Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Se zájmem jsem si vyslechla její slova a lehce přikývla. Zrovna u Vé jsem neměla dojem, že by neměla svou hlavu. Tu měla až až. Někdy možná až moc. Pravdou bylo, že se dokázala rozhodovat sama a vlastní rozum měla. Nedokázala jsem si ji představit, že by snad jí někdo něco řekl a ona tak učinila, nebo nedej bože změnila chování. To nehrozilo a pokud se tak stalo, tak to musela být hodně velká výjimka. "To by mě ani ve snu nenapadlo, Vé," zakroutila jsem pobaveně hlavu. Pravdu také měla v tom, že zbytek sourozenců kromě Siriuse, matce lezli až pomalu do krku. To byl fakt. "Pravdu máš, to musíš uznat," alespoň v tomhle. Bylo mi jasné, že tahle slova její ego pozvednou do výšin, jelikož já, sestra vyvrhel, uznala, že má v něčem pravdu.
Nechápavě jsem na ni pohlédla. "Nechápu, jak to myslíš. Své plány jsem opravdu moc detailně nevymýšlela. Sice je pravda, že už tu nějakou dobu jsem, ale nedostala jsem s k tomu, abych vymýšlela kdo ví jaké plány," zavrtěla jsem hlavou a ťapkala dál. Ano. Naběhla jsem si svojí odpovědí. To bude zážitek. Proběhlo mi myslí. "Jistě," řekla jsem stroze.

→ Tajga

Pravdou bylo, že na to jak jsem tady docela dlouho, tak tu moc vlků neznám, ale zrovna o Dantem jsem měla jakž takž povědomí. "Aha," odpověděla jsem bez emocí a více to nerozváděla. Neměla jsem k tomu nic víc dodat, jen jsem chtěla vědět, kdo mě zmínil.
Přemýšlela jsem, kdy se asi tak Vé rozhodne si jít zase svou vlastní cestou. Znala jsem ji, tudíž jsem čekala, že ji brzy moje přítomnost omrzí. Nemyslela jsem si, že by snad po mé společnosti toužila natolik, že by se mě pár dnů chtěla držet.
Naše máti. Ah ano, ten andílek. Neměla jsem z ní nikdy dojem, že by byla mateřský typ, který by se staral o svá vlčata a byla přátelská k ostatním. Nidky jsem k ní žádný vztah víceméně neměla. Jediné, co nás vlastně pojilo, byla krev a geny a to bylo tak nějak vše. "Samozřejmě, že bys na máti špínu nikdy nekydala," utrousila jsem poznámku a mírně se ušklíbla. "Jistě, jistě," odkývala jsem Vé.
Pomalu jsme sestupovaly dolů a já se rozhlížela po Mercerovi ale marně. "Plány? Nu, přidala jsem se ke smečce, kterou bych ráda víc poznala a také poznala více tyto ostrovy," odpověděla jsem a pohlédla na ni. "Co ty?" optala jsem se na totéž.

Pravé sestry jsme sice byly, ale to bylo tak vše, co jsme byly. Nikdy jsme si nebyly blízké. Nejblíže jsem měla k Siriusovi, který je kdo ví kde. Ani otce jsem od té doby neviděla a k tomu jsem měla také rozhodně blíže než k vlastní matce. "To ano. Opravdu jsem nečekala, že se tu zrovna objevíš ty," zakroutila jsem hlavou, přičemž jsem ji sjela pohledem. Byly jsme sestry, ale že bychom si byly tak podobné? Nepřišlo mi. Povahou určitě ne a vzhledem mi to také nepřišlo nějaké viditelné. Co jsme měly opravdu stejné, byly kratší ocasy, ale to bylo snad vše. "A kdo se vlastně zmínil, že je tu někdo tobě podobný?" vyzvídala jsem. Docela by mě to zajímalo.
To, že opustila zbytek rodiny bylo očividné, ale zajímalo by mě proč. Nevypadala nešťastně, když jsem s bratrem a otcem odcházela. "Pověz, proč si odešla od matky a zbytku sourozenců? Neříkej, že se ti tam už nelíbilo," ušklíbla jsem se. Nepřišlo mi, že by ve společnosti matky nějak strádala, ale těžko říct, do hlavy jsem ji neviděla, naštěstí.
Porozhlédla jsem se kolem. "Nu, proč ne," odpověděla jsem a pomalými kroky jsem se vydala po jedné z pěšinek z hor do nižších poloh. Trošku jsem doufala, že potkáme Mercera, ke kterému bych se mohla přidat a nechat tu Vé samotnou. Minimálně by se mi hodila zase od ní pauza.

