Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vysvětlil mi jak to funguje. Porozuměla jsem tak polovině, ale třeba mi to jednou vysvětlí mnohem lépe. A dokonce se mnou souhlasil, což mi udělalo nesmírnou radost. Ta však dlouho netrvala, musela jsem se soustředit ale dřív než jsem se nadála, bylo po zaječí rodince. "S tebou jeden o hladu nebude." Ušklíbla jsem se a svým způsobem jej pochválila za dobrou práci. Když zcela jistě nechal lianovou klec zmizel, vydala jsem se k úlovku. Nejdřív jsem na ně váhavě koukala a pak pokrčila rameny, "Řekněme, že smečce neublíží, když se najíme první." Řekla jsem a do jednoho většího, avšak ne do toho dospělého, pustila. Netrvalo to příliš dlouho a kdyby neměli kosti, nebyla by po prckovi ani památky. Pak jsem si olízla tesáky a celou tlamu od zaječí krve. Ač jsem kromě svého návrhu nic moc nestihla udělat prohlásila jsem; "Myslím, že se naše spolupráce mnohem zlepšuje a už vypadáme víc jako pár, co říkáš?" Pozvedla jsem obočí, zajímalo by mě jestli bude souhlasit, něco k tomu dodá, či souhlasit nebude. Něco bylo jasné. Poslední dny co jsme spolu strávili nám dost prospěli. Žádné přetvařování a já neměla konečně potřebu se jen litovat. Cítila jsem se silnější i na mysli, jenž byla mou největší slabinou.

Pod vrstvou sněhu jsem jednoduše noru nedokázala tak lehce najít, ale něco mi říkalo a jeho slova potvrdili že k tomu dokázal Taylor využít magii. ''Neměl by ses tak přepínat pomocí magie.'' Ale bylo to o tolik jednodušší. Ač někdy život komplikovala, nejvíc toho dost zjednodušovala. Pak navrhl co by mohli udělat. ''Když je tam uvězníš a vypálíš.. Možná jim ublížíš víc, než je třeba.'' Ne že bych mu nevěřila, že svou magii neovládne na dostatečné úrovni, ale nechtěla jsem, aby se připekli. Čerstvé maso bylo totiž to nejlepší. Zastavila jsem na určitém místě a pohlédla na něj. ''Možná, potom se tam můžeme porozhlédnout.'' Souhlasila jsem jednoduše, chtěla jsem to místo samozřejmě nejdřív vidět, než bychom se rozhodli že se tam společně nastěhujeme do jednoho úkrytu. ''Co kdyby si pod zemí našel jenom všechny východy, které může rodinka použít, uzavřít je a pak jim bude zbývat jen jeden východ a to ten u nás. Pokud bys měl sílu může se kolem té škvíry udělat z lián klec, aby se nám hned nerozutekly.'' Vlastně to bylo jen náročné pro něj. Neovládala jsem zemi... a pochopila jsem, že pokud s tím nebude souhlasit, uděláme to po jeho.

Skutečně mi potvrdil ty myšlenky o lovu. Přikývla jsem, souhlasila jsem s tím. ''Výborně. I já trochu pociťuji hlad.'' Dodala jsem mimoděk, aby se neřeklo. Neuměla jsem lovit dokonale a spíš jsem se vždy snažila kořist předehnat, než ho pomocí terénu zahnat do kouta a usmrtit. Ale celkově se ve dvou a více mnohem lépe lovilo. Nakonec mi dal na výběr. Chvíli jsem uvažovala, ''Laň by nasytila nás dva.. Ale kdybychom vylovili třeba zaječí noru, můžeme nasytit sebe a zároveň zbytek donesli i ostatním ve smečce.'' Stále jsem mluvila dost zamyšleně. Chvíli jsem tedy šla po zaječí stopě a zároveň poslouchala jeho další slova a nezatajila překvapený pohled. Překvapilo mě že o vlastním úkrytu nás svou začal on sám hovořit. ''Jaký ostrůvek? Hm, Ale možná by ani něco v horách nebylo špatné. Ne každý chodí do hor pořád, kdyby se našla nějaká větší jeskyně na.. no, ne na žádném srázu, tak by místo nebylo vyhledatelné pro všechny.'' Řekla jsem a když jsem cítila že je možná nora blízko, zase jsem na chvíli zmlkla.

