Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← území

Nedivila bych se, kdyby o Vé už slyšela celičká smečka. To, co předvedla, bylo něco, na co se asi jen tak nezapomene. Na jeho slova jsem se zasmála. "To je fakt a že já měla štěstí na sourozence," zavrtěla jsem hlavou. Jediný, kdo za co stál, byl Sirius, který se toulá kdo ví kde. "Doufejme, že si sáhla do svědomí a uvědomila si, co předvedla... Bohužel u Vé jeden nikdy neví, ta by potřebovala dostat pořádně za uši, aby se poučila,." Xander měl pravdu, vlci se mohli změnit, ale někteří by potřebovali sáhnout hodně na dno, aby si řekli, že stačilo. Věřila jsem, že po tom, jak Einar Vé potrestal, dá na chvíli klid, ale pak se to vrátí zpátky.
Pomalu a jistě jsme se dostávali z horského terénu dolů, mezi jehličnany, tam měl Xander v plánu ulovit něco pro svou partnerku. "Co jsem postřehla, tak i Astrid měla dosti zakulacené bříško," poznamenala jsem. Netušila jsem, že ta někoho má, ale pravdou bylo, že jsem opravdu moc informací o členech neměla. "Léčitelka... No, ráda bych jí byla, tedy... oficiálně jsem, ale mám pomálu zkušeností, znám pár bylin, těch nejobyčejnějších, které mě ještě naučil otec. Ty zdejší zatím neznám," řekla jsem popravdě. Ostrovní květiny mi byly zatím neznámé. "Třeba takový heřmánek, znáš? Ten je proti bakteriím v ráně," sdělila jsem. "Nebo lopuch, ten má taky protizánětlivé účinky. Ale jedná se o poměrně obyčejné byliny oproti těm zdejším," dořekla jsem.

← úkryt

Opravdu jsem své pochmurné myšlenky upozadila mezitím, co jsem se bavila s Xanderem. Měla jsem to stejně jako on, ráda poznám další členy smečky, protože nebudeme si lhát, skoro nikoho jsem tady neznala. Znala jsem třeba jména nebo vlky od vidění, ale pořádně jsem neznala asi nikoho, kdo byl členem. Nebudeme počítat Mercera, který nejspíše ke smečce už ani nepatří a Vé, mou povedenou sestřičku. "Nápodobně," odvětila jsem a pousmála se. Xander se zdál být milý, což mě těšilo.
Postupně jsme se dostali z úkrytu ven. Nadechla jsem se čerstvého, chladného vzduchu a rozhlédla se kolem. Nikoho poblíž jsem neviděla. Na vlkova další slova jsem si povzdechla. "Ano. Vé je moje sestra. Koukám, že geny se nezapřou," zasmála jsem se pobaveně. "Doufám, že nevyváděla něco dalšího po tom excesu při smečkovém srazu." Ne že bych za ní měla zodpovědnost, Vé byla dospělá a měla by vědět, jak se chovat - což nevěděla - ale pořád to byla moje sestra a vnitřně jsem měla pocit, že bych přeci jen měla být ta zodpovědná. "S Vé není lehké pořízení," dodala jsem. To mu asi už bylo jasné.
Opatrně jsem scházela dolů, směrem k tajze. Už jsem tu nějaký pátek žila a bylo to znát. Věděla jsem, kam šlápnout abych si neublížila. Na Xanderovi byla znát pýcha. Nedivila jsem se mu, jistě to musel být krásný pocit. "Jé, tak to moc gratuluji vám oběma," usmála jsem se přátelsky. "Alespoň tu bude hned živěji."

