Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Několikrát jsem zívla a sledovala přírodu kolem sebe. Bylo tu ještě trochu zeleně, ale už ze vzduchu bylo jasně cítit, že zima na sebe nenechá dlouho čekat. Přehodila jsem si přes přední tlapy ocas a nechala si lehkým větříkem čechrat srst. I přesto, že jsem nikdy nežila ve velké zimě, měla jsem ji překvapivě hustou a teplou. Což s jarem ale neslo i dost silné... a tím myslím vážně silné línání, kdy se mi na zádech tvořily chomáčky vypadané srsti.
Zanedlouho se vzbudila i Tiara, která se za mnou vynořila z ničeho nic. "Dobré... celkem fajn, ale asi jsem nakonec spala moc dlouho," pousmála jsem se. Cítila jsem, že kdybych spala o něco kratší dobu, asi by se mi probouzelo lépe. Ale teď už se s tím nedalo nic moc dělat. A upřímně se s tím asi obecně nedalo nic dělat. Stejně bych se nedokázala sama vzbudit.
"To chápu, jestli jste tam bojovali," řekla jsem směrem k ní a poté na chvíli stočila pohled ke vdochu, kde spal Einar. Ani jeden z nich mi nepřišel moc jako bojovník, ale pokud jim šlo o život, asi neměli moc na výber. Při její dalších slovech jsem si však musela povzdechnout. "Já mám hory ráda, jen mi nepřijdou jako nejlepší zimoviště, ale jak jsem řekla předtím, je to vaše věc," pokrčila jsem rameny. "Ale je to tu hezké, to jo," přiznala jsem po chvíli.

//dáme menší fretkohru, sorry Zíňo, zdržuješ >:

Jak jsem řekla, hory mi zase tak nevadily. Neměla jsem proti nim zhola nic, jen mi nepřišly jako dobrý úkryt na zimu, to bylo celé. Nakonec to ale stejně nebyla ani moje věc, protože já tu zimovat nehodlala. Nakonec se i mě hodil spánek, protože hlas ani žízeň jsem už neměla, únava byla poslední věci, co mě trápila. Proto jsem se stočila do klubíčka v rohu menší jeskyňky a schovala si čumák pod ocas.
Když jsem se po nějaké chvíli vzbudila, absolutně jsem nedokázala odhadnout, jak dlouho jsem spala. Každopádně jsem se cítila asi o něco lépe než předtím. I když možná trochu přejetě... doufala jsem ale, že jakmile se protáhnu, bude mi lépe. Opatrně, abych ostatní nevyrušila, jsem se pomalu zvedla a tlapou trochu odstrčila kámen, co barikádoval vchod. Následně jsem se protáhla tou relativně malou štěrbinou a vylezla ven. Tam jsem se důkladně oklapala, abych si znovu načechrala pomačkanou srst a sedla si kus od vchodu.

<< Common forest

Les, kterým jsme právě prošli, abychom se sem dostali byl naprosto ideální, avšak to by oba vlci nesměli být paličatí a slepí vůči tomu, co nechtěli vidět. Protože z jejich slov bylo jasné, že chtějí do hor a žádný argument by pro ně nebyl tak důležitý, aby od svého záměru upustili. "Já neříkám, že jsou hory špatné místo. Pouze si myslím, že minimálně na pobyt přes ZIMU, nejsou hory zrovna dvakrát chytrým řešením, ale ve výsledku je to vaše věc, protože to vy tu budete bydlet," pokrčila jsem nakonec rameny.
"A ne, máš pravdu, nikdo mě tu být nenutí. Přesto bych si ráda odpočinula někde, kde nebudu muset každou chvíli zvedat hlavu a hlídat si záda," dodala jsem ještě důvody, proč že jsem tu s nimi vlastně byla. Ještě kdyby tu nebyla taková napjatá atmosféra, čímž jsem myslela celé ostrovy, asi bych nějak riskla samotu a opravdu se vydala do toho blízkého lesa, hledat nějakou noru. Nakonec se však našla docela dobrá "schovka" i tady. Jak jsem ale předtím říkala, nebyl tady úplně nejlepší terén, takže jsem celou dobu našlapovala velmi opatrně, aby mi nepodklouzly tlapy. A to ještě nebyl sníh a náledí. Přesto jsem se ale nějak dokázala dostat do oné pukliny a lehnout si k nejbližší stěne.

