Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Užívala jsem si tenhle moment, který se mi každou vteřinou zarýval do paměti. Na tváři mi stále hrál spokojený úsměv. Ještě aby ne, opravdu jsme byla šťastná a snad tohle nikdo v tuhle chvíli nemohl překazit. Určitě ne.
Kdybych se mohla červenat, rozhodně bych teď byla rudá po celém těle. Jeho slova mě zahřála u srdce a já se jen na něj šťastně usmála. Byla jsem jeho sen, který se mu splnil. Jak krásně tohle znělo! Ach Mercere... Vydechla jsem blaženě .
Chtěla jsem s ním zůstat už navždycky. Věděla jsem, že doslovně to asi nejde, ale chtěla jsem, aby to tak bylo. Rozhodně jsem byla rozhodnutá, že proto udělám vše, co bude v mých silách. "Ano, je to ta nejvíc správná věc, kterou jsem kdy udělala," hlesla jsem k němu.
Ještě chvíli jsem u něj byla natisknutá. Nemohli jsme takhle zůstat věčně, ač bych si to přála. Museli jsme se svým způsobem vrátit do "reality". Shine! Vzpomněla jsem si, že jsem jí šla ulovit něco k snědku a to se jaksi trochu protáhlo. "Nerada kazím tuhle chvíli, ale slíbila jsem Shine, že jí donesu něco na zub," řekla jsem a odtáhla se od něj, ač opravdu nerada.

Po tom všem, co jsme si řekli, jsem se cítila fakt dobře. Sdělil mi jeho tajemství a strach zároveň a já mu řekla, jak jsem se bez něj cítila. No a následně jsme si vyznali lásku. Nevěřila jsem tomu, že se to dělo. Že jsem se odhodlala a řekla mu co k němu cítím. Netušila jsem, co mi na to řekne. Ovšem řekl to nejlepší, co mohl. Měl to stejně. Já se snad vznášela štěstím. Nalepila jsem se na něj a užívala si tyhle chvíle, které budu ještě chvíli zpracovávat. Avšak byla jsem opravdu šťastná.
Lípla jsem mu olíznutí, chvíli vypadal překvapeně a já se na vteřinku lekla, že jsem udělala něco špatně, ovšem vzápětí mi to oplatil a já mu věnovala šťastný úsměv. Zachvěla jsem se ve chvíli, kdy mi čenichem přejížděl po srsti. Nebyla jsem na tyhle dotyky vůbec zvyklá, ale líbilo se mi to. "Navždycky," dodala jsem tiše a přivřela oči. Snažila jsem se každičký moment zapamatovat. Nechtěla jsem, abych na tohle někdy zapomněla. Chtěla jsem tuhle vzpomínku mít živou navždycky v hlavě. "Jsem vážně šťastná, Mercere," zašeptala jsem mu do ucha potom, co mi opět olízl čenich. Uculila jsem se na něj. "Chci být s tebou už napořád," pokračovala jsem dál.

Smutná tvář se proměnila opět v tu veselou a spokojenější. Celou situaci jsme si vyjasnili a jediné, na čem mi záleželo bylo, že na mě nezapomněl, nevykašlal se. Ať už se stalo cokoli, důležité bylo, že byl tady. U mě.
Spokojeně jsem oddechovala do jeho srsti a nasávala jeho vůni, která mi moc chyběla. Cítila jsem se tu opět doopravdy doma, když byl zpátky.
Vyslovila jsem své pocity a myšlenky a tím se mi také dost ulevilo. Jako kdyby mi spadl kámen ze srdce. Cítila jsem se teď lehká jako peříčko. Když jsem se na tím vším zamyslela, možná měl zmizet. Tím, že tu nebyl, jsme si uvědomila, jak mi chybí a jak moc mi na něm záleží a dost možná bych tyhle pocity neřekla. Trochu jsem se bála, že jsou jednostranné. Ovšem tahle situace mě k tomu dotlačila říct, co cítím. Vlk nikdy neví, kdy o někoho nečekaně přijde.
Zastříhala jsem ušima, když se slova ujal Mercer. Srdce se mi rozbušilo. To co řekl, ve mně vyvolalo dojetí a štěstí. Nechala jsem ho domluvit. To, co říkal, se moc hezky poslouchalo. "Ach Mercere... Taky tě miluji," vyslovila jsem ta kouzelná slůvka. "Taky jsem si nebyla jistá, zda to máš stejně." Natiskla jsem se k němu. Byla jsem v sedmém nebi. Jak tahle situace začala a skončila úplně opačně. Cítila jsem se opravdu šťastná, že tu je a že to co cítím, cítí i on. Ach můj Mercere... Odtáhla jsem se od něj a vlípla mu něžné olíznutí na jeho čenich.

