Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Já vím jenom o Zlaté, naší a... a pak ještě o nějaké prapodivné smečce, ale to jen vím, že existuje, nic víc," sdělila jsem Frekimu a švihla ocasem. A jestli tu byli další, přede mnou byly dostatečně dobře skryté. Avšak co jsem pochopila, Daén a Zlatá byly stejně největší, tudíž i nejdůležitější. Oblízla jsem si čumák, na který mi spadla zatoulaná vločka a opět se koukla na Frekiho. "Podle Tiary ne moc dobrá, prý jsou členové celkem samotáři," shrnula jsem situaci ve Zlaté.
"Ale těžko říct, jak to doopravdy bude, ona je Tiara hodně hlasitá a energická, možná na ní jen nemají vlci ze Zlaté občas náladu," dodala jsem. Soudit situaci ve smečce jsem mohla těžko, když jsem tam nebyla a znala jsem jen dva členy a jen jeden mi o Zlaté pověděl trochu víc. A to byla právě Tiara.
"To je poměrně těžký úkol... ale určitě šlechetný," pousmála jsem se na vlčka. Já tu měla momentálně jen bratra, takže jsem se zase tak svázaná povinnostmi necítila. Tedy ano, byla tu teď i smečka, avšak byla jsem tu jen chvilku, těžko říct, jestli jsem vůbec byla členkou, takže jsem k ní nějaké silné pouto nebo závazky necítila.
Na to, že možná někde číhá nebezpečí jsem nic neřekla, protože to mohla a nemusela být pravda. Každopádně nechtěla jsem Frekiho nijak stresovat možným vtrhnutí nepřátelský vlků. "Myslím, že na tom už tak špatně nejsem, ale díky," mrkla jsem na vlka a vydala se spolu sním skrz les. Žádný určitý směr jsem nedržela, prostě jsem jen šla, abychom nestáli na místě. Stejně jsem to tady neznala, takže bych nás odsud nedostala ani kdybych chtěla. K vytí jsem se nakonec nepřidávala, protože bylo slyšet i tak dost, takže kdoví, jestli měl někdo v plánu se objevit.

Uuu, hlásím se

"Je to členka Zlaté smečky," odpověděla jsem Frekimu. O té jsem toho taky nakonec věděla celkem dost. To, kde sídlila, pár členů jsem znala a vlastně i dceru místních alf. Ale podle slov Tiary to moc ideální smečka nebyla. Ale třeba i já jsem byla spokojená jen prozatím a postupem času se objeví nějaké problémy, které nebudu moci překousnout. Ale ještě bylo brzo dělat jakékoliv závěry.
"Je těžké chodit po světě a nezavadit o něco zlého, ale vsadila bych se, že i takoví mezi námi chodí," pousmála jsem se na konec. Navíc bych řekla, že vlci, kteří si něčím prošli měli ve výsledku lepší charakter. Když měl někdo celý život štěstí a kolem starostí ani neprošel, nebyla jsem si jistá, jestli bych mu kdy něco svěřila. Takový vlk si přece potom vůbec neuměl poradit v žádných těžkých situacích.
Caelumovo nové jméno jsem nechala jménem, protože jsem o tom nakonec věděla stejně jako Freki a nechtěla jsem tu rozebírat naši rodinou historii v podstatě s cizím vlkem. "Já také, ale řekla bych, že je to jen otázka času, než se ti někdo takový připlete do cesty," odpověděla jsem ještě a udělala několik kroků kolem vlčka. "Možná bychom se mohli kouknout po ostatních členech smečky..." navrhla jsem po chvíli.

