Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 2

← Alatey

Bylo mi jedno, kam vlastně vyrazíme. Spíše jsem byla ráda, že opět někam vyrazíme a nebudeme jen celou dobu na území smečky. Tedy ne že by se mi tam nelíbilo, ale čas od času vytáhnout tlapy někam jinam znělo rozhodně skvěle a ještě můžeme narazit na něco zajímavého. "To zní jako plán," zazubila jsem se. "Kdo ví, kde se ocitneme tentokrát," dodala jsem zamyšleně.
Dnes bylo opravdu dusno a vedro. Vyplázla jsem na chvíli jazyk, abych se ochladila, ale bylo mi to prd platné. Můj černý kožíšek rád přitahoval sluneční paprsky. Byla jsem celá rozpálená. "No rozhodně nejsem proti," vydechla jsem a mávla ocasem. "Doufám, že voda bude někde blízko, jinak se asi rozteču," dodala jsem pobaveně. Ani Mercer na tom asi nebyl o dost lépe.
Začala jsem pátrat po hladině vody, ale tady jsem nikde nic neviděla. Doufala jsem, že níž něco bude a nejlépe v blízkosti hor, abychom nemuseli příliš daleko. "Doufejme, že tam budeme mít štěstí," poznamenala jsem a následovala bronzového směrem, kterým se vydal. "Vypadá to, že vedro ještě chvíli bude," pověděla jsem a vzhlédla k obloze, která byla bez mráčku.

→ Kvílivec přes Kvetoucí louku

Postovaná 1

Uculila jsem se na něj. Opravdu jsem doufala, že je ještě někdy uvidím. Mercer měl pravdu, že tady je snad možné úplně všechno, tak proč by nebylo setkání s bratrem a otcem? Třeba se sem dostali taky. Sice bych jim asi nepřála ten zmatek po probuzení a ten pocit, že kde vlastně sem, ale na druhou stranu bychom se zase viděli a to bylo optimistické!
Po čase, který jsme spolu strávili, jsem mu řekla to, co jsem si o něm myslela a jak jej beru. Veškerá slova byla slova upřímnosti. Opravdu jsem ho brala jako takovou mou rodinu. Přirostl mi tak moc k srdci, že to snad jinak už nešlo. Měla jsem ho opravdu moc ráda a nedokázala jsem si představit, že bych o něj snad měla přijít. Avšak tuhle myšlenku jsem hned zahnala a usnula.

Po probuzení jsem párkrát ještě zamrkala a zazívala. Pohlédla jsem na Mercera, který byl už vzhůru. Následně jsem oči přesunula i ven. Probudila jsem se do krásného teplého dne, možná až moc teplého. "To máš naprostou pravdu," uculila jsem se na něj a pohodila ocasem. "V plné parádě!" vypískla jsem nadšeně a postavila se na nohy. Měla jsem dostatek energie a i dobrou náladu. Hned to prozkoumávání bude lepší. "Přání? Ani asi ne," odpověděla jsem zamyšleně a vyrazila za ním.

→ Hraniční pohoří

Ano, ano, rodiny byli komplikované, ale dokázali být nádherné. Alespoň já si pamatovala drobné střípky šťastné rodiny, ale těch bylo po skromnu, bohužel. Ovšem Mercer měl dobrou poznámku. "To máš naprostou pravdu. Já jsem vděčná za otce a bratra, avšak ty jsem ztratila při cestě. Snad je někdy ještě uvidím," povzdechla jsem si a následně se významně na vlka podívala. "Víš... Ty jsi pro mě taky taková rodina," pousmála jsem se na něj. V mém srdci si našel místečko, které mu bude asi patřit už napořád. Měla jsem ho moc ráda. Cítila jsem se vedle něj v bezpečí a věděla jsem, že se mu můžu s čímkoli svěřit. Bylo zvláštní, že mi k srdci přirostl někdo, koho jsem tady potkala jako prvního.
"Dobrou," broukla jsem k němu a oddala jsem se spánku, který se rozhodně šikl. Co jsem se probudila, bylo již světlo a počasí rozhodně vypadalo mnohem lépe než včera. Svítilo slunce a bylo teplo. Uculila jsem se a pohlédla na Mercera. "Dobré ráno. Koukám, že jsem se probudili do krásného dne." Bylo to rozhodně super vzhledem k našim plánům. "Jak si se vyspal?" optala jsem se a vyšla ven a protáhla se.

