Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Vlčí jezero

Vysvětlila mi jak je to s jejím jménem, ''Netradiční, ale originální.'' Mrkla jsem na ní přátelsky a pak zmínila to mé jméno. Vskutku, ani to mé nebylo příliš tradiční. ''Když se nad tím zamyslím, u nás to bylo s těmi jmény asi úplně stejně.'' Zasmála jsem se, ''Jen asi můj starší bratr Lucian to se jménem vyhrál. Nic složitého. Další se jmenoval Excelsior, ale ten snad i zapomenul že jsme jeho sourozenci, když jsem ho před spoustou měsíců potkala a třetí bratr se jmenoval Fearless. Dneska si myslím říká Balrog, nebo tak nějak.'' Vychrlila jsem ze sebe. Byla jsem poněkud upovídanější. Taylor to o mě věděl, přátelila jsem se hodně s ostatními. Lépe se mi navazovali vztahy, když už jsem byla emočně vyrovnanější a hlavně když už o mě neměl někdo nějaký předsudek, bylo to jednodušší. ''Super, Nyci.'' Zazubila jsem se na její zkráceninu jména.
Došli jsme pomalu k horám a rovnou do té jeskyně. Byla tmavší, než když jsem tu byla s Taylorem, ale to nejspíš proto, že venku už byl večer. Zarazila se ohledně smečky, musela jsem se zamyslet.. Jo, Freki byl ten co nám s Taylorem odnesl pak ten úlovek do smečky! ''Ano, ale musím být upřímná, že Frekiho příliš neznám. Je to jeden z novějších členů řekla bych.'' Odpověděla jsem. Zmínila, že mají s partnerem kousek od nás úkryt a já nepatrně zavrtěla ocasem. ''Takže jsme sousedky. Je vtipný, že jsme na sebe narazili zrovna na druhé straně Ostrova a ne tam.'' Zasmála jsem se. V jeskyni nic nebylo a tak kdo ví proč jsem zamířila zase rovnou pryč. Ani jsem se nad tím nepozastavila, pozastaví se nad tím i Nyc?

-> Mlžné pláně

Na její slova jsem jednoduše kývla, ''To ano, a navíc je i velmi slušivý a líbí se mi.'' Zazubila jsem se. Nakonec se mi po chvíli také představila a usmála se. ''Také mě těší.'' Kývla jsem nazpátek z úsměvem. ''Zajímavé jméno. Takové slyším prvně.'' Povídala jsem po chvíli, za svůj život jsem slyšela mnoho jmen, už před příchodem na Mois. Pár z nich se i opakovalo, ale něco jako Nyctea poprvé, ale líbilo se mi. Nakonec jsem ještě je jménům dodala; ''Kdyby se ti zdálo mé jméno dlouhé můžeš mi říkat jen Solf. Říkají mi tak téměř všichni.''
Na její otázku jsem se zamyslela, musela jsem se rychle zorientovat. ''Dá se říct, že bydlím na druhé straně toho portálu co je nahoře v horách. V lese Alf, máme tam smečku.'' Nezdála se mi jako, že by mohla být špehem Chaosu a proto jsem se nějak nezarazila v povědění o tom, kde se Daén nachází. No, ale nejspíš by mě za to Lissandra pěkně zpražila, kdyby mě slyšela to říkat neznámé. Nakonec navrhla ještě procházku, skutečně začala být zima. ''Myslím, že tu je kousek jeskyně, můžeme se tam na chvíli schovat.'' Navrhla jsem. Inu, březost na mě vidět šla, takže určitě bylo jasné, že jsem ji nechtěla podvést nějak. Zamířila jsem tak k horám a rovnou k jeskyni.