→ Tajga

Z mého smutku mě vytrhl Xander, který procházel kolem. Z lehu jsem se zvedla se sedu a vlka si prohlédla. Neměla jsem šanci ho více poznat, ale musela jsem uznat, že hnědý byl přátelský. Mírně jsem se na něj pousmála, co mi to smutek dovolil. "Ano, proč ne," přijala jsem jeho nabídku na procházku. Alespoň bych mohla na chvíli vytěsnit myšlenky na Mercera, který mi opravdu chyběl.
Xander měl v plánu sehnat večeři pro Cinder. Nejspíše už porodila a byla vyčerpaná a něco k snědku by jí rozhodně bodlo. Přikývla jsem. "Ráda," odvětila jsem a zvedla se na všechny čtyři. Protáhla jsem se a pomalu vyrazila k východu. "Už se vám narodili?" zeptala jsem se a otočila jsem se na něj a lehce nervózně jsem se otřásla. Nebyla jsem zrovna důvěřivou vlčicí a seznamování mi dělalo trochu problémy. Nebyla jsem si z počátku jistá přítomností vlků, které jsem moc nebo vůbec neznala. "Kam půjdeme?" optala jsem se těsně před vchodem a vyrazila ven.

→ území

Podařilo se nám Cinder pomoci dostatečně na to, aby se mohla odebrat do jeskyňky. Zřejmě už nadešel její čas. Vlastně mě to potěšilo, že tu bude hned o něco živěji s příchodem vlčat. Jemně jsem se pousmála a pohledem sjela i k Astrid, která to měla též za pár. To se tu to tak najednou hezky sešlo, to jsem musela uznat. Jednou bych si též přála vlčata, ale jestli tento čas někdy nadejde, tak nejspíše za hodně dlouho. Nebyl otec a jediný, kdo mi utkvěl v hlavě, byl Mercer, který byl kdo ví kde. Mrzelo mě to, měla jsem ho ráda a to asi víc, než jsem byla si ochotná přiznat. Vůbec jsem netušila, kam zmizel. Jako kdyby se po něm slehla zem, zmizel jak pára nad hrncem. Mercere... Kdepak jsi? Smutně jsem si povzdechla a popošla několik kroků dál. Popadl mě stesk.
Schoulila jsem se ke stěně do klubka. Moc mi chyběl a přála bych si, kdyby se zas vrátil. Nechala jsem myšlenky i emoce proudit. Po tváři mi začala stékat slza a za ní hned další. Tiše jsem v klubíčku plakala. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Mercer byl dlouho pryč a až teď to tak na mě moc dolehlo? Možná to bylo způsobeno tím, že jsem viděla Cinder a Astrid? Netušila jsem.
Střihla jsem uchem a obrátila se za zvukem. Stál tam tmavý vlk, Xander? Ano. Byl to on. Zatřepala jsem hlavou a snažila se nahodit veselejší výraz. "Ano. Též zdravím, Xandere," pozdravila jsem nazpět a posadila se.

Cinder se změnila k lepšímu a toho jsem si cenila. Ne každý tohle uměl. Třeba Ve se asi jen tak k lepšímu nezmění a bude taková, jaká je na věky věků. Ne každý se může dočkat spásy.
Zavrtěla jsem hlavou a tyhle myšlenky nechala ta tam. Teď jsem měla důležitější úkol a to ošetřit rány hnědé. Astrid se mnou souhlasila, co se týkalo vyčištění rány vodou. Rozhlédla jsem se, u nás žádný zdroj nebyl. Musela jsem tedy použít svou magii. Dost mě to vyčerpalo, ale podařilo se mi z jezírka, které bylo mimo jeskyňku, přenést vodu na její ránu. Magie jsem moc dobře neovládala, měla bych potrénovat. Ovšem vodu jsem vlila do rány. "Tak. Teď to bude chtít nějaké bylinky, Astrid?" řekla jsem a obrátila se na béžovou, která je nejspíš už hledala. "Už bude jen lépe," řekla jsem Cinder a věnovala ji přátelský úsměv.

