčností a šla po jeho boku do hor.
Cestičky stoupaly směrem do hor a já se nadechla příjemného horského vzduchu. Musela jsem uznat, že jsem se v horách cítila dobře, ač jsem se v nich nenarodila. Na druhou stranu jsem si na to zvykla poměrně rychle. Dokázala bych i říct, že se na území dobře orientuji a že znám několik různých klikatících se cestiček. Ač jsem musela přiznat, ne vždycky jsem se cítila komfortně vzhledem k mé povaze a společnosti vlků. Každopádně bych to neměnila, to ne.
Dostali jsme se až k úkrytu, kde jsme Einara cítili naposledy a já ho tam i viděla. Doufala jsem, že tu stále bude, abychom se ho na naše plány mohli zeptat. Srdce mi bušilo jako o závod, ale o něco se uklidnilo, když jsem pohlédla na Mercera, který mi ujišťoval, že všechno bude v pohodě. Přikývla jsem mlčky a otřela se o jeho srst na krku.

Přikývla jsem. Asi jsem nechtěla, aby se vlčata narodila uprostřed zimy. Ještě ke všemu, když s potomky nemám žádné zkušenosti. Při téhle myšlence mě dostal strach. Co když to nezvládnu? Nikdy jsem se o prcky nestarala, netušila jsem, co mám dělat a ani vzor jsem neměla. Moje matka nebyla rozhodně matkou roku a určitě k ní nemohu vzhlížet. "Mercere, mám strach... Co když se o ně nedokážu postarat?" sdělila jsem své obavy partnerovi. Mám přece jeho. Chlácholila jsem se v mysli. Ale přeci jen kojit je on nemohl, porodit taky ne. Co když v tomhle selžu? Na druhou stranu obavy asi byly přirozené, když jsem vlčata nikdy předtím neměla a ani zkušenosti s nimi.
Einarovo svolení, případně zamítnutí, jsem chtěla vyřešit co nejdříve, ať to máme z krku a můžeme podle toho následně plánovat. Začínala jsem z toho být nervózní. Co na to Einar řekne? Bude se mu to líbit? Probíhalo mi hlavou. Pohlédla jsme ovšem na Mercera a byla zas o něco klidnější. "Jsem ráda, že jsi se mnou," špitla jsem k němu s kapkou vděčnosti. A že to byla pořádná kapka. Rozešel se směrem k horám a já šla po jeho boku. Čím jsme se blížili na území, tím víc jsem byla nervózní.

» Alatey přes Hraniční

Tetelila jsem se štěstím a stále nevnímala nic jiného než vlka přede mnou. Chvílemi jsem nepobírala, že se to vážně děje, že vážně uvažujeme o založení rodinu. Vážně jsme se pro to rozhodli? Vážně chceme mít svou vlastní rodinu? A na obě otázky byla odpověď ano.
Také jsme se od snění přesunuli k realitě. Neměli bychom si zakládat rodinu, aniž by to náš Alfa věděl a dal nám svolení. Na chvíli se mi sevřel žaludek. Co když nám to nedovolí? Jednalo se o dost černou myšlenku, kterou jsem se snažila rychle vyhnat z hlavy. Přeci jsme nemohli přemýšlet takhle negativně. Jistě nás rád podpoří. V tohle jsem věřila.
Zastříhala jsem ušima a vydechla. "Já bych šla, ať to máme co nejdříve vyřešené, co myslíš?" ne že bych nám chtěla kazit tak krásné chvíle, ale když budeme Einarův verdikt vědět co nejdříve, můžeme se podle toho zařídit. "A pak bychom mohli někam na výlet, někam dál," navrhla jsem s úsměvem.

