Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přehodila jsem si ocas přes přední tlapy a snažila si tu vlčici někam zařadit. Vypadalo to totiž, že byla ve smečce někde výš, než třeba na pouhé kappě. Možná gamma? Nebo snad beta? To jsem samozřejmě odhadnout nedokázala, ale chtěla jsem nechat vlčici, aby mi to řekla sama. A kdyby ta informace dlouho nepřicházela, měla jsem v plánu se jí opět zeptat.
"Nejsou to žádné konkrétní nároky. Ale už jsem dost stará na to, abych poslouchala alfu, co by mi neseděla," řekla jsem po chvíli. Ano, alfa pro mě byl jeden ze základních elementů dobré smečky. Dřív bych se možná dokázala podřídit komukoliv, kdyby na to přišlo. Ale teď už jsem na to neměla nejmenší náladu. "A taky bych nerada, aby byly ve smečce špatné vztahy," dodala jsem a olízla si čumák. I to jsem zažila, a rozhodně jsem znovu nechtěla. A zbytek byl už dost individulání. Některé věci mi vadily méně, některé více... ale pro pozitiva jsem byla schopná i nějaká větší negativa překousnout. To by mi ale vlčice musela říct víc, že? "A s kým se to vůbec bavím?" zeptala jsem se nakonec. Nedalo mi to. Alespoň jméno jsem vědět musela. A ani jsem nečekala, že by mi toho v tuto chvíli řekla víc. Ale zatím mi to asi i stačilo.

Málokdy jsem se nechala rozhodit. Byla tedy pravda, že jsem nemusela výšky a situace, ve kterých bylo jasné, že jsem dávala v ohrožení svůj život, jako tehdy na tom mostě. Ale i tak jsem se po chvíli zvládla koncentrovat. Proto na mě naléhání hnědo-zrzavé vlčice nemělo moc účinků. A hlavně jsem si uvědomovala, co dělala. Po chvíli jsme se tedy dostaly k jakémusi menšímu vodopádu, který se mi líbil. Měla jsem ráda vodopády, duhy, západy slunce... no prostě všechny hezké a zajímavé věci, ostatně skoro jako každý.
Sedla jsem si vedle vodopádu a klidně vzhlédla k vlčici. "Kdo jsem? Hmm... pravděpodobně někdo, kdo má na smečku vysoké nároky a kdo nechce být přehlížený," začala jsem. Opravdu nerada bych skončila ve smečce třeba s Einarem, kterému podle všeho už jen vadila přítomnost ostatních vlků, natož jejich názory, nedejbože když byly třeba ještě odlišné. Sledovala jsem vlčici nicneříkajícím pohledem a trochu k ní natáhla hlavu. "Jinak jsem dost obyčejná," pousmála jsem se potutelně. Ostatně, ani já jsem vlčici neznala. Nevěděla jsem ani její jméno, takže jsem jí svůj dojemný příběh říkat hned na první dobrou nechtěla.

Přikývla jsem na její vybídnutí k tomu, že bychom se mohli projít po lese. Neměla jsem žádnou námitku, vidět les jsem tak jako tak chtěla. Nevypadalo to, že by se vlčice chtěla zrovna o tyhle informace dělit. Vlastně to dávalo trochu smysl, protože třeba počet členů by byla výhodná informace v souboji mezi smečkami. Navíc, jak mi Tiara s Einarem řekli, v tak nebezpečný čas, kdy se tu bojovalo.
Přesto mě ale překvapilo, když mi vlčice řekla, že jméno této smečky nezná. To mi přišlo jako problém. I když ne nijak extra zásadní, ale přece jen problém to byl. Jak se pak mohli vlci bavit o smečkách, když by je nemohli pojmenovat? Pozvedla jsem proto lehce obočí a koukla se radši před sebe. Ještě tu byla taky možnost, že vlčice lhala a nechtěla mi jméno smečky říkat, dokud bych nebyla členem. Žeby to tu bylo tak tajné?
A počet členů mi v podstatě ani nenaznačila. Ale tak nějak mi podle jejích slov došlo, že jich tu nebude moc, co by se o dení ve smečce zajímali. "Pravda... Jsem Socoro a objevila jsem se tady na ostrovech před pár dny," odpověděla jsem jí. Pokud chtěla další informace, musela se zeptat konkrétně.

