Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Salt

Nakonec jsme se od celkem normálního jezera dostali až k o něco ne tak hezkému jezeru. Ne, že by to tu bylo vyloženě strašidelné, ale vládla tu taková nepříjemná atmosféra. Když pak Tiara vybídla Einara, aby nám o sobě něco řekl, i já jsem nastražila uši, protože mě informace o tom zrzkovi celkem zajímaly. Ale nedávala jsem moc naděje tomu, že by se rozmluvil. A měla jsem pravdu. Nakonec nám jen prozradil, že mu zemřel bratr podobně jako mně.
Ze smrti svého sourozence byl ale Einar nesvůj o dost více než já, takže jsem se neptala dál a prostě se spokojila s jeho odpovědí. To mi pak ale už Tiara stejně odpovídala na mou poznámku ohledně její alfy. "Tak nějaký jeho syn, hmm?" koukla jsem na Tiaru s pozvednutým "obočím". "To snad radši ani ne," uchechtla jsem se. Ne, vážně jsem nepotřebovala, aby mi někdo hledat partnera. Když už by na to přišla, zvládla bych to nějak sama. Nebo zatím jsem to vždycky zvládla. Temná část byla podle mého očekávání prostě jen trochu strašidelný temnější les. Ale vypadal zajímavě, to ano.

>> Temný les

"To je sice pravda, ale za tu zodpovědnost a kažodenní starosti to nestojí," odpověděla jsem Tiaře. Ono to možná nevypadalo tak náročně, z pohledu vlků, co nikdy nemuseli nikoho vést, měla ta pozice víc kladů než záporů. Ale to nebyla tak úplně pravda. I když jsem věřila, že se určitě našel i někdo, koho ta pozice naplňovala a i přes všechny ty negativa by neměnil. To všk nebyl můj prípad.
Debata o tom, co měl mít dobrý vůdce se mi zdála celkem zbytečná, protože to každý viděl prostě jinak. Bylo to dost individuální a nejdůležitější prostě bylo, aby ho vlci následovali. A bylo jedno jak toho dosáhl.
"Tak ty si takhle brousíš zuby na svou alfu, jo?" usmála jsem se uličnicky na Tiaru. Bylo mi jasné, že to myslela ze srandy, ale neodolala jsem nic na to neříct. Byla jsem upřímně celkem zvědavá na to, jak ta nejstrašidelnější část ostrova vypadala, než že bych z toho měla obavy. Navíc, možná Tiara jen přeháněla a byl to nějaký temnější les. Ale kdo ví.

>> Bad

<< Laica Mar

Pousmála jsem se nad Tiařinou radostí z Einarovi přítomnosti, ale nijak víc se nevyjadřovala. Já jsem holt nebyla úplně ten typ vlka, co by ostatním skákal kolem krku. Nad jejími slovy jsem tedy ještě kývla, jakože to byla pravda, že jsme chtěli projít ostrovy.
"To nemusí... on to nebyl moc dobrý vlk," koukla jsem na Tiaru. Ne, že bych ho neměla ráda, to ne, byl to můj bratr a i přes to všechno co udělal, jsem nemohla říct, že mi byla jeho smrt jedno. Ale nějak v koutku duše jsem věděla, že si to zasloužil. Nechtěla jsem na to ale moc myslet, protože jsem pak musela řešit vnitřní rozpory o tom, jestli jsem neudělala špatně něco já, že bych tomu mohla třeba zabránit.
Nad jejími slovy jsem se pousmála. "Spíš mi nezbylo nic jiného," pokrčila jsem trochu rameny. "Nikdy jsem neměla tohle... velení ráda," dodala jsem. Bylo to moc zodpovědnosti a starostí, občas jsem v noci nedokázala ani spát. Být tam ještě nějakou chvíli, asi by mě to celé za chvíli odrovnalo. Jen co promluvil Einar, podívala jsem se jeho směrem a nastražila uši. "Dobrý vůdce je prostě dobrý vůdce, nemá to nějaké body, které si musíš zaškrnout, abys jím byl," odpověděla jsem mu. Sice vlk musel mít nějaké ty předpoklady, jako cit pro zodpovědnost, spravedlnost a tak dále, ale hlavně to prostě musel mít v sobě. Musel mít v sobě takovou tu energii, kterou ostatní chtěli následovat. A to ostatní byly více méně bonusy.
"Snad," odpověděla jsem oběma a zadívala se na hladinu. To, jestli jsem tu měla někdy najít další rodinu byla velká otázka. Možná bych se měla lépe, kdybych se nikam nestrkala a žila si jen sama pro sebe. "To je otázka pro Tiaru," řekla jsem a podívala se na zmíněnou vlčici. Já to tu neznala a Einar taky, takže to Tiara tu určovala směr cesty.