>> Alatay

>> Mlžné pláně

Po delší procházce pláněmi jsme se dostali až do jakéhosi lesa, který se mi ale líbil. Pokud bych hledala místo pro smečku já, určitě by to byl nějaký podobný les tomuto. "Hmm, to je zajímavé... budu je muset taky začít hledat," řekla jsem zamyšleně a švihla ocasem. Následně jsem se pak relativně zmateně koukla z Tiary na Einara a zpátky. Neměla jsem nejmenší tušení o jakých horách se bavili. Podle Tiary šlo ale o takové ty hory, kde byly i "louky" a nějaké stromy, což by ve výsledku tak špatné být nemuselo, i když podle mě byl stále nejlepší volbou les.
"V horách to nebude o moc lepší," nadhodila jsem. Jestli se schovávat mezi stromy nebo kameny... to už nebyl takový rozdíl. Navíc lesy nebyly jenom stromy, i tam se daly najít skály a různé další schovky. Také ještě šlo o to, jak dlouho se chtěli v těch horách schovávat. Jestli pár dní, pár měsíců nebo pár let. A taky kolik vlků tam chtěli schovávat. Jen oni dva? Každý sám? Pokud by to bylo na delší dobu, museli přece myslet i na potomky. Dospělý vlk by se nakonec přizpůsobil asi všude, ale jít k vodě strastiplnými uličkami mezi skálami s několika neohrabanými vlčaty, nebyla ta nejhezčí představa. A při poslední otázce Einara jsem se na Tiaru podívala taky, protože to byla docela zásadní informace.

>>Pityas

>> Bašta

Trochu jsem přivřela oči směrem k rezavému vlkovi, upřímně jsem si nebyla úplně jistá, co si o tom vlkovi myslet. Nebyl mi vyloženě sympatický, ale zlý asi taky nebyl... no, snad ukáže čas. Zato druhá vlčice bylo o dost sdílnější a očividně i milejší. Akorát jsem si dokázala představit, že po nějaké chvíli by mi mohlo její povídání začít lézt na mozek. Zatím ale povídala samé důležité a zajímavé věci, třeba o vlkovi z džungle. O džunglích jsem trochu povědomí měla, ale osobně jsem v žádné ještě nebyla.
"Uhm, nejsem si jistá, že nějaké ty kamínky mám... kde jsi je vzala ty?" zeptala jsem se hned potom, co domluvila. "Taky mě těší," pousmála jsem se na vlčici. "Tam asi nebude moc zvířat, ne?" pronesla jsem tak nějak do větru. Moc zvířat v zimě nežilo. Samozřejmě, že se sem tam našel nějaký ten sob, sněžný zajíc nebo liška, ale to bylo tak všechno. Lesy byly na potravu o hodně bohatejší, což si myslím, bylo velmi podstatné plus. Tak nějak nevědomky jsem tedy pomáhala založit smečku.
Když pak promluvil Einar, trochu jsem nadzvedla 'obočí'. Mraky pronásledují oblohu? Takže se obloha podle něj hýbala... nebo? Jeho slova mi upřímně nedávala moc smysl. A vytvořit ho tam? Kde tam? Samozřejmě jsem ale pochopila co tím chtěl nakonec říct, tedy že tu bezpečno nebylo nikde. "Chápu," řekla jsem jen. Když jsme pak došli k vodě, neměla jsem moc žízeň, ale stejně jsem se trochu napila, protože bůhvů, kdy bychom narazili na další tok. "Tak když chcete chlad, proč prostě neobsadíte nějaký les na severu?" nadhodila jsem. "Bude tam dost zvěře, místa na úkryt a nebude tam nebezpečný terén," dodala jsem ke svým předchozím slovům. Nebyla náhoda, že většina smeček se nacházela v lesích, bylo to prostě nejvýhodnější. I když by si Einar možná představoval něco lepšího, něco, kde žádná smečka ještě nebyla, fakt zůstával ten, že na louce se neschováš a na skaliskách buďto umřeš hlady nebo si zlomíš vaz.