Přikývla jsem. Rozhodně nebyly extrémy nejlepší, nejlepší byla zlatá střední cesta a to ve skoro všem. "To určitě ne. Chce to mít vyvážené nejlépe," odpověděla jsem. Já jsem sice nebyla úplný extrém, ale rozhodně jsem se o své minulosti nedělila s kde kým a také ne hned. Přeci i Mercerovi jsem se zmínila až po dost dlouhé době, co spolu cestujeme a teď jsme ve smečce. Avšak o rodině jsme se tolik nebavili, abych se do toho nějak víc vkládala. A já o té své nikdy příliš nemluvila, ono nebylo moc o čem. Prostě to nebyla zrovna povedená rodinka, hlavně kvůli matce. Ještě že Sirius s otcem byli normálnější. Měla jsemk opravdu ráda jen tyhle dva.
I Mercer souhlasil s tím, že rodiny jsou složité. Bylo to tak, ono co taky bylo jednoduché, že ano? "Je to tak," přitakal jsem a vydechla. "Nic není jednoduché," dodala jsem vzápětí. "S tou mou to rozhodně lehké nebylo. Ještě když si rozumíš jen s otcem a bratrem a se zbytkem vůbec," otřásla jsem hlavou, nikdy jsem nerozuměla tomu, proč matka je taková, jaká je.
Plánování nám šlo docela dobře bych řekla. "Vypadá to tak. A myslím, že to nebude na škodu. Jak říkáš, může z toho být něco pro smečku a zároveň i my to tady lépe poznáme," usmála jsem se. "To by rozhodně bylo super. Sice nejsme z cukru, ale moknout celou dobu nechceme, tak snad s ránem přijde lepší počasí." Bylo by to rozhodně super. "To je fajn nápad," uznala jsem a hlavu položila na tlapy s tím, že se mi pomalu začaly zavírat oči.

Vydechla jsem a lehce se pousmála. "Jako je pravda, že ne každý se umí sdílet, na druhou stranu jsou tací, kteří ti začnou říkat cokoli, aniž by ses je na to ptal a vůbec je znal," pokrčila jsem "rameny" a pobaveně se zasmála. Tomu jsem moc nerozuměl. Proč bych někomu něco takového říkala, když bych je neznala? Pro mě to bylo zvláštní, chápala jsem ty, kteří mluvit o minulosti nechtěli, například Mercer, ač ten mi už po takové době, co jsme spolu, něco poodhalil. Pravda, byli jsme spolu už dlouho, bylo šílené, jak to utíkalo.
Souhlasně jsem přikývla. "To asi jo. Nikdo nebo málokdo bude mít minulost čistou jako lilii." Usmála jsem se na něj, když i já jsem se mu mohla svěřit, že tu pro mě byl. Toho jsem si šíleně vážila. Mít někoho, na koho se můžete kdykoli obrátit je úžasné. "Děkuji ti," vděčně jsem se pousmála. "Já no... Měla jsem to komplikovaný s rodinou. Mám pět sourozenců a jen s jedním jsem vycházela dobře a s otcem ještě," pověděla jsem.
Konečně jsme už byli ukrytí pod převisem. Doufala jsem, že brzy přestane ten silný déšť, jinak bychom tady asi skejsli delší dobu, pokud bychom nechtěli v tom lijáku prozkoumávat okolí, což není ideální. "Hm. taky bych někoho poznala, ale očividně Einar s tou Astrid něco řeší, minimálně to tak předtím bylo," pokrčila jsem rameny. Faktem ale bylo, že od té doby jsme je nepotkali. "Jo, to zní dobře," usmála jsem se na druhý nápad, který se mi momentálně zdál reálnější.

