Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« Slané jezero přes Hraniční

Moc jsem doufala, že Jhin bude v pořádku a nic mu nehrozí. Za tu dobu, co jsme spolu strávili, se nezdálo, že by se mu přitížilo. Také jsem ho nemohla vzít sem, nějak jsem tušila, že by to Einara tak akorát rozpálilo do běla, a to jsem rozhodně nechtěla. Snad bude v pořádku. Projelo mi ještě myslí, než jsem překročila hranice smečky.
Jakmile jsem se dostala na území první, na co jsem myslela, byl Mercer. Zajiskřilo mi v očkách při myšlence na něj. Doufala jsem, že ho tu potkám. Cítila jsem mnoho pachů, které se tu mísili, ale nikoho jsem nepotkala. Občas to bylo v těch horách těžké potkat toho, koho vlk zrovna potřeboval. "Mercere?" zahalekala jsem a doufala, že se mi ozve. Ovšem nic jsem neslyšela. Třeba bude v úkrytu Napadlo mě a rozhodla jsem se tam vydat.

» úkryt

« Nížina hojnosti

Cupitala jsem s Jhinem směrem k horám. Potřebovala jsem se konečně už vrátit domů a najít Mercera, který mi chyběl. Moc jsem se na něj těšila, až ho zas uvidím. Sem tam jsem se otočila, zda vlk je v mé blízkosti a někde se nevytratil. Naštěstí mu chůze nědělala nějaký velký problém, minimálně jsem z toho měla takový dojem. Pousmála jsem se a mlčky pokračovala z nížiny pryč.
Dostali jsme se k jezeru, které nebylo vhodné pít. Ošila jsem sebou a mírně se zašklebila. Nebyla to rozhodně dobrá voda. Pomalu jsem se blížila k domovu a přemýšlela nad ním a nedávala moc pozor na kropenatého vlčka, zda jde se mnou. Zastavila jsem se a ohlédla. Naštěstí šel stále se mnou. "Blížíme se k hranicím," obeznámila jsem ho. Věděla jsem, že není zrovna nejlepší nápad tam brát cizího vlka.
"Bohužel tě nemůžu vzít s sebou, ale pokud tu počkáš a zavyješ, určitě sem přijde někdo kompetentnější než jsem já," pousmála jsem se. "A zdá se, že ti jed nepřitěžuje, alespoň doufám... Takže se s tebou budu muset rozloučit, musím jí domů," řekla jsem. "Ráda jsem tě poznala a snad to nebylo naposledy. Doufám taky, že ti bude brzo lépe. Jak jsem říkala, odpočinek a pít vodu. A kdyby se opravdu něco dělo, zavyj a dojdu," usmála jsem se na něj a pomalu stoupala do hor.

» Alatey přes Hraniční

Nevěděla jsem, co si o světlém vlkovi mám vlastně myslet. Nic špatného určitě ne, jen jsem z něj měla smíšené pocity. Zdál se být milý, zakřiknutý, ale takový svůj. Lépe jsem to nedokázala asi popsat. Připadal mi ztracený? Možná. Chvílemi na mě působil dost mladě v mentálním ohledu. Ovšem negativní pocity jsem z něj určitě neměla.
Usmála jsem se na něj. "No není vůbec za co." Tohle byla opravdu pouze maličkost, co jsem pro něj mohla udělat. Ráda bych mu ulevila, ale netušila jsem, jak s takovým jedem naložit. Ač jsem byla léčitelka, tak jsem se měla pořád co učit. Možná bych si mohla promluvit se Shine? Projelo mi hlavou, ta by určitě věděla víc. "To máš pravdu, ale dokážou alespoň částečně ulevit. Kdybych věděla jakou rostlinu použít, mohla bych udělat odvar a třeba by ti bylo lépe," povzdechla jsem si. Musím se opravdu naučit další rostlinky, abych příště mohla pomoci hned.
Měla bych se pomalu vrátit domů a navrhla jsem Jhinovi, který se tak následně představil, že mě může doprovodit. "Ano, do smečky. Ovšem na území tě vzít bohužel nemůžu," řekla jsem, aby věděl. "Určitě mě nebudete zdržovat," pousmála jsem se na něj. "Těší mě, Jhine. Vy jste v nějaké smečce?" optala jsem se, když už jsme kráčeli k horám. "Um, líbí se mi jaro. Je hezké, jak všechno kvete a vše ožívá po zimě," řekla jsem na jeho otázku. "Ale zima mi taky nevadí, stejně tak jako počasí v ostatních obdobích." Neměla jsem vyloženě nějaké nej.