V hlavě mi stále běželo mnoho myšlenek. Některé jsem pořádně ani nerozpoznala. Mé pocity, ač byly předtím dosti smíšené, se ustálily a já věděla, že to, co dělám, je správné. Věděla jsem, že jsem se rozhodla dobře. Neuměla jsem to moc vysvětlit, ale věděla jsem, co cítím. Mohla jsem zmizet, naštvat se. Cokoli. Ale nechtěla jsem, neměla jsem mu to za zlé. Určitě ne potom, co mi sdělil. S klidem na duši jsem vydechla a na tváři se mi objevil úsměv. "Nemáš vůbec za co," odvětila jsem.
Následně jsem se dosti rozmluvila o mých zmiňovaných pocitech. Jamile jsem řekla vše, co jsem chtěla, ulevilo se mi. Byl to příjemný pocit mu tohle říci. Nečekala jsem, že tohle všechno řeknu, ale nakonec to přišlo samo a přirozeně. Takhle to mělo být. "Ano. Zvládneme. Věřím tomu," zazubila jsem se na něj. Cítila jsem se už rozhodně lépe a bylo to na mě vidět. "Jsem opravdu ráda, že jsi zpátky. Moc jsi mi chyběl, nevěděla jsem, že až tak moc...," sklopila jsem jemně oči. "Celá tahle situace mě utvrdila v tom, že tě mám ráda...," polkla jsem a nervózně přešlápla na místě. "Víc, než jsem si kdy uvědomovala," dodala jsem již polohlasem. Byla jsem z toho nesvá, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Všechno.

Poslouchala jsem jeho příjemný hlas, to co říkal, bylo též pěkné. Věděla jsem, že určité věci se opravdu nedají slíbit, počítala jsem s tím. Ale už jen to, že tu pro mě chce být a bude se snažit, aby se tohle celé neopakovalo, mi dokazovalo to, že jsem se rozhodla správně. Rozhodla jsem se správně, nebýt na něj zlá a vyčítat mu to. Nechtěla jsem a neměla jsem na to srdce. Měla jsem ho příliš ráda a uvědomovala jsem si to čím dál víc. Jemně jsem mlčky přikývla a už spokojeněji si o něj opřela. Cítila jsem se rozhodně lépe a klidněji.
Po chvíli začal znova mluvit. Vážně. Zastříhala jsem ušima a pohlédla mu do tváře. Netušila jsem, co z něj vypadne a jeho tón mě začal znervózňovat. Hlasitě jsem polkla. Musel mi říci něco důležitého. To, co mi řekl, jsem rozhodně nečekala. Nebylo to nic lehkého slyše to. Jednalo se o něco, co se můžeš přihodit i jemu a mohl by ublížit sobě i ostatním. "Ne. Žádné jestli nebude. Vím, kdo jsi a vím, že ty to cosi přemůžeš a nepustíš to ven. Věřím tomu a... i kdyby se náhodou něco stalo, projevilo se to... Jsme tu pro tebe a spolu to zvládneme," odpověděla jsem se vší vážností a upřímností. Věřila jsem mu. Nepřipouštěla jsem si, že by se mu to mohlo vymknout z tlapek, zůstávala jsem optimistická. Co bych to byla za vlka, který by se po tomhle zjištění sebral a odešel? Jak bych se pak měla cítit? Taková já nebyla a nehodlala jsem ho opustit jen kvůli tomu, že jeho bratr se pomátl. Nebylo by to správné.
Zahleděla jsem se mu do očí. "Mercere, po všem, co se stalo a dozvěděla jsem se teď... Mám tě ráda takového, jaký jsi a nehodlám můj postoj vůči tobě změnit. Je mi s tebou dobře a mám ráda, když jsi mi na blízku, opravdu. Nechci, aby sis vyčítal to, že jsi tu nebyl. Já ti to nevyčítám a nemám ti ani co odpouštět..." vyřkla jsem a pak se k němu opět přitiskla.