Protočila jsem oči v sloup a rezignovaně vydechla. Nemělo to moc smyslu se s ní dohadovat. Ne že bych snad neměla argumenty, ale Vé by si tak či tak jela svou a o to já nestojím. Její názory nějakým způsobem znám a vím, že ona by se jich jen tak pro nic za nic nevzdala nebo je nezměnila. "Ale nic," špitla jsem jen a víc k tomu neříkala. Já si myslela o jejím lhaní svou a ona totéž. Šmytec.
Jistě. Měla určitě velikánskou radost. To byla další lež, kterou ze své tlamy vypustila. Ovšem ignorovala jsem to, její lži bude lepší ignorovat a bude to. "Rozhodně jo. Jen tebe jsem tu opravdu nečekala, Vé," prohodila jsem. Na druhou stranu, když jsem se nad tím vším zamyslela. Někteří nemají rodinu, přišli o ni a nikdy ji už neuvidí. Za to já ji měla. Minimálně jsem věděla o Vé, ale neměla jsem pochybnosti, že zbytek sourozenců žije. Minimálně tomu jsem věřila, že všichni žijí. Vlastně bych měla být ráda, že tu rodinu mám a jeden článek z ní stojí přímo přede mnou. Sice jsme spolu nikdy nevycházely a ani nikdy stoprocentně nebudeme, ale co už.
"Vlastně dobře. Mám smečku, domov. Přátelé. Jsem spokojená," odpověděla jsem s pyšným úsměvem. I když o těch přátelích těžko říct. Za opravdového přítele tady považuji Mercera. "A copak ty?" dotázala jsem se na to samé.

Samozřejmě, že jsem ze jejího pohledu tomu nerozuměla, to bylo zcela jasné. Přeci jen Vé všechno věděla a byla ta nejkrásnější. To jsem slyšela snad už stokrát, tudíž mě nic, co vypustila z tlamy, nepřekvapilo. "No ovšem," povzdechla jsem si rezignovaně. Jestli lhala? Určitě. O tom jsem nepochybovala. "Ty? Určitě nikdy," řekla jsem sarkasticky a zatřepala hlavou.
Někdo touží po tom setkat se se svou rodinou a prožít krásné odpoledne vyprávěním si všech možných dobrodružstvích, které zažili. Jenže s Vé to bylo jinak. I se zbytkem sourozenců, nepočítaje Siriuse.
Vé se pustila do vyprávění svého zážitku s Einarem a Vidarem. "Pane jo. To mi je nadělení!" zasmála jsem se pobaveně, když mi vše důležité sdělila. "A jistěže, kdo nepozná princeznu, je hlupák," loupla jsem očima. Nechápala jsem, proč taková je. I když vlastně... Naše máti není kvítko a to ani zbylé sestry s Illyrianem.
"Tu tvoji radost si dokážu živě představit," ušklíbla jsem se. Tomu jsem tak věřila. Určitě skákala štěstím, že tu jsem.

