Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Taky jdu do toho!

Když zmínil Lissandru sklopila jsem uši a kdyby to šlo, měla bych je až na zemi. Vysloveně kdybych právě ležela, byla bych skoulená do klubíčka a snažila se splynout s okolím. Mezitím stihl říct i svá další slova. ''Před těmi bych se nejradši už ani neukazovala.'' Řekla jsem potichu. Lissandra byla jako Alfa schopná to jo, ale to bylo asi všechno. A Sar? Ten se mi vryl pod kůži, co on vlastně o mě věděl, aby mi říkal, to, co říkal? Zavrtěla jsem hlavou, pro zahnaní myšlenek. Už jsem nechtěla se objevit před Lissandrou, znovu ji prosit o její požehnání. Stejně mě měla jen za neschopnou vlčici a v životě by mi nepovolila vlčata. Taylorovi jo, tomu nejspíš i věřila a jeho schopnostem, ale mě jen snad tolerovala, protože mě do smečky přijala Shay. Teď by se ten úkryt opravdu hodil. Zalezla bych a na území smečky se neukázala hodně, hodně dlouho. Tedy mlčela jsem, hleděla jsem do země a nejspíš i nechala Taylora, aby mě předehnal. Aby on dole, jakmile jsme sešli sráz, vybral kterou cestou se vydáme dále.

Zase jsem se zasmála. Měl tak hezký upřímný úsměv najednou. Bylo to tak jiné, heh. Slastně jsem si vzdychla a naposledy se podívala na nebe. Ani jsme se nenadáli a Polární zář už byla fuč jak ráno přicházelo. Čas plynul tak rychle. Ačkoliv sníh padal pomalu k zemi, cítila jsem že brzy bude jaro. Ani se nenadějeme. Když znovu promluvil, znovu jsem se podívala na něj. ''Možná, až budeme mít jednou rodinu, ty hezké zvyky můžeš naučit naše vlčata.'' Zdůraznila jsem hlavně to slovo 'hezké'. Určitě jako dlouholetý rod měli i hezké zvyky a tradice, stejně jako byla tato. Měla kdysi i naše rodina nějaké zvyky a tradice? Mohla bych se zeptat Luciho, ale byly jsme rozdílně staří jen v rámci několika minut, takže pochybuju že by toho věděl o nic víc, než jsem věděla já. Excelsior? tomu je konec kdo ví kde a ani si nevzpomněl na to, že měl sourozence na tož na zbytek naší rodiny a Fearless? Jakže si teď říkal? Balrog? Ten vedl taky už dozajista jiný život. Nejbližší jsem si zůstala pouze s Lucianem. Když navrhl že můžeme jít zase o kus dál, tak jsem přikývla. ''Co by jsi řekl na to, že bychom se někde v okolí podívali o po společném úkrytu? Ten smečkový je fajn, ale také je fajn mít občas klid i sami pro sebe.'' Navrhla jsem ještě a pomalu začala zase scházet horu dolů. Kdo ví, proč to jde dolů rychleji, než nahoru?

Počet postů: 15
Pro smečku: Navrhla svému partnerovi, že by měli udělat něco pro smečku
Shrnutí: Po návratu na území byla Lissandrou povýšená, ale nevšimla si jejího unavného stavu a tvrdohlavě si chtěla vyprosit povolení k vlčatům, ovšem opět bezúspěšně, místo toho se pohádala se Sarem, i s partnerem, ale vzápětí když už je sama s Taylorem si vyříkali spoustu věcí, dostala přívěsek na ocas a společně šli se podívat na Furijskou horu na Polární záři. Vztah mezi nimi se prozatím úspěšně lepší.
Smečková hra: -