>>Common forest

Nakonec se z dvojice vlků zdála o dost více komunikativnější ona menší vlčice. Byla jsem ráda, že alespoň jeden z nich se se mnou baví, protože kdyby ne, pozornosti bych se nedomáhala a prostě odešla, čímž bych se ale samozřejmě nic nedozvěděla a akorát si zkazila náladu.
Nakonec mi vlčice v podstatě sdělila to, co předtím Aileen, čímž se mi potvrdilo, že říkala pravdu. Ne, že bych hnědou vlčici podezřívala, že mi lhala, ani pro to asi neměla důvod, ale byla mladá, tak trochu mi něco říkalo, že by mohla věci třeba neúmyslně poupravit nebo zveličit či podcenit.
Už jsem chtěla šedivé odpovědět, když v tom promluvil zrzek. Boj, výborně, na lepsí místo jsem opravdu narazit nemohla. "Taky jsi teprve dorazil?" chtěla jsem se ještě ujistit. "Jsem Socoro," koukla jsem na oba dva a olízla si čumák.
"Procházela jsem Zlatým lesem, kterým tekl potok, řekla bych, že bude pokračovat i směrem tam..., na louku," pohodila jsem hlavou doleva. Potok v lese totiž nebyl tak malý, aby tekl jen tam na jednom místě. "Takže boj? Je to tu tedy vůbec bezpečné?" zeptala jsem se tak nějak obou, protože i Aileen se zmiňovala o nějakých cizincích. Ráda bych alespoň věděla, jestli dávat větší pozor na okolí, a nebo se bojovalo jen v určité část ostrova.

>> Mlžné pláně

Jak jsme se k sobě víc a víc přibližovali, nemohla jsem dál předstírat, že jsem byla hluchá. Prvních pár vět jsem sice nešlyšela, respektive jsem je neslyšela dost dobře na to, abych dokázala říct, čeho se týkaly, ale dalším slovům rezavého vlka jsem porozumněla bez větších problémů. "Ne, to opravdu nebudu," pronesla jsem směrem k němu a nakonec pohlédla i na vlčici vedle něj. Oba vypadali vážně docela unaveně, dost podobně jako já před pár dny. "Jen jsem si říkala, jestli jste taky před chvílí nepřišli na ostrovy..." dodala jsem a přešlápla na místě.
"Protože já stále nevím, jak jsem se tu vzala a docela by mi pomohlo, kdyby mi to někdo řekl," pronesla jsem po chvíli. Stále mě to docela trápilo. Bůh ví, co stalo před mým teleportováním sem na ostrovy. Nepamatovala jsem si totiž ani situaci při které by k tomuhle přemístění mohlo dojít, takže mi to muselo z hlavy vymazat víc, než jen tu osudnout chvíli. Ale pokud jsem si to nepamatovala já, byla tu i velká možnost, že si to nepamatoval nikdo. Což by mě na jednu stranu uklidnilo, že bych v tom nebyla sama, ale i rozhodilo, protože by to znamenalo, že bych si už nikdy nemusela vzpomenout. Což bylo děsivé.

<< Zlatý les

Pomalu jsem procházela rozhlehlou loukou a přemýšlela, co bude dál. Nebo co by mělo být dál? Měla jsem nějaký plán? Ne, absolutně jsem netušila, co tu budu příštích pár dnů dělat, a to mě poměrně hodně stresovalo. Vždycky jsem měla v hlavě alespoň mírný náznak toho, co bych chtěla podniknout nebo dokázat, ale tady jsem vážně nevěděla. Najít nějakou smečku? Možná se konečně někde usadit až do mé smrti a být v klidu, možná mít další vlčata a prostě žít... v klidu. Ale to jsem já prostě nedokázala. Už teď když jsem o tom přemýšlela, tak mi bylo jasné, že jsem lhala sama sobě. Nikdy bych nedokázala jen tak žít na jednom místě a navždy být jenom... matka?
Švihla jsem ocasem a trochu se zamračila na siluety přede mnou. Takhle z dálky jsem toho moc neviděla, jen jsem odtušila, že jedno bude pravděpodobně vlčice a jedno vlk, protože byl větší. Ale taky jsem se klidně mohla seknout a narazit na dvě vlčice nebo dva vlky. Většinou jsem se svou intuicí ale moc nepletla. Svůj směr jsem neměnila, takže jsme se po chvíli přiblížili a já mohla potvrdit svou domněku. Trochu jsem zvedla hlavu a přeměřila si oba pohledem, vypadali celkem unaveně, takže tu možná bloudili už nějaký čas, těžko říct.