Opravdu se mi to nezdálo a Vé stále opravdu přede mnou. Stále mi to přišlo zvláštní ji po letech vidět a zrovna ještě tady, doma. Tohle byl už můj domov a do něj mi vstoupí sestra, se kterou nemám vlastně dobrý vztah? Asi se někdo tam nahoře nad tím teď musí bavit. A nevypadalo to, že by byla vetřelec. Na druhou stranu, kdyby byla a chovala se, že sem patří, nepřekvapilo by mě to.
Ještě chvíli jsem byla nesvá, nakonec jsem se uklidnila. Sic jsem nebyla stoprocentně klidná, rozhodně ne tak nesvá jako před chvílí. Pohodila jsem ocasem a uvolnila svaly v těle a posadila se na zem. Byla jsem zvědavá, co z ní vypadne.
Zastříhala jsem ušima. Netušila jsem, o kom mluví. Možná kdyby řekla jména, udělala by lépe. Nebylo třeba nic říkat, z mého výrazů bylo více než jasné, že netuším, o kom vlastně mluví. Na její další slova jsem se uchechtla. "Jo tak," zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Samozřejmě ze sebe dělala něco víc, tohle mě rozhodně nepřekvapilo. "A teď vážně," dodala jsem a pohlédla na ni vážně.

Nějak jsem tomu nemohla uvěřit, že bych po dlouhé době spatřila někoho z mé rodiny a už vůbec ne Vé nebo kohokoli, kdo zůstal s mou matkou. Nebudeme si nic nalhávat, raději bych potkala Siriuse nebo otce, kteří mi byli rozhodně bližší než Vé.
Opatrně jsem následovala její pach, což sestra dělala zřejmě to samé. Šly jsme naproti sobě. Sledovala jsem ji, prohlížela jsem ji. Byla to taková doba. Netušila jsem, jak se k téhle situaci mám vlastně postavit. Co tady vlastně dělala? Jak se sem dostala? Měla jsem hned několik otázek.
Zastřihala jsem ušima, jakmile Vé promluvila. Lehce jsem naklonila hlavu a vydechla. "To mi povídej," řekla jsem jen. Nechávala jsem si od ní odstup, nevěřila jsem ji - jako většině. "Co tu děláš, Vé?" optala jsem se po chvíli ticha, které nestalo. Cítila jsem se nesvá, musela jsem tohle nějakým způsobem vstřebat.

← Kvetoucí louka přes pohoří

Z louky jsem se docela rychle dostala zpět na území. Nebyla jsem příliš daleko, vlastně jsem byla na kraji louky v podstatě, tudíž se dostat sem zpátky nebylo zrovna časově náročné. Co se týče hor, tak na ty jsem si docela už zvykla a nějaké ty cestičky jsem si dobře pamatovala.
Musela jsem uznat, že tu bylo dost nových pachů, které jsem neznala. Že by Einar stihl takhle rozšířit smečku? Možná. Třeba to byli jeho příbuzní? Netušila jsem, ale doufala jsem, že někoho z nich brzy potkám. Zavyla jsem, abych upozornila na svou přítomnost. Potají jsem doufala, že se mi Mercer třeba ozve nazpět. Cítila jsem ho tu někde, ale neviděla jsem jej. Pomalu jsem procházela a doufala, že na nějakou živou duši narazím. Bylo by fajn poznat nové členy, pokud tedy k nám všichni patří. Čenichala jsem a kromě těch, které jsem znala a nováčků, tak jsem zaznamenala i dost známý pach až se mi zúžilo hrdlo. Cože? To není možné! Zastřihala jsem ušima a následovala pach. Potřebovala jsem to vidět na vlastní oči.

Zdálo se, že vlk mě absolutně ignoroval. Těžko říct, zda to bylo schválně, nebo byl tak tvrdě zabrán do svých myšlenek, že mě nezaznamenal. Kdo ví. "Halo?" ozvala jsem se pro jistotu. Jenže vlk na mě stejně nereagoval. Pokrčila jsem rameny. Upřímně se mi nechtělo čekat, až vlk bude zase při sobě. Seděla jsem tu už docela dlouho a ráda bych se zase hnula.
Zvedla jsem se tedy a ještě na vlka jednou koukla. "Já zas jdu," oznámila jsem mu ze slušnosti a máchla ocasem. Mohla bych se jít podívat někam jinam, ale měla jsem pocit, že jsem mimo smečku docela dlouho a mohl tam už někdo být. Hádám, že se z lovu již vrátili a s tím i Mercer. Těšila jsem se na něj. Byl to zvláštní pocit se na někoho těšit. Pousmála jsem se a svižně se rozešla zpět na území smečky.