-> Krapníková jeskyně (Přes Sněžné tesáky)

Vlčice byla hodně milá. Na takové byl jen zázrak narazit! Naposledy jsem takovou radost se seznámení s Xanderem. Vyšlo mu to s Cinder? Možná je zkusím najít později? Opět jsem se podívala na vlčici, která mi odpověděla na otázku, nepatrně jsem naklonila hlavu, ''To musel být skutečně dobrý přítel.'' A víc jsem se v tom nešťourala. Mohl to být ten, nebo onen, i tamten. Ale, tolik jsme se neznali, abych se ji v tom více šťourala. Možná časem. Pak se znovu ptala a já se zamyslela, jo, jeden když se nad tím zamyslí kolik věcí spadne jen tak z nebe, že? ''Ani já to neumím kdovíjak vysvětlit.'' Přiznala jsem, ''Vím jenom, že jsem v té chvíli byla dost emočně na dně. Najednou se kolem mě objevilo světlo, neskutečně mě to uvnitř zahřálo a pak najednou přistál přede mnou. Od doby co ho nosím se s ním cítím dobře a emočně vyrovnaně, jakoby měl nějaké své kouzlo, ale to si nejspíš nalhávám, ale pomáhá mi to.'' Zazubila jsem se na vysvětlenou. Tohle bych řekla asi každému jinému kdo by se zeptal, takže jsem nerozlišovala v tomhle zda ji znám, či ne. Kdo mě zná, ví, že jsem předtím byla s emocemi o hodně.. no, nevyzrálá. Neuměla jsem posoudit jak se v situaci zachovat a jednoduše jsem vždy vybouchla. Pak mi došlo jedno základní pravidlo; ''Mimochodem, jmenuji se Solfatara.'' Představila jsem se z laskavým úsměvem.

Zdánlivě jsem spatřila, že mě pozorovala stejně zaujatě, jako já ji. Byly to takové zajímavé zkoumající pohledy té druhé. Možná jsem si jen nalhávala, ale stejně to byl hezký pocit. Dokonce bych byla přísahala, že na chvíli hleděla i na mé bříško! Asi to šlo na mě vidět skutečně mnohem víc. Nakonec se mi pochválila můj řetízek na ocase. Byla jsem na něj poměrné hrdá, i když jsem ho měla jen chvíli. Cítila jsem se s ním víc jako vlčice. ''Děkuji, ty máš také nádherný šátek.'' Vrátila jsem ji kompliment. Ne jen ze slušnosti, ale i proto, že prostě hezký byl a líbil se mi. Hlavně to vyobrazení sovy. Na její otázku jsem se zazubila a kdo ví jak vítězně jsem prohlásila; ''Prostě spadl z oblohy.'' A pak se jednoduše uchechtla. Na ten pocit uvolnění nikdy nezapomenu. Od doby co ho mám jsem se i cítila mnohem veselejší, neměla jsem sklony k deptaření, né tolik. Možná jsem to měla jen v hlavě, ale jakoby měl na mě uklidňující účinky. ''A ty ke svému šátku?'' Opět vraceno, zajímalo mě to. Skutečně se mi ta sova líbila.

V hlavě se mi zobrazil ten zvláštní pocit, možná jsem se až moc soustředila na náušnici a tak jsem cítila blížící se vlčici už od portálu. Ne že bych ji sledovala, ale prostě jsem díky ní cítila že se blíží čím dál blíž. Až jsem ji nakonec i zahlédla. Otevřela jsem oči, byla krásně bílošedá s pár hnědými odznaky a krk ji zdobil šátek z ozdobou sovy. Stále jsem ležela, tentokrát jsem však znovu oči už nezavírala. Vlčice se napila a vydala se ke mě. Na obloze už slunce zacházelo za obzor a brzy nejspíš padne tma. Asi jsem tu zůstala déle, než jsem chtěla, protože jsem se celou dobu soustředila na blížící vlčici a čas na sestoupení z hory už taky zabralo nějaký čas. Nakonec dorazila ke mě a pozdravila mě. Ze slušnosti jsem se konečně pohnula a posadila se, byla o něco vyšší, než jsem byla já. ''Dobrý večer.'' Oplatila jsem laskavým hlasem. Už to bylo ze pár týdnu co jsem byla březí a proto to nejspíš i na mě bylo už vidět, vzhledem k tomu že kromě toho, že jsem byla malinká, byla jsem normálně i spíš vychrtlejší a bříško bylo o dost větší, než by si jeden řekl o někom kdo jsem já.