Stále jsem to celé vstřebávala a snažila si urovnat myšlenky. Nešlo to úplně nejlépe, ale rozhodně to bylo lepší než předtím. Mé tělo bylo již víceméně v klidu, já sama se cítila o něco lépe, nebylo to tedy dokonalé, ale co bylo. Bylo z něj cítit, že ho to opravdu mrzí. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Tedy, mohla jsem mít, ale nechtěla jsem. Stála jsem si zatím, že on za to nemůže, ale může za to zdejší magie, nebo snad bohové? Ti přeci rádi hází klacky pod nohy, nebo snad ne?
Byla jsem zachumlaná v jeho husté srsti na krku a poslouchala každičké jeho slovo. Oči jsem zavřela a nevnímala nic než jen jeho. "Já vím. Nevyčítám ti to," odvětila jsem polohlasem. Samu sebe jsem i překvapovala. Neznala jsem se, možná to bylo celou tou situací, která mi nebyla blízká. S půlkou částí rodiny jsem tohle neřešila, protože otec s bratrem tu pro mě byli, tedy ne tady na ostrově, ale jinak jsem se na ně mohla kdykoliv obrátit. Co se týkalo matky se zbylými sourozenci? Tam byly vztahy odtažité. Celé tohle pro mě bylo tedy nové a já sama všechno vymýšlela za pochodu.
Chtěla jsem slib, že mě už znovu neopustí. V hloubi duše jsem však věděla, že je to něco, co mi nemůže slíbit nikdo na světě. Vždycky nás někdo nějakým způsobem opustí, ať už smrtí nebo ze své vlastní vůle. V tomhle případě nevědomky. Avšak moc jsem si přála, aby to šlo slíbit. "Vím, že je to něco, co mi nemůžeš slíbit...," povzdechla jsem si. "Neblázníš, určitě ne. A jestli se něco děje, cokoliv... Spolu to zvládneme," pověděla jsem rozhodně. Nepřipouštěla jsem si, že by snad mohl opravdu bláznit, být nemocný. "Teď, když víme, že tohle se tady děje... Budeme na to víc připravení, ne že bych to chtěla opakovat, ale víš jak to myslím. Jsem tu pro tebe," zakončila jsem. Snažila jsem být trošku pozitivní, jen co to šlo.