Chytil mě pevněji a v ten moment jsem to opravdu nezlila větru, že se snažil unést plášť. Po chvíli to zase na moment přestalo. Taylor se ze vtipem rozhlédl, zasmála jsem se a lehce do něj strčila tlapou. ''Ale prosím tě, vždyť víš, že myslím tebe. Každou chvílí mi tě určitě někdo unese!'' Pokračovala jsem. Dokonce jsem žasla nad tím, že slova co mi vyjela z tlamy se lehce i zarýmovala. Pak promluvil trošku víc vážněji, koukla jsem na něj. ''Chvíli si myslím, že možná konečně dokážu odhadnout na co myslíš a pak se zachováš třeba úplně jinak.'' Pohled směřil opět na světelné divadlo na obloze. ''No copak ti přijde k smíchu?'' Otočila jsem se zpět na něj, když jsem zaslechla jeho tichý smích. Povzdechla jsem si a přesto, že jsem byla oděná do jehoo pláště, lehce jsem se oklepala, tady nahoře byla větší zima, než v nížinách. ''Půjdeme zase o kus dál? Aby jsme tu zadky nepřimrzli ke skalám.'' Uchechtla jsem se.

Všechny jeho slova se mi znovu přehrála v mysli. Tedy hlavně ty o pocitech, abych byla přesnější. Už nechtěl být tím zlomeným králem. Jeho zážitek mu ukázal mnohem víc, zdálo se, že kromě jakési ho vnitřního odpuštění nalezl i odpovědi, které dost možná hledal. Když řekl, že nemusím na Star žárlit, uculila jsem se. ''Já nežárlím. Na to se jednoho dne najdou jistě jiné vlčice, které budou chtít chytrého, silného, statného vlka, který to má v hlavě srovnaný.'' Řekla jsem, otočila jsem teď o dost stupňů, chtěla jsem se také pokusit o jakýsi vtip. Tedy, ne že byl Taylor nebyl takový, ale bylo tohle mnohem hezčí říct, než 'hey, vím, že nemusím žárlit na někoho kdo chodí po světě mrtvých'. Usmívala jsem se na Taylora. ''Víš, už tomu rozumím. Musím se já, a občas i ty, víc naučit rozpoznávat tvé chování a všechny rozhodnutí. Vím, že je nikdy nemyslíš jako poškození nás.'' Kývla jsem. Všechny chyby, všechny rozhodnutí a všechen čas vždy zapřičiní chování v různých věkových období. Býval králem a teď žil obyčejný život jako vlci kterým měl vládnout. A myslím, že mu tahle role také slušela, i když jsem si ho vzhledem k občasnému chování dokázala představit jako Lissandru v samčí verzi. Přísný Alfa, který však uvažuje o všem v tom nejlepším pro smečku.

Poslouchala jsem jeho vysvětlení a jen jsem přikyvovala. Měl tolik vzpomínek na domov a já... já si pamatuji jen zničující žár, jenž spálil náš les. Sklonila jsem hlavu. Bratři žili, všichni tři. Ale naši rodiče? Co se s nimi stalo? To jsem neměla nejmenší tušení. Vydechla jsem a obláček vylétl z mé tlamy a ve vzduchu se rozplynul. Když Taylor domluvil a přitáhl si mě k sobě, byl to hřejivý pocit. Jakoby v jeho srsti zmizeli všechny mé strasti. ''Chápu, všichni ti chybí. Star, přátelé, které si měl..'' Zamumlala jsem. Byl padlým králem co ztratil vše. ''Určitě jednoho dne je znovu potkáš. Možná ne ve světě živých, ale budou na tebe čekat. Budou čekat až se vrátí jejich král. Vrátíš se ke své královně a budete spolu běhat po nebi a hledět na smrtelníky pod vámi, jako hvězdy.'' Vlastně jsem nevěděla jestli tyhle slova teď dávali nějaký smysl. Vlastně ani nevím proč jsem to řekla. Pohlédla jsem opět na oblohu. Slova o tom, že se jednoho dne vrátí ke své královně mě uvnitř píchly jako trn růže. Nebyla jsem jeho pravou a věděla jsem to. Nejspíš se ji nikdy nevyrovnám, ale budu se snažit aby se za mě nemusel stydět. Ve smečce a v dosavadním životě. Světlo tančilo po obloze jakoby se nic nedělo, v mých lesknoucích se očích se odrážela její zář. Za jiných okolností bych si nedokázala představit romantičtější místo.