"Tak to je přinejmenším smutné... snad se to zlepší a ty si tam najdeš přátele," střihla jsem uchem a koukla kamsi do dálky k jezeru. Už jsem ho viděla celkem dobře. Vyprávění o Tiařině minulosti jsem poslouchala velice bedlivě, vždycky se hodilo znát ty, se kterými vlk trávil čas. Mávla jsem ocasem a poté se podívala zpět na vlčici. "Třeba sem jednou také najdou cestu," pronesla jsem po chvíli. Určitě to šlo, když se povedlo se sem dostat Tiaře, proč by to nemělo jít jejím sourozencům?
"To mě ani moc neudivuje, když toho tu za tak krátkou dobu znáš tolik," usmála jsem se a musela uznat, že i když vypadala Tiara na první pohled možná trochu jednoduše a detinsky, ale vlk po delším čase s ní zjistil, že je vlastně docela dost chytrá.
"Hm, no ...-" chtěla jsem začít, když v tom nás přerušil Einar za našimi zády. Nebudu lhát, lehkla jsem se. Rychle jsem směrem k němu otočila hlavu a hned na to mi došlo, že ten dotyčný, koho jsem zahlédla na pláni byl pravděpodobně on. "Uhm, zdravím," pozdravila jsem Einara nakonec. Vážně jsem ho tu nečekala ani v nejmenším. Každopádně jsme se tedy nemuseli vracet zpátky do hor a mohli si ostrovy projít rovnou. "Hm, no, tak kde bych začala... měla jsem celkem normální mládí, a potom co mi tragicky zemřel bratr, jsem odešla ze smečky," nadechla jsem se a olízla s i čumák. "Poté jsem přišla do jiné, kde ale nebyla úplně nejlepší situace. Nakonec jsem tedy vzala pár vlků a odešla s nimi. Nevím, jestli jsme byli vyloženě smečka, ale tak nějak jsem je tehdy asi vedla, protože jsem je přece jenom odvedla já, tak to byla moje povinnost. Nakonec jsem ale můj post přenechala jiné vlčici, chvíli jsem to tam ještě kontrolovala, jestli to zvládnou, a pak jsem odešla... a nějak se ocitla tady," shrnula jsem rychle svou minulost.

>>Salt

"Hmmm... to nezní moc pěkně. Ale třeba kdybys zkusila jít za nějakým z členů samostatně, třeba by byli přátelštější," zkusila jsem jí pomoct najít cestu z ne moc dobré situace. Oni dost často vlci čekali, že první krok udělá ten druhý. A pokud ho neudělal, nic se nedělo. A tak to vypadalo i v případě Tiary, i když ta se mi zdála celkem komunikativní. Takže bych tipovala, že chyba byla na druhé straně. Ale těžko soudit, když jsem vlky z její smečky neznala.
"Určitě to ocení, taky bude rád, když to bude kolem lépe znát," řekla jsem a pousmála se na ní. I já jsem byla za nové poznatky ráda, o to víc jsem oceňovala Tiaru, která to tu musela objevovat sama. Nebo... neříkala, že šla s dalším vlkem? I když pokud ani ten okolí neznal, moc jí asi nepomohl.
"Huh," podívala jsem se směrem, kam šla Tiara a kde se mělo podle všeho nacházet jezero. Měla jsem dojem, že jsem zahlédla něco se lesknout, ale nebyla jsem si tím zase tak moc jistá.
"Tak třeba... co rodina? Máš nějaké sourozence? A co si dělala před tím, než si se dostala sem na ostrovy?" zeptala jsem se jí rovnou. "Pár věcí o mě by se taky možná našlo..." usmála jsem se trochu.