Inu, po probuzení nejspíš se více nedozvím, ale netlačila jsem na něj a dle výrazu, víc vážnějšího, než většinou bych řekla, že se také zrovna dvakrát do růžova nevyspal, ale neptala jsem se. Když mi to bude chtít říct, řekne mi to. Párkrát jsem mrkla a pak protáhla své tělo. Pár míst mi nepříjemně prokřuplo, ale cítila jsem se pak lépe. Postřehla jsem jeho pohled hlouběji do lesa. Možná.. chtěl lovit? Nebo to byla cesta ke smečce? Zatím jsem nebyla zorientovaná, po probuzení mi to vždy pár minut trvá, ale i já už pociťovala jistou chvíli menší hlad. ''Lov?'' Zeptala jsem se nakonec jednoduše, buď ano, či ne. Byla to prostá otázka, která sebou nesla prostou odpověď ve znění; ano či ne. Nikdy jsem nebyla příliš zdatným lovcem a ani jsem necítila potřebu lov s mistrem trénovat. Jakoby mi to stejně ani nedovolil, protože se více v lovu už nemohu naučit. Stejně jsem však začenichala ve vzduchu, mráz mě štípal ve vnitřku, ale přesto jsem něco cítila. Na vysokou jsem si nejspíš netroufala, ale když budeme ve dvou, možná bych to i zvládla, ale kdybychom objevili takovou zaječí noru, kromě toho že bychom se mohli najíst mi dva, mohli bychom také donést něco do smečky. A třeba tím obměkčím i Lissandru, vůči případnému hněvu vůči mému předešlému chování, jenž se rovnalo vlčeti. Konečně jsem si to uvědomovala, konečně jsem chápala. To mi to, ale trvalo, že?

Přiskočil ke mě, opět jsem pocítila ten blažený pocit jako tehdy, když mě zranili v té nesmyslné válce. Podřené tlapky z hor a ledu na kterém mi polštářky klouzali se zacelili a bolest lehce odlehla. Nakonec světlo zase povadlo a on si lehnul vedle mě. Mohla jsem říct, že se potřebuju s tou bolestí vyrovanat sama, abych se cítila silnější, ale řekla jsem jen prosté; ''Děkuju.'' Sama jsem si hlavu položila na své tlapky a cítila jeho plášť na své srsti. Ačkoliv jsem chtěla odpočívat pár minut, usnula jsem během pár vteřin a ponořila se do říše snů.
Zdálo se mi nejspíš něco dost živého, mé tělo neleželo totiž zrovna klidně a neustále sebou trhalo.
**
Po hodinách spánku jsem oči otevřela a necítila jsem se jako bych zrovna teď spala. Nepamatovala jsem si nic ze snu, možná jen lehké útržky. Ono většinou jsem si sny nepamatovala, v hlavě jsem měla už dlouhou dobu ten jeden jediný, který mi byl šamankou vyvolat v říši mrtvých. Rodina, kterou jsem si tolik přála. Jak by pokračoval ten sen? Sen o tom jak máme rodinu? Přijala to někdy Lissandra? Nebo jsem kvůli tomu odešla jinam? To jsem neměla ani páru, ten sen už nikdy nepokračoval. Rozhlédla jsem se a očima jsem hledala Taylora. Buď jsem se podívala na místo vedle sebe, či někde kam se pohnul mezitím co jsem spala. ''Dobré ráno.'' Zamumlala jsem. Ač vyspaná jsem nebyla zrovna do růžova, rozhodně už mě tělo nebolelo tolik jako po tom co jsem vyšla ze svatyně.