Co se mě týkalo, radši jsem byla delší dobu na jednom území, než mít volnost a každou chvíli být jinde. Stokrát radši jsem měla nějaký režim, dokonce i povinnosti, které mě zaměstnávali. Byla jsem prostě smečkový vlk, potřebovala jsem nějaké zázemí a vedomí toho, že jsem měla někde domov.
"Popravdě jsem na ní neslyšela vůbec nic," opravila jsem vlčici. A nelhala jsem, jediné, co mi bylo do téhle chvíli řečeno, bylo pouze to, že se nacházela někde na druhém ostrově a... a nic? Na jednu stranu to mohlo být dobré znamení, protože kdyby byla smečka problémová, vědělo by se to stejně jako o té třetí smečce, jejíž jméno jsem nevěděla. A na tu druhou stranu to byl prostě risk, protože jsem se mohla přidat do smečky, která by na první pohled vypadala nějak a po měsíci bych se nestačila divit, kam jsem se to vlastně upsala.
"Ani ne, pila a jedla jsem před chvílí, ale děkuji," pousmála jsem se na vlčici. Jediné co jsem potřebovala, byla chvíle klidu. I kdybych třeba měla jen stát, hlavně jsem nechtěla někam zase cestovat. "Nejvíc bych asi chtěla slyšet takové ty základní infromace. Jako... jak se smečka vůbec jmenuje? Kdo je alfa a kolik je zde členů," nechala jsem větu tak nějak otevřenou, protože tohle samozřejmě nebylo všechno, co jsem se chtěla dozvědět. Ale bylo by fajn těmi nejdůležitejími věcmi začít.

Sledovala jsem vlčici a snažila se odhadnout, proti komu jsem to vlastně stála. Vypadala rozhodně o něco silnější než já. Možná mohla mít i magie, protože se zdála až moc klidná na to, že se kolem hranic její smečky potulovala cizí vlčice. A nezdála se mi ani dost naivní na to, aby mi hned od začátku věřila. Očividně si tedy byla jistá, že jsem minimálně pro ni nebyla hrozba.
Nad její otázkou, která mi přišla spíš jako řečnická, jsem kývla hlavou v souhlasném gestu. "Pravděpodobně, vím totiž jen o třech. Jedna ve Zlatém lese, tu jsem už viděla, jedna s ne moc dobrou pověstí, a pak asi tahle," řekla jsem po chvíli. Nebyla jsem si úplně stoprocentně jistá, jestli byla tohle zrovna ta smečka, o které mi říkala Aileen a Tiara, ale něco mi říkalo, že jsem tu byla dobře. "Na rovinu,- chtěla bych se k nějaké smečce přidat, ale na Zlatou jsem neslyšela moc dobrých slov, stejně jako na tu další, takže vkládám naděje do téhle," dodala jsem. Nevěděla jsem bohužel jména všech smeček, Aileen mi je sice asi říkala, ale opravdu jsem si je nepamatovala. Pouze Zlatou, a to hlavně kvůli tomu lesu. Z mých slov tedy muselo být jasné, že bych se ráda dozvěděla o téhle smečce víc.