"Jsi ve smečce?" zeptala jsem se trochu překvapeně. Ne, že by mi do smečka neseděla, to ne, vypadala hodně společensky, ale vůbec se do této doby o smečce nezmínila... ani o tom, že by se tam měla vrátit. Ještě po tom souboji, o kterém mi říkali. Ale nakonec to byla její věc, třeba byla ta smečka nějaká volnější a dovolovala členům chodit si po okolí jak dlouho se jim chtělo.
"Teď hned to asi nebude nejlepší nápad, přece jenom na nás nahoře čeká Einar," pohodila jsem hlavou směrem odkud jsme přišly. "Třeba by chtěl jít taky, když tu není tak moc dlouho," dodala jsem ještě. Možná bychom se pak i lépe poznali a nebyl by tak na zabití.
"Když jsem se bavila s Aileen, říkala, že tam jsou celoročně," řekla jsem Tiaře. Už tehdy mi to přišlo dost zvláštní, ale asi ne vyloženě magické. Jen to byly podivné stromy. Třeba jako modřín, ten zase jako jediný jehličnatý strom na zimu opadával. Tak proč by to nemohlo být naopak, no ne? "Jak daleko to je?" zajímala jsem se. Pokud by to nebylo přes celý ostrov, možná jsme si mohly udělat menší výlet hned teď. "Nejsem si jistá, jestli mám tolik co říct, ale ráda si poslechnu něco o tobě," pousmála jsem se na Tiaru a koutkem oka zahlédla pohyb kdesi v dáli. Mohl to být klidně další vlk nebo nějaké zvíře, ale nezdálo se mi, že by se to cosi přibližovalo, takže jsem to neřešila.

Nakonec se téma "Einar" uzavřelo, přičemž se mi ulevilo. Neměla jsem úplně náladu tu rozebírat jeho komplikovanou osobu a Tiara očividně taky ne. "Tak to tu moc dlouho tedy také nejsi," poznamenala jsem spíš pro sebe. Čekala jsem tak dva roky, podle toho, jak to tu znala. Ale pokud měl být tohle její první zima, skoro mě to až nabylo optimismem, že bych mohla za chvíli opět nabýt svých sil a možná i nějakých magií.
"To by mohlo být fajn, hodilo by se mi to tu znát," přikývla jsem Tiaře. Ráda bych si zdejší ostrovy co nejvíce prošla. Byla to dost velká výhoda, vědět, co se nacházelo kolem. A pokud jsem to nemusela procházet sama, ale s někým, kdo už to tu znal, bylo to ještě lepší!
"Zatím se mi to tu také líbí, ten zlatý les na jihu tohoto ostrova mě za poslední dobu zaujal asi nejvíc," pronesla jsem k Tiaře. V zimě musel být les snad ještě zajímavější. "Můžeme se tu klidně zatím jen projít a lovit až za chvíli, přece jenom nespěcháme, ne?" švihla jsem ocasem a rozhlédla se kolem.

<< Pityas

Nemusela jsem být bůh ví jak empatická, aby mi došlo, že Tiaru vzala ta celá věc s Einarem víc, než by měla. "Neboj, ono mu to zanedlouho dojde," pousmála jsem se na ní. Však pokud nebyl Einar úplný sociální hňup, za chvíli by mu mělo dojít, že pokud se s námi nebude bavit, bude škodit spíš sobě než nám. A že určtiě není v zájmu ani jednoho z nás, abychom se spolu nebavili.
"Kolik si toho tady vůbec prošla?" zeptala jsem se nakonec. "A jak dlouho jsi tady?" přidala jsem ještě jednu otázku. Vlastně byla ta druhá otázka o dost důležitější než ta první. Protože jestli tu Tiara nebyla zase tak dlouho a už toho uměla tolik s magiemi, znala to všude kolem a stihla se dojít posilnit do džungle, nemuselo by to být zase tak těžké ani pro mě.
"Co takhle nějkou menší srnku, hm?" navrhla jsem. Na laně jsme přecejen asi stále nebyly dost silné. I když jsem možná Tiaru jen podceňovala, kdo ví.