» Slané jezero

Mile jsem se na světlého vlka podívala. "To se nemusíte vůbec omlouvat, opravdu," ujistila jsem ho. Budu mít jistě ještě dost příležitostí se něčemu novému přiučit, takže mi to opravdu špatný den nedělalo.
Z jeho popisu jsem pochopila, že šlo o nějaký druh mravence, ale mýlila jsem se. Mělo to jen podobné tělo, ale nešlo o mravence. "Aha, tak to jsem špatně pochopila." Zamyslela jsem se, co tím tvorečkem vlastně vlk myslel. Ovšem bylo mi to už jasné ve chvíli, kdy zmínil, že žijí v písku. "Jo aha, vy myslíte štíry," řekla jsem k němu. Možná mu ten název nic neříkal, ale tyhle ty malé mršky jsou štíři. Sic jsem znala štíry, ale netušila jsem, jaký ten jejich jed doopravdy je. "Tak to si nejsem jistá, jak bych vám mohla pomoci. Doporučila bych pít hodně vody alespoň. Bohužel žádnou rostlinku, kterou bych vám ulevila neznám," svěsila jsem mírně uši. Měla jsem se ještě co učit. "Také byste se měl prospat," dodala jsem.
Modrýma očima jsem vzhlédla k nebi, které již potemnělo. Avšak bylo dobře vidět, jelikož měsíc se zdál být v úplňku. Neměla bych se vydat na území smečky? Zas ho tu nechci takhle nechat samotného. Vydechla jsem, nevěděla jsem, co mám dělat. Nechat jsem ho tu samotného s jedem v těle, na druhu stranu bych se měla vrátit do smečky. "Abych se vlastně představila. Jsem Sierra. A měla bych se pomalu vrátit do smečky. Co kdybys šel kousek se mnou?" zeptala jsem se ho. "Mohl by sis najít místo na odpočinek," navrhla jsem nakonec.
Zastříhala jsem ušima a koukla, odkud hlas přicházel. Hnědá mladá vlčice křičela jména a přezdívky nejspíše na rozloučenou. Jen jsem mírně kývla a více se tím nezaobírala, ač jsem cítila, že patří do Alatey, neznala jsem ji.

Světlý vlk se mi zdál milý. "To je v pořádku," ujistila jsem ho. Sice jsem se chystala odejít, ale všimla jsem si jeho bolesti a to mi nedovolovalo odejít a nechat hitů, aniž bych zjistila, co se mu přihodilo a zda bude v pořádku.
Zajímalo mě, zda on sám zná nějaké rostliny, které já třeba sama neznám a mohla bych se je naučit. Truskavec, rostlina, kterou znal od jeho matky, mi nic neříkala a on sám si již nepamatoval, k čemu vlastně je. "Ah, nevadí. Ale ano, tady je spousta zajímavých rostlin a všeho," souhlasně jsem kývla hlavou. Sama jsem byla překvapená, co všechno ostrovy skrývají, a že toho nebylo málo.
Optala jsem se ho na bolest, které jsem si všimla, když si vlk sedal. "Podivnosti?" zeptala jsem se zdviženým "obočím". Podivností tu bylo jistě dost. Jeho zážitek jsem si vyslechla a popravdě mi to nic neříkalo. "Takže to vypadalo jako velcí mravenci, zahalení v písku?" ujišťovala jsem se, zda jsem to pochopila správně. "A co vám to udělalo? Chcete pomoct?" nabídla jsem se.

Jhin

Kropenatý vlk, který ke mě došel, se zajímal o vůni, která se tu linula. Ona vůně pocházel z váčkovky, která se tu objevila díky Shine. Nebylo divu, že tu bylo tolik vlků, kteří se za vůni vydali. Nejspíše bych udělala to samé.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, vůbec jsi nás nevyrušil. Bych bývala byla na odchodu, takže se nemusíš omlouvat," mírně jsem se pousmála, ač lehce nervózně. Na můj vkus tu bylo příliš neznámých vlků, takže jsem se tu necítila zrovna komfortně.
Vlkovi jsem představila rostlinu, která jej sem na toto místo přivedla. Na jeho slova jsem pouze přikývla, avšak následně jsem se zeptala: "Znáte nějaké jiné rostliny, které jsou zajímavé?" Třeba by mi představil nějakou, která by se pro mě, jako léčitelku, hodila.
Světlý vlk se posadil, ale zdálo se, že mu to dělalo obtíže. "Je vám něco?" zeptala jsem se a zastříhala ušima. "A s čím že? Bobulovitými tvory?" nechápavě jsem na vlka pohlédla, netušila jsem, o čem vůbec mluví.