Se zaujetím jsem poslouchala Mercera, znělo to všechno pro mé uši zajímavě, ač pro něj to mohlo být bolestivé. "Vyvolený Mercer," usmála jsem se. Neuměla jsem si představit, jaké je to být k něčemu "vyvolený". Tedy ne že bych po něčem takovém toužila, ale nikdy jsem v ničem vyvolená nebyla. Spíše naopak jsem s otcem a bratrem byli spíše vyvrhelové naší rodiny, než abych byla vyvolená. Zavrtěla jsem hlavou a střihla ušima. "Ah, tak to jo. Snad někdo dobrý," prohodila jsem jen. Moc jsem nevěděla, jak se takový nástupce vybírá. Byl to syn, dcera nebo si to Alfa vybere sám? Netušila jsem, ale ani jsem to nutně momentálně vědět nepotřebovala, tak či onak se mě tohle ani netýkalo.
Souhlasně jsem přikývla. "Jo, čas od času se svěřit je docela důležité si myslím. Uleví se ti," tím jsem si byla jistá. Já sama se kdo ví jak nesvěřovala, ale věděla jsem, že to tak je. "No každopádně má každý svým způsobem komplikovanou minulost. Já ji zrovna taky nemám sluníčkovou," pokrčila jsem rameny, ale to už se rozpršelo a my se blížili k převisu, kde jsme se hodlali schovat před nepříznivým počasím. Naštěstí nás převis dostatečně chránil tak, abychom nebyli mokří.
Chvíli jsem tiše hleděla na déšť, pak jsem se pohodlně uložila na zem. Byla noc a pršelo, rozhodně tedy bylo fajn toho využít a opět dát tlapkám chvíli klid. "Co budeme dělat zítra?" optala jsem se. Hranice jsme sice neměli prošlé celé, ale i tak bychom mohli třeba někam vyrazit? Třeba narazíme na něco důležitého, co by měl Einar vědět?

Nemohla jsem přeslechnout a jen tak přejít fakt, že Mercer se měl alfou stát. Nechtěla jsem úplně vyzvídat, věděla jsem, že nerad mluví o své minulosti, ale přesto mě tohle zajímalo. Můj pohled zjevně mluvil za vše. Nemusela jsem dlouho čekat a s tímto faktem mě brzy obeznámil. "Ah. Takže jste s bratrem byli takoví vyvolení? Takhle to zní docela zajímavě. A kdo se tedy stal alfou místo vás dvou? Tedy... odpusť, že se tak ptám, vím, že nerad o minulosti mluvíš...," omluvně jsem se uculila. Já sama o té své taky nepříliš hovořila, ne dokud jsem se nebyla tázána, nebo pokud se to nehodilo do konverzace.
Zvládla? Asi jo, ale rozhodně jsem se cítila lépe, že to bylo s ním. Těžko říct, sama bych se jen tak do smečky takhle asi nepřidala. "Jo to já jsem taky moc ráda," zazubila jsem se spokojeně. Náš rozhovor přerušila bouře, která se sem přihnala. Neznělo to moc dobře, proto jsem navrhla se někam schovat. "To máš pravdu," přitakala jsem na jeho slova a to jsem se už rozhlížela, kudy se vydat k nejbližší skrýši. Tu nakonec nalezl sám Mercer, za kterým jsem se bez váhání vydala. Na jeho slova jsem jen tiše přikývla a chvátala k převisu.