<- Svatyně

Bolavé tělo, to bylo to co jsem pociťovala každý krok. Chvíli jsem poseděla před vstupem do svatyně a pak se pomalu vydala dál. Zdánlivě po stopách Taylora. Mísili se ve mě mnohé pocity, ty, že jsem se stala silnou, ty že jsem stále příliš slabou a víc toho jednoduše už nezvládnu. Z myšlenek mě vytrhl známý křik, jenž volal mé jméno. Patrně jsem šla správným směrem, protože druhé volání mého jména zněla už blíž. Netrvalo to tedy dlouho a narazila jsem na Taylora v půli cesty. Ušklíbla jsem se, ''Nemusíš křičet na lesy, jsem v pohodě. Jen unavená.'' Řekla jsem a uvelebila svůj zadek pod prvním větším stromem. ''Teda, jeden by řel, že nechá mezi tréninkem aspoň pět minut pauzu a ono houbelec.'' Podívala jsem se na oblohu. ''Teď si svých pár minut dopřeji, pak se můžeme vrátit ke smečce.'' Vlastně jsem chtěla říct, že jestli se už chce vrátit může jít napřed, ale doufala jsem, že si chce taky odpočinout a zůstane tu se mnou.

13 mincí - 104%
+ 40% bonus - 145%

Trénuji takto:
32% -> 65% Vytrvalost (max)
25% -> 70% Rychlost (max)
29% -> 95% Obratnost (max)
Dohromady to činí 144%.. 1% se ztrácí v éteru

<- Mlžná džungle
Z tlamy mi vyletěl obláček páry jakmile mě pohltila atmosféra tohoto místa. Na pohled vzácné předměty zdobily síň, vypadalo to tu jak v chrámu mnoho set let předtím a o to víc se mi toto místo líbilo, dále jsem vešla do další síně a mezitím jsem si ani nevšimla, že Taylor mi zmizel v dohledu, chvíli po tom co si vzal nazpět svůj plášť, na který jsem si už poměrně zvykla. Do toho se mi dostal do pohledu postarší vlk. Nejdříve jsem na něj hleděla, skutečně vypadal tak majestátně, schopně a silně a to mi donutilo před ním sklonit hlavu s respektem a velkou úctou. S respektem a úctou, který bych nejspíš měla projevovat i Lissandře, jakožto mé Alfě, konečně jsem díky Mistrovi pochopila co je to za pocit a to mě ještě nezačal trénovat. Po chvíli jsem konečně zvedla pohled. Jeho pohled se mi propaloval až do morku kostí a nakonec pokynul k tomu, abych jej následovala a tak jsem tak bez nějakého většího zamyšlení jednoduše udělala.
Síň se najednou změnila a připomínala mi místy skutečnou skalnatou horu, podívala jsem se na Mistra, zda to myslí vážně, ale jak mě živ jsem nespatřila vážnější pohled. Pochopila jsem. Prostě jsem musela šplhat. Na prázdno jsem polkla a pomalu, nejistě se vydala ke skalám. Zatím to šlo poměrně hladce, ale jakmile mi jedna tlapka málem uklouzla, cítila jsem, že je čas dávat skutečně pozor na každý krok, který jsem měla podniknout. Každý snad třetí krok jsem nejdřív ztrácela rovnováhu, ale po chvíli jsem dokázala spatřit každé dobré místo, abych neuklouzla, ale má radost byla brzy zase tatam. Kameny se změnili v led a bylo to teď o mnoho těžší. Klouzal každý krok a čím dál vyšší nadmořská výška mi způsobovala menší závratě. Má myšlenka však místo na soustředění utekla k Taylorovi, jak by to zvládal se svým strachem z výšek. Byla to