"Nepříjemný byl už předtím, než jsme šli spát," zkonstatovala jsem. Ne, nemyslela jsem si, že by byl zrzek přátelský nebo společenský vlk. I když to, co říkala Tiara, bylo také dost možné. "To je dost možné," přikývla jsem Tiaře. Povdzdechla jsem si a opět na chvíli koukla směrem k místu, kde se od nás Einar stranil. Neměla jsem ani tu nejmenší chuť mu podlézat a nebo se mu snažit za každou cenu zvednout náledu, to jsem opravdu neměla za potřebí, ale ani jsem na něj nechtěla být nepříjemná, protože to by taky ničemu nepomohlo.
Viděla jsem, že Tiara nebyla úplně nadšená z toh, že jsme tu Einara nechávala. "Není vlče, zvládne to tu chvíli sám," řekla jsem ještě směrem k ní. "Přece by se ale neměli snažit jen ostatní, i on by mě ukázat alespoň trochu zájmu," oblízla jsem si čumák. Aby spolu mohli vlci vycházet, museli se snažit všichni. A ne jen jeden nebo dva. "Hmm, možná bych zkusila západ? Z východu jsme přišli, tak se alespoň podívám, jak to vypadá na druhé straně hor," navrhla jsem a poté se pomalu vydala směrem z hor (společně s Tiarou).

>> Laica Mar

Trochu jsem se pousmála nad hodující Tiarou. Sem tam mi připomínala vlče, ale byly tu i chvíle, kdy se ukázalo, že toho věděla víc, než by jeden řekl. Holt se k ní muselo přistupovat trochu jinak. "Nedávno jsem jedla, tak je řada na tobě," střihla jsem uchem. Navíc oni předtím ještě bojovali, takže si to jídlo zasloužila.
Opět jsem se koukla směrem k úkrytu a zahlédla kousek rezavé srsti. Takže přece jen vstal. Sice od něj nebylo bůh ví jak pěkné, že nás nepřišel alespoň pozdravit, ale nakonec to byla jeho věc, přítelé jsme očividně nebyli, takže minimálně ke mě žádnou povinnost asi neměl. "Nemyslím si, že bychom mu měly lovit, když se s námi nebaví," pronesla jsem.
Když jsem někomu lovila, brala jsem to možná i jako způsob vyjádření toho, že jsem dotyčnému za něco děkovala, že jsme byli přátelé a nebo že mi byl milý a chtěla jsem mu udělat radost. Ale lovit někomu, kdo se pomalu ani nepodíval naším směrem mi přišlo, jako když vlčata lezou na naštvanou matkou. A já se rozhodně nechtěla stavět do podobné pozice.
"Můžeme se jít kouknout," navrhla jsem. Tiara to tu podle všeho znala o dost lépe než já nebo Einar, takže jsem se co se týče cestování musela držet jejích slov. "Myslím, že bude stačit zavytí, nepůjdem přece moc daleko, ani nikde nebudeme zůstávat delší dobu," řekla jsem, zaklonila hlavu a krátce zavyla. Doufala jsem, že to Einar pochopil, protože bych tu pak nerada řešila nějaké nedorozumnění. Už jsem se pomalu zvedala z lehu, když v tom Tiara začala z ničeho nic vyšilovat. "Tiaro, očividně je Einar jenom mrzutý nepříjemný vlk a chce být nějakou chvíli sám. A i kdyby odešel, přeci bys to krásně zvládla i bez něj," řekla jsem vlčici. Jestli by někdo měl být nerózní z toho, že ho ti ostatní opustí, byl to Einar. Byl tu asi stejně dlouho jako já, takže to tu neznal a byl stejně slabý. A kvůli jeho hloupému přístupu tu klidně mohl zůstat sám. Ale to ho očividně netrápilo.