Celá tahle situace byla tak zvláštní, bolestivá, bohužel nutná. Nešlo to přejít mávnutím tlapky. Byla bych ráda, kdyby k tomuhle nemuselo vůbec dojít, ale stalo se. Nedalo se teď dělat nic jiného, než si o tom promluvit. Jistě... Mohla bych být naštvaná, křičet, nebo snad být uražená a nemluvit s tím. Jenže tyhle emoce mi nebyly příliš blízké, co se alespoň týkalo mé osobnosti. Neuměla jsem moc být naštvaná. Pravdou bylo, že jsem nedávala druhé šance. Většinou. Na druhou stranu jsem byla empatická a uměla jsem se vžít do kožíšku druhé strany. To mi čas od času komplikovalo život.
Celou dobu, co jsem k němu mluvila, jsem se mu dívala do očí. Dívala jsem se do nich i tehdy, kdy mluvil on. Byla jsem smutná a zároveň šťastná. Stále se ve mně vše bilo. Nevěděl? Jak nevěděl? Zprvu jsem to vůbec nechápala. Jak nemohl vědět, kde celou dobu byl? Ztratil se? Ovšem další jeho slova mi to vysvětlila. Ne že bych z toho byla moudřejší, ale dávalo mi pak smysl, že netušil. "Ah," vydala jsem jen. Nevěděla jsem, co mu na to vlastně říct. "Nejspíše to byla zdejší magie. Přeci jen tady to není asi nic neobvyklého," vysvětlovala jsem. Nevím, zda jemu, sobě nebo oběma. "Víš... Moc mě to mrzí, že jsi tu nebyl. Cítila jsem se tu sama. Několikrát se mi o tobě zdálo a v jednu chvíli jsem nevěřila, že bych tě zase viděla, víš," povídala jsem zklesle. "Astrid utrousila větičku v úkrytu, že jsi zpátky. Nemohla jsem tomu věřit." Opravdu jsem si nebyla jistá, zda se mi to nezdá a očividně nezdálo. "Moc mě to bolí, ale věřím ti," vydechla jsem nakonec a opět hlavu zabořila do jeho srsti na krku.
Nasávala jsem jeho vůni, která mi též chyběla. "Slib mi, že už beze slova neodejdeš," zamumlala jsem dostatečně na to, aby mi rozuměl. "Už tohle znovu nechci zažít," řekla jsem o něco tišeji.

Neměla jsem nejmenší tušení, co se mohlo Mercerovi honit hlavou. Věřila jsem, že ani pro něj tahle situace nebyla vůbec jednoduchá, ač pro každého trochu z jiné strany. Celou dobu, co byl pryč, jsem si přála, aby se vrátil zpět. Mé přání bylo vyslyšeno, ale má reakce byla zcela jiná, než jsem si představovala. Čekala jsem, že naše setkání bode radostné a šťastné. Ovšem já tu plakala a on z toho taky byl dost vedle.
V jedné chvíli jsem nehnutě stála, v té druhé jsem se k němu vrhla. Namáčkla jsem se na něj, jak jen jsem mohla. Hlavu jsem zabořila do jeho srsti na krku a tiše vzlykala. Nejspíše jsem to potřebovala. A čím déle jsem plakala, tím mi bylo lépe. Jak jsem ucítila jeho velkou tlapu na mé maličkosti, zachvěla jsem se. Líbil se mi pocit, že jej mám zase u sebe. "Já vím..." povzdechla jsem si tiše. Věřila jsem mu, přesto jeho zmizení mi ublížilo. Celou tu dobu mi moc chyběl. V jednu chvíli jsem myslela, že už ho nikdy neuvidím. Slova Astrid, které onehdá vypustila, nechtělo se mi jim věřit, ale měla pravdu. Byl zpátky.
Po chvíli jsem se mírně odtáhla, abych mu viděla do očí. Olízla jsem si čenich, na který mi stékaly snad poslední slzy. "Kde jsi celou dobu byl?" zeptala jsem se konečně, co jsem se trochu uklidnila. Tělo se mi stále chvělo a i můj hlas byl rozechvělý.

V hlavě jsem měla jasný plán, co teď půjdu udělat. Zajistit Shine přísun potravy. Byla jsem odhodlaná i přes počasí jí ulovit alespoň zajíce. Jenže mé plány se změnily ze sekundy. Ucítila jsem Mercerův pach a ztuhla jsem. Po chvíli jsem byla schopná se rozhoupat a následovat ho. Netušila jsem, co od toho vlastně čekám a co mám říct. Cokoliv. Nebyla jsem na to vůbec připravená. Dýchej. Napomenula jsem sama sebe a zhluboka jsem se nadechla chladného vzduchu. Od tlamy mi šla pára, jaká byla zima.
Za jednou ze sklad jsem spatřila jeho bronzovou srst. Seděl a nejspíše rozjímal nad životem. Alespoň tak jsem si to vykládala. Srst v tváři jsem měla vlhkou ze slz, které mi stékaly. Chtěla jsem je zastavit, ale nešlo to. Jakmile mě zaslechl, cuknul sebou a pohlédl na mě. V tom jsem se rozplakala ještě o něco víc.
Stála jsem nehnutě naproti němu a nevěděla jsem, co mám vlastně dělat. Tolik mě mrzelo, že z ničeho nic zmizel. Měla jsem ohledně toho i noční můry. Netušila jsem, že jsem si k němu vybudovala až takové pouto. Mercer udělal několik váhavých kroků k mé maličkosti a zastavil se dostatečně daleko. Nejspíše ani sám nevěděl, co má dělat. "Mě taky," zavzlykala jsem. Kde jsi celou tu dobu byl? Projela mi myšlenka, kterou jsem ovšem nedokázala říct nahlas. Chvíli jsem naproti němu stála a prohlížela si ho, sice jsem ho měla dost rozmazaného kvůli slzám, ale vypadal pořád stejně. Jak jsem si ho pamatovala.
Nevydržela jsem to a vrhla se k němu. "Strašně moc jsi mi chyběl," zaúpěla jsem do jeho srsti, která byla heboučká, jak jsem si ji pamatovala. Na víc slov jsem se nezmohla a jen plakala. V tuhle chvíli se mísil pláč ze smutku a zároveň z radosti, že jej konečně vidím.