chyba a podklouzla mi tentokrát celá tlapka a sotva jsem se včas zachytila. Začala jsem dost používat drápky a nakonec se mi podařilo dosáhnout nějakého toho vrcholu, kde Mistr už dávno stál. Nestihla jsem si ani odpočinout a pohoří se změnilo v nějakou louku, či pláň. Mistrův propalující pohled jasně hovořil za vše. Teď bylo na čase běhání, byla jsem sadista, když mi na první pohled připadalo fér, že Mistr se k běhu také přidal? Nejspíš, byl o dost rychlejší a mé snahy se ho držet ztroskotali hned na začátku. Nakonec jsem však přišla brzy k rozumu a došlo mi, že nesmím při běhu se snažit přeběhnout rychlejšího, ale najít si své tempo. Což se mi povedlo i když už jsem měla pocit alá 'plíce v krku'. Nebylo to nic příjemného a sotva jsem popadala dech. Avšak snažila jsem, snažila jsem se co to šlo zůstat zapčahnutá v běhu. Chvílemi se mi i zdálo, že jsem o něco zrychlila, ale to jsem si spíš jen namlouvala, protože jsem brzy stojícího Mistra doběhla. Má tichá naděje krátkého odpočinku byla hned rozplynuta, protože znovu začal běžet a tak jsem ho jen tiše, tedy, metaforicky, vzdychala jsem za popadnutí dechu poměrně nahlas, následovala. O další kus dál, kdy mé tělo vypadalo že vypoví svou službu opět stál a když jsem ho doběhla, stát zůstal. Když jsem se konečně zastavila, viditelně se mi klepali tlapky na kterých jsem sotva stála a ztěžka popadala dech. Jeho pohled naznačovat, že jestli už nemůžu, měla bych to vzdát hned. Po snad minutě jsem nabrala druhý dech konečně a dala najevo svou snahu pokračovat. Chtěla jsem přeci jen se překonat ve více částech svého těla a proto se tréninková síň opět změnila. Trošku jsem vyčetla Taylorovi, že mě nevaroval před tím jaký ve skutečnosti Mistr Sadista byl, ale asi to bylo dobře, protože jinak Taylor věděl, že bych hodně rychle vycouvala. Ale nakonec jsem už zvládla myslím dost. Nejistotně jsem se ohlédla o tréninkové džungli, ve které byla spousta popadaných stromů, místy možná i bažiny do které se jeden dostat a uvíznout. Naposledy jsem popadla dech a vydala se na onu překážkovou trať, protože Mistr už se začal tvářit velmi vážně. Prvních pár stromů jsem přeskočila lehce, ale další začali být složitější a to proto, že ze stromů začali padat různé předměty, které kdyby mě zasáhli, nejspíš bych ztratila rovnováhu a padla rovnou do bahna. Bylo těžké se soustředit na několik věcí najednou. Dobře skočit, dobře dopadnout a ještě se vyhýbat padajícím předmětům. Trať jsem proběhla snad třikrát, alespoň mi to tak připadalo, ale zároveň mi to připadalo jako věčnost. Jednou jsem dokonce málem v tom bahně skončila, ale stihla jsem se zachytit a udržet tak rovnováhu. Nakonec se z tréninkové síně stala opět prázdná síň a přede mnou stál Mistr. Hádala jsem, že to mělo znamenat konec tréninku, ale nedivila jsem se, sotva jsem stála na nohou… Úklonou jsem mu poděkovala a pomalým krokem jsem se vydala ze svatyně pryč, tou cestou kterou jsem zde přišla..