Pomalu jsem zavrtěla hlavou, jelikož jsem si nebyla jist, jestli jsem ho potkala nebo ne. Možná jsem ho zahlédla, ale co jsem si pamatovala, s nikým takovým jsem se nebavila. "Ne, o tom nic moc nevím, ale Tiara něco říkala," odpověděla jsem mu. "Ještě říkala něco o nějaké džungli, kde si prý vlci mohou pod dohledem staršího vlka zlepšit fyzické schopnosti," dodala jsem. Tiara mi toho sdělila opravdu hodně, měla jsem tedy velké štěstí, že jsem jako jednoho prvních vlků potkala zrovna ji.
"Už to tolik nebolí, nemusí tě to trápit," pousmála jsem se na Frekiho. Stejně s tím nemohl nic dělat, pokud tedy neměl nějakou léčivou magii. Navíc už to teď opravdu nebylo tak hrozné, taková normální bolest, jako když se víc bouchnete. "Neboj, určitě spěchat nebudu," máchla jsem ocasem ve vzduchu a rozhlédla se kolem. Až na Lissandřino vytí tu bylo opravdu vlkuprázdno. I když jsme se akorát možná nacházeli jen na nějaké méně frekventované lokaci.
"Pravda, mé předchozí smečky také nebyly zrovna rodinné," nakrčila jsem lehce čumák. I když ta poslední byla celkem v pořádku... vlastně i na první jsem nevzpomínala nijak ve zlém. Ale žádná z nich nebyla vyložené rodinná nebo plná mých přátel.
"Caelum, tak se jmenuje můj bratr, vy mu tu říkáte Zinku," objasnila jsem mu a vyslechla si výčet známých vlků. "Doryu jsem jen zahlédla a s těmi ostatními se budu tedy muset teprve seznámit, hmm," broukla jsem zamyšleně. "Bylo by divné, kdyby tu žádné nepřátelské smečky nebyly," dodala jsem.

Ještě párkrát jsem nenápadně zpomalila čas abych se ubezpečila, že jsem ovládání té magie rozuměla, a když to šlo přesně tak jak jsem očekávala, spokojeně jsem se pousmála. "Řekla bych, že celkem skutečná jsem," zazubila jsem se a udělala pár kroků kolem Frekiho, přičemž jsem stále na bolavou nohu kulhala, avšak teď už byla spíš naražená než zlomená.
"Výborně, tak až se mi ta noha uzdraví úplně, můžeme se kouknout dál na východ," navrhla jsem. Sice jsem netušila jestli byl ohledně cestování jako já, ale nakonec souhlasit, no ne? Kdyby se mu nechtělo, přece by neříkal, že půjde.
"Hmm... tak alespoň že teď se ti to tu líbí," střihla jsem uchem. Sice bylo smutné, že někteří vlci, nakonec i včetně mě, neměli zrovna moc hezkou minulost, ale tady měli všichni možnost začít znovu. Většina tu neměla rodiny, známé a začínali na stejné pozici jako všichni ostatní. Slabí a zmatení.
"Nejradši jí piju," uchechtla jsem se. Ne, že bych plavání neměla ráda nebo se vody bála, ale neřekla bych, že by to byl můj koníček. "A koho si tu ve smečce ještě potkal? Kromě Vina, Caleuma... Zinka a Lissandry?" koukla jsem na něj tázavě.

Trochu jsem se v sedu narovnala a ještě jednou přejela Frekiho zkoumavým pohledem. "No ano, magie času," pousmála jsem se a kývla hlavou, abych mu potvrdila svá slova. Vlastně jsem to mohla vyzkoušet rovnou. Tak nějak podvědomě jsem totiž tušila, jak ji používat. Bylo to jako po několika letech skočit do vody, taky vlk automaticky začal plavat a nemusel o tom moc přemýšlet. Stačilo mi proto se na chvilku zasoustředit a začalo se to dít. Frekiho slova a pohyby se začaly zpomalovat až se nakonec úplně zastavily. Se zájmem jsem se zvedla ze sedu a udělala několik kroků kolem zastaveného Frekiho, který si ale nemohl ničeho všimnout. Nakonec jsem vzala jednu modrou růži a dala mu ji za ucho. Poté jsem se přesunula za jeho záda a s pobaveným výrazem tok času opět vrátila do normálu.
"Rozhodně nemám v plánu nic nikam házet," broukla jsem a trochu pozvedla hlavu. Z Frekiho pohledu tahle situace musela vypadat tak, že jsem se teleportovala. Avšak na zemi se objevily se spuštěním času i stopy, takže to mohla být jedna z věcí, co ho mohla mást. Spokojeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Hned jsem se cítila víc v bezpečí, víc silná a konečně užitečná i tady na ostrovech.
"možná bychom spolu mohli někdy projít tenhle ostrov, zatím jsem prošla jen západní a severní stranu," pronesla jsem stále za jeho zády, pokud se tedy nestihl otočit. Jako bych se opět ocitla ve své kůži, měla jsem hned lepší náladu a skoro jsem se ani nestarala o bolavá žebra a nohu. "Já v zásadě moc nevzpomínám," dodala jsem a zvedla se, abych se mohla oklepat, načež z mého kožichu vyletělo několik zrzavých a bílých chuchvalců chlupů. Některé to klidně mohly dotáhnout až k Frekiho čumáku.
"Ale obecně mám ráda lesy... lesy a hory," koukla jsem na vlčka a mávla ocasem. "Takže tady mi to celkem vyhovuje," zazubila jsem se trochu. Udělala jsem pár kroků k vodě a napila se z ní, přestože byla poměrně hodně studená. "A ty? Vzpomínáš na minulost před ostrovy rád?" oblízla jsem si čumák.