← úkryt

Chtěla jsem Shine najít něco k snědku a popravdě se taky nadýchat čerstvého vzduchu. Přeci jen jsem v úkrytu byla docela dlouho a venku... Kdy jsem naposledy byla venku? Neměla jsem zdání. Byla jsem ráda, že jsem mohla být částečně nápomocná, ale musela jsem se projít a přitom alespoň něco pro Shine seženu. Doufala jsem, že se jí brzy udělá lépe. Sice nevypadala moc dobře, ale opravdu jsem doufala, že brzy bude zase zdravá jak rybička. Netušila jsem, kde se ta nemoc bere, ale nebylo to nic hezkého, co jsem mohla vidět. Doubravka také nevypadal prvně moc dobře, ale jak se prospala, bylo jí lépe. Nejspíše měla lehčí průběh než Shine.
Ťapkala jsem si to cestičkami z úkrytu směrem dolů. Venku byla pěkná kosa, ale mně to zas takový problém nedělalo. Srst jsem měla hustou a před zimou mě alespoň trochu chránila. Taky foukal dost velký vítr, čehož bych u lovu mohla využít. Ovšem silné sněžení to na druhou stranu komplikovalo Povzdechla jsem si. Nehodlala jsem lov vzdát.
V čumáčku mě pošimral pach. Zamrzla jsem. Vykulila jsem modrá očka a začala nepravidelně dýchat. Byla jsem v šoku. Astrid měla pravdu. Je zpátky. Nebyla jsem schopná se hnout. Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem se dokázala zas rozejít. V tu chvíli jsem hodila za hlavu všechno a nervózně jsem následoval jeho pach.
Za jednou ze skal jsem ho viděla, jak sedí. Byl sám. Do očí se mi nahrnuly slzy, které mi začaly stékat po tvářích. Míchalo se ve mně hrozně moce pocitů a nedokázala jsem je držet na uzdě. V hlavě jsem měla příliš myšlenek a ty jsem nedokázala zastavit. "Mercere...," vydechla jsem jen a zastavila se kousek od něj.