Až možná nečekaně jsem se pustila do tohohle tématu, ale dle mého byla vhodná příležitost. Byli jsme sami dva mimo smečku a mohli si uvolněně popovídat, aniž by nás někdo rušil. Já jsem věděla, že s Mercerem rodinu rozhodně chci a byla si jistá, že on je ten pravý. Doufala jsem a snad i věřila, že to takhle cítí i Mercer.
Až s napětím jsem vyčkávala na jeho odpověď, byla jsem napnutá a oči z něj nespustila. Zdál se být zamýšlený, což bylo konec konců zcela pochopitelné. Jednalo se o důležité téma. Po jeho slovech mi povolily svaly v tváři a Mercer už nepůsobil tak zamyšleně. Po tváři se mi rozlil šťastný výraz. "Ach Mercere!" vydechla jsem spokojeně a v očích mi zářila čistá radost. "Rozhodně spolu zvládneme úplně všechno," řekla jsem odhodlaně. Na oplátku jsem mu také olízla tmavý čenich a zachumlala se do jeho voňavé srsti. Chvíli jsem si tiše užívala tenhle moment.
Po chvíli jsem se mírně odtáhla a zamyšleně se podívala na svého partnera. "Předpokládám, že naše rozhodnutí bychom měli oznámit Einarovi?" Netušila jsem, jak by reagoval, kdyby tahle událost šla mimo něj a zjišťovat jsem to nechtěla.

Usmívala jsem se jak měsíček na hnoji a užívala si každičkou vteřinu, kterou jsem mohla s Mercerem strávit. Úžasný pocit. Netušila jsem, že někdy mohu být tak šťastná, jako jsem teď s ním. Přinesl mi do života takové radosti, kterou nelze snad ani popsat. A tahle noc? Ta byla snad jen pro nás. Byla nádherná, byl tu klid a jen my dva. Gesto s kopretinou mě velice potěšilo a já jen mlčky hleděla do Mercerových očí a užívala si na oplátku jeho pohled.
Do toho se mi začaly honit hlavou myšleny o nás a naší budoucností. Věděla jsem, že s ním chci být do konce mého života a zažít s ním ještě mnoho krásných dní a nocí, jako je právě tato. Že chci s ním mít rodinu, které dáme naší lásku. A tak jsem tu otázku vyřkla nahlas a čekala jsem, co mi na to odpoví, ač jsem věděla, že tohle nebylo zrovna nejlehčí. Jen jsem pokývala. Přesně to jsem měla na mysli. "Myslím... Myslím, že jsme na ni připraveni?" řekla jsem lehce váhavě, jelikož jsem mluvila za nás oba. "Já jsem určitě připravená mít rodinu s tebou a vychovávat vlčátka ve smečce, předat jim naše zkušenosti a lásku," vyhrkla jsem. Moc jsem nad svými slovy nepřemýšlela, ale rozhodně šly od srdce.

« Alatey přes Hraniční

Pobaveně jsem se nad tím pousmála. "To nevadí, přeci nemůžeme všichni umět všechno, no ne? Ty mě pak pro změnu můžeš pomoct s lovem, v tom nejsem odborník já," zazubila jsem se. Jistě, ulovit něco si dokážu, ale je to takové neohrabané a rozhodně v tom nevynikám a jemu to jde rozhodně stokrát líp.
Kdyby mohla, jistě bych se při těch jeho krásných slovech začala červenat. Jen jsem se stydlivě pousmála a lípla mu olíznutí na tvář. Tohle se rozhodně nikdy neoposlouchá, krásná slova vždy potěší a ještě když je z tlamy vypustí On.
Zajímala jsem se, kam nás vlastně vede, ale zdálo se, že chce být tajemný. Spokojeně jsem zamručela a rozhlédla se po okolí a ač byla noc, tuhle louku jsem poznávala. Když jsem tu ale byla naposledy, rozhodně tu nebylo tolik lučního kvítí. Zhluboka jsem se nadechla a nasála tu krásnou vůni rozkvetlých květin. "To je vůně," pronesla jsem k Mercerovi, který už ke mě natahoval hlavu a dal mi ji za ucho. "Ty jsi ale romantik," zahihňala jsem se. "Děkuji," pronesla jsem k němu a přivřela oči.
Mlčky jsem na něj hleděla a užívala si jeho přítomnost a to, že jsme tu jen sami dva. "Víš, moc jsi mi chyběl a jsem moc ráda, že jsme zase spolu. Připadalo mi to jako věčnost," pronesla jsem polohlasem a stále se mu upřeně dívala do očí. Chtěla jsem s ním strávit věčnost, celičký můj život. Chtěla jsem s ním prožít ještě spoustu dobrodružství, ač má povaha zrovna dvakrát dobrodružstvím nesršela. Chtěla jsem s ním mít rodinu. Zastříhala jsem při téhle myšlence hlavou. "Um... přemýšlel jsi někdy nad naší budoucností?" zeptala jsem se na ne zrovna nejlehčí otázku.