Poslouchala jsem jak Aileen hovořila o svých rodičích a trochu přitom zvědavě naklonila hlavu na stranu. Nemyslela jsem si, že by mohla být nějaká alfa vůbec takhle neschopná, protože to by tu smečku měla tak měsíc, než by se jí rozpadla. Přikládala jsem to tedy prostě jen mladému věku a zaujatosti téhle vlčice, která své rodiče celkem dost podceňovala. "Jsem si jistá, že si ji dřív nebo později mají v plánu prověřit," pronesla jsem směrem k Aileen a hodila pohledem směrem ke zlatým korunám zdejších stromů. Ta zlatá mi po chvíli začínala trochu vadit, protože sem i to tu zdálo takové jednotvárné a nepřehledné, všechno to kvůli té jedné barvě tak nějak splývalo.
"Já jen, jestli sis to třeba nerozmyslela, nechci totiž asi jen tak bezcílně chodit po ostrově tam a zpátky, spíš tak nějak poznat místní a nějaké ty další smečky," dodala jsem. Trochu jsem pochybovala, že jsme cestováním a objevováním myslely to samé. "Asi nemá-," přerušil mě další vlk. Nastražila jsem jeho směrem uši a sjela ho hodnotícím pohledem. "Zrovna vyrážíme pryč," odpověděla jsem víceméně neutrálně. I tenhle mi připomínal nějaké mladé vlče v pubertě. "Možná... nevadilo by, kdybych se tu chvilku prošla sama a trochu si to všechno srovnala v hlavě? Našla bych si tě za pár dní," navrhla jsem ještě Aileen. Potřebovala jsem teď asi nějaký ten klid a chvilku o samotě, utřídit si myšlenky kolem tohohle nového světa a možná si jen někam v klidu lehnout a jen existovat. "Určitě si vy dva budete rozumnět," koukla jsem významně na oba dva. Mohli být tak stejně staří, dokonce se k sobě hodili i zbarvením... Nakonec jsem se na Aileen ještě pousmála a mávla ocasem. "Tak zatím," pohodila jsem hlavou směrem k ní a rozešla se dál lesem.
//potřebuju za Einarem, sorko :<
>> Bašta

Celou dobu jsem se na druhou vlčici dívala s jakýmsi opovržením. Být Aileen, postarala bych se, aby se mi nikdo takový do smečky nedostal. Ještě když byla podle všeho dcerou alf, musela mít taky trochu slovo, no ne? Upřímně jsem se ještě trochu bála, že by se chtěla přiživit na naší srně, ale to bych jí pravděpodobně ukázala ještě o něco rázněji, kde bylo její místo. A v mé hlavně to bylo hodně, opravdu hodně po námi dvěma.
Jen co vlčice odešla, obrátila jsem se k hnědé vlčici. "Možná nebyl dobrý nápad jí pozvat do smečky, ještě vám tam nadělá hodně problémů," pronesla jsem se a přešla k mrtvé srně, do které jsem se zakousla. Můj hlad se tak pomalu vytratil a já byla po chvíli naprosto spokojená. Dokonce i bolest hlavy a vyčerpanost mi po jídle zmizela. Jen co jsem už do sebe nedokázala dostat ani sousto, olízla jsem si tlamu a sedla si. "Asi půjdu zase o kousek dál, jestli chceš, klidně můžeš jít se mnou, ale chápu, když budeš chtít zůstat tady," pronesla jsem směrem k Aileen po chvíli.

Pokrčila jsem rameny nad slovy mladé vlčice. "Je možné, že je to zde, na Mois Grisu opravdu tak, ale těžko říct, jak se to s magií má i v jiných... zemích?" pousmála jsem se a pohlédla před sebe. Nevěděla jsem přesně, co je Mois Gris zač. Jestli úplně jiný svět, jiná dimenze nebo prostě jen nějaký odlehlý ostrov. Ale já osobně bych si tipla ten svět, připadalo mi to tady totiž docela jiné než býval můj domov. Ne nějak výrazně, ale rozdíly jsem cítila. Navíc jsem si doteď nedokázala vysvětlit, jak jsem se sem dostala. A to byla asi ta nejzásadnější věc, která mě trápila. "Budu ti v tom držet palce, určitě se ti to povede," mrkla jsem na ni zeleným okem.
Ta další vlčice, co se tu objevila mě každým okamžikem začínala štvát čím dál tím víc. Nechtěla jsem se do ní však opřít tak hodně, jak bych si přála, protože to byl přece jen Aileenin boj, který si musela vyhrát sama. Kdybych se za ní hádala já, asi by to nemělo smysl. A vlastně jsem ani nevěděla pořádně okolnosti ohledně té situace, o které se hádaly. Možná, že nakonec byla Aileen ta, co udělala chybu.
Ve výsledku mi podle jejich slov však přišlo, že se hádaly o dost, minimálně z mého pohledu, zbytečné věci, která se dala určitě vyřešit i jinak, než kousavě. Trochu jsem nakrčila čumák nad posledními slovy té cizinky. "Tohle nebylo nutné, nemyslíš?" řekla jsem víceméně chladně. Připadala mi jako vypočítavá mrcha. A Aileen možná trochu jako puberťák, kterým však ale vlastně i byla. Udělala by daleko lépe, kdyby poslala tu nepříjemnou vlčici pryč bez většího rozčilovaní. Určitě by dosáhla lepšího výsledku než hádky, která vlastně nikam nevedla.