Shine, drobná reakce na Einara

Trpělivě jsem seděla u Shine a hned jak by bylo třeba, byla jsem na blízku. Nemohla jsem ji v tomhle stavu opustit. Nevypadalo to s ní vůbec dobře. Kéž bych měla více zkušeností s místními bylinami. Povzdechla jsem si tiše. Mrzelo mě, že jsem nebyla schopná ji nějak víc pomoci. Musela trpět. Nedívalo se mi na ni vůbec dobře.
Jakmile Shine usnula, lehla jsem si opodál a zavřela oči. Nebyla jsem schopná usnout, alespoň jsem tedy podřimovala. Hned jak se někde něco šustlo, oči jsem otevřela a zastříhala ušima. Momentálně jsem tu dělala Shine bodyguarda nebo tak něco. Kdyby tu byl otec, třeba by věděl, co dělat. On mě naučil bylinky z krajiny, kde jsem vyrůstala, ale nic co jsem znala, by na tohle nepomohlo. Minimálně jsem neměla znalosti k tomu. Tak jsem jen tiše vyčkávala, zda se Shine udělá lépe.
Když se černá probudila, zvedla jsem hlavu a pohlédla na ni. "Je ti lépe?" optala jsem se starostlivě. Ovšem když na mě promluvila, začala kašlat a na zem dopadlo několik kapek krve. Stáhla jsem uši k hlavě. To nebylo dobré. Přede mnou se zjevila rostlinka, kterou pojmenovala jako Plazivec lékařský. Odkývala jsem. Zdálo se, že tohle byla též užitečná rostlinka. "Děkuji Shine," pokusila jsem se o úsměv. Přemýšlela jsem, jak jí víc pomoci. "Půjdu se poohlédnout po potravě. Něco bys měla sníst, alespoň trošku. Odpočívej. Já se pokusím co nejdříve vrátit. V úkrytu cítím přítomnost jiných," řekla jsem.
Do toho přišel Einar, který se ptal po Astrid. Zavrtěla jsem hlavou. Všimla jsem si mladého vlčka mezi jeho nohama. Dle podobnosti se jednalo o jeho syna. Takže on byl otec vlčat Astrid? Zajímavé. Za normálních okolností bych se i bývala třeba zeptala, ale nepřišlo mi to vhodné. "Dobře, vyřídím," kývla jsem hlavou.
Otočila jsem se na Shine. "Brzy budu zpět," řekla jsem polohlasem a zvedla se ze země. Odcupitala jsem k východu a šla ven.

→ Alatey

Shine - zpětně Astrid, Doubravka, Třezalka, Šalvěj

Astrid nepůsobila v tuhle chvíli moc nadšeně a její hlas mě znervóznil. Nebyla jsem zvyklá, že na mě někdo takhle mluvil. Matku se sourozenci nepočítám, to mi přišlo zcela na běžném pořádku. Omluvně jsem se tedy na Astrid podívala, ač ona nebyla vůdce smečky. Ke všemu jsem neměla nejmenší tušení, co se tady děje. Astrid mi to v rychlosti vysvětlila. Vykulila jsem modré oči a pohlédla po ostatních. "Aha. Dobře," řekla jsem jen. V hlavě jsem si to srovnávala.
Shine rozhodně nevypadala dobře, což se mi nelíbilo. Měla hrozný kašel, který taky nezněl dobře, ovšem přesto se vedle černé vlčice objevila rostlina. Měla červený květ a příjemně voněla. Shine se pokusila předat informace k této rostlině. "Trychtýřek, léčivý, luhování... Dobře," přebrala jsem informaci a rostlinu si řádně prohlédla.
Vlčice (Šalvěj) byla dle všeho Shinina dcera, která měla o svou matku starost. Dávalo to rozum, ale k černé se nakonec nepřiblížila, zřejmě proto aby se sama nenakazila. Kousek byla i další vlčice (Třezalka), která též byla nemocná, ale dle slov jí bylo lépe a s šedou chtěly odejít pryč odtud, aby tu nepřekážely.
Další vlčice (Doubravka) taky vypadala dost bídně, ovšem o tu se rozhodla postarat Astrid a já měla na starost Shine. Astrid nejspíše druhé vlčici pomohla, protože ta se po nějaké době zvedla a odešla pryč. Zbyla jsem tu tedy já, Astrid a Shine. Já jsem mezitím vzala květinu a odnesla ji k nejbližšímu vodnímu zdroji a vložila ji tam. Nějaký čas jsem ji tam nechala a vrátila se zpět ke do komůrky, kde mezitím stihla Astrid usnout. "Snad to brzy bude," špitla jsem ke Shine.
Jakmile uplynula nějaká doba, vrátila jsem se k vodě a porozhlédla se kolem. Měla jsem štěstí a našla kůru, do které jsem vodu vlila a velice opatrně jsem ji donesla k Shine. "Tady," přišoupla jsem to k její tlamě.
Astrid byla na odchodu. Už už jsem se s ní chtěla rozloučit, ale její slova mě zcela vyvedla z míry. Mercer je zpátky?