← území

Tiše jsem pomáhala Cinder z jedné strany dojít do úkrytu. Astrid byla u jejího druhého boku. Ani jedna z nás nic neříkala. Já neměla momentálně co. Ani jednu vlčici jsem v podstatě neznala a teď zrovna nebyla nejvhodnější doba na seznamování. Cinder byla zraněná a to teď bylo to nejdůležitější, pomoct ji.
Pomalu a jistě jsme se dostávaly do úkrytu a hnědá vlčice se rozhodla rozbít to ticho, které tu panovalo. Zabít? Střihla jsem uchem. Bývala kdysi krvelačná bestie? Jako moje matka? To snad ne. Neodsuzovala jsem to, třeba takhle byla vychovaná v tamější smečce a to ji nikdo nemohl vyčítat. Rodinu si vlk nevybere, vím, o čem mluvím. "Astrid má pravdu. Důležité je, že jsi na živu. A to, uvědomit si takové věci, je velice důležité," pronesla jsem. To vlka posouvá dál a mění se, v tomhle ohledu v lepší bytost.
Dostaly jsme se do místnůstky, kde si měla Cinder lehnout. Vypadala vyčerpaně a rány na první pohled také rozhodně nebyly nic moc. Astrid se hned pustila do pozorování rány a já udělala totéž. Rána byla dost hluboká a nejspíše po ní zůstane jizva. "Prvně to bude chtít rozhodně vypláchnout, aby se ti do toho nedostala infekce," prohodila jsem k vlčicím.

Pohlédla jsem na Astrid a kývla. Více jsem si prohlédla Cinder, která potřebovala odvést do úkrytu a pak udělat něco s ránami, které utržila kdo ví kde. "Jistě," souhlasila jsem a postavila se z druhé strany Cinder, abych ji mohla podpírat. "Co se stalo?" zeptala jsem se vlčic, ač jsem chápala, kdyby o tom teď mluvit nechtěla, přeci jen ta rána musela být dost bolavá.
Sic jsem byla v Alatey léčitelskou, ale zas jsem neměla tolik zkušeností, kolik bych si sama představovala. Jistě, otec mi nějaké bylinky ukázala a řekl, k čemu vlastně slouží, to ano. Ovšem měla jsem v tomhle ohledu ještě dost mezery a ráda bych byla více užitečná, než jsem se svými schopnostmi teď. Zajímalo mě tedy, jak je na tom Astrid, která by mě něčemu novému přiučila nebo ta... ta Shine, která by mohla mít z nás nejvíce zkušeností s léčitelstvím. Bych se pak za ní mohla stavit.
Teď na tyhle myšlenky nebyl čas ani prostor, musely jsme dovést Cinder do úkrytu a tam se o ni postarat. "Za chvíli jsme tam," přátelsky jsem se usmála a pokračovala v cestě.

→ Úkryt

← úkryt

Astrid, Cinder

Vyšla jsem z úkrytu a šla plnit Einarův rozkaz, tedy spíše úkol, který mi zadal. Musela jsem nejprve Cinder najít a tím, že území nebylo zrovna nejmenší a pachů tu bylo dost, nebylo to zrovna nejjednodušší. Ovšem nebylo to nic, co bych snad chtěla vzdát. Vůbec ne.
Ťapala jsem po území a šla jsem za pachy, ale přišlo mi, že bloudím. "Cinder?!" křikla jsem, ale odpovědi se mi zatím nedostalo. Vydechla jsem a zrychlila krok, nechtěla jsem, aby na mě moc dlouho čekala. "No tak. Sierro. Zavrtěla jsem hlavou a šla dál. Pachů bylo dost a já stále na ně nebyla zvyklá. Orientování v nich mi dělalo ještě trochu obtíže.
Chvíli jsem bloudila po území a pak jsem ucítil pach Astrid, který jsem znala již dobře, řekla bych. Pousmála jsem se a rozklusala se za ní. Její pach mě dovedl právě k Cinder, kam jsem byla poslána Einarem. "Astrid, Cinder," oslovila jsem je a pokývala jim na pozdrav a rány Cinder jsem si nejprve prohlížela.