"Dobře, budu si to pamatovat," přikývla jsem mile. Vlastně se případná pomoc mohla hodit vždycky, bylo tu dobré mít někoho, na koho se vlk mohl spolehnout. Ale věřila jsem, že v případě nouze by pomohla většina vlků ze smečky. Snad. Nebo minimálně Vino, Caelum a Lissandra nevypadali, že by nechali ostatní ve štychu. I když podle toho co Vino říkal, jsem si Lissandrou nemohla být zase tak jistá.
"Ani já předtím moc ne, ale v naší rodině se dědívala magie času, škoda, že tady ji nemám," řekla jsem lehce zklamaně. Byla to mocná magie, nikdy jsem jí sice nijak extra nepoužívala, ale tady na ostrovech si s magiemi zahrával každý, bylo proto konečně užitečné je lépe ovládat. "Nebo alespoň jsem to nezjišťovala," dodala jsem. Možná že jsem naši rodinnou magii měla i tady, jen jsem si jí nevšímala.
"Opravdu? To tu jsi celkem dlouho, určitě to tu musíš v tom případě dobře znát," zazubila jsem se na Frekiho. Tiara tu byla podobně dlouho... nebo možná i méně dlouho, a znala tu skoro každý kámen. Ale jak říkala, málokdo kdo to tu prošel tak jako ona.
Nadšeně jsem mávla ocáskem, když se Frekimu podařilo ohnout stéblo trávy. Avšak zdálo se to pro něj o dost těžší, než pro mě nechat vyrůst květinu. "Ale zvládl, vždyť jsem jen nechala vyrůst to stéblo, zbytek si udělal ty sám bez mé pomoci," oponovala jsem.

Bylo milé, že se Freki tak zajímal a snažil, no já jsem byla momentálně dostatečně zaopatřená. "Zatím ne, ale děkuji za nabídku," zazubila jsem se na něj a trochu mávla ocasem ve sněhu. Měla jsem štěstí, že mě má hustá srst nezradila, i když jsem byla naposledy dost dlouho v úkrytu, kde bylo víceméně teplo, takže jsem neměla moc příležitostí shodit letní srst. Což se vlastně projevovalo i teď, když jsem mávla ocasem a do vzduchu se vzneslo pár narezavělých chloupků.
"Oh, ale to nebylo náročné," zasmála jsem se trochu. Vlastně to bylo až podezřele jednoduché. Možná to taky bylo tím, že jsem nechala vyrůst pouhou květinu a ne třeba strom. Co se mrznoucí země týkalo, pomalu jsem směrem k Frekimu natáhla zdravou packu a dotkla se jeho hrudníku. "Hm, nezdáš se mi nijak obzvlášť studený," pronesla jsem zamyšleně. "Chvilinku, přišla jsem někdy uprostřed podzimu, ty?" natočila jsem hlavu na stranu a střihla uchem. Co se zjištění jeho schopností týkalo, měla jsem malý nápad. Nechala jsem mezi námi vyrůst opravdu dlouhé stéblo trávy, které nám sahalo až někam po hrudníky. "Zkus ho rozhoupat," pohodila jsem k stéblu packou a poté se podívala na Frekiho. Žádný velký vítr nefoukal, takže tráva se v podstatě nehnula.
Magie vzduchu mi stejně přišla jako jedna z těch zajímavějších. Zajímalo mě, jestli by s její pomocí třeba šlo dýchat pod vodou... nebo jiného vlka udusit. To by pak byla nevídaně mocná magie. Ale vlček přede mnou mi nepřišel jako někdo, kdo by dusil vlky na potkání.