Naklonila jsem po jeho slovech. ''Ani já tam nenarazila na žádná vlčata. Byl to jen krásný sen...'' Řekla jsem, tentokrát byl v úsměvu náznak smutku. Přála bych si, aby se ten sen jednou stál skutečností. Zavrtěla jsem hlavou, v moment kdy slunce zapadalo za obzor jsme došli na nejvyšší vrchol téhle hory. Přivřela jsem oči, jen na moment. Když jsem je opět otevřela na nebi už hrálo světlené divadlo. V uších se mi rozezněl hlas Taylora a nikdy bych neřekla, že dokázal tak zpívat. Po chvíli jsem přestala hledět na oblohu a jen si užívat jeho píseň. Po jeho tvářích hojně stékali slzy, na tlapce mu svítil nějaký znak. Pak všechno utichlo, jen obloha dál zářivá. Usmála jsem se. Když skončil, otřela jsem svým čumákem jeho tvář, tu kterou si nestihl ještě setřít tlapkou. ''Bylo to nádherné.'' Pověděla jsem jemně a pomalu se zase odtáhla, už jsem chápala, že měl rád svůj prostor okolo sebe. ''A co to přesně znamenalo? A co to bylo za znak?'' Opatrně jsem se zeptala, nečekala jsem však řádnou odpověď, ale občas uměl překvapit.

<- Daén

Nechala jsem se unášet tlapkami, stopa střídala stopu. Poslouchala jsem jej dál. Brzy jsme byly už daleko od Daénu, na cestě vzhůru, do hor. Taylor už takové tůry zvládal lépe, než když jsem jej poznala. Už na tom byl ve všech směrech na tom mnohem lépe. Byla jsem teď tak šťastná, Za něj, za sebe, za nás. ''Oh. Takže ty jsi nenarazil přesně na to na co já.'' Zamyslela jsem se, ovšem rozhodla jsem se ještě Xandera nezmiňovat. ''Já nepotkala nikoho známého. Jenom vlčku, jmenovala se Heria. Pověděla mi, že zemřela chvíli po tom co porodila své vlčátka. Ta mě zavedla za šamankou, která mě poslala pro nějaké plody a uvařila mi něco, aby se ukázalo kde je moje duše. Probudila jsem se do snu, ty a já a naše vlčata. Málem jsem tomu uvěřila tak, že jsem zapomněla na své poslání. Pak se ukázala vize Restu, tam v jezeru. Došla jsem tam, ponořila se. Byl to skutečně závod o čas a jakmile jsem dotkla své duše, byla jsem zase zpět ve světě živých. Pak jsem došla z novou odvahou zpět do Daénu.. A dál už to znáš.'' Pověděla jsem celou svou část mezitím toho co jsme se neviděli. Pak mluvil o písni, ''Určitě mi ji pak ve zkratce přeložíš.'' Zazubila jsem se zvesela. Mávla jsem ocasem a pocítila jak se na něm perly pohybovali. Určitě to bude chvíli trvat, než si zvyknu, ale i na to přijde. Nakonec už vrchol hory nebyl tak daleko. Konečně jsem měla ten pravý pocit toho, že jej konečně poznávám. Doopravdy poznávám.