Lovení ryb bylo nakonec celkem fajn, jak tu byla voda čistá. Sice ledová, ale dobře se vidělo až na dno. Neměla jsem moc hlad, přece jen jsem nedávno s Aileen měla laň a to mi na pár dní stačilo, abych neměla hlad. Zato Tiara vypadala celkem hladově, těžko říct, jestli jí ty menší ryby mohly stačit.
Vylezla jsem tedy z vody na břeh a lehla si kousek od Tiary, která si pochutnávala na rybách. "Můžeš sníst i tu druhou," pohodila jsem hlavou k další rybě. Sice jsem rybu neměla už docela dlouho, ale vzhledem k tomu, že jsem odteď věděla o jezeru, kde šly chytat, neměl by být problém si pro ně zajít někdy jindy.
Při její otázce jsem se koukla nahoru k úkrytu, kde však bylo stále vlku prázdno. "Nemyslím si," řekla jsem po chvíli. "I tady ve skalách a horách by mohla být dobrá zvířata na kožešinu, třeba kamzíci nebo možná i horské kozy, ale nejsem si jistá, jestli bych si tu při jejich lovení nezlomila nohu," uchechtla jsem se trochu. "Možná kdybychom šly ještě o něco níž do údolí, byla by tam normální vysoká," dodala jsem. Normální vysokou jsem myslela srny, laně, jeleny... prostě zvířata, která šla lovit o něco lépe a měla dost velkou kůži na to, abychom ji mohli použít.

Přikývla jsem. "Jo, to bychom mohli, i nějaké zásoby by se hodily," souhlasila jsem s Tiarou. Já se tedy ale na skolení vysoké zrovna necítila. Byli bychom ale tři, tudíž by to nemuselo dopadnout tak špatně. Navíc, třeba i nějaká menší srnka by nám mohla stačit. Já toho nesnědla zase tolik a ani Tiara nevypadala jako nějaké extrémní jedlík. Ale kdo ví, třeba jsem ji podceňovala.
"U řeky při chytání lososů je to větší zábava. Jen strčíš hlavu na vodu a zkoušíš štěstí, jestli ti nějaký neskočí přímo do tlamy... ale tohle jsem zažila asi jen dvakrát," pronesla jsem.Bavilo mě lovit, ať už to byly ryby, kachny, lišky, zajíci a další. Vlk za tu práci alespoň něco dostal. Narozdíl od jiných činností. Třeba plavání, eh, neměla jsem ráda plavání.
"Asi jsem celkem trpělivá," řekla jsem zamyšleně. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale čekat na ryby nebo na jinou kořist mi moc nevadilo. Sice jsem moc nepočítala s tím, že by Tiara uniklou rybku chytla, ale ukázalo se, že měla i jiné magie, než jen zemi, kterou použila předtím v úkrytu. "Můžem to zkusit," máchla jsem ocasem a znovu se zadívala na hladinu. Tentokrát jsem asi dvakrát chňapla do vody na prázdno, no napotřetí jsem chytla rybku celkem snadno. Až mě to samotnou překvapilo. A protože si Tiara přála chytat, vyhodila jsem jí stejně jako tu předešlou do vzduchu. Tentokrát ale úmyslně.

"Tak to máš štěstí," řekla jsem a koukla na její tlapu. Vypadalo to, že jí vážně srostla dobře. "Ani nevím jak přesně se to stalo, ale najednou to prostě bylo. A hojilo se to vážně špatně, protože s ocasem nejde nehýbat," sdělila jsem jí. Bylo to vážně nepříjemné zranění, sice asi ne smrtelné, ale i když se ocas zahojil, stejně byl pořád tak nějak "špatný". A nakřivo. Každopádně vlk ke zlomenému ocasu přišel celkem těžko, takže jsem se toho nikdy moc nebála. Mám takový pocit, že si ho dotyčný vlk zlomil při nějakém souboji, hře nebo něčem podobném, kde bylo víc vlků a někdo mu pomohl. Ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem to věděla jistě.
"Spíš bych sehnala nějaké kožešiny ze zvířat, i když se blbě stahují," navrhla jsem. Nebyla jsem na tyhle věci zrovna nejzručnější, ale v případě nouze bych asi nějakou tu kožešinu zvládla ze zvířete dostat. Sice by to nevypadalo nejlépe, ale šlo o to, jestli hřála, no ne?
"Lov v jezeře by měl být hlavně o trpělivosti. Stoupneš si do vody a jen čekáš, kdy kolem tebe proplave dobrá ryba, kterou pak musíš chytit. Často jsou ty mršky rychlejší, takže je to většinou na dýl," vysvtělila jsem Tiaře a i když nerada, vlezla jsem do studené vody. Avšak jen asi do poloviny nohou. I tady jsem ale sem tam zahlédla rybku. Sice malou, ale o to asi moc nešlo. "Snad ano," řekla jsem a sledovala vodu přede mnou, dokud ryba neproplavla dost blízko na to, abych po ní hňapla. Kupodivu se mi to podařilo hned na poprvé, avšak rybku jsem chytla jen za ocasní ploutev, takže se mi brzo vysmekla a obloukem letěla zpět do vody. Tedy pokud nebyla Tiara rychlejší a nechytila ji.