Byla jsem ráda, že se na mě nezlobil nebo že nebyl uražený, ale možná mi mohlo dojít, že tenhle vlk nebyl úplně někdo urážlivý a lehko naštvatelný. A potěšilo mě, že si o měl Freki dělal starost, dávalo mi to takový ten pocit rodiny a bezpečí. Že tu někomu na mě doopravdy záleželo. "Nakonec to tak strašné nebylo... tedy trochu mě stále bolí noha a žebra, ale dá se to vydržet," pousmála jsem se povzbudivě.
Stejně jsem na sebe byla stále lehce naštvaná, že jsem se tehdy nekoukala pořádně kolem sebe. Třeba jsem mohla tomu zranění předejít... navíc nikdo jiný kromě mě se nezranil - tedy ne, že bych to někomu přála, ale třeba ostatní dávali prostě větší pozor. "No, když jsem se octila tady na ostrovech, cítila jsem, že jsem si byla s rostlinami blíž než předtím," začala jsem, koukla na Frekiho a poté na zem. "No a tak jsem zkusila tohle a vyšlo to," dodala jsem a přede mnou vyrostla úplně ta samá modrá růže, jakou teď držel Freki. "Podle všeho s tím má co dělat barva očí... zelená je pro přírodu, tmavě modrá je voda, světle modrá vzduch a červená oheň," nakrčila jsem trochu čumák. "Ty vypadáááš... na vzduch," mlaskla jsem nakonec a trochu se usmála.

<< Úkryt

Jak jsem se tak pomalu procházela po území smečky, bylo mi blbé za Frekim dojít jen tak s prázdnou. Nesla jsem s sebou totiž i omluvu za mé chování v úkrytu, za které jsem se styděla čím dál tím víc. Znepokojeně jsem proto stáhla uši k hlavě a sledovala sníh pod mými tlapami. Takže už byla zima. Měla sníh i mrazy ráda, takže mě příchod tohoto ročního období spíše potěšilo. Avšak trochu mi to znemožňovalo přinést Frekimu nějaký omluvný dáreček. Měla jsem totiž v plánu mu utrhnout alespoň květinu, ale takhle ve sněhu jsem jen těžko mohla nějakou hledat.
Pak mi ale došlo, že jsem s příchodem na ostrov pociťovala podivné propojení se zelení kolem sebe. Nečekala jsem nic, když jsem zkoušela silou vůle "vyvolat" květinu ze zmrzlé půdy. Avšak výsledek mě donutil pootevřít překvapením tlamu. Ze sněhu totiž opravdu vykoukla krásná, světle modrá růže. Přesně taková, jakou jsem si v duchu představovala. Opatrně jsem ji utrhla a vzala do tlamy, načež jsem se vydala po pachu vlka, ke kterému jsem to měla namířeno. A jeho nalezení mi netrvalo ani nijak dlouho.
Kulhavě jsem došla až k ležícímu Frekimu a i s květinou v tlamě se usmála a hned poté ji jemně položila před něj. "Děkuji, že jsi se mi snažil pomoct v tom úkrytu," dodala jsem na vysvětlenou a sedla si. "To maso bylo moc dobré, potřebovala jsem jen chvilku na to se dát dohromady, proto jsem se s tam s tebou moc nebavila," pousmála jsem se na něj a přehodila si ocas přes přední tlapky.