V tom všem rozruchu, který tu byl, konečně nastala chvíli, kdy byl klid. Uvelebila jsem se v rohu a tvrdě usnula. Potřebovala jsem to.
Stála jsem na ledové pláni a před sebou nic neviděla. Slyšela jsem jenom křik. Nervózně jsem přešlapovala a nevěděla, jakým směrem se mám vlastně dát. "Halo!" křikla jsem, ale nikdo se mi neozval. Rozeběhla jsem se někam, neviděla snem kam. Doufala jsem ale, že jdu správným směrem. V tu chvíli jsem ho viděla. Mercera, který měl velkou tržnou ránu na boku. "Mercere, Mercere," mluvila jsem na něj. On utichl a nic neříkal. Začaly mi stékat slzy po tváři.
"Mercere!" vykřikla jsem a v tu chvíli se probudila s navlhlou srstí na tváři. Zmateně jsem se rozhlížela a uvědomila si, že to byl jen sen. Vydechla jsem. Kdepak jsi? Chyběl mi. Moc.
Jakmile jsem se ze snu vzpamatovala, protáhla jsem se a posadila se na zem. V tu chvíli přišel Einar. Pokývla jsme mu na pozdrav. "Jistě," řekla jsem jen a rozklusala se ven.

---> území

Shine

Dělo se tu toho opravdu dost a popravdě jsem přestala stíhat, co všechno. Seděla jsem na místě, kde mi řekl Einar a nehnula jsem se. Ne proto, že bych se snad bála zvednout, aby mě nepopálil, ale neměla jsem v tuhle chvíli, kam se nachomýtnout. Mlaskla jsem a sledovala vlky kolem. Většina si povídala a věnovala se sobě. Přemýšlela jsem, zda bych se k nějaké skupince nepřidala a neseznámila se, jenže ač jsem byla společenská, tak tu na mě bylo na jednou moc vlků, které jsem neznala. Moje nedůvěra a bojácnost se také projevila. Neměla jsem problém mluvit v podstatě s kýmkoli, ale z neznáma jsem měla strach. Alespoň na začátku. Možná bych se před tou výpravou měla vyspat. Pomyslela jsem si a už už se chtěla odebrat opodál a schoulit se do klubka, ale to ke mně mířila Shine, tak se myslím jmenovala. "Ah, zdravím. Ano, Sierra. Ty jsi Shine, nepletu-li se?" řekla jsem nejistě a vlčici si pořádně zblízka prohlédla. Byla matkou těch vlčat, kterých tu bylo požehnaně.