Koutek nemocných - Shine, drobounká reakce na Doubravku

Jakmile jsem dorazila ke skomírající skupince, všechny jsem si prohlédla. Jeden vypadal lépe než druhý. Vytřeštila jsem oči a rozhlédla se. Co se to tu děje? Byla jsem chvíli pryč a tohle se stalo. Kdy, jak, proč? V hlavě jsem měla spoustu otázek, ale vlci tady moc nevypadali na to, že by mi byli schopni odpovědět, tak jsem si své otázky nechala na později.
Prvně si mě všimla černá vlčice, Shine se tuším jmenovala. Obrátila jsem k ní mé zraky a mlčky jen přikývla. Přistoupila jsem k vlčici blíže. Věděla jsem, že by měla být také alateyská léčitelka, ale ta toho teď asi moc nezmůže. "Potřebuješ nějak pomoct?" nabídla jsem znovu. S tímhle jsem se ještě nikdy nesetkala, tudíž mě ani nenapadalo, co mám vlastně dělat. Od otce jsem se naučila nějaké základy léčitelství, ale jednalo se spíše o otevřené rány a banálnější věci celkově.
Žuch. Rychle jsem otočila za zvukem hlavu a všimla si, jak jedna z vlčic omdlela. Neznala jsem ji, ale zdálo se, že patří také do Alatey. "Co se to tu děje?" optala jsem se nakonec, protože jsem to nemohla vydržet. Chtěla jsem všem pomoci, ale na to mé schopnosti byly v tuhle chvíli krátké.

← Tajga přes území

Koutek nemocných

Nakonec se mi podařilo vymotat a následně jsem chvátala přes území přímo do úkrytu, abych schůzku stihla. Ovšem všechno klouzalo, takže jsem nešla tak rychle, jak jsem si myslela. No po nějaké době jsem se vyškrábala až k úkrytu, do kterého jsem rychle zašla.
Čekala jsem Einara a zbytek smečky, ale nic se nedělo. Zarazila jsem se. Jak dlouho mi trvalo sem vlastně dojít? Byla jsem z toho celá zmatená. Povzdechla jsem si a rozhlédla se po úkrytu. Cítila jsem velké množství pachů. Byla jsem doma.
Slyšela jsem hluk, za kterým jsem se vydala, abych zjistila, o co jsem vlastně přišla. Došla jsem ke koutku, který vypadal dost... no zničeně. "Eee... zdravím," pronesla jsem nejistě. "Co se tu děje? Mohu s něčím pomoc?" nabídla jsem se a nervózně jsem přešlapovala na místě.

Povídala jsem si s Xanderem a pokyvovala hlavou na jeho slova. Mluvilo se s ním docela dobře, to se muselo nechat a v jeho společnosti jsem zapomněla na myšlenky, které mě trápily. Během konverzace jsem je zcela hodila za hlavu, za což jsem byla ráda. Aspoň jsem nesmutnila před ním.
Ani hnědý netušil, s kým čeká Astrid vlčata. Bylo mi to záhadou. Každopádně časem se ukáže, kdo je vlastně těch drobečků otec. Také jsme hovořili o rostlinách, které jsem znala já a které znal on. Xander se podělil o tymián, ten mi něco sice říkal, ale nic víc jsem si k němu v tuhle chvíli ani nevybavovala.
Následně se hnědý vydal lovit zajíce, čehož jsem se neúčastnila, Xander byl příliš rychlý, než jsem se k něčemu sama rozhoupala. Následně se vrátil s ušákem v tlamě.
Einarovo vytí jsem slyšela též. "Půjdeme," odpověděla jsem a vyrazila za ním. Ovšem nějak se mi nechtělo. Nechtělo se mi přijít na schůzku, kde uvidím celou smečku bez Mercera. Přesto jsem šla, nechtěla jsem, aby se Einar zlobil.
Cestou však začalo dost sněžit a já se ztratila.

→ úkryt přes Alatey