« úkryt

Souhlasně jsem přikývla, já měla taky se pořád co učit a myslím, že celý život se budu něco učit. "To máš pravdu," prohodila jsem k němu s úsměvem. Tedy usmívala jsem se celou dobu, co jsem na něj narazila. Cítila jsem se opravdu šťastná, takže nebyl důvod, abych se smát přestala. "To já taky. A určitě ti něco v hlavě utkví a bude se ti to třeba jednou hodit," zazubila jsem se na něj. Vlk nikdy neví, kdy se mu bude hodit znalost rostlin.
Přikývla jsem. Neměla jsem nejmenší pochyby, že by si Mercer s něčím nedokázal poradit. Přišlo mi, že si naopak uměl poradit se vším a to se mi líbilo. Já si tak nepřišla, kolikrát jsem byla ztracená a nevěděla, co mám vlastně dělat.
K Taiclaře jsem se víc nevyjadřovala, určitě se setkají i bez naší pomoci. Vyšli jsme z úkrytu a já se nadechla čerstvého vlahého vzduchu. Spokojeně jsem zamručela a při slovech Mercera jsem taktéž vzhlédla k nebesům. Byla to opravdu nádherná podívaná. "To ano. Je to krásný pohled," odpověděla jsem spokojeně a ještě chvíli upírala zraky na hvězdy. Přivřela jsem modrá očka ve chvíli, kdy se o mě otřel. Opravdu tu se mnou byl, cítila jsem jeho vůni a užívala si jeho přítomnost.
Jakmile se bronzový rozešel, následovala jsem jeho kroky. Těšila jsem se, že budeme chvíli sami někde venku. "To máš pravdu... A kampak mě to vedeš?" vyzvídala jsem.

» Kvetoucí louka

Skoro až stydlivě jsem se pousmála. Jeho slova mě těšila. "No ještě se mám co učit, to ti povím. A děkuju za nabídku, někdy ji určitě ráda využiju," drcla jsem do něj čenichem. Možná by nebylo od věci se někdy setkat i s nějakou jinou léčitelkou, abychom si mohly předat informace, tedy ne že bych jich měla tolik k nabídnutí. Měla bych na tom zapracovat. Když už jsem léčitelka, tak bych měla dohnat mezery.
"Tyjo, to věřím, ale tak naštěstí jste si poradili a zvládli to." Ovšem nějaká sněhová bouře mi nepřišla ve zdejším okolí nic divného, naopak by s tím vlk měl skoro až počítat v zimních měsících, že se tohle může přihodit. Naštěstí jsem tohle nezažila, nepočítaje ty polární oblasti na severu. "Ah. No nevadí, tak ji třeba potkáme nebo sama za Einarem přijde," pokrčila jsem rameny. Vlčici jsem neznala, takže bych ji asi ani nejspíš nepoznala, ale Mercer ji zná, tak by mě na ni jistě upozornil.
Též jsem hodila na Šalvěj ještě jeden omluvný pohled a pak už cupitala za Mercerem, který souhlasil s procházkou. Hned to bude lepší procházka, než když jsem šla sama. To se mi tak moc nelíbilo.