Těžké časy dělaly silné vlky. Nikdy jsem nebyla ten typ vlka, co by si přál jen krásné západy slunce a pikniky smeček na rozkvetlé louce. I když jsem násilí neholdovala, občas trochu toho adrenalinu neuškodilo. "Když žije vlk sám, naučí se jak přežít. Ale to, jací jsou vlci doopravdy, zjistíš, až proti nim stojíš ve válce," pronesla jsem směrem k Aileen a natáhla do nosu pachy z okolí. Očividně jsme se blížili ke stádu nějakých těch srnek. Vlastně jsem měla docela dost hlad, jak jsem nad tím čím dál tím víc přemýšlela.
"Ale ani já neřeším konflikty silou. Popravdě ani magii jsem nikdy moc nepoužívala, ani nevím, jestli ji stále mám..." mávla jsem ocasem a trochu kývla hlavou. Spíš mě užilo na slova než na nějaké hrdinské a silácké činy. Ne, že bych se bála nebo tak něco, spíš mi nepřišlo, že by to mělo nějaký extra účinek. "Věřím, že to tu bude pěkné, zatím to vypadá, že tu máte hodně zeleně a i zvěře," pousmála jsem se. "Hmm... určitě to nebude trvat dlouho a ty nejdůležitější informace se roznesou, vždycky to tak je," pronesla jsem. Nakonec byli vlci vždycky hrozné drbny a podle všeho co Aileen řekla to vypadalo, že onen konflikt je ještě poměrně nový.
Když jsme přišly ke stádu, očekávala jsem, že budeme lovit po staru. O to víc mě překvapilo, když to za nás udělala magie mladé vlčky. Vlastně jsem byla docela ráda, že jsem se teď za ničím nemusela hnát. Už jsem se docela těšila na plný žaludek, když v tom nás někdo vyrušil.
Ledově jsem přelítla vlčici pohledem a potom se obrátila zpět na Aileen, která ji podle všeho měla znát. "Co takhle se prvně uklidnit? Nikdo není zvědavý na tvé pubertální výlevy. Sice nevím kolik ti je, ale pokud víc než dva, tak bych se zamyslela," řekla jsem směrem k ní a přešlápla. Určitě se mi nelíbil tón ani slova, která tahle vlčice vypouštěla z tlamy. Viděla jsem ji jen jako nevychované vlče, i kdyby jí bylo třeba osm.