Moje momentální fyzické schopnosti byly jedním slovem bídné. A to jsem vždycky nějakou tu fyzičku měla. Asi bych lhala, kdybych řekla, že mě to trápilo, protože já nikdy nebyla rváč ani nadšený lovec, tudíž jsem sílu a rychlost moc nepotřebovala. Ale i tak jsem občas pocítila problémy, které z toho vyplývaly. Třeba, že ta cesta z hor mi dala víc zabrat, než bych si chtěla přiznat. A to byla pouhá cesta, takže ani jsem nechtěla pomyslet na to, kdybych se opravdu musela před někým nebo něčím bránit.
Jak jsem tak byla zabraná do svých vlastních myšlenek, skoro jsem si ani nevšimla vlčice, která se přikradla do mé blízkosti. Další můj pohled pak patřil kardinálovi na jejích zádech. Ani jsem nevěděla, že se dali ochočit. "Vlastně ne," hlesla jsem a střihla uchem. "Hledala jsem to tu," dodala jsem. Takže jsem se nacházela přesně tam, kde jsem chtěla. "Pár vlků mi totiž řeklo, že tu někde má být smečka,... a já se na ní chtěla podívat," řekla jsem ještě. Nechtěla jsem hned říkat, že bych se chtěla přidat, protože tu stále byla možnost, že bych tu nakonec zůstávat nechtěla.

<< les Alf

Jak jsem tak postupovala lesem dál, všimla jsem si, že jsem s e přiblížila pravděpodobně k hranicím nějaké smečky. Pach mi nebyl samozřejmě nijak povědomý, ale nebyla jsem idiot a samozřejmě jsem poznala smečku, když jsem jí cítila. Nebyla jsem si zrovna dvakrát jistá, jak by zacházeli členové smečky s někým, kdo by jen tak vstoupil na jejim území, takže jsem prozatím jen obcházela hranice a alespoň jsem tak zjistila, jak velká ta smečka vlastně byla.
Šla jsem ale docela pomalu, aby mě mohl někdo zdejší zastihnout. Chtěla jsem totiž o zdejší smečce minimálně něco vědět, i když bych se neměla třeba v plánu přidat. Sem tam jsem zacítila i "normální" pachy vlků, no nebylo jich moc. Takže i přes to, že se území smečky zdálo celkem rozlehlé, členů asi zase tak hodně neměla. Což mi přišlo ale spíš jako plus, neměla jsem ráda rozlehlé smečky, kde se jeden s druhým pomalu ani neznali.

<< Severní hory přes Ostříží zrak

Když jsem se dostala do objetí zdejších stromů, nadšeně jsem pohodila ocasem. Tenhle les se mi zatím líbil asi nejvíc. A rozhodla jsem se neupouštět z původního plánu - tedy lovu zajíce. Pomalu jsem procházela lesem, přičemž jsem si prohlížela všechny stromy, mechy, květiny, které už ale vadly, protože přicházela zima. A nakonec se ke mě dostal i pach zajíce. A protože mi přišel relativně silný, určitě nemohl být daleko.
A měla jsem pravdu. Tiše jsem se plížila za pachem zvířete a sledovala prostor před sebou, abych si své kořisti všimla co nejdříve. A jen co jsem mezi keříky uviděla dlouhé uši, skoro jsem ani nedýchala. Nebyla jsem teď zrovna moc rychlá, takže jsem chtěla zkrátit prostor mezi námi o co nejvíc. A jen co jsem se od něj nacházela opravdu kousek, vystartovala jsem ze svého úkrytu a nepřipraveného zajíce v podstatě hned dohonila a chytla do tlamy. Zajíc se vztekal a kopal, no nebylo mu to nic platné. Lehla jsem si na zem, přidržela si ho packou a zabila ho jedním kousnutím do krku.
Maso bylo dobré, ale to ostatně každé čerstvé, teplé maso. Neměla jsem zase tak velký hlad, takže i tenhle relativně malý zajíc mě dokázal zasytit. Když už přede mnou zbyly ze zvířete jen kostičky a kůže, slízala jsem ze sebe krev a vydala se dál.