» Alatey

Šalvěj stihla před příchodem Mercera ocenit Duhovku a sdělit mi informaci o fialové vlčici, kterou jsem ještě nestihla potkat. Ale dle toho, co vlčice říkala, nejspíše se bude zdržovat poblíž úkryt, pokud potřebovala pomoc od léčitelek.
Uculila jsem se na Mercera, který mě poslouchal, co mu vyprávím. Těšilo mě to. Také jsem byla za něj ráda, že ho Einar povýšil za jeho práci ve smečce, jistě si to zasloužil, ani na chvíli jsem o tom nepochybovala. Souhlasně jsem přikývla. "Docela ano, ani nevím, jak se to všechno seběhlo... A popravdě nejsem ještě tak moc znalá bylin, abych znala ty místní, takže jsem mu s tím nemohla pomoci tak, jak bych chtěla. Ale doporučila jsem mu hodně pít a odpočívat," vysvětlila jsem. Mrzelo mě, že jsem pro něj nemohla udělat víc. Chce to, abych se více vzdělala v rostlinách.
Následně jsem si vyslechla Mercerovy zážitky. "Jak tak poslouchám, ani ty ses nenudil. Sněhová bouře? Zvládli jste to bez obtíží?" vyhrkla jsem, lehce mě to vyděsilo, to musím uznat. "Nene, fialovou vlčici jsem ještě nepotkala, ale Šalvěj se mi o ní zmínila. A po Taiclaře se sháněl Einar, že pokud ji se Šalvějí potkáme, máme ji poslat za ním," sdělila jsem mu Einarův požadavek.
Pohlédla jsem na mladou Šalvěj, která se nejspíše cítila jaksi navíc. To jsem zcela chápala, být na jejím místě, tak se vydám raději pryč. "Nebudeme tě zdržovat, ale ráda tě zas potkám," usmála jsem se mile na šedou vlčku. Doufala jsem, že si to nevyloží nějak špatně, to bych nerada!
"Půjdeme se podívat někam?" navrhla jsem svému partnerovi a otřela se o něj. Kdybych uměla vrnět, jistě by to tak dopadlo. Byla jsem zas zcela spokojená.

S hlavou zabořenou do jeho srsti jsem spokojeně zamručela a nasála jeho vůni. Byla tak příjemná a já se cítila zas v naprostém klidu, když tu byl. Po chvíli jsem se mírně odtáhla a podívala se na něj s úsměvem na tváři. Spokojeně jsem se zazubila při jeho slovech. Jakmile se mi otřel o tvář, přivřela jsem modrá očka. Nedokázala jsem popsat to, jak moc jsem byla šťastná, že jej po dlouhé době zase vidím.
Sdělila jsem mu, že jsem ho hledala s pomocí Šalvěje, která tedy nevěděla, kdo to vůbec je. Každopádně to dopadlo vlastně dobře a jak sám řekl, ušetřil nám hledání. Mohli bychom se takhle minout a najít se kdo ví kdy. "Vlastně jo," odvětila jsem. "Vlastně byla. Na nížině pod horami jsem se naučila novou kytku, duhovku, kterou popisovala Shine a potkala jsme tam i Einara, který mi sdělil novinky ze srazu, který jsem nestihla. Gratuluju k povýšení," usmála jsem se pyšně. "No a pak jsem potkala vlka, který byl mírně otráveně od štíra v poušti, kterému jsem se snažila pomoct a... A pak vlastně šla hledat tebe," shrnula jsem. "Co jsi zažil ty?" zeptala jsem se se zájmem. Jistě také zažil něco zajímavého.

Usadila jsem se a hleděla na Šalvěj, se kterou jsem tu byla. Mezitím jsem i cítila pach Stiny, která se nejspíš nacházela v jedné z místnůstek. Také sem nedošla Astrid ani Taiclara, po kterých se Einar sháněl.
Vyčkávala jsem, zda Šalvěj po popisu Mercera bude vědět, kdo to je a třeba řekne, že jej nedávno viděla. Opravdu jsem v to doufala, jelikož jsem ho delší dobu neviděla a stýskalo se mi po něm.
Zavětřila jsem a ani se nestihla za pachem otočit a byl tu. Jako kdyby věděl, že se po něm sháním. Otočila jsem se celá a při pohledu na něj se mi rozzářila očka. "Mercere!" vyjekla jsem nadšeně. Hned jsem k němu přicupitala a zabořila hlavu do jeho srsti na krku. V tenhle moment mi bylo jedno, co si Šalvěj myslí. Já byla ráda, že svého partnera vidím a že je v pořádku. Alespoň tak vypadal. "Ne, nerušíš, zrovna jsem se na tebe tady Šalvěje ptala, zda tě neviděla," usmála jsem se na něj.