Na jeho slova jsem už tiše přikývla. Jistě tohle všechno nebylo jednoduché a já tomu rozuměla. Tedy minimálně dle svého ano, se smečkou jsem se teprve pomalu seznamovala a tušila jsem, že jsem nepoznala ani třetinu z toho všeho, možná méně. Těžko říct. "Jo, to já taky ne, stejně k tomu nemám předpoklady," uchechtla jsem se. Ač pro mě smečkový život byla novinka, už teď jsem věděla, že já alfou bych být nemohla. Co mě ale zaujalo, byl fakt, že Mercer se alfou stát měl. Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a z očí mi bylo jasné, že chci slyšet víc, ač jsem to nahlas neřekla.
Na slova ohledně smečky jsem mlčky přikyvovala a důležité informace jsem si ukládala do hlavy, přišlo mi důležité si takové věci pamatovat a tím se všemu učit. "Ano, ano. To jsem ráda. A vůbec, je to vlastně jenom díky tobě. Nebýt tebe, těžko říct, jestli bych se do smečky přidala a pokud ano, nebylo by to rozhodně tak rychle, jako s tebou," usmála jsem se na něj. "Myslím, že ano. Je to něco nového a láká mě to a pokud budu mít po boku tebe, tak je to super!" zazubila jsem se na něj.
V tom zahřmělo. Cukla jsem sebou a pohlédla na zatažené nebe, které brzy prosvítil blesk. "Bouřka," pronesla jsem jednoduše. Netrvalo dlouho a brzy zase zahřmělo a neznělo to rozhodně vůbec pěkně. "Asi bychom se měli někam schovat," pronesla jsem s lehce sklopenýma ušima k Mercerovi.

Zajímalo mě, jak je těžké vést smečku a dle Mercerových slov to bylo náročné a občas i o nervy. Vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Vést x vlků tak, aby byli šťastní a zároveň plnili své funkce rozhodně nebylo jednoduché. Ještě všechny vlastně ochránit, i když to by měli dělat asi všichni. "Uhm. Takže toho Einar má asi dost. Já si nedokážu představit, že bych snad měla nějakou smečku vést," zamyslela jsem se. Nikdy jsem nikoho nevedla, tudíž jsem s tím neměla ani žádné zkušenosti. Konec konců jsem ani vůdčí typ zrovna nebyla. Ani jeden z nás nechtěl zrovna nic nebezpečného. Kdo by se taky divil, že? Avšak nedokázala jsem přijít s něčím zajímavým, co by tu mohlo pozvednout nějakou aktivitu. I když to teď stejně nebylo potřebné. Ráda bych se tu nejprve zabydlela a usadila a pak ať přicházejí zajímavé zážitky. Zdálo se, že tady je klid, tak mě zajímalo, jak na tom byla Mercerova smečka, ve které byl dříve. Dle jeho reakce to zrovna asi nebylo lážo plážo. Zastříhala jsem ušima a naklonila hlavu na stranu. Byla jsem zvědavá, co z něj vypadne. "Ah. Tak to mi nezní zrovna nejlépe. Ale... Zdá se, že bys mohl mít konečně štěstí, co se týče smeček," povzbudivě jsem se usmála a jemně do něj žďuchla. Já smečky neznala, proto jsem k tomu neměla moc co říct, avšak jeho popis se mi nelíbil.

Spokojeně jsem procházela mezi stromy a šla stále podél hranic. Přeci jen jsme je chtěli obhlédnout celé. Minimálně by to bylo fajn vědět, kam až území smečky sahá. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě půjdeme, ale zatím se zdálo, že náš domov je poměrně rozlehlý. Jemně jsem se pousmála a otočila hlavu na Mercera. "No, tak jsme jedni z prvních tady!" zazubila jsem se. Nevěděla jsem, jak moc velká výhoda nebo nevýhoda to je, ale musela jsem říct, že se mi to poměrně zamlouvalo. "Hm, to asi ano," zadumaně jsem přitakala. Moc jsem si to nedokázala představit. Co všechno vedení smečky obnáší? Střihla jsem uchem a rovnou se i zeptala: "Jak moc náročné je to vést smečku?" Chtěla jsem to vědět, muselo to být asi hodně náročné, ne?
Ač se mi zdejší klid líbil, nějaké to dobrodružství by bylo fajn. Mercer mě ale upozornil na to, ne že všechna dobrodružství jsou bezpečná. "To je pravda. Měla jsem spíše ne mysli něco bezpečného než toho medvěda, nebo mrznutí na té ledové pustině," usmála jsem se. Sice jsem nevěděla konkrétně co, ale nějaká zábava sem tam by byla rozhodně mnou vítaná. "Ty jsi nežil v tak klidné smečce?" zareagovala jsem na jeho slova ohledně klidu. Těžko říct, jaká ta jeho smečka byla. Sic mi něco málo prozradil, zdálo se, že o tom moc mluvit stejně nechtěl.