>>Daénská smečka

<< Křišťálové jezero přes Luku

Šla jsem trochu rychlejším krokem, nechtěla jsem se totiž v horách moc zdržovovat a radši jít co nejrychleji dál, abych se mohla podívat po té smečce, co se tu někde měla nacházet. Sledovala jsem ostražitě okolí a snažila se držet na těch nižších místech hor, abych nemusela čelit zimě, náladí nebo sněhu. A taky jsem se nechtěla zbytečně vyčerpávat lezením do kopce, když jsem to mohla projít dolem.
Hory byly rozlehlé, takže mi jejich průchod zabral docela dlouho. O to vetší radost jsem měla, když jsem před sebou zahlédla pláň. Přidala jsem proto ještě do kroku, abych mohla stát konečně na rovném povrchu a spokojeně popoběhla, když jsem se tlapkami dotkla posledního kusu skály.
Když jsem spočinula na pláni, v dálce jsem viděla obrysy stromů, ke kterým jsem se následně i vydala, protože když už nic jiného, mohla jsem si tam ulovit třeba zajíca a konečně se najíst.

>> Les Alf přes Ostříží zrak

<< Luka

Kývla jsem na její slova a podívala se k lesu, kam šlo i od jezera vidět. "Snad máš pravdu," střihla jsem uchem a došla až k lesknoucí se vodě, ke které jsem se sklonila a několika velkými doušky se z ní napila. Voda byla dobrá a studená, což mě potěšilo, protože jsem nakonec přece jen tu žízeň měla taky, i když jsme předtím pily z toho jezera v horách. Ale ta "procházka" mě celkem vyčerpala, jen co je pravda.
Trochu pobaveně jsem se pousmála a sledovala, jak se Tiara vyvalila v trávě. Já jsem ještě odpočívat nechtěla. Měla jsem v plánu to tu projít ještě o něco víc, i kdyby to nemělo být každé území. "To je dobrý nápad, třeba tam konečně najdeš někoho, kdo ti bude rozumět," podrpořila jsem ji v jejím nápadu. "Asi půjdu dál na jih, a pak se uvidí co dál. Možná se trochu porozhlédnu po té smečce, o které ses zmínila," odpověděla jsem jí a udělala několik kroků směrem od jezera. "Takže tady se naše cesty dělí... těšilo mě Tiaro, určitě se nevidíme naposledy," pousmála jsem se na vlčici a vydala se směrem k horám.

>> Severní hory přes Luku

<< Most přes Les u Mostu

Někdy za půlkou lesa se mi Tiara ztratila z dohledu, ale díkybohu jsem měla ještě čich v pořádku a dokázala jsem jí najít pouze podle stop a pachu. Poravdě jsem do běhu nedávala moc sil, protože se mi nijak soutěžit nechtělo, ale zároveň jsem ani nechtěla ztratil Tiaru, takže jsem alespoň pomalu běžet musela.
Kdesi na začátku louky, když už ubyly stromy, jsem zahlédla Tiaru v dálce a rychle se k ní vydala. Díkybohu, že se nezatoulala moc daleko. "Uh, myslela jsem, že jsi utekla moc daleko," vydechla jsem. Vlastně mě ten delší běh celkem zmohl, les nebyl zase tak malý, abych se po jeho proběhnutí cítila plná energie. "Ne, neviděla... asi je ještě někde v lese," řekla jsem zamyšleně. I když jsem si vlastně ani moc neuvědomovala, jestli šel i po tom mostě, jelikož já šla hned za Tiarou, a pak se rozběhla za ní do lesa. Ale možná, že se od nás oddělil schválně, kdo ví. "Jo, klidně se můžem jít napít," přikývla jsem na Tiařin návrh.

>> Křišťálové jezero

//asshirin labyrint

Když jsme se dostali k Mostu, neměla jsem z toho ani v nejmenším dobrý pocit. Protože jsem nebyla zase tak moc hbitá, abych mohla po tom... mostě přejít bez klepajících se tlap. Šla jsem tedy dost pomalu a pokaždé jsem tlapou vyskoušla, jestli byl prkno dost stabilní a silné na to, aby mě uneslo. A když Tiara sem tam skočila, měla jsem srdce až někde v krku.
Nakonec jsem se však do té činnosti docela zabrala a bezepčně se dostala až na druhou stranu mostu. Tam jsem si oddechla, možná dokonce i celkem hlasitě. Ještě jsem se oklepala, abych ze sebe dostala zbytek toho stresu. A než jsem se stačila pořádně rozhlédnout kolem, Tiara už utíkala kamsi do lesa. "Cože co?" zvedla jsem hlavu a nastražila uši. Nechtěla jsem tu však zůstávat sama, takže jsem se rozběhla - ne moc rychle, za Tiarou. "Počkej na mě!" hlesla jsem mezi stromy.