Zdálo se, že i Šalvěj se o Váčkovce dozvěděla. "Anoo, velmi zajímavá rostlina. Jsem vůbec netušila, že nějaká taková vůbec může existovat teda," přiznala jsem. Sice jsem léčení měla ráda, ale s těmito ostrovy přišlo spousta neznámých rostlin, které v mém starém domově vůbec nebyly a já si tak kolikrát přišla k ničemu. Při této myšlence jsem mírně sklopila uši k hlavě.
Zamyslela jsem se. Něco málo mi řekl, to jo. "Něco mi stihl na nížině říct, třeba o Hance, že je nová beta a jiném povyšování a o tom, že Stina je březí," řekla jsem věci, které mi Einar řekla a já si na ně vzpomněla. "Ještě něco jiného?" optala jsem se Šalvěje.
Nedivila jsem se, že mě mladá vlčice neznala, moc jsem se tu nezdržovala. "Sierra," představila jsem se a lehce se na ni usmála. Zajímalo mě, zda neviděla Mercera, který by tu někde kolem měl být, ale neměla jsem štěstí na něj narazit. "Tmavě hnědý vlk s rudýma očima a přes jedno má jizvy a také jizvu na čenichu," popsala jsem Mercera tak, aby si ho Šalvěj případně mohla vybavit.
Trhla jsem sebou ve chvíli, kdy jsem uslyšela hlas Einara. Otočila jsem se na něj a mlčky na něj jen přikývla. Netušila jsem moc, jak ta Taiclara vypadá, ale třeba na ni narazím. Astrid jsem cestou sem také nepotkala.

Při hledání Mercera po území, mě tlapky zavedly do úkrytu. Tam jsem svého partnera nenašla, ovšem narazila jsem na mladou vlčici, která z mé přítomnosti byla lehce překvapená. Moc jsem se nedivila, i já jsem kolikrát z něčí přítomnosti překvapená, ještě když tu většinu ani neznám. Není se moc čemu divit, nejsem zrovna nejspolečenštější tvor.
Mladá vlčice se ptala na novinky. Ne že bych jich moc měla. "No... Já jich moc nemám. Nebyla jsem na smečkovém srazu, ale potkala jsem Einara dole v nížině se Shine, která mě a jiné vlky poučila o jisté rostlině. Každopádně nic jiného nemám," odpověděla jsem. "Ty jsi Šalvěj?" zeptala jsem se nejistě. Tušila jsem, že je to potomek právě Shine a pár z nich jsem i potkala, ale pletla jsem si je.
"Neviděla jsi Mercera?" zeptala jsem se s naději v hlase. Nevěděla jsem, zda ho zná či nikoliv, ale za optání jsem nic nedala. Moc jsem si ho přála najít a zabořit mu hlavu do jeho voňavé srsti.

« Alatey

Čumáček jsem měla přitisklý k zemi a doufala, že se mi do něj dostane vůně Mercera, kterého jsem tu hledala. Území nebylo zrovna nejmenší, takže dávalo i smysl, že to není hned. Jenže zdálo se mi, že to trvá příliš dlouho. Mírně jsem si povzdechla a zvedla hlavu.
Vstoupila jsem do smečkového úkrytu. Byla jsem ráda, že jsem zpátky. Stála jsem před stromy, které mi byly známé a vzhlédla nad ně. Usidlovali se tam nějací ptáci? Těžko říct, nikdy jsem tu žádného neviděla proletět, ale ne že bych tu trávila nejvíce času.
Zavrtěla jsem hlavou a nasála pachy. Cítila jsem jich hned několik, ale čerstvý pach mého partnera to nebyl. Ovšem brzy jsem ucítila i pach jednoho z vlčat Shine. Chvíli na to jsem i mladou vlčici spatřila. "Zdravím," houkla jsem k ní.