Vé, Einar, Astrid, drobná (nedůležitá) zmínka Shine, vlčata

Ke slovům Vé jsem se víc nevyjadřovala. Obě jsme z toho byly vyvedené z míry. Vzhledem k tomu, co říkala, asi to myslela vážně, což bylo dost zvláštní.
Jakmile jsme došly do úkrytu, všechny přítomné jsem si prohlédla a představila se. Následně jsem se usadila na zem a vyčkávala, co se bude dít dál. Einar měl dosti dlouhý proslov, který jsem tiše a pozorně poslouchala. Zaslechla jsem několik jmen, které jsem neznala a rozhlédla se po vlcích. Také nám přibyla vlčata, kterých bylo hned několik. Prohlédla jsem si je a pousmála se na ně. Einar vyzval tři vlky, ať donesou dřevo na oheň, ke kterému jsem se po chvíli přišla ohřát a rozhodně to bodlo. Mým úkolem pro teď bylo vést výpravu do Namarey, pokud nepřijde Astrid. Na to jsem jen mlčky přikývla.
"Vé, přestaň," okřikla jsem svou sestru, která se neuměla ani na chvíli chovat slušně. Nechápala jsem, proč je ve smečce, když má hned kecy, jen co přijde na smečkovou schůzi. Vé brzy odkráčela pryč a já měla zase od ní na chvíli pokoj. Jaká to úleva. Jen chudák ten, co jí teď schytá. Prohlédla jsem směrem, kam odešla. Na u vlčat. Povzdechla jsem si.
Trhla jsem hlavou, jakmile Einar řekl mě jméno. Zvedla jsem se a posadila se na místo, které mi alfa určil. Na jeho slova jsem pokývla. "Dobře," dodala jsem, aby věděl, že jsem si toho vědoma. "Ahoj Astrid," pronesla jsem a pousmála se na vlčici vedle mě.
Postupně sem přicházeli další a další vlci, většinou ti, které jsem teď viděla prvně. Všechny jsem si prohlédla a pokud to bylo možné, přiřazovala jsem si k nim jména. Prvně to byla Shine, černá vlčice, která tu měla vlčata. Vyslechla jsem si úkoly a především můj. Průzkum pouštní smečky s Astrid a případně se Shine, která by nás i poučila o rostlinách, jakožto zdejší léčitelky. Na to jsem Einarovi jen souhlasně přikývla.
Následně každý hovořil o něčem a já jen všechny tiše sledovala a sem tam prohlédla k východu, zda se neobjeví Mercer, bohužel nepřišel. Povzdechla jsem si. Ovšem mé myšlenky na Mercera vytrhl Véin hlas. Tlapku jsem si přiložila pomalu na čelo a zakroutila hlavou.Co to vyvádí? Prozatím jsem se nevyjadřovala a nechala to na Einarovi a případně jeho bratrovi Vidarovi.
Vše jsem sledovala a poslouchala a nevěděla jsem, kde mi v tom všem hlava stojí. Nechápala... Spíš mě nepřekvapilo sestřině chování. Nic nového. Celé to drama jsem sledovala a netušila, co říct. Možná raději nic. Následně Einar sdělil trest pro Vé. Nic horšího jí snad potkat nemohla a musela jsem se škodolibě pousmát. A máš to. Lehce posměšně jsem na sestru prohlédla.

← Tajga přes území

Byla jsem moc ráda, že Einar zavyl a já se mohla zas vrátit a přidat se k ostatním. To znamenalo se trhnout od Vé. Doufala jsem, že potom si půjde po svých, nechtělo se mi s ní být déle. Ne rozhodně v blízké době. Byla to sestra, svým způsobem jsem ji měla ráda, ale většinu se chovala tak, jak se chovala a to mi rozhodně nebylo po chuti. Kdyby aspoň jednou dala tu svou pýchu stranou. Ach. Jak krásně by se dýchalo.
Stočila jsem ušiska směrem k ní. To, co z ní vypadlo, jsem nečekala. Nevěděla jsem, zda je to ironie nebo to myslí vážně. V této větě jsem to fakt nerozeznala. "Co prosím? Zopakuj to?" zmateně jsem na ni hleděla. Tohle bylo snad poprvé, co jsem váhala nad jejími slovy. Že bych snad probudila i její nějakou dobrou stránku? Ta musela být ale hodně, hodně schovaná.
"No. Asi to bude něco důležitého," pokrčila jsem rameny. "Chodit nemusíš, ale Einar by asi nebyl nadšený," dodala jsem ještě.
Došly jsme na území, přes které jsme se dostaly bez obtíží, minimálně já jsem neměla cestou žádný problém. Mířila jsem tedy do úkrytu, kde by měli být. Vešla jsem do něj potom, co jsem ho našla a šla za hlasy. Když jsem došla, viděla jsem hned několik vlků, které jsem viděla prvně. "Uh, zdravím všechny," řekla jsem mile a usmála se. Rozhlížela jsem se, zda neuvidím Mercera, ale bohužel jsem ho nikde nespatřila Povzdechla jsem si. Jak moc jsem s ním chtěla mluvit.
Posadila jsem se opodál a vyčkávala na to, co se bude dít. "Já jsem Sierra," představila jsem se všem, ač jsem nevěděla, zda si všichni všimli, že jsem došla.