Nám oběma se líbil společný lov. Mercer ho jistě nespočetně krát zažil, ale já nikdy ve větší skupině nelovila. Většinu času jsem lovila s otcem a bratrem, to byla snad největší skupina, pokud mě má mysl nešálila. Proto bych si ráda zkusila ten smečkový, alespoň bych nabrala nějaké nové zkušenosti a upevnili bychom vztahy, což bylo asi také důležité.
Pomalu jsme se dostávali níž a níž, až jsme skončili v lese, kde se tedy rozhodně lépe chodilo. Nemusela jsem dávat takový pozor kam šlapu, jako mezi skalisky a kameny a kdo ví čím vším. Les byl na to prostě pohodlnější, avšak líbilo se mi, že máme jak les, tak i hory. Bylo to zajímavější a rozmanitější, jak řekl i Mercer. "To rozhodně ano. Si tu každý najde tak nějak to svoje, bych řekla," rozhlédla jsem se kolem. Někdo, kdo měl raději les, zůstane v lese a kdo hory, tak bude spíše v horách."To je pravda. Ono se zdá, že smečka je dost čerstvě založená a taky Einar nepustí každého, takže to bude asi chvíli trvat," přemýšlela jsem spíše nahlas. S tím klidem měl pravdu, což mi ani moc nevadilo. "To mi nevadí. Sice bych čas od času byla ráda za nějaké to povyražení, ale jinak se mi to docela i zamlouvá," pokrčila jsem rameny.

Sic téma kamzíci nebylo plánované, ale o to jsem tedy nevěděla, bylo zajímavé. Kamzíkům se hádám tohle místo líbilo. Žili v horách, byli přizpůsobení životu v nich a víceméně jim nehrozilo nebezpečí od jiných tvorů, pokud se nezatoulali moc nízko. Samozřejmě mohou blbě skočit a zemřít, ale to se jim nestávalo tak často, jinak by tu asi nežili. "Právě. Jsou k tomu pěkně způsobeni na rozdíl od nás," přitakala jsem. "Jo, to můžeme. Lov by byl fajn, alespoň bychom se poznali s ostatními. A třeba se nám zadaří a někdy se nějaký dostane níž a budeme mít neobvyklé jídlo," usmála jsem se. Líbila se mi představa toho, že čas od času k večeři bude něco jiného než zajíci, případně srny.
Procházeli jsme se ve vyšších polohách, což mi nevadilo, ale ráda bych se porozhlédla i po hranicích níž. Navrhla jsem tedy, zda nepůjdeme do lesa, načež Mercer s mým návrhem souhlasil. Já na nic nečekala a vydala se po vyšlapaných cestičkách dolů do lesa. "Území je opravdu docela velké," prohodila jsem. Bylo to fajn. Mohli jste být v horách, v lese a tím, že to tu bylo docela veliké, jste se mohli někam zašít, kdyby vás ostatní otravovali, aniž byste museli opustit území. "Myslíš, že se smečka někdy víc rozšíří? Přeci jen tohle není asi pro všechny," napadlo mě a hned jsem se zeptala Mercera, který o smečkách věděl mnohem víc.

K našemu setkání a k našim očekáváním jsem se už nevyjadřovala. Ani jeden z nás to nečekal, ale zdálo se, že nás to nakonec i mile překvapilo. Já byla ráda, že jsem mohla mít Mercera za přítele a ještě okusit smečkový život, který jsem doposud neznala. Tedy ne že bych teď ho kdo ví jak znala, vzhledem k tomu, že jsem tu teprve chvíli a nic moc ještě nezažila, ale i tak to pro mě byla novinka, které jsem postupně přicházela na kloub. Momentálně se mi myšlenka smečky, domova zamlouvala a dokud budu spokojená, nebudu odcházet. Líbilo se mi, že jsem se mohla někam vracet, kde je mé útočiště a vím, že tu na mě vždycky bude někdo čekat. Bylo to pěkné.
Zdálo se, že smečka bude docela rozlehlá, byli jsme už u hranic, ale ty od úkrytu byly poměrně daleko. Mercer také upozornil na kamzíky, kteří v dálce poskakovali po horách. "Těžko říct. Rozhodně nebude snadné je lovit někde, kde se mi neumíme tak dobře pohybovat jako oni. Není to moc bezpečné. Sjede ti tlapka, blbě šlápneš a kdo ví, co se s tebou následně stane," pokrčila jsem rameny. Ač mě lákalo maso kamzíka, ten lov už tak skvěle nezněl. Raději bych se toho zdržela, nerada bych skončila jako ten kamzík v úkrytu.
Podařilo se nám při našem průzkumu narazit na vodu. Máchla jsem spokojeně ocasem a také se rozhodla napít. Mercer měl pravdu, byla dost ledová. Zatřásla jsem hlavou. "To teda," přitakala jsem na jeho slova. "Co kdybychom šli podél hranic do lesa?" navrhla jsem a už jsem hledala cestičku, po které bychom mohli jít.