Einar, Vex
Shine pověděla něco o té rostlině a chvíli na to odešla, stejně tak jako mladá Šalvěj, která svou matku následovala. Pohlédla jsem na Einara, od kterého jsem moc netušila, co čekat. Nejprve si mě změřil pohledem, jako kdyby si říkal, co tu vlastně dělám, ovšem chvíli na to, mě zasvětil do dění smečky. Veškeré informace jsem pobrala a kývla, že rozumím. Měla jsem radost především z Mercera, který povýšil. A Stina je v očekávání? To bude ve smečce zase živo. Více než obvykle. "Dobře, děkuji za informace," pokývla jsem hlavou. Propásla jsem toho hned několik, ale co se dalo už dělat. Nic.
K rostlině se brzy dostala hnědá vlčice, která nás pozdravila. "Zdravím," odvětila jsem nazpět. Poté jsem hlavu stočila ještě k alfovi, který nebyl zrovna nadšený, že jsem se nevěnovala Konvalince. "Ano, omlouvám se," špitla jsem a sklopila oči. Mrzelo mě to, ale nějak se nám nepodařilo se potkat.

Postupně sem začali přicházet další a další vlci s tím, že jsem většinu ani neznala. Tolik společnosti neznámých se mi moc nezamlouvala. Couvla jsem kousek dál od chumlu vlků. Také mladí vlci, kteří pozdravili Einara, nejspíše tedy patřili nějakým způsobem k nám. No neorientovala jsem se moc. Měla bych se tedy brzy vrátit a napravit to. Einar se rozhodl už opustit toto místo, jen jsem na něj kývla.

Jhin
Vlků tu bylo hodně a další se rozhodl přidat. Nestihla jsem tedy odejít. Světlý vlk přišel blíže, vypadal, že by mu bodl odpočinek, ale místo toho se mnou navázal kontakt. "Zdravím," odvětila jsem mu. "Vůně? Ta je od téhle rostliny... váčkovky duhové, rostliny, která pochází z nějakého Noramu a navrací ostrovům magii," vysvětlila jsem světlému vlkovi. "Více o ní nevím, jen ještě, že roste v trsech a nachází se na více místech," dodala jsem informace, na které jsem si záhy vzpomněla.

« Tajga přes Hraniční

Prošla jsem podél hor okolo tundry dál na pláň, která pro mě také nebyla nová. Pomalu to tu začínám znát. Usmála jsem se spokojeně, ač jsem věděla, že ostrovy jsou rozsáhlé a neznám ani třetinu, na druhou stranu jsem alespoň dobře znala okolí smečky, což bylo dost důležité.
Cupitala jsem po mokré půdě, která byla táním sněhu dost promočená. Až jsem v dálce zahlédla Shine a Einara. Hlasitě jsem polkla, netušila jsem, co tu dělají, ale lehce jsem se obávala Einarovi reakce. Ovšem už jsem se otočit nemohla, mohli si mě dávno všimnout a zrovna tahle reakce ode mě by nebyla zrovna nejvhodnější. Vydechla jsem a šla rovnou k nim.
"Zdravím," pronesla jsem mile a při pohledu na zrzka jsem pokynula hlavou. Shine zrovna začala něco vyprávět a až po chvilce mi došlo, že mluví o zajímavé duhové rostlince před ní. Se zájmem jsem si vše vyslechla a sem tam pokývla hlavou. Následně jsem hlavu mírně natáhla blíže k rostlině, opravdu sladce voněla. "Váčkovka duhová. Zajímavé," pronesla jsem spíše pro sebe než pro ostatní.

Probudil mě sníh, který se svezl ze stromu nade mnou. Vylekaně jsem sebou škubla a rozhlédla se kolem sebe. Nikdo v mé blízkosti nebyl, ač jsem cítila v dálce nějaké pachy, ovšem ani jeden mi nebyl povědomí. Zvedla jsem se ze země a sklepala ze sebe zbylý sníh. Pohlédla jsem nad sebe do stromu, ze kterého na mě nadílka spadla. Tál. Přicházelo jaro. Jak dlouho jsem tu byla?! Zavrtěla jsem zmateně hlavou a protáhla se. Mercer tu nebyl, nejspíše se šel projít nebo se vrátil na území. Tak či tak, bych měla pomalu nejspíše taky, ať si o mě nedělá starosti.
Rozcupitala jsem se směrem k horám, ale byla jsem v takovém rozpoložení, že se mi ještě vracet nechtělo. Houpla jsem hustou oháňkou a uhnula trošku jiným směrem. Ještě se porozhlédnu kolem. Rozhodla jsem se a šla podél hor dál. Tuhle cestu jsem již znala, tudíž mě snad nic nemohlo překvapit.