→ Alatey přes pohoří

← Alatey přes Hraniční pohoří

Šla jsem poměrně svižně a brzy se dostala mimo území do hor, které již nepatřily k našemu území. Tam jsem musela být opatrná, ale začínala jsem si zvykat a trošku nějaké ty cestičky znala natolik, že jsem nemusela dávat až takový pozor jako ze začátku. Ladně jsem sem tam přeskočila kamen a šla dál níž a níž.
Doufala jsem, že mě ve smečce nebudou shánět, přeci jen jsem se ozvala, že jdu mimo území. Neměla jsem v plánu se zas tak vzdalovat a být pryč příliš dlouho, ale chtěla jsem být chvíli sama. Čas od času tohle bylo potřebné. Jenže to bych nebyla já, abych na někoho nenarazila. Rozhodně jsem neměla v plánu se s někým vybavovat a bývala bych vlka i obešla a šla si dál po svých, jenže vypadal jako hromádka neštěstí a nějakým způsobem jsem to z něj i cítila. Nemohla jsem odejít. "Zdravíčko," pronesla jsem polohlasem, abych ho příliš nevyděsila. Prohlédla jsem si ho. Vypadal mladě.

Netušila jsem absolutně, co se vlastně stalo. Prostě jsem se probrala u smečkového úkrytu, aniž by byl někdo kolem. Zvedla jsem se a oklepala se. Byla noc, ale krásná noc. Obloha byla krásně posypaná hvězdami. Lehce jsem se pousmála a protáhla se. Rozešla jsem se pryč od úkrytu a následně i cítila čerstvé pachy, ne všechny jsem znala, ale rozeznala jsem Mercera a Einara. Švihla jsem ocasem a zavyla, abych upozornila na můj odchod z území, bylo potřeba si protáhnout ztuhlé tělo a zároveň jsem se chtěla poohlédnout i mimo smečku.
Neměla jsem tušení, kam že to vlastně jdu, ale to mi nijak nevadilo. Chtěla jsem si hlavu pročistit a urovnat si veškeré myšlenky, které se mi honily hlavou. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem ve smečce, bylo to pro mě úplně nové. Zároveň jsem si uvědomovala, že mám ráda Mercera, měla v něm neskutečnou oporu a mohla jsem mu zcela věřit. Bylo to fajn, rozhodně, každopádně jsem si tohle všechno potřebovala urovnat a to nejlépe procházkou a sama.

→ Kvetoucí louka přes Hraniční pohoří

← Hraniční pohoří

Chvátala jsem, co mi nohy stačily. Už jsem se viděla ve smečkovém úkrytu. Stále pršelo a padaly kroupy, ač krup o něco ubylo, pořád tu byly a stále mi padaly na hlavu. Otřásla jsem sebou a běžela za Mercerem. Naštěstí jsme nebyli tak daleko a zpět na území jsme byli poměrně rychle. To mě těšilo."Jo. Jsou dost nepříjemné," křikla jsem nazpět Mercerovi. Doufala jsem, že tohle počasí brzy přejde.
Očima jsem pátrala po směru, kde by mohl být úkryt. Už jsem se tam vážně těšila. "To doufám," hlesla jsem a mířila za vlkem, který vypadal, že by snad úkryt našel? "Vidíš vchod?" optala jsem se s nadějí v hlase a ještě více přidala do kroku. Škoda, že jsme o tom počasí nevěděli dopředu, možná bychom si výlet rozmysleli a zůstali tady a vyrazili potom.