"Uh, a srostlo to dobře?" zeptala jsem se zájmem. Chodila dobře... nebo se mi nezdálo, že by nějak výrazně kulhala. "Já zažila vlka, co si zlomil ocas a nakonec mu srostl špatně, trochu do strany," řekla jsem. Vlastně to bylo trochu vtipné. "To já samozřejmě chápu, jen tady je to nebezpečí o dost větší," pronesla jsem k Tiaře. A to nepočítám třeba sněhové vánice. Chodit po zdějších, namrzlých a ostrých skalách ve vánici nebyl zrovna můj sen. Ale pokud byla vlčice tak odvážná a nevadilo jí riskovat zlomeninu znovu, byla to čistě její věc, no ne?
"To bychom možná zvládly, ale asi by ty chlupy zalézaly do čumáku," zazubila jsem se. I když jsem pelíchala já, občas se mi chlupy dostaly do čenichu, a já pak pšíkala ještě hodnou chvíli potom. Ale určitě by to hřálo, to asi ano. A nehnilo by to, jako třeba tráva.
"Já pár ano, většinou tam nejsou tak velké ryby jako v potocích a menších řekách, ale lépe se chytají," řekla jsem a zvedla zrak směrem k vodní hladině. Jezero bylo celkem velké a voda se zdála opravdu čistá. Škoda, že už nebylo teplo, mohly jsme se vykoupat. Chvíli jsem tu vodu sledovala a sem tam se pod hladinou cosi mihlo... takže ryby tu pravděpodobně byly. "Cheš to zkusit první?" zeptala jsem se pozvedla "obočí". Tak nějak jsem tušila, že jí to teď půjde asi lépe.

I já se nad její poznámkou zasmála tentokrát nahlas. "Kdo ví, jak dlouho ho to ještě bude bavit, když jsem odcházela, spal stejně tvrdě, jako by teprve před chvílí zavřel oči," poznamenala jsem. Nevypadalo to, že by se měl co chvíli vzbudit. Ale pokud stejně jako já přišel teprve před chvílí a do toho hned musel bojovat, moc jsem se nedivila.
To, že si vlčice boj nepamatovala mohlo mít hodně příčin. Buďto měla prostě špatnou pamět, mohla mít trauma, přecejen vnitřnosti a krev někoho sebrat dokážou, byla tehdy hodně unavená nebo... nebo tam byla nějaká zvláštní magie. Ale asi nemělo cenu o tom polemizovat, protože když si to nepamatovala, tak asi nevěděla proč tomu tak bylo.
"S tím souhlasím, ale tady je přecejenom pravděpodobnější, že si jeden zlomí nohu, v tom horším případe i vaz," řekla jsem Tiaře. Ostrých srázů tu bylo dost a i bez náledí se po nich chodilo vážně blbě. Ale možná za to mohla jen moje únava nebo divná slabost, kterou jsem pociťovala už od začátku, když jsem se tu probudila na pláži.
"Já mám hustý kožich skoro pořád, takže línání na přelomu podzimu a zimy moc nezaznamenám... ale na jaře... na jaře by se ode mě měli vlci držet dál," uchechtla jsem se. To jsem byla doslova jeden velký poletující chumel chlupů. "Můžeme, třeba tam budou i ryby," přikývla jsme a zvedla se, načež jsem se i s Tiarou vydala k vodě. "V mé domovině jsem ryby lovila celkem dobře, nevím, jak mi to půjde tady," prozradila jsem jí.