"Taky si myslím," souhlasila jsem s Aileen. Určitě bylo lepší se teď pořádně najíst a pak neřešit hlad, než si ulovit pouze zajíce a pak muset za chvíli na lov znovu. Švihla jsem ocasem a pokusila se nasát zdejší pachy, čímž se k mému dostalo několik informací, že o zvěř tu nouzi neměli. "Tak to musíš být na světě opravdu chvilku, vlci nikdy nežijí v hramonii dlouho, po chvíli to vždycky vede k válkám," řekla jsem k mladé vlčici. Neměla jsem v úmyslu ji nějak shazovat kvůli jejímu věku, protože podobný názor měli i někteří dospělí, kteří neměli tu čest žít v nějaké větší nebo ctižádostivější smečce. Prostě to tak bylo, vlkům vždy po chvíli v blahobytu a klidu přeskočilo a začali se nudit a hledat cesty, jak dostáhnout ještě většího 'bohatství' v podobě moci, zvěři, síle nebo území.
"I když je válkách mnoho zla, občas je vlk potřebuje aby se trochu zocelil a začal pohlížet na svět zdravým pohledem," řekla jsem Aileen. Já sama nikdy války nevyprovokovávala, ale aspoň se v nich mladí trochu přiučili životu. A smrti samozřejmě. Jen co na mě hnědá kývla, pochopila jsem, že budeme pronásledovat srny a vydala se po jejich stopě hned za ní. Jak mi tak vyprávěla o zdejší situaci, musela jsem i já uznat, že byla docela zapeklitá. "A co přesně tedy chtějí?" zeptala jsem se. Pokud by šlo třeba o území, většinou se to dalo nějak domluvit. "Co je to za smečky?!" řekla jsem lehce znechuceně. Chápala jsem, že ne všichni sdíleli cit k vlčatům stejně jako já, ale přece i hlupák musel chápat, že bez vlčat budou ve smečce za chvíli jen staří a nemohoucí vlci čekající na smrt. Vlčata byla budoucnost a muselo se o ně pečovat a vychovávat je, aby pak jednou mohli převzít všechno na co by jejich rodiče neměli sílu. O to víc mě mrzelo, že já musela ta svá tak brzy opustit.

Kývla jsem na její vysvětlení ohledně zdejšího lesa. "To je celkem zajímavé, ještě jsem žádný podobný les neviděla," pronesla jsem zamyšleně a prohlížela si zlatavé lístky zdejších stromů. V zimě to tu muselo být velice zajímavé. Kromě zlaté barvy se mi však les zdál poněkud normální, v pozitivním slova smyslu. Neměla jsem zase tak ráda výstřednost, o hodně radši jsem byla, když byly věci tak, tak jsem je znala. Jen co jsme došly k vodě, několika velkými doušky jsem se napila. Voda dokonce zahnala skoro celou bolest hlavy a já teď potřebovala akorát sehnat něco k jídlu, aby mi bylo zase dobře.
"Možná bychom mohly ulovit nějaké menší zvíře," řekla jsem nakonec. Když jsme byly dvě, možná jsme měli šanci i s nějakou větší kořistí než byl zajíc. Nebo bychom jich mohly ulovit víc. "Rvaly? To dělají často?" zeptala jsem se zájmem a hodila po ní zelený pohled. Nebylo to zase tak dávno, co jsem před podobnou situací utekla, vážně jsem ji nechtěla zažívat znovu. Ale vzhledem k tomu, že jsem nepatřila ani do jedné z nich, se mě to pravděpodobně netýkalo. "Docela příhodné jméno," usmála jsem se trochu a vzhlédla ke stromům. Při zmínce o cizincích jsem se zamračila. "A to jim to zdejší vlci nechávají projít?" zeptala jsem se lehce nechápavě. Jít o má vlčata, asi bych nenechala jediný kámen na svém místě, dokud bych je odsud nevykopala. "Socoro, těší mě," představila jsem se i já.

Sledovala jsem vlčici a přitom sem tam hodila pohled směrem k lesu. Podle počasí se zdálo, že teprve končilo léto. A i... i v mé zemi končilo léto. Tak proč les vypadal jako na konci podzimu? Měla jsem v plánu zeptat se na to hned, jakmile by mi byly zodpovězeny důležitější otázky. "To je vážně divné," přimhouřila jsem oči a otočila se opět směrem k místu, kde jsem se před chvílí probrala. "Není to zase taková změna, žila jsem i tam povětšinou v lesích, ale je pravda, že ty byly touhle dobou ještě zelené..." pronesla jsem a pohodila hlavou k lesu. Tak nakonec ta otázka přišla o něco dřív.
"Ano, napít bych se určitě potřebovala," přikývla jsem. I hlad jsem měla, ale nechtěla jsem jí otravovat s lovením. A navíc jsem na tom nebyla tak špatně, abych za sebe nechávala lovit ostatní. Hanbou bych se propadla. "A jak je to tu vlastně velké? Jsou tu nějaké smečky?" ptala jsem se dál. Smečky pro mě byly důležité téma. Žila jsem v nich prakticky celý život a jen tehdy jsem se cítila, že moje činy mají konečně smysl. Akorát jsem pak byla v dlouhotrvajícím stresu, takže to nemělo jenom ty pozitivní stránky. Ostatně jako všechno. Nejlepší by bylo, kdyby tu byla nějaká malinká smečka někde na severu, to by mi vyhovovalo úplně nejvíc.