→ úkryt

← Kvílivec přes Kvetoucí

Počasí nám přerušilo plány a my se museli opět vydat zpět na území smečky, tam byl nejbližší úkryt. Mrzelo mě to, ale nedalo se nic dělat. Snad konečně to příště vyjde a budeme mít nějaké příjemnější počasí, než bylo tohle. Chvátali jsme, ale zároveň jsem si dávala pozor, kam šlapu. Nerada bych někam zahučela a zlomila si nohu.
Ošklivé odpoledne se pomalu přehouplo do večera, který měl být ještě horším. Otřásla jsem se, když zas někde poblíž udeřil hrom. Jak udeřil, rozpršelo se a to tedy pořádně a během chvíle jsme byli zcela promoklí. Voda mi nevadila, měla jsem ji jako element, ovšem v tomhle množství to bylo dost neúnosné. "Za chvíli tam budeme, to abychom zapluli rovnou do úkrytu," hejkla jsem na Mercera hlasitě, aby mě slyšel. ¨
Do deště se brzy dostaly kroupy. Ne ledajaké. Dost veliké a rány od nich dost bolely. "Au!" zaúpěla jsem, když mě zasáhly. Takhle veliké kroupy jsem v životě ještě neviděla. "Vidíš ty veliké kroupy, nebo se mi to jenom zdá?" překvapeně jsem se ho zeptala a pokračovala v cestě. Naštěstí jsme byli už v horách a to znamenalo, že budeme brzy i na území smečky. Naštěstí.

Tuhle příjemnou chvíli jsme si užívali oba dva a to plnými doušky. Já se ještě několikrát napila. Žízeň jsem měla tedy obrovskou a cítila jsem vody, jak mi stéká krkem do žaludku. Olízla jsem si tlamu a zamlaskala. Byla jsem momentálně opravdu spokojená. Udělala jsem pár koleček u kraje jezera a pak zaparkovala u Mercera. Jemně jsem se o něj otřela a spokojeně se zazubila.
Mezitím se nad našimi hlavami zatahovala mračna, která byla pěkně černá. Rozhodně to nevypadalo pěkně a už vůbec ne na nějakou přeháňku. To nám zkazilo vlastně náš výlet. "Vůbec to nezní dobře," přitakala jsem a už se sunula ven z vody. "Souhlasím," přikývla jsem. Na břehu jsem se oklepala a pohlédla směrem, odkud jsme vlastně přišli. "Škoda, ale co se dá dělat," pokrčila jsem plecemi a zamířila za ním. To opět zahřmělo a zřejmě někde musel udeřit blesk. Pač jsem se rány, která přišla děsně lekla. "Měli bychom asi zrychlit," podotkla jsem a přidala do kroku.

→ Hraniční pohoří přes Kvetoucí

← Hraniční pohoří přes Kvetoucí

Vedro bylo neúprosné a já se vážně těšila až se schladíme. Oba dva jsme to očividně potřebovali. Sluníčko ze mě snad vycuclo veškerou energii, kterou jsem měla a já se viděla jen a jen ve vodě. Léto zřejmě dosáhlo svého vrcholu, minimálně jsem si to myslela, vzhledem k tomu, jak jsme se pekli. "Jestli ne, tak z nás budou pečení vlci," pokusila jsem se o žert a mávla ocasem. "No to doufám. To by byla vážně smůla," vydechla jsem ztěžka.
Po nějaké chvíli jsem oba spatřili vodní plochu. To mi hned zvedlo náladu z nuly na sto. Těšila jsem se na vodu, která se na slunci tak nádherně blýskala. Olízla jsem si tlamu a zrychlila krok, abych tam byla co nejdříve. "Rozhodně," usmála jsem se.
Ihned jak jsem došla k vodě, vstoupila jsem do ní aniž bych na něco čekala. Byl to úžasný pocit. Černá srst se mi hned namočila a já cítila úlevu, která mi voda dodala. "Skvělé to je," vydechla jsem spokojeně a tlamu ponořila do vody, kterou jsem následně začala hltat. Měla jsem děsnou žízeň. "Úžasný," pronesla jsem ještě s tlamou plnou vody. Následně jsem si už jen užívala vodní lázeň.