» Nížina hojnosti přes Hraniční pohoří

Utichli jsme a já se začala soustředit na lov. Ne že by mi to s tím hladem šlo nějak bravurně, ale naštěstí jsem ještě hlady nešilhala. Vyhlédli jsme zajíce, který se pásl. Hladově jsem si olízla tlamu a vydala se jeho směrem, abych ho mohla zahnat k Mercerovi, který se o něj už postará.
Řekla bych, že to šlo hladce, nebýt vteřinky, kdy jsem myslela, že už ho neuvidím. No nakonec se mi ho podařilo navést k vlkovi, který byl již ve střehu ho polapit. Lekla jsem se ve chvíli, kdy Mercer neodhadl vzdálenost a zajíc mu malém pláchl. Naštěstí ho stihnul chytit za nohu a následně si ho chytit tak, aby ho mohl usmrtit.
Jakmile bylo po všem, nadšená jsem se rozeběhla k němu a spokojeně se usmála. "Dobrá práce," zopakovala jsem s úsměvem a pohlédla na mrtvolku zajíce. "Dobrou chuť," pronesla jsem a pustila se do hostiny, která nebyla kdo ví jak velká, ale rozhodně lahodná byla. Snědla jsem menší část, aby zbylo na Mercera, který potřeboval víc potravy než já s ohledem na stavbu těla a výšku. V obojím jsme se dosti lišili.
Rozvalila jsem se na zem a nechala ho, ať se v klidu naji.

Chápala jsem ho. Zmizet a vrátit se po delší době do smečky... Jeden nevěděl, jak Alfa zareaguje. Já sama bych z toho měla dost smíšené pocity. Na druhou stranu Einar vzal věc dost dobře, když mu dal místo zpátky a rovnou s funkcí. Za to jsem byla Einarovi vděčná i já. Ba jsem ráda, že tu mohl zůstat a teď ho mám po svém boku. Dělalo mi to ohromnou radost.
Shodli jsme se na tom, že nám teď postačí zajíci. Oba jsme byli hladoví, takže tu vymýšlet kdo ví co, nemělo moc smysl. Já budu ráda za cokoliv a myslím, že Mercer to má stejně jako já. Lepší než drátem do oka, no ne?
Zavětřila jsem a mávla krátkou oháňkou. Byli dost blízko. Na naší taktiku jsem jen mlčky přikývla a vyčkávala. Mercer se přišpendlil k zemi a já udělala totéž. Ovšem plížila jsem se k zajícovi tak, abych se dostala do dobré pozice na to, nahnat ho k němu. Jakmile jsem byla na místě pohlédla jsem na vlka a vystřelila jako střela. Zajíc mě zmerčil a dal se na útěk. Já se ho snažila navést směrem k Mercerovi. V jednu chvíli se zdálo, že pláchne, nakonec jsem ho navedla na správnou cestu.

« Alatey

Odešli jsem z území do lesa. Bylo příjemné změnit prostředí a ještě ke všemu, když jsem měla Mercera po svém boku. Spokojeně jsem se usmívala a šla po jeho boku. Hlad jsme měli oba a já se těšila, až se konečně najíme. Snad se nám podaří brzy na něco přijít. "To každopádně," odsouhlasila jsem. Lovit se mi vyhladovělá nechtělo.
Zajímalo mě, jak vlastně Einar reagoval, když se Mercer vrátil zpět do Alatey. Přeci jen byl dlouho pryč a Einar mi přijde docela přísný. "Ah tak. Určitě bude pak příležitost, kdy to spolu budete moci probrat," povzbudivě jsem se na něj usmála. "Ale rozumím, v Einarovi se čte opravdu špatně." Sama jsem s tím měla problém, že ne vždy jsem věděla, co si vlastně Alfa myslí. "Opravdu? No tak to je ale skvělé! Z toho mám radost," usmála jsem se nadšeně.
Začenichala jsem, ale nic kromě zajíců jsem tu necítila. "Nevím jak ty, ale já budu ráda za cokoliv, fakt mám děsný hlad. Můžeme si dát zajíce a pokud budeme chtít, můžeme se pokusit najít něco většího," navrhla jsem.

