Příspěvky uživatele

Jen co se vlčice podívala mým směrem, rychle jsem se ještě narovnala, aby si mě potom nepamatovala jako nějakou pokrčenou chudinku. I když jsem nebyla zrovna v tip top stavu, stále se ve mě ozývala ta nekonečná hrdost a potřeba vypadat v očích ostatních co nejlépe. "Nerada vás tu ruším, ale před chvílí jsem se probrala na pláži,... tadyhle kousek," pohodila jsem hlavou k místu, odkud vedly moje stopy. "A nevím jak jsem se sem dostala, s čímž mi asi nepomůžete... ale hlavně nevím, kde jsem," dodala jsem, abych jí objasnila s čím že jsem to vlastně potřebovala pomoct.
Vlčka vypadal hodně mladě, ale hlavně jsem si všimla jejího šátku. Byl opravdu hezký, no hlavně mě zajímalo jak k němu mohla přijít. Přecejen si ho asi sama neupletla. Jak jsem si ji prohlížela dál, všimla jsem si i jizev na jejím boku. Žeby bojovnice? Nevypadala vyloženě na někoho, kdo by se rád rval, ale ani nijak naivně nebo přespříliš mile a uťáple. Takhle podle prvního dojmu mi byla sympatická, no nenechávala jsem se zatím unést. Možná se jenom přetvařovala.

<< Příchod na MG

Pomalu jsem otevřela jedno zelené oko a hned po něm i to druhé. Ležela jsem na jakési pláži blízko lesa. Docela dost mě bolela hlava a v krku jsem měla jako na poušti, ale hlavní bylo to, že jsem si nepamatovala, jak jsem se sem dostala. Že by mě sem odneslo moře? Trochu nemotorně jsem se posadila a pokusila se oklepat písek alespoň z krku. Nakrčila jsem čumák a pokusila se alespoň podle pachů okolo zjistit, jestli mi to nebude povědomé. Nebylo.
Nakonec jsem se zvedla i ze sedu a znovu se oklepala, tentokrát celá. Povedlo se mi tak ze sebe dostat většinu písku a znovu si načechrat srst, která se mi přilepila k tělu. Neměla jsem stále však nejmenší tušení, kde jsem se necházela. To pro mě znamenalo velký problém. Chtělo to někoho potkat. Proto jsem se nakonec rozešla kolem pláže a v hlavě si dělala malý seznam úkolů, který jsem potřebovala splnit. Napít se, najíst se, zjistit kde to jsem a vymyslet, co tady budu dělat. Nedokázala jsem jen tak chodit po světě a nemít plány na další dny. Bezdůvodně bloumat po okolí by byla moje smrt. Jak jsem byla tak zahloubaná do svých myšlenek, skoro jsem si nevšimla vlčice, která se procházela nedaleko ode mě. Stejně jako já vypadala zamyšleně, takže se mi ji moc rušit nechtělo, ale já prostě potřebovala vědět kde že jsem to vlastně byla. "Uhm, zdravím!" pronesla jsem směrem k ní. "Mohla bych se vás na něco zeptat?" dodala jsem ještě a pokusila se o drobnější úsmev.