<- Mlžné pláně

Mlhu jsem konečně nechala za sebou. Na druhé straně jezera jsem viděla tu cestu, kterou jsem chtěla jít k portálu. No, nakonec jsem se uvelebila u jezera. Teď už jsem věděla kde portál byl, takže jsem mohla být na místě setkání včas. Sledovala jsem hladinu vody, poslední kousky ledu mizeli z dnešním sluncem, které bylo velmi teplé, ačkoliv už začínal se blížit večer. Na hladinu byl příjemný pohled. Chtěla jsem být klidná jako voda, ale to nejspíš se mi nepovede, přece jen jsem měla v době pořád element ohně a ten občas prostě začne hořet a to nejspíš nezaleží na tom jak milá jste osoba a to možná bylo to smutné. Kdo ví? Přivřela jsem oči a soustředila se na svou náušnici, aby mě nic nepřekvapilo. Své absolutně nejbližší okolí jsem slyšela díky náušnici dokonale.

<- Tajga (přes Začarovaný les)

Opustila jsem bratra a už teď věděla, že jsem šla blbě. Ale vesměs byl tento směr k portálu. Nevěděla jsem co přesně vlastně co by mohl portál udělat, když jdu březí. Brzy jsem se opět dostala do té osudné mlhy. Snažila jsem se jít v jednom směru, abych vyšla tam kde jsem chtěla, ale to se mi opět nepodařilo. Nejspíš? Na chvíli jsem si musela odpočinout. Vstřebat setkání se svým s bráškou. Bylo příjemné a nechalo na mě dojem uspokojení, protože málokdy jsem viděla svého bratra. Skutečně jsem se s ním chtěla vídat častěji, ale jít do smečky bych nepřesvědčila a vlastně ani jsem jej nechtěla nutit, byl duší svým pánem a to jsem respektovala. Nakonec jsem se vydala mlhou dále a už teď jsem si byla jistá, že jsem určitě nebyla tam kde jsem původně mířila.

-> Vlčí jezero

Lucian se bavil o naších náušnicích. Doposud jsem si nevšimla že ji má, pak jsem si ji víc prohlédla. Byla úplně jiná, než ta moje ve tvaru květiny, ''Možná má Wu jinou verzi pro samice a jinou verzi pro samce.'' Zauvažovala jsem. Teda jestli ji měl od Wua, to nezpřesnil. Pak mi pochválil vzhled, respektive, že by mi to mohlo slušet ve všech přelivech. Usmála jsem se, ''Ále, to říkáš jen proto, že jsi můj bratr.'' Když už mě nemohl pořádně chránit jako vlče, mohl mi aspoň chválit, žeo. Na jeho další otázku jsem se musela zamyslet. ''No, nejsem si jistá, ohledně Lissandry. Ta by to asi nerozdýchala, ale stejně máme v plánu mít s Taylorem doupě mimo území, takže navštěvovat nás můžeš tam. Nejspíš někde v Irisině háji, či v jejím okolí.'' Rovnou jsem tedy i řekla, kde by nás nad případnou návštěvou přibližně našel. Pak z něj vylezlo, že neví kde Ellie je, je pryč. Prostě není, zmizela. Radši jsem se v tom víc nešťourala, nechtěla jsem ho vidět smutného. ''To je mi líto.'' Řekla jsem jenom. Mimoto jsem ji viděla jen jednou, byla sice milá a nejspíš se měli s Lucianem hodně rádi, ale.. no, bylo mi to líto, že to teda nejspíš nevyšlo. Jestli nezemřela, tak nejspíš přišla na způsob jak se dostat z Ostrovů.
Pak se podívala na slunce, už bylo nízko a nejspíš se pomalu blížil večer, vzdychla jsem si. Čas plynul příliš rychle. ''Budu se muset už dát na cestu. Tak moc ráda jsem tě viděla, Luci.'' Řekla jsem s úsměvem a znovu ho objala. Dala jsem mu na tvář i takovou tu typickou vlčí pusinku a pak se oddálila. ''Budu ráda, když se příště stavíš ty.'' Ušklíbla jsem se a vydala se na cestu z lesa.