Stále jsem byla trochu mimo, takže když se kolem mě motal Zinek s Frekim, ani jednoho jsem moc nevnímala a nebyla schopná se s nimi bavit. Možná to bylo dobře. Ta otupělost, která mě v tu chvíli distancovala od přítomných vlků mě ale pravděpodobně zachránila od kňučení bolestí. Ty nejhorší chvíle jsem nakonec strávila se Caelumem a když jsem se začala cítit o trochu lépe, sehnula jsem se ke kusu masa, které tu nechal Freki. Měla jsem hlad, lhala bych, kdybych řekla, že ne.
Nakonec jsem tedy celý kus masa spořádala a mlsně si olízla čumák. V podstatě okamžitě mi to dodalo energii a já se cítila lépe, i když mě stále při nádechu bolela žebra a při chůzi jsem pajdala na jednu přední nohu. Chvíli na to jsem si ale vzpomněla na Frekiho, který mi to maso nechal u nohou a kterého jsem od ignorovala, i když se mi snažil pomoct. Vyčerpaně jsem vzdechla a podívala se k východu. "Zajdu poděkovat Frekimu... a tobě taky děkuju, jsem ráda, že jsme se zase shledali," pousmála jsem se na bratra a pomalým, kulhavým krokem jsem se vydala ven z úkrytu.

>>Daénská smečka

měla jsem 6 bodů, takže 1 mince a 3 KŠM :3

Zapsáno

Děkuji moc za akci i za odměny! Na tedy socoro poprosím tlapky do základního elementu, 50% slevu do obchůdku a speciální magii, zbytek peněz samozřejmě zapsat :3

Zapsáno

<< Lov

Těsně po incidentu jsem upadla do bezvědomí. A asi to bylo dobře, protože jsem se probrala až když jsem ležela v úkrytu a byla v bezpečí. Navíc jsem byla mimo asi nějakou tu chvíli, jelikož mě zranění nebolela zase tak, jak bych čekala. Stále jsem však zůstávala ležet, jen jsem už měla otevřené oči a sledovala prostor kolem. Slyšela jsem tlumeně hlasy, ale nedokázala jsem se soustředit na to, co říkaly.
Matně jsem si vzpomínala na to, jak mi Lissandra pomocí podivného zvířete vyléčila nejhorší zranění, takže to byl asi jeden z hlavních důvodů, proč jsem se tu na zemi nesvírala v bolestech. Bok mě sice bolel při každém nádechu a s tlapou jsem stále nemohla hýbat bez toho, abych nesykla bolestí, ale dalo se to vydržet.
Nakonec jsem se však donutila posadit se, což mě stálo hodně úsilí a bolesti, ale zvládla jsem to. Tahle akce mě však stála většinu mé momentální energie, takže jsem pouze zůstala na místě a pokrčeně seděla. Potřebovala jsem ještě chvíli počkat, a pak jsem měla v plánu rozejít k nějakému potoku a napít se.

Všechno šlo dobře, vybrali jsme laň a poté se za ní všichni začali hnát. Byla oslabená, s největší pravděpodobností zraněná a přitom dost velká na to, abychom se z ní všichni najedli. Ale co by to bylo za lov, kdyby se něco kolosálně nepokazilo. Hleděla jsem si svého, štvala laň směrem k ostatním, kteří měli víc síly na to ji skolit a přitom si nehlídala záda. Respektive bok.
Když Lissandra zvolala mé jméno, jediné, co jsem zvládla a stihla udělat bylo to, že jsem otočila hlavu směrem k rozzuřenému jelenovi. Chtěla jsem uskočit. Ale i přesto, že můj mozek tohle udělat chtěl, tělo nebylo dost rychlé. Takže jsem sledovala, jak se ta horda masa přibližovala a měla za pár chvil ukončit můj život. Ani jsem se nestihla vyděsit.
Když do mě to zvíře narazilo, první, co mi dolehlo do mozku byl zvuk praskajících kostí. S bolest se kupodivu nedostavila hned. Chvíli jsem jen ležela na zemi a cítila, jak mám žebra na padrť. Ale bolet to začalo až za chvíli. Když se mi snížil adrenalin v krvi. Až po nějaké chvíli mi došlo, že jsem měla celou to dobu zavřené oči. Když je pak otevřela, bylo všechno to něco horší. Když jsem předtím viděla tmu, jako by tohle celé bylo jen v mé hlavě. Ale teď, když jsem viděla Lissandru, která dorážela na jelena, realita mi tvrdě potvrdila, že se tohle opravdu stalo. Že jsem tu teď ležela s rozmláceným žebry, možná i potrhanými vnitřnostmi a k tomu všemu jsem pomalu ale jistě začala pociťovat bolest v levé přední noze. Možná jsem nezemřela hned, ale teď jsem toho litovala.