Jasně, že jsem to podle Vé nechápala. Ono nemělo smysl nic říkat, stejně by si jela to svoje a já bych ji nepřesvědčila. Neměla jsem to ani zapotřebí, ať si myslí co chce, já si budu myslet, co chci a bude se nám takhle lépe žít. Překvapila jsem sami sebe, že mám tolik trpělivosti, že tu s ní stále jsem. Sice jsem se viděla rozhodně někde jinde, nebo minimálně bez ní, ale co se dalo dělat. Aspoň naše jedno setkání vydá za deset a nebudeme se muset zas v blízké době vidět.
Protočila jsem nad její větou očima. Fakt to nemělo smysl. Chtělo by to něco, co by jí srazilo hřebínek a moje slova o tom, že to princezna není, to rozhodně nebyla. "Víš že ani ne? S tebou to moc smysl nemá," řekla jsem upřímně a pohled jsem utkvěla na ní. Nemyslela jsem si, že by to mělo nějaký smysl.
V tom jsem zaslechla Einarovo vytí. Einare, zachránče. Projelo mi myslí. "Výlet končí, měly bychom za ní.," Na nic jsem nečekala a vyrazila zas zpět na území.

---> Alatey

Dost by mě překvapilo, kdyby se Vé neozvala. Odevzdaně jsem si povzdechla. Doufala jsem, že s ní už moc dlouho nebylo. Myslím, že sestreského času jsem si užila už dostatek. "No, právě že ne. Přeci... Když s tím nebudu souhlasit, tak nebudu souhlasit, ač si sestra," řekla jsem k jí. Jasné bylo, že s tímhle souhlasit nebude. Ale když mám svůj názor, tak ho přeci nebudu měnit jen kvůli tomu, že je někdo moje rodina. Konec konců jsme si k sobě neměly nijak zvlášť blízko.
Tento kraj jsem neznala příliš dobře, sice jsem tu už nějakou chvíli byla, pořád jsem tyto ostrovy neprocestovala celé. "Samozřejmě," přitakala jsem jen a nadále se proplétala mezi jehličnany a vzdalovala se od území. "Ty se tak akorát jako princezna chováš, nic víc," odfrkla jsem si. Její ego mě nepřestávalo fascinovat. Nemělo smysl k tomu něco víc dodávat.
Zastřihala jsem ušima a pohlédla na sestru. "Copak je ti do toho? Nemyslím, že jsme si taaak blízké, abych ti vyprávěla o takových věcech," zamručela jsem. Přitom jsem si vzpomněla na Mercera, který mi už chyběl a ráda bych jej zas viděla, jenže kde se toulá?

← Alatey

Ano. Přesně něco takového jsem od Vé čekala. Odevzdaně jsem si povzdychla. "Neříkej, že ti to nedělá dobře, že jsem to uznala. Sice rozhodně nesouhlasím se všemi tvými názory, ale na druhou stranu umím uznat pravdu. Dokonce i tu tvou," pověděla jsem. Tak moc hrdosti jsem neměla, že bych snad neuměla uznat pravdu i u někoho, koho nemám zrovna v lásce.
Z hor jsme se přesunuly do jehličnatého lesa, kde se šlo rozhodně lépe než v horách. Neměla jsem nejmenší tušení, kam vlastně jdeme. Já plán neměla a Vé očividně také ne, soudě dle jejího dotazu, který položila. Pokrčila jsem rameny a rozhlédla jsem se kolem. "Nemám tušení. Asi přímo za čumákem," prohodila jsem bez nějakých emocí a prostě šla, kam mě tlapky vedly. "Překvapuje mě, že nemáš nějaký plán," řekla jsem a pohlédla na Vé. Přišlo mi, že ona vždycky měla njaký plán, který by mohla dotáhnout do zdárného konce. Ať už to stálo, co chtělo.