Podzim byl už docela dávno, ani nestačíme mrknout a bude tu zas. Nechápala jsem, jak to mohlo všechno tak rychle utéct. Avšak nevadilo mi to tolik, protože jsem měla po boku Mercera. "No. Ani jeden z nás to nečekal a podívej, prošli jsme společně kus země a dostali se do smečky," zazubila jsem se na něj. Upřímně jsem ani nepřemýšlela nad tím, že bych se někdy do nějaké přidala. Neznala jsem to a tudíž mi to ani nechybělo. "To rozhodně ano," pokývala jsem souhlasně hlavou.
Pomalu jsme kráčeli po horských cestičkách a začínala cítit pach, který značil hranice. Alespoň jsem si to tedy myslela a hádám, že by to dávalo i smysl. "Asi se nám podařilo k těm hranicím dojít," oznámila jsem a pokračovala po cestičce dál, která se pomalu a jistě svažovala směrem dolů. Kamzíci? Střihla jsem uchem, když to slovo Mercer řekl do ticha. Obrátila jsem hlavu směrem, kterým se díval i on. "A jo. Těm to ale jde," řekla jsem zamyšleně a chvíli je pozorovala. Hlad jsem neměla a ani bych se momentálně neodvážila je lovit. Tak dobrá lovkyně jsem zase nebyla.

To byla pravda. Zdálo se, že smečkový úkryt je opravdu rozsáhlý a kdo ví, zda sám Einar zná všechna jeho zákoutí. Třeba jednou se nám povede celý úkryt prozkoumat. To by bylo fajn, ač bych to spíše nechala na ošklivé dny. Přece dnešní slunečný den nebudeme uvnitř, no ne? "Třeba ukrývá nějaké zajímavé tajemství," prohodila jsem zamyšleně. Nějaký poklad? Kdo ví. Třeba to byly obyčejné ruiny... Tedy byly neobyčejné tím, jak vypadaly, ale třeba nic dalšího už tam nic nebylo.
Líbila se mi myšlenka prozkoumat hranice. Chtěla jsem to tu znát celé a myslím, že to bylo i docela potřebné, pokud tu mám zůstat. "Můžeme," usmála jsem se. Sice to nebylo tak pohodlné jako v lese, ale rozhodně jsem se po horách chtěla podívat. Šla jsem tedy po jedné z cestiček, co tu byly. Nevěděla jsem, kam konkrétně vedou, ale to byl cíl dnešního plánu.
Střihla jsem uchem a podívala se na Mercera. Co bylo zvláštní? Chtěla jsem se už ptát, ale stihl mi to osvětlit dříve, než jsem otázku vůbec položila. "To máš pravdu. Byl podzim, viď? Co jsme se sem dostali a zároveň se potkali. Je to... Je to docela doba, to je fakt. A upřímně bych si nemyslela, že spolu budeme cestovat takovou dlouhou dobu a ještě ke všemu se dostaneme společně do smečky," pověděla jsem a vydechla. Bylo to hezké. Líbilo se mi, že mi Mercer přirostl natolik k srdci. Z počátku jsem si to nemyslela, ale asi to tak mělo být a já bych to za nic nevyměnila.