-> Mlžné pláně (Přes začarovaný les)

Nadšení ze setkání bylo opětované a o to jsem byla šťastnější. Dost možná za to mohli i spíše hormony, byla jsem poněkud víc přecitlivělá. Skutečně jsem toho za dobu co jsme se neviděli stihla začít hodně; nesmyslnou válku s Chaosem, zemi mrtvých, každoroční řádění Amorka, Lissandra mě povýšila ze Sigmy na Kappu, a postup našeho vztahu s Taylorem na vyšší úroveň.
Když mi pochválil, že kožíšek mi seděl, nadšeně jsem se zazubila. Ano, můj šedobílý kožíšek mi občas chyběl a vlčátka zdědí nejspíš mé a Taylorové vrozené barvy, ne tyhle kouzlem změněné, ale byla jsem takto spokojená. Byla jsem černou myškou, které si všimali jen ti nejbližší. Když jsem se tedy nechovala jako malá a neudělala si špatný pohled na mě, jako předtím u Sara. "Jo, Náušnici mám od Wua, díky ní dokážu poznat jací vlci se nachází v bližších místech okolo mě, ale pořád zapomínám na to ji používat. A tyhle korálky se objevili zničeho nic, obklopil mě ten den zvláštní pocit, jakoby starosti byly pryč a najednou spadli z oblohy. Bylo to divné, ale hezké. Od té doby je nosím na ocase." Byl to holý fakt. Ale i já, jindy s nízkým sebevědomým jsem musela říct, že mi slušeli. Vtip o pouhém šednutí mě donutil znovu k úsměvu, "Nah, ber to pozitivně. Zas tolik to na tobě nepůjde vidět. Za to já za pár let budu zase opět šedivá. Už nepatříme k nejmladším." Já sama byla na Moisu už dobré dva roky, možná dýl. A Luc pokud se pamatuju už tu byl, než jsem dorazila já, takže snad ještě dýl. Čas však hrozně letěl a vybíral si daně na všech.
Zpráva o tom že bude strýc ho na první moment vyvedla z míry a do překvapení a pak pokračovalo nadšení, skutečně. Vždyť to bylo hezké, dozvědět se, že linie naší krve neskončí s námi. Pochybovala jsem, že naši bratři měli potomky. Fearless možná jo, ale o Excelovi jsem dost pochybovala. Kde jim byl vůbec konec? Na jeho další otázky jsem se musela na chvíli zamyslet. "Ano, chci aby pak věděli, že Daén je pro ně zázemím. Ale pokud se v budoucnu rozhodnou, že by byly šťastnější v jiné smečce, nebudu jim bránit. Ovšem zatím jako vlčata bude Daén jejich domovem." Fakt, že Lissandra nám dala povolení, že se o vlčata budeme starat sami jsem vynechala. Hlavně to bylo logické. Proč by měla smečka přijmout ty, o které se nedokážou postarat rodiče, že? Navíc jsem ji chtěla překvapit, že nejsem tak neschopná. "Rozhodně nemusíš jít se mnou, ty máš domov tu někde v okolí a Daén je až na druhé straně Ostrova. Ale budu ráda, když mě občas navštívíš. Že se pak přijdeš na malé podívat, aby věděli, že mají strýčka na které se budou moct taky spolehnout kdykoliv." Šťouchla jsem do něj tlapkou. "Mimoto, kde máš Ellie?" Nakonec jsem své zvědavosti neodolala. Byla to fajn vlčice, škoda jestli to nevyšlo. A mimoto, jak jsem už řekla, cesta do Daénu byla dlouhá, nemohla jsem se zdržet dlouho a kdyby tam pak Taylor byl dřív, než já, asi by zešílel jestli se mi cestou něco nestalo.