Zdálo se, že Shine od nás již nic nepotřebovala. S mírným úsměvem jsem na ni pokývala a otočila se na Mercera. Oba jsme chtěli jít a já začínala mít i hlad. Původní plán byl lov především pro Shine, ale chtěla jsem si z toho uzobnout i něco pro sebe. Ovšem to nevyšlo tak, jak jsem plánovala. "Tak se zatím měj hezky," broukla jsem k černé vlčici a vydala se za Mercerem.
Pomalu ale jistě jsme sestupovali z hor do nížin. Popravdě jsem se moc těšila na to, až něco ulovíme a já se konečně najím. Kdy jsem vůbec jedla naposledy? Nepamatovala jsem se. Takže dávno. Zavrtěla jsem hlavou a když mi zakručelo v břiše, úzkostlivě jsem se podívala na tmavého vlka přede mnou. "Rozhodně!" odpověděla jsem zvesela. "Jo? Tak to jsem... Asi jsem to prospala, ale zatím to nevypadá, že by se ostatní někam chystali, takže budu jedině ráda, když se před tím pořádně posilníme." Nedokázala jsem si představit, že bych lovila s prázdným žaludkem.
Cupitala jsem za Mercerem a užívala si jeho přítomnosti, ale i toho krásného počasí, které tu panovalo. "Jak to vlastně... tvůj návrat vzal Einar?" napadlo mě. Těžko říct, zda se zlobil nebo ho rád viděl. Einara jsem stále znala málo na to, abych tohle dokázala odhadnout. Přeci jen byl pryč docela dlouho.

» Tajga

Uculila jsem se na něj a cupitala po jedné z vyšlapaných cestiček. Bylo jich tu docela dost a musela jsem uznat, že jsem se již docela orientovala, která vede kam. Jistě, nebyla jsem stoprocentní a neznala jsem úplně všechny, ale věřím, že ještě nějaký ten pátek a budu se tu pohybovat bez větších obtíží.
Mířili jsme do nížin se poohlédnout po něčem k snědku, co bychom mohli donést Shine. Mávla jsem ocasem a sem tam otočila hlavu, zda mám Mercera za sebou. Cesty se nám zkřížili právě se Shine a mladým vlkem, který byl nejspíše její potomek. Moc jsem ty mladé vlky neznala a nevěděla jsem, který patří ke které vlčici.
Sdělila jsem černé vlčci to, co jsem chtěla. Vzdálila jsem se o několik desítek centimetrů, kdyby náhodou přeci jen vlčici něco napadlo. Slova se ujal Mercer. "Pravda," přikývla jsem souhlasně a zastříhala ušima. Tak či onak i já sama bych si dala něco, co by mě zasytilo, takže není problém ulovit něco většího, z čeho se nás naji víc.

Ač jsem si moc přála, abych mohla zůstat v Mercerově objetí napořád, museli jsme se vrátit bohužel do reality. Odtáhla jsem se od něj a věnovala mu spokojený úsměv. Nemohla jsem být šťastnější než s ním. Teď a tady.
Mezitím jsem si vzpomněla, že jsem měla jít Shine ulovit něco, z čeho by se mohla najíst a snad by jí to dodalo potřebnou energii. "Ano, ano," přikývla jsem vlkovi a rozhlížela se kolem sebe, zda něco neuvidím. Ale většina zvěře se nás stranila a kamzík se mi zrovna lovit nechtěl. Ještě takhle večer, kdy už moc nebylo vidět. To jsme si koledovali akorát o zranění. "To ano. Máme pro sebe fůru času," zazubila jsem se a máchla ocasem. Doufala jsem aspoň v to, že máme fůru času.
Měl pravdu. Tady opravdu bychom neměli pokoušet štěstí. Budeme muset jít někam níž, do lesa, kde bychom mohli toho ušáka chytit a donést Shine a pak? Pak si můžeme opět udělat chvíli pro sebe. "Tak pojďme," řekla jsem poměrně rozhodně a rozešla se po cestičce.
V tom mě polechtal Shinin pach. Zastříhala jsem ušima. Že by už byla v pořádku? Napadlo mě a rozešla se jejím směrem. Spatřila jsem prvně černošedého vlka a pak až samotnou Shine. "Koukám, že už její asi lépe," poznamenala jsem k Mercerovi. Přesto jsem měla pocit, že bych za ní měla jen zaskočit a tak jsem i udělala. "Um, Shine! Koukám, že je ti už lépe. Byla jsem na cestě ti něco ulovit, ale potkala jsem tady Mercera a no... zdržela jsem se. Chtěli jsme ti ulovit něco teď, ale koukám, že už je o tebe postaráno," pousmála jsem se na mladého vlčka, který měl v tlamě krysu. "Pokud už mě k ničemu teď nepotřebuješ, nechám vás tu," dořekla jsem a pokud nic černá nechtěla, vzdálila jsem se.