Zamrkala jsem. Jeho řeč o pocitech pokračovala. Nebylo to tak strašné jak jsem čekala, když se mi někdy otevře. Stále jsem se usmívala. Tohle kdyby Lissandra viděla hned, nejspíš by nám to i dovolila, zatím ji musíme jen přesvědčit. Zavrtěla jsem hlavou, znovu to teď vytahovat nebudu, až potom.. později. ''Co ta země mrtvých? Oba jsme tam byly, ale nepotkali jsme se. Každý jsme měli jiného zloděje duší? Co myslíš, že to bylo a znamenalo?'' Zeptala jsem se, zajímalo mě to, co tam prožil on. Pak začal mluvit o polární záři. Já ji ve skutečnosti nikdy neviděla, ale třeba se mi teď poštěstí. ''Tak co zkusit někam výš dojít, třeba bude i tady.'' Navrhla jsem, Pak že by mě nenechal uletět, to zahřálo uvnitř. Nenechám tě uletět. Znělo mi v mysli jako zaseknutý gramofon. Pak mi vysvětlil ohledně pláště. Prvních pár kroků, když jsme se někam vydali, bylo těžké našlapat na něj, byla jsem o dost menší a tak jsem jej lehce tahala po zemi. Po chvíli jsem se na něj trošku přizpůsobila, že už to alespoň nevypadalo, že každou chvíli hodím někde tlamu. ''By jsme ladili, kdybych i já jeden takový měla, co myslíš?'' Zauvažovala jsem. Bylo by zajímavé kdybychom jako pár měli alespoň podobné pláště. Po chvíli jsme nechali hranice Daénu za sebou.

-> Furijské hory

Střihla jsem ouškem a spatřila jeho výraz, stejně jako tlumeně jeho slova, jenž si mumlal. ''Sám jsi to řekl... Celý život se měníme..'' Řekla jsem a nějak jsem teď byl v rozpoložení, že jsem ho chápala. On byl překvapen vlastními slovy, já byla nešťastná z toho, že nevyšel můj první pokus o to dokázat, že můžu být jednou statečná vlčice. Co se týče svatyně, vzpomněla jsem si na Xandera a podívala jsem se na oblohu. Nejspíš, už odešel. Zastřihla jsem ouškem, kde jsem měla náušnici a své myšlenky potvrdila. V blízkém okolí nebyl. Pak jsem se tedy vrátila do reality, ''Oba se pořád asi o ostrovních pocitech máme ještě co učit.'' Řekla jsem a strčila do něj jemně čumákem. Bylo hezké slyšet, že dokázal taky aspoň trošku, ukázat nějaké emoce a že ani on si občas není jistý tím co vyšlo z jeho tlamy. Přívěšek na ocase byl hezký, odráželo se v něm světlo z oblohy. ''Je nádherný.'' Souhlasila jsem. Pak jsem pohlédla na Taylora, jak dlouho už to bylo od doby co jsem jej viděla s pláštěm dole? Snad, než ještě změnil svou hnědou srst na tuto. ''Už jsem ti říkala, že vypadáš jako ta zvláštní zář co se většinou objevuje v zimě?'' Řekla jsem neuvědomujíc si, že teď je právě doba na Polární záři a kdyby vylezli na horu, měli by na něj krásný výhled. Varoval mě ohledně pláště. Zazubila jsem se; ''Ale ty snad nebudeš jen koukat a nenecháš mě větrem odnést.'' Řekla jsem, a pokud by už chtěl nechat větrem odnést, svůj plášť jistě ne. ''Ale páni, obdivuju že ty jej nosíš jako nic, nikdy bych nečekala, že je tak těžký.'' Uchechtla jsem se, ''Ale je v něm teplo.''