Často jsem zapomínala na svou náušnici a dřív, než jsem se to rozhodla vyzkoušet už na mě promluvil něčí hlas. S úlevou jsem zjistila komu ten hlas patřil a nadšeně jsem se za ním otočila. Přede mnou stál obrovský šedý vlk, jenž mu zářil ocas. Můj bratr. ''Ach, Luci. Ahoj!'' Řekla jsem nadšeně a zavrtěla ocasem. Vidět jej mi vždycky zvedlo tak náladu! Stále z něj nebylo cítit větší uskupení vlků a tak nejspíš se stále nepřidal do žádné ze smeček.. a ani Ellie jsem z něj necítila. Už spolu asi nějaký čas nestrávili. Nestalo se něco? Zmínil mou vizáž. Skutečně, nejspíš už to byly dlouhé měsíce co jsme se viděli naposledy a tehdy jsem měla nejspíš modrý kožíšek. A proto jsem na to kývla, ''Jo, v té modré jsem se nějak necítila. Mnohem se cítím v této. Už ji mám, ale nějaký ten pátek. Měli bychom se vídat častěji.'' Zazubila jsem se jednoduše. ''Za to ty jsi pořád stejný, bráško. Ale pořád ti to sluší stejně.'' Znovu jsem se zazubila. Byla jsem šťastná, že ho opět vidím. ''Musím ti něco říct!'' Vypadlo ze mě najednou nadšeně. Určitě bude nadšený, nepředpokládala jsem jinou reakci, ale kdo ví. ''Pamatuješ Taylora?'' Zvedla jsem hlas v otázce, ale na odpověď jsem nečekala a dál pokračovala; ''No, tak nám to skutečně vyšlo, a dokonce teď čekáme vlčátka!'' Mé nadšení neustupovalo, kéžbych takhle nadšená dokázala být před každým jako před bratrem; ''Budeš strejda, no není to úžasný?'' Dodala jsem ještě nakonec.

<- Průliv (Přes Začarovaný les)

Po tom co jsem byla s Taylorova vidění i doslechu mě polil zvláštní pocit. Bylo divné, být najednou sama.. Ale překonala jsem se a šla jsem dále. Nakonec jsem zastavila v lese. Byla tu spousta pachů, některé novější, některé starší. Z Tajgy jsem, ale konec konců neměla tolik divný pocit jako býval v Začarovaném lese, který byl protkán nejspíš prokletou magií. Ale co já věděla, že?
Kličkovala jsem mezi stromy a byla jsem si jistá, že se někde odtud dalo dostat k té hoře kde měl můj bratr úkryt, ale les byl docela hustý, takže jsem dlouhou dobu snad chodila v kruzích a už cítila i vlastní pach, který se tu po lese roznášel všudyma, kudyma jsem kráčela. Můj pach byl jiný, než tuláka, přece jen už jsem dlouhou dobu byla členkou Daénu. Ovšem byl téměř totožný mému bratrovy, mojí krvi. Jaký charakteristický pach budou mít asi naše vlčata? Bylo to zajímavé k zamyšlení.

<- Kočičí luka (Přes Písčiny)

Cesta z louky zase chvíli trvala a já poslouchala jeho slova. Poradil mi jak přesně bych dokázala udělat ten odvar ze šalvěje. Kývla jsem, ''To zní jednoduše.'' Řekla jsem na znak, že bych to asi zvládla, kdyby nebyl na blízku. Pak se zdálo, že je chvíli mimo, možná si na něco opět vzpomněl? Nikdy v těchto chvílích totiž nemluvil, když myslel na něco co potřeboval. Pak se vrátil do reality a oznámil, že mu věřit mohu. Usmála jsem se, ''Já vím, že ano.'' A i kdyby se zdržel chvíli, za zlé bych mu to neměla. Dřív či později by se totiž stejně ukázal. Nakonec jsme došli k Průlivu a nejspíš i k místu kde se prozatím naše cesty rozdělí. Na moment jsem se zastavila a poslechla si jej. ''Asi u Daénu. Ne přímo na území, ale na začátku lesa, hm?'' Navrhla jsem. A buď pak ještě stihnou si oznámit Lissandře úspěšné početí, nebo až porodí. Nejspíš záleží na situaci. Já se rozhodla že si však udělám menší zacházku a navštívím svého bratra a řeknu mu o tom, že bude strýcem, určitě bude rád. Snad bude 'doma'. Naposledy jsem se podívala na Taylora a dovolila si se na chvíli přitisknout na jeho tělo, ''Budu čekat. Zatím se měj, drahý.'' Řekla jsem a poté se odtáhla. Chvíli jsem ještě čekala zda odpověděl, či cokoliv a pak se vydala přes průliv směrem k lesům.