-> Les u Mostu (přes Mlžnou džungli)

Schváleno

<- Les u mostu

Už jsem na to znovu neodpověděla ohledně Xandera s Cin. Nechtěla jsem ho nutit změnit zvyky. A kdo je nechápe, inu, měli by si nejspíš trhnout ocasem. Skončila jsem prostě s předsvědčením, že se to musím naučit jednoduše respektovat a nenutit ho k nějaký změně, stejně tím projít nechce. Mezitím mi vysvětlil jak to funguje u mistra. Nasadil mi jakousi představu, ale moc ne. Věděla jsem, že s lovem se toho už moc nenaučím a síla? Tam už vůbec ne a proto jsem na boj s mistrem i pro své vlastní dobro radši zapomněla. ''Výborně, takže mě táhneš zpátky na území na zádech.'' Ušklíbla jsem se, představa jak moc mě zamorduje při tréninku se mnou otřáslo a měla jsem chuť tak akorát se na patě zase rychle otočit a zmizet. Na prázdno jsem polkla a začala jej tedy následovat cestou z popadaných stromů. Dávala jsem si dost pozor, aby mi tlapka neuklouzla na sněhu, abych se nestihla na sněhu zmrzačit ještě předtím, než vůbec dojdu k mistrovi.

-> Svatyně

<- Dračí průsmyk (Přes luku)

Poslouchala jsem ho, znělo to jako... omluva? Nejspíš ne, tak daleko asi zase nejsme, ale bylo fajn, že to tak minimálně vyznělo. Po chvíli jsem zavrtěla hlavou, ''To je v pořádku. Znovu tě do toho tak nevtrhnu, byla to blbost.'' Mě osobně tedy Xander nepřišel jako někdo kdo se pořád scházel jen z vlčicemi, jo pravda, nejdřív potkal mě a pak Cinder, ale Ostrovy jsou velké, a konečně se může pyšnit i toho, že osobně poznat nějakého samce z Ostrovů. Možná pro něj Taylor není někdo kým by se zrovna chlubil nadšeně, ale pro mě byl Taylor někdo speciální a pokud si mě Xander skutečně oblíbil tak jak tvdil, tak mi to jako kamarád bude přát. Ale to chování s Cin mi otevřelo oči, nechtěla bych být s někým jiným, než je Taylor a to se všemi jeho dobrými i zlými stránkami se kterými byl vychován, možná se učil neukazovat emoce, ale já se pomalu učila je v jeho chování vidět.
Po chvíli ticha jsem se na Taylora podívala, bylo třeba změnit téma, ''A co mám vlastně přesně před mistrem udělat? U něj to asi bude jiné, než to funguje u pana Wua, ne?'' Zeptala jsem se zvědavě, asi by mi neprošlo totiž říct mu ať mi uvaří nějaký lektvar na zesílení. Dovednosti jsou trošku jiný level, než magie.

-> Mlžná džungle

<- Němé údolí (přes S.H.)

Odpovědí se mi dostalo od obou. Souhlasně jsem přikývla, ale věděla jsem, že třeba u sebe už si toho víc nevymyslím. Sílu jsem vždy měla minimální a lov? Ten jsem v lásce neměla. U nich se mi víc vykouzlit nepodaří ani s mistrem. Pozorovala jsem ty dva a očkem i Taylora, ten mi jasně naznačil, že dál s nimi nepůjde. Z mé tlamy vyšel vzdech a kývla jsem. ''Dobrá.'' Konstatovala jsem na jeho slova stejně tiše. Pak jsem tedy zrychlila také tempo a ještě se na nadějné hrdličky podívala, ''Omlouvám se. Snad příště budeme mít lepší příležitost se více seznámit.'' Reagovala jsem a pomalu a jistě se se svým milovaným vzdalovala od dvojice. Chtěla jsem blíž poznat Cinder, ale i popovídat si s Xanderem. Jenže teď jsme měli na plánu spoustu věcí a ve dvou se šlo rychleji. Snad příště. doufala jsem že nějaké příště bude. A tak jsme s Taylorem jim jistě brzy zmizeli i s dohledu. ''Promiň. Nemyslela jsem že by jste si až tak nesedli.'' Vlastně jsem nevěděla o čem Xander s Taylorem uvažovali, ale oba byly velmi tišší. Tedy, Taylor byl Taylorem, ale co jsem poznala Xandera, ten tolik nemlčel. ''Moje chyba.'' Tohle bylo jednodušší přiznat, než se jej ptát co mu na něm vadilo.

--> Les u mostu (přes Louku)

<- Les Alf (Přes Furijské)

Všichni byly ticho. Na chvíli to přerušil snad jen můj vzdech. Ne, nečekala jsem, že budou kamarádi, nebo tak. Radost z vlků co se se mnou chtěli kamarádit nebylo mnoho a radost jsem z toho skutečně měla jen já. Ale nevím co si myslet o Cinder. U té jsem si všimla i zkoumavých pohledů na Taylora. Ale nějak jsem si z toho nic nedělala. Nehodlala jsem se zachovat jako vlče, prostě jsem dělala, že to nevidím. To ticho mě ubíjelo, složila jsem ouška k sobě, snad ve snaze to ticho zahnat, i když tenhle pohyb se většinou dělal kvůli opačný metodě- zahnat hluk. Po chvíli jsem se narovnala, co by asi dělal v téhle situaci Luc? Podívala jsem se na nebe, nesněžilo ale mráz nebyl příjemný, zvlášť když jsme zrovna přes hory šli. Upřímně, čekala jsem že nebudou Xander a Taylor přátelé, ale to ticho.. ticho jsem nečekala. Spatřila jsem, že Xander nad něčím přemýšlí, ale Cinder se už k němu cpala a nejspíše zjišťovala co se děje, já pohlédla na chladný pohled Taylora. Ani jsem se nesnažila ho teď nějak rozveselit, zcela jistě by to prostě před cizími bylo bezúspěšné. ''Už víte které schopnosti by jste chtěli u mistra nechat vylepšit? Chcete být rychlejší, silnější?'' Prolomila jsem nakonec ticho. U Taylora mi odpověď byla jasná, všechno, chtěl zesílit, aby mohl chránit a pomáhat smečce. A možná naší budoucí rodinu. Otázka padla hlavně na Xandera s Cinder.