Hleděla jsem do země a poslouchala jeho slova. Najednou byl milejší. Podívala jsem se na něj ve chvíli kdy přes mě přehodil svůj plášť. Bylo v něm tak teplo. Usmála jsem se. ''Díky.'' Řekla jsem a podívala jsem se mu do očí, ale musela jsem říct, že ten plášť byl těžší, než se zdál. Ještě jsem si nezvykla, že jedno oko měl jiné barvy, ale už jsem to tak nevnímala. Olízl mi čumák. ''Jistě se jednou naučím být dobrou vlčicí.'' Kývla jsem a postavila jsem se. Jeho náhle utěšování pokračovalo a taky jsem si všimla jeho překvapeného výrazu hned po těch slovech, nejspíš to sám nečekal že to řekne. O to víc to bylo utěšující, ty slova. Najednou se kolem nás náhle osvětlilo, Taylora jsem přes záři neviděla. Blaženě jsem se pousmála, byl to tak uvolňující pocit. Teplo, klid a všechen smutek byl pryč. Podívala jsem se na oblohu, něco mě tam volalo. Nade mnou se něco objevilo, cítila jsem, že bych po tom měla sáhnout. Pomalu jsem se pro to natáhla a jakmile jsem se toho dotkla, záře jakoby se rozplynula. V tlapkách jsem měla růžové perly s zelenými drahokamy, zvláštní řetízek. Intuice mi pověděla, kde bych si to měla dát a proto jsem ho s námahou připnula ke svému ocasu. ''Taylore, podívej.'' Bylo to hezké, líbilo se mi to. Barvami to sedělo k té náušnici. Mávla jsem lehce ocasem. Tato věcička se mi líbila a jistě byla pro mě, jinak by mě k sobě tak nevolala, neobjevila se nad mou hlavou. Najednou jsem se usmívala úplně jinak, jednalo se o skutečný úsměv, ne nucený. ''Tak.. Můžeme zajít do svatyně, možná někde narazíme na Wua.. A pak můžeme třeba něco ulovit do smečky až se budeme vracet.'' Navrhla jsem, stále z úsměvem, jednoduchý plán.

Zastal se Sara. Už jsem na to neodpovídala. Mě jako rozumný tedy nepřišel, ale to asi pro to, že jsem se prostě zachovala jak vlče a pochybuji že i kdyby se náhodou obtěžoval mě víc poznat, když už ne jako kamarádku, tak alespoň jako členku smečky, že by svůj názor změnil. Ach, proč nešlo vším začít znovu? Xander.. Čekal na mě ještě u lesa? Nejspíš ne, dost jsem se tu zdržela. Vzdychla jsem, ten věděl jak slovy trošku potěšit. Podívala jsem se na Taylora, bez jakýchkoliv viditelných emocí v obličeji, ani obočí mi neškublo. "Těším se, až tě budu tedy poznávat. Znovu." Pozvedla jsem koutek tlamy v úsměvu, ačkoliv jeho pohled byl spíš naštvaný. Tím celá debata o pocitech tedy nejspíš skončila. Už jsem nehodlala brečet, už jsem nehodlala prosit. Prostě budu tiše a s úsměvem chodit s davem, vynikaní z něj mi totiž stejně nikdy příliš nešlo, zvlášť ne, když mě nikdy nikdo nepochválí... Tedy, mohla jsem navštívit svého bratra.. Podívala jsem na oblohu, Lucio by mě nejspíš porozuměl a dokázal mi i poradit.. Podívala jsem se zpět na něj. "Co tak tedy vypadat jako pár co mezi sebou nemá problémy a jít společně něco udělat pro smečku? Třeba mi tím výstupem pak Lissandra nehodí úplně do tlamy." Navrhla jsem a kývla rameny.