>> Luka přes Les u Mostu

Uchechtla jsem se nad Tirařinou poznámkou. "Jo, jak pro koho," řekla jsem trochu ironicky a radši se pořádně rozhlédla kolem sebe, jestli náhodou nebyl nějaký gigantický pavouk nablízku. Einar se mnou souhlasil, což nebylo zase takové překvapení, protože ani on nebyl zrovna v top fyzické kondici na nějaký boj s monstry. Ale mohl mít rád adrenalin, zase tolik jsem ho neznala, abych dokázala předvídat jeho slova. Každopádně tyhle mě minimálně nepřekvapily. Nad Tiařinou poznámkou jsem se trochu se zasmála a radši rychle pokračovala dál.
"Tak se mi zdá, že místní ostrovy jsou překážek plné," poznamenala jsem. Ale i tak mě celkem zajímalo, co za výzvu to má zase být. Švihla jsem energicky ocasem a následovala Tiaru dál tunelem, který se mi ale zdál, že pomalu začal mířit nahoru. Což znamenalo východ. Díkybohu.

>> Most

>> Temný les

O místních smečkách jsem toho moc nevěděla, ale určitě jsem chtěla poznat každou jednu z nich, protože co si budeme, ty ovlivňovaly dění opravdu hodně. Mávla jsem ocasem a rozhlížela se kolem sebe. Cesta totiž začala klesat kamsi dolů, přičemž mi vadilo už i jen tohle. Vadilo mi mít nad hlavou kus půdy a nemoc se dostat ven kromě jedné nebo dvou cest, které byly ještě složitě propletené s těmi dalšími.
Přesto jsem zůstavala tak nějak v klidu, protože jsem počítala s tím, že Tiara to tu alespoň trochu znala a hlavně jsem tu nebyla sama. Takže kdyby něco, mohla jsem se spolehnout i na ty, co tu byli se mnou. Snad. "Já bych za těmi příšerami teda asi nechodila... nakonec sílu a magie tu z nás tří máš hlavně ty, my bychom byli proti nějakému obřímu pavoukovi asi nahraní," koukla jsem na Einar a pozvedla "obočí" v otázce - co si o tom myslíš ty? Já osobně jsem ale moc riskovat krk nechtěla, protože mi bylo jasné, že jsem byla momentální proti jakékoli příšeře v dost silné nevýhodě.

>> Bad

Einar o své rodině a minulosti mluvit nechtěl, což mohlo znamenat dvě věci. Buď něco špatného udělal on a nebo někdo jemu. A protože jsem nemohla vyvrátit ani potvrdit jednu z variant, bylo nejlogičtější počítat s tou nejhorší. A tudíž tím, že Einar v minulosti udělal něco špatného. Možná někoho zabil? Podrazil? Tak jako tak, musela jsem si dávat před tímhle vlkem pozor, i když třeba jen preventivně.
"Asi ani ne, ale třeba by Tiara chtěla," zazubila jsem se na vlčici, která ale hned na to řekla, že jeho vlčata ani neviděla. Samozřejmě jsem to celé nemyslela vážně, ale bylo myslím dost zřejmé z mého tónu hlasu. "Zakládání smečky není nic pro mě," dodala jsem ještě k Einarovi. Ne, jednou stačilo. Už jsem měla vedení plné zuby, chtěla jsem se tedy teď od podobné pozice držet co nejdál. A co se strašidelné části tohoto lesa týkalo, byla jsem spíše zvědavá, než že bych se bála. Samzřejmě, zdejší atmoféra byla nepříjemná a necítila jsem se tu dobře, ale i tak jsem se chtěla podívat na to, co nám Tiara měla ukázat.

>>Ashiřin labyrint