-> Dračí průsmyk (přes Severní hory)

Představení si myslím proběhlo v pořádku. Všimla jsem si zkoumavého pohledu obou. Vlastně všech třech, ačkoliv byl Taylor zase tím chladným. Neotvíral se všem a ani jsem to po něm nechtěla. Skutečně, byla jsem neopatrná co se přátelení se s ostatními týkalo. Ale, bylo fajn poznávat ty co se ke mě nechovali jako k vlčeti. Ale zdálo se, že Cinder, jak se představila a jak ji představil Xander už mě ale z vyprávění znala. Hodila jsem přivřený pohled ke Xanderovi, snad ji neřekl, že mě poznal u jezera se slzami pomalu na krajíčku. Xander promluvil ke mě. ''Ano skutečně. Ještě je třeba napravit pár věcí, ale vše je tak jak má být.'' Kývla jsem. On to pochopil co tím chci říct. A Taylor nejspíš také. Podívala jsem se na Cinder, která pochválila Taylorovu srst a poznala že plášť na mě je Taylorův, byla vnímavá, což Taylor svými slovy také potvrdil. Taylor nepovolil své svaly, byl neustále ledový a připraven. Nejspíš už bych si mohla zvyknout, že jediný komu se kdy otevře budu pouze já a to ještě nikdy ne dokonale. Takže do svatyně zamíříme čtyři, Taylor se hned ujal vysvětlování. Ale já si všímala jen toho, jak to Xanderovi s Cinder sluší. Slušelo jim to spolu, byla jsem šťastná, že si našel někoho s kým si rozumí. Kdybych sama nepochybovala o svém postavení ve smečce, možná bych je chtěla přesvědčit, aby se přidali i k Daénu, měla bych víc příležitostí je vídat, ale tušila jsem, že Xander bude spíš tulákem a Cinder zatím tak také vypadala. ''Dobře, Cin. Mě také můžeš říkat pouze Solf.'' Zareagovala jsem vřelým kývnutím. Poté jsme se pomalu vydali někde směrem kde by se mohla nacházet svatyně. Přirozeně by se měl asi vedení ujmout Taylor, jediný už v ní byl a ví kde se nachází. ''Skutečně. Pan Wu byl přes magie, magické schopnosti a kouzla.'' Souhlasila jsem s poznámkou Cin. Nebyla moudrá z magií. ''Upřímně sama toho moc o magiích nevím, ale vím, že téměř každý vlk má element se kterým se narodil, případně jestli se narodil s nějakou magií, po příchodu zde ji ztratil, ale časem ji mlže opět naleznout, případně se určitě i nějakou naučit.'' Chtěla jsem za příklad zmínit Taylora, ale toho jsem se zdržela, asi by mi později pěkně vyhuboval kdybych před cizími hned dala na krk jaké má schopnosti. Taylor určitě musel vidět, že skutečně se snažím být mnohem více rozvážnou ve volbě svých slov, ale záviděla jsem mu tu přirozenou klidnost. Ale neměla bych, měl být přece Alfou své smečky, učili ho k tomu od malička. Protáhla jsem se a společně s nimi vyšla z lesa pryč.