Poslouchala jsem jeho slova. Jo, sebestřednou smečkou se stala po nástupu Lissandry. A jiná část jeho slov mě dost překvapila, měl pravdu. Vlastně jsem jej vůbec neznala. Láska na první pohled je skutečně slepá. Měl drzé poznámky, city neprojeví nahlas a nikdy neodhadnu na co myslí. Vzdychla jsem si tiše. ''Asi jo... Asi bych byla stejně mrzutá, ale určitě bych ti pak nevykládala nějaké lži o tom druhém.'' Kývla jsem rameny. Nevím sice co by řekl Lissandře o mě, ale pochybuju že to oznámí nějak mile jako 'Hej, byla tu nějaká Solfatara a potřebovala s tebou mluvit'. Vzdychla jsem znovu a lehce zavrtěla hlavou, končíc zapíchnutým pohledem k zemi. Jeho smích, ne šťastný, smutný, či nějaký, ale zlý, nechutný, mě dráždič uši... Poslouchala jsem a celou dobu jsem ani nedutala. Pak jsem jen pomalu zvedla zrak. Pouze zrak. Z čumáku mi vyšel oblak zmrzlého oxidu z mého hlubokého výdechu. ''Heh. Takže cokoliv co uděláš, říkáš zjednodušeně, abych si nebrala osobně a trošku se nad tím povznesla a řekla si, že jiné už to nebude, že prostě ti celoživotní výchova nedovolí říct mi, alespoň jedinkrát něco hezkého co by potěšilo každou? Víš co? Já se kvůli tobě snažím, snažím se tobě i sobě, hlavně sobě, dokázat, že dokážu být spolehlivá vlčice, spolehlivá, důvěrná a u které nemusíš nikdy váhat jestli by dokázala se postarat o sebe i o potomky. Snažím se poznat i to jaký jsi a milovat tě i přes tvou krutou minulost... Ale jak si mám být jistá něčím já, když ani nepoznám na co občas myslíš a tvé skutky zatím byly pokaždé proti mě?'' Museli jsme ten trn mezi námi prostě vyřešit, chtěla jsem být s ním, chtěla jsem ho poznat se vším všudy, ale zároveň po něm nechci nic víc, než jen snažit se občas postavit za mě, ať už se chovám jakkoliv, a podpořit mě, ne se postavit za ostatní a pak jen vypadáme jako pár co se nedokáže shodnout v ničem. ''Mimochodem.. Lissandra nás oba povýšila na Kappy...'' Zamumlala jsem, asi o tom ještě nevěděl, když mi to řekla Lissandra chvíli před svým zkolabováním a že mu to mám vzkázat.

Poslouchala jsem i Taylorův názor, Přičemž jsem si tiše vzdychla po chvíli. Pohlédla jsem na oblohu, mraky v klidu plynuli svou cestou, nic je netrápilo, Byly stejné a všechny mířili stejnou cestou. Nechali se unášet směrem, kterým vanul vítr. ''Nikdo mě nevidí jak svatou, natož každý.'' Usmála jsem se, stále hledíc k obloze. ''Ale to je jedno. Bůh ví co ji ten vlk namluví až se probere, takže já můžu začít chodit jeskyněmi.'' Kývla jsem rameny. Konečně jsem pohledem zakroužila dolů z mračen, dolů k Taylorovi. ''Fajn. Neumím ani překvapit s tím, že se snažím získat vlastní sebedůvěru, naopak jsem tím všechno pokašlala, takže, co mám dělat?'' Začala jsem a rozhodně jsem byla rozhodnutá, že jestliže po mě zase kvůli tomu začne křičet, nebudu se znovu zapojovat do hádky, prostě... se vzdálím. ''Získat si status sebevědomé vlčice bude trvat kdo ví jak dlouho, některé nepřesvědčím nikdy. Dorya se vrátila a ani se mnou nemluví, nevím proč, a ty? Ty to možná se mnou myslíš v jednom směru dobře, ale v tom druhém si neuvědomuješ, že řvát pořád po mě jako po vlčeti mi teda na hledaní sebedůvěry moc nepomáhá...'' Poslední část o 'druhém' směru jsem řekla poměrně tiše snad jako bych ani nechtěla aby to pořádně slyšel, protože jsem vnitřně tušila, že tohle řešit, je ten trn v našem vztahu, který se my dva údajně musíme naučit řešit. Jo, možná se ke mě tak chová, protože mi chce mile naznačit, že 'vlče by nemělo mít vlčata'?