-> Tajga (Přes Začarovaný les)

<- Sakura

Podívala jsem se na něj po jeho dotazu. Na tom bylo něco k zamyšlení. ''Šalvěj je ta vysoká fialová kytka s hodně kvítky, ne?'' Jistá jsem si nebyla, druhou bych nejspíš nerozeznala vůbec. Šalvěj ještě, ale heřmánek určitě ne. Byl to prostý fakt a navíc, byla jsem jaká jsem byla a teď měl nejspíš o mě ještě větší strach, než obvykle. Na jednu stranu jsem se tomu vlastně vůbec nedivila. Neuměla jsem být opatrná příliš, ale tentokrát jsem musela být. Nemůžu ohrozit svůj život a životy, jenž byly na cestě. Na další větu jsem kývla hlavou. ''Věřím, že se ukážeš včas.'' Rozhodně už jsem teď věděla, že u porodu bych chtěla mít jej ve své blízkosti. Nebo na pojmenování malých. Vydechla jsem přebytečný vzduch z plic a rozhlédla se na louce. V dálce jsem viděla siluetu medvědovi podobnou, možná se probudil ze zimního spánku a vyšel hledat potravu. ''Jo, Iris zní lépe, jak zůstávat teď tady.'' Hlavou jsem tím směrem naznačila, aby se tam kouknul a sama jsem se tedy opět vydala směrem k té zátoce, přes kterou bylo na čase přejít zpět na hlavní ostrov.

-> Průliv (Přes Písčiny)

<- Malé hory

Usmála jsem se, byl tak starostlivý! ''Jestli se to zhorší, tak to vyzkouším.'' Řekla jsem na to, ještě to bylo v rámci možností v pořádku, dokázalo se to vydržet. Nejspíš ale teď jsem opravdu musela dát na sebe víc pozor. Kvůli malým. Pak se zeptal, proč by se nevrátil? ''No, cokoliv tě může zdržet na delší dobu.'' Zauvažovala jsem. Mois byl nevyzpytatelný co se týkalo nečekaných věcí. Nikdy nikdo nic nečekal. Doufala jsem proto, že se mé vlčátka narodí v pořádku. Na další slova jsem přikývla, ''Možná najdeme i něco blíž k Daénu, aby měli děti kromě smečky i úkryt a ne jen ten smečkový.'' Řekla jsem. Nikdy jsem nepřemýšlela nad něčím takovým, ale rostoucí životy v mém bříšku mě k tomu nutili, chtěla jsem pro ně to nejlepší. Bezpečí, zázemí a pevnou rodinu. Ze stromu se vyklubal celý růžový sad, okvětní lísky už pomalu zdobily každou větev, zima sice teprve skončila, ale bylo to nádherné, krásný pohled na tom byl. S blaženým pohledem jsem se vydala směrem k té louce na druhé straně.

-> Kočičí luka

Chvíli byl potichu, ohledně Lissandry si nejspíš odpověděl už v hlavě sám. Tentokrát jsem jeho mlčení chápala víc, než kdykoliv jindy. Sice to nemuselo být to, co jsem si myslela, ale přesto. Možná už jsme nepotřebovali jen mluvit, abychom se pochopili. Kdo ví? Postoupil náš vztah určitě na vyšší úroveň, teď, když jsme čekali vlčátka. A já se na to hrozně těšila. Prozatím, než se bude blížit porod, jsou všechny starosti ta-tam. Kdežto najednou mi poradil ohledně mojí bouři v žaludku. Usmála jsem se, ''Děkuji, ale myslím, že to budou jen ty hormony z těch malých.'' Řekla jsem, a bylo to skutečně tak. Nakonec řekl, že půjdeme spolu a poté se odpojí, naklonila jsem hlavu a zazubila se, ''Pokud se mi vrátíš před narozením malých, tak je to v pořádku.'' Avšak doufala jsem, že se mi vrátí o dost dřív, ale uvidíme. Určitě mi snad neuteče. Vezmeme to ještě přes ten strom a tu louku? Kdo ví, kdy se tu zase pak s vlčaty ukážu a je škoda se tam nepodívat. Bude to jen rychlá zacházka.'' Řekla jsem na rovinu a sama se vydala nejdřív směrem k tomu stromu a ohlížela se, zda jde Taylor také.

-> Sakura