-> Němé údolí (Přes Furijské hory)

Poslouchala jsem jej a jeho plášť víceméně táhla po zemi, i když jsem jej měla na sobě. Bylo mi krásně teploučko. Díky náušnici jsem cítila, vnitřně, takový nepopsatelný pocit, že se blížíme k Xanderovi a ještě.. někomu. Ještě před pár dny kdy jsem ho poznala, by mě snad bodl i osten žárlivosti, ale vzhledem k tomu, že se mezi mnou a Taylorem víceméně vše urovnalo, jsem byla dost ráda, že poznal někoho dalšího. A jistě mnohem lepšího společníka, než jsem byla já. ''Já vím, že jsem se zachovala jako malá, ale prostě.. bojím se, že je to něco co mi bude vyčítat..'' Odpověděla jsem na jeho. I já jsem Lissandru a její názory, tedy většinou ty názory, respektovala. Taylor mi připomněl jak se chová vůči cizím. ''Vím. Ale možná si i myslím, že by jste si mohli rozumět. Vlastně jsem s ním byla v té zemi mrtvých. Potkali jsme se úplnou náhodou.'' Snad si to nepřebere tak, že jsem tedy opět neudělala sama nic, ale byla jsem na tu akci tak hrdá, hrdá že jsem něco dokázala udělat sama, sama jsem toho tam zvládla mnohem víc, než za celý život. A Xander byl skvělý pomocník, ale nejspíš bez něj bych se tam úplně ztratila. Po chvíli jsme došli k oné dvojici. Podívala jsem se na vlčici, byla hezká a já si jen řekla pro sebe; ''No vidíš, že máš štěstí na hezkou vlčici.'' Dost se k němu měla a to mi udělalo další radost. Ale mlčela jsem, pak jsem se podívala na Xandera. ''Ahoj, ráda tě vidím. Jdeš akorát včas. Pokud tedy pořád chceš jít do té svatyně, tak se...'' Po koutku oka jsem se podívala na Taylora, nahlas prozatím nic neřekne, dokud se nějak divně nezachová jeden nebo druhá, tím jsem si byla jistá, chtěla jsem v to věřit... ''...můžeš se přidat i se svou společnicí. Ale musíme jít rychle, musíme se zase brzy (//vážně brzy :D//) vrátit zpátky tady.'' Řekla jsem s milým úsměvem. ''Mimochodem tedy, Xandere tohle je můj partner Taylor, Taylore Xander, jak jsem říkala potkali jsme se náhodou a pak spolu spadli do světa mrtvých a tohle je..?'' Tlapka lítala mezi vlky, taková klasika při ukazování kdo je kdo, ale tlapka se zastavila na vlčici, tu jsem nemohla představit, neznala jsem ji. Jméno mého partnera slyšela, představovala jsem je oboum přeci jen. ''Já jsem Solfatara.'' Usmála jsem se na ní přátelsky.

Akcička byla fajn :3
Akorát mě mrzí že jsme to nestihli dodělat :D
Penízky (28kšm) na Wyiana, prosím

Povytáhla jsem jedno obočí. Zcela jistě jsem vnitřně nesouhlasila s tímto, ale od nynějška jsme museli mít shodných názorů a proto jsem jen kývla. ''Asi máš pravdu.'' Vylezlo ze mě a když by usoudil jak jsem tentokrát vyjádřila svou odpověď mohl by spatřit, že jsem nad svou odpovědí opravdu přemýšlela. Ne dlouho, ale také jsem nevyprskla hned ten první nesouhlas. To je dobrý krok ne? Jeho plášť, měla jsem jej neustále, a už mi ani tak nepřipadal tak těžký, zvlášť, když jsem ho už tak nevnímala. Střihla jsem ouškem s náušnicí. Do hlavy se mi promítla blízká místa a se všema kdo je v okolí. Jeden z nich byl Xander. A Lissandra nikde, takže nejspíš už se vypsala a už zase cestuje. ''Nemyslím si, že je teď Lissandra na území.'' Dodala jsem a na jeho další slova jsem kývla, ačkoliv jsem si myslela, že teď mohlo být poměrně jedno co pro smečku udělají, hlavně že udělají alespoň něco. Doufala jsem, že jsem schopnostem té náušnice porozuměla dostatečně a dává mi informace o tom jaký vlk se jak daleko ode mě nachází... a že Xander tam opravdu je. Slíbila jsem mu, že mu ukážu cestu do Svatyně.. ''A co říkáš na to, že bychom šli do Svatyně ve více a pak se zase rozdělili? Potkala jsem jednoho vlka, když jsi byl pryč a já mu řekla o té svatyni a řekl, že by chtěl jít taky.'' Navrhla jsem tiše a vlastně jsem poprvé naznačila, že znám někoho nového.

-> Les Alf